Příspěvky uživatele

< návrat zpět

They were one of the first wolves she had met outside of any pack, and she sincerely hoped they were the last. Hope? No, that wasn’t right - she was sure that they were be the last wolves she’ll ever see again, because ever since joining this particular pair, everything got weird to the point of Minehava feeling supernatural, syrupy-sweet presence of something unnatural. Something magical.
It all started with the seemingly fragile female – be it the unreal strength that fit her delicate body (she was so strong that she easily overpowered her huge, bear-like partner. So suspicious!), or the strange, fox-ish triangles that curled on her snout. (It made her grin seem a little devilish, which bothered Minehava so much that only after a few days of travelling with the fellows, she just had to ask: „Are you really sure you don’t want just a bit of exorcism? It won’t hurt, I swear!“ she asked warily, playing with an amulet that served against all sorts of paranormal activity. „Why are you so keen on doing exercise with me, Minehava?“ asked the female, missing what her companion had really asked, „are you quite alright?“).
After always being turned down, she switched her attention to the broad male. As previously mentioned, he was bear-like – be it his short, brownish fur, or his adamancy on eating mostly only fish, it all pointed Minehava in a direction as clear as day: „Do you experience strange dreams every fullmoon? Do you like bears?“ „What? Well, I guess I do sleep a little worse, but bears-?“ That's it!, thought Minehava to herself, triumphant, no denying! He must be a werebear! But as an any ghost-hunter – well, more like a supernatural-hunter at this point in her life, really. Times were rough for ghost-hunters back in those days –, she had to test her theories. Arryn quickly proved to be no werebear, as a fullmoon passed and she was still alive, but his companion? Well... I won't have the literal devil as a friend... Not again!
It all led Minehava to this day.
She rarely put herself in the front of their group, as it was usually Hankas specialty (after all, the wolf was a huntress and generally had a good idea of what was, as she called it, „the path marsh tit wants us to take.“ Talking to birds, she’s so crazy for believing that stuff!, chuckled Minehava every time the female said something so stupid. She never complained aloud, though, because Fate has always proved Hanka and her marsh tit right, providing the group with a bountiful place to rest up at), but today, she chatted on in the front. „And anyways, I told Miloš that he should stick his opinions on afterlife right up his arse-“ she distracted (and maybe drained out) the pair with stories about her favorite ghost.
On and on she went – from Miloš she moved to her meemaw and peepaw, Darina and Štěpán, then she mentioned her great-auntie Timea and all the funny things she had to do as a border guard by her side. Her mouth moved, and she didn’t much so as care about what she yapped on. The same couldn’t have been said about Hanka and Arryn, though, who were slowly losing their minds - all according to plan. The pair stopped paying attention to their surroundings a while ago, which prompted Minehava to lead them down a dark, tight tunnel. Try to escape me now!
The air was damp and smelled almost ancient, with a hint of tea that had yet to be brewed. Hanka and Arryn had looked around themselves with confusion woven deep in their raised eyebrows only when she finally stopped, seeing as they hit the caves end. „So,“Minehava chuckled in her sudden nervousness, catching on the pair glancing at one another, „you’re probably wondering why I’ve gathered you all here.“ „I mean, it looks like a shortcut?“ suggested Arryn, followed-up by his partners antsy remark, „more like a dead-end.“ „Dead? Sure, you could say that!“ Minehava happily cheered as the female seemed to finally catch on, her tail happily wagging, „I told you all you need is just a bit of exorcism!“

Srpen: 8 / Thea

Minehava si koutkem rozumu neodepřela zapřemýšlet, jestli se tohle mořičkování mladé vlčice nesvrhává v nějaký nechtěný kult - jenomže kdo by o takových tématech přemýšlel právě nad vlčetem, pravdaže? Své domněnky a upomínky tak spolykala dřív, než je pořádně prozkoumala, a už-už zvesela zamávala ocáskem. No ne, jak je múdrá na svoj věk! Doma z ní museli mít radost (no ešče aby ne, ni?), ale taky občas trápení, nepochybovala! „Alespoň nebudú na takový hezký úděl samy,“ usmála se, co se po své společnici podívala, „jako dvojčata. Vždycky je lepší míť nějakú společnost, než nijakú!“ Možná proto tehdy vytrvala s vlkem s myším kožíškem až do poslední chvíle? Vzala svou vlastní šišku, oslintanou předešlým nošením, a vykročila za malou střelou.
Spirály, ach ty spirály. Točivé, tlachavé, nutící vlka valit před sebou balvan, který se na konci dne stejně skutálí zase pod horu, aby ten cyklus mohl začít znovu - zamotat se, zkulatit, udělat z něčího života spirálu. Hnědavá vlčice se za nazrzlou veverkou skoro sama vrhla, aby se ujistila, že si chuděra nic neudělala - pak si ale povšimla, do čeho tlapkou dloube, a udělala z vody krok vzad. „Uh-huh,“ kousla se do pysku, teplo opravdu bylo, „ale mně srst schne tři dny nejméň. Počkám ťa tu,“ a spokojila se s tím mít namočené jenom tlapky. Co tu ten... Co tu dělá? Srdéčko se jí rozbušilo o cosi hlasitěji, a tak byla ráda, že ho mohla přehlušit vlastním přemýšlením, když se jí vlče vyptávalo na - cožeto?
„Magii? Nebuď blázen,“ zasmála se upřímně od srdéčka, protože takové věci patřily do pohádek. V tu ránu ji smích přešel - když je to ešče vlčátko, je jasné, že v takové věci věří! Snad ještě něco z její naivní představy o magii zachrání, když teď hned něco vymyslí! ...Nebo by jí měla říct pravdu, že magie neexistují? Byl to zvláštní protipól, kterému byla Minehava naučena - magie do skutečného světa nepatřila, ale nadpřirozeno, jako třeba duchové a medvědlaci, ano. „Přesně takú podobnú mám já,“ vyhrkla, zneužívaje zmínky, že se Thei moc nelíbily - alespoň se tak nebude vyptávat a ona si nebude vymýšlet. „Takú obyčejnú a nudnú, jak bych ti ju popsala, hm-hm,“ snažila se horko-těžko na něco přijít, když v tom: „Dokážu vycítiť, když je vlk nemocný,“ mordyjé, to byla hloupost - rychle to musela něčím přebít. „Tož ale dost o mně, né? Už ťa to musí nudiť, Theo. Co ty a magie? No, a máš nějakú oblíbenú, když říkáš, že sú ty mentální nudné?“

Nicos byl opravdu Nicos, a vlčice s dubovou srstí z toho byla ráda tak, že zvesela zamávala ocáskem. Nemusela se snižovat k tomu, že mu barbarsky a bez řeči verbální začne naznačovat, co celou tu dobu myslí - párkrát už se takhle tlapkami ve světě musela domluvit, a nikdy to nebylo příliš příjemné. Ale-ale, ty fajnovko. Ešče budeš ohrňat čumák, žes dostala žvanec, jak sis přála, a nasmála se toho na tři doby! Pokud ji jeho další otázka zaskočila, nedala to na sobě znát - jen se podrbala za uchem a zapřemýšlela, jak to polopaticky vysvětlit. Nikdy se tím netajila - ne úplně. „No, rozhodli za mňa ve smečce - "pudeš hned teď!" -, a já súhlasila,“ usmála se, „a su mladá. Mládí vždycky strká hlavu tam, kam nemá, a až pak začne mysleť.“ Alespoň si toho byla vědoma a nechovala se jako pokrytec, co před takovou pravdou skrývá hlavu do písku! Mladí, kteří se snažili tvářit jako starší, koneckonců vždy byli obrazem nejsmutnějším - nepatřili už do světa, který zradili a zavrhli, ale ani mezi svět dospělých, který je stále vytrvale odmítal. „Nu, a ty, Nicosi Sarumenský? Si tu rodákem, ve smečce?“ optala se s veselím na oplátku. To by bylo, aby potkala někoho, kdo tu žije už od svých počátků - jistě by jí mohl mnohé doporučit. Tož to abych začala přemýšlať nad něčím, čím bych mu to mohla oplatit, pokud je to pravda!
Jako žáci naslouchají učitelům pokyvovala se zájmem hlavou. Jenom jedno jí nešlo na rozum: „Mlha?“ divila se, třebaže ve tváři měla vepsáno pobavení přátelské, nikoliv výsměšné, „ta umí býť strašidelná. Nelákáte do ní děcka na kokina, že ne?“ kokina, Minehavo?! „akože - na sladké a tak. Abyste pak ty vlčata žrali,“ vyhrkla hned nato. Musela se začít přizpůsobovat, pokud byl tenhle kraj dost velký na to, aby měl smečku - bude jí trvat dlouho, než ho celý projde, prozkoumá, a pak zase odejde po svých. Pokud odejde, že? No, možná taky trochu záleží na Nicosovi - jestli se tu nachází banda, co požírá svůj vlastní druh, neměla by otálet! „...Mňa sa nalákat snažit nebudeš, dúfam?!“ zažertovala ještě nato.

Zamyšlený? Nad čím? Minehava jeho nakloněnou hlavu následovala němou otázkou v usměvavé tváři, netušící, zač si vysloužila takového gesta. Nečekala dlouho: „Ne, to ne,“ zavrtěla, rozesmátá, hlavou. Jujky, příště si musím dávat větší pozor, inak mi nikdo nebude rozuměť a já si tu neudělám žádné kamarády! Byla na cestách už dlouho, ale zvyk řeči Holubí smečky s ní zůstal doteď - ať už na to byla pyšná, nebo ne. (Samozřejmě, že cítila hrdost. Vždyť tak mluvili její milovaní prarodiče, prateta, sourozenci - minulost se ze dne na den smýt nedala, a už vůbec ne taková, co ani zapomenutá být neplánovala). „Není to jméno - ogar, to je kluk. Stejně jako je cérečka holka,“ vysvětlila vlkovi, ne poprvé a ne naposled, „su zdaleka, ze všeckých možných stezek světa, a vaše hantilka mi ešče nejde přes jazyk.“ Jednou se všemu její jazyk podvolí, možná - ak sa budu dost snažiť. Kdo kdy chtěl, aby mu vlk nomádské krve chodil po údolíčku a neasimiloval se do jeho kultury, roznášeje namísto toho tu svou? Zbytečně by si na záda namalovala terč. Ale bude to vůbec třeba, pokud tu nenajde cíl své cesty?
Zůstane?
„Minehava,“ zazubila se po něm, ráda za společnost, která se nebála jí říci své jméno - a která byla pro změnu živá. Ale bílý ako duch by být mohl, to sa nedá popřít. Jeho barevně rozpůlený obličej byl krásný, ale sváděl k otázkám, na něž by se jako správný lovec měla poptat. Namísto toho se znovu usmála: „Sarumen, tak asi říkáš svému domovu, hej?“ nadhodila, ale zajímalo ji něco jiného, „také slovo neznám - ale zní to trochu ako slunéčko!“ S tím, jak se Nicos usmíval, musela určitě trefit na první dobrou. Nebo ne?

Srpen: 7 / Thea

Nahlas jí vlčice se srstí dubu neodpověděla, jenom se letmo pousmála. Pravdaže, cérečko. Pravdaže že smutný. Minehava si takové věci nepřiznávala - neuměla a nechtěla o nich mluvit -, a to už byl snad rok od toho, co odešla z Holubí smečky najít štěstí ve světě. Nebyla na cestách tak dlouho, ale pomalu začala cítit, že to možná nebylo to nejlepší rozhodnutí, jaké ve svém životě udělala. Ale život de dál, ni? Vždycky. Ten totiž zastaví jenom jedno.
Zvědavě vytočila hlavu směrem, kterým Thea ukazovala, a uznale, nahlas hvízdla, až se to muselo nésti po celé šíři obrovského jezera: „Pjokné,“ zvolala, „takové sa už jen tak nevidíja! Asi nám něco požehnalo.“ Ale co tu najednou dělaly? Jak dlouho už si, jéminkote, spolu povídaly? Nebude se po vlčeti shánět ten její cedrový lesík, o kterém jí popovídala tak hezky, až se to zdálo býti milým místem na život? „Nebo měly také žízeň. V takých pařácích sa im nejde divit!“ zazubila se ještě na Theu.
U maminky ve smečce? Ne v jejím lese? Zapeklité to vztahy, nepochybovala - ale neptala se. Neshledávala to ani slušným, ani nutným, protože dokud Minehavu její rodiče neznají, pro všechny strany je to určitě to nejlepší východisko. Tož snad si ten její brácha nebude mysleť, že je ogar nějaká nadávka. Co nadávka - úplná sprosťárna! Samcům se ale takové věci líbily více, ne? Měla v tom všem trochu... trochu zmatek.
Zadek zvedla vysoko, co vlčice začala počítat - očividně byla připravena na jakoukoliv akci, a nehodlala ji šetřit! -Tři! ...Nebo alespoň né tak moc, aby to bylo okaté. Minehavě v hrdle zabublal smích, jak to malé vlče pozorovala výskat a srkat čumák div ne do vosího hnízda, aby našlo nějakou pěknou šišku. Nemohla ale otálet, a tak se sama s rozkveklaným ocáskem vydala směrem k lesíku, aby tam nějakou našla - potkala pár takových, se kterými by určitě vyhrála, ale vždycky od nich odvrátila zraky a za tichého pískání si se poohlédla po vysokých stromech, co tu rostly. Co oči nevidí, to srdéčko nebolí. A co uši neslyší, to huba netuší! Nakonec jednu přece jen shledala ani malou, ani velkou, a právě s takovou se vydala zpátky k šupince. Neuvědomila si ale, jak hluboko do lesíka zašla, a ani že by si měla nějak označit cestu zpátky k vodě - nakonec se jí ale podařilo vymotat se zpoza kmenů a maličkých, sotva rostoucích smrčků.
„Ty si jakási rychlá střela!“ vyhrkla přes šišku naoko hravě, co vyhlížela vlče, „tož tos musela mít větší štěstí, než já.“ Kdyby tak věděla, jaké všechno neštěstí vlčátko potkalo! S takovou svůj ničím výrazný úlovek položila na zem vedle té, kterou donesla její společnice, a - jajks? „Mordyjé. Vždyť jsou si jak dvojčata!“ Minehavu nenapadlo, že by mohly donést na chlup stejně velké šišky: „No, tož to mi teď pověz, cérečko, co s tím uděláme. Necháme jim tu obě dvě? Co myslíš?“ ptala se, zadumaná nad tím, jak si s takovou eventualitou vlče poradí.

Srpen: 6 / Theuška

Jemně na vlčátko vykulila oči, když zmínila to naprosto unikátní slovo - je vůbec skutečné, uh? -, ale rychle se přemohla a už-už jí pokývla souhlasně hlavou. Zajedno nechtěla kazit vděčnost, na níž bylo vlče naladěno, nu a jak sa to vyslovuje? Trevlangvníni? Minehavě to nešlo přes tvrdě cvičený jazyk. „Tož to už by pak nebyl dárek,“ namítla, ale brzičko nato nad tím zapřemýšlela hlouběji. Ale co je na tém špatné, oplatit dobro dobrem? To vlče taky určitě něco naučí! „Ale,“ dodala po krátké odmlce, usmívajíce se, „to by od teba bylo moc hezučké. Pome, kdo najde lepší šišku, ten vyhraje!“ pobídla hned hravě, a už-už se vydala k hraničářům, kteří zelenkavě chránili jezero. Stromy vypadaly všelijak - určitě tam nějaké hezké šišky najdou, když jsou na to dvě!
„Asi?“ podivila se a skočila chudákovi do řeči, tož ale, Minehavo! Buď na to vlčátko milučká! načež se ihned také napomenula. „Tak si třeba časem najdeš něco vlastního, a ta šupinka tu na ťa určitě počká,“ souhlasila. Jaká byla pravděpodobnost, že jí takovou věc někdo ukradne - pokud to vůbec najde? No, nikdy nešlo mluvit o přímo nulách, ale veliké číslo to dozajista také nebylo! Ale ani nikdy neříkaj nikdy! Tak co si z teho vybereš? Komplikované, až moc komplikované! Nad otázkou Theušky se na moment odmlčela a až po chvíli s mlasknutím odpověděla: „Nu, se mnú sa to má trochu inak. Já hodně cestuju - nemožu si dovoliť brloh mít,“ ale chtěla bys?, pousmála se na svou společnici. „Ešče by mi ho někdo ukradl, a to by mi bylo lúto. A spáť pod širákem je pjokné, moc pjokné!“ argumentovala dál, aniž si uvědomila, že tím může omladinu svést na zcestí.
„Ó!“ vyhrkla, co byla dotázána. Ani si neuvědomila, že by jí tím mohla doplést hlavu - a snad opravdu nedopletla, protože neměla na to potýkat se s nějakým cedrovým lesem. Co by to pro ni mohlo v budoucnu znamenat? Musela by se skrývat? Rychle a hodně, hodně dlouho utíkat? „To je takové oslovení. No, ty a já jsme cérečky, ale třeba tvůj brácha by byl ogar, chápeš?“ zkusila vysvětlit, načež si vzpomněla na některé ze svých tuláckých známostí: „Holka! Tak se to říká, cérečka je holka,“ a celá usměvavá mrkla po omladině, jestli tomu tedy rozuměla. Šak ona je taká chytrá, ona to určitě hnedka pochopí! „Tam u tebe v Cedru tomu říkáte nějak jinak?“ vyzvídala, aby tady neměla jazykové okénko sama.

Hnědavá srst se prodírala podobně nicneříkajícím územím (v tom tkvěla největší výhoda, kterou Minehava uměla pořádně uctít - jakoukoliv špínou prošla, nikdy to nešlo vidět! ...Enem kdyby to ani cítiť nešlo, škoda teho!) v pozvolném tempu. Být cestovatelem na volné tlapce skýtalo nespočet vhodných věcí, které se ukazovaly teprve časem - nesvazovala ji žádná smečková povinnost (ale hraničářství ti chybí), žádné nakázání alf (ale občas sa bez nich cítíš trochu jako budižkničemu), žádné vztahy, na které musela dbát, aby ve světě nepošla (ale míť tak někoho, na koho sa možem obrátit, kdykoliv-!). ...V srdci ale stále měla jeden domov, jednu rodinu, kterou by někdy zase ráda viděla, nebo - našla v někom jiném. Nikdo z vlků přece nebyl samotářská liška, nu ni?
Do očí jí v tu ránu udřela zrzavá srst vlka, co se k ní přibližoval. Já o lišce, liška za stromem! Ocásek se jí zhoupnul jednou, dvakrát - a pak už se na svou společnost usmívala. „Vitaj, ogare!“ zatrylkovala zvesela v odpovědi, rostlinka, co byla právě zalita osvěžující vodou po suchém dnu, „ešče aby ne, na takovém-,“ krátce se rozhlédla, než se s nepatrným výsměchem zakřenila: „V takovém útulném údolíčku.“ Mnoho z něj nepotkala, ale znovu a znovu se myšlenkami vracela k vřesovišti, které v ní jako jedno z mála zanechalo příjemný dojem. Ale tahleta díra? Uh.
Vyšla mu naproti, aby to neměl až tak daleko. Měla zájem - samozřejmě, že po tom místním bručounovi měla zájem! „Si tu enem na procházce, takhle při měsíčku?“ vyzvídala ihned.

Srpen: 5 | Thea

Samozřejmě, že chtěla podpořit její pozitivní myšlení - třebaže existence mořičků jí stále byla jednou velkou, převelikou záhadou, na kterou se dosud nezeptala -, a tak se na ni upřímně usmála. „Můžou!“ pokývla jí souhlasně hlavou, „když sa vlk chová dobře ke všemu kolem něho, tak sa občas stane, že ho někdo obdaří něčím pěknučkým,“ kdo, to byla dodnes otázka, na kterou vlčice neznala odpověď. Mohlo by sa jednat o Osud, jak to ráda říkávala babička? Jenomže ta toho napovídala, až sa oči krútily! Když už ale byla naladěná na jakési nenápadné, výchovné lekci, vrhla po vlčeti nenápadný úsměv, „nu, a co světu dáš, to ti taky oplatí.“ Snad to Thea nevezme až příliš doslovně.
Kam ji dát? Ach, a právě s touhle otázkou se nabízela ještě jedna trochu horší: „No, a kde bývaš? Mohla by sis to vystaviť do brlohu,“ navrhla s jistou opatrností. Možná to bylo deštěm, co smýval z vlků pachy - možná si ale Minehava včasně nevšimla toho, že její malá společnice nějaký pořádný vůbec nese.
„Mordyjé, “ zaklela si tiše pod fousky a skoro se u toho tlapkou plácla do čela, to jsem se opravdu nepředstavila?, „říkajú mi Minehava. Moc mňa těší, cérečko,“ pokývla. Ve vší té zábavě si ani neuvědomila, že nezná její jméno - doteď to ale nebyl pražádný problém, neboť měly větší, důležitější starosti. Snad sa ti mořičkové zničehonic neukážú ve snaze tu šupinku najít a nezkazí mi celé moje povídání! Jak by pak Theušce vysvětlila, že si možná tak trochu vymýšlela? Ale opravdu jí jenom věšela bulíky na čumák? Když jeden něčemu dostatečně věřil, mělo to svou vlastní Moc!

<< Esíčka

S krokem zkušeného bludného kaménku se hnědavá vlčice pomalu procházela po cizím území a nasávala okolní atmosféru. V čumáčku ji občas zalechtal pach nějakého vlka, který se tu kdysi prošel - protože nicméně pršelo a ona žádný neznala, nesnažila se je mermomocí pronásledovat. Naraziť na Cyrila bylo taky také těžké, eh? Jako by tu mnoho vlků nežilo. Tož to by ale nebylo možné, když je tu takých hezkých mísť, ne? Třešňový háj, jehož sladká aura jí stále jako vábnička motala hlavu, například! Co teprve takový Vřesový palouček, ve kterém div také nezůstala? Bylo by to krásné místo pro život - kdyby Minehava nebyla nomád, nutno podotknout.
Tlapky ji vedly kupředu, aniž by měly přesný cíl. Co dělajú v tenhle čas v Holubovi? Prateta určitě slídí kolem hranic a nudí sa, to je jasné. Vlčice se srstí dubů vykračovala pomalu, aby nasála trochu sil. Ale co Zdeňka? Pravdu říct, putovala tak dlouho, až by byla úplně zapomněla - a takové zapomnění by bylo opravdu vítané. Co milosrdnějšího na světě bylo, než vzpomínka, která zmizí ze srdéčka?
Miinehava si odfrkla, co se jí tlapka zabořila do rozvodněné, suché pláně: „Eh,“ a trochu bezradně se rozhlédla. Veprostřed planin se všechno zdálo tak nekonečné, až masivní - jedna vlčcica proti celému světu? A s takovou se jí pysky prohnal sebevědomý úsměv a hlava se sama od sebe pozvedla: „Šak já ešče všem ukážu, co cérečky svedou.“

<< Třešňový háj

Dubová vlčice a myší vlk se během své cesty jistým nedopatřením rozdělili. Možná, že Minehava špatně vypočítala, kolik si toho vůči neznámému může dovolit, a příliš naléhala na jejich společné toulky - možná si ale také uvědomila, že nemá cenu se snažit dostat pod srst někomu, kdo o to nestál. Tož za co by mě měl, blechu? Blegh, to tak! Ešče by o mně roznesl pohádky a povídačky, a i když by takové byly hodně zajímavé, pochybovala, že je vlk trubadúr, co by si takových věcí užíval. Bych v jeho písničkách byla seschlá, dubová bába s jedním zubem, usmívala se sama pro sebe. S takovou náladou kráčela podél naprosto obyčejného pramene, co vypadal jako každý jiný.
Jenomže... Kudy-kam? Dodnes nerozlouskla, jak má jeden vycítit, která stezka je pro něj nejvýhodnější - a že už pod rozcestníky vyseděla víc důlků, než bylo vhodné počítat. V takových situacích se vždycky svého neživého společníka odvažovala ptát jen na to, jak mu to šlape, pokud vůbec, a usmívala se nad tím, že rozcestník dál postával a mlčel. Já vím, že to není enem tak, že sa musí brát holub v hrsti, zakroutila si nakonec hlavou, ale já už těch holubů měla za život víc, než dosť.
Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu, čistého deštěm, a s máchnutím oháňky vykročila kupředu.

>> Středozemní pláň

Srpen: 4 | Thea

Minehavu snad jenom jednou napadlo zapochybovat o existenci takzvaných moříčků - sama moc dobře věděla, že některé nadpřirozené věci se prostě musely odkývat hlavou, a víc neřešit. Kolik vlků už za život potkala, co se jí vysmívali, že duchové a žádné podobné potvory neexistují, a že si tedy vymýšlí, jenom aby nemusela pracovat. Enem štěstí, že smečka měla dosti rozumu a věděla, co obývá její lesy! To by pak bylo špatné, ak by nevěřili na duchy a medvědlaky, a přitom im sužovali životy právě tací, pomyslela si. Práce hraničáře v Holubu mnohdy připomínala spíš pravidelnou šarvátku s nadpřirozenem, co se z nějakého důvodu chtělo prodrat do života vlků - a proto ji mívala Minehava tak ráda. Och joj, kde ty časy sú?
Zvláštní otázky, na které neznala odpověď! „Netuším,“ krčila proto bezradně rameny, protože tady na rozdíl u moříčků nemohla tak úplně fantazírovat, aby chudákovi nepopletla hlavu (a nestřetla se s hněvem jejích rodičů, kdyby na ni přišli), „ale srsť by ve vodě taky nemohly měť, nu ni? Mokrá je těžká, to by sa im zle plavalo ve vodě,“ dedukovala. Ryby pro ni hezky vypadaly, ošklivě smrděly - tím to končilo.
S nadšením jí pokývala hlavou a naslouchala kdejakým zajímavým skřekům, co ze sebe to malé vypravovalo. Když zacítila, že se omladina trochu vzdává, sama jako jakýsi trubadur a bard zanotovala: „Oj, přijď k nám, mořský mořičko, chval ťa nebesa! Pocti nás svojú návštěvú!“, třebaže to byl případ už předem beznadějný.
Po krátkém tichu, co se ale líně jako kočka začalo mezi oběma natahovat (a snad popřitom nenatahovala také Thea), rušeno jenom kapkáním deště, Minehava k vlčeti s drobným úsměvem přistoupila. „Tož ale poslyš, cerečko,“ začala s povzbudivým poplácáním po zádech - ani si neuvědomila, že by to mohlo být neslušné -, „co když je to dárek? Podivaj, aká je pěkná na světle. To musí být ta nejkrásnější šupina, akú kdy měl, na takovú by jen tak nezapomněl,“ protože takové hezké věci se přece nenechávají bez dozoru. To věděl každý, kdo měl někdy tu čest se zlodějíčky a potulnými lapky! „Třeba si řekl: Taková sa k ní úplně hodí!, a nechal ju tu právě pro tebe,“ dokončila svou myšlenku.

Srpen: 3 | Thea

Svědomitě vlčeti přikyvovala a už-už smýšlela, jakpak k takové záhadě mohlo dojít. Nebyla si tak úplně jistá, že původní majitelka takové šupiny ještě vůbec žila - s takovou na mladou slečnu vyrukovat nemohla, nu a aké srandy bychom si spolu užily? Pražádné! Předtím, než se však mohly vydat na jejich záchranářský, přespolní běh, cítila Minehava potřebu chudáka trochu uklidnit: „Oj, hlavně dýchaj,“ protože rychlost vlčice jí přišla až nebezpečná. Nebyl to kouř, co vycházel z její tlamy? Nezapálil se jí vším tím spěcháním náhodou jazýček?
„Moříček,“ zopakovala po ní, nikoliv posměšně - tohle jí znělo jako jedno z jmen jejího kraje, než pojmenování druhu, ale místní už ji zaskočili zvláštnějšími věcmi! (Majú tu úplné panoptikum, je tak, je tak.) „Ta šupinka by na ně úplně seděla,“ pokývla jí po krátké odmlce hlavou, „ale to by sa mu takhle v deštíku na pevnině mohlo líbiť, a my nemusely spěchať, ni? Voda jako voda?“ navrhla. Trochu se bála, že by ve zmiňovaných keřích mohly najít spíš kus omylem pohozeného rybího masa (a jak Minehava o svém štěstí dobře věděla, co by udělal ze záchrany čirý masakr) od nějakého nedbalého medvěda, co se při cestě zpátky do brlohu příliš chvástal svým úlovkem.
Jenomže, jak si Thea myslela, tak také jednala („počkaj, ještě ten tvůj kamének!“ vyhrkla, jak ho sama vzala do tlamy) - nebyl čas ztrácet čas, a hnědavá vlčice se tak s podobnou pohotovostí jala přiběhnout ke keřům. Kámen položila kamsi vedle nich - vždyť tady šlo o život, ne kamení! - a už-už se jala strkat čumák pod šáší a zkoumat očima jejich prostor. Mohla by se tu skrývat nějaká myška, co by moříčka v očích vlčete alespoň trochu připomínala? Ale to by bylo kruté, utopiť ju enem pro jakúsi smyšlenú záchranu, to by také nešlo. Ešče by na mňa její rodiče poslali zlé duchy! „No, ale moment!“ navrhla, jen co jí ta chmuravá myšlenka napadla, „neshazujú mořičkové občas šupinky? Jako my vlci po zimě, aby nám nebylo horko. Třeba sa tenhle mořiček akorát spozdil,“ jenomže uvěří jí vlče takovou věc?

Srpen: 2 | Thea

Nebylo kterak těžké ji dohnat, protože se Minehava, největší cestovatelka všech cestovatelů všude po světě, mileráda loudala. Možná, že zkrátka vyhlížela popelavou srst, která, když přivřela oči, připomínala právě tu její někdejší kamarádky - a možná si jenom rovzpomněla na povídačku, že když je jeden v dešti pomalý, míň zmokne. Tož to kdybys tu byl a viděl, dědo! Určitěs chcel enem svoju vnučku trochu poškádliť a nechať zmoknuť ako slepku! Čím to bylo, že byl její přízvuk dneska tak prominentní, až to i ji překvapovalo? Nevzpomínala nějak moc na Holubí smečku?
Zahrabaná do svých myšlenek hlasitě hýkla, co se jí u tlap objevila jakási omladina. Hned nato ze sebe bezmyšlenkovitě, s pokývnutím v souhlasu, vyhrkla: „Mwahaamab i s tebú,“ aniž by se na moment zastavila nad tím, proč na ni vybafla s tak zajímavým popěvkem - skoro ako do války! Myslila si, že se jedná o další z místních řečí, kterým nebude tak úplně rozumět, ale brzičko se ukázalo, že za to mohl jenom pěkný kamének. V Minehavě hrkla ostuda, barbare ztúlaný!, než na pysky rychle vnutila přívětivý úsměv - ten byl ale s kapkáním kapek smyt, nahrazen ničím jiným, než naléhavostí. „Tož to nesmíme nechať jen tak!“ pokývla vlčeti s přesvědčením, že taková ryba opravdu potřebuje pomoci, „honem ukaž, odkamas takú hezkú šupinku vzala, cérečko. Daleko na plútvičkách nic na súši neuteče!“ a už-už se otočila.
Vnitřně už však tak seriózní nebyla. Jaká roztomilá tvářička, ojoj!, rozplývala se nad omladinou, která k ní přispěchala s takovým šlechetným úkolem, na tú nepatřija chmury, to musíme hnedka změnit! Buď vždy připraven, a nikdy nebudeš překvapen!

Srpen: 1 | Thea

Lehký deštík kap, kap, kapkal po hladině jezera, u kterého Minehava už kdysi byla. Ale vybavila by své poprvé, když se většinou právě pamatování se na různá místa snažila vyhýbat? Překvapivě ano, byť útržkovitě - tehdy tu totiž potkala tu zvláštní, popelem (ne)umazanou vlčici, která se svým výzorem jakoby chystala na pohřeb (a ešče štěstí, že nechystala. Taká mladá, a už aby musela někoho pohřbívať, to by s tým světem bylo just něco špatně!). Mnoho toho spolu žel nestihly, protože hnědavou vlčici už-už začaly svrbět tlapky, snažíce se ji přemoci a donutit znovu vykročit na cesty daleké i blízké - a snad proto tu byla dnes zase, aby napravila svou reputaci a třeba Seilah naučila něco nového.
Vedle zoufalých žížal tu dnes avšak, za malé přeháňky, nebylo živáčka - nebo si to alespoň myslela. Ale co když ta cérečka má ráda přeháňky, nu? To by sa tu mohla objeviť zas, a ani by nevadilo, že ty kaménky neumí vrhať, myslila si s jemným úsměvem, co se tak za své procházky kolem masy vody dívala po její rozviklané hladině, by alespoň nešlo viděť její nepovedené pokusy. S takovým smýšlením se ne a ne odtrhnout od vody, třebaže už měla kožíšek docela vlhký. Však on zase uschne - nerýsovalo se za mraky totiž slunéčko? Bude duha?!

Červenec: 5 | Seilah

Kulturní šoky - nebo ty domácích tradic? - pro hnědavou vlčici očividně ještě budou pokračovat - nebo alespoň u téhle vlčiny, kterou měla to štěstí potkat u jezera. Cožpak žila někde pod kamenem a teprve nedávno se zpod něj rozhodla vylézt? Nebo ji rodiče drželi tak zkrátka a ona se poprvé, jako znovuzrozená, musela naučit všem krásám světa? To na mňa měla ale štěstí, ani neví ještě jaké. Šak pozná, všechno má svůj čas! Minehava na svých bedrech ucítila nepatrný závan zodpovědnosti, a měla problém se nezatetelit. Neurčitě máchla tlapkou, aby nepřitěžovala jejich veselé notě: „Tož to máš, cérečko, štěstí. Tím sa ani nezaobíraj, co to je, dokud to nepotřebuješ!“ tak-tak, ještě by Seilah vystresovala až tak, že by jí do černavého kožíšku vpletla stříbrnkavé hvězdy!
Ocásek se jí celý rozjančil, jak svou nově získanou kamarádku pozorovala v jejím snažení. Když už se vlčice poněkolikáté napřahovala, aby kamínkem plácla o vodu, eště všechny ryby požene do jiného jezera, no jujky, Minehava k ní bezmyšlenkovitě přistoupila blíž, příliš blízko, a tlapkou jemně zatlačila na její krk, aby klesl: „Musíš níž, až ti nebe s vodú splynú. Inak sa ti to moc nebude dařiť,“ pronesla jí skoro až do ouška. Mít ji takhle skoro až pod sebou ji nepříjemně zalechtalo kdesi v břichu, takhle z výšky vypadá ako Zdeni, a tak s cuknutím poodstoupila. Tu už ale nikdy neuvidím - co neuvidím, nesmím viděť. Jemně zatřepala hlavou, aby na pysky zase vloudila úsměv: „No, ale nejsi taká marná!“
Div po ní nevykulila oči, jako jedna z rybek, co možná v dálce vykukovala a sama sebe se ptala, proč ní někdo neustále klepe na domovní vrata. Celučký?! „Tož to si gallirejský rodák!“ podivila se se zazubením, když v tom ji musela zastavit: „Zas bych sa tak neunáhlovala, směřovať mňa tam či onam.“ Smečky, nad těmi Minehava ani nepřemýšlela - od svých posledních zkušeností... No, neviděla to dvakrát tak růžově. Enemže teďka si někde, kde tě přeca neznajú. To nechceš zkusit žíť normálně? Pravdu říct, tlapky ji celičkým světem nesly tak dlouho, že si nedovolovala pomyslet na to, že tomu tak někdy nebude - viděla se dokonce i stará a nemohoucí, stále kráčejíc přes kopce a říčky. „No“ začala znejista a zhurta, „to jsi teda smečková, Seilah? Tak o tem tvém domově mi možeš vjacero pověděť. Ještě jsem nepotkala smečku, co nevede pohřby, to ti povím!“