Gallirea - Příspěvky uživatele

Minehava se možná měla Tundře přiznat s tím, že nebyla dvakrát tak zdatný lovec a proto skončila u hranic, kde toho nemohla moc zkazit - nakonec ale usoudila, že s dostatečným sebevědomím se vlk i za běhu ledasčemu naučí. Nebyla její rodička nakonec tou nejlepší lovkyní, jakou smečka měla? Nebyla, ozval se jí v hlavě malý, prachem zanesený hlásek, Stazka byla tuctová vlčica, tak, ako každá druhá doma. Ale která v tom velkém, převelikém světě není?
Hnědavé vlčici se, ačkoliv možná občas v listí nadělala víc zvuků, než bylo příhodné, podařilo dobře schovat. Podzimková vlčice v podzime - co víc také chtět, že! Každičký jeden krůček vážila a promýšlela, ale ne tak moc, aby jí z toho jednou rozbolela hlava - bohužel, možná měla. Zatímco se Tundra se zvyšující se intenzitou přibližovala k srnám, jež, registrujíce pohyby v listí, takřka okamžitě začaly pádit napříč stromovím, Minehava se omylem namísto kořisti přibližovala k ní samé. Netrvalo dlouho, než si svou chybu uvědomila - „mordyjé!“, jenomže v lovu se i sekundy počítají, a zvěř začala pádit o sto šest. No to snad-! Minehava si ledva stihla popotáhnout a polykat všechen ten hnus, co se jí hromadil v hrdle.

// Rýmička 4/5

Listopád 3
Juniper

Se smíchem se snažila vyhnout listí, ale občas nějaké omylem jako chrobák zchroustla pod zoubky - takové nebezpečí k zábavě nicméně vždycky patřilo. Když je dobrá společnost, všechny nepříjemnosti se zdají jako absolutní maličkosti! „Proč si šla dneska vůbec na procházku?“ vyzvídala s neskrývaným zájmem, který skrýt snad ani neuměla. Bylo toho tolik, co o vlčici s podzimkovým kožíškem vlastně netušila - nepamatovala si, kde bydlí a kde ji mohla navštěvovat, nevěděla zhola nic o jejím partnerovi a na další kamarády se také nikdy nezeptala. Vždyť ani Tundry, samozřejmě, jenomže to bylo jiné - u šedavé myšky jí občas bylo stydno narušovat ticho, které se kolem nich s přibývajícími dny spolu kupilo. Neustále sa baviť také nejde, vždyť na tom nejsú postavené žádné přátelství. Ani ty nejpevnější! Bylo křehké, ale příjemné a krásné - takové, jaké kdysi zažívala se Zdeňkou, než...
Než.
Minehavě se po pyscích mihl náznak úsměvu, co zase hrábla do listí a bažila se ve zvuku, co vyvolávalo, „je škoda, že to šičko brzičko pohřbí první sněh. Cítím sa na něj tak nepřipravená, až to není možné,“ svěřila se Juniper s nijakým tónem, třebaže to bylo téma ve skrytu vážné. Taky by sa počasí mohlo zastaviť u podzimu, a pak přeskočit na jaro! Hnědavá byla tulačka, tolik bylo jasné z pachu - a i když si naštěstí našla společnici, nikde nebylo psané, že se jí i tak podaří přežít dost na to, aby měla sílu na jarní oblevu. „Místní krajina mňa nadchla tak, že jsem kdesi nechala hlavu!“

<< Úzká rokle přes Rozkvetlé louky

Mluvení jim ještě stále, bohužel, nic neulovilo - a hnědavá vlčice začínala být trochu netrpělivá. Možná bysme sa mohly vrátit, a ani sa u toho nezapotiť, jenomže nechutnal sebou ulovený kus mnohem líp, než už předžvýkaný žvanec? Hrdost, na tu se také musilo myslit - nechtělo se jí Javorové smečce vysvětlovat, že se zmýlily a rády by se na chvíli, klidně na celou zimu, usídlily na jejím území. Navíc, neznamenalo by to, že by se do ní musily přidat? Třeba by to tentokrát bylo jiné, napadlo ji náhle, třeba bys tentokrát neudělala stejnú chybu, ako minule. ...Takový Nicos by ji určitě neodmítl.
Cítí snad něco ona? „Tvoji nemoc,“ konstatovala se škádlivým úškrnem, ale zkusila se pořádně nadechnout. Její rýmička byla naštěstí omezující zejména v tom, že musela neustále popotahovat, než aby nic necítila - ale jednoduché to také nebylo. Minehava v jednu chvíli přeslechla to, co zaznamenala Tundra, a s čumákem zabořeným v listí potichounku vykročila vpřed: „Něco tam bude.“ Taková srna se jim v listí a stromoví lehko ztratí, ale snad - snad, takové bláhové zvolání! - se jim podaří ji najít dřív, než najde ona je.
Chodit mezi kaštany a listím ale bralo za své, a hnědavá vlčice měla co dělat, aby každou chvíli neklouzala a nenadávala u toho tak sprostě, až by se i nebesa, zvyklá na vše, začervenala.

// Rýmička 3/5

<< Přímořské pláně přes Ostružinovou louku

Hnědavou vlčici ihned na jazýčku zasvrběla odpověď, protože tam majú jeden druhého, ale rozhodla se o ní kterak nezmiňovat. Nebyla si tak úplně jistá, jestli Tundra někdy v nějaké smečce byla - určitě ale musela mít rodinu, někde, a právě proto Minehavě tohle téma přišlo příliš osobní na to, jak dlouze (vlastně krátce!) se znaly. Mně by též nebylo dobře, kdyby sa mňa někdo začal na takové věci zčistajasna vyptávat. A eště na prázdný žaludek! Prioritou pro ně musela být potrava. ...Nebo smečka? Ne, div si nevzdychla s úsekem, my si vystačíme - doteď jsme se ve světě neztratily, tak sa neztratíme ani teď.
„Všecky dobré místa si zabraly smečky, to je ten problém,“ vydedukovala Minehava, jen co se jí vlčice svěřila, „loviště si uzurpujú pro sebe, aby to neměli daleko.“ Úplná pravda to nebyla - alespoň podle toho, co jí naznačil Nicos se speciálními magiemi vázaným k území -, ale na takovou věc vlčice nepomyslila. Vykouřilo se jí to z hlavy.
V tom se však zasmála, div se u toho nezakuckala z toho, jaký pořádný kýchanec z toho chytla. „To je z nedočkavosti,“ přispěchala hned ke svorné odpovědi, „mám hlad jako medvědi před zimním spánkem. Měli sme tú smečku požádat o kus žvance na cestu,“ postěžovala si ještě. Ale měla vůbec Javorová smečka kořisti na odbyt dvěma drzým tulačkám, co si to jen tak nakráčely na její území? Přivedly sme im ztraceného synka, pomyslila si, to by nemohli ignorovat. Měly sme si nárokovať víc, než jen klidný odchod z území. „Snad na něco narazíme. Začaly jsme s přípravami pozdě - budeme míť náročnú zimu,“ konstatovala ještě s popotáhnutím, aby jí nudle z čumáku nesjely až k pyskům.

>> Kaštanový les přes Rozkvetlou louku
// Rýmička 2/5

<< Márylouka

Hnědavá (nebo šedavá? Kdykoliv se na druhou vlčice podívala, byla v rozpacích z toho, jakých barev vlastně je. Když byly pláně ještě zalité sluncem, Minehava si přišla sebevědomá v prohlášení, že je určitě hnědavá - jenomže jak se po nebi pustily nenažrané, šedavé ovečky, až jim sliny od huby kapaly, znejistěla) vlčice v průběhu jejich výšlapu očividně něco chytla - a Minehava jakbysmet. To by bylo, aby sme sa zřídili eště před lovem! ...Teď už by bylo krajně trapné se vracet do smečky, která jim nabídla přístřeší - ale narazit tak na nějakou další... A dopadnút tak, ako doma, že? Představa toho, že by se měla znovu někam přidat, znovu něco pokazit... „Prapodivný les,“ pokývla jí hlavou a už-už bezostyšně popotáhla, jak se jí pomalu pouštělo z čumáku, „podla mňa až moc značkovali, asi majú nějakú úchylku. Byla jsem hraničář, poznám to,“ ale její hlas naznačoval, že to myslela se vším humorem. Až jednou zase potká to vlče (snad ne brzo), může se ho optat, jak to tam u nich chodí.
Vodopády? Vtipné slovo! S jemně nakloněnou hlavou se podívala po reakci své společnice a sama se rozhlédla - našla nějakú zvěřinu? -, ale s jistým zklamáním shledala, že všude bylo pusto prázdno. Co jiného také od plání čekat.„Do hor nerada chodívám, tam je na mňa mrtvé ticho. Vyrůstala jsem v lese,“ zamávala ocáskem, berouc iniciatívu k tomu, aby se trochu otrkaly a poznaly. „Třeba najdem nějaký milučký, ať z nás v zimě nejsú rampúchy.“
Dřív, než stihla říct cokoliv jiného, si ale kýchla, až to šlo slyšet skoro na druhý konec plání. „Joj, pardon!“

>> Úzká roklina přes Ostružinovou louku
Rýmička 1/5

It was strange getting used to the new normal – to all the looks that she got and all the faint murmurs that fell silent whenever she walked through the pack’s main den, the wolves shuffling away from her as if she were ill. Were she? Truth be told, she wasn’t entirely convinced that there was something wrong with her, but with everyone changing… How could there not be? Something must've happened to me - something so wrong that I can't get help from those who held me dear to their hearts just a full-moon ago. She tried to smile and be brave about it, but - have you ever felt all alone in a place full of wolves?
…But could she ever be truly as alone as she liked to think? Woods had eyes and ears, afterall, and loved to gossip with the ghosts that accompanied them.
Knowing that, it should've been no surprise to her, then, when a familiar voice rang through her ears one such lonely night. Should've, but was regardless. “Never had I seen someone look so lost in their own home before,” came a voice, and Minehava had to use all her will-power to not jump out of her skin from the voice of the undead, unliving. Had it been another day, an alternative universe where everything didn’t go wrong for her, she would’ve laughed and immediately started joking.
Today, the silence stretched uncomfortably.
Then, finally: “Go to hell, Miloš,“ Minehava’s voice came as tight as a parasitical vine wrapped around a dying crop. It didn’t matter, though, if she gave a reply at all – her whisper was so low that it got easily swallowed by the silence of the night.
Miloš snorted, which startled the she-wolf. I didn’t know such a grump like him had that in him. “Well, I’ve tried that, which you would’ve known if you ever asked,” he mused mockingly, and Minehava suddenly felt a slight shame pang through her heart. “You like to talk about yourself a lot, you know? It's kind of weird, like - get a grip, sheesh!” “Miloš-!” That was right – after hearing his story only once, she made up her mind about pinching him the best afterlife deals she knew of without caring about what he himself might’ve liked. But it’s the right thing, she had to remind herself with a slight furrow of her brows, ghosts aren’t supposed to chit-chat with the living, let alone talk to them about their problems. What loonie would even want to pour their heart out to ghost? ...Hypocrite. That’s reserved for ghosts that were created by schizophrenics, anyways. There are rules, dammit! … Or at least she believed it was the right thing.
…Perhaps.
Miloš was right, as much a she hated to admit – she did feel lost. There was this strange, tremendous question-mark hanging above Minehava’s head that slowly pressed down on her and forced her to look at everything she has known and doubt it’s clarity. I shouldn’t have confessed to her. I should’ve…
The ghost, seemingly unaware (or polite enough to not mention it) of her downward spiral, continued with a gleam in his eyes (literal) and a soft glow that radiated from his face (also literal – he’s a ghost, need I remind you!). His excitement to finally talk about his experiences was abundantly clear. “They told me I needed to hand over my soul, to which I replied ‘Jesus Christ, not again!’ and they started looking around all weird. I guess the guys so popular with them they got upset I mentioned him without actually seeing him,” he rambled just as she always had, before, and the she-wolf suddenly understood why he seemed to hate her guts the 99 % of the time they spent together, “which totally reminds me of the time that I went to Heaven and fell down the stairs, have I told you about that? No matter, you surely want to hear it again!” “Who's the weirdo who talks about that one time they met God, now? How did you say it? 'Get a grip, diva - sheesh!'” It was clearly the wrong dialogue choice, though. The ghost sparkled, furious: “Excuse you, only once?! What do you think I am, an amateur diva?!” …And on and on he went, till Minehava felt like her ears would fall clean off.
Seeing his courage to always get up and move on in all his stories, though, made Minehava think. If he always walked away and things worked out for him on their own, why wouldn’t such lifepath work for her?

// Miloš returns after popular demand (by popular demand I mean me, myself, and I, lol) //

>> Javorový les

Protože si něco slíbily (sliby-chyby, pomyslela si, ale občas sa z nich dá vykřesať něco dobré!), hnědavá vlčice za svou společnicí vyloženě nechvátala - věděla, že Tundra jí jen tak neuteče. Každý den se přece nestane, že se s vámi někdo rozhodne strávit zimu a pomoct vám ji přežít - za předpokladu, že vy uděláte stejně! Místní vlci ale nejsú tací sobci, aké sme měli doma. „To máš alergiju na mňa,“ zažertovala hned po svém příchodu, cukaje ouškem ke své společnici, „či smečky? Skoro som ťa nedohnala!“ Co vedlo Tundru k tomu, že neskočila po první nabídce, co se jim naskytla? Věděla o Javorové smečce něco, co ona ne? Možná - kdoví, kolik času se Zestarionem vlastně strávila, než je Minehava našla. Třeba chytla alergiju na vlčata!
Usuzovala, že Tundra bude mít směrem na západ mnohem větší zkušenosti - a tak jí přitakala. Až půjdem na východ, musím jí ukázať to vřesovisko. To sa jí určitě bude líbiť!S takovou se ale musela ještě zeptat: „Cosi tam hrozitánsky burácelo. Víš, co to bylo?“ moře, které Minehava ještě nikdy nepotkala, a proto usoudila, že tam možná najdou nějaké pěkné stádo, co se zatoulalo.

>> Přímořské pláně

„Tož sa zase někdy uvidíme. Opatrujte sa, sbohem!“ S úsměvem pokývla oběma mlhavým vlkům z lesa plného javorového listí a už-už se přidala zpátky ke své společnici, která očividně měla naspěch. Minehava se jí pranic nedivila - neznala místní počasí, a ani se tím nemínila chvástat, ale vždycky stálo proti vlkům, a hlavně tulákům. Mohly sice přijmout nabídku smečky a na moment se ohřát - jenomže vlastní bylo vlastní, a být někomu dlouhodobě dlužný, takové závazky já po světe nechcu míť. Může z toho vylézť kdoví-co, a já bych sa musela lízať z nějaké polízanice! Dobro generovalo dobro - to, že Zestariona dovedli domů, jistě nebude zapomenuto především v Osudu, a ten už jim to sám někdy oplatí.
„Neznáš žádné dobré loviště?“ optala se Tundry, řečnicky, a hned nato bez vyčkání na odpověď pokračovala: „Prošla jsem přes takú protáhlú pláň, na které by sa možná aj něco našlo. Ale třeba sa nám poštěstí po cestě?“ nechtělo se jí vracet do toho prapodivného lesa, už jenom proto, že se tam její společnice očividně necítila moc ve své kůži - ale kdoví? Možná, že to celou dobu jenom hrála, aby udělala tomu druhému vlčeti radost. Ale to by sa u toho asi tvářila trochu inak, ni?

> Márylouka

Listopád 2
Juniper

Jakmile si hnědavá vlčice povšimla své někdejší společnice, podzimkové vlčice, měla co dělat, aby nějaký list omylem nevdechla. Jakou radost jeden mohl mít z tak triviálních věcí, jako je vidět vlky, o kterých věděl, že je jednou navštíví! Jak se asi jednú bude tvářiť Nicos, až ho přijdu obtěžovat k jeho smečce? Určitě sa bude, ogar, divit! Kdyby tomu tak snad nebylo, nevadí - však ona už si na něj připraví nějakou vtipnou lapálii, až bude srandy kopec! „Koho to sem čerti nesú!“ vyhrkla s úsměvem, co jí div neroztrhl tvář vedví - v tom se ale pro jistotu rozhlédla, „čertiska snad ne, tenhle kraj už má dost takého zla ve vlcích samých. Ty patříš spíš k takým rusalkám, ty sú ohromně krásné,“ a milučké, domyslila si, když sa im zrovna chce flirtovať s nějakú pěknú vlčicú. Bylo k podivení, že je z jejich smeček za takové móresy nevyhazovali - jenomže to možná bylo tím, že v nich neměly žádné vlky. Chytré baby. Jeden by si z nich až bral inspiraci!
A aby toho nebylo z jejího divého a takřka dionýského repertoáru dost, hned se pobaveně zazubila: „Osud, náhoda není!“ Co se stát má, to se stane - co nebylo souzeno, to propadne zapomnění. Nefungoval snad právě tahle celičký svět, všechny jeho prvky tak, jak jsou? Ó, cérka sa dala na filozófiu, jak sa teď nebojí o holý krk? Možná? S Tundrou bok po boku jakoby se před ní doopravdy otevřelo širé údolíčko místního kraje - kde dřív viděla pošmournou modř špatných zítřků, tam nyní pozorovala třpytivé, ba až vábivé příležitosti. „Nebo snad věříš, že sme sa znovu setkaly jen tak? Skoro som sa dneska zranila, a to bych nikam dojíť nemohla - Osud ale pomohl. Tož su tu!“ zvolala s mávajícím se ocáskem.
Aniž by se byla zeptala, vtáhla vlčici s podzimkovým kožíškem protkaným paprsky slunéčka do své hry - totižto k ní přiskočila a rozvířila listí tak, až jej vmetla Juniper přímo do obličeje. Jejdanáčky!

Listopád 1
Juniper

Nikdo nikdy nebyl dost starý na to, aby si přestal hrát v listí (tož, leda by mu kosti neslúžily - ale to by pravděpodobně radšejc skončil pod drnem, než aby sa takhle láposil s životem!), a Minehava nebyla pražádnou výjimkou. Proto se za jednoho krásného, podzimního dne vydala do lesů právě s takovýmto cílem, chtěje se trochu uvolnit a najít si nějakou dobrou kupičku, se kterou si pohraje, aby přestala přemýšlet. Tundra sa za nás obě musela navymýšleť až-až, samozřejmě, ale: Ale já také nespím na vavřínoch. Bylo příjemné se pro jednou zase dělit s tuláckými trablemi s někým z podobného těsta - ale v některých oblastech to žel nestačilo. ...Možná ta smečka... Ale když...!
Ále, co uvažovat tak tmavě, když se na nebesích rozkládal blankyt, po němž se pásly bělavoučké, načechrané ovečky! Až se za Tundrou dnes večer vrátí, bude moct přemýšlet nad životem a smrtí a zimou a kdoví, čím ještě. Teď - čumákem kupředu do kupy listí, až se rozvíří po celičkém lese!

Podzimková vlčice cítila, že tohle nebude tak úplně to poslední, co s Tundrou provedou - a její svrbění na duši očividně bylo oprávněné. Však my sa v místním světě neztratíme, když na to budeme spolu! Na rozdíl od dvou vlčat - teď už vlastně jednoho, co zamávala Ezimu na cestu. „No isto!“ vyhrkla možná trochu nahlas, co se jí světlejší společnice jako ze zimy zeptala, a proto s odkašláním dodala: „Dúfala sem, že se mnú ešče počítáš. Takhle s přicházející zimečkú by sa mi hodila společnica,“ navrhla něco víc, ale netlačila. Však je chytrá dosť - ta si to hnedka přebere, ako sa jí zachce! Ve většině jejích zkušeností s nomády-společníky představovala taková společnost neskutečnou úlevu - břémě tuláckého života bylo takové, co se muselo sdílet, když to chtěl jeden v životě dotáhnout daleko.
Smýšleje, stavěje vzdušné zámky a malujíc si svou budoucí zimu po boku Tundry, hnědavá vlčice pozapomněla dávat úplný pozor, a tak jí návrh vlčete takřka sebral dech. Nabídka před ni položena, která se - bohužel, bohudík? - nemohla brát tak úplně vážně, ukotvila Minehavu na místě. „Akože ve smečce?“ nechala se slyšet, zachmuřila se. Smečky Minehavu neměly tendence vítat, natož pak chtít do svých řad - škoda toho, kdo to neviděl dřív, než ji pořádně poznal. Kainův cejch. „Ogar spadl z čerešně, chuděra,“ zašeptala k Tundře. Řekla by jí i víc, nebýt...? Aha, kdo sa uráčil ukázať!
Rázem mžikala za postavou, která se se svým šedavoučkým kožíškem jako upleteným z pavučinek vynořila z mlhy. Nebylo pochyb o tom, kdo se před nimi vynořil: Ta-! Jenomže jak tak nebožku vlčici poslouchala, bylo zřejmé, že Zestarionovo zmizení nebylo na koho svést. Snad sa nám tu nerozloží, ojej. Já už nikoho zachraňovat nechcu! „Dobrý, paňmámo,“ pokývla před smečkovou vlčicí hlavou, usměvavá a vřelá jako chybějící slunéčko podzimu, „ogar sa enem stydí - určitě by si vás našel, aj tu zimečku zvládl,“ pochválila ho. Nebýt tak měkká, tak milá-!
Povídat si ale, pravdaže, nemohli navěky-věků. „Zimečka je ve všech krajoch krutá, ale my sme ostřílené tulačky - dobrovolně,“ nechala se ještě slyšet ve své takřka politicky vyhýbavé promluvě, jak se chtěla vymluvit ze smečkové pozice, „máme nejvyšší čas vyraziť.“ Snad ji Tundra neztrapní tím, že její slova vyvrátí a na místě se do místní smečky přidá?!

<< Márylouka

Jako správný průzkumník musela ke svým společníkům něco podotknout, a tak se nechala slyšet: „Kukajte!“ vyštěkla ve vší radosti, která se do ní pomalu ani nevlezla, „pjokné, moc pjokné!“ Při takové příležitosti si samozřejmě nechtěla nechat ujít sebemenší lísteček, ale věděla o riziku nabitého čumáku - a tak jakmile se k ní dostal i poslední chlup ocásku, bokem s úsměvem drcla o Tundru a po jejím boku se konečně odvážila zkroutit hlavou tak, aby mohla svýma očima všecičko pozřít. Tak tady Zesť žije? Tož to sa divím, že sa vůbec vydával na túry - já tu žiť, nevytáhnu packy od hranic! Nemohla nadávat na mládí a jeho choutky, vždyť je sama znala moc dobře - občas sebou nesly prazvláštní až nepříjemnou pachuť, ba takovou, která nechávala na jazyku hořký povlak, stejně jako byly to nejsladší, co jeden mohl okusit. Ako by mládí mělo rozum, Minehavo. Přemýšlaj trocha, pokrytče!
Snad si šedavá vlčice nezvala osobně, že se na ni Minehava tak nalepila (pravdu říct, vlastně vedle ní jenom kráčela, bok po boku, a občas se omylem ocáskem zahákla o ten její. Což to je tak dusivé, jako lepivost?). Očividně v tom totižto nemínila přestat ani tehdy, co se povytočila po dvojici mladých a zvesela se na ně zazubila: „To ten váš javor musí býť, no ne? Že bychom sa tady s Tundrú už pomalu porúčaly - inak z nás v zimě budú kosti a budeme chodit do toho lesa strašiť.“ Dospěláci už pomalu potřebovali řešit dospělácké věci, a mladí hoši do toho žel neměli co strkat své čumáky.

<< Čáryles

Vyprávění jednoho z mnoha šedavých kožíšků v Minehavě vyvolávalo mnoho loveckých otázek - protože ale prchal za jejich nejmladším článkem a ona nebyla tak úplně s to svěřovat se s takovými věcmi Tundře, s nepatrným úškrnem zamrmlala k vlčici jen jediné: „Beztak sa ten jeho táta enem naparoval, aby byl před synkem za velkého. Skutečně si enem čúrnul si strachem a s ocasem mezi nohama vzal roha,“ a už-už se pokusila dohnat zbytek jejich skupiny. Nebude přece jako jejich rodiče - když už je našla, tak je dovede také domů!
Z prazvláštního lesa se jejich výprava dostala na ještě prapodivnější louku, co se na pohled na rozdíl od svého zarosteného sourozence nesnažila skrývat svou divnost. Byly tu všechny louky a lesy takové, nebo si po cestě dali něčeho do čumáku? Třešně, určitě za to můžou ty třešně. Nebo v tom mělo prsty to burácení z dálek, co přecházelo v netradiční šum, které slyšela kdesi na nedalekých pláních? Snažilo se jí celou dobu něco varovat? Musím si najíť amulet, a to co nejdřív. „Tož tahle louka není o nic lepší,“ podotkla směrem ke své společnici, co se poklusem dostala ke zbytku jejich skupinky. Lešija už asi takhle daleko od lesa nenajdu - ale šak sa tu možu vrátit, až na to přijde. Estli tenhle kraj potřebuje lovca nadpřirozena, tož tu su! Obě vlčata si očividně pospíšila, protože co se tak hnědá vlčice otáčela za lesesm, který opouštěli, zjišťovala, že mizel tak rychle, jako duch - mrknutím oka. Existoval vůbec?
Co si zafuněla pod vousky a už-už se otáčela zpátky kupředu, aby jim našla dobrou pozici k lovu, s vykulenýma očima zvolala: „Ogaři, tam sa musí rýsovať akési javorové listí!“ a aniž by příliš dbala, jestli ji vůbec někdo následuje, vykročila přímo za vlastním čumákem tam, kde tušila domov jejich nejmladšího společníka.

>> Javorový les

Konverzace plynula, jako když zničehonic začne jemná přeháňka, a Minehava se po celou dobu jejího trvání usmívala, nepatrně pokyvovala a svorně naslouchala. (Jen jednou se nechala slyšet: „Na lov bych si aj zašla. Jak mňa vyhládlo po všeckých cestách širým krajem!“). Bylo dobré, mít po takové době společnost - ale aby pravdu řekla, ráda by si popovídala s nějakým pořádným dospělým, ne dospívajícími, kteří se očividně přeli o to, kdo byl víc ztracený. Ti místní rodičové sú naprosté nuly. Nebo to všechno ve skutečnosti měli na svědomí sami ztracení? To aby je za uši do průvanu pověsili-!
Parohaté monstrum? Tož to by mohl být taký Lešij, ako o ňom mluví. Toho som viděla enem raz - a jak bych chcela zas! Vlčice z hlíny a listí se upřímně musela držet, aby nevyskočila na tlapky a nezačala tohle místo pořádně pročmuchávat - nakonec byla samozvaným lovcem nadpřirozena, že, a takový příběh ji nemohl po všech jejích duchařských zkušenostech rozhodit, nýbrž povzbudit! -, ale jak se tak koutkem zraku celičkou dobu dívala na Tundru, usoudila, že nejmoudřejším bude vyrazit. Šak cérečka z kůže vyletí, estli tu budem ešče chvílu. Chuděra!
A pokud to nedělala pro vlčici, dělala to pro vypravěče, který, jako každý správný řečník, očividně od svého publika očekával jednu jedinou reakci: Strach. Kdo sa lesa bojí, ten do něj nesmí, nu ni? A kde my jsme? „Ojej, ogar!“ zavrtěla nad příběhem stříbrnkavého společníka, ku kterému přišli ještě před chvílí (nebo chvílemi? Společnice v tuláčství musela mít pravdu - něco tu skutečně nesedělo), „tož to ten tvůj táta musí mít divnú zkušenost - to sa mňa nelúbi. Pojďme odsud pryč, než nás ten zplozenec Morany dožene,“ a aby se skupinka hnula, se sebevědomým vykročením se vydala k louce opodál. Kdybychom zůstali poblíž tohto lesa, uvažovala ještě pro své vlastní potěšení, možno, že bych aj toho Lešija mohla ulovit.

>> Márylouka