Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Minehava se chtě-nechtě naježila, a sama po vlkovi bleskla zuby. Copak mohla za to, že ten jeho kamarádíček jen tak zmizel, aniž komukoliv řekl o tom, kam se rozhodl vypařit? Nesnažila se být dost milá, aby se situace alespoň trochu de-eskalovala? Estli sa vůbec do téhle smečky mešuge a magorů dostanem, protože už dávno věděla, že není možné, aby s Tundrou za hranicemi přežily samy, natož aby uprostřed takového počasí našly nějakou jinou, milejší smečku, která by je přijala do svých řad, s prvním táním mažem pryč, a budem o ní povídať enem to nejhorší. „Ogare som ti řekla,“ ty hluchoňu, zopakovala, snažíce se z hlasu držet zavrčení - její tón i přesto balancoval na hraně slušnosti, „po vašom hantu sa říká chlape.“ Tundra by možná odešla; Minehava byla tak frustrovaná svým prázdným žaludkem, že v tuhle chvíli zvažovala vlkovi vlepit jednu výchovnou.
„Tady Ezkýl nemože žiť, to máš pravdu.“ Minehavě v uších bubnovala krev, a tak žádnou ze Sikuových vět nezaslechla - snad jen jakýsi ohavný skřek, co vycházel z lesa, a který si spojila s kručením břicha Tundry, ne okolním lesem. Takový hlad máme. Takový, až to pomalúčku se stromy třese, slyšeť to je na míle daleko, a on na nás ječí jako baba! Ne, tady útočiště nenajdou - jenom díru s nějakým vyšinutým vlkem, se kterým by hnědavá smečku rozhodně sdílet nechtěla. Ale kam by šly? Kdo by je přijal? Tenhle panáček ťa nikam nepřijme, Mino, zkoušela se rvát sama se sebou, tady ťa čeká enem utrpení. I kdyby - od boje se neutíká! „A já ti dám tahle po nás ječeť, když sme ti nic neudělaly!“ štěkla nazpátek v prohloubeném přízvuku.
Vlčici se z úst vydralo zaúpění. Proč by měla řešit jeho problémy, když měla těch svých až-až, a které, v tuhle chvíli, pramenily jen a jen z něj? „Zmizel vedle tebe - musel si to udělat ty.“ Čertisko jedno rohaté. Aby ťa peklo spráskalo jak hada! Hnědavá vlčice naprázdno, potichounku cvakla zuby, aby náhodou po šedavém vlkovi neskočila a neutrhla mu i to druhé ucho, aby měl alespoň symetrický ksicht, když už se na něj dobře nedívalo, a vší vůlí se pomaloučku nadechla. Snažila se, aby si svůj vztek nevybila na Tundře, ale i tak se jí do hlasu vetřela nelibost: „Kdyby ju měl, musel by mať mozek,“ zašeptala jí nazpátek do ucha, aby se nestalo, že to šedavý naproti nim slyšel. Odvahy na to se s ním poprat měla dost, ale sil jí, unavené a s kručícím žaludkem, pozbývalo.

73

Prosinec 4
Aranel

V bílém sněhu se bílí vlci nepřekvapivě ztráceli. Třebaže měla vlčice, co ji oslovila, oči tak hluboce modré, až se po nic musily už párkrát sápat sama nebesa, chtěje si je uzurpovat pro sebe, hnědavá vlčice s úlekem nadskočila a skoro u toho vypustila duši - vůbec si neuvědomila, že tu někdo byl, natož pak v takové blízkosti. „Mordyjé, duch!“ zajíkla se, co se smíchem zalapala po dechu a už-už se povytáčela, aby mohla na vlčici pořádně zaostřit - jak daleko od pravdy su? „tož tys mi dala, cérko! Joj!“ a ještě chvíli tuhle úsměvnou náhodu rozdýchávala. Neblbni, hlupaňo. Duši nejsú hmotní, aj když sa snaží až tak, že sa přepínajú. Pravidlo každého dobrého lovce nadpřirozena ostatně bylo: Nepodléhej subjektivní pravděpodobnosti výskytu jevů a podmiňuj!
S drobounkým, zato však pořádně nakažlivým úsměvem už-už rovnala vlastní chlupy a uši tak, aby se neměla před společností za co stydět - nebyla přece žádný otrhanec! -, a bez okolků začala vyzvídat: „Tys mňa asi předtím neslyšela, jak volám něčí jméno, viď? Já si ťa zase nevšimla, jak ideš ke mně - zamyslela jsem sa. Promiň,“ vyjádřila svou vlastní omluvu, aby ji neměla vlčice za hrubiána. Pravdu říct, když teď cestovala s Tundrou a nebyla na tuláctví, ale hlavně zimu, tak úplně sama, nehrabalo jí tak moc, jako možná jiným, méně šťastným tulákům. Hlad uměl udělat své, to Minehava zažila na vlastní kůži - do prázdného žaludku vlka lákalo vtéct teplý, až horký vztek, který sice nezasytil, ale zato zahřál.

Prosinec 3
Aranelka

Hnědavá vlčice se za posledních pár dnů cítila omnoho lépe. Nejen, že se jí podařilo pokořit její rýmičku - a ještě takhle v zimě, kdy už se z nebe snášel studený sníh a v plicích to při každém nádechu trochu práskalo mrazem! -, dokonce se jim s Tundrou podařilo ulovit alespoň malý žvanec pod zubiska. A aký bol dobrý, ojej! Bylo jí milé, že tyhle trable může s někým sdílet - kde prvé pochybovala o tom, jestli si se společnicí budou rozumět, ba kde dokonce viděla pořádné hádky, tam se uměly obě podívat na sebe samé a pořádně se do sebe pustit tak, že z toho nakonec vždycky vyplynul jenom smích. Kdybych ju tuto zimu neměla, přežila bych místní kraj? Neskončila bych tu ako duch, co sa navěkyvěkú enem potáce a hledá cestu dom? ...Ne, to taky nebyla pravda. Mimo svou šedavou kamarádku tu totiž měla také někoho jiného, jí tak podobného - někoho, komu už chvíli dlužila menší omluvu.
„Juniper?“ zahulákala přes mýtinku, na které se viděly naposledy. Bylo to v pozdním podzimu, pravdaže - kdoví, jestli na toto místo pravidelně chodila a volala na Minehavu tak, jako ona na ni? Možná, pokývla sama sobě, co zavětřila po pachu kamarádky, však temu Osudu občas musíme ísť naproti a trochu mu pomoci, aby na všecku tu prácu nebyl sám!

Prosinec 2
Juniper

Nemohla (mohla, ale upřímně nechtěla) rozhodnutí hnědavé vlčice přijmout, třebaže se nad tím snažila být ze všech sil alespoň milá - Juniper ale vypadala, jakoby ji právě zpráskala jalovcem namočeném v ledové vodě, a v Minehavě se ozvalo špatné svědomí. Nemyslela si, že jí řekla něco ošklivého, ba nějak naznačila to, že byla špatnou matkou (takovou věc si v sobě ostatně, věřila, musel srovnat každý, a málokdy závisel takový názor na tom, co si mysleli ostatní. ...Tak to alespoň vnímala), ale dobré záměry mnohdá vyloudily špatné činy. „Omluvám sa, Juni, ale- no, ale.“ Enemže co jí na to řect? Sama musí vědět, že sa její děcka nemožú měť bez matky dobře - nemusí to slyšeť ze všech strán, když to v sobě musí tušiť. Kde se Minehava chtěla vlčici důvěrně svěřit, aby jí dovolila nahlédnout na to, proč si věci myslí tak, jak si myslí, a aby se vlčice necítila zle, tam zlo akorát tak napáchala. Škoda teho.
Jejich přátelství ale bylo dost hluboké na to, aby tenhle maličký nešvár přečkalo (jeden by se byl zamyslil, proč vlastně: Nenašly si k sobě cestu nějak rychle? Skoro, jako by nesly kapku stejné krve!) - všechno to určitě chtělo jenom čas. Hnědavá vlčice se tak nakonec s úsměvem zvedla a radostně jí přikývla na spolučlenský návrh, „budeš tam mít místo isté,“ než se dala do rozlučky: „Musím sa ísť podívat za tú mojú kámoškou, aby si nedělala strachy. Uvidíme sa příště, Juni - Osud už nás nenechá kráčať oddělenú cestú.“ Vesele se na svou společnici usmála, než se opravdu vydala pryč. Bylo jí trochu líto, že se loučily v tak zvláštní, obtěžkané náladě, a že nechávala vlčici o samotě s jejími myšlenkami - sama si ale musela trochu srovnat myšlenky.

Nejen, že se z toho vlčice už nemohly vymotat - ono se nakonec stalo, že se hnědavá vlčice svým příliš hlasitým projevem postarala o to, aby se do toho všeho zamotaly tak, až je to trochu podusilo. Minehava viděla dva - byli tam dva, pravdaže? Kam si zmizol ten druhý, nakrknutý? - naštvané obličeje, které, když se na to jeden retrospektivně podíval, měla očekávat, ale co ji i napříč této skutečnosti pořádně popálily. Sme tuláci a nezavyli sme už na hranicách, tož jasné, ale když je ta zima, co čekali? Měla takový hlad, že jí to přestalo pořádně myslet?
S jistým úlekem těkla očima z místa, kde ještě před chvílí určitě byl druhý, podobně šedavý vlk, k tomu druhému, ještě naštvanějšímu. V hlavě jí to šrotovalo, až to možná šlo slyšet přes její tvrdý oříšek (mýlila se. Jenom jí pořádně zakručelo v břichu zejícím prázdnotou!) - bylo očividné, že byla zmatená tak, jak se ani předstírat nedalo. „Byl, ogare, byl,“ přitakala mu Minehava hlasem, jako když skřivanovi přistřihnou křidélka, „viděla sem ho také, a to mám zrak věru dobrý!“ Kam sa ten strašpytel zašil?
Jen co se ale zaslechla, zdánlivě se vzpamatovala - z původního, překvapeného skrčení se se pořádně, reprezentativně narovnala, a sebevědomě zavrtěla hlavou. Tohle všechno bylo jenom hloupé, přehloupé nedorozumění, možná pramenící právě ze zimy a hladu - a ani ona, ani Tundra v tom neměly smočené tlapky. Taková hlúposť, aby jeden jen tak zmizol, tož to ne, to není možné! Přesně tak, nebylo to něco, co se mohlo stát - a proto bude nejlepší, když spolu všichni najdou racionální vysvětlení.
Minehava se tak ani nezeptala na místní smečku, a hned spustila: „Tož pardon, ale to bude chceť vyřešiť před všelijakýma zdvořilostma. Aby sa mu nic nestalo,“ začala smírně, a na tváře se jí zase vloudil drobný úsměv, „teho vlka - Sýček sa jmenuje, nebo jak si mu řekl? - znáš líp, než my. Kam sa před návštěvami schovává?“ A už byla připravena vyrazit na záchranou misi. Možná, že ten vlk někam úlekem uskočil, a teď se nemůže vyhrabat ven? ...Minehavě to bylo popravdě naprosto jedno, protože se chtěla především jenom najíst - a pokud jim tenhle vlk bude dlužný za to, že mu najdou kamaráda, bude se s nimi muset, ze slušnosti, podělit o kus žvance. Jindy by nepochybně přemýšlela trochu empatičněji, snad by na to všechno nahlížela trochu jemněji, zrůžověleji, ale teď jí šlo jenom o její - její a Tundřino - přežití.
Před tím ji nic a nikdo nezastaví.

>> Tětivový potok

Bylo jí miloučké, jakým tempem pookřály a roztahovaly svá křidélka. Bylo to k udivení, když se spolu snažily přejít jedno z těch nejméně pohostinných období? „Však my sme správné cérky, my urobíme enem ten nejlepší,“ a pokud ne dojem, hlavně hloupým lovem, tak alespoň jejich schopností se časem vymluvit z každé situace, ve které se ocitnou. Co kdyby onehdá kývly na nabídku Javorové smečky? Co kdyby Minehava podlehla naléhání Juniper, a zavedla je do Ageronské smečky? Hnědavá vlčice tam měla známosti, a to byl asi důvod, proč se jí tam tak nechtělo, třebaže měla podzimkovou vlčici upřímně ráda - bylo jí příjemnější, když na tom obě byly stejně bezradně. „Myslíš si, že by sa za nás Ezekiel přimluvil, když sme ho nepozvaly na ten lov?“ navrhla ještě, „ale nepopisoval on tú svojú smečku inak?“
Potom už ale jejich konverzace utichla - v obou to musilo vřít a třaskat. Minehava si nemyslela, že její poslední zkušenosti v ní zanechaly takovou stopu - co se tak ale začaly přibližovat k pachům, které nepochybně musely patřit smečkovým vlkům, cítila, jak se jí stahuje žaludek a tvář bojuje s tím, aby na sobě udržela sebevědomý úsměv. Budú nás chceť? Co když ne - přijal by nás někdo jiný, kdokoliv? Vydržely bychom enem jedna s druhú, bez cizí pomoci? ...Cožpak to tady bude takové, jako v Holubí smečce? Neudělá si to jiné, nemíní se změnit k lepšímu?
Kdoví, když to ani nezkusí?
Zaznamenávaje pohyb, vlčice nasadila sebevědomý výraz, milý úsměv a hlavně pořádně hlasitý projev: „Dobrý!“, a už bylo jasné, že se z toho nevymotají. Mordyjé. Zkusmo ještě pohlédla na Tundru - pak už její pozornost ležela jen a pouze na dvojici šedavých kožichů, co si jich jistě musely všimnout.

Prosinec 1
Juniper

Minehavě se v hlavě očividně objevil pořádně velký brouk, který během vyprávění podzimkové vlčice pomalu začal chroupat a chroustat na všem, co jí povídala. Věděla, že se takové věci dějí, že jsou v přírodě nevyhnutelné a že jim občas nešlo zabránit, když vlk neměl zkušeného léčitele, a hlavně málo morálního léčitele - ale nelíbilo se jí to o to víc. Navrch nerozuměla komunitě, ve které se rozhodla tak inteligentní vlčice pobývat, a ani tomu, proč se tam s kýmkoliv pouštěla do takových neřestí. Pojal ju Merle alespoň za svoju oficiálnu partnerku, než na ňu skočil? Ne, nesmysl - vždyť sa to tam neřešilo, jak povídala. „Tož,“ vyrazila nakonec, protože nevěděla, co na takovou věc říct, „jenom sa divím, pretože som také neměla rodiče. Teda, Anastázka se mnú byla ve smečce a všecko, hej, ale zřekla sa nás, tak- nevím. Nelúbí sa mi to.“ Vždycky šlo o blaho potomstva, než blaho rodičů. Rozuměla oběma, Juniper i Merlemu - ale to ji kterak nezastavovalo od toho být v nelibosti z toho, co svým vlčatům udělali. Snad by dodala, že se oba alespoň snaží se ke svým vlčatům dostat - ale měli by být po tom všem ještě v právu? „Neměla jsem sa špatně, ale bylo to iné.“
Naštěstí to nebyl její rozkol, který měla vyřešit, a tak se raději zabrala do jejich konverzace o Ageronské smečce. Kdykoliv o ní vlčice povídala, zněla přímo pohádkově - ale hledaly s Tundrou pohádku, když takovou pohádku nemínily udržovat věčně? Ešče bychom sa im tam zprotivili, že na jaro chceme pryč, pomyslila si, musela bych míť to srdce z tama odejít, od Juniper. „Smeček je mnoho,“ konstatovala nakonec s úsměvem, „jestli sa objevíme v té stejné, nebo v té hned vedle té vaší - však Osud už sa o to postará, Juniper.“ Tohle nebylo naposled, co se viděly, na to mohla vzít jed! „Třeba jednú založím vlastní smečku, co ty víš!“ zasmála se nakonec.

<< Mahtaë (jih) přes Bukový sráz

Kdoví, kdo mu takové myšlenky nastrkal do hlavy. Nemyslela si, že to byli právě rodiče, protože nechtěli právě ti po svých dětech - nebo pro své děti, když měl vlk opravdu dobré rodiče - vždycky jen to nejlepší? Ako by mu takhle pomohli, když by furt padal na hubu? „Dospívajúcí,“ konstatovala s takovou nakonec, usměvavá, „mozok nakřivený, ak tam nějaký vlastně měl. Ogaři sú všeci trochu mešuge,“ měla Tundra nějakého bratra? Minehava by jí hned začala povídat o tom jejím, ale - byly už v takové fázi přátelství? Přešly už od společného přežívání ke společnému žití? Mordyjé, ty nad tím až moc přemýšlaš. Prostě sa uvolni, cácoro! „Moj brat takhle jednú zahučel po čumáku do sněhu - řekl si "hej, však lišky to dělajú furt!" -, a od té doby ho má zkřivený,“ jak příjemné bylo vzpomínat na nejbližší! Uchechtaná se podívala na svou společnici, co na to ona, a rázem byla ráda, že se jí svěřila. Už spolu cestovaly kus období, ba problémům čelily - hnědavá byla ráda, že si za kamarádku vybrala právě Tundru.
Byla ráda, že se rozpovídala - protože netrvalo dlouho, co ji šedavá vlčice následovala. S poměrně častým "hmm" a "aha", aby dala vlčici najevo zájem aktivního posluchače, zvědavě špicovala uši a nenechala si ujít byť jediné slovo. „Tož to už sa nedivím, že máš šedý kožich,“ konstatovala nakonec s úškrnem namísto soucitem, protože - chtěla ho Tundra vůbec?, „mně by z takého též zšedivěl!“ Co by jí však řekla na oplátku, aby konverzace nestála?
Minehava se notnou chvíli zamýšlela - a zamýšlela se tak dlouho, že si div nevšimla jasného pachu signalizující hranice. Nadechovala se, že jí povypráví o její neúplné rodině: „Ja som otca také neznala, hej, ale ani mamu, a-“, jenomže v tu ránu zaregistrovala ten charakteristický nádech - tu neměnnou, rigidní strukturu, kterou nesly hranice všech smeček. V tlapkách jí stouplo úzko z nastávající situace, stejně jako jí v hlase stoupla radost: „Tundro, mordyjé!“ zvolala nadšeně, „to musí býť ta Ezekielova smečka!“

>> Les Ztracených duší

Děkuji moc za akci Podoba odměny je mi jedno

<< Kaštanový les

Obočí jí div nevystřelilo až k nebesům, ale větší komentář k tomu všemu raději nepřipojovala. Když Tundra mluvila o svém dobrém stavu (ještě by se tak mohla začít alespoň tvářit - to ostatně splnila, jen co na to hnědavá vlčice pomyslila!), nemělo smysl se s ní přít. Třeba jí fakt nic není, pomyslela si ještě na uzavřenou, než jí pysky trochu klesly, nebo sa... Sa starám až moc? Přišlo to vlčici divné, bylo jí to nepříjemné? Osobní? Minehava přešlápla na vlastních packách, a i když se k tématu chtěla pošťouchnutím vrátit, radši toho nechala. Nechtěla, aby si Tundra myslela, že je... To...
„Třeba tam Ezekiel nikdy nedošel,“ navrhla namísto toho, „vypadalo to, že sa rád vychlubuje a vytahuje. Možná, že je jeho smečka pelech jeho mámy,“ zažertovala. Vlčata mnohdy viděla věci mnohem větší, než ve skutečnosti byly - nedivila by se, kdyby tohle byl i jeho případ. Ale když žili poblíž, Javorová smečka isto musela míť s tú jeho nějakú zkušenosť, tolik přemýšlení! a nezmiňoval se Zesť, že tú smečku také zná? „Už nemáme na výběr, leda sa vrátíme do Javorové. Poďme, ať nezmrzneme,“ a popohnala obě dál.
Jenomže kdo by chtěl nechat konverzaci stát, že? „A ty máš se smečkama jakú zkušenost?“

>> Tětivový potok přes Bukový sráz

Přestože se stále ještě trochu mračila, po pyscích jí nad slovy Tundry přeletěl ledabylý úsměv. Vkládat do někoho svou důvěru a péči bylo po tom všem zvláštní, ale... Správné, až domácí. Chybělo jí to. „Kdo iný, když ne ty,“ zavrtěla hlavou, a s takovou pomalým krokem přišla blíž, aby se na svou společnici vůbec podívala. Měla alespoň všechny končetiny pohromadě? Neslyšela žádné nebezpečné křupnutí a když opomenula zvláštní rachot, co se rozlézal do okolí s každým druhým nádechem šedavé vlčice, chytala optimističtější pohled na svět. Když není ani jedna kripl, někam nás určitě vezmú. Takhle na zimu sa im to bude hodit, to nemůže popřít nikdo z nich! „Nechcu do smečky,“ předložila své kamarádce hned všechny karty, které dosud spolu s Osudem držela, „nemajú mňa moc rady. Ale s našim štěstím sotva přežijem zimu, natož pak jaro. Byly bychom pjokné mrtvoly, také dobře zachovalé - ale eště sa mi umírať nechce.“
Bylo těžké se snažit někoho přesvědčovat o něčem, čemu sama nevěřila - hlavně tehdy, když ten někdo byla ona sama. Ale nedalo se mezi tím najít nějaký kompromis? Hnědavá vlčice se nad otázkou Tundry pořádně zamyslela, ba také dočista utichla a lesem se místo jejího hlasu nesl padající sníh, a její posmrkování - odpověď se hledala těžko. „Javorovú smečku ne, to by bylo trapné,“ ale když nic iného - přežij trapnosť, a přežiješ zimu, cácoro! „možme sa zkusiť podívat po nějaké malučké. To bude skoro ako taká tulácká tlupa,“ a to jí osobně znělo mnohem přívětivěji. Kdyby se jim něco takového nepodařilo, mohla využít své známosti Nicose a zkusit se vetřít do smečky, kde pobýval on - jenomže jeho někdejší popis byl mlhavý tak, jako jeho smečka, a Mína si nebyla jistá, jestli by tam odtud trefila. Vůně vřesů by ji v tuhle chvíli vést nemohla. „Dokážeš chodiť, či?“ zeptala se ještě zkoumavě, než vůbec vyrazily... někam, kde budú pachy vlků?

>> Mahtae Jih

Listopád 5
Juniper

Vlčice si ve skrytu byly podobné v mnohém, až se taková věc nedala považovat za obyčejnou náhodu. Kampak by je konverzace zavála, kdyby si takové věci přiznaly nahlas, kdyby se byly zaměřily na všechno sdílené a společné? Kdoví - a kdo by to byl věděl, ten se na Gallireu sotva dostavil. Osud uměl být opravdu nepředvídatelný!
Skoro neznal?! Hnědavá vlčice na Juniper vykulila oči, div nahlas nevyjíkla z toho, o čem jí tu kamarádka začala znenadání povídat. Nebyla prudérní, a ani nevinná - ale neměli snad míť svatbu předtím, než sa do toho pustili, aby sa nestalo přesně tohle?! Sama pocházela z neúplné rodiny a nebyla dvakrát tak nadšená, když podobné chování viděla u svých vrstevníků - a že zrovna Juniper-! „Asi nerozumím,“ vzdechla nakonec Minehava, ztrácející se v jejím povídání, „jaký mezi sebú máte vztah? Nebo - jaký ste ho měli?“
Souhlasně jí pokývala - vždyť jí ještě před minutkou povídala o jaru budoucího roku, nikoliv letošní zimě. Však já bych ju na takú štreku ani nepustila! Možná, že ji podzimková vlčice přeslechla, jak se ještě stále válely v kupě šustícího listí, co pod jejich váhou křup, křup, křupalo.
Bylo k podivení, jak štědré se místní smečky zdály vůči tulákům; Minehava byla vděčná za každou z nich, ale nemohla si odpustit špetku podezíravosti. Co kdyby nás nenechaly odísť právě proto, že by potřebovaly pomoc a my sa im zavázaly tím, že s nimi přežijeme zimu? A Tundra - chtěla by Tundra vůbec? Bylo divné, zvykat si na to brát na zřetel někoho dalšího, zničehonic si odvyknout a pak si zase zvykat - onehdy jakoby ji Zdeňka svým talismanem uzamkla v tom nejzamotanějším kruhu. „Nejsme, uh, nejsme moc do smeček,“ rozpovídala se sama o své minulosti, „Holubí smečka - můj domov - ku mně byla dobrá, neříkám, ale nakonec sme si moc nepotykaly.“

Ačkoliv to přes stromoví nebylo tak výrazné, v průběhu lovu se na vlčice pomalu začal snášet sníh - a s ním přišlo také Minehavino zklamání z toho, jak jejich přípravy na zimu zatím šly. Nebo spíš nešly? Kdybysme ty vlčata nechaly, ať si samy najdú domov, když sa z něj tak neuváženě pustily, čertila se sama pro sebe, ale nikdy neměla to srdce své myšlenky dokončit - vlčata byla vlčata, a s tím se žel občas nedalo hnout. Sme hlúpe. S jemným zamračením pozorovala počínání Tundry a měla sto chutí udělat to samé - tahle situace byla tak frustrující, tak špatná, a její společnice ještě nato kašlala, jak kdyby její tělo odmítalo vlastní plíce. Hnědavá vlčice by se o ní možná bála trochu víc, nebýt v ráži vůči celičkému světu.
„Hej, a budeme riskovať, že sa příště udusíš a nikdy už nic neulovíš,“ zavrtěla šedavé nesmlouvavě hlavou a poklepala si u toho na čelo, aby podtrhla absurdnost jejího návrhu, „nebudu ťa házat do jámy smrti eště předtím, než umřeš, hlupaňo.“ Nezmiňoval se jim vlček z Javorové smečky, že se jim na celičkém území usídlila Morana?
Javorová smečka... Minehava si nahlas kýchla, až to zatřepalo s holými, teď bělavějícími větévky okolních stromů, a její zamračení se zdánlivě jen a jen prohlubovalo. Praly se v ní myšlenky, zásady, minulost - ale také upřímný chtíč Tundře pomoct, protože začínala mít obavy, že se sotva postaví na tlapy. „...Potřebujeme pomoc někoho dalšího. Někoho připravenějšího,“ navrhla, v tónu jasná výmluvnost a nesourodost s vyslovovaným, a přece: „Nějakú smečku, Tundro.“

Listopád 4
Juniper

Hra její otázkou brzičko ustala. Její galán udělal co?! „Bych mu nakopala gule,“ zamračila se na účet své kamarádky, které, zdálo se, taková věc vůbec nevadila - nebo to alespoň nedala najevo -, „jak mohl opustit tak bezvadnú cérku - ešče k tomu svoju galánku, aj se svýma děckama?!“ Co tohle bylo za nanicovatého, nafoukaného blbečka, co si hleděl jenom svého užitku? Možná, že Juniper nepomohlo, že se Minehava sama trochu rozpálila, ale nemohla si pomoct - a tak naprosto přirozeně sjela hlouběji do svého prazvláštního přízvuku. Do průvanu za přirození pověsiť, zrovna mu ho aj odkúsnúť-! Místnímu jazyku a jeho formě se učila obstojně, ale v těchto případech to holt jinak nešlo. „Snad sežere leklú rybu,“ zabručela si ještě pod vousky. Místní dospělí, uvažovala Minehava, musí byť až na výjimky banda vypatlaných vlčat, co sa za chytráky enem vydávajú. „No, a - plánujete na jaro jít a podívať sa po nich?“ Bylo jí Juniper líto, ale zároveň jejím pocitům moc nerozuměla - Anastázka víc nebyla, než byla, a o mateřství se mluvit už vůbec nedalo.
Jenomže nabídka a vidina sněhu ji zchladily tak rychle, jako se rozpálila. Vyhýbavě cukla očima ke stromoví vysoko nad nimi, až jí zabolelo za zátylkem - očividně zvažovala, co odpovědět. Až nakonec: „Nejsu na rozhodování sama,“ přiznala, a ačkoliv v tom neshledávala nic špatného, cítila se za to poněkud na vážkách, „s jednú tulačkú sme sa rozhodly zimu stráviť spolu. Eště sme sa po smečkách nedívaly.“ Ale to byla také lež, no ne? Přidání se do Javorové smečky zvážily, ale ani jedné to nebylo příjemné - vedle faktoru trapnosti z toho, že přišly a hned odešly, každá měla svůj osobnější důvod. Co kdyby mňa zas vyhodili? Co kdybych zase udělala nějakú pitomosť? „Navíc,“ dodala už žertovněji, „kdybych potkala tvojeho galána, nepřežil by mňa, to ti garantuju.“ Pro blaho Juniper cokoliv, o tom žádná! Vždyť byla jedna z jejích prvních kamarádek v místních končinách, a takového prvenství si musela vážit.

Povídat si spolu a jít dohromady na lov byly holt dvě odlišné věci - kde si spolu vlčice hovorově rozuměly, tam v lovení očividně tápaly a chytaly se každého stebélka naděje, co je mohly zachránit před utonutím v hladu. Marně. Minehava se snažila srny dohnat i poté, co Tundra spadla - nakonec jí svědomí ale nedalo, a rýmička také ne, a tak se hnědavá vlčice s naštvaně rozhoupaným ocasem loudavě vydala zpátky ke své společnici. To sme si teda pomohly. Eště nám bude hůř, a to už na zbytek příprav na zimu můžeme zrovna zapomenút. „Hrozné,“ zavrčela si pod čumák, co těžce oddychovala a přicházela k šedavé vlčici, „plivla bych na ně tým hlenem, ať pojdú na nemoc.“ Sobec zahnaný do kouta si těžko vážil přírody, když nedostal, co potřeboval. Tulácký život holt nebyl nejmírumilovnější!
Očima letmo prohlédla Tundru, jestli se ještě nepochroumala - to by na místě asi začala říkat mnohem sprostější slova! -, a nahlas si u toho kýchla. „To sas nedívala pod tlapy?“ ujelo jí nakonec. Nemyslela to seriózně (vždyť se o svou společnici kdesi v srdéčku ještě bála, protože pak by na tom byly opravdu špatně) ale popravdě byla tak v ráži, že to vyznělo ostře.

// Rýmička 5/5