Příspěvky uživatele

< návrat zpět

< Přímořské pláně

Nemínila odporoval logice vlčat, a ani kouzlům, o kterých jí tu povídal. "Ojej, upřímnú sústrast, ogare." Třeba opravdu potkal Moranu, ne smrt ako takú? S takovým úsudkem se jí osvětlovalo víc věcí, a tak se na něj pousmála: "Tož to nevadí," zadumala nahlas, "ste zkušenější. Estli sa o to budete snažiť zas, třeba budete mít větší štěstí. Kdo k Moraně přijde, ten už nikdy neodejde - byla to jízdenka bez zaručené zpátečky, samozřejmě, ale Smrt nebyla až tak nemilosrdná, aby ho nenechala naposledy byť vidět jeho bratra. ...Nejméně v pohádkách, co jako malá naposlouchala od prarodičů.
Nepodobáte? Hej, a já sa nejmenuju Minehava, pomyslela si s jemně vytaženým obočím, ale rozhodla se vlčici neodporovat - v jejím odfrknutí byla jistá definitivnost, kterou neměla s vlčetem mezi nimi chuť škádlit. Zatím. Až se kluk doma rozpovídá o tom, co všechno na svých cestách zažil, a zmíní dvě uhádané tulačky, neudělá to dobrotu. Mohlo by to v jeho rodičích vyvolat takovou opatrnost, že by si vlče už ani neškrtlo a jaktěživ nevystrčilo paty z území, na němž mu jestřábí pečovatelé přikážou žít. To já na svědomí míť nebudu! "Tož to je jasné, ogare, kdyžs už odkráčal od smrti, dokráčéš aj dom," zmínila veselým tónem, třebaže jejich kroky žádným javorovým lesem nevedly, "budú měť dvakrát tak velkú radost, že ťa zase vidí. Čeká tam na tebe vedle ségry aj někdo iný?" A, kdyby se jim přece jen něco v lesích stalo, neochránila by je Tundra? Po-očku si vlčici prohlížela už jakousi chvíli a zdálo se, že už se někdy v životě poprala - kdyby to zkombinovaly spolu s jejími zkušenosti hraničáře, určitě by nebyly tak marné.
Javorový les... Vždyť ten nemohlo být tak těžké najít, ne? "Když nenajdeme hnedka les, dívaj sa, jestli nepoznáš tuhle stezku. Co bylo kolem tvojho javorového lesa? Lúky? Jezera?" A aby chudák vlčice nebyla úplně vynechána z konverzace, podívala se i na ni: "A co ty, Tundro? Si tu za nějakým vyšším cílem, anebo ťa odvál vítr?

Hlásím se

Za smrťú? A ten zakládá akýsi klub mrtvých básníků, či co to je za metaforu? podivila se, jak vlčeti přirozeně jenom pokyvovala hlavou. ...Je to metafora, doufám. Co by sobě a svému okolí mohl takový mladý sebevrah udělat, kdyby mu to neodkývala? Musel být na cestách dlouho, až by si jeden pomyslil, že je nějaké trampské dítě divočiny - takhle dlouho bez rodičů, přes zimu, neviděla jeho přežití jako reálné (no, ale vysvětlil by se tím jeho pochod za smrtí, ne?), ale vlčata si holt ráda fabulovala pravdu, aby zněly víc husťácky. Co naplat! "Mně říkajú Minehava Chrpová," představila se s máchnutím ocáskem, "a já sa tu ocitla náhodú. Teprv včera jsem přivandrovala," aby se chudák vlk necítil se svým putováním sám!
Tož to asi jeho máma nebude, alespoň to vysvětlilo ty pachy, třebaže narazit na dva šedavo-hnědé vlky, co si nebyli byť nějak příbuzní, hned naráz bylo také trochu zvláštní, a kdyby to byla bývala opatrovnička, tak by byla fakt levá. "No, tož to má blbé, nemá sa ztrácat. Snad ho nic na cestě dom nesežere," konstatovala očividné žertovně k vlčici, načež pobavený pohled věnovala také Zestariánovi. Nedělal si z toho hlavu? Možná ani neměl proč - pokud si nebyl schopný zapamatovat cestu z domu, asi si nezasloužil doma být vůbec, a tohle ho něco naučí. Neodpustila si u toho ale pomyslet na prazvláštní podivení Nicose, a jen na chvilénku se zadumaně zamračila: Holub sa v tobě neskryje, ojej. "Tož pome, alespoň sa tam zkusíme podívať a tutok trefíme, když sme na to tři. Nebudeme přeca postávať, když si tak třeba vzpomeneš," kývla nakonec k vlčici a vlčeti se zazubením, načež zrovna nahodila konverzační téma: "A vy dva teda nepatříte k sobě, hej?" Nějak té hloupé náhodě stále nechtěla uvěřit. Že zamířila do trochu jiného lesa bohužel nezaznamenala - ale ta louka kolem jí byla nějak povědomá!

>> Čáryles

Srpen: 10 / Thea

S drobným pokývnutím tu-a-tam si vyslechla celou tu milou představu, a třebaže to nebylo skutečné, srdéčko se jí tetelilo radostí. Thea jednou bude jistě velmi nápomocná a dobrosrdečná vlčice, jejíž pohled zažehne i uprostřed mrazů plamének naděje - kéž by jí byla potkala, až vyroste! "Tož to by ťa vlci měli rádi," usmála se, "však uvidíš. Ako dospěješ, určitě sa ti tvoje přání vyplní, a pak o tobě uslyší celý kraj!"
Bylo jí s omladinou dobře - ostatně, ne nadarmo se říkalo, že trávit společnost právě v jejich přítomnosti občas omlazovalo, nebo se to tak alespoň říkalo v Holubovi -, jenomže se začala tak trochu bát, že ten dobrý pocit nebude navěký. Kdyby sa na nás přišli podívat ti její, ojej, to bych měla problémy až-až! Ale dokud nezačne povídat svým rodičům o rusalkách, všechno bude dobré, ne? "Ne, nebydlí. ...Kdyby tu ale bydlely," navrhla, co se trochu přikrčila a šeptavým hlasem dokončila, "měly bychom sa radši vydať hledať tvoju cestu domú, cérečko, nu ni?" ...Snad tu doopravdy nežijí. To abych sa tu pak radšej vrátila a zkontrolovala si to, aby sa tu nějaký chudák neutopil! Doufala, že ve vlčeti alespoň trochu vzbudí obavy z toho, co by být mohlo, kdyby tu opravdu žily - jejich cesta do Cedrového lesa by totiž byla otázkou potřeby, nikoliv donucení. Navíc, chůvičku nemohla cizím vlkům dělat věčně, to po ní nikdo nemohl chtít!

Sama by pokračovala dál po slanosti toho zvláštního pachu, kdyby se jí do cesty nepostavil ne jeden, ale hned dva vlci. Dva! Bylo to vyslyšené přání, nebo se jí Osud rozhodl ještě chvíli držet dál od zmodralé masy, která s burácením varovala před sebou samou? Nebo vábí? Ojej, to by tak chybělo, aby tu ešče bylo nějaké obrovské jezero s rusalkami! Neměla ani amulet (tentokrát si na něj vzpomněla!), ani žádné typické přírodniny, kterými by se mohla ochránit. Co ona - chudáci ta rodinka tam, co nemusela mít tušení o nebezpečí kdejakých duších!
S nejistou vidinou vykročila vlčeti a, předpokládala, jeho matce, naproti. To je ale nějaké divné, nu ni? Ako by sa pachem nepodobali. ...Nedejbože byla ta vlčice rusalka v přestrojení a plánovala ji vydírat?! Krásná by na to byla, to musel uznat každý - ale ty jizvy, třebaže děsně husťácké, do toho vůbec nezapadaly. Tož tohle je akési zapeklité! "Nu dobrý den, ogare," pozdravila se zazubením, co k ní omladina sebevědomě nakráčela hlava-nehlava. Měl dozor, očividně, ale jak mohla ta vlčice vědět, co byla zač? "Javorový les?" zadumala nahlas, co po-očku zkoumala šedivou dvojici, "tož, jakýmsi lesem sem prošla, hej - je odtud nedaleko! -, ale aké stromy tam byly, to jsem si moc nevšímala," protože na takové detaily nikdy nehleděla. Snad jen vřesoviště jí tak přirostlo k srdci - a navíc hloupě! Co si tu co měla zaškrkávat oblíbené místa, když tu stejně nezůstane?! "Možme sa tam ísť podívat, kdybyste chtěli," navrhla hned, tulák jako poleno, "ale to bych vás ráda prvé trochu poznala. To sa nám všeckerým půjde líp!"

< Ranský les přes Márylouku

Jakmile Minehava pomyslela na to, že uklouzne, samozřejmě uklouzla. Modryjé! Protože neměla ochranu smečky, neměla žádného léčitele, za kterým by si mohla bezstarostně odťapkat - na druhou stranu se jednalo o obyčejnou modřinu, která ani nestála za řeč. Jen co se totiž vymotala z jakési pěkné louky, na níž se ranní rosou a dešťovkou leskl kdejaký, téměř kouzelný kvítek, zapomněla, že vůbec někdy upadla, a už-už byla zase usměvavá na svět. Otevíral se před ní tak, jako to ještě neudělal žádný jiný - a nehrabe ti tak trochu z toho, ako sama si furt? Nemyslíš si, že tvoje mísia na tobě nechala stopu, kterú ešče dlho nesmyješ? - a kýmpak by byla bývala, kdyby jím opovrhla? Ovšemže, ještě teď jí kdesi vzadu v hlavě škrábalo pomyšlení na vřesoviště a chuť se do něj vrátit, ale úspěšně ho potlačovala. Vždyť až odtud bude odcházet, může to vzít právě jím a vrátit se tak po vlastních stopách. Nu ni?
Zhluboka se nadechla, aby nasála atmosféru, a hned nato se také rozkašlala - nečekala totiž zvláštní, slaný pach, který ještě v životě nepocítila. Co to je?

< Řeka Mahtaë, jih

Prazvláštní bylo už jen samo ono slovo (kouzelné, jistě by řekl romantik a nadšenec do nadpřirozena) - láska. Co všechno láska obsahovala, a co naopak postrádala? Babička Darina s dědečkem Štěpánem jí říkali, že takové věci byly vždycky odrazem toho, co mohl obyčejný vlk silou vůle udělat pro sebe a svého partnera - "aké si to uděláš, také to také máš. A proto nemožeš hudrovať a skuhrať, ale jednať." Samozřejmě na tom muselo být něco pravdy, enemže ako může jeden jediný vlk dostat právě to, po čem túží nejvíc? Co chce nejvíc? Co by na to řekl Osud? Právě s tím přišla její prateta Timea, a naprosto tak Minehavě zamotala hlavu. Co všechno mohl jeden ovlivnit silou vlastního přesvědčení, své vůle, a co mu naopak nenáleželo? Kde byla nakreslená ona - inu, osudová - hranice, přes kterou nešlo udělat krok kupředu? A když už jeden vykročil, mohl také vycouvat?
"Tož, Minehavo!" (zase) zafrkala nad neposednou hlavou, "přemýšláš nad hlúposťmi, místo toho, abys dávala pozor, kam šlapeš." Třebaže byl místní les opravdu obdivuhodné velikosti, i zde se vkrádala vlhkost a s nacucaným mechem je jistě jednoduché spadnout a nabít si čumák. U koho by sháněla lékařskou péči, když ani neví, jak se to tu jmenuje?

> Přímořské pláně přes Márylouku

<< Velká houština

Kdyby si tak našla nějakou parťačku, se kterou si teď místo přemýšlení mohla povídat! Bylo jednoduché se zamotat do vlastních myšlenek a dopadnout na čumák tak, až zadunělo v celé lebce - přes-přemýšlení bylo vlčici se srstí dubu vlastní už v dobách, kdy byla malé vlčátko. Nikdy to naštěstí nebylo tak katastrofické a nemělo tak velké následky, jako kdyby měla pořádnou úzkost, ale - no, ale. Takové srandy nejsú nikomu příjemné, dumala si pro sebe, pretože to ani srandy nejsú a nemajú byť. Hej, udělajme si z toho úsměvné poučení, ale fyzicky sa to neoklepe enem tak, nu ni? Nebyla pražádný apatykář, ani šarlatán, nebo felčar - takové umění jí vždycky utíkalo a zabydlelo se namísto toho u její sestry Méi, jejíž tlapky nězné jako pohlazení okvětí, uměly takřka čarovat. Nebyla to vlčice - byla to vílka. Ale nikdo jí žel nikdy nevěřil, až na Timeu. Mohl za to otec? Bylo by jednoduché to na něj svést, ale tím by musela uznat také to, že její pokrevní maminka byla očarovaná, ne zamilovaná, a to jí přišlo poněkud lítostivé. Nebo je to to isté?

>> Ranský les

<< Středozemní pláň

Na nebesích se občas zaleskla poslední slza z nebes a zvlhla Minehavin kožíšek. Nikdy nebyla nejupravenější - třeba proto mňa Holub nechtěl mezi svýma!, zavtipkovala -, a na jejích tuláckých eskapádách se takové nevkusnosti jenom podtrhovaly. Kdo by sa na sebe furt chcel ohlížať, když mu o nic nejde? Nezískáš tím nic, a tak to ani nepotřebuješ. Takhle to snad fungovalo jen ve smečkách, ne? Čím víc se jeden upravil, tím víc respektu si zasluhoval, protože prostě vypadal na úctyhodné postavení - samozřejmě, nějakou roli v tom hrály také jeho vědomosti a všechno ostatní, ale mít reprezentativně vypadající vlky také neslo svou neodmyslitelnou váhu. Asi. Nebyla nejpěknější a nejnačančanější, odpovídaje jejímu postavení, ale alespoň tím ve vlcích doma vzbuzovala tichý soucit - a nebýt jej, její exil by byl na-věký, ne "tož až sa vyléčíš, rádi ťa budeme mít zpátky. Možná." To bylo docela pozitivní, ne?
"Tož," frkla si po svém spirálovitém myšlení, podmračená nad sebou samou, "tož já ani do žádné smečky nepatřím, a už bych tu vymýšlela kdoví co." Mentální gymnastika byla prospěšná duchu, ovšemže - ale nemohla se přehánět!

>> Mahtaë, jih

Moře. Cožpak takové slovo vůbec existovalo? Muselo jít o nějaký přírodní úkaz, protože o tom mluvil v návaznosti na právě toulky světem - jenomže jak to, že ho taková cestovatelka, jako ona, v životě neviděla? Možná je to nějaký zápaďácký výraz pro něco, co už znám, zadumala, třeba je to enem nějaká... ale pravdu říct, netušila, kde by s takovými představami vůbec začala.
S milým úsměvem a mávající tlapkou se s Nicosem nakonec rozloučila. Zajímavý ogar. S dušú? Rezci ju nemajú míť, ale tenhle sa zdál dost oduševnělý! Bude muset pospíchat, aby mu ve smečce nic neuteklo - a ona stejně tak, jenom s tím rozdílem, že bude novinky o tomhle světe hledat mezi řády tuláků. Existovaly tu nějaké potulné tlupy, ke kterým by se mohla dočasně přidat? Byli tu nomádi, kteří by jí ukázali místní kraj a naučili ji o tom, co všechno je tu na něm jinak od těch ostatních? Každý, kdo rád cestoval na jednom místě, se chvástal unikáty svého domova, naprosto každý. Ale kdy pravda stála na ich straně?
Se zamyšleným povzdechem si zavrtěla hlavou, a už-už vykročila vstříc dalšímu neznámu. Pokud ne nomádi, nejsú tu třeba nějaké tulačky, co hledajú parťačku?

>> Velká houština

Minehava na srozuměnou pokývla hlavou, cvakla oušky. Smečkové lovy se nemohly nikdy brát na lehkou váhu, a pokud se Nicos nacházel právě mezi lovci, jeho nepřítomnost mohla být krajně podezřelá, až trestná. Enemže Sarumenská smečka není ta Holubí, musela si hned nato připomenout, tam sa určitě také móresy nevedú. Ale i tak-! "Sarumenský Nicos," usmála se se souhlasem, "až budu míť cestu kolem, musíš mi to ukázať. Budu sa těšit!" nemělo to v sobě ale také něco nepříjemného, taková návštěva u hranich? Nepokusili by se ji smečkoví vlci vtáhnout mezi sebe? Pravdu říct, vlčice srsti dubu začínala mít obavy, že by jim jenom těžko mohla odporovat - ty předlouhé měsíce na cestách kdesi hluboko v jejím žaludku probudily takový hlad po kontaktu s druhými, až ji každé zakručení začalo bolet jako zvětšující se křeče. "Nepřidám ti snad pod čumák nějaké karamboly, když sa po tobě budu jako tuláčisko pýtať, ne?" optala se ještě pro jistotu - jejich známost byla krátká, a právě proto byla skálopevně přesvědčená, že musí být co nejlepší, aby na ni rezavý vlk jen tak nezapomněl. Aby sa po mňa jednú sháňal alespoň jeden jediný vlk, kdybych..., no, být lovec nadpřirozena nebylo nejbezpečnější.
Kudy kam jí severní vítr zavane? Do tundry, nebo dun? "Potřebuju si najít nějakú další tuláckú dušu," zamyslela se nahlas, "a ešče tu musí být tolik dobrých mísť na objevení, že sa nemožu motať enem kolem něho!" Kdoví, kam ji taková stezka zavane? Hlavně na to nebýť tak sama, aby to cestování šlo hezky a rychle.

Zvesela mu pokývla hlavou: "Tož to abych vás někdy navštívila, určitě sa v tom vřesovisku zase někdy ukážu!" Ale byla Sarumenská smečka přívětivá vůči cizincům, kteří jenom chtěli na kus řeči (a možná žvance, samozřejmě, protože takovou pohostinností nemohl opovrhovat žádný tulák) se svými starými známými? No, a mohla vůbec Nicose nazývat svým kamarádem, když spolu hovořili tak krátce? "Však nás už Osud svede na stejnú stezku, pokud je nám to súzené," doplnila se po svém dumání s drobným, povzbudivým úsměvem. "a mně něco říká, že my dva sa ešče raz uvidíme." Tak-tak, kdoví, co nám leží ako úděl budúcna! To nemohl předvídat nikdo, ne s jistotou - a kdo se snad chtěl chvástat, že byl věštcem, co dovedl takové věci číst třeba z tlapek, lhal. Ale musí to vynášať, hlavně v takých krajoch, kde se věří na ledasco. Třeba na čarování! To přece náleželo jenom nadpřirozeným bytostem, ne obyčejným vlkům!
Minehavě se po pyscích prohnal podobně rozzářený úsměv, neboť ten Nicosův jakoby zaplnil jejich okolí teplem, co se objímalo kolem jejích tlapek a dovolilo jí po dlouhé době zase poznat všechny ty příjemné pocity, které vyvolávala dobrá společnost. "Epické, ta vaša mlha aj se Sarumenem ako takovým," zubila se zvesela, "a tobě sa teda daří ak moc ty čáry ovládať, Nicosi? Estli bys mi něco třeba neukázal!" zaprosila. Magie spojená se smečkou dávala v její hlavě naprostý smysl - to byl dar území, ne něco, s čím se jeden rodil, jak jí tu kdosi chtěl nadutat. "Nebo bychom museli ísť tam k tvojí smečce?"

Kdyby si to byl býval zažil, věděl by sám moc dobře, jak na tom Minehava je - některé věci se ale těžko vkládaly do slov, představovaly se druhým i prvním, a tak se jen jemně usmála a nechala ho v tom. Se Sarumenem mu takový osud samozřejmě nepřála, protože se to zdála být smečka poměrně milá (tož, s mlhú si u nich všeci musejú nabívať čumáky, to je jasné, že sú milí - aby přežili!), ale kdoví, co by Nicosovi udělali, kdyby museli, no ne? Všeckerým jde o to sa zachovať, to sa nikomu nemože míť za zlé. ...Ne?
Se záludným úškrnem se mu podívala do očí, chtěje v nich najít alespoň špetku zaváhání: "Žádné povinnosti, žádné místa, ku kterým sa nutně musíš vracať, když najdeš něco fešnějšího," zkusila ho zlákat, třebaže to brala jenom jako hloupou hru, "nemíť voči vlkom závazky..." ale netrvalo dlouho, než jí pysky trochu poklesly. Nemíť sa na koho spolehnúť, když ti není hej, tož to... To je...! Ale nebylo to jenom černé, nebo bílé, přece! Jak dlouho už cestovala, a užívala si plnými doušky právě tolika strastí, jako i radostí. Neměl se jeden soustředit hlavně na ty, aby se z toho všeho nezbláznil? "Tož, až třeba něco také budeš chtít zkusiť, a nebudeš vědět jak, enem mňa stačí najít!" co to tu slibuješ! Však kdoví, estli nebudeš už zítra v trapu, ne? S trampskú písňú od pysků? Cestování ji začalo... Unavovat, ačkoliv to zatím bylo snesitelné. Zatím. "Ukázala bych ti tu také epické místo, co jsem našla - akési vřesoviště." Zvláštní - od kdy jí něco takového utkvívalo v paměti? Zapomínala na své zásady!
Obočí se jí jen trochu zkrabatilo - ale přece. Však ju ani nezná! "Vypadám na žráče vlčat? Jako Polednica?" zeptala se jej napřímo, třebaže pojmenování právě paní z poledne trochu zašeptala. Nesmělo se vyslovovat nadarmo! Radši ale zavrtěla hlavou, a už-už zvědavě napínala slechy: "Fakticky? To umí enem ona, nebo aj vy členové, také zvířatká?" a hned se jí rozbubnoval ocásek. Možná, že ten jeho Sarumen přece jen jednou navštíví! "To bych sa hned podívala, jak to ide tobě!"

Srpen: 9 / Thea

Kdyby Minehava měla tu schopnost, tváře by jí pomalovaly bledule a křídová běloba. To nejhorší? Mordyjé! Tak to možná opravdu měla zvolit cestu nejmenšího odporu a vysvětlit jí, že magie je jenom věc vymyšlená těmi, co se v životě až moc nudí. Ale hneď ako by došla dom, začala by o tom v tem svojem Cedru povídať, a to by sa mi neoplatilo. Kolik hnědých vlků može na tomhle územíčku býť? Našli by mňa její rodiče, enem co by o mně slyšeli? Kéž dost k tomu, aby se mezi nimi mohla ztratit! Jenomže teď už jí to stejně nebylo co platné, protože omladina se téměř rozvášnila. Měla velmi bujarou představivost, to se jí muselo nechat! "Tož to počkej, to prvé musíš odpovedať ty mně," bránila se s úsměvem, třebaže jí za zadkem div nehořelo nervózou, že se prořekne, "co si mám představiť pod hezkým čarovnictvím, co pomáhá ostatním? Akože bys im třeba hezky barvila srsť?" navrhovala a zajímala se, skoro dělající, že její vlastní výzvy neslyšela. Dvě mohly hrát tuhle hru!
Omladina měla žel smůlu, protože Minehava se namísto monolozích o magii věnovala čemusi jinému, neboť zaregistrovala slovo duch: "Slyšela jsi někdy o rusalkách, Theo? Úplně jsi mi je připomněla, jak sa na tebe v té vodě dívám. Přesně tak, jsi mořský dušek - rusalka!" zamávala ocáskem, ráda, že může pohovořit trochu o folku své někdejší domoviny. "Také majú takovo bílo-rezavý kožúšok ako ty," pustila se do vyprávění, "enem také milé nejsú. Vlky lákajů do vody, kde je pak-" zasekla se, "-pořádně vykoupou!"
Čím dýl času s Theou trávila, tím nejistější začínala být. Možná, že měla nejvyšší čas vlčici doprovodit zase k ní domů, a pak prchnout co nejdál to půjde - Cedr by ji jako míchačku hlav mladých, nepochybovala, neocenil.

Překvapení, jímž ji časoval, překvapilo samu Minehavu. Však mu oči vylezú z důlkú, a já ho budu museť křísiť, abych si nenadělala nepřátele v Sarumenu! Mnohokrát v Holubí smečce zažila, že byl nějaký z jejích členů vyštván jenom tím, že se proti němu vlci sborově obrátili - konečné rozhodnutí ale vždycky bylo na tom, na kom bylo takové chování pácháno. Bylo to tedy jeho rozhodnutí, ne? Navíc, nenesli si na tom vyloučenci sami vinu, tak, jako bezpochyb ona? Vždyť já tehdá taky šla z vlastního rozhodnutí. Mohla som řícť ne, každý mohl. Kdyby setrvala, musela by se prát tak, jako ještě nikdy v životě - do konce života. Ale-! "Tož to ne, Nicosi," pokrčila s pousmátím rameny, "to zas řícť nemožu. Enem mi ten odchod doporučili, že to pro nás všeckých bude nejlepšé," dovysvětlila. Pro Minehavu to byla přirozenost - v takovém systému vyrůstala, a proto se divila snad víc nad jeho, inu, udivením, než se divil on nad její někdejší smečkou. Však to není taká tragédie, ale vlk to holt viděl jinak! "Su ráda, ale smečky nejsú pro mňa. Kdybys zkusil tuláctví, isto bys pochopil! Nelákalo ťa to někdy?" Ráda by mu o tom pověděla, kdyby se jejich konverzace nezačala motat ve věru podivuhodných kruzích.
Taková argumentace, až bych řekla, že lže! Jeho protest jí na pysky vyloudil úsměv, protože jeho rozhořčení brala jako humor - brzy jí z nich ale slezl, protože se vlk zdál brát její slova smrtelně vážně. Cožpak se o jezení vlčat nestaraly klekánice, nebo taková Polednice? "Mordyjé, to samo-sebou ne," zaklela a zavrtěla hned hlavou, jak se trochu polekala jeho pohoršení, "to som enem žertovala, žádný strach, ogare!" Ty si tady děláš špatnú pověst, Minehavo! Buď trochu mírnějšá na ty chudáky! Proč ji tu vlci brali tak silně za slovo? Stalo se v tomhle kraji snad něco, co nutilo vlky brát všechno vážně? Jen co se jejich nedorozumění vyjasnilo, smířlivě se usmála: "No, a proč jste v ní teda specialisti?" Snad to mezi nimi trochu urovná napětí, co nechtěně vzrostlo jako popínavý břečťan.