Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Velká houština

Jak tuhle prostou odpověď přeložit? Minehava se na svou společnici na krátko zadívala, než se očima rozutekla všude po jejich okolí - byla to výmluva, nebo se na věc dívala až moc do hloubky? Ešče si do něj bodni a odrovnaj ju svýma otázkama. Tím si tak pomůžeš, když sa ti tu začala konečně otvírať! Třebaže v ní tak slova Tundry vyvolaly víc otázek, než pochopení jejích myšlenek, hnědavá vlčice se nakonec zdržela dalších slov a raději našpicovala uši, aby jí (tentokrát) nic neuniklo.
Nemohly si byť také blízké, když o Rue mluví takhle odtažitě, nu ni? Správně - přirozeně proto usoudila, že se tu celou dobu baví o kamarádce, kterou šedavá myška ztratila. "V tom momentě"? Co sa asi stalo, že sa musely rozejíť každá inú cestú? „Moselo to byť hrozné, nemocť s tým v dané situaci co udělať,“ vyřkla po krátké odmlce a povzbudivě vlčici drcla do ramene, „možná by sa nám ju tu podařilo najíť. Kde je vůle, tam je i cesta!“ A kdyby byla opravdu mrtvá, nikam nám přeca neuteče. Nebo vlastně ano - pokud i na tomto území panoval proud magie, ba silnější, než jaký kdy v životě viděla, nepochybovala o tom, že místní mrtvoly uměly vstát a vykonávat běžné vlčí potřeby, aniž by to komukoliv přišlo nepřirozené. Nebyla si jistá, jestli Tundra chce v jejich konverzování pokračovat - protože se nakonec sama nerozpovídala, Minehava už se nevyptávala.
Jejich konverzace se časem přesídlila na milejší, nedostupnější témata. Budoucnost jejich skupiny jim musela být ještě pořádně vzdálená - vesmírně vzdálená! -, a přece jí přišlo, že už ji mají takřka na dosah. „Myslím si, že by to byla dobrá spolupráca.“ Ale kdoví, ak dobré slovo má Nicos v tej svojej smečce? Sarumenská sa jmenovala?
V tu ránu se jí po pyscích však rozlezl takový úsměv, co by i ten nejchmurnější den prozářil pořádně teplým světélkem - srdéčko jí z jednoho či druhého důvodu poskočilo tím, jakou reakci z Tundry nakonec vytřískala. Ojojoj! Kdo by to byl tušil, že jednou své kamarádce až takhle vleze pod srst! „Však to je také jediné očekávání, co ti dovolím měť. Teďka na jaře to tam musí žiť hmyzem, ale aj kořisťů,“ zauvažovala nahlas, tváře takřka rozpůlené, jak moc se usmívala, „a enem si přestav tu voňu. Až tam budeme žiť delej, vlci třeba ani nepoznajú, že pocházíme z nějaké smečky - budú si mysleť, že sme bylinkářky,“ zažertovala. Mělo to však svou nepopsatelnou výhodu - dokud někdo nevstoupí přímo na jejich území, neuvědomí si, že tam někdo žije; A že za sebou vlčice někoho mají. Minehavě to přišlo jako skvělý plášť anonymity, který je možná bude schopen ochránit před nemilými situacemi.

>> Esíčka

Mušle, prosím pěkně

<< Sekvojový les

Tož to bychom pak měly! Hnědavá vlčice se na svou společnici jaksepatří usmála, už-už zadumaná u jiné myšlenky: „Myslím si, že by Juniper naša skupina prospěla, ale má partnera,“ zmínila se. Jakýpak náhled měla na takové věci Tundra? Bylo příliš od věci se zeptat, jestli plánují v jejich skupině řešit právě tyto případy - pokud vůbec? Tož, tady ani není co řešiť, nu ni? Určitě by se mnú súhlasila, kdybych přemýšlala nahlas. Neplánujeme smečku, ale skupinu vlčic - a tak tam budú patřit enem ty. Minehava ještě chvíli mlčela, než svou úvahu pustila. Nepochybovala o tom, že v budoucnosti budou mít ještě spoustu času takové věci probrat - kdoví, třeba se (v tom lepším případě) (pro ně nicméně trochu horším) na území Gallirei nenacházejí vlčice, co potřebují pomoc, nebo které by se chtěly osamostatnit ve skupince dalších, podobně smýšlejících vlčic. Isto, ale co tak jejich vlčatá, synové, a- ...Tady si budou muset máknout!
Tu však v Minehavě hrklo. Měla co dělat, aby na pyscích udržela alespoň pousmátí. „Nevěřila, cérko,“ řekla, hlas směsice zvědavosti i soucitu. Rue... Povídala mi kdysi o akési Rue? Mohla by to byť jej kamarádka, či sestra? Ať už si nad tím hlavu lámala jakkoliv, neměla, co na to odvětit - nechtěla svou kamarádku urazit tím, že zapomněla na něco tak podstatného. Jenomže zapomněla doopravdy? Tundra se jí málokdy svěřila s něčím osobním; Dozajista by si dávala pozor na to, aby to ve víru jiných slov neztratila. ...Snad. „Niekoho prohlásiť za dušičku, to není moc běžné,“ pokračovala po krátké odmlce, která jí přišla roční, „měla si k temu nějaký důvod?“
„Euréka!“ vyštěkla náhle. Protože se kraj s jarním počasím konečně odvážil zahodit svůj zimní kabátec, pro hnědavou vlčici bylo lehké se zorientovat v tom, kde byla. Zprvu měla problémy, samozřejmě; Teprve teď jí totiž došlo, že to bylo kvůli směru, z nějž vyšli. Šly totiž z opačné strany. „Som sa tu potkala s istým ogarem, Nicos sa jmenoval. Dobrý ogar z dobré smečky. Když půjdeme hentím směrem, dostaneme sa k vřesovisku,“ a už-už Tundře s úsměvem ukázala, jak jednoduchá jejich cesta ve výsledku je. „Si dobrá, že si nás dostala z hentěch lesů. Myslím si, že ešče chvílu do žadného nevstúpim - pro jistotu.“

>> Středozemní pláň

The rumbling giant made her legs shake with uncertainty. How the hell does it move? Is it alive? Having to get used to magic - something that she did meet with throughout her life - was one thing. But getting to experience the literal sea? Thing of the stories she heard as a pup? Now that was weird, and wrong. The way it curled into itself, and spat right back at her whenever she followed the tide - unnatural! Why was it acting as if it wanted to bite her? Was that even water, or something like spit? This is what everyone must've been thinking all this time about aunt Zorja, she thought to herself as she skipped away from the waves that suddenly drove up the land, eventually settling down on the rocky beach. When they said that she went somewhere deep, where it was so humongous and dark but sometimes sparkled with a nice gleam; They meant the sea. That, naturally, led her to the only possible explanation why she couldn't find her and ask her about her problems:
My aunt - and her wife - are pirates.
Perhaps it was meant to punch a laugh out of her gut, or maybe push a sea-shanty on her tongue, but honestly, Minehava felt herself grow extremely lonely. If her aunt was nowhere to be found on the land - and she couldn't get onto water -, how was she supposed to... To ask her questions about herself? About wolves like them? How was she supposed to get better, get normal, before she and Tundra actually went ahead with making a group of fellow she-wolves? There's no way they are living out there in the sea. Maybe the Pigeon pack just wasn't thinking straight when they made these assumptions - and neither am I. Well, it's not really like I can think straight, but- This was supposed to be a depressing moment - but humour was seemingly the only way she knew how to cope.
The stone-filled beach suddenly awakened, crunching with each step taken. Gone was the silence, gone was the overwhelming solitude. It felt strangely comforting to know that she wasn't so alone, now; Not against the mass of water, but against the world itself. „Are you... Are you okay?“ the hesitation - or was it inexperience? - in her companions voice made the brown wolf look behind her in surprise. She could swear that Tundra moved like a ghost when she wanted to - and by the looks of her, Minehava wasn't entirely convinced that she wasn't. But seriously, bonding with a ghost - again?! Why was she so bad at making living friends? „Sure. Sorry, I'm just having a moment.“ „Okay. But we should be on our way soon.“ Clearly, Tundra didn't intend on moving herself, though. Instead, she sat besides Minehava and seemed to look out into the vastness of nothing herself, perhaps searching for something just like she was.
Not following her gaze, the brown wolf let her eyes wander over her friends face. What are you thinking about? It felt uncanny to say, but she was almost certain she was melting off into the foggy morning; Her colour seemed to spill and mingle with the white-ish atmosphere that hugged them both. She could be the fog itself, and I might as well turn into the rocks out there. We go paw in paw! Minehava couldn't imagine more fitting place for her friend than this stone-y, washed out beach - it was as if she really becoming one with the spilled milk that hung around.
Squinting her eyes, something grabbed on her heart and squeezed it hard. Was this...? Wasn't her friend disappearing a little too literally? The brown wolf watched a while longer, and confirmed her hypothesis right as her companion turned to her - the screech she let out stopped the sea from making a sound for a minute. Half of her friends face was gone, small streaks of remaining fur slowly disappearing and melting into the fog. What the-?! „I think we ought to go right now,“ she squealed, springing up on her paws as panic - and something else - threatened to catch her and force her to sit down. Minehava had a hard time fighting against it, but: There is no way I am becoming a stone! Nu-uh! „Tundra, I'm pretty sure this is a wolf-eating beach-!“ „A what?!“
Questions were left unanswered. Both of them had a couple of bad experiences with messy places that toyed with them, but it never really grew on them, or made them literally grow into them. They both broke into a sprint, tongues lolling out of their mouths (or from half-a-mouth, when it came to Tundra) - but it honestly felt like they were going nowhere at all. Before long, her legs felt as heavy as stones, and they had to slow down. „Hell, Minehava, we're surrounded by this beach. Did we even get somewhere?“ No, was the only thing coming up on Minehavas tongue, a strange texture filling her mouth. Whenever she breathed in, it felt labourous, heavy - and like sand. Ojoj, I am fu-
The brown wolf suddenly looked at the sea. No rocks dared to step closer to it than they had to; No fog was confident enough to settle on its surface. „Well, look at it from the bright side; We can attack in any direction!“ and right as she said that, she sprung into action. Truthfully, she felt like there were many more useful ways to hide from the beach, but - oh well! „I'm sure this water isn't poisonous!“ Maybe.
With that, they both managed to make their way around the horrible place, swimming as swiftly as the cold water allowed them to. Neither of them ever looked back. Tundra was a little too white and translucent for a while - but maybe that was her ghost nature? -, and Minehava felt too heavy to move for a while. Eventually, though, both of them turned normal again.
...Except for the scales. But that's a story for another day!

Duben 10

Možná, že se na Minehavu Osud přece jen trochu usmál; Nakonec se jí totiž podařilo najít hned tři kaménky, které by mohly amuletu odpovídat. A to som si myslela, že to nepůjde! Kdo sa nevzdá, ten vždycky nějakým zposobom, dřív či později, dojde za tím, co sa mu lúbí. Musela si pro ně trochu zahrabat, až si z toho všeho ostrého kamení trochu otřela levou packu, ale co na tom - byla úspěšná, a v tom přece ležel celičký její cíl! Enemže který z nich si vziť? Všechny byly pěkné a připomínaly něco jiného. První byl bělavoučký a třpytil se, kdykoliv s ním pohla na slunéčku - ba také nesl jakousi pěknou, duhovou auru, kterou kolem sebe tu a tam hodil. Druhý byl o poznání tmavší, jednodušší - zanechával za sebou stopu a nevypadal úplně mírumilovně, ale vlčice z něj podvědomě cítila sílu, kterou v nadcházejících měsících nepochybně bude potřebovat. Třetí byl - třetí... Skoro, ako by mňa cosi chcelo vážně přinutiť mysleť na minulosť. Třetí byl plochý a tak také poměrně křehký, a v jeho středu se donekonečna svíjela spirálka. Byl stejný jako ten, který kdysi měla; Dvojče toho, jejž darovala Zdeňce.
Hnědavá vlčice si všechny tři kaménky snesla zpátky do lesa, kde na ni tak moc nesvítilo slunéčko, a skončila opřená o jeden z okolních stromů. En-ten-týky? Ne, to byl absurdní nesmysl. Jenomže jak tedy? No, je jasné, že ten černavý by sa mi hodil, ale bylo by lepšé, kdybych ho měla s kým sdíleť. Když teď necestuju s Tundrú a neznám žádného dalšího lovca nadpřirozena, měla bych ho tu nechať těm, co takú druhú polovicu majú, a za takového pochodu myšlení tedy nejtmavší odsunula. Jenomže to její problém nevyřešilo; Minehava si dokonce přišla ještě hůř, když teď musila vybrat mezi dvěma.
Spirálka jí realisticky pomohla z mnoha zamotaných případů; Takovou skutečnost nicméně nemohla přenášet na jiný, byť podobný kámen, který právě teď a tady našla. Ale co když... A už jenom její coby-kdyby ji donutilo odsunout právě ten, kde se kámen proměňoval v labyrint, a popadnout ten bělavoučký.
Už teho tvého kdyby bylo dosť, ne?, pomyslela si kysele, co se s kamenem v ústech vydala hledat travinu, kterýmž by jej mohla pojistit na své tlapce, takhle sa to naučíš nejlíp: Šokem.

Duben 9

Tož to snad není možné! Kamkoliv se hnědavá vlčice vetřela, tam jí to brzičko přišlo beznadějné. Minehava začala mít poměrně brzké pochyby o tom, že tu nějaký pěkný kamének, do nějž by mohla vtisknout ochrannou mantru každého správného lovce, najde. Kdo hledá, ten možná najde, isto; Ale co nechce byť nalezeno, na to si ani slunéčko neposvítí. Jenomže co jí mohlo brzdit od toho si najít nějaký nový amulet? Ten starý přece náležitě odevzdala někomu, koho považovala za blízkého - a rozhodně tak nejednala z rozmaru! Mohlo se snad stát, že si kámen umanul, že bez něj nemůže Minehava fungovat (nebo hůř, že onen kámen nemůže fungovat bez ní)? Že jí nedovolí najít si nový, i když už dávno patřil jinému lovci nadpřirozena? Ale já přece nejsu žádná nevěrnica! O mňa beze mňa? Tak to je pěkně stará pohádka! Tohle nebylo kterak férové jednání!
Nemohla však skákat do tak unáhlených názorů. Jen co napočítala do desíti a uklidnila svou horkou (velmi horkou) hlavu, pořádně se nadechla a začala znovu. Začátečníci přeca nemajú také štěstí, ako ti, co už sú trochu múdřejší.

Duben 8

Náhlá změna směru podzimkovou vlčici zavedla k zvláštnímu místu, kde se klikatilo a křížilo hned několik cestiček. Vsadím sa, že všecky vedú do stejného cíla; Všeci si ale řekli, že budú ti, kteří najdú nějakú zkratku! Jednalo se o místo poměrně suché, ne-li vyprahlé - místy šel nakonec vidět písek -, ale o poušti se spekulovat nedalo (už jenom proto, že Minehava o ničem takovém v životě neslyšela). Kde se zrovna netřpytilo zlato, tam musila dávat pozor na obzvlášť ostré kaménky - klouzaly jí pod tlapkami a zarývaly se do nich tak, až to štíplo. Kde som sa to ocitla? Takhle hluboko v lesu určitě skála nebude, myslila si hlava, zatímco oči registrovaly cosi, co mozek musil pochopit na první dobrou: Tohle skála určitě je. Jak to, že si jí při vstupu do lesa nevšimla? Pravdaže, čím výš byla, tím usměvavěji si uvědomovala, že se jedná spíš o skalku - ale přesto! Prapodivné. ...Magické, možná? Žeby měla štěstí?
Aniž nad tím dvakrát tak přemýšlela, Minehava už-už zkoumavě sklonila hlavu ke kamení, u nějž se ocitla. Oči si brzičko přivykly na šeď. Kdo hledá, ten najde; Je to enem o trpělivosti! Neměla ale náhodou hledat vlčice, né kamení, se kterým si mohla jako rádoby lovec nadpřirozena hrát?

Duben 7

Rozladěná z vlastních myšlenek, Minehava se se vzpomínkou na svou kamarádku uchýlila k hledání amuletu. Ve všem tom životním shonu jí ani nedošlo, že žádný nemá; Zčásti to však mohlo mít důvod v tom, že jej doposud ani nepotřebovala. Pokud sa po tomto kraji proháňajú vlci, co sú schopni ovládať kúzla - nebo byť nesmrtelní ako taká Aranelka! -, isto, že sa tu žádné také nevyskytujú tak okatě. Nadpřirozené bytosti sa tu cítí ako doma, a to sa pak hledajú o to hůř! Samozřejmě. Podobně to totiž platilo pro jednoho nejmenovaného (ah, Miloš), no ne? Usídlil se totiž v háji, který byl známý pro své až zvláštně účinné rostlinstvo - když jej viděla poprvé, sama si usmyslila, že to byl naprosto obyčejný, živý vlk, snad léčitel, který se rozhodl strávit kus svého života právě zahradničením v této oblasti. Kdybych tehdy tak tušila-!
Kdyby, kdyby, kdyby. Hnědavá vlčice si zafuněla pod vousky a prudce zabočila vlevo, aby překvapila sebe samu a vytrhla se ze své hlavy. Povšimla si, že mezi mlázím a travinou prosvítá vyšlapaná cestička; Snad bych tam mohla něco nájsť?

Duben 6

Jak dlho už tu vlastně su? Až přijde léto, nepochybně to bude už rok. Rok! Ako sa to stalo, že som tu zůstala takú dobu? Vlastně ne, na také sa nesluší ptať - hlavně, že sa tak skutečně stalo. Nedovedla si představit, že by onehdy nenarazila na Tundru a nerozhodla se, že tu přezimuje; Jaký by její život byl? Byla by stále na cestách napříč neznámem, hledaje svou tetu? Byla by v nějaké podobně skvělé společnosti, toulaje se různorodými kraji a mezi ještě různorodějšími vlky, od kterých by se cosi naučila? Už od svých prvních chvilek s vlky mimo Holubí smečku jí přišlo, že svět kolem je... Je jinačí. Je lepší, dralo se jí na jazyk, mnohem, mnohem lepší, ale nedovolila si to říci nahlas. Jakoupak dobrotu by tím pro sebe dělala? Musila bych vzpomínať na všecky, co jsem tam nechala, a pro které som sa nevrátila.
Na Zdeňku.
Podzimková vlčice se na moment zastavila, a namísto povzdechu se protentokrát pořádně nadechla. Dýchala s těmi nejmenšími broučky, co žili v mechu; S největšími stromy, co se nad ní nakláněli a zpívali větříku na přivítání. Kdybych tak byla ako vy, pomyslila si zklamaně, kdybych sa tak také uměla zastaviť a enem hleděť, kdo mi projde pod packami. Chybělo jí, když spolu vlčice ležely kdesi u hranic a pozorovaly, jak se vlci vracejí z loveckých výprav („Vidíš je? Vždycky, když se vracejí, majú plné břucha!“ „Sa nacpávajú za zády smečcky, sa vsaď!“); Když spolu se zájmem naslouchaly tetě Timei o různých, ďábly (nebo dokonce anděly!) vymítacích bylinkách. Neodvažovala se říct, že by se za tím vším vrátila - že by z toho všeho Zdeňku zkusila vymanit. Kam by ji také vzala? K sobě do smečky, pokud nějaká taková bude? Pochybovala, že by byla její kamarádka šťastná; Že by se smířila s tím, že už s Minehavou nemohou mít to, co dřív měly. Kdybych tehdy...
Teď už to bylo jedno.

Duben 5

Protože se musela vyhnout vražednému mraveništi, její procházka se protáhla. Nechtěla chodit hlouběji do lesa, ale bohužel; Pokud nemínila být ponechána napospas osudu (který ji očividně mínil vrhnout právě do náruče mravenců na tak dlouho, aby z ní nezbyly ani kostičky), musela. Ale není to špatné, to zas nemožu řicť - snad lepší, než vřesovisko ako také. Enemže kdo by tam čekal smečku, pravdaže? Mohly bychom tam nerušeně žiť, a nezajímať sa o politikaření ostatních smeček. Bylo by to ale výhodné? Praktické? V životě by ji nenapadlo, že bude muset začít přemýšlet s takovýmto pragmatickým podtónem, ale bohužel - další z věcí, kterýmž se nejlépe do léta potřebovala naučit.
Nakonec, tohle byla ta nejlepší příležitost, jakou mohla dostat. Nevandrovala s Tundrou, a tak se nemusela snažit vetřít kamarádce do života a trochu si to tam pročmuchat; Namísto toho svůj čenich mohla pro jednou zabořit do sebe samé. Ale hlavně to s tú pracú na sobě nepřehnať, žertovala si už teď, po pyscích tančeje úsměv, však niektoré věci sa samy ukážú, až sa im bude chceť. To ani moja vola neovládne, sebeviaj by chcela!
Minehava se nakonec rozhodla, že jí neublíží, když si tu cestu lesem užije. Třebaže se tedy vrhla do jeho hlubin - právě tam, kam se jí prvé nechtělo! -, tu a tam si zvesela zapískala nějakou písničku, nebo zhoupla ocáskem.
Vrátilo ji to do chvíle, kdy se na Gallirei objevila poprvé.

Duben 4

Vyhřívaje se na tulivém slunéčku, vlčice napodobila jednu z ještěrek, které tu potkala a roztáhla se tak, až z ní byla perfektní placka (a koberec, našel-li by se někdo, kdo měl rád takovéto módní výstřelky). Eště, že ňa Tundra nevidí. Ta by sa mi smála - nebo hůř, odešla by za grúně a nechala ňa samotnú, ať si dělám, co chcu! Nebyla to úplně nejpříjemnější póza, ale přišla jí skvělá na opravdu rychlé sušení - tak proč se tomu vzpírat? Navíc, tvrdá, kamenná zem ji tlačila hned na několika místech, a to znamenalo, že většina její pozornosti putovala právě po jejím těle, ne do hlavy. Takhle ale také nemožeš přemýšlať. Co bys to byla za vůdkyňu, kdybys sama se sebú nevydržela, Minehavo? Musíš sa vzchopiť a dát sa do pořádku, aby sa měli na koho obrátiť. Hloupý cyklus! Nemohla z něj ven?
Její vnitřní hlas měl ale pravdu, to mu musela nechat. Kamkoliv mínila Minehava utíkat, vždycky by narazila na sebe samu - a proč by se vědomě vyhýbala někomu, koho znala tak, jako on znal ji? Připomnělo jí to zajímavý případ se stínem, který se bál svého vlastního vlka - a rázem se usmívala a převalovala, aby se už tak netrápila tím nepříjemným podložím. Však nejsu úplně marná, ako si myslím. Niektoré věci sa vyřeší za pochodu, a u iných si prostě sednu, až sa přede mnú vyjeví ve svojej plnej sile.
Přemýšlení jí zabralo dlouho. Prozřela teprve tehdy, co kdesi v dálavách zaskřehotal jakýsi veliký pták - nechtěla se stát jeho nepřítelem, a tak se honem posbírala (což bylo mnohem těžší, než ležení jako takové) a už-už zamířila zpět do stínů lesa.

Duben 3

Z hroudy hlíny nakonec vykouklo pěkně přemravenčené mraveniště. Podzimková vlčice v životě nepádila rychleji, aby se dostala k jakémukoliv zdroji vody; Mravence snad jako by posedlo jakési davové šílenství, a už-už se na ni hrnuli zleva, zprava, a někteří to možná zkusili i odvážným skokem z nejbližšího kmene, jakmile si povšimli obrovského nepřítele tak blízko svého domova. Ešče, abych je nechala vyhrať! To bych Tundru nepotěšila. Co by mi napsala na náhrobek? "Zde Minehava, kostra po mravencách." Nu, nechali by tam pro šedavou kamarádku alespoň ty kosti? O co by se nepostarali oni, to by jistě snědl les, ale... Ale nad tím určitě nemusí přemýšlet, protože jí tenhle osud neohrozí.
Jen co se dostala do vody a zvládla si udělat alespoň pár koleček tak, aby se černavých nepřátel zbavila, už-už se jí do hlavy zas a znovu vkrádaly ty samé myšlenky. Nad minulostí se lehko mávlo tlapkou, pravdaže - nad budoucností už však ne. Chce sa mi žiť takhle? Navždycky možná ne, však už by sa isto našla iná, šikovná cérečka, co by sa ujala vedení po mňa - ale na dlouho isto. Nebylo nakonec nicméně na uváženou, jestli jejich smečka vůbec vznikne; Pokud ano, jestli přežije? Nepředbíhala se? Netěšila se a zároveň nehrozila se něčeho, k čemuž možná ani nedojde? Enemže ty ostatné vlčice, také, ako my...
Minehava s dalším z povzdechů vylezla z vody.

Duben 2

Jak zvláštní, když vlk najednou nemusel hlídkovat někoho jiného - jako by se mu najednou rozjasnilo v hlavě, ba se mu hlava chtěla rozštěpit ve dví! Nebylo tomu dávno, co se spolu s Tundrou rozdělily, a o to méně času tak muselo uběhnout od Minehavina prapodivného, rychlého mentálního vyčerpání. Jojoj, škoda, že sme nakonec nešly vandrovať společně; Tohle je náročnější, než si pamatuju. Jak som mohla na Gallireu dojíť, aniž by sa mi mozek nevařil tak, ako teraz? Jak vlk jednou osaměl, měl najednou spoustu času přemýšlet - a právě tohle přemýšlení pak působilo jako jed, co se pomalu vrtal do každé jedné vrsty svaloviny, aby se tam usadil a pomaloučku, polehoučku působil. Musela som byť šílená, vydať sa pryč z Holubí smečky - sama. Jenomže tehdy to nebyla otázka toho, co je a není příjemné, no ne? Tehdy se sama sebe ptala jen na jedno:
Chce sa mi takhle už navždycky žiť? A pokud ano, su schopna se podvolit tomu, co by mňa v budúcnu čekalo?
Na některé podotázky existovaly jednoduché odpovědi - jediné, co jimi však dělala, byl odklon od právě oněch dvou hlavních otázek. Tak například: Skončila by som s vlkom, a měla bych děcka, a to by mi přeca nevadilo, ale: Vydržala bych teda žiť so samcom, nebo enem s našim potomstvem? Kam všude až sahala láska, která uměla vlka přinutit mnohé přehlížet? Milovala by někoho takového? Byla by toho schopná?
Hnědavá vlčice neurčitě kopla do hroudy hlíny a povzdychla si. Kdyby tak věděla!

<< Delta

Matně si představovala, jak divné bude být bez konstantní přítomnosti Tundry. Strávit s někým celou zimu bralo za své a třebaže se hnědavá vlčice málokdy upínala až do takového měřítka, musela sobě samé přiznat, že to nebude období, na nějž bude ráda vzpomínat. Však se zase potkáte. Eště ste sa ani nerozlúčily, a ty už sa chováš, ako bys bez ní nevydržela! „Většinu svých známých znám z juhu,“ alespoň co si vybavovala. Snad by si na všechny tyhle výpravy světem mohla půjčit Silju, ale věděla snad, kdo byli její rodiče? Navrch si nedovedla představit, jak by s jakous-takous žádankou přišla do její smečky: "Tož som si řekla, že bych si hen půjčila vašú cérečku, kdyby sa jí chtělo povandrovať po světě. Věř mi, bratře, vrátím ju v jednom kuse; To oko som jí nakonec nevypíchla, tak sa mi dá isto věřiť."? Jen nad takovou představou už musela potlačovat škleb, co se jí dral na pysky. Jak by zvládla udržet tvář před rodiči své dospívající společnice? Hej, bez hříchu na duši.
„Když to tak spomínáš,“ vyhrkla, co Tundra domluvila. Protože si ale první musela utřídit myšlenky, ještě chvíli mlčela. Až pak: „Kdybys potkala Juniper či Aranel, pozdravuj je po mně. Obě dvě majú rodiny a šecko, ale myslím, že by zrovna k těmhle dvěma mohla zaísť nějaká cérečka, že potřebuje pomoc,“ zavzpomínala nahlas, dodávající: „Třeba bychom díky nim našly akési cérky, kterým by sa s nama chcelo žiť. Majú ňa rády, a tebe by isto měly také.“ Aranel byla beta, a tak očekávala, že takové vlčice občas musela potkat; No, a Juniper byla tak hodná, že jí měl jistě tendenci svěřit trápení kde-kdo.
S takovýmto sdělením ji na jazyku ale zasvrběla otázka, kterou před chvílí odložila. Koho všeho šedavá asi znala, když se tak sebevědomě uškrnula? „Mám sa také dívať po akýchsi vlkoch?“ řkouc, zvídavě se pousmála na svou společnici.

>> Velká houština

„Vedly jsme si dobře,“ uzavřela nakonec s úsměvem a pokývnutím, ačkoliv jí na mysl tak jako šedavé vlčici přišel právě Ztracenec ze strašidelného lesa. Trochu ji dopálilo, že na posledním místě neskončil zrovna on - nebo alespoň pod jednou z nich! -, ale voda byla nepředvídatelná a bobři, s nimiž se do víru tohoto zápasu pustili, stejně-tak. Asi měl kohosi zkušeného, nebo věru chtivého po výhře. Kde je vůle, tam bývá aj cesta!
Hnědavá vlčice během jejich cesty nakonec pokývla hlavou jakýmsi směrem: „Musíme ísť tam.“ Bylo to jenom tušení podle toho, kudy-kam se slunce zrovna rozhodlo na vlky vykouknout - protože byla ale stále poměrně nezkušená s místním krajem, byl to jen chabý odhad. Snad by sa nám před založením té smečky hodilo viacero prozkúmať aj široké okolí, nejen to, které sa nachádza kolem vřesovišťa, dumala si pro sebe, nebo do ní získať kohosi, kdo by sa tu vyznal. V čem by ale měly větší štěstí? „Tundro, až dojdeme do Vřesoviska,“ povytočila se ke své kamarádce, co zrovinka vešly do (snad ne nadpřirozeného) lesa, „myslím si, že bychom sa měly na nějakú dobu rozděliť, a nabrať zkušenosti od místných.“ Vzpomínala si, že Nicosovi slíbila návštěvu Sarumenské smečky - nemohl by jí být nápomocen právě on? Asi by sa ale hodilo sa trochu dívať aj po budúcích členkách. „Znáš tu někoho, za kým bys mohla ísť?“ Jak dlouho tu vlčice už vlastně byla, než se potkala právě s Minehavou? Takových otázek! Jaké štěstí, že měly tak dlouho cestu; Nepochybně na ně ještě přijde.

>> Sekvojový les