Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Minehava se také hlásí!

Březen 1
Silja

„Gar, Siljo, ogar,“ zasmála se, co jí v uších zazněla ta pěkná zkomolenina - ale to isto také cosi znamená. Za to bych tlapku do ohňa strčila! Minehava sama postupem času načichávala místní řeč - a byla za to upřímně ráda, protože ji to už párkrát dostalo do panečku prekérních situací -, a tak nepochybovala o tom, že kdyby se Silja snažila, měla by, po čem její srdéčko toužilo. Nu, a pokud je to věru cérečka Aranelky, snad bychom ju mohly vziť na dobrodružnú výpravu! Ale bylo moudré ji brát, když jejich výprava spočívala v hledání Arawaka? ...To chce ešče promysleť. „Budeš před súrozencama zněť ako ostřílená cestovatelka,“ pochválila ji, potlačující v sobě nepříliš zdvořilou potřebu ji poplácat jako kolegyňku po rameni, „to budú kukať!“ Tak mladá, a tak hladová po všemožných novinkách a neotřelostech - ta se ve světě neztratí, i kdyby ji osud vrhl do labyrintu. Minehava až kouskem duše zalitovala, že má Silja dobré zázemí, neboť by ji ráda uvítala do smečky, kterou s Tundrou plánovaly.
Tak takové bylo tedy rozuzlení celého toho příběhu! Hnědavá vlčka se upřímně, přímo od srdéčka, zasmála - tož také štěstí by ňa nikdy nenapadlo! „Já si celú dobu myslela, že si jej cérečka!“ přiznala, aby si chuděra neusmyslela, že se směje právě jí, „říkala o svých vlčátkách a přišlo mi, že tam jednu takú bílú krásku popisovala.“ Nebo si to spletla s jejími staršími dětmi? Minehava byla se samotnou existencí bělavoučké vlčice poněkud zmatená - kdykoliv se snažila napočítat její roky a spojit si to se všemi těmi vrhy, vycházelo jí, že Aranelka musela být mnohem starší, než na co vypadala. Tož... Ta mágija by tu mohla byť roznesená i mezi obyčejné smrtelníky, asi, krčila vždy v koncích rameny, inak sa to nedá vysvětliť. Navíc, nebyla to právě ona, kdo jí pověděl o Živě, a potvrdil existenci Morany? „Ó, o takých mi vyprávěl kamarád - oni měli ve smečce zase magickú mlhu, myslím?“ Znělo to jako něco, co se mohlo objevit na smečkovém území? Kde k temu vlci vůbec přicházajú? Je Živa taká bohatá, že može svoje dary len tak rozhazovať? Marnivka jedna marnivá - ale alespoň štědrá. Ne každá nadpřirozená bytost věděla, jak zacházet se svou magií!
„Kukaj na ty bodlinky, ako od ježa,“ ukázala hned ochotně tlapkou, hledíce vzhůru k nebezpečným špičkám, „tak poznáš smrk. A kukaj na toto!“ a aniž si na první dobrou uvědomila, že jak ona, tak Silja stojí právě v centru takového smrčku, už-už se stromu zapřela do kmene. Padá jehličí, něco si přej! Protože to byla fuška, samozřejmě měla otevřenou tlamu - a tak zatímco Silja trochu zflekatěla jehličkami, co jí možná v srsti zasvědily, Minehava se pořádně (a převelice nechtěně) najedla.

„Je škoda, že sa to musíš učiť. S tebú sa asi svět nemazlil, hej?“ optala se, cítíce, že mohly své přátelství zase o krůček posunout, že ten kousek by jim na jejich pouti do dálav vřesoviště mohl pomoct. „Si ťa teď musím rozmazliť, ať víš, že umí byť aj krásný,“ vzdechla - trochu zasněně, trochu zostuzeně. Opovaž sa zamilovať, cácoro!
Ačkoliv si hnědavá vlčice mnohdy sama užila trochu toho tmavého myšlení (třeba jako před nedávnem ve Ztracené smečce, která v jejích myšlenkách byla spíš zatracená), se světlem na kamenné cestičce a čerstvým větrem v plachtách bylo zatěžko takhle uvažovat. Ako bych o tom právě nebrebentila, mojeno! Takhle sa nedožiješ ani léta, abys viděla to vřesovisko teprve pořádně vonět, vrtěla sama sobě nad Tundrou hlavou, ale po pyscích jí brázdil úsměv: „Myško,“ zazubila se na svou společnost, vzdechaje nad tím věčným otáčením se za tím, co už bylo, „nebuď taká a nech zimu zimú. Víme, ako na ňu - nu, a třebás si u teho najdeme aj nové kámošky!“ Neznala tu vlčice třeba někoho, koho by zrovinka mohly vyzvednout? Její známosti byly poměrně velké, ačkoliv by se nechtěla naparovat - ale všechny vlčice do jedné patřily k nějakým smečkám, v nichž byly vázány rodinou. A ta sa netrhá.
Tím by však měly všechno z krku. Minehava se ještě jednou pořádně nadechla okolního předjaří - ba samotného jara, div jí v plicích nevykvetly sněženky -, a tlapky jí samovolně vyrazily kupředu. Co na naší cestě eště čeká a těší sa, až nás to sežere? „Domů,“ zazubila se laškovně na vlčici - oči ji ale prozradily, protože se v nich blýskl jistý stesk.

>> Tětivový potok

Pysky jí chtě-nechtě cukly vzhůru, div samy o sobě nevyšplhaly na nejvyšší bod tohoto poněkud pošmourného místa. „To proto, že sa tak tváříš, cérko,“ zavrtěla hlavou, co zpod čumáku vydala tiché tsk, „až budeme měť vlastní dom, naučím ťa, jak sa radovať ze života.“ Každý byl tak starý, na kolik se cítil - s výjimkou vlčat, samozřejmě, protože ty na takové rozhodnutí ještě přece jen potřebovaly rozum v hrsti. Kolik životů si ve svojej hlavě odžila Tundra?
Byli k ní milí?
Třebaže místní údolíčko nebylo to nejpřívětivější, v podzimkové vlčici se zvedalo nevyslovitelné nadšení z toho, že všechno zase ožívalo, pomalu se protahovalo a natahovalo své packy ke slunéčku. Vlčice se zhluboka nadechla, laskaje tu příjemnou vůni po jazýčku: „Jaro už je tady,“ šeptla do prostoru, dívajíce se do malebné, voňavé krásy jejich okolí, „právě to cítím se všeckého nejvíc.“ Minehava s dlouhou, předlouhou zimou zapomněla, jak živé umí všechno při troše třpytu vypadat - jak krásně se umí vlčí oči lesknout, když je pohladí paprsek slunce... Opovaž sa, cácoro, takhle přemýšlať nad kamarádkami. Jak ti to dopadlo minule?! S jemným úsměvem pohlédla k Tundře, ve vlastních zracích hravá jiskřička: „Nemyslíš si, že máme čas sa odsuď navždycky pakovať?“ Své si splnily, no ne?

Únor 5

Zvláštní, že nad tím sama takhle nikdy nepřemýšlela - jenomže to bylo zjevně a jasně jejím uvězněním ve vlastní mysli a omezením toho, nad čím mohla právě ve svém vězení přemýšlet. Dobrodružka, navrch eště aj tajemnica, těšila se sama pro sebe - vždyť to bylo tak hezké říci! -, usměvavá tak, až konkurovala slunéčku. Tož to je mi náročný život! „Isto bys to zvládla aj ty! Nemusija tak mluviť enem vlci z daleka, ale aj krajánci, kdyby sa im chcelo,“ podpořila ji, neboť míti takhle daleko od domova někoho, kdo by jí byl rozuměl na první dobrou - to si přece nemohla nechat ujít! „Možeš třeba říkať cérky místo vlčice, a ogaři místo vlci.“ Dobrý začátek, no ne? Snad sa nebude Aranelka čertit, že jí takhle převychovávám cérečku? Kamarádka se možná podiví - pak ale jistě bude ráda, že o Minehavě slyší! Měly spolu jít hledat Arawaka, přece, a jedna bez druhé těžko vyrazíme!
Zadumaně cvakaje oušky, zraky zvedla směrem k nedalekému lesu - tak tady sídlí Borůvková smečka? Byla mile překvapená tím, že to nebylo příliš daleko od míst, kam se naposledy zatoulaly s Tundrou, třebaže jí bylo trochu líto, jak vzdálené to bylo Vřesovišti. To sa na návštěvy moc vydávať nebudu, eh? Ale to se úplně předbíhala ve svém vlastním příběhu! „Já su Minehava,“ zazubila se, snažíce si vzpomenout na to, jestli jí Aranelka říkala o jménech svých dcer, „su ráda, že ťa poznávám, Siljo!“
Po pyscích jí cukal úsměv - tohle bylo jiné, mnohem jiné od chvil, co strávila s dvěma podobně mladými vlky, když se tu ocitla poprvé! „Myslím si, že nepočítala, že budu měť takú šikovnú pomocnicu, pravdaže. Ty sa kolem nich možná možeš zkusiť obtočiť - už si docela veliká,“ pokývla uznale na poznatek bělavého vlčete, neboť jí by takový detail rozhodně utekl, a to by znamenalo pokazenou hru. Minehava se mezi jejich příjemnou konverzací pomalu rozešla k prvnímu stromu, kteréhož si všimla a který naštěstí nebyl tak úplně cítit hranicí smečky: „Nejsu, ne. Ale říkala mi o ní jedna cérečka, že je to skvělé místo pre život - Aranelka sa jmenovala. Bílá, přesně ako ty!“ rozpovídala se s úsměvem, než se po poměrně krátké chvíli zarazila, „vy sa ve smečce všeci neznáte?“

<< Les ztracených duší

Přechod ze strastiplného lesa jako by byl ukázkou toho, co si pro ně jaro pomalu připravovalo. Juch, konečně sa blížíme troše budoucna! Hnědavá vlčice s upřímným štěstím lesknoucím se v očích pozorovala okolní, malovanou krajinku, cítíce na duši příjemný klid - nad hlavami jim občas zaštěbetali hraví ptáčci a tu a tam křuup! se nenechal zastínit také tající led, co bryskně prchal v předtuše teplých dnů. „Tož taká stará zase nemožeš byť, Tundro!“ Ale ty jizvy by o tom aj vypodívaly, no ne?
Letmo pokukující po své kamarádce, po pyscích se jí roztančil jemný úškrn, co jí přátelsky vrazila do ramene. „Tož, s tebú po boku som váhať nemohla,“ popíchla ji, v hlase hrající upřímnost a jakýsi jemný, těžko popsatelný cit, „som ráda, že si sa nerozhodla ísť s někým z těch vlčat. Bych ťa oplakala!“ a ačkoliv už trochu pro srandu dramatizovala, na pyscích jí úsměv zůstal - myslela to vážně, třebaže trochu méně doslovně. Společnost Tundry pro ni byla věru příjemná příležitost, které se nemínila jen tak vzdát: Ešče by mi utekla na druhý konec kraje, a co já pak sama?
Ve dvou se všechno táhlo lépe - a až budou tři, čtyři, ba až jich jednou bude třeba šest... Byly to představy malované takovými barvičkami, co Minehavě braly dech a nutily ji pokračovat v jejím pozorování. Nebude to lehké, taký život není. Ale ta práca bude stáť za to - nejen pro nás, ale aj pro také, ako sme my! „Celý život som vyrastala ve smečce a docela mi to chybí,“ uznala nakonec, ledabyle, čmuchaje po nějaké stopě a snažíce se nezabořit do bahna, „neodešla som z tama úplně z vlastného rozhodnutí.“

Popravdě by uvítala, kdyby u sebe zůstaly a zajistily tak jedna druhé to, že obě budou mít chráněné záda. Víc očí víc vědělo, přece! Ale co kdyby spolu měly takové neštěstí, že by se jim nepovedlo nic najít? Nebylo by lepší, kdyby každá našla byť něco malého, než nic se spojenými silami? Tož kdyby sa jedné něco stalo, mohly bychom tu byť ukotvené na dýl, než do jara, a to se v očích hnědavé vlčice rovnalo ortelu smrti, ač, uvažujíce dál: Ale zima už dlho nemože byť taká. Všechno to nakonec ale bylo hypotetické, příliš vzdálené žité skutečnosti, a hnědavá vlčice toho tak brzičko nechala. Také scénáře nám nejsú k ničem. „Juh,“ pokývla své společnici souhlasně, co z kožíšku vyklepala pár zatoulaných vloček.
Stromoví pozorování měsíce stěžovalo, ale i tak se snažila být Tundře alespoň trochu po tlapce - společnými silami se pak shodly na přibližném směru. „Proč si sa vlastně prvé tvářila, že nejsi do smeček příliš natěšená?“ optala se během jejich chůze, neboť nechtěla, aby jim konverzace stála, když byly v pohybu, a protože také tušila, že bylo na místě se trochu víc otrkat: „Přijde mi, že sa na tu ve vřesovisku docela těšíš.“ Snad tohle byla příležitost si také trochu přiblížit právě ji - mít něco, na co se mohly těšit, jim jistě pomůže překonat tuhle situaci!

>> Kamenné políčko

Hnědavá vlčice zvuk eventuálně nechala zvukem, klesaje očima ke své pochrupující společnosti. Bylo zvláštní Tundru vidět odpočívat, ale vědomí, že si alespoň na chvíli přece jen lehne a nebude se dřít do úmoru, ji hřálo kdesi na srdéčku. Však už jí není rok - sama musí věděť, že sa nemá přepínať. Ale někdy jí to připomenout-! „Tož,“ nechala se pochybovačně slyšet, co se rozhlédla po černočerném (ačkoliv ne tak úplně černavém, neboť zasněžený svět měl daleko od hustoty pořádného prázdna) okolí. Chtělo se vlčici opravdu do něčeho takového, dobrovolně? Ne, to byla špatná otázka - nechala by v tom svou kamarádku o samotě? „Snad nenarazíme na jednoho z nich,“ zahuhňala si pod čumák, pomalu se zvedajíc na tlapky, „ačkoliv pochybujem, že sú už vzhůru.“ Pravdu říct, poměrně brzy bylo i na ni - nechtěla však Tundře zavazet. Ranní ptáča dál doskáče, to vija aj malučké vlčata! Jí do skákání nebylo - ne bez příslibu, že je na jejich výpravě čeká něco pořádného. Ale kdo nezkusí, těžko by býval věděl.
„Chceš sa od hranic rozděliť a setkat sa zas až u nich, či?“ zeptala se zrovna, doufajíc, že s jejich odpočinkem tentokrát budou o cosi lépe sehrané. Jejich předešlý pokus o to něco ulovit byl k uzoufání - ale alespoň sme sa trochu otrkaly.

Únor 4
Silja

Kdo to kdy vymyslel, malovat vlky takovou bělobou, až se lehko skryli ve snížku! Mělo to své výhody, to si Minehava dobře uvědomovala - sama se se svým kožíškem teď neuměla dobře ztratit, stěžujíce jí lov a skrývání se před tou dvojičkou ze Ztracené smečky, které málem skončila v zubiskách. Vždyť nám šlo skoro o živoť, žádné málem, ba ani možná! Chápala, proč byli ve smečce jen oni a žádný jiný živáček - sama se nemohla dočkat, až na jaro s Tundrou odejdou. Tož, dohoda je dohoda.
S úsměvem zacvakala ušima, jen co se k nim dostala ta miloučká pochvala. Aranelka si dcerku musela dobře vychovať! „Ne, nemluvija,“ zasmála se potěšeně přímo od srdéčka, „přišla som z iného kraja. Takto sa u nás mluví normálně, tam kadesi v dálavách. Doma.“ Jak jí to občas chybělo slyšet od někoho jiného! Cítila, že už si začíná zvykat a už nemluví tak šíleně, jako v létě, co tento kraj okusila poprvé - a nevěděla, jestli má být ráda, nebo nerada. Nechcu o to přijít, myslila si vždycky, ale pomohlo by mně to sa tu zabydleť. Kdo tvrdil, že starého psa novým kouskům nejde naučit? „Ty si sa tu narodila, pravzdaže?“ aby na to představování nebyla sama, no ne? „Ako ti vlastně říkajú, cérko?“
Co si navařila, to si teď také bude muset sníst - sama totiž vůbec nevěděla, co by spolu mohly hledat. Ale nebylo nakonec to tím správným dobrodružstvím? Vrhat se do něčeho po hlavě, tak trochu nepřipraveně? „Má byť pod nějakým velikým smrkem,“ zadumala nahlas, co se sama zvědavě rozhlédla, „takým, který, když obejmeš, nebudeš sa mocť chytnút své vlastnej tlapky,“ řkouc ještě. Kdoví, jestli na něco tak šíleného budou mít štěstí? Ale není tenhle kraj dosti čarovný na to, aby tu něco také bolo?

Spánek se k ní přikladl tiše a rychle, uzurpujíc si ji pro sebe tak, aby ji mohl odnésti kamsi daleko za místní stráně a korýtka řek. Kdoví, co se podzimkové vlčici honilo hlavou - zjevně to ale bylo něco hezkého, protože si tu a tam pod čumák něco spokojeně zahuhňala, nebo se přitulila blíže ke své společnici, a ani u toho nepípla. Možná se jí zdálo o smečce, o níž den předtím smýšlely? Nebo o všem, co spolu provedou, až odsud zmizí?
Snad by o tom všem mohla své kamarádce ráno popovídat, kdyby kvůli tichoučkému křup kdesi v dálavách nebyla vydržena z toho jiného, pohledného světa, a uvržena do chladné skutečnosti - ihned zapomněla, že o něčem vůbec snila. Huh? Prvé ke zvuku cukla ouškem, načež se zmohla zprovoznit také oči a zamžourat do okolí - snaží se nás najít ti dva? No to snad ne!
Ačkoliv se musila poměrně dost přemáhat, Minehava po prchavé chvíli opatrně - tak, aby nevzbudila svou společnici - hlavou hnula za zvukem, zvědavá, zda-li si opravdu všimne jeho původce. Byl vůbec nějaký, nebo se jí to jen zdálo? Hmp. „Spíš?“ zahuhlala tichounce k Tundře, kdyby náhodou. Nechtěla ji vzbudit tím, že se zvedne, ale začal ji pálit neodbytný zájem, který se domáhal toho, aby šla zvuk prozkoumat.

Únor 3
Silja

Hnědavá vlčice podzimu byla zamyšlená až tak, že jí její stopování nebylo pranic platné - cokoliv užitečného zaznamenala, to jí jako vítr brzičko ukradlo nevědomí a ona se tak nakonec jen tak procházela z místa na místo. Enem, aby sa ti dva šedáci také tak snažili a nečekali, že za ně baby udělajú šecku prácu. To by sa im líbilo, eh! Ačkoliv u toho vypadala obezřetně vůči svému okolí, na tomhle šprochu nebyla ani kapička pravdy - a tak, když zaslechla jakési zvolání, div nevyskočila úlekem na úprk.
Minehava se zmateně rozhlédla, odkud ten hlásek mohl přijít - jenomže ať už očima probrázdila levo, nebo pravo, nikde ani živáčka. „Ah?!“ Ale kdo řekl, že to musí býť někdo živý? Pravdaže! S takovým naladěním se vlčice začala pořádně soustředit, chtěje tím tak, jako kdysi doma, docítil zviditelnění takové duše - vždyť duchům většinou stačilo propůjčit trocha vlastní energie. Ale duch nikde. Kolik vlků mi už říkalo, že umí čarovat s magiemi. Možná nebyli pomatení zimou - možná, že tu opravdu nějaká je. Taková, co duchy tvrdě dělí od živých!
„Ale ahojky, cérečko!“ Namísto ducha ji do čumáčku hned nato udřel pach, který nesla také Aranel - a protože nebyla až tak hloupá, lehko vydedukovala, že se možná jedná o nějaké její dítko. A opravdu - jen co se k ní ta bělavá kupa dostala, usmyslila si: To musí být cérka od Aranel. „Ty sas mi v tom sněhu úplně ztratila,“ zazubila se hned, ale hned nato se tajnůstkářsky rozhlédla, aby je nikdo neslyšel, „tož isto, že možeš. Hledám tu tajnú zprávu, co mi tu zakopala kamarádka.“ vymyslela si bez větších problémů, přetékaje fantazií, a rázem po vlčici záludně mrkla. Tak co, odváží se s ní na misi?

Únor 2
Silja

Další den, další pátrání po nějakém lovišti, na němž by se zpátky ve Ztracené smečce snad mohli shodnout. Pracujú vůbec ogaři na takových věcech, nebo sa enem válajú a užívajú si, že nebudu celú zimu žrát enem cizí trpělivosť? Nebyla si tak úplně jistá, jestli bylo nejlepší nechávat Tundru o samotě - protože ji vlčice nicméně přesvědčila (a že se musila opravdu snažit, neboť hnědavé se od ní příliš nechtělo) o tom, že se sama míní vydat kus za hranice a obhlédnout vhodná místa pro jejich stanování, nakonec se od ní oddělila.
V tuhle chvíli se svým pracovním nasazením byla kdoví-kde s čumákem div ne zabořeným ve sněhu, jako by jí to dávalo nějakou jistotu toho, že něco tentokrát najde. Občas si u toho kýchla, protože nešikovně vločku vdecha a nechala se jí pořádně polechtat - a tím pádem od sebe také odehnala všechno živé. Už sa nemožu dočkať, až na jaře půjdeme k vřesovisku, snažila se samu sebe povzbuzovat, bude to krásné místo pro smečku. Navrch ešče bezpečné! Komu by sa tam chcelo ísť, až na nás, když to tam musí býť plné včel? Vroucně doufala, že ani Siku, ani Ivar nezaznamenali, co si vlčice po večerech šuškaly - tu a tam k nim byly totiž sprosté až tak, jak si to chudáci nezasloužili. Co nezasloužili! vzbouřila se brzičko proti vlastní myšlence, zamyšleně se rozhlížeje po okolí, za to, ako nás skoro fyzicky napadli-!

Únor 1
Aranelka

Retrospektivně jí přišlo poněkud úsměvné, že bude pomáhat smečkové betě - cožpak by jí její rodina právě v ní nepřispěchala na pomoc, kdyby se nechala slyšet o partnerově zmizení? -, ale sama se zmohla jen na ryze upřímné zazubení, kterým chtěla bělavé vlčici dodat trochu odvahy. Nám už sa isto podaří naraziť na nějakú jeho stopu. Nemohl sa přeca vypařit, jak je tu běžné - ne vlk, co tu má žeňku, ba dokonce vlčátka! Minehava se nerada srovnávala v myšlenkou, že by se mohlo, jako v mnoha případech, jednat o nedbajícího rodiče - silně pochybovala, že by si zrovinka vlčice před ní vybrala někoho takového. Ale aj Juniperka je taká milučká a ten její muž zněl všelijak, enem né moc dobře. No, nakonec to byly prvotní dojmy, jimž se přec nemá věřit - vlčice to tak hodila za hlavu tak rychle, jak to k ní přišlo. „S prvním zelenkavým stromkem sa tu potkáme,“ navrhla, aby měly alespoň nějakou časovou osu a úplně netápaly v tom, kam prvé skočit, „pak sa domluvíme, co dál. Kdybych na Arawaka narazila dřív, než přijde jaro, dovedu ho do vaší Borůvkové smečky.“ Alespoň v to doufala. Nemyslila si, že bude mít takové štěstí na vlka, co by odtud byl a který by ji byl ochoten dovést k hranicím - Minehava však věděla, že místní tuláci byli sama věru zkušení, a upovídaní. Však my ťa ešče najdeme, Arawaku.
S takovou se s Aranel nakonec rozloučila a vydala se zpátky tam, kde tušila čekat Tundru - byla od ní pryč už dlouho a nezoufala si, že by dnes měla to štěstí potkat Juniper. Bohužel.

Hnědavá vlčice se ještě pořádně rozhlédla po jejich okolí - začenichala, jestli jim nebyl náhodou nablízku jeden z těch vyšinutých vedoucích, co tady tomu říkali doma a očima zamloudila až do dálin, kde se ve stromoví mlhou rýsovaly kdejaké smyšlené postavy -, než se jala lehnout si k Tundře. Pravdu říct, spíš si lehla na ni - chtěla, aby byla její kamarádka alespoň trochu v teple, a tak jí snad takové okrajové mazlení nebude vadit. „No počkat, my sme nebyly až také marné!“ zazubila se nazpátek, opíraje si hlavu o Tundřino rameno, „čím šikovnější cérečky, tím lépe sa budeme míť. Kdyby sa nějakým nedařilo, můžeme je naučit všecko, co známe a co si odtud odneseme,“ přemýšlela nahlas. Stačilo by to všechno k tomu, abychom sa měly dobře? Abychom to dobře poskytly aj iným, než my? Minehava v to doufala.
Byla ráda, že se do těch dvou obě pustily bez kdejakého upejpání se - konečně se tím zbavila těch posledních, zlobivých jisker, které v sobě ještě ze střetu s Ivarem nesla, mentálně si oddychávaje. Snad mi to také bude chybět, až odsud vypadnem? Ne, to ne - ze Ztracené smečky jí nebude chybět nic. „Dobrý nápad,“ zazívala, co na ni vyprchávajícím adrenalinem konečně začala dopadat únava, „třeba sa nám podaří najít aj lepší místo, než tutok. Do rána nás snad nezavalí sněh.“

Všechno to plahočení se po lese a hledání úkrytu za úplného hladu hnědavé vlčici nepřispívalo na morálce - ve společnosti šedavé Tundry se ale všechno na světě zdálo přátelštější, milejší. Pokud ji bude mít na všech svých toulkách, pak i z toho největšího neštěstí možná vyjde s pořádným úsměvem, no ne? „Alespoň sa nebudeme nudit - a třeba u teho na cestách zrovna narazíme na další, co by sa k nám přidaly.“ Nikdy v životě by si nepředstavila, že se dobrovolně obklopí jen vlčicemi - vždyť to také šlo proti jejím rozličným, niterným pocitům nad jejím vyloučením z Holubí smečky! -, ale vlastně to byl dobrý nápad. Kdo, když ne vlčice, by se postarala o dobro jiné vlčice? Iné sestry od iného otca?
„Daleko odtud, to ano,“ zakřenila se na svou společnost, jen co se zeptala. Vřesoviště se naštěstí vyhýbalo také takovým smečkám, z nichž se ráda zatoulávala vlčata - snad tak své plány na cestách nebudou muset odkládat na úkor pomoci. Samozřejmě je to šlechetné a důležité, pravdaže, protože na výchovu vlčete byla potřeba celá ves, ale dělat to každú druhú chvílu, to ne. Místní by měli zostávať bezdětní, ak svoje haranty neuměja udržet na jednom místě. „Tož aby to jaro už bylo a nikde sa nezastavovalo! Hlavné je, abychom sa z tohto místa dostaly živé,“ pohlédla, odkud přišly, připravená se prospat a přesto trochu nervózní, „ale kdyby ne, mohly bychom tu strašiť ty dva bručouny. Myslíš si, že tu je fakt někdo třetí, tak hlúpy, ako my, kdo s nimi dobrovolně zostává?“ Tak takhle si posmrtný život nepředstavovala, ale co už.