Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Třešňový háj

Dubová vlčice a myší vlk se během své cesty jistým nedopatřením rozdělili. Možná, že Minehava špatně vypočítala, kolik si toho vůči neznámému může dovolit, a příliš naléhala na jejich společné toulky - možná si ale také uvědomila, že nemá cenu se snažit dostat pod srst někomu, kdo o to nestál. Tož za co by mě měl, blechu? Blegh, to tak! Ešče by o mně roznesl pohádky a povídačky, a i když by takové byly hodně zajímavé, pochybovala, že je vlk trubadúr, co by si takových věcí užíval. Bych v jeho písničkách byla seschlá, dubová bába s jedním zubem, usmívala se sama pro sebe. S takovou náladou kráčela podél naprosto obyčejného pramene, co vypadal jako každý jiný.
Jenomže... Kudy-kam? Dodnes nerozlouskla, jak má jeden vycítit, která stezka je pro něj nejvýhodnější - a že už pod rozcestníky vyseděla víc důlků, než bylo vhodné počítat. V takových situacích se vždycky svého neživého společníka odvažovala ptát jen na to, jak mu to šlape, pokud vůbec, a usmívala se nad tím, že rozcestník dál postával a mlčel. Já vím, že to není enem tak, že sa musí brát holub v hrsti, zakroutila si nakonec hlavou, ale já už těch holubů měla za život víc, než dosť.
Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu, čistého deštěm, a s máchnutím oháňky vykročila kupředu.

>> Středozemní pláň

Srpen: 4 | Thea

Minehavu snad jenom jednou napadlo zapochybovat o existenci takzvaných moříčků - sama moc dobře věděla, že některé nadpřirozené věci se prostě musely odkývat hlavou, a víc neřešit. Kolik vlků už za život potkala, co se jí vysmívali, že duchové a žádné podobné potvory neexistují, a že si tedy vymýšlí, jenom aby nemusela pracovat. Enem štěstí, že smečka měla dosti rozumu a věděla, co obývá její lesy! To by pak bylo špatné, ak by nevěřili na duchy a medvědlaky, a přitom im sužovali životy právě tací, pomyslela si. Práce hraničáře v Holubu mnohdy připomínala spíš pravidelnou šarvátku s nadpřirozenem, co se z nějakého důvodu chtělo prodrat do života vlků - a proto ji mívala Minehava tak ráda. Och joj, kde ty časy sú?
Zvláštní otázky, na které neznala odpověď! „Netuším,“ krčila proto bezradně rameny, protože tady na rozdíl u moříčků nemohla tak úplně fantazírovat, aby chudákovi nepopletla hlavu (a nestřetla se s hněvem jejích rodičů, kdyby na ni přišli), „ale srsť by ve vodě taky nemohly měť, nu ni? Mokrá je těžká, to by sa im zle plavalo ve vodě,“ dedukovala. Ryby pro ni hezky vypadaly, ošklivě smrděly - tím to končilo.
S nadšením jí pokývala hlavou a naslouchala kdejakým zajímavým skřekům, co ze sebe to malé vypravovalo. Když zacítila, že se omladina trochu vzdává, sama jako jakýsi trubadur a bard zanotovala: „Oj, přijď k nám, mořský mořičko, chval ťa nebesa! Pocti nás svojú návštěvú!“, třebaže to byl případ už předem beznadějný.
Po krátkém tichu, co se ale líně jako kočka začalo mezi oběma natahovat (a snad popřitom nenatahovala také Thea), rušeno jenom kapkáním deště, Minehava k vlčeti s drobným úsměvem přistoupila. „Tož ale poslyš, cerečko,“ začala s povzbudivým poplácáním po zádech - ani si neuvědomila, že by to mohlo být neslušné -, „co když je to dárek? Podivaj, aká je pěkná na světle. To musí být ta nejkrásnější šupina, akú kdy měl, na takovú by jen tak nezapomněl,“ protože takové hezké věci se přece nenechávají bez dozoru. To věděl každý, kdo měl někdy tu čest se zlodějíčky a potulnými lapky! „Třeba si řekl: Taková sa k ní úplně hodí!, a nechal ju tu právě pro tebe,“ dokončila svou myšlenku.

Srpen: 3 | Thea

Svědomitě vlčeti přikyvovala a už-už smýšlela, jakpak k takové záhadě mohlo dojít. Nebyla si tak úplně jistá, že původní majitelka takové šupiny ještě vůbec žila - s takovou na mladou slečnu vyrukovat nemohla, nu a aké srandy bychom si spolu užily? Pražádné! Předtím, než se však mohly vydat na jejich záchranářský, přespolní běh, cítila Minehava potřebu chudáka trochu uklidnit: „Oj, hlavně dýchaj,“ protože rychlost vlčice jí přišla až nebezpečná. Nebyl to kouř, co vycházel z její tlamy? Nezapálil se jí vším tím spěcháním náhodou jazýček?
„Moříček,“ zopakovala po ní, nikoliv posměšně - tohle jí znělo jako jedno z jmen jejího kraje, než pojmenování druhu, ale místní už ji zaskočili zvláštnějšími věcmi! (Majú tu úplné panoptikum, je tak, je tak.) „Ta šupinka by na ně úplně seděla,“ pokývla jí po krátké odmlce hlavou, „ale to by sa mu takhle v deštíku na pevnině mohlo líbiť, a my nemusely spěchať, ni? Voda jako voda?“ navrhla. Trochu se bála, že by ve zmiňovaných keřích mohly najít spíš kus omylem pohozeného rybího masa (a jak Minehava o svém štěstí dobře věděla, co by udělal ze záchrany čirý masakr) od nějakého nedbalého medvěda, co se při cestě zpátky do brlohu příliš chvástal svým úlovkem.
Jenomže, jak si Thea myslela, tak také jednala („počkaj, ještě ten tvůj kamének!“ vyhrkla, jak ho sama vzala do tlamy) - nebyl čas ztrácet čas, a hnědavá vlčice se tak s podobnou pohotovostí jala přiběhnout ke keřům. Kámen položila kamsi vedle nich - vždyť tady šlo o život, ne kamení! - a už-už se jala strkat čumák pod šáší a zkoumat očima jejich prostor. Mohla by se tu skrývat nějaká myška, co by moříčka v očích vlčete alespoň trochu připomínala? Ale to by bylo kruté, utopiť ju enem pro jakúsi smyšlenú záchranu, to by také nešlo. Ešče by na mňa její rodiče poslali zlé duchy! „No, ale moment!“ navrhla, jen co jí ta chmuravá myšlenka napadla, „neshazujú mořičkové občas šupinky? Jako my vlci po zimě, aby nám nebylo horko. Třeba sa tenhle mořiček akorát spozdil,“ jenomže uvěří jí vlče takovou věc?

Srpen: 2 | Thea

Nebylo kterak těžké ji dohnat, protože se Minehava, největší cestovatelka všech cestovatelů všude po světě, mileráda loudala. Možná, že zkrátka vyhlížela popelavou srst, která, když přivřela oči, připomínala právě tu její někdejší kamarádky - a možná si jenom rovzpomněla na povídačku, že když je jeden v dešti pomalý, míň zmokne. Tož to kdybys tu byl a viděl, dědo! Určitěs chcel enem svoju vnučku trochu poškádliť a nechať zmoknuť ako slepku! Čím to bylo, že byl její přízvuk dneska tak prominentní, až to i ji překvapovalo? Nevzpomínala nějak moc na Holubí smečku?
Zahrabaná do svých myšlenek hlasitě hýkla, co se jí u tlap objevila jakási omladina. Hned nato ze sebe bezmyšlenkovitě, s pokývnutím v souhlasu, vyhrkla: „Mwahaamab i s tebú,“ aniž by se na moment zastavila nad tím, proč na ni vybafla s tak zajímavým popěvkem - skoro ako do války! Myslila si, že se jedná o další z místních řečí, kterým nebude tak úplně rozumět, ale brzičko se ukázalo, že za to mohl jenom pěkný kamének. V Minehavě hrkla ostuda, barbare ztúlaný!, než na pysky rychle vnutila přívětivý úsměv - ten byl ale s kapkáním kapek smyt, nahrazen ničím jiným, než naléhavostí. „Tož to nesmíme nechať jen tak!“ pokývla vlčeti s přesvědčením, že taková ryba opravdu potřebuje pomoci, „honem ukaž, odkamas takú hezkú šupinku vzala, cérečko. Daleko na plútvičkách nic na súši neuteče!“ a už-už se otočila.
Vnitřně už však tak seriózní nebyla. Jaká roztomilá tvářička, ojoj!, rozplývala se nad omladinou, která k ní přispěchala s takovým šlechetným úkolem, na tú nepatřija chmury, to musíme hnedka změnit! Buď vždy připraven, a nikdy nebudeš překvapen!

Srpen: 1 | Thea

Lehký deštík kap, kap, kapkal po hladině jezera, u kterého Minehava už kdysi byla. Ale vybavila by své poprvé, když se většinou právě pamatování se na různá místa snažila vyhýbat? Překvapivě ano, byť útržkovitě - tehdy tu totiž potkala tu zvláštní, popelem (ne)umazanou vlčici, která se svým výzorem jakoby chystala na pohřeb (a ešče štěstí, že nechystala. Taká mladá, a už aby musela někoho pohřbívať, to by s tým světem bylo just něco špatně!). Mnoho toho spolu žel nestihly, protože hnědavou vlčici už-už začaly svrbět tlapky, snažíce se ji přemoci a donutit znovu vykročit na cesty daleké i blízké - a snad proto tu byla dnes zase, aby napravila svou reputaci a třeba Seilah naučila něco nového.
Vedle zoufalých žížal tu dnes avšak, za malé přeháňky, nebylo živáčka - nebo si to alespoň myslela. Ale co když ta cérečka má ráda přeháňky, nu? To by sa tu mohla objeviť zas, a ani by nevadilo, že ty kaménky neumí vrhať, myslila si s jemným úsměvem, co se tak za své procházky kolem masy vody dívala po její rozviklané hladině, by alespoň nešlo viděť její nepovedené pokusy. S takovým smýšlením se ne a ne odtrhnout od vody, třebaže už měla kožíšek docela vlhký. Však on zase uschne - nerýsovalo se za mraky totiž slunéčko? Bude duha?!

Červenec: 5 | Seilah

Kulturní šoky - nebo ty domácích tradic? - pro hnědavou vlčici očividně ještě budou pokračovat - nebo alespoň u téhle vlčiny, kterou měla to štěstí potkat u jezera. Cožpak žila někde pod kamenem a teprve nedávno se zpod něj rozhodla vylézt? Nebo ji rodiče drželi tak zkrátka a ona se poprvé, jako znovuzrozená, musela naučit všem krásám světa? To na mňa měla ale štěstí, ani neví ještě jaké. Šak pozná, všechno má svůj čas! Minehava na svých bedrech ucítila nepatrný závan zodpovědnosti, a měla problém se nezatetelit. Neurčitě máchla tlapkou, aby nepřitěžovala jejich veselé notě: „Tož to máš, cérečko, štěstí. Tím sa ani nezaobíraj, co to je, dokud to nepotřebuješ!“ tak-tak, ještě by Seilah vystresovala až tak, že by jí do černavého kožíšku vpletla stříbrnkavé hvězdy!
Ocásek se jí celý rozjančil, jak svou nově získanou kamarádku pozorovala v jejím snažení. Když už se vlčice poněkolikáté napřahovala, aby kamínkem plácla o vodu, eště všechny ryby požene do jiného jezera, no jujky, Minehava k ní bezmyšlenkovitě přistoupila blíž, příliš blízko, a tlapkou jemně zatlačila na její krk, aby klesl: „Musíš níž, až ti nebe s vodú splynú. Inak sa ti to moc nebude dařiť,“ pronesla jí skoro až do ouška. Mít ji takhle skoro až pod sebou ji nepříjemně zalechtalo kdesi v břichu, takhle z výšky vypadá ako Zdeni, a tak s cuknutím poodstoupila. Tu už ale nikdy neuvidím - co neuvidím, nesmím viděť. Jemně zatřepala hlavou, aby na pysky zase vloudila úsměv: „No, ale nejsi taká marná!“
Div po ní nevykulila oči, jako jedna z rybek, co možná v dálce vykukovala a sama sebe se ptala, proč ní někdo neustále klepe na domovní vrata. Celučký?! „Tož to si gallirejský rodák!“ podivila se se zazubením, když v tom ji musela zastavit: „Zas bych sa tak neunáhlovala, směřovať mňa tam či onam.“ Smečky, nad těmi Minehava ani nepřemýšlela - od svých posledních zkušeností... No, neviděla to dvakrát tak růžově. Enemže teďka si někde, kde tě přeca neznajú. To nechceš zkusit žíť normálně? Pravdu říct, tlapky ji celičkým světem nesly tak dlouho, že si nedovolovala pomyslet na to, že tomu tak někdy nebude - viděla se dokonce i stará a nemohoucí, stále kráčejíc přes kopce a říčky. „No“ začala znejista a zhurta, „to jsi teda smečková, Seilah? Tak o tem tvém domově mi možeš vjacero pověděť. Ještě jsem nepotkala smečku, co nevede pohřby, to ti povím!“

Červenec: 4 | Seilah

Hnědavá vlčice - dubová, jak jí říkal myškavecký Cyril - se až podivila. To jí přišly ty všemožné čáry jako něco přirozeného, co patřilo do přírody? Pravdu říct, do této chvíle si sama myslila, že malované opravdu jsou, a tak byla trochu zaskočená. Aha, tož to asi nebude puberťačka, co sa snaží vypadat hustě před ostatníma! Minehava, který celičký svůj život prožila mezi vesměs hnědavými vlky s minimálními odznaky byla trochu zmatená místním normálem, ale není ten svět lepší, jak je rozmanitý? Kebyže jsme šeci stejní, tož to by teprve bylo divné! „Ty rýhy pod očima tak vypadajú,“ broukla, očividně stále zkoumající, „vypadáte ako vdova na pohřbě,“ potvrdila se naposled, a už toho radši nechala. Nechtěla ji přece na místě urážet!
Tahle vlčice za život očividně nezažila nic zábavného a pořádného! To ji jako vlčátko drželi doma v zubech, že se jí nepodařilo vyrazit do světa a trochu si ten svůj živůtek užít? Ta cérečka je jedno velké překvapení! Možná proto má také černavúčké slzavé údolí? „A byla jste vy někdy děcko?“ znovu se podivila, znovu nevěřícně zavrtěla hlavou. Nový kraj, nové zvyky - ale lišily se kultury vlků až tak, že byly skoro k nepoznání? Protože vlčina neprotestovala, zvesela se pousmála a už-už si také jeden takový oblázek našla. „Dívajte,“ vzala ho mezi zuby, jak jí to jen šlo, párkrát ze strany na stranu pomalu zavrtěla hlavou a když vycítila, že znovu (kolik let už tomu bude, co to se sourozenci dělala naposledy! Hrůza pomyslet!) chytla grif, trhla jí tak, že se oblázek jednou, dvakrát prohopsal po vodě, než s hlasitým žbluňk! padl kdesi ke dnu. „Takhle sa na to musí. Ale žádný stuď, ak sa vám to napoprvé nepovede,“ povzbudila svou společnici nakonec, jak se narovnala a s velkým očekáváním sledovala, jak si povede sama Seilah.
„Gallirea?“ střihla ouškem. Tak takhle sa ta řiť světa jmenuje! „Ale kdeže! Přicestovala som před pár dňami,“ vysvětlila, „ale vy všudy všeho ako místní cérka vypadáte!“ Snad jí o tom vlčice poví víc, když už tohle téma sama nakousla!

Červenec: 3 | Seilah

Teprve co se vlčici přiblížila si pořádně všimla toho, že byla celá jako povadlé kvítí, což bylo vzhledem k přítomnosti u vody trochu ironické. A ta všechna nejistota, se kterou se hýbala, jakoby její končetiny občas byly lehké jako pírko, a jindy těžké jako skaliska-! Udělal jí snad někdo něco? Nenápadně se rozhlédla, zda-li tu nenajde jejího trýznitele, ale bohužel - nebo naštěstí? Hraničářka sice byla, ale dobrý bojovník už rozhodně ne - byly v pustotě jezera jen ony dvě. „Hlavně popelavá, pravdu řícť. Chvílu jsem si myslila, že jste umazaná!“
„Co kdybychom šly mrskať kaménky do vody?“ navrhla hned, protože usoudila, že vyptávat se vlčice na takovou věc bude až příliš osobní. Kdo by na potkání všem roztruboval své problémy a nejniternější myšlenky, že? ...No, Minehava by toho sice schopná sama byla, ale u ostatních takovou věc nikdy nepředpokládala. Kolik ztrápených vlků už potkala, co se svých chmur drželi tak vehementně, až si jeden pomyslil, že je to jejich životní pýcha! Pokud ano, jeden by se asi nedivil, že sú chudáci tací samotní v tom ich životě, nu ni? „Nejsu žádný apatykář, ale léčí to prý na duši, aj srdéčku,“ dovysvětlila se po krátké odmlce, usměvavá, „a takové cérečce jako vy by to isto pomohlo!“ Kde byly ty časy, co oblázky chodila házet se Zdeňkou? Tak vzdálené, až je ani ona se svýma odnepaměti dobrýma očima nemohla vidět.
Zabolelo ji na srdéčku, ale úsměv měla stále stejný. „Mně říkajú Minehava,“ zamávala zvesela ocáskem. Však ona už jí tím usmíváním se a dobrou náladou nakazí - a pokud ne, snad včas vycítí, kdy by měla nabídnout spíš hrstku povzbudivých slůvek. Život uměl být těžké břímě, věru!

Šedých vlků za svůj život poznala už mnoho - jenomže ti většinou byli takhle stříbrkaví jenom po srsti, nikoliv také v obličeji. Jakou ze svých tlapek dneska vlk vykročil do světa, že se i pod tou svou zvláštní, třpytivou kůrou tvářil tak, jakoby mu Minehava způsobovala nepředstavitelná muka? A není taký pijavičejský prostě od matinky přírody? No, vysvětlilo by to hned několik věcí! „Kterú, tvoju?“ odpálkovala ho zvesela s úškrnem. Byla s ním zábava a ještě se po ní neohnal - buď má trpělivost z kamene, čímž by potvrzoval její teorii toho, že je vlk kaménkový, nebo mu její přítomnost zas tak nevadila.
Nebylo z nich úžasné duchařské duo? Vlčice si div nezačala malovat, že si na nějakou tu duchařskou výpravu zajdou - pokud na ní už tedy nebyli: „No však! Ty a vedle tebe já,“ máchla tlapkou, jako by nedbala jeho osobního přání. Občas jí jeden musel říkat věci napřímo, a protože právě tuhle věc Cyril neudělal, měl smůlu. Jakpak by ho mohla nechat jít, když jí teď potvrdil něco, co bylo jako pláž poseta stem těch nejnádhernějších mušliček? „Tak kam jdeme?“ optala se ještě jednou. Pud sebezáchovy jí napovídal, že by se samcem neměla sama kráčet kdoví kam, aniž by o tom někomu řekla, ale měla tu snad nějaké kamarádky, na které se mohla obrátit? Byl tu někde kolem někdo byť od pohledu známý, co by se o ní v případě zmizení zajímal?
Ne. Minehava byla k smrti sama, a právě proto se to hodlala změnit nikým jiným, než tímhle cizincem.
Popostrčená jeho vlastním úsměvem - ah, tak ty zuby nakonec má, děda. Tak to sa musel styděc z iných důvodů, že mi je ukazuje teprve teď! - už horlivě vymýšlela, co mu řekla. Naštěstí nikdy nemusela chodit daleko: „Já taky. Šedivúčký už si na ducha dost, ogare,“ pokývla mu souhlasně hlavou, „jenom ti ke smrti stačí pomoct.“ Třebaže byly právě tyhle slova ve světě vlků nebezpečné, Minehava strach zažívala málokdy. Život byl jenom jeden velký vtip, a v tom tkvělo jeho kouzlo - občas štípal a občas padl na nesprávné publikum, ale vždycky byl nakonec pro jeho majitele (ale neměl život, nikoliv Život, v tlapkách spíš vlky, než aby tomu bylo naopak?) něčím úsměvný. A smát sa omlazuje! „No, a jak ti vlastně říkajú? Mně Minehavo!“

>> Esíčka přes Hadí ocas

Červenec: 2 | Seilah

Minehava se zadumaně rozhlížela po lesích kolem jezírka, jestli tam dnes už téměř vymodlený duch nebude - tlapky ji nápadně začaly svrbět nedočkavostí. Jak dlouho už tomu bylo, co se jí podařilo na nějakého opravdového ducha přijít? To aby to vzal hrom, že tu nemajú žádné duchy! Samozřejmě brala v potaz skutečnost, že tu nějaký lovec duchů je a bere jí příležitosti zpod tlapek (ale nu!, prskla po sobě samé v hlavě, šak duchohoniči nemajú samoderžaví, enem přátelé! Tak-tak, jedno z prvních pravidel: Všichni pracují na stejné věci, za stejnou věc, a to z nich automaticky dělá kolegy, né konkurenty!), ale pravdu říct, její zkušenosti s místními byly tak mizivé, že takové myšlence nedávala velkou váhu.
Ještě štěstí, že si na existenci bytostí z masa a kostí vzpomněla, neboť nedaleko od ní právě jedno takové stvoření bylo: „Aha!“ hýkla po povšimnutí si neznámé, dost divně vypadající vlčici. To sa cérka umazala popelem, že má pod zraky takové čáry? Však vypadá starší, než určitě je! Nebo plakala tak moc, až se jí pod očima udělaly díry do černavé duše - ale to byla ovšemže jenom taková malá, nevinná teórie. Věděla, že někteří vlci holt neměli od přírody příliš velké štěstí na zbarvení - ale že by to s nimi matinka myslela až takhle špatně... No, dokud se bude chovat slušně a navýsost přátelsky, možná, že odpověď dostane přímo od zdroje! Nebo byla obětí exorcismu, konstatovala si sama pro sebe, s úsměvem přicházeje k neznámé: „Dobrý, slečno,“ zvedla tlapku a máchla jí na pozdrav, co k ní byla blíž, „vy ako byste hrobníčkovi utékla ze zubů s tú vašú smutnú tváří!“

There we go again! It was probably the fifth time she went ghost hunting alone, despite the fact that the term 'alone' wasn't all that correct. How could you ever be alone with ghosts all around? And, with your great-aunt always hiding in the bushes to make sure you don't do anything stupid? It usually upset Minehava, because soon after she started going alone, she met quite the sight: A ghost named Miloš that did everything in his power not to go into the afterlife. Why? What's holding him back? So many questions, so little answers! Who wouldn't want to be all alone to chat to a champ like that? Someone with a bit more self-preservation, probably, she thought grimly, before cheering herself up: Or a fool!
Today's séance was going the same as always: First, she went to his favorite spot under a tree in which's crown birds sang the most beautiful of songs. Second, she tried talking him into at least considering the afterlife, listing all its benefits she actually had no idea about (“C'mon, bro, it surely has afterlife trees as fine as this one!”) since she never went there. But that's something Miloš surely hadn't noticed. ...Right?
It was the same, until it wasn't.
Ghost hunting, although believed to be extremely easy and done mostly by youth to ‘have fun’ and ‘totally not summon a maybe-demon from the pits of afterlife itself to chat with because they’re oh-so-lonely’, was never anything anybody could do on a whim. You can’t just decide to venture somewhere you think paranormal activities happen – not if you’re not a (…self-proclaimed and very unofficial…) well-equipped professional, such as Minehava herself. You have to think about everything before doing anything at all: whether it’s letting the ghost get accustomed to your presence, or finding enough materials for a séance itself. (“Remember, Minnie,” tsked Timea every time she forgot about the most important of all - an amulet, “you have to use protection no matter what!”).
That would be the ghost preparation, though.
Unfortunately, there isn’t any kind of preparation that you can do for yourself (or on yourself) and your protection. Mental, maybe – knowing how to meditate and calm an anxious brain as to not get said brain nibbled on by a rampageous ghost with peculiar taste is always great. (According to her great-auntie, brains from their lineage were the tastiest: “There’s no other explanation for your stupidity,” shrugged Timea every time her niece accidentally summoned said ghost for the second time that week ‘just to talk to somebody’, forgetting, you guessed it, an amulet).
When it comes to physical preparation, though, there isn't much to do. Gaining muscles is useless, since you can't really wrestle something intangible (just you wait, thought Minehava to herself whenever such theme came up, I’m gonna have so much muscle that they’ll think me attractive and want to possess me. That way, helping them into afterlife will be easy-peasy!). You could learn to run, but do you really believe you could outrun something that can pop in-and-out of existence? Matter of fact, although having been worried about being possessed twice in her short life already, Minehava does.
…Maybe third time’s the charm?
She wasn’t sure for how long she had been running from Miloš, but given the uncomfortable feeling in her lungs, as if they were full of prickly thistle buds that didn’t allow for them to fully inflate, it must’ve been a while. But why? What could've I forgotten? Panting, her mouth was slightly ajar – just enough for an occasional quick-protein of a fly to suffer horrible death by being caught by it. Outrunning a ghost you ‘might or might not have annoyed for so long it decided enough was enough’ was never easy, but then again, what about ghost hunting was supposed to be, right?
And that's when it hit her. Ah, protection, she remembered, shaking her head slightly, I am soo getting possessed this time. Thankfully, she was never really all that alone: “Auntie! Miloš is chasing me!” “Are you kidding, again this week?!”

Ocásek se jí samovolně zvlnil, co toho vlka postaveného jakoby z kaménků poslouchala. Možná v tom byl jakýsi prazvláštní šestý smysl (který by do ní asi mnoho vlků netiplo, jelikož její na první poslech barbarská řeč zjevně vyjadřovala, že nemá ani těch předešlých pět), ale už teď jí bylo jasné, že setkání s vlkem nemohlo být tak úplně nahodilé - a to samozřejmě vyvolávalo mnoho otázek, co ji už-už svědily na jazýčku. Je to osudové setkání, nebo třeba hned osudové dny? Mám sa ještě na co těšiť? Třebaže by to nebylo zaviněno osudem, každý den znamenal novou příležitost pro radost!
...Když není zbytí, musí si však vlk takovou příležitost najít sám - a Minehava nemusela kráčet kterak daleko, protože brzičko po Cyrilově prsknutí už-už bojovala s úškrnem, který se dobýval na její pysky. Jakou jízlivou poznámku si ale vybrat? Tu o tom, že musel za život vidět hodně duchů, aby skončil takhle, nebo: „Hej, aj trošku jo,“ řkouc, co jí v očích přeskočila plápolavá jiskřička, „nebo mi chceš tvrdit, že to sú šediny? Samozřejmě stylové, nu mnoho sa k nim nemá tendenci přiznať!“ Trocha škádlení ještě nikoho nezabila - ještě, neboť ona zanedlouho skončí jako první z těch, co tenhle hloupoučký mýtus vyvrátí. Byl to pěkný život, no né? Aby toho nicméně nebylo málo, a aby svůj konec nějak hezky zpečetila, doplnila se: „Si odvážný děda,“ a s takovou jí kdesi v bříšku zalechtal smích. Nebo to byla spíš neodolatelná vůně třešní, co ji takřka přemáhala k tomu se po nějaké natáhnout?
„To bych musela mít vnúčata. Co vnúčata - ešče před nima i ty vlčata!“ Však mi eště teče mleko po bradě, a on že babičko! Možná, že byl Cyril opravdu starší, než s tou maskou vypadal - pokud mu nesloužily oči, těžko mu mohl sloužit čumák. Politováníhodné, nu ni - ale každý nemůžeme býť vycvičený k lovu! „Vidíš duchy, hej?“ začala však o cosi seriózněji, co se pořádně prohrabala vlastními myšlenkami. Minehava se za ním automaticky vydala, protože chtěla vědět víc (a, tlapku na srdéčko, neodmítl ji. Neznamenalo to snad, že chce, aby ho následovala, kamkoliv uzná za vhodné?) „Ohó! Jdeme za nějakým?“ my, protože v lovení neexistovalo já, „mluví k tobě taky?“
Bylo těžké nevzpomenout si na pratetu Timeu - při vzpomínce na ní se jí po pyscích prohnal jemný úsměv, jehož koutky byly snad zrůžovělé nostalgií (...spíš třešní, kterou stihla uloupit). Musela být na míle daleko údolíčku, které dřív znávala jako členka Holubí smečky a které se v posledních dnech zdály býti spíš horečkovým snem, než-li někdejší skutečností. Jak sa asi mají Nikodém a Méi?

Červenec 1/10 | Seilah

Prazvláštně vonící území bylo stále tak živé, jako když do něj vstoupila poprvé. Pamatovala si vůbec první z líbezných území, po kterém se v tomhle světě prošla? To těžko - už tomu totiž musela být jakási noc a popravdě řečeno, Minehava si takové niterné detaily neměla tendence vpisovat pod srst. Proč by taky, když v budoucnosti neviděla nic jiného, než sebe samou na cestách? Šak kam já bych se zapustila? Proč? Vykořeněná se cítila už dlouho, a bylo těžké si vzpomenout na to, jaký to byl pocit a jaké měla v prvé řadě důvody - nebýt v takovém stavu. Smečky, nomádské tlupy - šak to nakonec vyjde všecičko nastejno. Tváří sa jinak, jsou stejné. Nebo byla stejná ona? Musela. Od každé jednou odejde, jednou, i kdyby jí to zabralo hrstku let. Neměla ona totiž vyšší cíl, za kterým se měla hnát? Po světě nemůže chodit dost vlků s jejím problémem, aby se namísto tety Zorji mohla zeptat právě jich.
...Co se teď tak ale procházela, zas tak živé se jí nezdálo. S nakrčeným obočím pozorovala třpytivé jezero a už-už se k němu přiblížila, jenom aby hlavu prudce otočila za sebe. Zdál se jí ten skřípavý zvuk? Byla na novém území paranoidní? (Ano: Až moc). Nesmysl, v tom musel mít prsty- DUCH?

Hnědavá vlčice v očividném napětí vyhlížela, odkud by se na ni mohl vyřítit duch (ale fakticky? Šak to mohlo býť enem tuláčisko, co si všimnulo, že ho následuju! Hlavně nad těm nesmím mnoho přemýšlať, ať mňa šiša nebolí) a tu a tam za nějaký z hustých kmenů sama nahlédla, aby takové setkání mohla urychlit. Proč byly místní stromy tak prorostlé, že přes ně občas nešlo ani nahlédnout? Musela v tom být nějaká nevysvětlitelná, ne-li paranormální aktivita (?!), která se zažrala do půdy tak, že z toho šla po růstu stromů hlava kolem. Trpěly místní dřeviny podobně, jako právě teď trpěla její hlava, co se snažila ve spletitých kořenech najít jakýkoliv systém?
Možná, že už se to nikdy nedozví. Brzičko se zpoza stromů totižto ozval hlas hrubý jako bodláčí zašmodrchané hluboko mezi polštářky - a nedlouho nato se k němu přidal obličej v masce, ze které jí zpozorněla srst na zátylku. Vždyť z jeho vzhledu ani nezaregistrovala, že jí tak ošklivě urazil na řeči, neboť dumala nad podivuhodným vzhledem!: Stanul před ní právě Dorian Gray? (Nabízela se ale dozajista lepší otázka: Který z Dorianů Grayů se před ní zjevil?) „Tož od kdy sú duchové průhlední, brebento?“ nakrčila zadumaně obličej, „ten tvoj šedavúčký, myškavecký kožúšek taky vypadá tak duchařsky.“ To si samozřejmě vymýšlela, protože v lovení duchů přece jen nebyla úplný pokročilý - takovou věc cizinec (ještě štěstí, že nesvítilo slunéčko a on zrovna nebyl na polo-opuštěné pláži, že?) ale určitě nemohl tušit.
Po pyscích se jí prohnalo cosi podobné zubatému úškrnu. To musíš mluviť o sobě, viď, ale protentokrát se rozhodla zdržet zpátky a namísto toho se po vlkovi od srdéčka usmát, jak jí bylo přirozené: „Namoudušu, byl tu duch. To sa ogare hnedka pozná - šak to ide cítiť všude ve vzduchu!“ a názorně se nadechla a tlapkou ho pobídla, aby udělal to samé. Namísto pořádného ducha Minehavě do hlavy ale stoupla lepivá vůně třešní, pod jejichž omamným pachem labužnicky mlaskla. „Inak bys tu se mnú teďka nebyl, nu ni? Proto si tu - deš na lov duchů, jako já.“

// Hadí ocas

Nezpochybnitelnost toho, že je na stopě nějakého ducha, definitivně potvrdilo tohle místo. Kam se Minehava podívala, tam viděla až abnormálně zkroucené kmeny větších i menších stromů, které jí naháněly hrůzu. Cožpak je možné, aby tohle příroda sama vymyslila? Někdo jí musel pomoct, to sa inak nedá vysvětliť! Kdyby vlčice pořádně znala magičanské schopnosti, možná by si takový prazvláštní zjev zvládla alespoň trochu vyargumentovat - protože v tomhle ohledu ale byla poněkud nezkušená (jako ostatně v mnoha věcech, co ji na Gallieře ještě pořádně překvapí), ne-li naprosto negramotná, zůstala zírat.
A zírala opravdu dlouho.
Možná by se vlastně dalo říct, že zírala tak dlouho - bez mrknutí, aby jí neušel sebemenší detail, co jí mohl odhalit tajemství místního sadu -, až se jí v koutku oka mihl jakýsi stín. „Ojoj, mojeno!“ hýkla a hned odskočila stranou, třebaže tak akorát vrazila do dalšího stromu, „duch, namoudušu je tu duch!“ Právě teď by měla utíkat, co jí síly stačily - jelikož byla ale vlčicí vyškolenou, ocásek se jí rozmikal a oči blýskly radostí. „Mňa sa bát nemusíš, dušku, já ťa dokonce - nebudeš mi věřiť - aj čekám!“ Kdyby ji teď tak někdo slyšel, určitě by si pomyslil, že narazil na naprostého blázna. Bohužel, lepší už to nikdy nebude.