Gallirea - Příspěvky uživatele

Moře. Cožpak takové slovo vůbec existovalo? Muselo jít o nějaký přírodní úkaz, protože o tom mluvil v návaznosti na právě toulky světem - jenomže jak to, že ho taková cestovatelka, jako ona, v životě neviděla? Možná je to nějaký zápaďácký výraz pro něco, co už znám, zadumala, třeba je to enem nějaká... ale pravdu říct, netušila, kde by s takovými představami vůbec začala.
S milým úsměvem a mávající tlapkou se s Nicosem nakonec rozloučila. Zajímavý ogar. S dušú? Rezci ju nemajú míť, ale tenhle sa zdál dost oduševnělý! Bude muset pospíchat, aby mu ve smečce nic neuteklo - a ona stejně tak, jenom s tím rozdílem, že bude novinky o tomhle světe hledat mezi řády tuláků. Existovaly tu nějaké potulné tlupy, ke kterým by se mohla dočasně přidat? Byli tu nomádi, kteří by jí ukázali místní kraj a naučili ji o tom, co všechno je tu na něm jinak od těch ostatních? Každý, kdo rád cestoval na jednom místě, se chvástal unikáty svého domova, naprosto každý. Ale kdy pravda stála na ich straně?
Se zamyšleným povzdechem si zavrtěla hlavou, a už-už vykročila vstříc dalšímu neznámu. Pokud ne nomádi, nejsú tu třeba nějaké tulačky, co hledajú parťačku?

>> Velká houština

Minehava na srozuměnou pokývla hlavou, cvakla oušky. Smečkové lovy se nemohly nikdy brát na lehkou váhu, a pokud se Nicos nacházel právě mezi lovci, jeho nepřítomnost mohla být krajně podezřelá, až trestná. Enemže Sarumenská smečka není ta Holubí, musela si hned nato připomenout, tam sa určitě také móresy nevedú. Ale i tak-! "Sarumenský Nicos," usmála se se souhlasem, "až budu míť cestu kolem, musíš mi to ukázať. Budu sa těšit!" nemělo to v sobě ale také něco nepříjemného, taková návštěva u hranich? Nepokusili by se ji smečkoví vlci vtáhnout mezi sebe? Pravdu říct, vlčice srsti dubu začínala mít obavy, že by jim jenom těžko mohla odporovat - ty předlouhé měsíce na cestách kdesi hluboko v jejím žaludku probudily takový hlad po kontaktu s druhými, až ji každé zakručení začalo bolet jako zvětšující se křeče. "Nepřidám ti snad pod čumák nějaké karamboly, když sa po tobě budu jako tuláčisko pýtať, ne?" optala se ještě pro jistotu - jejich známost byla krátká, a právě proto byla skálopevně přesvědčená, že musí být co nejlepší, aby na ni rezavý vlk jen tak nezapomněl. Aby sa po mňa jednú sháňal alespoň jeden jediný vlk, kdybych..., no, být lovec nadpřirozena nebylo nejbezpečnější.
Kudy kam jí severní vítr zavane? Do tundry, nebo dun? "Potřebuju si najít nějakú další tuláckú dušu," zamyslela se nahlas, "a ešče tu musí být tolik dobrých mísť na objevení, že sa nemožu motať enem kolem něho!" Kdoví, kam ji taková stezka zavane? Hlavně na to nebýť tak sama, aby to cestování šlo hezky a rychle.

Zvesela mu pokývla hlavou: "Tož to abych vás někdy navštívila, určitě sa v tom vřesovisku zase někdy ukážu!" Ale byla Sarumenská smečka přívětivá vůči cizincům, kteří jenom chtěli na kus řeči (a možná žvance, samozřejmě, protože takovou pohostinností nemohl opovrhovat žádný tulák) se svými starými známými? No, a mohla vůbec Nicose nazývat svým kamarádem, když spolu hovořili tak krátce? "Však nás už Osud svede na stejnú stezku, pokud je nám to súzené," doplnila se po svém dumání s drobným, povzbudivým úsměvem. "a mně něco říká, že my dva sa ešče raz uvidíme." Tak-tak, kdoví, co nám leží ako úděl budúcna! To nemohl předvídat nikdo, ne s jistotou - a kdo se snad chtěl chvástat, že byl věštcem, co dovedl takové věci číst třeba z tlapek, lhal. Ale musí to vynášať, hlavně v takých krajoch, kde se věří na ledasco. Třeba na čarování! To přece náleželo jenom nadpřirozeným bytostem, ne obyčejným vlkům!
Minehavě se po pyscích prohnal podobně rozzářený úsměv, neboť ten Nicosův jakoby zaplnil jejich okolí teplem, co se objímalo kolem jejích tlapek a dovolilo jí po dlouhé době zase poznat všechny ty příjemné pocity, které vyvolávala dobrá společnost. "Epické, ta vaša mlha aj se Sarumenem ako takovým," zubila se zvesela, "a tobě sa teda daří ak moc ty čáry ovládať, Nicosi? Estli bys mi něco třeba neukázal!" zaprosila. Magie spojená se smečkou dávala v její hlavě naprostý smysl - to byl dar území, ne něco, s čím se jeden rodil, jak jí tu kdosi chtěl nadutat. "Nebo bychom museli ísť tam k tvojí smečce?"

Kdyby si to byl býval zažil, věděl by sám moc dobře, jak na tom Minehava je - některé věci se ale těžko vkládaly do slov, představovaly se druhým i prvním, a tak se jen jemně usmála a nechala ho v tom. Se Sarumenem mu takový osud samozřejmě nepřála, protože se to zdála být smečka poměrně milá (tož, s mlhú si u nich všeci musejú nabívať čumáky, to je jasné, že sú milí - aby přežili!), ale kdoví, co by Nicosovi udělali, kdyby museli, no ne? Všeckerým jde o to sa zachovať, to sa nikomu nemože míť za zlé. ...Ne?
Se záludným úškrnem se mu podívala do očí, chtěje v nich najít alespoň špetku zaváhání: "Žádné povinnosti, žádné místa, ku kterým sa nutně musíš vracať, když najdeš něco fešnějšího," zkusila ho zlákat, třebaže to brala jenom jako hloupou hru, "nemíť voči vlkom závazky..." ale netrvalo dlouho, než jí pysky trochu poklesly. Nemíť sa na koho spolehnúť, když ti není hej, tož to... To je...! Ale nebylo to jenom černé, nebo bílé, přece! Jak dlouho už cestovala, a užívala si plnými doušky právě tolika strastí, jako i radostí. Neměl se jeden soustředit hlavně na ty, aby se z toho všeho nezbláznil? "Tož, až třeba něco také budeš chtít zkusiť, a nebudeš vědět jak, enem mňa stačí najít!" co to tu slibuješ! Však kdoví, estli nebudeš už zítra v trapu, ne? S trampskú písňú od pysků? Cestování ji začalo... Unavovat, ačkoliv to zatím bylo snesitelné. Zatím. "Ukázala bych ti tu také epické místo, co jsem našla - akési vřesoviště." Zvláštní - od kdy jí něco takového utkvívalo v paměti? Zapomínala na své zásady!
Obočí se jí jen trochu zkrabatilo - ale přece. Však ju ani nezná! "Vypadám na žráče vlčat? Jako Polednica?" zeptala se jej napřímo, třebaže pojmenování právě paní z poledne trochu zašeptala. Nesmělo se vyslovovat nadarmo! Radši ale zavrtěla hlavou, a už-už zvědavě napínala slechy: "Fakticky? To umí enem ona, nebo aj vy členové, také zvířatká?" a hned se jí rozbubnoval ocásek. Možná, že ten jeho Sarumen přece jen jednou navštíví! "To bych sa hned podívala, jak to ide tobě!"

Srpen: 9 / Thea

Kdyby Minehava měla tu schopnost, tváře by jí pomalovaly bledule a křídová běloba. To nejhorší? Mordyjé! Tak to možná opravdu měla zvolit cestu nejmenšího odporu a vysvětlit jí, že magie je jenom věc vymyšlená těmi, co se v životě až moc nudí. Ale hneď ako by došla dom, začala by o tom v tem svojem Cedru povídať, a to by sa mi neoplatilo. Kolik hnědých vlků može na tomhle územíčku býť? Našli by mňa její rodiče, enem co by o mně slyšeli? Kéž dost k tomu, aby se mezi nimi mohla ztratit! Jenomže teď už jí to stejně nebylo co platné, protože omladina se téměř rozvášnila. Měla velmi bujarou představivost, to se jí muselo nechat! "Tož to počkej, to prvé musíš odpovedať ty mně," bránila se s úsměvem, třebaže jí za zadkem div nehořelo nervózou, že se prořekne, "co si mám představiť pod hezkým čarovnictvím, co pomáhá ostatním? Akože bys im třeba hezky barvila srsť?" navrhovala a zajímala se, skoro dělající, že její vlastní výzvy neslyšela. Dvě mohly hrát tuhle hru!
Omladina měla žel smůlu, protože Minehava se namísto monolozích o magii věnovala čemusi jinému, neboť zaregistrovala slovo duch: "Slyšela jsi někdy o rusalkách, Theo? Úplně jsi mi je připomněla, jak sa na tebe v té vodě dívám. Přesně tak, jsi mořský dušek - rusalka!" zamávala ocáskem, ráda, že může pohovořit trochu o folku své někdejší domoviny. "Také majú takovo bílo-rezavý kožúšok ako ty," pustila se do vyprávění, "enem také milé nejsú. Vlky lákajů do vody, kde je pak-" zasekla se, "-pořádně vykoupou!"
Čím dýl času s Theou trávila, tím nejistější začínala být. Možná, že měla nejvyšší čas vlčici doprovodit zase k ní domů, a pak prchnout co nejdál to půjde - Cedr by ji jako míchačku hlav mladých, nepochybovala, neocenil.

Překvapení, jímž ji časoval, překvapilo samu Minehavu. Však mu oči vylezú z důlkú, a já ho budu museť křísiť, abych si nenadělala nepřátele v Sarumenu! Mnohokrát v Holubí smečce zažila, že byl nějaký z jejích členů vyštván jenom tím, že se proti němu vlci sborově obrátili - konečné rozhodnutí ale vždycky bylo na tom, na kom bylo takové chování pácháno. Bylo to tedy jeho rozhodnutí, ne? Navíc, nenesli si na tom vyloučenci sami vinu, tak, jako bezpochyb ona? Vždyť já tehdá taky šla z vlastního rozhodnutí. Mohla som řícť ne, každý mohl. Kdyby setrvala, musela by se prát tak, jako ještě nikdy v životě - do konce života. Ale-! "Tož to ne, Nicosi," pokrčila s pousmátím rameny, "to zas řícť nemožu. Enem mi ten odchod doporučili, že to pro nás všeckých bude nejlepšé," dovysvětlila. Pro Minehavu to byla přirozenost - v takovém systému vyrůstala, a proto se divila snad víc nad jeho, inu, udivením, než se divil on nad její někdejší smečkou. Však to není taká tragédie, ale vlk to holt viděl jinak! "Su ráda, ale smečky nejsú pro mňa. Kdybys zkusil tuláctví, isto bys pochopil! Nelákalo ťa to někdy?" Ráda by mu o tom pověděla, kdyby se jejich konverzace nezačala motat ve věru podivuhodných kruzích.
Taková argumentace, až bych řekla, že lže! Jeho protest jí na pysky vyloudil úsměv, protože jeho rozhořčení brala jako humor - brzy jí z nich ale slezl, protože se vlk zdál brát její slova smrtelně vážně. Cožpak se o jezení vlčat nestaraly klekánice, nebo taková Polednice? "Mordyjé, to samo-sebou ne," zaklela a zavrtěla hned hlavou, jak se trochu polekala jeho pohoršení, "to som enem žertovala, žádný strach, ogare!" Ty si tady děláš špatnú pověst, Minehavo! Buď trochu mírnějšá na ty chudáky! Proč ji tu vlci brali tak silně za slovo? Stalo se v tomhle kraji snad něco, co nutilo vlky brát všechno vážně? Jen co se jejich nedorozumění vyjasnilo, smířlivě se usmála: "No, a proč jste v ní teda specialisti?" Snad to mezi nimi trochu urovná napětí, co nechtěně vzrostlo jako popínavý břečťan.

They were one of the first wolves she had met outside of any pack, and she sincerely hoped they were the last. Hope? No, that wasn’t right - she was sure that they were be the last wolves she’ll ever see again, because ever since joining this particular pair, everything got weird to the point of Minehava feeling supernatural, syrupy-sweet presence of something unnatural. Something magical.
It all started with the seemingly fragile female – be it the unreal strength that fit her delicate body (she was so strong that she easily overpowered her huge, bear-like partner. So suspicious!), or the strange, fox-ish triangles that curled on her snout. (It made her grin seem a little devilish, which bothered Minehava so much that only after a few days of travelling with the fellows, she just had to ask: „Are you really sure you don’t want just a bit of exorcism? It won’t hurt, I swear!“ she asked warily, playing with an amulet that served against all sorts of paranormal activity. „Why are you so keen on doing exercise with me, Minehava?“ asked the female, missing what her companion had really asked, „are you quite alright?“).
After always being turned down, she switched her attention to the broad male. As previously mentioned, he was bear-like – be it his short, brownish fur, or his adamancy on eating mostly only fish, it all pointed Minehava in a direction as clear as day: „Do you experience strange dreams every fullmoon? Do you like bears?“ „What? Well, I guess I do sleep a little worse, but bears-?“ That's it!, thought Minehava to herself, triumphant, no denying! He must be a werebear! But as an any ghost-hunter – well, more like a supernatural-hunter at this point in her life, really. Times were rough for ghost-hunters back in those days –, she had to test her theories. Arryn quickly proved to be no werebear, as a fullmoon passed and she was still alive, but his companion? Well... I won't have the literal devil as a friend... Not again!
It all led Minehava to this day.
She rarely put herself in the front of their group, as it was usually Hankas specialty (after all, the wolf was a huntress and generally had a good idea of what was, as she called it, „the path marsh tit wants us to take.“ Talking to birds, she’s so crazy for believing that stuff!, chuckled Minehava every time the female said something so stupid. She never complained aloud, though, because Fate has always proved Hanka and her marsh tit right, providing the group with a bountiful place to rest up at), but today, she chatted on in the front. „And anyways, I told Miloš that he should stick his opinions on afterlife right up his arse-“ she distracted (and maybe drained out) the pair with stories about her favorite ghost.
On and on she went – from Miloš she moved to her meemaw and peepaw, Darina and Štěpán, then she mentioned her great-auntie Timea and all the funny things she had to do as a border guard by her side. Her mouth moved, and she didn’t much so as care about what she yapped on. The same couldn’t have been said about Hanka and Arryn, though, who were slowly losing their minds - all according to plan. The pair stopped paying attention to their surroundings a while ago, which prompted Minehava to lead them down a dark, tight tunnel. Try to escape me now!
The air was damp and smelled almost ancient, with a hint of tea that had yet to be brewed. Hanka and Arryn had looked around themselves with confusion woven deep in their raised eyebrows only when she finally stopped, seeing as they hit the caves end. „So,“Minehava chuckled in her sudden nervousness, catching on the pair glancing at one another, „you’re probably wondering why I’ve gathered you all here.“ „I mean, it looks like a shortcut?“ suggested Arryn, followed-up by his partners antsy remark, „more like a dead-end.“ „Dead? Sure, you could say that!“ Minehava happily cheered as the female seemed to finally catch on, her tail happily wagging, „I told you all you need is just a bit of exorcism!“

Srpen: 8 / Thea

Minehava si koutkem rozumu neodepřela zapřemýšlet, jestli se tohle mořičkování mladé vlčice nesvrhává v nějaký nechtěný kult - jenomže kdo by o takových tématech přemýšlel právě nad vlčetem, pravdaže? Své domněnky a upomínky tak spolykala dřív, než je pořádně prozkoumala, a už-už zvesela zamávala ocáskem. No ne, jak je múdrá na svoj věk! Doma z ní museli mít radost (no ešče aby ne, ni?), ale taky občas trápení, nepochybovala! „Alespoň nebudú na takový hezký úděl samy,“ usmála se, co se po své společnici podívala, „jako dvojčata. Vždycky je lepší míť nějakú společnost, než nijakú!“ Možná proto tehdy vytrvala s vlkem s myším kožíškem až do poslední chvíle? Vzala svou vlastní šišku, oslintanou předešlým nošením, a vykročila za malou střelou.
Spirály, ach ty spirály. Točivé, tlachavé, nutící vlka valit před sebou balvan, který se na konci dne stejně skutálí zase pod horu, aby ten cyklus mohl začít znovu - zamotat se, zkulatit, udělat z něčího života spirálu. Hnědavá vlčice se za nazrzlou veverkou skoro sama vrhla, aby se ujistila, že si chuděra nic neudělala - pak si ale povšimla, do čeho tlapkou dloube, a udělala z vody krok vzad. „Uh-huh,“ kousla se do pysku, teplo opravdu bylo, „ale mně srst schne tři dny nejméň. Počkám ťa tu,“ a spokojila se s tím mít namočené jenom tlapky. Co tu ten... Co tu dělá? Srdéčko se jí rozbušilo o cosi hlasitěji, a tak byla ráda, že ho mohla přehlušit vlastním přemýšlením, když se jí vlče vyptávalo na - cožeto?
„Magii? Nebuď blázen,“ zasmála se upřímně od srdéčka, protože takové věci patřily do pohádek. V tu ránu ji smích přešel - když je to ešče vlčátko, je jasné, že v takové věci věří! Snad ještě něco z její naivní představy o magii zachrání, když teď hned něco vymyslí! ...Nebo by jí měla říct pravdu, že magie neexistují? Byl to zvláštní protipól, kterému byla Minehava naučena - magie do skutečného světa nepatřila, ale nadpřirozeno, jako třeba duchové a medvědlaci, ano. „Přesně takú podobnú mám já,“ vyhrkla, zneužívaje zmínky, že se Thei moc nelíbily - alespoň se tak nebude vyptávat a ona si nebude vymýšlet. „Takú obyčejnú a nudnú, jak bych ti ju popsala, hm-hm,“ snažila se horko-těžko na něco přijít, když v tom: „Dokážu vycítiť, když je vlk nemocný,“ mordyjé, to byla hloupost - rychle to musela něčím přebít. „Tož ale dost o mně, né? Už ťa to musí nudiť, Theo. Co ty a magie? No, a máš nějakú oblíbenú, když říkáš, že sú ty mentální nudné?“

Nicos byl opravdu Nicos, a vlčice s dubovou srstí z toho byla ráda tak, že zvesela zamávala ocáskem. Nemusela se snižovat k tomu, že mu barbarsky a bez řeči verbální začne naznačovat, co celou tu dobu myslí - párkrát už se takhle tlapkami ve světě musela domluvit, a nikdy to nebylo příliš příjemné. Ale-ale, ty fajnovko. Ešče budeš ohrňat čumák, žes dostala žvanec, jak sis přála, a nasmála se toho na tři doby! Pokud ji jeho další otázka zaskočila, nedala to na sobě znát - jen se podrbala za uchem a zapřemýšlela, jak to polopaticky vysvětlit. Nikdy se tím netajila - ne úplně. „No, rozhodli za mňa ve smečce - "pudeš hned teď!" -, a já súhlasila,“ usmála se, „a su mladá. Mládí vždycky strká hlavu tam, kam nemá, a až pak začne mysleť.“ Alespoň si toho byla vědoma a nechovala se jako pokrytec, co před takovou pravdou skrývá hlavu do písku! Mladí, kteří se snažili tvářit jako starší, koneckonců vždy byli obrazem nejsmutnějším - nepatřili už do světa, který zradili a zavrhli, ale ani mezi svět dospělých, který je stále vytrvale odmítal. „Nu, a ty, Nicosi Sarumenský? Si tu rodákem, ve smečce?“ optala se s veselím na oplátku. To by bylo, aby potkala někoho, kdo tu žije už od svých počátků - jistě by jí mohl mnohé doporučit. Tož to abych začala přemýšlať nad něčím, čím bych mu to mohla oplatit, pokud je to pravda!
Jako žáci naslouchají učitelům pokyvovala se zájmem hlavou. Jenom jedno jí nešlo na rozum: „Mlha?“ divila se, třebaže ve tváři měla vepsáno pobavení přátelské, nikoliv výsměšné, „ta umí býť strašidelná. Nelákáte do ní děcka na kokina, že ne?“ kokina, Minehavo?! „akože - na sladké a tak. Abyste pak ty vlčata žrali,“ vyhrkla hned nato. Musela se začít přizpůsobovat, pokud byl tenhle kraj dost velký na to, aby měl smečku - bude jí trvat dlouho, než ho celý projde, prozkoumá, a pak zase odejde po svých. Pokud odejde, že? No, možná taky trochu záleží na Nicosovi - jestli se tu nachází banda, co požírá svůj vlastní druh, neměla by otálet! „...Mňa sa nalákat snažit nebudeš, dúfam?!“ zažertovala ještě nato.

Zamyšlený? Nad čím? Minehava jeho nakloněnou hlavu následovala němou otázkou v usměvavé tváři, netušící, zač si vysloužila takového gesta. Nečekala dlouho: „Ne, to ne,“ zavrtěla, rozesmátá, hlavou. Jujky, příště si musím dávat větší pozor, inak mi nikdo nebude rozuměť a já si tu neudělám žádné kamarády! Byla na cestách už dlouho, ale zvyk řeči Holubí smečky s ní zůstal doteď - ať už na to byla pyšná, nebo ne. (Samozřejmě, že cítila hrdost. Vždyť tak mluvili její milovaní prarodiče, prateta, sourozenci - minulost se ze dne na den smýt nedala, a už vůbec ne taková, co ani zapomenutá být neplánovala). „Není to jméno - ogar, to je kluk. Stejně jako je cérečka holka,“ vysvětlila vlkovi, ne poprvé a ne naposled, „su zdaleka, ze všeckých možných stezek světa, a vaše hantilka mi ešče nejde přes jazyk.“ Jednou se všemu její jazyk podvolí, možná - ak sa budu dost snažiť. Kdo kdy chtěl, aby mu vlk nomádské krve chodil po údolíčku a neasimiloval se do jeho kultury, roznášeje namísto toho tu svou? Zbytečně by si na záda namalovala terč. Ale bude to vůbec třeba, pokud tu nenajde cíl své cesty?
Zůstane?
„Minehava,“ zazubila se po něm, ráda za společnost, která se nebála jí říci své jméno - a která byla pro změnu živá. Ale bílý ako duch by být mohl, to sa nedá popřít. Jeho barevně rozpůlený obličej byl krásný, ale sváděl k otázkám, na něž by se jako správný lovec měla poptat. Namísto toho se znovu usmála: „Sarumen, tak asi říkáš svému domovu, hej?“ nadhodila, ale zajímalo ji něco jiného, „také slovo neznám - ale zní to trochu ako slunéčko!“ S tím, jak se Nicos usmíval, musela určitě trefit na první dobrou. Nebo ne?

Srpen: 7 / Thea

Nahlas jí vlčice se srstí dubu neodpověděla, jenom se letmo pousmála. Pravdaže, cérečko. Pravdaže že smutný. Minehava si takové věci nepřiznávala - neuměla a nechtěla o nich mluvit -, a to už byl snad rok od toho, co odešla z Holubí smečky najít štěstí ve světě. Nebyla na cestách tak dlouho, ale pomalu začala cítit, že to možná nebylo to nejlepší rozhodnutí, jaké ve svém životě udělala. Ale život de dál, ni? Vždycky. Ten totiž zastaví jenom jedno.
Zvědavě vytočila hlavu směrem, kterým Thea ukazovala, a uznale, nahlas hvízdla, až se to muselo nésti po celé šíři obrovského jezera: „Pjokné,“ zvolala, „takové sa už jen tak nevidíja! Asi nám něco požehnalo.“ Ale co tu najednou dělaly? Jak dlouho už si, jéminkote, spolu povídaly? Nebude se po vlčeti shánět ten její cedrový lesík, o kterém jí popovídala tak hezky, až se to zdálo býti milým místem na život? „Nebo měly také žízeň. V takých pařácích sa im nejde divit!“ zazubila se ještě na Theu.
U maminky ve smečce? Ne v jejím lese? Zapeklité to vztahy, nepochybovala - ale neptala se. Neshledávala to ani slušným, ani nutným, protože dokud Minehavu její rodiče neznají, pro všechny strany je to určitě to nejlepší východisko. Tož snad si ten její brácha nebude mysleť, že je ogar nějaká nadávka. Co nadávka - úplná sprosťárna! Samcům se ale takové věci líbily více, ne? Měla v tom všem trochu... trochu zmatek.
Zadek zvedla vysoko, co vlčice začala počítat - očividně byla připravena na jakoukoliv akci, a nehodlala ji šetřit! -Tři! ...Nebo alespoň né tak moc, aby to bylo okaté. Minehavě v hrdle zabublal smích, jak to malé vlče pozorovala výskat a srkat čumák div ne do vosího hnízda, aby našlo nějakou pěknou šišku. Nemohla ale otálet, a tak se sama s rozkveklaným ocáskem vydala směrem k lesíku, aby tam nějakou našla - potkala pár takových, se kterými by určitě vyhrála, ale vždycky od nich odvrátila zraky a za tichého pískání si se poohlédla po vysokých stromech, co tu rostly. Co oči nevidí, to srdéčko nebolí. A co uši neslyší, to huba netuší! Nakonec jednu přece jen shledala ani malou, ani velkou, a právě s takovou se vydala zpátky k šupince. Neuvědomila si ale, jak hluboko do lesíka zašla, a ani že by si měla nějak označit cestu zpátky k vodě - nakonec se jí ale podařilo vymotat se zpoza kmenů a maličkých, sotva rostoucích smrčků.
„Ty si jakási rychlá střela!“ vyhrkla přes šišku naoko hravě, co vyhlížela vlče, „tož tos musela mít větší štěstí, než já.“ Kdyby tak věděla, jaké všechno neštěstí vlčátko potkalo! S takovou svůj ničím výrazný úlovek položila na zem vedle té, kterou donesla její společnice, a - jajks? „Mordyjé. Vždyť jsou si jak dvojčata!“ Minehavu nenapadlo, že by mohly donést na chlup stejně velké šišky: „No, tož to mi teď pověz, cérečko, co s tím uděláme. Necháme jim tu obě dvě? Co myslíš?“ ptala se, zadumaná nad tím, jak si s takovou eventualitou vlče poradí.

Srpen: 6 / Theuška

Jemně na vlčátko vykulila oči, když zmínila to naprosto unikátní slovo - je vůbec skutečné, uh? -, ale rychle se přemohla a už-už jí pokývla souhlasně hlavou. Zajedno nechtěla kazit vděčnost, na níž bylo vlče naladěno, nu a jak sa to vyslovuje? Trevlangvníni? Minehavě to nešlo přes tvrdě cvičený jazyk. „Tož to už by pak nebyl dárek,“ namítla, ale brzičko nato nad tím zapřemýšlela hlouběji. Ale co je na tém špatné, oplatit dobro dobrem? To vlče taky určitě něco naučí! „Ale,“ dodala po krátké odmlce, usmívajíce se, „to by od teba bylo moc hezučké. Pome, kdo najde lepší šišku, ten vyhraje!“ pobídla hned hravě, a už-už se vydala k hraničářům, kteří zelenkavě chránili jezero. Stromy vypadaly všelijak - určitě tam nějaké hezké šišky najdou, když jsou na to dvě!
„Asi?“ podivila se a skočila chudákovi do řeči, tož ale, Minehavo! Buď na to vlčátko milučká! načež se ihned také napomenula. „Tak si třeba časem najdeš něco vlastního, a ta šupinka tu na ťa určitě počká,“ souhlasila. Jaká byla pravděpodobnost, že jí takovou věc někdo ukradne - pokud to vůbec najde? No, nikdy nešlo mluvit o přímo nulách, ale veliké číslo to dozajista také nebylo! Ale ani nikdy neříkaj nikdy! Tak co si z teho vybereš? Komplikované, až moc komplikované! Nad otázkou Theušky se na moment odmlčela a až po chvíli s mlasknutím odpověděla: „Nu, se mnú sa to má trochu inak. Já hodně cestuju - nemožu si dovoliť brloh mít,“ ale chtěla bys?, pousmála se na svou společnici. „Ešče by mi ho někdo ukradl, a to by mi bylo lúto. A spáť pod širákem je pjokné, moc pjokné!“ argumentovala dál, aniž si uvědomila, že tím může omladinu svést na zcestí.
„Ó!“ vyhrkla, co byla dotázána. Ani si neuvědomila, že by jí tím mohla doplést hlavu - a snad opravdu nedopletla, protože neměla na to potýkat se s nějakým cedrovým lesem. Co by to pro ni mohlo v budoucnu znamenat? Musela by se skrývat? Rychle a hodně, hodně dlouho utíkat? „To je takové oslovení. No, ty a já jsme cérečky, ale třeba tvůj brácha by byl ogar, chápeš?“ zkusila vysvětlit, načež si vzpomněla na některé ze svých tuláckých známostí: „Holka! Tak se to říká, cérečka je holka,“ a celá usměvavá mrkla po omladině, jestli tomu tedy rozuměla. Šak ona je taká chytrá, ona to určitě hnedka pochopí! „Tam u tebe v Cedru tomu říkáte nějak jinak?“ vyzvídala, aby tady neměla jazykové okénko sama.

Hnědavá srst se prodírala podobně nicneříkajícím územím (v tom tkvěla největší výhoda, kterou Minehava uměla pořádně uctít - jakoukoliv špínou prošla, nikdy to nešlo vidět! ...Enem kdyby to ani cítiť nešlo, škoda teho!) v pozvolném tempu. Být cestovatelem na volné tlapce skýtalo nespočet vhodných věcí, které se ukazovaly teprve časem - nesvazovala ji žádná smečková povinnost (ale hraničářství ti chybí), žádné nakázání alf (ale občas sa bez nich cítíš trochu jako budižkničemu), žádné vztahy, na které musela dbát, aby ve světě nepošla (ale míť tak někoho, na koho sa možem obrátit, kdykoliv-!). ...V srdci ale stále měla jeden domov, jednu rodinu, kterou by někdy zase ráda viděla, nebo - našla v někom jiném. Nikdo z vlků přece nebyl samotářská liška, nu ni?
Do očí jí v tu ránu udřela zrzavá srst vlka, co se k ní přibližoval. Já o lišce, liška za stromem! Ocásek se jí zhoupnul jednou, dvakrát - a pak už se na svou společnost usmívala. „Vitaj, ogare!“ zatrylkovala zvesela v odpovědi, rostlinka, co byla právě zalita osvěžující vodou po suchém dnu, „ešče aby ne, na takovém-,“ krátce se rozhlédla, než se s nepatrným výsměchem zakřenila: „V takovém útulném údolíčku.“ Mnoho z něj nepotkala, ale znovu a znovu se myšlenkami vracela k vřesovišti, které v ní jako jedno z mála zanechalo příjemný dojem. Ale tahleta díra? Uh.
Vyšla mu naproti, aby to neměl až tak daleko. Měla zájem - samozřejmě, že po tom místním bručounovi měla zájem! „Si tu enem na procházce, takhle při měsíčku?“ vyzvídala ihned.

Srpen: 5 | Thea

Samozřejmě, že chtěla podpořit její pozitivní myšlení - třebaže existence mořičků jí stále byla jednou velkou, převelikou záhadou, na kterou se dosud nezeptala -, a tak se na ni upřímně usmála. „Můžou!“ pokývla jí souhlasně hlavou, „když sa vlk chová dobře ke všemu kolem něho, tak sa občas stane, že ho někdo obdaří něčím pěknučkým,“ kdo, to byla dodnes otázka, na kterou vlčice neznala odpověď. Mohlo by sa jednat o Osud, jak to ráda říkávala babička? Jenomže ta toho napovídala, až sa oči krútily! Když už ale byla naladěná na jakési nenápadné, výchovné lekci, vrhla po vlčeti nenápadný úsměv, „nu, a co světu dáš, to ti taky oplatí.“ Snad to Thea nevezme až příliš doslovně.
Kam ji dát? Ach, a právě s touhle otázkou se nabízela ještě jedna trochu horší: „No, a kde bývaš? Mohla by sis to vystaviť do brlohu,“ navrhla s jistou opatrností. Možná to bylo deštěm, co smýval z vlků pachy - možná si ale Minehava včasně nevšimla toho, že její malá společnice nějaký pořádný vůbec nese.
„Mordyjé, “ zaklela si tiše pod fousky a skoro se u toho tlapkou plácla do čela, to jsem se opravdu nepředstavila?, „říkajú mi Minehava. Moc mňa těší, cérečko,“ pokývla. Ve vší té zábavě si ani neuvědomila, že nezná její jméno - doteď to ale nebyl pražádný problém, neboť měly větší, důležitější starosti. Snad sa ti mořičkové zničehonic neukážú ve snaze tu šupinku najít a nezkazí mi celé moje povídání! Jak by pak Theušce vysvětlila, že si možná tak trochu vymýšlela? Ale opravdu jí jenom věšela bulíky na čumák? Když jeden něčemu dostatečně věřil, mělo to svou vlastní Moc!

<< Esíčka

S krokem zkušeného bludného kaménku se hnědavá vlčice pomalu procházela po cizím území a nasávala okolní atmosféru. V čumáčku ji občas zalechtal pach nějakého vlka, který se tu kdysi prošel - protože nicméně pršelo a ona žádný neznala, nesnažila se je mermomocí pronásledovat. Naraziť na Cyrila bylo taky také těžké, eh? Jako by tu mnoho vlků nežilo. Tož to by ale nebylo možné, když je tu takých hezkých mísť, ne? Třešňový háj, jehož sladká aura jí stále jako vábnička motala hlavu, například! Co teprve takový Vřesový palouček, ve kterém div také nezůstala? Bylo by to krásné místo pro život - kdyby Minehava nebyla nomád, nutno podotknout.
Tlapky ji vedly kupředu, aniž by měly přesný cíl. Co dělajú v tenhle čas v Holubovi? Prateta určitě slídí kolem hranic a nudí sa, to je jasné. Vlčice se srstí dubů vykračovala pomalu, aby nasála trochu sil. Ale co Zdeňka? Pravdu říct, putovala tak dlouho, až by byla úplně zapomněla - a takové zapomnění by bylo opravdu vítané. Co milosrdnějšího na světě bylo, než vzpomínka, která zmizí ze srdéčka?
Miinehava si odfrkla, co se jí tlapka zabořila do rozvodněné, suché pláně: „Eh,“ a trochu bezradně se rozhlédla. Veprostřed planin se všechno zdálo tak nekonečné, až masivní - jedna vlčcica proti celému světu? A s takovou se jí pysky prohnal sebevědomý úsměv a hlava se sama od sebe pozvedla: „Šak já ešče všem ukážu, co cérečky svedou.“