Příspěvky uživatele

// Vřesový palouk

Kdyby tak zůstala o chvíli déle, možná, že by si všechnu tu krásu lépe zapamatovala a uložila do hlavy na dny, kdy bude toužit navštívit něco pěkného a voňavoučkého - v tuhle chvíli vřesové nebesa ale zapadly hluboko do propasti zapomnění, která přestávala být dost velká. Kolika místy už prošla, aniž by si je třeba někam odložila na horší časy? Na světě bylo tolika ošklivých míst, které se jí občas ve snech zahryzly do kožichu a trhaly hlavou tak, až na Minehavě nechaly svou stopu - těžko by dnes mohla spočítat pavučinku drobných jizviček, co nesla pod svou srstí. Ale jaképak ošklivé! Kdybych byla bývala opatrnější, na just bych ich neměla. Já su enem cérka nešikovná, v tom je celučký ten problém, kroutila nad sebou odmítavě hlavou.
S takovou se však už-už rozhlížela po místě, ze kterého jí po procházce miloučkým, mírumilovným vřesovištěm až stanula srst na zátylku. Tohle místo šedé jako myší kožíšek potřebovalo už jen mlhu, aby všechny vlky, procházející i žijící v něm, polil mráz. Eště štěstí, že je léto, frkla si nespokojeně, šak co já bych tu dělala, kebych tadyma procházala v zimě? Škobrtnu jednú a – fíi se zlomenů kosťú k lékařom!
Rozhodnutá, že v takovém místě lelkovat raději nebude, pokračovala Minehava kupředu. Podvědomě si myslila, že spojení mezi ní a prazvláštním duchem musí sílit, neboť jí žaludek zvesela poskakoval na každém kroku - možná ji hnal ale spíš hlad, co vycítil pomalu zrající ovoce.

Třešňový sad //

//Řeka Kiërb

Po trošku (ale opravdu jenom trošku!) nemotorném přechodě po jednom z kaménkovitých mostů (no jéjdamane, to sú mi inovace! Vlci tu musí býť úplní myslitelé, to sa hneď pozná!) se Minehava začala motat. Nejsmysluplnější by bylo, kdyby jako správný a samozřejmě zkušený cestovatel následovala vodní zdroj, neboť ve vodě začínal každý život - taková věc jí žel trkla až ve chvíli, co už od dlouhatánské řeky byla na půl cesty pryč. Samozřejmě, že se mohla ještě otočit a příště dřív přemýšlet, než nechat neposedné tlapky vést směr, ale proč by to dělala? Pokud hnědavá vlčice něco denně dodržovala, byla to zásada, která by se dozajista dala připsat do stopařova průvodce: „Nikdy se neotáčej tam, odkud jsi přišel, protože co když se to na tebe podívá nazpátek?“ Co se v takové situaci vůbec dalo dělat, než začít jančit z plných plic a utíkat, co jednomu síly stačí? ...No, mohla bych to velké cosik kopnúť, nu ni? Po pyscích se jí rozjel úsměv, co uměl léčit: Takovú ranu od cérečky určitě ještě nezažilo!
Táhla ji vidina ducha, stejně jako medově slaďoučký pach, který se jí s každým krůčkem motal kolem ocásku. Bylo až k neuvěření, že nemohla vypláznout jazyk a zacítit na něm takovou slastnou chuť – nebo vlastně mohla, ale nechtěla riskovat, že jí tam přistane nějaký nevítaný Řehoř. Schylovalo se ke konci dne a brouci tak nemohli být tak aktivní, ale jeden nikdy nemůže být příliš opatrný, že?

Hadí ocas //

// Skvělé místo pro život

Jak měl jeden najít vlka, kterého nikdy v životě neviděl a který se teď namísto pozemského života mohl věnovat zachraňování vesmíru ve, no, vesmíru? Minehava nevěděla, co ji to tehdy popadlo, vystopovat tetu Zorju – retrospektivně jí to přišlo jako příšerný nápad, ale teď už se cítila být skoro povinna splnit to, co sama sobě slíbila. Enomže co budu dělať, když ju nenajdu? To sa budu celý živoť trmácať přes kopečky? Však aké bych měla velkavé svaly, by sa za mňú všeci otáčali, aj medvědi! Lechtivá to myšlenka – ale možná ne tak nereálná, jak se poslední dny pozorovala! Ačkoliv se příchodem na toto prazvláštní místo cítila trochu oslabená ze svých cest, pořádně pevné svalstvo v tlapkách nemohla necítit: No šak hej, aj sú také bolavúčké, chuděrky. Co ony, já su ta chuděrka! Kdyby tak na svých toulkách co nejdřív potkala vlka, co měl zkušenosti s bylinkami! Daroval by ale takovému vandrákovi něco ze své spíže, třebaže bylo léto a všude všeho určitě rostlo víc, než dost? ...Za zkúšku nic nedáš.
Teď se naštěstí soustředila na něco jiného, než bolavé tlapky, a tak jejich neklid nebyl tak výrazně cítit - Minehava se záhadným zmizením (ne)pronásledované zacítila téměř povinnost vyrazit na lov. Až ťa najdem, uvidíme, co si zač, cérečko, a třeba ti aj pomožeme. Já už si na ťa rožnu!

Vřesový palouk //

Minehava zvesela míří k záhadě :]

// Odnikud; Ze země líných řek a širokých rovin

Třebaže v nějaké příručce pro všechny správné stopaře napříč celičkou galaxií určitě bylo krví napsané: „Opovažte se následovat vlky, o kterých nic nevíte, protože můžete skončit v pořádné díře - a ta může být černá“, Minehava zaprvé neuměla číst, samozřejmě, a zadruhé, i kdyby uměla číst, pravděpodobně by ji nečetla. (Komupak by se chtělo zabývat nějakými zbytečně dlouhými texty, které pointu svého sdělení odhalily až na samém konci? A nebyla zkušenost na vlastní kůži vypovídající víc, než nějaké moudra?). Každý správný cestovatel se měl řídit ryze svým úsudkem (necestoval-li v nomádské skupině, protože pak by vypadal jako nafoukaný pukanec) - a pokud takový úsudek měl své nedostatky, vlk si alespoň zapamatoval, že příště tudy cesta opravdu nepůjde.
Navrch! Ona tímhle směrem chtěla jít ještě předtím, než se jí vlčice náhodou vmetla do cesty, jakoby se nechumelilo - takže kdo vlastně pronásledoval koho?!
No, teď už nikdo nikoho. Minehava s posmutnělým výrazem líně zvedala tlapky a tentokrát na vlastní pěst, bezcílně, pokračovala napříč neznámým územím se zvláštním pachem. Musela sa vypařiť, inak sa to ani nedá vysvětliť. Šak jak mi mohla přejít za kyčerku, aniž bych ju cítila? kroutila za své chůze nevěřícně hlavou, musela býť duch!
Ať už duchem skutečně byla, či nikoliv, zavedla ji na pozoruhodné místo. Kamkoliv položila tlapku, tam se cítila být skoro jako na obláčku - malebná krajinka ji hladila na duši. Zůstat ale nemohla – dnes musí zvládnout ještě kousek, kousíček, aby byla blíž své tetě. Nebo sa mi podaří najít teho ducha?

Řeka Kiërb //