Příspěvky uživatele

< návrat zpět

84

Cokoliv o svém šedavém společníkovi Siku řekl, to si hnědavá vlčice hned v hlavě zvládla vyvrátit - protože byl vlk ale očividně zaslepený (a není slepý úplně, jak má vyšklebené jizvy? Musija ho v zimě pořádně štípať!), vzdala své snahy a všechny si radši nechala pro sebe. Ešče by mňa vyhnal, že sa mu navážím do chráněnca, a co bych bez Tundry dělala, kdyby sa rozhodla přidať? Umrzla by a pošla by hlady, nepochybovala. Místní zima byla očividně trochu krutější, než jak ji znala ze své domoviny - kéž letos alespoň bude teplé a dlouhé léto!
Souhlasně na slova šedavé vlčice pokyvovala, očima stále těkaje mezi jejich prostorem a tím nepřátelským vlkem, co po nich prvé tak vyjel - stále si nepřipustila, že na vině nebyl výhradně on. „Na jaře půjdeme pryč,“ nechala se Minehava tichounce slyšet, snad svá slova mířila jen k Tundře - nemínila tu zůstat déle, než bylo naprosto nevyhnutelné. Nedovedla si představit spát v blízkosti toho šíleného vlka, kterému až do morku kostí nedůvěřovala déle, než bylo smrtelně nutné, a ani tak nemínila konat. Snad kvítí začne kvést brzičko, abychom tu ešče neskončily jako mrtvolky. „Tahle dohoda platí enem na zimu,“ zmínila nakonec se sebevědomě zvednutou hlavou, aby dodala svým slovům váhu a naznačila, že se nemínila dvakrát tak bratříčkovat, „enem do té, abychom všeci čtyři nepošli hlady.“ Pak sa už snáď nikdy nepotkáme. Minehava se ve skrytu duše těšila na komunitu a všechny ty veselé, vřelé momenty, co s ní věčně chodily tlapku v tlapce - tušila však, že se takových věcí od místních nedočká, a tak se zatvrdila, aby si ještě neublížila.

Leden 2
Aranel

Borůvková smečka z Borůvkového lesa, jejíž členové voní jako ovoce. Tož to už ale nemůže byť možné, že je tu všade tolik takých dobráků! Hnědavé vlčici z toho pysky mimoděk cukly v rozzářený úsměv, jak to všechno vstřebávala a jak Aranel pozorně poslouchala - možná to bylo jenom jejím vlastním neštěstím, že na vlastní pěst (vlastně s pěstí u té Tundřiny, aby byla zcela přesná!) narazila na zvláštní smečky, ale běžně potkávala vlky ze smeček, které voněly po domovu a teple a vším, co si jeden mohl přát, když byl tulák v zimních měsících. Možná, že bych měla Tundru opravdu zavésť za Juniper. A kdyby sa jej nepozdávali, tak třeba za Aranel, či Nicosem! Takový výběr, a ona přesto strčí čumák tam, kam nemá!
„Ojej, o Moraně už som slyšela!“ vyhrkla, co si Smrt spojila s postavou jinak pojmenovanou, ale zjevně nemálo podobnou té, která se snažila drát i do její někdejší smečky, „povídali mi o ní tací ztracení puberťáci. Právě preto som sa předtím divila, že ich je tu víc, a že som zrovinka na dva také ogary sama narazila,“ usmála se. Pravdu říct, ze Zestariona a jeho matky byla stále trochu na vážkách, protože si nedokázala vysvětlit jejich odloučení - u Ezikyela nicméně už od samého začátku předpokládala, že si jednoho dne řekl, že se podívá do světa, a pak zapomněl, že svět je mnohem větší, než jeho domácí půda. Ako to majú děcka Juniper? Taky si ich někdo adoptoval, našla ich dobrá smečka, která sa o ně postarala? Kéž ano. Přála své kamarádce jen to nejlepší, ačkoliv pro ni stále hledala pochopení.
„Snáď sa o tebe alespoň tvoj muž stará?“ optala se v jakési slepé naději, protože upřímně doufala, aby to Aranel v životě měla alespoň trochu přívětivé. Nikdy nebyla matka, a mateřské vzory ve svém životě také příliš nenacházela - snad proto. „Mně sa tam velice lúbilo,“ nechala se slyšet s jistým studem, „ale místní mi zatím říkali, že som spíš chuděra, že som tam byla. Holubí smečka je dobrá, v to upřímně věřím - aj přesto, že mňa z tama vyštípala.“ Jenomže jak to Aranel popsat? Když se tehdy bavila s Nicosem, všechno jí přišlo tak jednoznačné, jako její vina a její problém - ale teď...? „Nezapadala som do smečkových tradíc, a tak dlho sa ke mňa chovali chladně, až som si řekla, že mňa to nebaví, a že půjdu jinam. Aby nám všeckým bylo líp,“ očima na moment těkla k bělavé vlčici, zvědavá, jestli bude mít názor nemálo podobný ostatním, „udělala som tehdy chybu a přiznala sa k něčemu, co sa... Co sa nemá, asi.“ Doufala, že tím vlčici příliš neobtěžuje, ale bylo dobré to ze sebe po takové době zase dostat. Minehava se nakonec neurčitě podrbala za ouškem, a pysky jí cukly v náznak úsměvu: „Teď už je to ale stejně jedno. Našla som si tu kámošky a kámoše, tak by mi bylo lúto sa vraceť a zkúšať to zas. Jenom mňa kvůli tomu tedy udivuje, jak dobré místní smečky jsú - všeci ste takoví milí. To je tak odjakživa?“

83

Minehava by si možná byla všimla, že se něco změnilo - protože už ale byla pořádně naštvaná, magie šedavého vlka v ní vzbudila jen strach, a o vztek se nemusela příliš starat. Ale je to vůbec vlk? Takhle blikajú enem duchové! „Nejsme unavené,“ frkla mezi konverzací šedavých vlků, nechtěje před nikým působit jako slabota. Stejný ako druhý, taky vlkom vkládá do huby slova, co nejsú jeho. Ti sa k sobě fakticky hodija! Když vlk o něco stál, musel pro to pracovat - jak by asi byla vypadala, kdyby se tu před nimi rozplácla do sněhu a únavou padla? (Jak dlouho jim to bude vlastně ještě trvat? Snad ne kterak dlouho, protože Minehava byla už-už připravená si sednout a alespoň na chvíli vypnout, cítící, jak z ní vztek - a jeho náhlá gradace - vysála energii). Zamračeně pozorovala odcházejícího vlka, a zatnula zuby - snad strachy, snad vztekem. Si uteč a nech ho tu samého, když sas po něm před chvílú hnal jak nadržený kozel, hej. Úplně normální.
Vlci si očividně vyměňovali názory a sami pořádně nevěděli, co ten druhý chce - tohle, že byly místní alfy? To bychom s Tundrú teda zvládly líp. „Přijmút? Tož jasné, určitě bych chcela byť ve smečce s takú držkú,“ prskla sarkasticky, jakmile vlk s hnědavými znaky zmizel kdesi v lese. Nevšimla si, že se její přízvuk prohlubuje, ale co naplat - už stihla svým hantem urazit jednoho vlka, a kdyby k tomu přičetla dalšího, asi by se ani nezlobila. Ne víc, než před chvílí. „To takové divadýlko představujete všeckým? Není divu, že ste enem dva,“ ten třetí sa musel zdekovať, když ho tu není cítit, a dobře pro něj!, neodpustila si ještě zamumlat, aby ze sebe vykřesala zbytek naštvání. Jediné, co po tom všem v Minehavě zbylo, byl hlad, chlad, a zklamání z toho, jak to všechno proběhlo. Stála o smečku a na zimu ji potřebovala, ale ne takovou.
Cítíce na sobě cizí pohled, jeho pohled, hnědavá vlčice po boku Tundry vytočila tělo tak, aby na vlkovi měla svůj zrak, hrdlo stále stáhnuté tím divným strachem a čirou nedůvěrou, kterou k místním cítila. Měly bychom ísť pryč. „Budu ho kontrolovať,“ řekla krátce k vlčici - tuláčí život ve dvou znamenal si krýt záda, doslova, a ona po tom všem byla napnutá jako struna tak, že jedno jediné šťouchnutí, a ponoukla by Tundru k odchodu. Nebyla příliš způsobilá na to, aby s místním alfou byla s to vyjednávat o jejich členství - radši se zády natiskla k boku své kamarády, a hleděla po Ivarovi, v němž stále viděla nebezpečí. Musely být obezřetné, hlavně před tím hnědavým.

82

Leden 1
Aranel

Minehava nemohla uvěřit vlastním uším, a už-už se připravovala si všechno zapamatovat, aby se mohla své šedavé kamarádce kdesi v jejich noře pořádně postěžovat. To není možné! „To je od vašej smečky milučké,“ zadumala nahlas, nechávaje myšlenky plynout. Borůvkový les - Borůvková smečka?Zase ti sirotci a ztracené vlčata, o které se muselo postarat okolí! Kolik takových vlčat na místní území zabloudilo? Kolik jich ještě bude? Možná, že to bylo nějakou místní magií - těšilo ji, že byli zaopatřeni a že je vlci nenechali živořit, především teď, co byla zima. Ale-
Souhlasně jí pokývala hlavou - sama trochu ochutnala, a nemohla se nabažit. Kéž by tu tak bylo po celý rok! To by byla jiná, a pořádně dobrá jiná! Pečlivě si zapamatovala, co jí Aranel řekla, a sama se zamyslila nad tím, co všechno krásného viděla. Ale mělo cenu to říkat, když tu vlčice očividně žila mnohem déle, než ona? „Taký les s třešňami je pjokný, ale nevím, kade sem ho potkala,“ překročila nakonec svou ostýchavost, a věnovala bělavé vlčici úsměv, „nebo vřesovišťa. Tam to panečku vonělo, až sa mi šiša motala!“ a aby měly její slova důraz, tlapkou si u hlavy naznačila spirálu. Nemohla se dočkat, až zase přijde jaro a ona bude moct pokračovat ve svém výzkumu místních krás - a že sebou tentokrát vezme Tundru, která, kéž dají bohové, s ní snad zůstane i další roční období. „Ale znáš také nějaké místa, kerým bych sa měla vyhnúť?“ navrhla opatrně, zvědavá, co jí vlčice řekne. Buď připraven, a nebudeš překvapen! ...Nebo ho bude moci prošmejdit a zjistit, jestli se tam zrovna nenachází nějaký duch, jehož by bylo vhodné ulovit.
Jak Aranel poslouchala, tím níž jí klesala ouška. Představovala si, že vlčata kolem jejich maminky skákaly, div nepřipomínaly zajíce, a dbaly na to, aby se cítila řádně milována - tak si alespoň vždycky představovala normální rodiny. Rdiny, jichž nebyla součástí. Bylo zvláštní se potkat s realitou, která byla diametrálně odlišná té, již si vždycky nevědomky přála. „To sa nedělá,“ začertila se na účet bělavé vlčice, ačkoliv to bylo poněkud chabé, „takové móresy od vlastních mladých. To bych svojej mamince neudělala,“ ale to bys prvé musela nějakú měť, cácoro. Stávaly se také horší věci, ale rodina měla stát svůj co stůj při sobě – za tím si hnědavá vlčice stála. Skutečnost, že často udělovala výjimky, potlačila.
Snad proto ji také dvakrát tak nepotěšilo, když po ní kamarádka chtěla slyšet o Holubí smečce - co by Aranel o smečce pověděla, aby jí alespoň trochu zvedla náladu? Čím déle pobývala s Tundrou a hledala své místo v místním kraji, tím méně se jí stýskalo, neboť zjišťovala, že nebyla tak dobrá, jak si odmalička myslila. Ale... Ale. Doma je doma. „Nevím, jestli by sa ti to lúbilo,“ nechala se slyšet, ač na pyscích nesla náznak úsměvu, „zakládá si na tradicích a má ráda, když jde šecko podle její politiky,“ s takovou hodila po bělavé vlčici zvědavé oko. Bylo něco konkrétního, na co se chtěla zeptat?

81

Prosinec 7
Aranel

Vidět vlky s kožíškem čistě jedné barvy bylo v dnešní době poměrně náročné, co nad tím tak přemýšlela - vždyť i Tundra, která k tomu měla z jejích přátel nejblíž, nesla v kožíšku různorodé odstíny. Když začaly mít systém hlídek úplně poprvé, aby se nestalo, že je někdo znenadání přepadne a připraví je o to maličko, co měly, těžko si odpouštěla k ní bloudit očima a dívat se, jak vlastně vypadá, když neví, že se někdo dívá. Bylo to krajně nevhodné, ale - co oči nevidí, to srdce nebolí, nu ni? „Gratuluju vašej smečce k vlčatám,“ usmála se, ač se jí v očích mihly jisté pochyby, „musíte tam míť veselo!“ měť teď na zimu ve smečce vlčata, ojéje! Takové věci se už holt ale občas děly - že na ně nebyla zvyklá neznamenalo, že nebyly v místních krajích naprosto běžné. „Sa do té smečky s těmi kožúšky tak slézáte, je to docela milučké,“ zamyslela se ještě nahlas, usměvavá, „ale tak, když vám to koluje v rodině-!“ Zas tak nad tím žasnout nemohla, třebaže chtěla.
V Minehavě se nad otázkou bělavé vlčice střetly dva světy, které se v poslední době nebyly s to shodnout. Líbilo se jí tu, nebo ne? Začala být ráda, že z Holubí smečky odešla, nebo měla stále strach z toho, co to pro ni vlastně znamenalo - být takhle daleko od rodiny? „Potkala som tu zajímavé vlky. Zlé, i dobré,“ vyřkla prvé, než si všechno nechala ještě trochu projít hlavou, „asi tu zůstanu dýl, než som původně chcela. Kdyby enem nebyla taká zima!“ postěžovala si. Přišla v létě, a přes podzim toho zažila věru spoustu - ať už s Juniper, Theou, nebo dvěma vlčaty a Tundrou.
Jejich konverzace se odvíjela tak pěkně, že Minehava zapomněla, že čas plyne - ostatně, zapomněla na to také díky tomu, co jí Aranel povídala. Hnědavá vlčice prvé nepochopila, co jí její společnice říká, a s úsměvem pokyvovala - jak to ale v hlavě zpracovala, vytřeštila oči a zajíkla se až tak, že jí zaskočila slina a ona se rozkuckala na celé kolo, než znovu popadla dech. „dEV-“ Devět? Devět vlčat, bez přeháňaní?! Otevřela tlamu, že něco řekne - ale rychle nato ji zase zavřela a nasucho polkla. Udělala tak snad ještě dvakrát, než ji konečně napadlo něco alespoň trochu koherentního: „Wowza,“ a s tím se konečně zdála probrat sebe samu. „Tož- tož to gratuluju, Aranel! To si ani nedovedu přestaviť, mordyjé. Musíte doma miť opravdovú veselku!“ nechala se slyšet, než ji hned nato napadla další otázka, kterou si nemohla nechat pro sebe: „To sa všeci do té tvojí smečky vlezete?“

80

Prosinec 6
Aranel

Když jeden s něčím (nebo někým?) žil, musel mít po nějaké době tendence zapomínat, že to v životě vůbec má. Bylo jednoduché si přestat vážit toho, co měl jeden jako samozřejmost - Minehava si kolikrát musela po obzvláště nepříjemných setkáních říct, jak vděčná je za vlky, kterými se obklopuje. Co bych bez Tundry teď v zimě dělala? Zmrzala by mi řiť, a žaludek by byl sám, jak by byl stále prázdný! „Musela by sas přestěhovat někam do hor, nebo na sever, pravdaže,“ usmála se po své společnici. Kdoví, kde ležel její domov? „Ale to kolem krku, ten-?“ náhrdelník, ale takové slovo hnědavá vlčice v životě neslyšela, protože žádný v životě ani neviděla. Aranel tak tlapkou alespoň na vlastním krku naznačila, co myslí, „ten odjakživa míť asi nebudeš, či? Je to moc pjokné.“ Jak by se k něčemu takovému sama dostala?
Ocásek se jí jemně rozhoupal, co bělavé naslouchala. Musela to být pořádně zkušená vlčice - a že by to do její mladistvé tváře vůbec, ale opravdu vůbec neřekla! Ta bílá musí fakticky omlazovať. Keby vypadala na svoj věk, určitě by tu a tam měla bílý chlup! Však se jí ještě zeptá. Tundra se určitě někde potulovala, aby ze sebe nechytly ponorku, a tak do jejich brlohu nemusí spěchat. „Su z daleka odtud,“ zazubila se, ráda, že si může na svůj domov trochu zavzpomínat, „je to také staromódní, protože mňa pojmenovala babča s dědú,“ nechala se ještě slyšet. Líbilo se jí to, ale kdo neměl ke svému jménu občas výhrady - hlavně, když byl tak mladý, jako ona? „Těší mňa, Aranelko,“ pokývla jí ještě, než ze sebe už-už rychle dostala otázku, co ji už chvilénku štípala na jazyku: „Vůbec bych do teba netipla, že už máš rodinu!“ snad ji tím neurazí, no popravdě ji taková eventualita ani nenapadla, „to musí byť tvoje vlčátka ešče malučká, ni?“

79

Děkuji za akci Minehavě prosím 24 drahokamů a 10 mušliček
Zapsáno.

Nobody ever expected to see the quiet of the morning dew soaked in violent red, but then again, nobody ever expected the work of a ranger to be bloodless, no? There, surrounded by clover leaves and white stars pulled down from the night sky, wrapped around some of the greenery, lay a small, brown wolf. Anastázia was right all along. She might’ve been mad to see the pure windflowers tainted with anger, but because the blood was hers, she found it hard to care – matter of fact, she found it hard to care at all. Once the world spins, it’s hard to stay steady, and it’s only a matter of time when I fall. Everything was going so, so wrong for her, and it was getting hard keeping up with life. Well, there I am, Anastasia. I have fallen deep and deeper, and I don’t want to get up and try again.
It was easier to mop and be a mess than to face the rubbish she made of her life, really – to hide from everyone that used to like her, even Miloš, and pretend that it was game of hide-and-seek. And so that’s what she did – bury herself deep, deeper in the grove, until even she forgot about herself, and, ultimately, disappeared even from herself.
But it was naive to think that she wouldn’t find her one way or another, eventually. She always did. Zdeňka was the last wolf she wanted to see after everything, but then again, she was the only one who could ever find her. It used to be useful when Minehava got lost in herself – today, it made her stomach prick with nausea. Maybe if I stopped breathing, she would think me dead and go for auntie to hunt me down as a ghost, she foolishly though to herself, after all, she already killed me once.
Minehava shut her eyes tightly when she felt the wolfs shadow caress her face, feeling bile rose in her throat. This is wrong. It was strange how much gentleness it held, as if Zdeňkas shadow itself wanted to caress her, to hold her face in its grasp and play-pretend a little game of wife and husband – she, the damsel in distress and her black-furred friend, the mighty heroine. How could something so careful be so sharp? This is wrong, and I wish for it to never end. She braced for what was to come, for she knew the question by heart at this point: „Why did you leave, Minnie?“ and it was probably the millionth time her friend had asked her, but, just as the first time, Minehava felt as if her eyes swam in a salty ocean, pricking her just as the little pieces that broke off of her shell of a heart.
Zdeňkas voice, barely above whisper as if she too knew she was breaking something, and not wanting to worsen it, continued: „Why did you leave me?“ Her voice snuck around Minehavas ears, soft enough to tickle them just a little.
It was the worst pain she has ever felt. Regardless, here, she thought to herself, I want to stay right there, forever, next to you. „Doesn’t everybody leave one day, Zdeňka?“ „You're bleeding,“ the wolf said instead of answering the question. She made no attempt to stop it, or to get her companion to the healer's den, though. Zdeňka laid next to her, snuggling up, and Minehava felt the world spin again, and again, and again. Where will she fall this time? „You shouldn't have left me, Minehava. What am I to do without you?“
Nothing ever stayed the same.

// Miloš went on vacation. My bad, maybe next time!

Prosinec 5
Aranel

Přátelský výzor vlčice jí div nepřipomněl Miloše a jeho hravé úsměvy, kdykoliv trochu vyměkl - hnědavou vlčici až zabolelo na srdéčku. Povedlo se mu odejít na onen svět, nebo stále někde vyčkával a čekal na to, až se objeví nějaký nový lovec nadpřirozena, kterého by mohl poškádlit? Nečekal na ni, vždyť se o tom spolu seriózně pobavili, ale... Koutkem duše ji těšila představa, že na ni nezapomněl. Že ji nenahradil. „To sú maličkosti. Však som strachy nezbělela - ale určitě by mi to slušelo,“ zažertovala, co se vlčice pro jistotu ještě jednou omluvila. Taká milučká, ale to sú místní cérečky vždycky. Zato ogaři, to je iná! „V zimě taká srsť musí být úžasná,“ zadumala ještě nahlas, co byli právě u tématu neviditelnosti a duchů - bylo to tak i ve skutečnosti? Je drzé sa ptať?
Možná bylo mnohem drzejší, na co se zeptala hned nato: „Nad čím si přemýšlala?“ řkouc, dvakrát tak nepřemýšlející na tom, že se může jednat o něco osobního. Keby bolo, třeba by to ani nezmínila. Ale když už přemýšlela nad něčím osobním-! „To su ale ostuda! Jmenuju sa Minehava,“ zazubila se na vlčici krátce nato, aby ji neměla za neslušňačku, „úplně som sa zapomněla představiť.“

74

Minehava se chtě-nechtě naježila, a sama po vlkovi bleskla zuby. Copak mohla za to, že ten jeho kamarádíček jen tak zmizel, aniž komukoliv řekl o tom, kam se rozhodl vypařit? Nesnažila se být dost milá, aby se situace alespoň trochu de-eskalovala? Estli sa vůbec do téhle smečky mešuge a magorů dostanem, protože už dávno věděla, že není možné, aby s Tundrou za hranicemi přežily samy, natož aby uprostřed takového počasí našly nějakou jinou, milejší smečku, která by je přijala do svých řad, s prvním táním mažem pryč, a budem o ní povídať enem to nejhorší. „Ogare som ti řekla,“ ty hluchoňu, zopakovala, snažíce se z hlasu držet zavrčení - její tón i přesto balancoval na hraně slušnosti, „po vašom hantu sa říká chlape.“ Tundra by možná odešla; Minehava byla tak frustrovaná svým prázdným žaludkem, že v tuhle chvíli zvažovala vlkovi vlepit jednu výchovnou.
„Tady Ezkýl nemože žiť, to máš pravdu.“ Minehavě v uších bubnovala krev, a tak žádnou ze Sikuových vět nezaslechla - snad jen jakýsi ohavný skřek, co vycházel z lesa, a který si spojila s kručením břicha Tundry, ne okolním lesem. Takový hlad máme. Takový, až to pomalúčku se stromy třese, slyšeť to je na míle daleko, a on na nás ječí jako baba! Ne, tady útočiště nenajdou - jenom díru s nějakým vyšinutým vlkem, se kterým by hnědavá smečku rozhodně sdílet nechtěla. Ale kam by šly? Kdo by je přijal? Tenhle panáček ťa nikam nepřijme, Mino, zkoušela se rvát sama se sebou, tady ťa čeká enem utrpení. I kdyby - od boje se neutíká! „A já ti dám tahle po nás ječeť, když sme ti nic neudělaly!“ štěkla nazpátek v prohloubeném přízvuku.
Vlčici se z úst vydralo zaúpění. Proč by měla řešit jeho problémy, když měla těch svých až-až, a které, v tuhle chvíli, pramenily jen a jen z něj? „Zmizel vedle tebe - musel si to udělat ty.“ Čertisko jedno rohaté. Aby ťa peklo spráskalo jak hada! Hnědavá vlčice naprázdno, potichounku cvakla zuby, aby náhodou po šedavém vlkovi neskočila a neutrhla mu i to druhé ucho, aby měl alespoň symetrický ksicht, když už se na něj dobře nedívalo, a vší vůlí se pomaloučku nadechla. Snažila se, aby si svůj vztek nevybila na Tundře, ale i tak se jí do hlasu vetřela nelibost: „Kdyby ju měl, musel by mať mozek,“ zašeptala jí nazpátek do ucha, aby se nestalo, že to šedavý naproti nim slyšel. Odvahy na to se s ním poprat měla dost, ale sil jí, unavené a s kručícím žaludkem, pozbývalo.

73

Prosinec 4
Aranel

V bílém sněhu se bílí vlci nepřekvapivě ztráceli. Třebaže měla vlčice, co ji oslovila, oči tak hluboce modré, až se po nic musily už párkrát sápat sama nebesa, chtěje si je uzurpovat pro sebe, hnědavá vlčice s úlekem nadskočila a skoro u toho vypustila duši - vůbec si neuvědomila, že tu někdo byl, natož pak v takové blízkosti. „Mordyjé, duch!“ zajíkla se, co se smíchem zalapala po dechu a už-už se povytáčela, aby mohla na vlčici pořádně zaostřit - jak daleko od pravdy su? „tož tys mi dala, cérko! Joj!“ a ještě chvíli tuhle úsměvnou náhodu rozdýchávala. Neblbni, hlupaňo. Duši nejsú hmotní, aj když sa snaží až tak, že sa přepínajú. Pravidlo každého dobrého lovce nadpřirozena ostatně bylo: Nepodléhej subjektivní pravděpodobnosti výskytu jevů a podmiňuj!
S drobounkým, zato však pořádně nakažlivým úsměvem už-už rovnala vlastní chlupy a uši tak, aby se neměla před společností za co stydět - nebyla přece žádný otrhanec! -, a bez okolků začala vyzvídat: „Tys mňa asi předtím neslyšela, jak volám něčí jméno, viď? Já si ťa zase nevšimla, jak ideš ke mně - zamyslela jsem sa. Promiň,“ vyjádřila svou vlastní omluvu, aby ji neměla vlčice za hrubiána. Pravdu říct, když teď cestovala s Tundrou a nebyla na tuláctví, ale hlavně zimu, tak úplně sama, nehrabalo jí tak moc, jako možná jiným, méně šťastným tulákům. Hlad uměl udělat své, to Minehava zažila na vlastní kůži - do prázdného žaludku vlka lákalo vtéct teplý, až horký vztek, který sice nezasytil, ale zato zahřál.

Prosinec 3
Aranelka

Hnědavá vlčice se za posledních pár dnů cítila omnoho lépe. Nejen, že se jí podařilo pokořit její rýmičku - a ještě takhle v zimě, kdy už se z nebe snášel studený sníh a v plicích to při každém nádechu trochu práskalo mrazem! -, dokonce se jim s Tundrou podařilo ulovit alespoň malý žvanec pod zubiska. A aký bol dobrý, ojej! Bylo jí milé, že tyhle trable může s někým sdílet - kde prvé pochybovala o tom, jestli si se společnicí budou rozumět, ba kde dokonce viděla pořádné hádky, tam se uměly obě podívat na sebe samé a pořádně se do sebe pustit tak, že z toho nakonec vždycky vyplynul jenom smích. Kdybych ju tuto zimu neměla, přežila bych místní kraj? Neskončila bych tu ako duch, co sa navěkyvěkú enem potáce a hledá cestu dom? ...Ne, to taky nebyla pravda. Mimo svou šedavou kamarádku tu totiž měla také někoho jiného, jí tak podobného - někoho, komu už chvíli dlužila menší omluvu.
„Juniper?“ zahulákala přes mýtinku, na které se viděly naposledy. Bylo to v pozdním podzimu, pravdaže - kdoví, jestli na toto místo pravidelně chodila a volala na Minehavu tak, jako ona na ni? Možná, pokývla sama sobě, co zavětřila po pachu kamarádky, však temu Osudu občas musíme ísť naproti a trochu mu pomoci, aby na všecku tu prácu nebyl sám!

Prosinec 2
Juniper

Nemohla (mohla, ale upřímně nechtěla) rozhodnutí hnědavé vlčice přijmout, třebaže se nad tím snažila být ze všech sil alespoň milá - Juniper ale vypadala, jakoby ji právě zpráskala jalovcem namočeném v ledové vodě, a v Minehavě se ozvalo špatné svědomí. Nemyslela si, že jí řekla něco ošklivého, ba nějak naznačila to, že byla špatnou matkou (takovou věc si v sobě ostatně, věřila, musel srovnat každý, a málokdy závisel takový názor na tom, co si mysleli ostatní. ...Tak to alespoň vnímala), ale dobré záměry mnohdá vyloudily špatné činy. „Omluvám sa, Juni, ale- no, ale.“ Enemže co jí na to řect? Sama musí vědět, že sa její děcka nemožú měť bez matky dobře - nemusí to slyšeť ze všech strán, když to v sobě musí tušiť. Kde se Minehava chtěla vlčici důvěrně svěřit, aby jí dovolila nahlédnout na to, proč si věci myslí tak, jak si myslí, a aby se vlčice necítila zle, tam zlo akorát tak napáchala. Škoda teho.
Jejich přátelství ale bylo dost hluboké na to, aby tenhle maličký nešvár přečkalo (jeden by se byl zamyslil, proč vlastně: Nenašly si k sobě cestu nějak rychle? Skoro, jako by nesly kapku stejné krve!) - všechno to určitě chtělo jenom čas. Hnědavá vlčice se tak nakonec s úsměvem zvedla a radostně jí přikývla na spolučlenský návrh, „budeš tam mít místo isté,“ než se dala do rozlučky: „Musím sa ísť podívat za tú mojú kámoškou, aby si nedělala strachy. Uvidíme sa příště, Juni - Osud už nás nenechá kráčať oddělenú cestú.“ Vesele se na svou společnici usmála, než se opravdu vydala pryč. Bylo jí trochu líto, že se loučily v tak zvláštní, obtěžkané náladě, a že nechávala vlčici o samotě s jejími myšlenkami - sama si ale musela trochu srovnat myšlenky.

Nejen, že se z toho vlčice už nemohly vymotat - ono se nakonec stalo, že se hnědavá vlčice svým příliš hlasitým projevem postarala o to, aby se do toho všeho zamotaly tak, až je to trochu podusilo. Minehava viděla dva - byli tam dva, pravdaže? Kam si zmizol ten druhý, nakrknutý? - naštvané obličeje, které, když se na to jeden retrospektivně podíval, měla očekávat, ale co ji i napříč této skutečnosti pořádně popálily. Sme tuláci a nezavyli sme už na hranicách, tož jasné, ale když je ta zima, co čekali? Měla takový hlad, že jí to přestalo pořádně myslet?
S jistým úlekem těkla očima z místa, kde ještě před chvílí určitě byl druhý, podobně šedavý vlk, k tomu druhému, ještě naštvanějšímu. V hlavě jí to šrotovalo, až to možná šlo slyšet přes její tvrdý oříšek (mýlila se. Jenom jí pořádně zakručelo v břichu zejícím prázdnotou!) - bylo očividné, že byla zmatená tak, jak se ani předstírat nedalo. „Byl, ogare, byl,“ přitakala mu Minehava hlasem, jako když skřivanovi přistřihnou křidélka, „viděla sem ho také, a to mám zrak věru dobrý!“ Kam sa ten strašpytel zašil?
Jen co se ale zaslechla, zdánlivě se vzpamatovala - z původního, překvapeného skrčení se se pořádně, reprezentativně narovnala, a sebevědomě zavrtěla hlavou. Tohle všechno bylo jenom hloupé, přehloupé nedorozumění, možná pramenící právě ze zimy a hladu - a ani ona, ani Tundra v tom neměly smočené tlapky. Taková hlúposť, aby jeden jen tak zmizol, tož to ne, to není možné! Přesně tak, nebylo to něco, co se mohlo stát - a proto bude nejlepší, když spolu všichni najdou racionální vysvětlení.
Minehava se tak ani nezeptala na místní smečku, a hned spustila: „Tož pardon, ale to bude chceť vyřešiť před všelijakýma zdvořilostma. Aby sa mu nic nestalo,“ začala smírně, a na tváře se jí zase vloudil drobný úsměv, „teho vlka - Sýček sa jmenuje, nebo jak si mu řekl? - znáš líp, než my. Kam sa před návštěvami schovává?“ A už byla připravena vyrazit na záchranou misi. Možná, že ten vlk někam úlekem uskočil, a teď se nemůže vyhrabat ven? ...Minehavě to bylo popravdě naprosto jedno, protože se chtěla především jenom najíst - a pokud jim tenhle vlk bude dlužný za to, že mu najdou kamaráda, bude se s nimi muset, ze slušnosti, podělit o kus žvance. Jindy by nepochybně přemýšlela trochu empatičněji, snad by na to všechno nahlížela trochu jemněji, zrůžověleji, ale teď jí šlo jenom o její - její a Tundřino - přežití.
Před tím ji nic a nikdo nezastaví.

>> Tětivový potok

Bylo jí miloučké, jakým tempem pookřály a roztahovaly svá křidélka. Bylo to k udivení, když se spolu snažily přejít jedno z těch nejméně pohostinných období? „Však my sme správné cérky, my urobíme enem ten nejlepší,“ a pokud ne dojem, hlavně hloupým lovem, tak alespoň jejich schopností se časem vymluvit z každé situace, ve které se ocitnou. Co kdyby onehdá kývly na nabídku Javorové smečky? Co kdyby Minehava podlehla naléhání Juniper, a zavedla je do Ageronské smečky? Hnědavá vlčice tam měla známosti, a to byl asi důvod, proč se jí tam tak nechtělo, třebaže měla podzimkovou vlčici upřímně ráda - bylo jí příjemnější, když na tom obě byly stejně bezradně. „Myslíš si, že by sa za nás Ezekiel přimluvil, když sme ho nepozvaly na ten lov?“ navrhla ještě, „ale nepopisoval on tú svojú smečku inak?“
Potom už ale jejich konverzace utichla - v obou to musilo vřít a třaskat. Minehava si nemyslela, že její poslední zkušenosti v ní zanechaly takovou stopu - co se tak ale začaly přibližovat k pachům, které nepochybně musely patřit smečkovým vlkům, cítila, jak se jí stahuje žaludek a tvář bojuje s tím, aby na sobě udržela sebevědomý úsměv. Budú nás chceť? Co když ne - přijal by nás někdo jiný, kdokoliv? Vydržely bychom enem jedna s druhú, bez cizí pomoci? ...Cožpak to tady bude takové, jako v Holubí smečce? Neudělá si to jiné, nemíní se změnit k lepšímu?
Kdoví, když to ani nezkusí?
Zaznamenávaje pohyb, vlčice nasadila sebevědomý výraz, milý úsměv a hlavně pořádně hlasitý projev: „Dobrý!“, a už bylo jasné, že se z toho nevymotají. Mordyjé. Zkusmo ještě pohlédla na Tundru - pak už její pozornost ležela jen a pouze na dvojici šedavých kožichů, co si jich jistě musely všimnout.