Příspěvky uživatele

< návrat zpět

It was strange getting used to the new normal – to all the looks that she got and all the faint murmurs that fell silent whenever she walked through the pack’s main den, the wolves shuffling away from her as if she were ill. Were she? Truth be told, she wasn’t entirely convinced that there was something wrong with her, but with everyone changing… How could there not be? Something must've happened to me - something so wrong that I can't get help from those who held me dear to their hearts just a full-moon ago. She tried to smile and be brave about it, but - have you ever felt all alone in a place full of wolves?
…But could she ever be truly as alone as she liked to think? Woods had eyes and ears, afterall, and loved to gossip with the ghosts that accompanied them.
Knowing that, it should've been no surprise to her, then, when a familiar voice rang through her ears one such lonely night. Should've, but was regardless. “Never had I seen someone look so lost in their own home before,” came a voice, and Minehava had to use all her will-power to not jump out of her skin from the voice of the undead, unliving. Had it been another day, an alternative universe where everything didn’t go wrong for her, she would’ve laughed and immediately started joking.
Today, the silence stretched uncomfortably.
Then, finally: “Go to hell, Miloš,“ Minehava’s voice came as tight as a parasitical vine wrapped around a dying crop. It didn’t matter, though, if she gave a reply at all – her whisper was so low that it got easily swallowed by the silence of the night.
Miloš snorted, which startled the she-wolf. I didn’t know such a grump like him had that in him. “Well, I’ve tried that, which you would’ve known if you ever asked,” he mused mockingly, and Minehava suddenly felt a slight shame pang through her heart. “You like to talk about yourself a lot, you know? It's kind of weird, like - get a grip, sheesh!” “Miloš-!” That was right – after hearing his story only once, she made up her mind about pinching him the best afterlife deals she knew of without caring about what he himself might’ve liked. But it’s the right thing, she had to remind herself with a slight furrow of her brows, ghosts aren’t supposed to chit-chat with the living, let alone talk to them about their problems. What loonie would even want to pour their heart out to ghost? ...Hypocrite. That’s reserved for ghosts that were created by schizophrenics, anyways. There are rules, dammit! … Or at least she believed it was the right thing.
…Perhaps.
Miloš was right, as much a she hated to admit – she did feel lost. There was this strange, tremendous question-mark hanging above Minehava’s head that slowly pressed down on her and forced her to look at everything she has known and doubt it’s clarity. I shouldn’t have confessed to her. I should’ve…
The ghost, seemingly unaware (or polite enough to not mention it) of her downward spiral, continued with a gleam in his eyes (literal) and a soft glow that radiated from his face (also literal – he’s a ghost, need I remind you!). His excitement to finally talk about his experiences was abundantly clear. “They told me I needed to hand over my soul, to which I replied ‘Jesus Christ, not again!’ and they started looking around all weird. I guess the guys so popular with them they got upset I mentioned him without actually seeing him,” he rambled just as she always had, before, and the she-wolf suddenly understood why he seemed to hate her guts the 99 % of the time they spent together, “which totally reminds me of the time that I went to Heaven and fell down the stairs, have I told you about that? No matter, you surely want to hear it again!” “Who's the weirdo who talks about that one time they met God, now? How did you say it? 'Get a grip, diva - sheesh!'” It was clearly the wrong dialogue choice, though. The ghost sparkled, furious: “Excuse you, only once?! What do you think I am, an amateur diva?!” …And on and on he went, till Minehava felt like her ears would fall clean off.
Seeing his courage to always get up and move on in all his stories, though, made Minehava think. If he always walked away and things worked out for him on their own, why wouldn’t such lifepath work for her?

// Miloš returns after popular demand (by popular demand I mean me, myself, and I, lol) //

>> Javorový les

Protože si něco slíbily (sliby-chyby, pomyslela si, ale občas sa z nich dá vykřesať něco dobré!), hnědavá vlčice za svou společnicí vyloženě nechvátala - věděla, že Tundra jí jen tak neuteče. Každý den se přece nestane, že se s vámi někdo rozhodne strávit zimu a pomoct vám ji přežít - za předpokladu, že vy uděláte stejně! Místní vlci ale nejsú tací sobci, aké sme měli doma. „To máš alergiju na mňa,“ zažertovala hned po svém příchodu, cukaje ouškem ke své společnici, „či smečky? Skoro som ťa nedohnala!“ Co vedlo Tundru k tomu, že neskočila po první nabídce, co se jim naskytla? Věděla o Javorové smečce něco, co ona ne? Možná - kdoví, kolik času se Zestarionem vlastně strávila, než je Minehava našla. Třeba chytla alergiju na vlčata!
Usuzovala, že Tundra bude mít směrem na západ mnohem větší zkušenosti - a tak jí přitakala. Až půjdem na východ, musím jí ukázať to vřesovisko. To sa jí určitě bude líbiť!S takovou se ale musela ještě zeptat: „Cosi tam hrozitánsky burácelo. Víš, co to bylo?“ moře, které Minehava ještě nikdy nepotkala, a proto usoudila, že tam možná najdou nějaké pěkné stádo, co se zatoulalo.

>> Přímořské pláně

„Tož sa zase někdy uvidíme. Opatrujte sa, sbohem!“ S úsměvem pokývla oběma mlhavým vlkům z lesa plného javorového listí a už-už se přidala zpátky ke své společnici, která očividně měla naspěch. Minehava se jí pranic nedivila - neznala místní počasí, a ani se tím nemínila chvástat, ale vždycky stálo proti vlkům, a hlavně tulákům. Mohly sice přijmout nabídku smečky a na moment se ohřát - jenomže vlastní bylo vlastní, a být někomu dlouhodobě dlužný, takové závazky já po světe nechcu míť. Může z toho vylézť kdoví-co, a já bych sa musela lízať z nějaké polízanice! Dobro generovalo dobro - to, že Zestariona dovedli domů, jistě nebude zapomenuto především v Osudu, a ten už jim to sám někdy oplatí.
„Neznáš žádné dobré loviště?“ optala se Tundry, řečnicky, a hned nato bez vyčkání na odpověď pokračovala: „Prošla jsem přes takú protáhlú pláň, na které by sa možná aj něco našlo. Ale třeba sa nám poštěstí po cestě?“ nechtělo se jí vracet do toho prapodivného lesa, už jenom proto, že se tam její společnice očividně necítila moc ve své kůži - ale kdoví? Možná, že to celou dobu jenom hrála, aby udělala tomu druhému vlčeti radost. Ale to by sa u toho asi tvářila trochu inak, ni?

> Márylouka

Listopád 2
Juniper

Jakmile si hnědavá vlčice povšimla své někdejší společnice, podzimkové vlčice, měla co dělat, aby nějaký list omylem nevdechla. Jakou radost jeden mohl mít z tak triviálních věcí, jako je vidět vlky, o kterých věděl, že je jednou navštíví! Jak se asi jednú bude tvářiť Nicos, až ho přijdu obtěžovat k jeho smečce? Určitě sa bude, ogar, divit! Kdyby tomu tak snad nebylo, nevadí - však ona už si na něj připraví nějakou vtipnou lapálii, až bude srandy kopec! „Koho to sem čerti nesú!“ vyhrkla s úsměvem, co jí div neroztrhl tvář vedví - v tom se ale pro jistotu rozhlédla, „čertiska snad ne, tenhle kraj už má dost takého zla ve vlcích samých. Ty patříš spíš k takým rusalkám, ty sú ohromně krásné,“ a milučké, domyslila si, když sa im zrovna chce flirtovať s nějakú pěknú vlčicú. Bylo k podivení, že je z jejich smeček za takové móresy nevyhazovali - jenomže to možná bylo tím, že v nich neměly žádné vlky. Chytré baby. Jeden by si z nich až bral inspiraci!
A aby toho nebylo z jejího divého a takřka dionýského repertoáru dost, hned se pobaveně zazubila: „Osud, náhoda není!“ Co se stát má, to se stane - co nebylo souzeno, to propadne zapomnění. Nefungoval snad právě tahle celičký svět, všechny jeho prvky tak, jak jsou? Ó, cérka sa dala na filozófiu, jak sa teď nebojí o holý krk? Možná? S Tundrou bok po boku jakoby se před ní doopravdy otevřelo širé údolíčko místního kraje - kde dřív viděla pošmournou modř špatných zítřků, tam nyní pozorovala třpytivé, ba až vábivé příležitosti. „Nebo snad věříš, že sme sa znovu setkaly jen tak? Skoro som sa dneska zranila, a to bych nikam dojíť nemohla - Osud ale pomohl. Tož su tu!“ zvolala s mávajícím se ocáskem.
Aniž by se byla zeptala, vtáhla vlčici s podzimkovým kožíškem protkaným paprsky slunéčka do své hry - totižto k ní přiskočila a rozvířila listí tak, až jej vmetla Juniper přímo do obličeje. Jejdanáčky!

Listopád 1
Juniper

Nikdo nikdy nebyl dost starý na to, aby si přestal hrát v listí (tož, leda by mu kosti neslúžily - ale to by pravděpodobně radšejc skončil pod drnem, než aby sa takhle láposil s životem!), a Minehava nebyla pražádnou výjimkou. Proto se za jednoho krásného, podzimního dne vydala do lesů právě s takovýmto cílem, chtěje se trochu uvolnit a najít si nějakou dobrou kupičku, se kterou si pohraje, aby přestala přemýšlet. Tundra sa za nás obě musela navymýšleť až-až, samozřejmě, ale: Ale já také nespím na vavřínoch. Bylo příjemné se pro jednou zase dělit s tuláckými trablemi s někým z podobného těsta - ale v některých oblastech to žel nestačilo. ...Možná ta smečka... Ale když...!
Ále, co uvažovat tak tmavě, když se na nebesích rozkládal blankyt, po němž se pásly bělavoučké, načechrané ovečky! Až se za Tundrou dnes večer vrátí, bude moct přemýšlet nad životem a smrtí a zimou a kdoví, čím ještě. Teď - čumákem kupředu do kupy listí, až se rozvíří po celičkém lese!

Podzimková vlčice cítila, že tohle nebude tak úplně to poslední, co s Tundrou provedou - a její svrbění na duši očividně bylo oprávněné. Však my sa v místním světě neztratíme, když na to budeme spolu! Na rozdíl od dvou vlčat - teď už vlastně jednoho, co zamávala Ezimu na cestu. „No isto!“ vyhrkla možná trochu nahlas, co se jí světlejší společnice jako ze zimy zeptala, a proto s odkašláním dodala: „Dúfala sem, že se mnú ešče počítáš. Takhle s přicházející zimečkú by sa mi hodila společnica,“ navrhla něco víc, ale netlačila. Však je chytrá dosť - ta si to hnedka přebere, ako sa jí zachce! Ve většině jejích zkušeností s nomády-společníky představovala taková společnost neskutečnou úlevu - břémě tuláckého života bylo takové, co se muselo sdílet, když to chtěl jeden v životě dotáhnout daleko.
Smýšleje, stavěje vzdušné zámky a malujíc si svou budoucí zimu po boku Tundry, hnědavá vlčice pozapomněla dávat úplný pozor, a tak jí návrh vlčete takřka sebral dech. Nabídka před ni položena, která se - bohužel, bohudík? - nemohla brát tak úplně vážně, ukotvila Minehavu na místě. „Akože ve smečce?“ nechala se slyšet, zachmuřila se. Smečky Minehavu neměly tendence vítat, natož pak chtít do svých řad - škoda toho, kdo to neviděl dřív, než ji pořádně poznal. Kainův cejch. „Ogar spadl z čerešně, chuděra,“ zašeptala k Tundře. Řekla by jí i víc, nebýt...? Aha, kdo sa uráčil ukázať!
Rázem mžikala za postavou, která se se svým šedavoučkým kožíškem jako upleteným z pavučinek vynořila z mlhy. Nebylo pochyb o tom, kdo se před nimi vynořil: Ta-! Jenomže jak tak nebožku vlčici poslouchala, bylo zřejmé, že Zestarionovo zmizení nebylo na koho svést. Snad sa nám tu nerozloží, ojej. Já už nikoho zachraňovat nechcu! „Dobrý, paňmámo,“ pokývla před smečkovou vlčicí hlavou, usměvavá a vřelá jako chybějící slunéčko podzimu, „ogar sa enem stydí - určitě by si vás našel, aj tu zimečku zvládl,“ pochválila ho. Nebýt tak měkká, tak milá-!
Povídat si ale, pravdaže, nemohli navěky-věků. „Zimečka je ve všech krajoch krutá, ale my sme ostřílené tulačky - dobrovolně,“ nechala se ještě slyšet ve své takřka politicky vyhýbavé promluvě, jak se chtěla vymluvit ze smečkové pozice, „máme nejvyšší čas vyraziť.“ Snad ji Tundra neztrapní tím, že její slova vyvrátí a na místě se do místní smečky přidá?!

<< Márylouka

Jako správný průzkumník musela ke svým společníkům něco podotknout, a tak se nechala slyšet: „Kukajte!“ vyštěkla ve vší radosti, která se do ní pomalu ani nevlezla, „pjokné, moc pjokné!“ Při takové příležitosti si samozřejmě nechtěla nechat ujít sebemenší lísteček, ale věděla o riziku nabitého čumáku - a tak jakmile se k ní dostal i poslední chlup ocásku, bokem s úsměvem drcla o Tundru a po jejím boku se konečně odvážila zkroutit hlavou tak, aby mohla svýma očima všecičko pozřít. Tak tady Zesť žije? Tož to sa divím, že sa vůbec vydával na túry - já tu žiť, nevytáhnu packy od hranic! Nemohla nadávat na mládí a jeho choutky, vždyť je sama znala moc dobře - občas sebou nesly prazvláštní až nepříjemnou pachuť, ba takovou, která nechávala na jazyku hořký povlak, stejně jako byly to nejsladší, co jeden mohl okusit. Ako by mládí mělo rozum, Minehavo. Přemýšlaj trocha, pokrytče!
Snad si šedavá vlčice nezvala osobně, že se na ni Minehava tak nalepila (pravdu říct, vlastně vedle ní jenom kráčela, bok po boku, a občas se omylem ocáskem zahákla o ten její. Což to je tak dusivé, jako lepivost?). Očividně v tom totižto nemínila přestat ani tehdy, co se povytočila po dvojici mladých a zvesela se na ně zazubila: „To ten váš javor musí býť, no ne? Že bychom sa tady s Tundrú už pomalu porúčaly - inak z nás v zimě budú kosti a budeme chodit do toho lesa strašiť.“ Dospěláci už pomalu potřebovali řešit dospělácké věci, a mladí hoši do toho žel neměli co strkat své čumáky.

<< Čáryles

Vyprávění jednoho z mnoha šedavých kožíšků v Minehavě vyvolávalo mnoho loveckých otázek - protože ale prchal za jejich nejmladším článkem a ona nebyla tak úplně s to svěřovat se s takovými věcmi Tundře, s nepatrným úškrnem zamrmlala k vlčici jen jediné: „Beztak sa ten jeho táta enem naparoval, aby byl před synkem za velkého. Skutečně si enem čúrnul si strachem a s ocasem mezi nohama vzal roha,“ a už-už se pokusila dohnat zbytek jejich skupiny. Nebude přece jako jejich rodiče - když už je našla, tak je dovede také domů!
Z prazvláštního lesa se jejich výprava dostala na ještě prapodivnější louku, co se na pohled na rozdíl od svého zarosteného sourozence nesnažila skrývat svou divnost. Byly tu všechny louky a lesy takové, nebo si po cestě dali něčeho do čumáku? Třešně, určitě za to můžou ty třešně. Nebo v tom mělo prsty to burácení z dálek, co přecházelo v netradiční šum, které slyšela kdesi na nedalekých pláních? Snažilo se jí celou dobu něco varovat? Musím si najíť amulet, a to co nejdřív. „Tož tahle louka není o nic lepší,“ podotkla směrem ke své společnici, co se poklusem dostala ke zbytku jejich skupinky. Lešija už asi takhle daleko od lesa nenajdu - ale šak sa tu možu vrátit, až na to přijde. Estli tenhle kraj potřebuje lovca nadpřirozena, tož tu su! Obě vlčata si očividně pospíšila, protože co se tak hnědá vlčice otáčela za lesesm, který opouštěli, zjišťovala, že mizel tak rychle, jako duch - mrknutím oka. Existoval vůbec?
Co si zafuněla pod vousky a už-už se otáčela zpátky kupředu, aby jim našla dobrou pozici k lovu, s vykulenýma očima zvolala: „Ogaři, tam sa musí rýsovať akési javorové listí!“ a aniž by příliš dbala, jestli ji vůbec někdo následuje, vykročila přímo za vlastním čumákem tam, kde tušila domov jejich nejmladšího společníka.

>> Javorový les

Konverzace plynula, jako když zničehonic začne jemná přeháňka, a Minehava se po celou dobu jejího trvání usmívala, nepatrně pokyvovala a svorně naslouchala. (Jen jednou se nechala slyšet: „Na lov bych si aj zašla. Jak mňa vyhládlo po všeckých cestách širým krajem!“). Bylo dobré, mít po takové době společnost - ale aby pravdu řekla, ráda by si popovídala s nějakým pořádným dospělým, ne dospívajícími, kteří se očividně přeli o to, kdo byl víc ztracený. Ti místní rodičové sú naprosté nuly. Nebo to všechno ve skutečnosti měli na svědomí sami ztracení? To aby je za uši do průvanu pověsili-!
Parohaté monstrum? Tož to by mohl být taký Lešij, ako o ňom mluví. Toho som viděla enem raz - a jak bych chcela zas! Vlčice z hlíny a listí se upřímně musela držet, aby nevyskočila na tlapky a nezačala tohle místo pořádně pročmuchávat - nakonec byla samozvaným lovcem nadpřirozena, že, a takový příběh ji nemohl po všech jejích duchařských zkušenostech rozhodit, nýbrž povzbudit! -, ale jak se tak koutkem zraku celičkou dobu dívala na Tundru, usoudila, že nejmoudřejším bude vyrazit. Šak cérečka z kůže vyletí, estli tu budem ešče chvílu. Chuděra!
A pokud to nedělala pro vlčici, dělala to pro vypravěče, který, jako každý správný řečník, očividně od svého publika očekával jednu jedinou reakci: Strach. Kdo sa lesa bojí, ten do něj nesmí, nu ni? A kde my jsme? „Ojej, ogar!“ zavrtěla nad příběhem stříbrnkavého společníka, ku kterému přišli ještě před chvílí (nebo chvílemi? Společnice v tuláčství musela mít pravdu - něco tu skutečně nesedělo), „tož to ten tvůj táta musí mít divnú zkušenost - to sa mňa nelúbi. Pojďme odsud pryč, než nás ten zplozenec Morany dožene,“ a aby se skupinka hnula, se sebevědomým vykročením se vydala k louce opodál. Kdybychom zůstali poblíž tohto lesa, uvažovala ještě pro své vlastní potěšení, možno, že bych aj toho Lešija mohla ulovit.

>> Márylouka

Září - 5.
Juniper

Nemohla. Nenaznačoval právě tohle její rezavý kamarád, když se s ním naposledy bavila? Minehava byla od svého odchodu přesvědčená, že konala na základě svobodných rozhodnutí, které vyšly z její vlastní hlavy - jenomže byly skutečně takové, když se jeden podíval na nitě jejího narychlo sešitého osudu? „Škoda.“ Nechtěla svou kamarádku popichovat, aby jí řekla víc, a tak se na ni nakonec jen usmála, a s pokývnutím tohle téma nechala být. Neleželo jim před tlapkami přece takové, které bylo mnohem atraktivnější?
„Chránila hranice, obnovovala je. Žije u nás mnoho nadpřirozených bytostí, tak som to myslila,“ zamyslela se, jestli pokračovat, než se pousmála. Cožpak jí vlčice utrhne hlavu za to, že se rozpovídá? Nesmysl, šak je to taká milučká cérečka! „Musejí sa chránit před duchy a cizími smečkami - jedna poblíž nás pobývala, ale moc si na ňu nevzpomínám. No, a magie je u nás tabu, ale je tam,“ a proti tomu nemohly bojovat ani alfy Holubí smečky, ani její členové. Vlčice si prchavě rovzpomněla na své sourozence, jak se na svou společnici podívala - nakonec se ale jen usmála, a nechala to plavat. Každý hnědavý potomek podzimu je přece sourozenec, no ne? „Co si doma dělala ty?“
Ageronská smečka? Zajímavé jméno pro jistě zajímavější smečku! „Tož to sa na vás někdy musím podívat!“ souhlasila radostně. Už to slíbila Nicosovi - tímhle tempem bude z kraje jara muset probádat celou zemi, jenom aby navštívila všechny své přátele. Ešče dobře, že som sa do žádné nepřidala, abych měla čas ich obíhať!
Se záškodnickým úsměvem vlčici pokývla a s rozhodným: „Raz... Dva... Tři-!“ zkusila celou svou vahou skočit po dýni. Snažila se dávat si pozor, aby do Juniper nevrazila čelem - a odměnou jí bylo hlasité křupnutí oranžové koule, která se rozhodla, že jim udělá radost a poddá se.
Minehava stačila včas uskočit, aby tlapky neměla od vnitřností jejich nepřítele - ale povedlo se to i kamarádce, když jí o tom, chudákovi, neřekla?

Září - 4.
Juniper

Byla ráda, že se jí Juniper rozpovídala o tom, jaké to doma měla a už-už se do toho vyprávění snažila vžít. Šelest větru v korunách a škvíry, norky, spadané stromy, ve kterých se skrývaly různé větší i menší zvířata - a hýkání hejkalů, vlnky roztančené pod opatrnými krůčky rusalek-! "Připomíná mi to mojú smečku. Taky sme moc nechodili pryč, ale nám sa hlavně nechtělo," zavzpomínala s pousmátím. Jak by druhým popsala svůj domov ona? Jako ráj na zemi, nejkrásnější místo pod sluncem? Snad ano, kdysi - po posledních promluvách s vlky si už nebyla tak jistá. "Hraničařila jsem, tak som sa občas vydala ven," třebaže se sama roky bála, ale to Juni vědět nemusela! "Byl to zajímavý kraj, ten můj domov. Prosáklý nadpřirozenem." Možná také něčím temnějším, méně bezpečným - vlky. Sú to také zvláštní poměry... Minehava se na moment zahleděla k lesům, které jezero obklopovaly, než se po vlčici znovu usmála a nechala to plavat. "Tady máš nějaký nový domov?"
Ocásek se jí kýval ze strany na stranu, jak ji pozorovala si dýni pořádně očichat - předtím si na moment myslila, že její společnice žertovala, ale očividně ne. Jak to, že u nich doma neměli štěstí na dýně? "Kdybychom šly obě naráz," ale ani jedna nevypadaly být dost při těle na to, aby to mělo kýžený efekt, "nebo prokúsat, ale- ale." Napadlo ji také, že by to mohly zkusit ostřejším kamenem v tlamě, ale nemyslela si, že by to bylo lepší, než jejich vlastní zuby. S takovým rozhodnutím se usměvavá přisunula blíž k vlčici, aby šly alespoň ze stejné strany, "tož na tři?"

Září - 3.
Juniper

Nad úžasnou poznámkou vlčice se jí po pyscích rozjel takový úsměv, co by svou velkolepostí až kácel lesy. Aby im-! To si musím zapamatovat, a až zasa potkám Nicose, řeknu mu to. Určitě sa mu to bude líbiť! Jak by ne, když byl taková veselá kupa? Kdyby za ním zrovna dneska s Juniper zašla, mohl by to slyšet zrovna od zdroje - to by se vlčice ale prvé musely odpoutat od svého velkolepého úkolu, totižto rozbití dýně. Bohužel, chuť byla větší, než potřeba se zrzavým vlkem tlachat o tom, co nového se v životě kamaráda událo!
"Pjokné jméno," usmála se po podzimkové vlčici spadaného listí, a na jazýčku ji už-už zaštípala zvídavá otázka: "Estli si sa tu nenarodila, tak třeba ty vzdálené sestřenky opravdu budeme!" Nebo třeba nevlastní sestry?! Obrovský otazník nad otcovou identitou ji nikdy netrápil, protože jeho nepřítomnost nevnímala - ale čím starší byla, tím víc jí napadaly přímo šílené scénáře o tom, jaký takový vlk vlastně může - mohl? - být, a kolik jeho dětí po světě vlastně chodí. Mám sestru a bráchu enem jedny? Nebo jedenáct? Juniper by snad i odpovídala měděné hnědosti jejího bratra, ale takhle se upnout na domněnky by bylo hloupé. "Já su z daleka, jsem tu prvně," nechala se slyšet, neboť pokud si potykaly, měly by o sobě také něco vědět, "každý den mňa tu něco překvapí, ako bych začala žíť teprve teď. Tak třeba dneska ty, cérko - u nás doma sa na dýně chodilo na podzim snad aj víc, než na lov," žertovala, samozřejmě, ale-! Aby sa někdo nikdy nenajedl něčeho takého a tak dobrého, to je jako hřešiť!
S takovou vlčice přešly k ornažově se lesknoucí hvězdě dne, a Minehava znenadání znejistěla. Jak vlastně takovou dýni otevřít, když už ji vlk našel? Pravdu říct, naposledy si takovou dobrotu dopřála jako puberťačka těsně před svým odchodem ze smečky - třebaže napozorovala mnoho vlků, kteří je otvírali, přirozenost a domácí atmosféra sálající z takového gesta nebyla vzpomínka, kterou by chtěla na míle daleko od domova otevřít. "Tož," zaculila se na Juniper, očividně trochu bezradná, "tys ju nikdy nejedla, a já ju nikdy neotvírala. Nenapadá ťa něco?" Přiznat chybu to je přece maličkost, jenom to bohužel umí málokdo!

Třebaže na Moranu tak úplně nevěřila, protože patřila do starého světa jejích praotců a pramatek, neodpustila si se ohradit vůči vlkově nařknutí: "Jak jako vy," ale víc se nad tím rozhodla neprotestovat. Vlče si to mohlo pobrat po svém, na tom zas tak nezáleželo - před Tundrou to ale bylo jiné, protože ta byla dospělá. Sotva sa tu věří na rusalky. Chvástať sa, že Moranu znám, neudělá dobře.
Jak mladý proboha ten vlk musel být, když ho tahala ta jeho teta na cesty a on si nepamatoval ani ň? Byla úplně vypatlaná? "Však až sa zase uvidíte," zkusila chudáka trochu uchlácholit, ačkoliv jí přátelení se s vlčaty očividně moc nešlo, "jen tak ťa nenechá ísť zase z lesa, tak spolu všecko raz-dva doženete, ani nemrkneš, ogare. Enem to nevzdávat!" ...Jejich cesta byla absolutně beznadějná, nezásáhne-li ruka osudu, myslila si Minehava. Jak po nich mohl s Tundrou chtít, aby mu našli ten jeho les, když tu byl rodákem on, nikoliv ony, vandračky, co se tu sotva ohřály? Dětská logika, Minehavo, připomínala si, dětská logika. "Však hej, to je v pořádku, Zesť. Enemže i dobré skutky majú svoje následky," ne, že by na ni začalo přicházet jeho vlastní zoufalství, ale možná - opravdu jen možná - pocítila kdesi hluboko v nitru podobnou sklíčenost. I ona byla ostatně ve světě tak trochu ztracená, no ne? Ešče, že alespoň ty máš, kam sa vrátiť.
Ve slovách vlčice brzičko nato našla podporu, kterou ani nevěděla, že potřebuje - a už jí zase po pyscích brázdil blažený úsměv. Skutečnost, že Tundra zpozorněla a snad se někam i dívala, zůstal nepovšimnut. "No, já nikoho nepotkala," prohodila jejím směrem, "ale našla som tu dobré místo, co sa mňa nějak nechce pustiť. Než zase odcestuješ, nechceš ho se mnú někdy viděť?" známosti na zimu potřebovala totiž jako sůl a nedovedla si představit, že jako tulák má optimistické vyhlídky.
...Vlastně o ně všechny přišla, když si povšimla dalšího šedavého vlčete. "Tundro," zahuhlala ztrápeně směrem k vlčici a podívala se na ni, jestli vidí to, co ona. A my sme ako co, mordyjé! Školka? Nemít takovou empatii vůči druhým, už-už by se vytočila na patě a hned by utekla, protože na to teď byla nejlepší příležitost - vlčata se určitě budou chtít pořádně očuchat a otrkat a nebudou dávat pozor na to, co se kolem nich děje. Až ty jejich rodiče potkám, dostanú takú čočku-! A ešče na nich všeckých vynutím alespoň jednoho ušatca. Dva, pro každého jednu. Ne, dvaceť! Jaký absolutní imbecil by nechal své potomstvo jen tak pobíhat po světě, ať se děje, co se děje? Bylo to v tomhle světě normální? V nepatrné naději se rozhlédla, jestli někde nebudou rodiče alespoň toho druhého vlčete - ale bohužel. Tichounce si povzdechla, než novodobý přírůstek přivítala s úsměvem: "Vitaj, ogare."

Září - 2.
Juniper

Vřelost vlčice ji téměř ihned udeřila do čumáku s takovou vervou, až se Minehava podivila. Nechtěla říct, že ještě nepotkala žádného slušného vlka, který by byl rád za to, že ho oslovila - alespoň ne mezi dospělými vlky, vyjma Nicose. Ten byl opravdu jako slunéčkem, co se nedopatřením odkutálelo na zem a nechtělo se mu zpátky na nebesa; Takhle vlčice ale připomínala spíš příjemné, babí léto, ve kterém chrastilo listí a voněla nostalgie. Podzimnková cérečka.
"Mysleť dneska mnozí zapomínajú, jak sa po druhých občas dívu," v hrdle jí polechtalo pozasmátí, ačkoliv téma jako takové k takovým projevům už dvakrát tak určeno nebylo, "ale přemýšlať až moc, to sa taky vlkom neoplatí. To je pasť." Kdoví, jestli se právě k tomuto její nově nabytá společnost nechystala - vlčice z dubu a hlíny by jí to rozhodně nepřála, neboť sama znala, jak podlé to všechno umělo býti. Byla to nenápadná, bezpečně vyhlížející pavučinka - jak na ni ale jeden ulehl, aby si na chvíli 'nechal věci projít hlavou', objevil se chlupatý, nohatý pavouk, jehož byť už jen sliny pálily jako čert. Tož eště dobře, že jsem se jí zeptala!
"Pojďme si zrovna tykať, jestli ti to nevadí," pokračovala s úsměvem, jak je už-už obě vedla směrem k dýni, "taková spolupráca sa přece nebude dělať mezi dvěma vy, a navíc ešče, když jsme obě také podzimní, hnědavé. Já su Minehava," a možná by jí i podání tlapek nabídla, kdyby už nebyla obezřetnější. Jak tehdy Nicos mluvil o Holubí smečce... Kolik přesvědčení a zvyků v sobě ještě nesla, které by místním přišly nemístné? Co všechno, co měla za normální, normálním ve skutečnosti nebylo? Byla by si nad tím tady a teď povzdechla, kdyby nebyla takový optimista - věděla však, že jí to ještě chvíli nedá pořádně spát. Co naplat.
Dost už ale bylo přemýšlení, na které bude čas, až zase někdy osamí! "Říká si to dýňa, ty dorústajú začátkem podzimu. Sú to takové trochu ořechy - je třeba vícerej síly, aby sa otevřely," usmála se na vysvětlenou, jak si kráčela. Jenom, co ale k oranžové kouli došly, samým překvapením se povytočila na svou společnici: "Tys ju nikdy neměla?" Až ji zkusí, hned zjistí, o kolik toho za život přišla, o tom nebylo pochyb!

Září - 1.
Juniper

...A kdyby chuděrce chmuravé nevyvolala na pyscích úsměv společnost, tak to, co si taková společnost horko-těžko válela před sebou, zaručeně ano. Nestávalo se často - pokud vůbec -, že by měl kdokoliv příležitost vidět druhého koulet to obrovské, pořádně podzimově oranžové slunéčko, které jim na světě rostlo, o tom nebylo pochyb. Ale tak výjimečné to v tomhle kouzelném kraji být nemohlo!
Minehava se svou dýní pomalu obcházela kolem nádherného jezera, u nějž kdysi potkala Theušku, a už poněkolikáté pomyslila na přestávku - v žaludku jí kručelo tak, že ji to začalo otravovat. Vždyť mňa to nezabije, chvílu lelkovať! Po odpočinku mi to isto půjde ešče líp, než předtím! Jenomže ne a ne zastavit, jako by ji vlastní vůle nechtěla pustit. Až když si povšimla vlčice nedaleko od její pozice, ocásek se jí rozmykal a ona už-už s rozhodnutím vepsaným ve tváři poplácala dýni, "teď tu na mňa počkáš," a zvesela vykročila k vlčici s krásným kožíškem. Taký roztomilý kukuč, ta mňa určitě nevyžene, jako Cyril!
"Dobrý den!" pozdravila s úsměvem, co k Juniper došla. Možná, že by i pokračovala, ale potřebovala po své zdlouhavé stezce k jezeru nabrat nový dech - to nebylo jen tak, hrát si na Sisyfa a předstírat, že je lepší výdrže, než-li on sám! Po krátké, zafuněné odmlce pokračovala: "já sa moc omlúvám, estli vás ruším, ale - nemohla byste mi pomoct?" vyřkla hned nato. Zjistila, že je lepší místní vlky neznervózňovat tím, že jejich společnost bude vyhledávat jenom ke konverzacím, ačkoliv to od ní jako od tuláka asi už trochu očekávali. Kdoví? Takovým vandrákem byla vůbec poprvé v životě, a ještě bylo spousta věcí, na které si musila přivyknout.