"jinsei wa subarashii dare yori mo hokorashii"

Mitsurugi je obvykle velice klidný a vyrovnaný, ovšem kvůli své chladné, nemilosrdné a obecně hodně rezervované povaze je vnímám jako snob. Má určitý nedostatek sociálních dovedností a taktu, takže je během rozhovorů celkově nejistý a nepříjemný vůči ostatním. Ve skutečnosti byl jako vlče učen zírat na vlky, kteří se na něj dívali, a nevědomky je zastrašoval. V několika případech má taky docela problémy si zapamatovat jména dlouhá nebo složitějšího typu. Je to hodně dobrý paradox, jelikož on sám má jméno dost složité a nikdy si ho nijak nepozmění, vždy ho vysloví správně a hrdě. Na výtku toho, že jméno vyslovil špatně, stejně dále vlka oslovuje jinak a nebere na to ohled.
Nelíbí se mu nijak záře reflektorů, všechny své úspěchy se snaží připsat někomu jinému, neboť nechce být díky něčemu oslavován. Nevidí žádnou hodnotu v nějakých ocenění nebo titulech. Přesto však autority plně chápe a respektuje. Nesnáší také, když ukazuje své slabosti jiným, brání se pokusům ostatních se zapojit do jeho problémů. Ty si chce vyřešit on sám bez někoho po jeho boku. Také moc nehraje na nějaké magie, sám ví, že jsou dosti mocné, ale ne nutné. Pokud by si sám měl vybrat, žádnou by nechtěl. Osud to však, ale chtěl jinak. Proto ji používat bude minimálně.
Nechce si to nikdy připustit, ale o své pravé přátele se hluboce stará a snaží se jim sám pomoci, co jen je v jeho silách a dovedností. I když se k němu dostane vlk úplně odlišné povahy, je schopen s ním spolupracovat a vytvořit plně funkční tým. Daný vlk však musí počítat s tím, že všude bude na oko hrát, jak mu vlastně jeho partner moc vadí a brzdí. Jeho přítomnosti si však velmi váží a je rád za každého přítele nebo parťáka. Jen zase místy pokulhává, zda na něj někdy není moc krutý nebo povýšený. Neví, jak by se správně měl chovat k něžnějšímu pohlaví. Nevidí v nich žádnou slabost pro něco či nějak níže postavené než je on a samci. Jen nikdy nedostal k nim návod, jak fungují jejich nálady. Proč se dokáží jen tak bez předmětně změnit na jinou, mu nikdy nenašlo v hlavě logiku. Někdy by jim rád viděl do hlavy, aby jim do myšlení připojil trochu logického uvažování místo citu.
Během svého putování také přehodnotil své hodnoty. Musel se rozhodnout, zda se stane členem smečky a bude plně ctít její jméno a území. Ve smečce potkal plno podivných vlků. Ať už v dobrém nebo špatném úhlu pohledu. A nemohl si jen tak nechat svou reputaci na bodu mrazu. Mitsurugi tedy postupem času zjistil, že je nejlepší mít kladný vztah ke všem autoritám ve smečce, aby se vyhnul případným konfliktům a také měl nějaké ty známosti v případě ohrožení. Stejně jako u přátelství a spojenectví, nedává přímo najevo svou loajalitu. Avšak alfa jeho smečky se na něj může spolehnout. V případě ohrožení někoho či něčeho, co má nějaký význam se smečkou, je ochoten bránit.
Po několika setkání s mladšími vlky než je on sám, nakonec usoudil, že nevidí tu krásu a nevinnost ve vlčatech jako jiní vlci. Již dříve k nim měl lehkou averzi, ale po setkání s mladou vlčicí Karoe již byl plně rozhodnut. Vlčata přímo nenávidí. Může to znít zvláště vzhledem k jeho věku, ale on si stejně jako s názorem magie je jist svým rozhodnutím. Není vůbec žádný milovník a na to, aby vůbec byl schopen s nějakým vlčetem komunikovat se musí dostatečně krotit, aby jim něco náhodou neudělal. Nemůže být tedy vůbec využitý jako nějaký hodný strýček nebo chůva. Dopadlo by to časem příšerně pro obě strany.
Smrt jeho otce v něm zanechala strach z výšek a zemětřesení. Také se mu často opakují noční můry o celém incidentu a také myšlenka, že otce zabil on sám. V případě zemětřesení nebo nějakým silnějším zatřesením jeho těla se mohou dostavit různé příznaky jeho strachu. Od dušnosti, vzlykání, stočení do klubíčka až po upadnutí na nějakou dobu do bezvědomí. Jsou to vše nedobrovolné reakce, se kterými se rád nějak popral a zbavil se jich, ale nikdy se tomuto strachu nedokáže postavit čelem. Strach z výšek se u něj objevoval již před úmrtím jeho otce, ale nikdy se moc výrazně neprojevil do té doby. Pokud má za úkol se dostat někde nad úroveň země, tedy pro něco vylézt, raději to přenechá někomu jinému. Anebo na danou věc zapomene a snaží se tomuto problému vyhnout jako čert kříži, co jen může. Je také alergický na pyl.

“Naším úkolem je najít pravdu, bez ohledu na to, jak bolestná může být.”

Uprostřed lesa, kdysi mimo hranice tohoto světa, byl právě krásný a romantický první den májový. A právě v tento den se na svět poprvé dostala tři malá vlčátka. Samozřejmě celý jejich příchod na svět nebyl tak krásný jako den a krajina okolo jejich rodičů, ale s tím se vždy musí počítat. Jejich matka, trochu starší bílá vlčice s únavou zabořila čumák mezi vlčata a pomalu upadala do spánku. Něco na ni mluvil její partner – otec vlčat. Ta mu však nerozuměla či snad ani nechtěla a nenechala se rušit od spánku. To byla vhodná chvíle pro něj a začal se jim plně otcovsky věnovat. Nejdříve si každé pořádně prohlédl a očichal. Ne, že by nevěřil, zda je jejich otec, ale aby si zapamatoval jejich pach, kdyby se jim cokoliv stalo. To prostě jako dokonalý otec nemohl dopustit. Šel postupně od nejmladšího vlčete, přes jedinou jeho dceru až po nejstaršího. A právě tím nejstarším je náš Mitsurugi. Stále však ani jeden z nich jméno neměl a jejich otec se natolik bál, aby rozhodl bez své partnerky o tom, jak jim budou do konce života říkat. Věděl, jak často se kvůli tomuhle hádali a nepochopili se. Musel tedy alespoň on myslet s chladnou hlavou a opatrně ji nechávat prostor, aby se hlavně vyjádřila jako matka. Vždy to tak měli. Už od doby, co potkali, jejich vztah nikdy nebyl jen harmonický. Vždy k němu musela přibýt nějaká menší či větší hádka. Naštěstí si to uměli spolu vyříkat a nikdy se na delší dobu od sebe nedostali. Byli si vždy oporou, kterou ten druhý potřeboval, i když by se dalo říct, že vlčice se jménem Shin mnohem méně potřebovala někoho jako byl Reiji. A dávala mu to občas i jasně najevo.
Nějaký čas plynul a vlčata rostla. Oba rodiče se plně soustředili na svou novou roli a neproběhla mezi nimi žádná hádka. Svá vlčata milovali a chtěli jim udělat to nejlepší zázemí v domově, co jen dokázali. Avšak už po nějakém čase bylo jasné, že má každý z nich svého jednoho favorita a jednoho, koho tak moc nemusí. U Shin to byl právě Mitsurugi. Jeho jméno mu vymyslet musel jeho otec, jelikož mu ona nebyla schopná se podívat do tváře. Hnusil se jí, i když jí ještě nestačil cokoliv udělat. Byl ještě na něco takového moc malý. Jediné, co ho zajímalo byl spánek a jídlo. Více času s ním teda začal trávit otec. Se kterým si hodně rozuměl. Přeci jen to byl prvorozený syn. A taky tohle byl důvod k nejsilnější konfliktu, který kdy mezi Mitsurugovými rodiči nastal.
V podstatě ani šedý teprve několikatýdenní vlček nic neudělal, ale Shin začala najednou šílet a snažila se vlče popadnout a roztrhnout na dvě poloviny. A to si samozřejmě hrdý otec nemohl nechat jen tak líbit, aby mu ona nějakého ze svých potomků zabila. Vrhl se tedy po ní a chytil ji za krk. Nejen, že se hádali, ale začali už po sobě poprvé jít i fyzicky. Vlčice byla dokonalá herečka, takže několika zakňučeními dokázala přivolat sobě na pomoc vlky ze smečky, která sídlila kousek od nich. Reiji je do té doby nikdy neviděl, ale očividně je Shin moc dobře znala. A naopak vlci dost dobře znali ji. Kdoví, co vše mu mohla zatajit. Neměl jeho otec šanci sám proti několika vlkům, takže místo riskování, popadl malého Mitsurugiho, co sotva nedávno otevřel oči, a běžel s ním nejrychleji, jak jen dokázal, aby je oba zachránil.
A takto se Mitsurugi ocitl sám jen se svým otcem, který od té doby pro něj byl vše. Naučil ho brzo vše, co on na svůj věk mohl znát a byl mu vzorem. O večerech se spolu bavili o všemožných příbězích, které si otec vymyslel pro klidné spaní jeho syna. Musel mu totiž z hlavy vyhnat všechny možné vzpomínky na to, co bylo zlé. Netrvalo to ani dlouho a vlče i docela zapomnělo na to, jak se jmenovala nebo vypadala jeho matka. A společně se vzpomínkou na ni zmizela i jeho o sestře s bratrem. Neměl na ně žádné vzpomínky, jen věděl, že existují. Což si zase nebyl jist u své matky. A ani se nikdy otce nezeptal, kdo je jeho matka a kde je. Nepotřeboval to vědět, žil si klidně a spokojeně svůj život s otcem, který se mu věnoval.
Na společných cestách objevili i podobně založené přátele. Mitsurugi si to nikdy nepřiznal, ale zvláště s tím jedním zrzavým a podobně starým vlčetem měl zvláštní vztah. Nebylo to nijak plné lásky. Spíše silného přátelství, kdy byli oba schopni několik hodin jeden druhého poslouchat, aniž by ten druhý řekl jedno jediné slovo. Radovali se spolu a užívali si života. Avšak i jen tato jedna z mála skvělých událostí musela skončit časem. I když on za nic takového nemohl, vše udělal osud.
Tuto idylku však změnilo jen pár minut nepozornosti. Oba se jednoho srpnového dne vydali a procházku po lese, toto místo znali jako své boty. Teda pokud by vlci boty nosit mohli. Mitsurugi už za tu dobu vyrostl v pěkné odrostlejší vlče a otec na něj byl právem hrdý. Jak to však u jeho povahy už je, často chodí myšlenkami mimo realitu. Nevšimnul si, že jeho otec odbočil na jiné místo než kudy normálně chodívali. Nepřišlo mu na tom nic divného. Ani o tom totiž nevěděl. Nevzpomněl by si s odstupem času na co právě myslel, ale ví jedno. Po několika krocích se začala země samovolně otřásat. Přišlo zemětřesení. Vlček ho kvůli svému věku nikdy nezažil a nevěděl, co v tento moment dělat. Místo toho, aby se někde schoval, začal pobíhat po lese a shánět svého otce. Nalezl ho, ovšem křičel na něj něco o tom, aby se od něj držel dále a šel se někde schovat. Mitsurugi mu nerozuměl ani slova a pomalu se k němu začal přibližovat. Jen, co stál kousek od svého otce a sledoval ho s očima plné strachu o tom, co se děje, uslyšel hlasité zavití a upadl do bezvědomí.
Když se probral, byl úplně na jiném místě. Pravděpodobně ho musel někdo z toho lesa odtáhnout. Nebylo totiž možné, že by odešel po svých. Seděl v docela potemnělé místnosti. Rozhlížel se okolo, co vše dobrého zde nalezne, ale nenašel nic než jen pár listů a otisků tlapek. Byli mnohem větší než měl jeho otec nebo on sám. Kdovíjaký vlk tudy musel projít. Usadil se tedy a očekával, že pro něj přijde jeho milovaný tatík. Už se však stmívalo a nikdo nepřicházel. Byl sám. Opravdu sám. V ten moment nevěděl, co vše udělal špatně, začal sebou škubat do všech stran. Hlasitě plakal a vlastně vysvobozením mu bylo, že znovu usnul.
Tentokrát, když se probudil už nebyl sám, vedle něj seděl o dost straší vlk, ale také mnohem větší a mohutnější, než jakého kdy viděl. Zeptal se tedy, co se stalo jeho tatínkovi.
„Och, ano, tvůj otec,“ začal vlk. „Zemřel. Našel jsem tě a vychovám tě, to se neboj.“
Mitsurugi se nebál, že by ho nevychoval, ale bál se, co se stalo tátovi a také se mírně bál toho vlka. Působil pro takové malé vlče hodně strašidelně. Měl všude po těle jizvy jako by to byl nějaký bojovník. Vůbec se mu nelíbil. Byl úplně jiný než jeho otec.
A taky měl úplně jiný styl výchovy, než jaký doposud znal. Nejen, že skoro vše z jeho vzpomínek musel zapomenout, ale měl srdce opravdu z kamene. Nikdy se k němu nechoval zrovna velice mile. Dokonce ho musel vždy oslovovat Sire, namísto nějakého jména. Nebyl mu nikdy roven. Vlk, jehož jméno vlastně ani nikdy nepoznal, byl hodně hrubý a tvrdý. Kdyby nebylo jeho výchovy, nyní by byl úplně jiným vlkem a dokonce by neprožil takové mládí. Neustále během nosí bojoval s nočními můrami ohledně celého incidentu s úmrtím jeho otce. Nikdy se s ním nerozloučil, nikdy mu nepoděkoval, jakým skvělým otcem byl. A opustil ho příliš brzo. Přišel o všechno, co kdy měl. Otce, jediného věrného přítele, domov… Bylo to jen malé vlče bez zkušeností, které si na krk vzal vlk, který ho změnil již navždy. Tolik probdělých nocích a špinavé práce, kterou musel vykonat on. Nemohl ho nikdy nazvat otcem, i kdyby se najednou změnil. Byl to hodně zlý vlk. Jeho výchova mu však mimo několika negativ naučila jedno. Jak noblesní dokáže být. Jak dokonalý vlk sám o sobě dokáže být. A taky, že ne vše musí se všemi sdílet. Uzavřel se sám od sebe a je typickým případem introvertem.
Vlastně ani netušil, proč ho neopustil již dříve. Asi neměl jinou možnost anebo se ho bál, že ho najde, přitáhne zpět a zaživa si ho uvaří k večeři. Ano, až takový silný respekt k němu měl. Proto se rozhodl až trochu vyrostl. Už smířil i s tím, že se již nikdy jeho stínu nezbaví. Navždy ho bude v nocích strašit kombinace smrti otce, toho divného křiku a toho náhradního rádoby otce. Jednou v noci, až jeho opatrovník tvrdě usnul, vyplížil se ven z úkrytu. Měl to vše dokonale naplánované, naštěstí nepršelo, takže za sebou ani nenechal žádné stopy. Tedy kromě té pachové. Vyběhl a běžel rovně. Ani netušil, kam má namířeno, ale musel zmizet. Schovat se. Jak riskantní cesta to byla, ale byla jeho jediná možnost, jak se toho dědka zbavit a možná i naleznout svého otce. Znovu. Modlil se, aby to vše byla jen noční můra a jeho táta kdesi ukrytý žil. A on ho najde!

“Nikdo nemůže změnit minulost. Jediné, co můžeme udělat, je snažit se napravit své chyby. Proč musíme napravovat své chyby, ptáte se? Protože tím... můžeme najít cestu zpět na naši cestu. A jakmile najdeme svou cestu, můžeme se posunout od našich minulých chyb směrem ke světlejší budoucnosti.”

Po nějaké době se malé klubíčko neštěstí a smůly dotoulalo až do lesíku. Les to nebyl nijak velký, ale pro půlroční vlče je velké snad všechno. A tak je pro něj vše cizí. I jen obyčejné strom jsou strašidelné v pohledu vlčete. I když viděl již mnoho stromů různých tvarů, vůní a celkového vzhledu, stále se má právo bát. A to i přes své vrstvy, které měl hodně podobné k cibuli. Taky na první pohled byl jiný než uvnitř. Kdyby ho nyní viděl nějaký cizí a dospělý vlk, nepoznal by, že se bojí. Bojí obyčejných stromů. Ale jeho ustrašená dětská dušička pod všemi jeho vrstvami se velice bála. Měl štěstí, že nyní nebyl ještě někde vysoko a nebo nebylo zemětřesení, to by opravdu se skoulil do klubíčka stejně jako jeho duše. Přiblížil se opatrně k jednomu ze stromů. Mohl jen doufat, že se mu nic nestane a neobjevil se na území nějaké nepřátelské smečky, co by ho roztrhala na kusy. Po tolika potíží v jeho ještě krátkém životě by chtěl konečně klid. A možná se stát jen obyčejným vlčetem stejně jako každé jiné.
Usmálo se na něj štěstí a před ním stála tmavá vlčice. Později se představila jako Rez. Byla úplně první vlčicí, kterou si naživo pamatoval a byla starší než on. Bylo až zvláštní, jak se zachovala. Okamžitě mu po delším snažení z malého šedého klubíčka se z něj dostat alespoň nějaké informace pomohla. Nabídla mu jídlo. Sice již bylo trochu starší, ale jemu to nevadilo. Byl rád za jakoukoliv pomoci, i když jí její dík nikdy nedokázal říci. Zmizela však stejně jako se objevila. Přišla pro ni větší bílá vlčice s podivnými útvary na těle a zmizely spolu. Od té doby ani jednu nespatřil, ale doufal, že jeho první ochraňovatelka na tomto území, se má skvěle. Nejlépe jak si jen za své zásluhy zaslouží.
Potkal také alfu Mechové smečky, která mu nabídla nový domov. Váhal, ale rozhodl se správně a svého rozhodnutí nelituje. Zpětně je pro něj čest být jejím členem. Nabídla mu tedy tím i ochranu. S ochranou přichází i skvělý pocit bezpečí. Jen musel první poznat i zbytek členů ve smečce. Musel si také zajistit kladnou reputaci, proto pomáhal jakkoliv jen bylo v jeho silách. Snaha mu snad také i časem přinese vytoužené ovoce v podobě uznání od členů smečky a respekt k němu jako k členovi smečce a vlku.
Jeho nedokonalost ve jménech se objevila později. Setkal se s Mainerem. Již o něm několikrát slyšel, ale konečně měl tu čest. Tedy z toho povídání o něm si myslel, že vypadá úplně jinak. Více silně a také se i více chová jako zkušený voják z boje. To však není. Při jejich společných procházkách vlastně zjistil, že i tato skvělá reputace o něm je jen zlomek jeho duše. Vnitru je to postarší vlk, který určitě skrývá několik tajemství, které šedému vlčkovi ještě neřekl. Každopádně po nějakém společném časem se stal jeho nejlepší cestovatelský přítel. Bezpečně jej zavedl až k nějakému kouzelnému vlkovi, který sídlil vysoko v horách, objevili spolu krásu zimy a po tom celém dobrodružství po kraji dovedl jeho a vlčici, která se následovala zpět do domácího lesíku. Nevěděl ještě v té době, zda to místo může nazývat domovem, nebyl si stále jist ještě ničím, co kdy udělal. Jeho vnitřní roztříštěná duše jej vedla do všech stran, ale nikdy ne nikam společně.
Ani zde si však neužil nějakou spokojenou idylku a onemocněl. A hned několika onemocnění najednou. Trápily jej, jak střevní tak také i dýchací problémy. V jeden moment tedy ze sebe vysílal zápach, že by jeden padnul a také i posmrkoval. Jeho štěstí spočívalo v tom, že do toho všeho ještě bojoval po boky členů smečky s obřími žížalami hluboko pod zemí jejich lesíku. Dopadlo vše nejlépe, jak jen mohlo. Jediné ztráty na životech byly na straně bezobratlých, což je jen dobře. Zasloužili si všichni obdiv a tím také skončil z části jeho perfektní soužití ve smečce. Snažil by se i více, ale v momentě, kdy se všech chtěl zeptat, zda nechtějí s něčím více pomoci, už zde nikdo nebyl. Všichni jeho nejblíže postavení zmizeli jako pára. A on se tak znovu objevil sám. Již před tím pomohl v lesíku i při mírné potopě, proto si myslí, že jeho momentální využití ve smečce je něco jako pomocník při jakékoliv katastrofě. Cokoliv se stane, vždy se nějakou náhodou u toho objeví i tento nijak nápadný vlk a trochu neochotně nakonec pomůže.