Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec: 4 | Seilah

Hnědavá vlčice - dubová, jak jí říkal myškavecký Cyril - se až podivila. To jí přišly ty všemožné čáry jako něco přirozeného, co patřilo do přírody? Pravdu říct, do této chvíle si sama myslila, že malované opravdu jsou, a tak byla trochu zaskočená. Aha, tož to asi nebude puberťačka, co sa snaží vypadat hustě před ostatníma! Minehava, který celičký svůj život prožila mezi vesměs hnědavými vlky s minimálními odznaky byla trochu zmatená místním normálem, ale není ten svět lepší, jak je rozmanitý? Kebyže jsme šeci stejní, tož to by teprve bylo divné! „Ty rýhy pod očima tak vypadajú,“ broukla, očividně stále zkoumající, „vypadáte ako vdova na pohřbě,“ potvrdila se naposled, a už toho radši nechala. Nechtěla ji přece na místě urážet!
Tahle vlčice za život očividně nezažila nic zábavného a pořádného! To ji jako vlčátko drželi doma v zubech, že se jí nepodařilo vyrazit do světa a trochu si ten svůj živůtek užít? Ta cérečka je jedno velké překvapení! Možná proto má také černavúčké slzavé údolí? „A byla jste vy někdy děcko?“ znovu se podivila, znovu nevěřícně zavrtěla hlavou. Nový kraj, nové zvyky - ale lišily se kultury vlků až tak, že byly skoro k nepoznání? Protože vlčina neprotestovala, zvesela se pousmála a už-už si také jeden takový oblázek našla. „Dívajte,“ vzala ho mezi zuby, jak jí to jen šlo, párkrát ze strany na stranu pomalu zavrtěla hlavou a když vycítila, že znovu (kolik let už tomu bude, co to se sourozenci dělala naposledy! Hrůza pomyslet!) chytla grif, trhla jí tak, že se oblázek jednou, dvakrát prohopsal po vodě, než s hlasitým žbluňk! padl kdesi ke dnu. „Takhle sa na to musí. Ale žádný stuď, ak sa vám to napoprvé nepovede,“ povzbudila svou společnici nakonec, jak se narovnala a s velkým očekáváním sledovala, jak si povede sama Seilah.
„Gallirea?“ střihla ouškem. Tak takhle sa ta řiť světa jmenuje! „Ale kdeže! Přicestovala som před pár dňami,“ vysvětlila, „ale vy všudy všeho ako místní cérka vypadáte!“ Snad jí o tom vlčice poví víc, když už tohle téma sama nakousla!

Červenec: 3 | Seilah

Teprve co se vlčici přiblížila si pořádně všimla toho, že byla celá jako povadlé kvítí, což bylo vzhledem k přítomnosti u vody trochu ironické. A ta všechna nejistota, se kterou se hýbala, jakoby její končetiny občas byly lehké jako pírko, a jindy těžké jako skaliska-! Udělal jí snad někdo něco? Nenápadně se rozhlédla, zda-li tu nenajde jejího trýznitele, ale bohužel - nebo naštěstí? Hraničářka sice byla, ale dobrý bojovník už rozhodně ne - byly v pustotě jezera jen ony dvě. „Hlavně popelavá, pravdu řícť. Chvílu jsem si myslila, že jste umazaná!“
„Co kdybychom šly mrskať kaménky do vody?“ navrhla hned, protože usoudila, že vyptávat se vlčice na takovou věc bude až příliš osobní. Kdo by na potkání všem roztruboval své problémy a nejniternější myšlenky, že? ...No, Minehava by toho sice schopná sama byla, ale u ostatních takovou věc nikdy nepředpokládala. Kolik ztrápených vlků už potkala, co se svých chmur drželi tak vehementně, až si jeden pomyslil, že je to jejich životní pýcha! Pokud ano, jeden by se asi nedivil, že sú chudáci tací samotní v tom ich životě, nu ni? „Nejsu žádný apatykář, ale léčí to prý na duši, aj srdéčku,“ dovysvětlila se po krátké odmlce, usměvavá, „a takové cérečce jako vy by to isto pomohlo!“ Kde byly ty časy, co oblázky chodila házet se Zdeňkou? Tak vzdálené, až je ani ona se svýma odnepaměti dobrýma očima nemohla vidět.
Zabolelo ji na srdéčku, ale úsměv měla stále stejný. „Mně říkajú Minehava,“ zamávala zvesela ocáskem. Však ona už jí tím usmíváním se a dobrou náladou nakazí - a pokud ne, snad včas vycítí, kdy by měla nabídnout spíš hrstku povzbudivých slůvek. Život uměl být těžké břímě, věru!

Šedých vlků za svůj život poznala už mnoho - jenomže ti většinou byli takhle stříbrkaví jenom po srsti, nikoliv také v obličeji. Jakou ze svých tlapek dneska vlk vykročil do světa, že se i pod tou svou zvláštní, třpytivou kůrou tvářil tak, jakoby mu Minehava způsobovala nepředstavitelná muka? A není taký pijavičejský prostě od matinky přírody? No, vysvětlilo by to hned několik věcí! „Kterú, tvoju?“ odpálkovala ho zvesela s úškrnem. Byla s ním zábava a ještě se po ní neohnal - buď má trpělivost z kamene, čímž by potvrzoval její teorii toho, že je vlk kaménkový, nebo mu její přítomnost zas tak nevadila.
Nebylo z nich úžasné duchařské duo? Vlčice si div nezačala malovat, že si na nějakou tu duchařskou výpravu zajdou - pokud na ní už tedy nebyli: „No však! Ty a vedle tebe já,“ máchla tlapkou, jako by nedbala jeho osobního přání. Občas jí jeden musel říkat věci napřímo, a protože právě tuhle věc Cyril neudělal, měl smůlu. Jakpak by ho mohla nechat jít, když jí teď potvrdil něco, co bylo jako pláž poseta stem těch nejnádhernějších mušliček? „Tak kam jdeme?“ optala se ještě jednou. Pud sebezáchovy jí napovídal, že by se samcem neměla sama kráčet kdoví kam, aniž by o tom někomu řekla, ale měla tu snad nějaké kamarádky, na které se mohla obrátit? Byl tu někde kolem někdo byť od pohledu známý, co by se o ní v případě zmizení zajímal?
Ne. Minehava byla k smrti sama, a právě proto se to hodlala změnit nikým jiným, než tímhle cizincem.
Popostrčená jeho vlastním úsměvem - ah, tak ty zuby nakonec má, děda. Tak to sa musel styděc z iných důvodů, že mi je ukazuje teprve teď! - už horlivě vymýšlela, co mu řekla. Naštěstí nikdy nemusela chodit daleko: „Já taky. Šedivúčký už si na ducha dost, ogare,“ pokývla mu souhlasně hlavou, „jenom ti ke smrti stačí pomoct.“ Třebaže byly právě tyhle slova ve světě vlků nebezpečné, Minehava strach zažívala málokdy. Život byl jenom jeden velký vtip, a v tom tkvělo jeho kouzlo - občas štípal a občas padl na nesprávné publikum, ale vždycky byl nakonec pro jeho majitele (ale neměl život, nikoliv Život, v tlapkách spíš vlky, než aby tomu bylo naopak?) něčím úsměvný. A smát sa omlazuje! „No, a jak ti vlastně říkajú? Mně Minehavo!“

>> Esíčka přes Hadí ocas

Červenec: 2 | Seilah

Minehava se zadumaně rozhlížela po lesích kolem jezírka, jestli tam dnes už téměř vymodlený duch nebude - tlapky ji nápadně začaly svrbět nedočkavostí. Jak dlouho už tomu bylo, co se jí podařilo na nějakého opravdového ducha přijít? To aby to vzal hrom, že tu nemajú žádné duchy! Samozřejmě brala v potaz skutečnost, že tu nějaký lovec duchů je a bere jí příležitosti zpod tlapek (ale nu!, prskla po sobě samé v hlavě, šak duchohoniči nemajú samoderžaví, enem přátelé! Tak-tak, jedno z prvních pravidel: Všichni pracují na stejné věci, za stejnou věc, a to z nich automaticky dělá kolegy, né konkurenty!), ale pravdu říct, její zkušenosti s místními byly tak mizivé, že takové myšlence nedávala velkou váhu.
Ještě štěstí, že si na existenci bytostí z masa a kostí vzpomněla, neboť nedaleko od ní právě jedno takové stvoření bylo: „Aha!“ hýkla po povšimnutí si neznámé, dost divně vypadající vlčici. To sa cérka umazala popelem, že má pod zraky takové čáry? Však vypadá starší, než určitě je! Nebo plakala tak moc, až se jí pod očima udělaly díry do černavé duše - ale to byla ovšemže jenom taková malá, nevinná teórie. Věděla, že někteří vlci holt neměli od přírody příliš velké štěstí na zbarvení - ale že by to s nimi matinka myslela až takhle špatně... No, dokud se bude chovat slušně a navýsost přátelsky, možná, že odpověď dostane přímo od zdroje! Nebo byla obětí exorcismu, konstatovala si sama pro sebe, s úsměvem přicházeje k neznámé: „Dobrý, slečno,“ zvedla tlapku a máchla jí na pozdrav, co k ní byla blíž, „vy ako byste hrobníčkovi utékla ze zubů s tú vašú smutnú tváří!“

There we go again! It was probably the fifth time she went ghost hunting alone, despite the fact that the term 'alone' wasn't all that correct. How could you ever be alone with ghosts all around? And, with your great-aunt always hiding in the bushes to make sure you don't do anything stupid? It usually upset Minehava, because soon after she started going alone, she met quite the sight: A ghost named Miloš that did everything in his power not to go into the afterlife. Why? What's holding him back? So many questions, so little answers! Who wouldn't want to be all alone to chat to a champ like that? Someone with a bit more self-preservation, probably, she thought grimly, before cheering herself up: Or a fool!
Today's séance was going the same as always: First, she went to his favorite spot under a tree in which's crown birds sang the most beautiful of songs. Second, she tried talking him into at least considering the afterlife, listing all its benefits she actually had no idea about (“C'mon, bro, it surely has afterlife trees as fine as this one!”) since she never went there. But that's something Miloš surely hadn't noticed. ...Right?
It was the same, until it wasn't.
Ghost hunting, although believed to be extremely easy and done mostly by youth to ‘have fun’ and ‘totally not summon a maybe-demon from the pits of afterlife itself to chat with because they’re oh-so-lonely’, was never anything anybody could do on a whim. You can’t just decide to venture somewhere you think paranormal activities happen – not if you’re not a (…self-proclaimed and very unofficial…) well-equipped professional, such as Minehava herself. You have to think about everything before doing anything at all: whether it’s letting the ghost get accustomed to your presence, or finding enough materials for a séance itself. (“Remember, Minnie,” tsked Timea every time she forgot about the most important of all - an amulet, “you have to use protection no matter what!”).
That would be the ghost preparation, though.
Unfortunately, there isn’t any kind of preparation that you can do for yourself (or on yourself) and your protection. Mental, maybe – knowing how to meditate and calm an anxious brain as to not get said brain nibbled on by a rampageous ghost with peculiar taste is always great. (According to her great-auntie, brains from their lineage were the tastiest: “There’s no other explanation for your stupidity,” shrugged Timea every time her niece accidentally summoned said ghost for the second time that week ‘just to talk to somebody’, forgetting, you guessed it, an amulet).
When it comes to physical preparation, though, there isn't much to do. Gaining muscles is useless, since you can't really wrestle something intangible (just you wait, thought Minehava to herself whenever such theme came up, I’m gonna have so much muscle that they’ll think me attractive and want to possess me. That way, helping them into afterlife will be easy-peasy!). You could learn to run, but do you really believe you could outrun something that can pop in-and-out of existence? Matter of fact, although having been worried about being possessed twice in her short life already, Minehava does.
…Maybe third time’s the charm?
She wasn’t sure for how long she had been running from Miloš, but given the uncomfortable feeling in her lungs, as if they were full of prickly thistle buds that didn’t allow for them to fully inflate, it must’ve been a while. But why? What could've I forgotten? Panting, her mouth was slightly ajar – just enough for an occasional quick-protein of a fly to suffer horrible death by being caught by it. Outrunning a ghost you ‘might or might not have annoyed for so long it decided enough was enough’ was never easy, but then again, what about ghost hunting was supposed to be, right?
And that's when it hit her. Ah, protection, she remembered, shaking her head slightly, I am soo getting possessed this time. Thankfully, she was never really all that alone: “Auntie! Miloš is chasing me!” “Are you kidding, again this week?!”

Ocásek se jí samovolně zvlnil, co toho vlka postaveného jakoby z kaménků poslouchala. Možná v tom byl jakýsi prazvláštní šestý smysl (který by do ní asi mnoho vlků netiplo, jelikož její na první poslech barbarská řeč zjevně vyjadřovala, že nemá ani těch předešlých pět), ale už teď jí bylo jasné, že setkání s vlkem nemohlo být tak úplně nahodilé - a to samozřejmě vyvolávalo mnoho otázek, co ji už-už svědily na jazýčku. Je to osudové setkání, nebo třeba hned osudové dny? Mám sa ještě na co těšiť? Třebaže by to nebylo zaviněno osudem, každý den znamenal novou příležitost pro radost!
...Když není zbytí, musí si však vlk takovou příležitost najít sám - a Minehava nemusela kráčet kterak daleko, protože brzičko po Cyrilově prsknutí už-už bojovala s úškrnem, který se dobýval na její pysky. Jakou jízlivou poznámku si ale vybrat? Tu o tom, že musel za život vidět hodně duchů, aby skončil takhle, nebo: „Hej, aj trošku jo,“ řkouc, co jí v očích přeskočila plápolavá jiskřička, „nebo mi chceš tvrdit, že to sú šediny? Samozřejmě stylové, nu mnoho sa k nim nemá tendenci přiznať!“ Trocha škádlení ještě nikoho nezabila - ještě, neboť ona zanedlouho skončí jako první z těch, co tenhle hloupoučký mýtus vyvrátí. Byl to pěkný život, no né? Aby toho nicméně nebylo málo, a aby svůj konec nějak hezky zpečetila, doplnila se: „Si odvážný děda,“ a s takovou jí kdesi v bříšku zalechtal smích. Nebo to byla spíš neodolatelná vůně třešní, co ji takřka přemáhala k tomu se po nějaké natáhnout?
„To bych musela mít vnúčata. Co vnúčata - ešče před nima i ty vlčata!“ Však mi eště teče mleko po bradě, a on že babičko! Možná, že byl Cyril opravdu starší, než s tou maskou vypadal - pokud mu nesloužily oči, těžko mu mohl sloužit čumák. Politováníhodné, nu ni - ale každý nemůžeme býť vycvičený k lovu! „Vidíš duchy, hej?“ začala však o cosi seriózněji, co se pořádně prohrabala vlastními myšlenkami. Minehava se za ním automaticky vydala, protože chtěla vědět víc (a, tlapku na srdéčko, neodmítl ji. Neznamenalo to snad, že chce, aby ho následovala, kamkoliv uzná za vhodné?) „Ohó! Jdeme za nějakým?“ my, protože v lovení neexistovalo já, „mluví k tobě taky?“
Bylo těžké nevzpomenout si na pratetu Timeu - při vzpomínce na ní se jí po pyscích prohnal jemný úsměv, jehož koutky byly snad zrůžovělé nostalgií (...spíš třešní, kterou stihla uloupit). Musela být na míle daleko údolíčku, které dřív znávala jako členka Holubí smečky a které se v posledních dnech zdály býti spíš horečkovým snem, než-li někdejší skutečností. Jak sa asi mají Nikodém a Méi?

Červenec 1/10 | Seilah

Prazvláštně vonící území bylo stále tak živé, jako když do něj vstoupila poprvé. Pamatovala si vůbec první z líbezných území, po kterém se v tomhle světě prošla? To těžko - už tomu totiž musela být jakási noc a popravdě řečeno, Minehava si takové niterné detaily neměla tendence vpisovat pod srst. Proč by taky, když v budoucnosti neviděla nic jiného, než sebe samou na cestách? Šak kam já bych se zapustila? Proč? Vykořeněná se cítila už dlouho, a bylo těžké si vzpomenout na to, jaký to byl pocit a jaké měla v prvé řadě důvody - nebýt v takovém stavu. Smečky, nomádské tlupy - šak to nakonec vyjde všecičko nastejno. Tváří sa jinak, jsou stejné. Nebo byla stejná ona? Musela. Od každé jednou odejde, jednou, i kdyby jí to zabralo hrstku let. Neměla ona totiž vyšší cíl, za kterým se měla hnát? Po světě nemůže chodit dost vlků s jejím problémem, aby se namísto tety Zorji mohla zeptat právě jich.
...Co se teď tak ale procházela, zas tak živé se jí nezdálo. S nakrčeným obočím pozorovala třpytivé jezero a už-už se k němu přiblížila, jenom aby hlavu prudce otočila za sebe. Zdál se jí ten skřípavý zvuk? Byla na novém území paranoidní? (Ano: Až moc). Nesmysl, v tom musel mít prsty- DUCH?

Hnědavá vlčice v očividném napětí vyhlížela, odkud by se na ni mohl vyřítit duch (ale fakticky? Šak to mohlo býť enem tuláčisko, co si všimnulo, že ho následuju! Hlavně nad těm nesmím mnoho přemýšlať, ať mňa šiša nebolí) a tu a tam za nějaký z hustých kmenů sama nahlédla, aby takové setkání mohla urychlit. Proč byly místní stromy tak prorostlé, že přes ně občas nešlo ani nahlédnout? Musela v tom být nějaká nevysvětlitelná, ne-li paranormální aktivita (?!), která se zažrala do půdy tak, že z toho šla po růstu stromů hlava kolem. Trpěly místní dřeviny podobně, jako právě teď trpěla její hlava, co se snažila ve spletitých kořenech najít jakýkoliv systém?
Možná, že už se to nikdy nedozví. Brzičko se zpoza stromů totižto ozval hlas hrubý jako bodláčí zašmodrchané hluboko mezi polštářky - a nedlouho nato se k němu přidal obličej v masce, ze které jí zpozorněla srst na zátylku. Vždyť z jeho vzhledu ani nezaregistrovala, že jí tak ošklivě urazil na řeči, neboť dumala nad podivuhodným vzhledem!: Stanul před ní právě Dorian Gray? (Nabízela se ale dozajista lepší otázka: Který z Dorianů Grayů se před ní zjevil?) „Tož od kdy sú duchové průhlední, brebento?“ nakrčila zadumaně obličej, „ten tvoj šedavúčký, myškavecký kožúšek taky vypadá tak duchařsky.“ To si samozřejmě vymýšlela, protože v lovení duchů přece jen nebyla úplný pokročilý - takovou věc cizinec (ještě štěstí, že nesvítilo slunéčko a on zrovna nebyl na polo-opuštěné pláži, že?) ale určitě nemohl tušit.
Po pyscích se jí prohnalo cosi podobné zubatému úškrnu. To musíš mluviť o sobě, viď, ale protentokrát se rozhodla zdržet zpátky a namísto toho se po vlkovi od srdéčka usmát, jak jí bylo přirozené: „Namoudušu, byl tu duch. To sa ogare hnedka pozná - šak to ide cítiť všude ve vzduchu!“ a názorně se nadechla a tlapkou ho pobídla, aby udělal to samé. Namísto pořádného ducha Minehavě do hlavy ale stoupla lepivá vůně třešní, pod jejichž omamným pachem labužnicky mlaskla. „Inak bys tu se mnú teďka nebyl, nu ni? Proto si tu - deš na lov duchů, jako já.“

// Hadí ocas

Nezpochybnitelnost toho, že je na stopě nějakého ducha, definitivně potvrdilo tohle místo. Kam se Minehava podívala, tam viděla až abnormálně zkroucené kmeny větších i menších stromů, které jí naháněly hrůzu. Cožpak je možné, aby tohle příroda sama vymyslila? Někdo jí musel pomoct, to sa inak nedá vysvětliť! Kdyby vlčice pořádně znala magičanské schopnosti, možná by si takový prazvláštní zjev zvládla alespoň trochu vyargumentovat - protože v tomhle ohledu ale byla poněkud nezkušená (jako ostatně v mnoha věcech, co ji na Gallieře ještě pořádně překvapí), ne-li naprosto negramotná, zůstala zírat.
A zírala opravdu dlouho.
Možná by se vlastně dalo říct, že zírala tak dlouho - bez mrknutí, aby jí neušel sebemenší detail, co jí mohl odhalit tajemství místního sadu -, až se jí v koutku oka mihl jakýsi stín. „Ojoj, mojeno!“ hýkla a hned odskočila stranou, třebaže tak akorát vrazila do dalšího stromu, „duch, namoudušu je tu duch!“ Právě teď by měla utíkat, co jí síly stačily - jelikož byla ale vlčicí vyškolenou, ocásek se jí rozmikal a oči blýskly radostí. „Mňa sa bát nemusíš, dušku, já ťa dokonce - nebudeš mi věřiť - aj čekám!“ Kdyby ji teď tak někdo slyšel, určitě by si pomyslil, že narazil na naprostého blázna. Bohužel, lepší už to nikdy nebude.

// Vřesový palouk

Kdyby tak zůstala o chvíli déle, možná, že by si všechnu tu krásu lépe zapamatovala a uložila do hlavy na dny, kdy bude toužit navštívit něco pěkného a voňavoučkého - v tuhle chvíli vřesové nebesa ale zapadly hluboko do propasti zapomnění, která přestávala být dost velká. Kolika místy už prošla, aniž by si je třeba někam odložila na horší časy? Na světě bylo tolika ošklivých míst, které se jí občas ve snech zahryzly do kožichu a trhaly hlavou tak, až na Minehavě nechaly svou stopu - těžko by dnes mohla spočítat pavučinku drobných jizviček, co nesla pod svou srstí. Ale jaképak ošklivé! Kdybych byla bývala opatrnější, na just bych ich neměla. Já su enem cérka nešikovná, v tom je celučký ten problém, kroutila nad sebou odmítavě hlavou.
S takovou se však už-už rozhlížela po místě, ze kterého jí po procházce miloučkým, mírumilovným vřesovištěm až stanula srst na zátylku. Tohle místo šedé jako myší kožíšek potřebovalo už jen mlhu, aby všechny vlky, procházející i žijící v něm, polil mráz. Eště štěstí, že je léto, frkla si nespokojeně, šak co já bych tu dělala, kebych tadyma procházala v zimě? Škobrtnu jednú a – fíi se zlomenů kosťú k lékařom!
Rozhodnutá, že v takovém místě lelkovat raději nebude, pokračovala Minehava kupředu. Podvědomě si myslila, že spojení mezi ní a prazvláštním duchem musí sílit, neboť jí žaludek zvesela poskakoval na každém kroku - možná ji hnal ale spíš hlad, co vycítil pomalu zrající ovoce.

Třešňový sad //

//Řeka Kiërb

Po trošku (ale opravdu jenom trošku!) nemotorném přechodě po jednom z kaménkovitých mostů (no jéjdamane, to sú mi inovace! Vlci tu musí býť úplní myslitelé, to sa hneď pozná!) se Minehava začala motat. Nejsmysluplnější by bylo, kdyby jako správný a samozřejmě zkušený cestovatel následovala vodní zdroj, neboť ve vodě začínal každý život - taková věc jí žel trkla až ve chvíli, co už od dlouhatánské řeky byla na půl cesty pryč. Samozřejmě, že se mohla ještě otočit a příště dřív přemýšlet, než nechat neposedné tlapky vést směr, ale proč by to dělala? Pokud hnědavá vlčice něco denně dodržovala, byla to zásada, která by se dozajista dala připsat do stopařova průvodce: „Nikdy se neotáčej tam, odkud jsi přišel, protože co když se to na tebe podívá nazpátek?“ Co se v takové situaci vůbec dalo dělat, než začít jančit z plných plic a utíkat, co jednomu síly stačí? ...No, mohla bych to velké cosik kopnúť, nu ni? Po pyscích se jí rozjel úsměv, co uměl léčit: Takovú ranu od cérečky určitě ještě nezažilo!
Táhla ji vidina ducha, stejně jako medově slaďoučký pach, který se jí s každým krůčkem motal kolem ocásku. Bylo až k neuvěření, že nemohla vypláznout jazyk a zacítit na něm takovou slastnou chuť – nebo vlastně mohla, ale nechtěla riskovat, že jí tam přistane nějaký nevítaný Řehoř. Schylovalo se ke konci dne a brouci tak nemohli být tak aktivní, ale jeden nikdy nemůže být příliš opatrný, že?

Hadí ocas //

// Skvělé místo pro život

Jak měl jeden najít vlka, kterého nikdy v životě neviděl a který se teď namísto pozemského života mohl věnovat zachraňování vesmíru ve, no, vesmíru? Minehava nevěděla, co ji to tehdy popadlo, vystopovat tetu Zorju – retrospektivně jí to přišlo jako příšerný nápad, ale teď už se cítila být skoro povinna splnit to, co sama sobě slíbila. Enomže co budu dělať, když ju nenajdu? To sa budu celý živoť trmácať přes kopečky? Však aké bych měla velkavé svaly, by sa za mňú všeci otáčali, aj medvědi! Lechtivá to myšlenka – ale možná ne tak nereálná, jak se poslední dny pozorovala! Ačkoliv se příchodem na toto prazvláštní místo cítila trochu oslabená ze svých cest, pořádně pevné svalstvo v tlapkách nemohla necítit: No šak hej, aj sú také bolavúčké, chuděrky. Co ony, já su ta chuděrka! Kdyby tak na svých toulkách co nejdřív potkala vlka, co měl zkušenosti s bylinkami! Daroval by ale takovému vandrákovi něco ze své spíže, třebaže bylo léto a všude všeho určitě rostlo víc, než dost? ...Za zkúšku nic nedáš.
Teď se naštěstí soustředila na něco jiného, než bolavé tlapky, a tak jejich neklid nebyl tak výrazně cítit - Minehava se záhadným zmizením (ne)pronásledované zacítila téměř povinnost vyrazit na lov. Až ťa najdem, uvidíme, co si zač, cérečko, a třeba ti aj pomožeme. Já už si na ťa rožnu!

Vřesový palouk //

Minehava zvesela míří k záhadě :]

// Odnikud; Ze země líných řek a širokých rovin

Třebaže v nějaké příručce pro všechny správné stopaře napříč celičkou galaxií určitě bylo krví napsané: „Opovažte se následovat vlky, o kterých nic nevíte, protože můžete skončit v pořádné díře - a ta může být černá“, Minehava zaprvé neuměla číst, samozřejmě, a zadruhé, i kdyby uměla číst, pravděpodobně by ji nečetla. (Komupak by se chtělo zabývat nějakými zbytečně dlouhými texty, které pointu svého sdělení odhalily až na samém konci? A nebyla zkušenost na vlastní kůži vypovídající víc, než nějaké moudra?). Každý správný cestovatel se měl řídit ryze svým úsudkem (necestoval-li v nomádské skupině, protože pak by vypadal jako nafoukaný pukanec) - a pokud takový úsudek měl své nedostatky, vlk si alespoň zapamatoval, že příště tudy cesta opravdu nepůjde.
Navrch! Ona tímhle směrem chtěla jít ještě předtím, než se jí vlčice náhodou vmetla do cesty, jakoby se nechumelilo - takže kdo vlastně pronásledoval koho?!
No, teď už nikdo nikoho. Minehava s posmutnělým výrazem líně zvedala tlapky a tentokrát na vlastní pěst, bezcílně, pokračovala napříč neznámým územím se zvláštním pachem. Musela sa vypařiť, inak sa to ani nedá vysvětliť. Šak jak mi mohla přejít za kyčerku, aniž bych ju cítila? kroutila za své chůze nevěřícně hlavou, musela býť duch!
Ať už duchem skutečně byla, či nikoliv, zavedla ji na pozoruhodné místo. Kamkoliv položila tlapku, tam se cítila být skoro jako na obláčku - malebná krajinka ji hladila na duši. Zůstat ale nemohla – dnes musí zvládnout ještě kousek, kousíček, aby byla blíž své tetě. Nebo sa mi podaří najít teho ducha?

Řeka Kiërb //