Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 4
Aranel

Tady to zase bylo - ti místní a jejich vymyšlená magie. Minehavě u slov bělavé vlčice nepatrně stouply koutky pysků, třebaže se své kamarádce nechtěla vyloženě vysmívat - jenom jí přišlo úsměvné, neskutečně úsměvné, jak přesvědčení místní o takových věcech byli. Vždyť magiju ovládajú enem nadpřirozené bytosti, nebo jejich míšenci. Aká je možnosť, že su všeci tady zplození z fantazijní lásky nadpřirozena a vlků? Nedělalo by to z nich jednu velkú rodinu? „Obdarovať?“ A co by to znamenalo pro ni, lovce nadpřirozena? Cožpak by s takovou měla zkoumat každého vlka, na kterého narazí? Nesmysl! „Mně to zní ako tresť. Kdokoliv obchoduje se ztělesněním samé smrti sa nemá co diviť, když sa z něho stane brhlík, nebo baran,“ nechala se slyšet, jak na celou situaci nahlížela sama - cizí, nezkušená. Co měla co mluvit do místních zvyklostí, když se dosud pořádně nezajímala o to, aby je všechny poznala a nějak jim přivykla? Ale- Ale-!
Vyprávění kamarádky donutilo vlčici si sednout a špicovat uši - cítila se trochu jako taková její dcerka, která se maminky zeptala na její životní příběh. Ta cérka musí býť nesmrtelná. Zažít toho tolik a za tak krátký živoť, a ešče u toho vypadat tak mladě-! Nebyla to však jedna jediná věc, na kterou se zaměřila: „Jak ten tvůj Arawak vypadá? Kdybych na něj někdy narazila, mohla bych mu zkusiť připomenút, kam sa má vydať,“ navrhla, chtěje pomoci alespoň tímhle ždibečkem, „nebo bychom sa na jar mohly potkať a vydat sa hledať spolu. Ráda bych ti pomohla,“ řkouc s ryzí upřímností. Tak-tak, kde mohla, tam se vrhla - vždyť by to jistě udělal každý vlk, který měl srdéčko na správném místě! Nějak už bych to Tundře vysvětlila.
Bělavá vlčice byla miloučká ve svých řečích o smečce, až hnědavou vlčici na moment i zlákala na myšlenku se přidat - všechno jí přišlo krapet lepší, než se s Tundrou donekonečna vláčet zimou, z níž nebylo pro tuláky jejího statusu nováčka úniku. Ale vždyť sa nerozhoduju sama za seba, a i kdybych sa tak rozhodovala, nejde skočiť hned na první dobré doporučení. Důvěruj, ale ověřuj! „S kamarádkou sa tam třeba někdy podíváme,“ nechala se s úsměvem slyšet, „zní to ako věru pěkné místo na živoť. Ale máte tam hodně vlčat - a těm já sa chcu na chvílu vyhnuť,“ bylo na místě přiznat. Představa toho, že se zase bude muset starat o něčí děti ji dvakrát tak nelákala, ačkoliv nepochybovala o tom, že Aranel se o ty své starala nanejvýš ukázkově - vůbec na ni působila jako vlčice na svém místě. „Poslyš,“ zadumala zvědavě, „nejsi ty náhodou alfa?“

Nečekaná poznámka hnědavou vlčici pořádně potěšila - netrvalo dlouho, než z Minehavy vyrazil tichý smích, s nímž nechtěla narušit mrtvolně mírumilovné okolí. Okolní les byl možná ještě horší, než ten magický, v němž se motaly ještě s těma dvěma vlčaty - co tím popisem ogar myslel?
Nebylo trochu neuctivé mluvit o své vlastní skupině uprostřed té cizí, která k nim byla alespoň dostatečně vstřícná na to, aby je hned nevyhnala? Ale možná, že radšej měla. Šedo-hnědý vlk se tvářil naštvaně a nebyl na ně pranic milý ani poté, co došli společné dohody - nebylo by pro obě vlčice lepší tiše odejít, aniž by se rozloučily? Jaro, jaro, proč sa k nám nechceš přihnať dřív, než obvykle? ... „Pochybuju o tem,“ uznala upřímně, protože se jí nechtělo kamarádce lhát - byla sebevědomá a většinou se snažila být optimista, ale nebyla naivní. „Mohli bychom najít také, ako sme my,“ navrhla, co tlapkou několikrát hrábla do sněhu tak, aby neležely úplně na ledu, „vlčice, co majú takú smůlu, co my,“ dodala žertovně, ačkoliv... Neměly se úplně špatně, vždyť to ani nepopírala, ale vždycky mohlo být líp - dívat se za rameno, jestli po nich náhodou nemíní jeden z vlků (znovu, nechtěla opomenout) vystartovat, nebyla zábava. „Nejen na zimu, ale aj na jiné ročné obdobije,“ zadumala o cosi seriózněji. Co na to všechno Tundra?

Minehava se na svou společnici podívala s jistým překvapením. Zapomněla snad, že je sama její kamarádka zjizvená? Ne, ani ne - jenom ji nenapadlo, že by se Tundra neviděla jako někdo, kdo vypadá alespoň trochu nebezpečně. Její prodloužený povzdech tak obešla jen s pokrčením ramen, doufaje, že se jí příliš nedotkla - v poslední době se jí to neúmyslně dařilo u vícero vlků, ale byla to právě Tundra, na které jí z nich všech záleželo asi nejvíc. Přežiť s někým zimu není ledajaká záležitosť, ano, ale musela myslet také na to, kde se právě ocitly: Minus ti dva samci, s těmi už su si kvit teďka, co sme sa dohodli na lovu. Kéž je po jaře už nepotká. „Rozhodně,“ přitakala hned, ráda, že to vlčici napadlo, „s tým, ako sa chovajú, by sa mohli pokusiť o cokoliv, a pak sa tvářiť ako neviňátka.“ Představa, že by jim udělali kdoví co, jí naháněla husinu - a po tom všem, co ještě před chvílí viděla a zažila-! „Škoda, že sme tu enem my čtyři. Bylo by dobré si zkusiť udělat známosti mimo teho Sikua a hnědo-šedého.“
Hnědavé vlčici se po srdéčku protáhlo něco mile teplého a líbivého, k čemu by se ze všeho nejraději přitulila tady a teď - pocit upřímného přátelství, po takové době, uměl s osamělými vlky dělat ledacos. Ešče, že sme sa potkaly zrovna my dvě. Po pyscích se jí tedy protáhl úsměv, co by i místní zimu zastrašil, aby udělala místo pro letní měsíce: „Tož to teď enem musíme přežiť tohle,“ nechala se se smíchem slyšet, co se rozhlédla po okolí. Skutečnost, že na kraj padla tma a les se tak zdál obecně poněkud děsivější, jí ale na smíchu moc nepřidávala.
„Naše vřesovisko,“ zadumala, co Tundra jejich společnou myšlenku rozvinula s návazností na okolní zimu, „ale muselo by býť tak súkromé?“ Na tomhle území muselo existovat víc vlků, kteří se pro přežití rozhodli skousnout kdejakou šílenost - tak, jako ony. Tuto myšlenku už dále nerozvíjela, protože ji kdesi mezi stromovím zaujal jakási skulina mezi kořeny vyvráceného stromu - s letmým pohledem k Tundře se vydala blíž, zkoumaje, jestli by pro ně obě naráz byla dostatečná, aby na to hledání vlčice nebyla sama.

Enem dobře, že sa tak dobře v takýchto věcách shodneme! Byla ráda za to, že ačkoliv Tundra nesla takovýto názor, byla schopna za ně obě nasadit trochu rozumnější tvář i hlas a zajistit jim dobrou domluvu do budoucnosti. Jestli neměli na něco lepšího, to už teď Minehava těžko posuzovala - v hlavě jí stále hrála nabídka od Juniper přidat se do Ageronské smečky, kterou nicméně nechtěla po jejich posledních konverzacích kterak obtěžovat. Musím sa jej omluviť za to, co jsem pověděla k jejim děckám. Vypadala, že sa jej to skutečně dotklo. „Jeden nevrlý jak baba Jaga, druhý příjemnější, hej, ale ty jizvy?“ samozřejmě, ani Tundru nesoudila podle toho, jak vypadala - ale to, jak zvedl hlas? S kým se kamarádíčkoval? „Naháňajú mi strach oba dva.“ Hnědavé vlčici se nechtělo věřit, že v něm neleží něco velmi nebezpečného a třebaže se vlci domluvili, a tedy bylo na místě jim alespoň trochu důvěřovat, Mína se k tomu zatím moc neměla. Třeba jednú, třebás nikdy.
„Snáď bude jaro teplé a milejší, než tahle zima,“ nechala se slyšet, co konečně začala registrovat zmrzlou přírodu, „a hlavně s dlhýma nohama.“ Nemyslela si, že tu vydrží o moc déle, než bylo nutné. Možná, že se jí tenhle les a jeho obyvatelé ještě stanou domovem - jenomže první dojem už dávno utekl, a nebyl nejlepší. Chtěla zůstat otevřená všem možnostem, ale... Ale.
Co budoucnost, když si tak stavím hlavu ako mezek? Tundra pokládala zajímavé otázky, na něž Minehava stěží znala odpovědi. „Nerada bych, abychom sa odlúčily,“ bylo první, co vyřkla, načež se s drobným úsměvem podívala po své kamarádce do každé nepohody, zdálo se, „přemýšlam, že sa poberu k místnímu vřesovisku - bylo mi tam hrozně dobře. Ale asi bych byla ráda, kdybych kolem sebe měla víc vlků a nebylo všecko enem na mně,“ uznala s krátkými odmlkami. Bylo zvláštní si to přiznat, ale věděla, že měla nejvyšší čas se začít odprošťovat od své minulosti a stavět svou budoucnost - a protože byla vlčice, co měla ráda společnost, přirozeně se viděla v nějakém vlčím společenství. Nakonec ale jen pokrčila hlavou, setřásla své myšlenky: „A ty, Tundro?“

Leden 3
Aranel

Smrt, to bylo tak obyčejné a pranic mysteriózní - místní, kteří ji tak pojmenovali, asi neměli ani smysl pro humor. To si myslija, že umí enem jedno? Vždyť měla tolika tváří, tolika dobrých i škodlivých vlastností - nemohla být přec redukována na jednu jedinou charakteristiku! „To nevím, ale potkať bych ju taky nechtěla, abych sa optala,“ zazubila se, „na to su eště mladá!“ Ale Morana rozdíly mezi starými a mladými, zkušenými i nezkušenými, na(ne)štěstí neviděla.
Minehava nemohla uvěřit svým vlastním uším. Nejen, že sa děcka rozeběhla do světa a ani na paňmámu nepomyslí tak, že by ju šly navštíviť - aj jej chlop je taký! Neznal snad místní svět spravedlnost? Milosrdnost? „Ty by sis zaslúžila něco mnohem, mnohem lepšího, cérko. Někoho lepšího,“ vrtěla nad tím posloucháním hlavou, zmatená z toho, jak se tolika zvláštních, špatných věcí mohlo stát zrovna někomu, kdo na ni působil tak dobře. Samozřejmě, Aranel mohla mít svou odvrácenou tvář a špinit svůj bělavoučký kožíšek právě krví - ale jak pravděpodobné to bylo? „To sa tady děje normálně, že sa vlci jednú vydajú pryč, a pak sa nevrátí?“ zeptala se hned nato, ačkoliv se pokusila dát vlčici najevo, že nemusí odpovídat. Ztráty, ty v životě zažila sama - nebylo to nic, co by osobně chtěla otevřít. Co bych byla dělala, kdyby sa Tundra zničehonic zvedla a odešla? Riskovala bych zajíť za Juniper?
„To nebylo, hej.“ Jak si tak s Aranelkou povídala, nabývala dojmu, že ji zná déle, než bylo skutečností - svěřit se jí s jejím odchodem se nakonec ukázalo jako něco dobrého. Takhle sem nad tím ešče nikdy nepřemýšlela, zadumala si sama pro sebe, co pohlédla ke svým tlapkám, ale něco na tom je! „S tým, kolik vlčať máš, bys ich mohla všecky nenápadně dostat do různých smeček a dozvídať sa o nich právě takhle,“ zažertovala, doufajíc, že nepřekročila nějakou nastavenou hranici - ostatně, matky mohly být kolem svých vlčat starostlivé, a ona jim to nemínila mít za zlé -, „mňa zatím všeci do svých smeček lákali jako diví!“

Hnědavá vlčice už se zchladila dost na to, aby sama v jakémsi poděkování pokývla vlkovi před nimi, kouskem duše ráda, že měly nejhoršího zimního strašáka za sebou. Měla ale radost? Tu budu měť, až bude jaro a my sa odsuď poberem pryč. Proč se choval, jako by na ně ještě před chvílí jeho společník nemínil skočit? Zebaly ji tlapky, měla hlad a hlavně ji stále trápilo, že se šedavý vlk s hnědými odznaky očividně neměl k tomu se alespoň pozdravit, přinejlepším omluvit, ačkoliv v tomhle ohledu byla sama zatím pokrytec. „Ešče sa omlúváme, že sme tak bez upozornění vnikly do vášho lesa. Vypadal opuštěně,“ řkouc, aniž tím dvakrát tak myslila na jejich obhajobu, anóbrž konstatování fakt, „ale máte to tu pjokné.“ Svým způsobem, nutno podotknout. Kolik vlků se v lese ztratilo, když byl podle místního správce takový, jak jej popisoval?
S takovou pokývla Tundře na srozuměnou, naposledy se podívala po vlkovi s hnědavými odznaky a vykročila směrem hlouběji do lesa, bok po boku se svou kamarádkou. Nepochybovala, že kdyby se ztratily, tentokrát stačilo jen a jen zavýt - ale to by pro nás mohl přijíť aj nevrlák, nejen Siku. „Tož to bylo něco,“ utrousila, jakmile byly z doslechu obou šediváků, „takovú karikatúru smečky som jaktěživ neviděla.“

84

Cokoliv o svém šedavém společníkovi Siku řekl, to si hnědavá vlčice hned v hlavě zvládla vyvrátit - protože byl vlk ale očividně zaslepený (a není slepý úplně, jak má vyšklebené jizvy? Musija ho v zimě pořádně štípať!), vzdala své snahy a všechny si radši nechala pro sebe. Ešče by mňa vyhnal, že sa mu navážím do chráněnca, a co bych bez Tundry dělala, kdyby sa rozhodla přidať? Umrzla by a pošla by hlady, nepochybovala. Místní zima byla očividně trochu krutější, než jak ji znala ze své domoviny - kéž letos alespoň bude teplé a dlouhé léto!
Souhlasně na slova šedavé vlčice pokyvovala, očima stále těkaje mezi jejich prostorem a tím nepřátelským vlkem, co po nich prvé tak vyjel - stále si nepřipustila, že na vině nebyl výhradně on. „Na jaře půjdeme pryč,“ nechala se Minehava tichounce slyšet, snad svá slova mířila jen k Tundře - nemínila tu zůstat déle, než bylo naprosto nevyhnutelné. Nedovedla si představit spát v blízkosti toho šíleného vlka, kterému až do morku kostí nedůvěřovala déle, než bylo smrtelně nutné, a ani tak nemínila konat. Snad kvítí začne kvést brzičko, abychom tu ešče neskončily jako mrtvolky. „Tahle dohoda platí enem na zimu,“ zmínila nakonec se sebevědomě zvednutou hlavou, aby dodala svým slovům váhu a naznačila, že se nemínila dvakrát tak bratříčkovat, „enem do té, abychom všeci čtyři nepošli hlady.“ Pak sa už snáď nikdy nepotkáme. Minehava se ve skrytu duše těšila na komunitu a všechny ty veselé, vřelé momenty, co s ní věčně chodily tlapku v tlapce - tušila však, že se takových věcí od místních nedočká, a tak se zatvrdila, aby si ještě neublížila.

Leden 2
Aranel

Borůvková smečka z Borůvkového lesa, jejíž členové voní jako ovoce. Tož to už ale nemůže byť možné, že je tu všade tolik takých dobráků! Hnědavé vlčici z toho pysky mimoděk cukly v rozzářený úsměv, jak to všechno vstřebávala a jak Aranel pozorně poslouchala - možná to bylo jenom jejím vlastním neštěstím, že na vlastní pěst (vlastně s pěstí u té Tundřiny, aby byla zcela přesná!) narazila na zvláštní smečky, ale běžně potkávala vlky ze smeček, které voněly po domovu a teple a vším, co si jeden mohl přát, když byl tulák v zimních měsících. Možná, že bych měla Tundru opravdu zavésť za Juniper. A kdyby sa jej nepozdávali, tak třeba za Aranel, či Nicosem! Takový výběr, a ona přesto strčí čumák tam, kam nemá!
„Ojej, o Moraně už som slyšela!“ vyhrkla, co si Smrt spojila s postavou jinak pojmenovanou, ale zjevně nemálo podobnou té, která se snažila drát i do její někdejší smečky, „povídali mi o ní tací ztracení puberťáci. Právě preto som sa předtím divila, že ich je tu víc, a že som zrovinka na dva také ogary sama narazila,“ usmála se. Pravdu říct, ze Zestariona a jeho matky byla stále trochu na vážkách, protože si nedokázala vysvětlit jejich odloučení - u Ezikyela nicméně už od samého začátku předpokládala, že si jednoho dne řekl, že se podívá do světa, a pak zapomněl, že svět je mnohem větší, než jeho domácí půda. Ako to majú děcka Juniper? Taky si ich někdo adoptoval, našla ich dobrá smečka, která sa o ně postarala? Kéž ano. Přála své kamarádce jen to nejlepší, ačkoliv pro ni stále hledala pochopení.
„Snáď sa o tebe alespoň tvoj muž stará?“ optala se v jakési slepé naději, protože upřímně doufala, aby to Aranel v životě měla alespoň trochu přívětivé. Nikdy nebyla matka, a mateřské vzory ve svém životě také příliš nenacházela - snad proto. „Mně sa tam velice lúbilo,“ nechala se slyšet s jistým studem, „ale místní mi zatím říkali, že som spíš chuděra, že som tam byla. Holubí smečka je dobrá, v to upřímně věřím - aj přesto, že mňa z tama vyštípala.“ Jenomže jak to Aranel popsat? Když se tehdy bavila s Nicosem, všechno jí přišlo tak jednoznačné, jako její vina a její problém - ale teď...? „Nezapadala som do smečkových tradíc, a tak dlho sa ke mňa chovali chladně, až som si řekla, že mňa to nebaví, a že půjdu jinam. Aby nám všeckým bylo líp,“ očima na moment těkla k bělavé vlčici, zvědavá, jestli bude mít názor nemálo podobný ostatním, „udělala som tehdy chybu a přiznala sa k něčemu, co sa... Co sa nemá, asi.“ Doufala, že tím vlčici příliš neobtěžuje, ale bylo dobré to ze sebe po takové době zase dostat. Minehava se nakonec neurčitě podrbala za ouškem, a pysky jí cukly v náznak úsměvu: „Teď už je to ale stejně jedno. Našla som si tu kámošky a kámoše, tak by mi bylo lúto sa vraceť a zkúšať to zas. Jenom mňa kvůli tomu tedy udivuje, jak dobré místní smečky jsú - všeci ste takoví milí. To je tak odjakživa?“

83

Minehava by si možná byla všimla, že se něco změnilo - protože už ale byla pořádně naštvaná, magie šedavého vlka v ní vzbudila jen strach, a o vztek se nemusela příliš starat. Ale je to vůbec vlk? Takhle blikajú enem duchové! „Nejsme unavené,“ frkla mezi konverzací šedavých vlků, nechtěje před nikým působit jako slabota. Stejný ako druhý, taky vlkom vkládá do huby slova, co nejsú jeho. Ti sa k sobě fakticky hodija! Když vlk o něco stál, musel pro to pracovat - jak by asi byla vypadala, kdyby se tu před nimi rozplácla do sněhu a únavou padla? (Jak dlouho jim to bude vlastně ještě trvat? Snad ne kterak dlouho, protože Minehava byla už-už připravená si sednout a alespoň na chvíli vypnout, cítící, jak z ní vztek - a jeho náhlá gradace - vysála energii). Zamračeně pozorovala odcházejícího vlka, a zatnula zuby - snad strachy, snad vztekem. Si uteč a nech ho tu samého, když sas po něm před chvílú hnal jak nadržený kozel, hej. Úplně normální.
Vlci si očividně vyměňovali názory a sami pořádně nevěděli, co ten druhý chce - tohle, že byly místní alfy? To bychom s Tundrú teda zvládly líp. „Přijmút? Tož jasné, určitě bych chcela byť ve smečce s takú držkú,“ prskla sarkasticky, jakmile vlk s hnědavými znaky zmizel kdesi v lese. Nevšimla si, že se její přízvuk prohlubuje, ale co naplat - už stihla svým hantem urazit jednoho vlka, a kdyby k tomu přičetla dalšího, asi by se ani nezlobila. Ne víc, než před chvílí. „To takové divadýlko představujete všeckým? Není divu, že ste enem dva,“ ten třetí sa musel zdekovať, když ho tu není cítit, a dobře pro něj!, neodpustila si ještě zamumlat, aby ze sebe vykřesala zbytek naštvání. Jediné, co po tom všem v Minehavě zbylo, byl hlad, chlad, a zklamání z toho, jak to všechno proběhlo. Stála o smečku a na zimu ji potřebovala, ale ne takovou.
Cítíce na sobě cizí pohled, jeho pohled, hnědavá vlčice po boku Tundry vytočila tělo tak, aby na vlkovi měla svůj zrak, hrdlo stále stáhnuté tím divným strachem a čirou nedůvěrou, kterou k místním cítila. Měly bychom ísť pryč. „Budu ho kontrolovať,“ řekla krátce k vlčici - tuláčí život ve dvou znamenal si krýt záda, doslova, a ona po tom všem byla napnutá jako struna tak, že jedno jediné šťouchnutí, a ponoukla by Tundru k odchodu. Nebyla příliš způsobilá na to, aby s místním alfou byla s to vyjednávat o jejich členství - radši se zády natiskla k boku své kamarády, a hleděla po Ivarovi, v němž stále viděla nebezpečí. Musely být obezřetné, hlavně před tím hnědavým.

82

Leden 1
Aranel

Minehava nemohla uvěřit vlastním uším, a už-už se připravovala si všechno zapamatovat, aby se mohla své šedavé kamarádce kdesi v jejich noře pořádně postěžovat. To není možné! „To je od vašej smečky milučké,“ zadumala nahlas, nechávaje myšlenky plynout. Borůvkový les - Borůvková smečka?Zase ti sirotci a ztracené vlčata, o které se muselo postarat okolí! Kolik takových vlčat na místní území zabloudilo? Kolik jich ještě bude? Možná, že to bylo nějakou místní magií - těšilo ji, že byli zaopatřeni a že je vlci nenechali živořit, především teď, co byla zima. Ale-
Souhlasně jí pokývala hlavou - sama trochu ochutnala, a nemohla se nabažit. Kéž by tu tak bylo po celý rok! To by byla jiná, a pořádně dobrá jiná! Pečlivě si zapamatovala, co jí Aranel řekla, a sama se zamyslila nad tím, co všechno krásného viděla. Ale mělo cenu to říkat, když tu vlčice očividně žila mnohem déle, než ona? „Taký les s třešňami je pjokný, ale nevím, kade sem ho potkala,“ překročila nakonec svou ostýchavost, a věnovala bělavé vlčici úsměv, „nebo vřesovišťa. Tam to panečku vonělo, až sa mi šiša motala!“ a aby měly její slova důraz, tlapkou si u hlavy naznačila spirálu. Nemohla se dočkat, až zase přijde jaro a ona bude moct pokračovat ve svém výzkumu místních krás - a že sebou tentokrát vezme Tundru, která, kéž dají bohové, s ní snad zůstane i další roční období. „Ale znáš také nějaké místa, kerým bych sa měla vyhnúť?“ navrhla opatrně, zvědavá, co jí vlčice řekne. Buď připraven, a nebudeš překvapen! ...Nebo ho bude moci prošmejdit a zjistit, jestli se tam zrovna nenachází nějaký duch, jehož by bylo vhodné ulovit.
Jak Aranel poslouchala, tím níž jí klesala ouška. Představovala si, že vlčata kolem jejich maminky skákaly, div nepřipomínaly zajíce, a dbaly na to, aby se cítila řádně milována - tak si alespoň vždycky představovala normální rodiny. Rdiny, jichž nebyla součástí. Bylo zvláštní se potkat s realitou, která byla diametrálně odlišná té, již si vždycky nevědomky přála. „To sa nedělá,“ začertila se na účet bělavé vlčice, ačkoliv to bylo poněkud chabé, „takové móresy od vlastních mladých. To bych svojej mamince neudělala,“ ale to bys prvé musela nějakú měť, cácoro. Stávaly se také horší věci, ale rodina měla stát svůj co stůj při sobě – za tím si hnědavá vlčice stála. Skutečnost, že často udělovala výjimky, potlačila.
Snad proto ji také dvakrát tak nepotěšilo, když po ní kamarádka chtěla slyšet o Holubí smečce - co by Aranel o smečce pověděla, aby jí alespoň trochu zvedla náladu? Čím déle pobývala s Tundrou a hledala své místo v místním kraji, tím méně se jí stýskalo, neboť zjišťovala, že nebyla tak dobrá, jak si odmalička myslila. Ale... Ale. Doma je doma. „Nevím, jestli by sa ti to lúbilo,“ nechala se slyšet, ač na pyscích nesla náznak úsměvu, „zakládá si na tradicích a má ráda, když jde šecko podle její politiky,“ s takovou hodila po bělavé vlčici zvědavé oko. Bylo něco konkrétního, na co se chtěla zeptat?

81

Prosinec 7
Aranel

Vidět vlky s kožíškem čistě jedné barvy bylo v dnešní době poměrně náročné, co nad tím tak přemýšlela - vždyť i Tundra, která k tomu měla z jejích přátel nejblíž, nesla v kožíšku různorodé odstíny. Když začaly mít systém hlídek úplně poprvé, aby se nestalo, že je někdo znenadání přepadne a připraví je o to maličko, co měly, těžko si odpouštěla k ní bloudit očima a dívat se, jak vlastně vypadá, když neví, že se někdo dívá. Bylo to krajně nevhodné, ale - co oči nevidí, to srdce nebolí, nu ni? „Gratuluju vašej smečce k vlčatám,“ usmála se, ač se jí v očích mihly jisté pochyby, „musíte tam míť veselo!“ měť teď na zimu ve smečce vlčata, ojéje! Takové věci se už holt ale občas děly - že na ně nebyla zvyklá neznamenalo, že nebyly v místních krajích naprosto běžné. „Sa do té smečky s těmi kožúšky tak slézáte, je to docela milučké,“ zamyslela se ještě nahlas, usměvavá, „ale tak, když vám to koluje v rodině-!“ Zas tak nad tím žasnout nemohla, třebaže chtěla.
V Minehavě se nad otázkou bělavé vlčice střetly dva světy, které se v poslední době nebyly s to shodnout. Líbilo se jí tu, nebo ne? Začala být ráda, že z Holubí smečky odešla, nebo měla stále strach z toho, co to pro ni vlastně znamenalo - být takhle daleko od rodiny? „Potkala som tu zajímavé vlky. Zlé, i dobré,“ vyřkla prvé, než si všechno nechala ještě trochu projít hlavou, „asi tu zůstanu dýl, než som původně chcela. Kdyby enem nebyla taká zima!“ postěžovala si. Přišla v létě, a přes podzim toho zažila věru spoustu - ať už s Juniper, Theou, nebo dvěma vlčaty a Tundrou.
Jejich konverzace se odvíjela tak pěkně, že Minehava zapomněla, že čas plyne - ostatně, zapomněla na to také díky tomu, co jí Aranel povídala. Hnědavá vlčice prvé nepochopila, co jí její společnice říká, a s úsměvem pokyvovala - jak to ale v hlavě zpracovala, vytřeštila oči a zajíkla se až tak, že jí zaskočila slina a ona se rozkuckala na celé kolo, než znovu popadla dech. „dEV-“ Devět? Devět vlčat, bez přeháňaní?! Otevřela tlamu, že něco řekne - ale rychle nato ji zase zavřela a nasucho polkla. Udělala tak snad ještě dvakrát, než ji konečně napadlo něco alespoň trochu koherentního: „Wowza,“ a s tím se konečně zdála probrat sebe samu. „Tož- tož to gratuluju, Aranel! To si ani nedovedu přestaviť, mordyjé. Musíte doma miť opravdovú veselku!“ nechala se slyšet, než ji hned nato napadla další otázka, kterou si nemohla nechat pro sebe: „To sa všeci do té tvojí smečky vlezete?“

80

Prosinec 6
Aranel

Když jeden s něčím (nebo někým?) žil, musel mít po nějaké době tendence zapomínat, že to v životě vůbec má. Bylo jednoduché si přestat vážit toho, co měl jeden jako samozřejmost - Minehava si kolikrát musela po obzvláště nepříjemných setkáních říct, jak vděčná je za vlky, kterými se obklopuje. Co bych bez Tundry teď v zimě dělala? Zmrzala by mi řiť, a žaludek by byl sám, jak by byl stále prázdný! „Musela by sas přestěhovat někam do hor, nebo na sever, pravdaže,“ usmála se po své společnici. Kdoví, kde ležel její domov? „Ale to kolem krku, ten-?“ náhrdelník, ale takové slovo hnědavá vlčice v životě neslyšela, protože žádný v životě ani neviděla. Aranel tak tlapkou alespoň na vlastním krku naznačila, co myslí, „ten odjakživa míť asi nebudeš, či? Je to moc pjokné.“ Jak by se k něčemu takovému sama dostala?
Ocásek se jí jemně rozhoupal, co bělavé naslouchala. Musela to být pořádně zkušená vlčice - a že by to do její mladistvé tváře vůbec, ale opravdu vůbec neřekla! Ta bílá musí fakticky omlazovať. Keby vypadala na svoj věk, určitě by tu a tam měla bílý chlup! Však se jí ještě zeptá. Tundra se určitě někde potulovala, aby ze sebe nechytly ponorku, a tak do jejich brlohu nemusí spěchat. „Su z daleka odtud,“ zazubila se, ráda, že si může na svůj domov trochu zavzpomínat, „je to také staromódní, protože mňa pojmenovala babča s dědú,“ nechala se ještě slyšet. Líbilo se jí to, ale kdo neměl ke svému jménu občas výhrady - hlavně, když byl tak mladý, jako ona? „Těší mňa, Aranelko,“ pokývla jí ještě, než ze sebe už-už rychle dostala otázku, co ji už chvilénku štípala na jazyku: „Vůbec bych do teba netipla, že už máš rodinu!“ snad ji tím neurazí, no popravdě ji taková eventualita ani nenapadla, „to musí byť tvoje vlčátka ešče malučká, ni?“

79

Děkuji za akci Minehavě prosím 24 drahokamů a 10 mušliček
Zapsáno.

Nobody ever expected to see the quiet of the morning dew soaked in violent red, but then again, nobody ever expected the work of a ranger to be bloodless, no? There, surrounded by clover leaves and white stars pulled down from the night sky, wrapped around some of the greenery, lay a small, brown wolf. Anastázia was right all along. She might’ve been mad to see the pure windflowers tainted with anger, but because the blood was hers, she found it hard to care – matter of fact, she found it hard to care at all. Once the world spins, it’s hard to stay steady, and it’s only a matter of time when I fall. Everything was going so, so wrong for her, and it was getting hard keeping up with life. Well, there I am, Anastasia. I have fallen deep and deeper, and I don’t want to get up and try again.
It was easier to mop and be a mess than to face the rubbish she made of her life, really – to hide from everyone that used to like her, even Miloš, and pretend that it was game of hide-and-seek. And so that’s what she did – bury herself deep, deeper in the grove, until even she forgot about herself, and, ultimately, disappeared even from herself.
But it was naive to think that she wouldn’t find her one way or another, eventually. She always did. Zdeňka was the last wolf she wanted to see after everything, but then again, she was the only one who could ever find her. It used to be useful when Minehava got lost in herself – today, it made her stomach prick with nausea. Maybe if I stopped breathing, she would think me dead and go for auntie to hunt me down as a ghost, she foolishly though to herself, after all, she already killed me once.
Minehava shut her eyes tightly when she felt the wolfs shadow caress her face, feeling bile rose in her throat. This is wrong. It was strange how much gentleness it held, as if Zdeňkas shadow itself wanted to caress her, to hold her face in its grasp and play-pretend a little game of wife and husband – she, the damsel in distress and her black-furred friend, the mighty heroine. How could something so careful be so sharp? This is wrong, and I wish for it to never end. She braced for what was to come, for she knew the question by heart at this point: „Why did you leave, Minnie?“ and it was probably the millionth time her friend had asked her, but, just as the first time, Minehava felt as if her eyes swam in a salty ocean, pricking her just as the little pieces that broke off of her shell of a heart.
Zdeňkas voice, barely above whisper as if she too knew she was breaking something, and not wanting to worsen it, continued: „Why did you leave me?“ Her voice snuck around Minehavas ears, soft enough to tickle them just a little.
It was the worst pain she has ever felt. Regardless, here, she thought to herself, I want to stay right there, forever, next to you. „Doesn’t everybody leave one day, Zdeňka?“ „You're bleeding,“ the wolf said instead of answering the question. She made no attempt to stop it, or to get her companion to the healer's den, though. Zdeňka laid next to her, snuggling up, and Minehava felt the world spin again, and again, and again. Where will she fall this time? „You shouldn't have left me, Minehava. What am I to do without you?“
Nothing ever stayed the same.

// Miloš went on vacation. My bad, maybe next time!

Prosinec 5
Aranel

Přátelský výzor vlčice jí div nepřipomněl Miloše a jeho hravé úsměvy, kdykoliv trochu vyměkl - hnědavou vlčici až zabolelo na srdéčku. Povedlo se mu odejít na onen svět, nebo stále někde vyčkával a čekal na to, až se objeví nějaký nový lovec nadpřirozena, kterého by mohl poškádlit? Nečekal na ni, vždyť se o tom spolu seriózně pobavili, ale... Koutkem duše ji těšila představa, že na ni nezapomněl. Že ji nenahradil. „To sú maličkosti. Však som strachy nezbělela - ale určitě by mi to slušelo,“ zažertovala, co se vlčice pro jistotu ještě jednou omluvila. Taká milučká, ale to sú místní cérečky vždycky. Zato ogaři, to je iná! „V zimě taká srsť musí být úžasná,“ zadumala ještě nahlas, co byli právě u tématu neviditelnosti a duchů - bylo to tak i ve skutečnosti? Je drzé sa ptať?
Možná bylo mnohem drzejší, na co se zeptala hned nato: „Nad čím si přemýšlala?“ řkouc, dvakrát tak nepřemýšlející na tom, že se může jednat o něco osobního. Keby bolo, třeba by to ani nezmínila. Ale když už přemýšlela nad něčím osobním-! „To su ale ostuda! Jmenuju sa Minehava,“ zazubila se na vlčici krátce nato, aby ji neměla za neslušňačku, „úplně som sa zapomněla představiť.“

74