Nepředvídatelné počasí je něco, co k podzimu už odnepaměti patří. Snad proto se nezlobíte, když vás na jedné podvečerní procházce překvapí maličká přeháňka - zrovna se vracíte z lovu a rozpálené svaly vítají ochlazení, třebaže není pořádné. Netrvá vám dlouho, než si na nebesích povšimnete mezi křišťálovými kapkami ještě něčeho jiného - zdá se vám to, nebo se v dálce opravdu začíná rýsovat duha? Kdy naposledy jste takovou krásu viděli? A kdy příště vám taková příležitost zase padne pod tlapky?
Nikdo vás nemusí dvakrát pobízet k tomu, abyste si našli místečko pod jedním ze stromů, které zírají dolů do vašeho domácího údolí, a takovou parádu si řádně užili. Je to opravdu krásné. Nadýchané obláčky jsou bělavé jako ovečky proťaty zlatou nití, skrz něž se tlačí právě kudrlinky slunéčka a nebe, které váš pohled musí cítit, začíná ve studu červenat. Duha, která se ještě před chviličkou ostýchala ukázat, náhle klade na celou podívanou démantovou korunu a vy cítíte, jak vás pohlcuje nostalgie.
Vzpomínky na mládí nejsou tím jediným, co vás avšak hřeje. Netušíte, kdy se k vám tahle drobotina posadila – vlastně jste si nevšimli ani toho, že už se nějakou chvíli opírá o vaše rameno a podobně jako vy zasněně zírá na kouzelné barvičky, na pyscích úsměv. A ačkoliv by vám taková blízkost jindy vadila, teď sedíte tak, aniž by se byť vaše ramena při nádechu zvedla.
Minehava jako právě duha je - napoprvé vlkům totiž může připomenout, že život se musí žít, nikoliv přežívat. Proč se nedarovat z každého krásného dne, do kterého se jeden vzbudí? Optimistický, přátelský úsměv rozdává na všechny strany (a že věru neustále, jelikož i v třeba takové nervozitě jí mimika táhne k smíchu) a vlastně by bylo zvláštní, kdyby ji někdo potkal v modré, pochmurné náladě. Svým hřejivě oranžovým přístupem ke každému dni se snaží nakazit každého, kdo ji zrovinka potká. Společnost vyhledává cíleně, protože se v ní cítí nejlépe, a se svým jazykem mnoha slov nikoho nemůže překvapit, že je v ní většinou nejhlasitější.
Nemůžeme na to ale hledět jenom z pozitivní stránky, jak by si možná sama přála. Duhy mají mnoho barev, a tak jsou ty méně líbivé naprosto nevyhnutelné - i proto vlky občas může pořádně urazit, protože se snažila vyloudit z vlků úsměv na těch nejméně vhodných místech, jako například pohřbu. Minehavin humor je velmi ohebný a přizpůsobí se čemukoliv - není mimořádné, že je poměrně morbidní, nevhodný a nechutný. Ne každý má na její černavost žaludek.
Mnoho problémů, jimiž se musí v životě prodírat, pramení z její důvěřivosti. Nenakládá s ní kterak neopatrně (nebo si to alespoň říká, aby se cítila líp), ale ani není příliš prozíravá. Pokud vůči ní vlk vystupuje s rouškou přátelskosti, nemusí se ani snažit na to, aby ji zmátl a zmanipuloval - sama se nepřetvařuje, nikdy. Kdo někdy objevil dobrý důvod na to se halit maskou a odepírat druhým možnost v nich vidět přesně to, kým jsou a vždycky budou? Proč; Protože se za sebe stydí? Nemyslitelné - alespoň pro ni.
Minehava je sebevědomá v sobě samé. Uvědomuje si své přednosti, ale také jejich hranice, stejně jako v sobě má prozkoumané takové tunely a mezírky, které nenaplní ani letitou prací. Velkou hlavu si z nich nikdy nedělá - snaží se je kompenzovat tím, v čem už dobrá je, nebo je kreativně obcházet (nutno podotknout, že sama kreativita ale ironicky je jedna z jejích slabších stránek). Nevychloubá se, nemaluje se výraznějšími barvami, jenom aby zapůsobila. Ba právě naopak! Je pokornou pracovnicí pro dobrou věc - své nadání využívá k tomu, aby druhým pomohla zlepšovat se v sobě samých. Chce to vesnici, aby jeden mohl růst, a ona je takovou vesnicí pro druhé hrozně ráda.
Přátelství se pro ni vrtkavá záležitost. Protože je velmi společenská, s vlky se seznamuje ráda - jenomže netrvá dlouho, než každý zabloudí k jejím neklidným tlapkám a uvědomí si, že dlouho asi nezůstane. Minehava je v srdéčku opravdový nomád, který se nerad poutá k jednomu místu, jednomu vlku - stezka světem je dlouhá a její tlapky v porovnání tak kraťoučké, že kdyby se zastavila, nestihne ji projít celou. Neposedí, není na ni převeliký spoleh. Právě v tom nakonec tkví rozdíl mezi letmými, milými známosti, jež si snaží automaticky tvořit, a opravdovými přáteli. Nestává se pranic často, že si někoho oblíbí tak moc, že pro ně obětuje střípek své cestovatelské duše, ale když ano… Slovy se to nedá vyjádřit - a proto to musíte poznat na vlastní kůži!
Minehava se po boku Nikodéma a Méi narodila do poměrně obyčejné smečky zvané Holubí. Narodila se mladičké Anastázii, kappa lovkyni, která o své březosti měla až do poslední chvíle pochybení (vlčata přivedla na svět uprostřed lovu na vysokou - vtipy o ulovených vlčatech se nesly loveckou skupinou ještě dlouho nato), a… A komu? Kdoví? Po poměrně napjatém tichu (které Anastázie přiživovala svým urputným mlčením) se v Holubí smečce začaly časem objevovat různorodé představy o jejich otci. Podle některých byl jejich otcem prašivý, zablešený tulák, co rád využíval poddajnost mladých vlčic; V jiných to byl velevážený syn některé z okolních smeček, který se k nim nemohl přiznat kvůli svému společenskému statusu.
Jako malé vlčátko ale mnohem častěji přemýšlela nad tím, kdo je ve skutečnosti její maminka. Nenastala někde nějaká chyba? Anastázie byla opravdu mladá - tak mladá, až by se jeden podivil, že vlčata vůbec odnosila -, a spolu s její nepřipraveností na novou roli své potomstvo odmítla vychovávat. Bolelo ji to, tak moc ji to bolelo a šlo to na ní vidět tak, že jí to nikdo neměl za zlé. Namísto maminky a tatínka se tak Minehava a její sourozenci všemu o životě učili od svých prarodičů, Darině a Štěpánovi, kteří je moc milovali. Vzhledem k vysokému věku obou vlčata vyrůstala jako poklidná, nepříliš výrazná trojice.
Pro mladičkou Minehavu se všechno změnilo ve chvíli, kdy do Holubí smečky přicestovali Tepeš, statný vlk s uhlově černou srstí, a jeho dcerka Zdeňka. Protože jí byla podobně stará, ihned se skamarádily a stala se z nich nerozlučná dvojka, kterou smečka stěží potkávala od sebe. Vlčice se srstí jako vrána v ní probouzela prazvláštní, nové pocity, které neuměla pojmenovat. Proč se podobně lehká jako pták necítila vedle kohokoliv jiného?
Minehavu to odnepaměti táhlo k hranicím. Ve smečce přihlásila právě k téhle funkci a Zdeňka jí, nepřekvapivě, byla v patách. Po dovršení druhého roku se jejich učitelkou stala její prateta, Timea, a obě mladé vlčice pořádně trénovaly, aby své smečce přivedly prosperitu. ...Pořádně? Každý hraničář dobře ví, že o svém povolání jen stěží mladé naučí, co by si sami neodvodili, a tak je Timea vedle hraničařiny začala učit něco naprosto odlišné - o světě duchů. Všechny tři se ještě za tmy každý den vydaly na standartní obchůzku hranic a vracely se až uprostřed hluboké noci, co spolu probrázdily kdejakým strašidelným místem, na němž, jak věřili, panovala paranormální aktivita. Po jedné z takových nocí dostala od Zdeňky prazvláštní kamínek, v němž byla otištěna spirálovitá ulita neznámého tvora: „To aby tě chránila, víš? Když ho budeš mít u sebe a nějaký duch na tebe přijde, najdou i tenhle kamínek a ta spirála je zmate tak, že se v ní ztratí.“ Minehava si jako právě takový duch častěji a častěji připadala, jenom s tím rozdílem, že spirálou, ve které zapomínala na všechno jiné, byly oči její kamarádky.
Život pro obě vytvořil zajímavou stezku. Minehavě popravdě bylo úplně jedno, jestli byla kostrbatá a plná kopřiv, nebo prašná, nebo třeba plná pavouků a jiné havěti - dokud jí po boku kráčela Zdeňka, každá jí přišla stejně pěkná, jako ta předchozí. „Musíme být opravdu osudové kamarádky,“ nalhávala si dlouhé týdny a měsíce, „ty nejlepší kamarádky.“ Jenomže jak nepasující, jak nicneříkající takové oslovení začalo být, jako by už bylo moc malé na to, aby pořádně chránilo všechno, co v něm bylo uloženo! Změnilo se mezi nimi snad něco zásadního? Ne. Přesto vlčice cítila, že mezi nimi bylo něco… Jinak.
Nebyla jediná. Když ji napoprvé prateta Timea přistihla na vlčici zasněně zírat dobrých pět minut, nekomentovala to. Napodruhé se jí zcela upřímně zeptala, jestli se bojí, že je Zdeňka duch. No a napotřetí? Napotřetí si Minehavu vzala stranou a konečně jí odhalila to, co si sama vlčice už dlouhé měsíce neodvažovala přiznat.
Komu jinému se se svými pocity svěřit, než své nejlepší kamarádce? Komu jinému darovat do tlapek vlastní srdéčko? No komu?! Minehava nepřemýšlela, třebaže měla. Po rozhovoru s pratetou zamířila přímo ke Zdeňce, která byla z jejího milostného vyznání nanejvýš zaskočená.
Kéž by to všechno dopadlo tak, jako v pohádkách. Nebyla Zdeňka na takové vyznání připravená? Co měla povídat ona, jež takovou věc také zažívala úplně poprvé?! Kdyby se tak mohla obrátit na svou nejlepší kamarádku, které by všechno mohla říct, věci by určitě dopadly jinak - v její prospěch. To by to ale nemohla být samotná Zdeňka.
Všechno to bylo najednou pryč. Pryč byly dlouhé, měsíčním svitem zalité výpravy, jež spolu se Zdeňkou a Timeou podnikaly; Pryč byl život, který si vybudovala a měla tak ráda. Od jejího milostného vyznání všechno bylo jiné, podivně chladné a proťato smutkem, jakoby se dopustila něčeho neodpustitelného. A dopustila?
Její jindy obdivovaná jinakost najednou nebyla sebevědomým projevem, ke kterému každý vlk mohl vzhlížet - stala se varovným, ostudným označením, co nad ní nepřátelsky viselo a varovalo všechny z Holuba, aby se od ní drželi dál. Šuškalo se kde-co: „Takhle nemoc je její rodině vlastní. Přesně jako její teta,“ nebo třeba: „Je její nemoc nakažlivá?“ Holubí smečka ji opustila v časech, kdy ji potřebovala nejvíc. Minehava se se zlomeným srdéčkem rozhodla, že jí takovou zradu oplatí úplně stejným chováním - rozloučila se se svými sourozenci a slíbila jim, že na ně nikdy nezapomene; Zamávala kopretinové louce, na níž byla pohřbena babička Darina; Zdeňce zase věnovala plochý kamének se spirálou, který od ní sama kdysi dostala. „Teď bude chránit zase tebe, Zdeňko. Ode mě.“
Minehava se bez jiného východiska vydala hledat svou tetu, Zorju, která údajně byla úplně stejná. Měla její teta také takové neštěstí a zamilovala se do někoho, koho nemohla mít? Věděla, jak takové pocity vůči kamarádkám potlačovat? Naučila by ji to? Nebyl to však jediný důvod, proč vyrazila ze smečky: Kdo by se zvládl procházet po místech, kde kdysi trávil čas s tou nejlepší vlčicí pod sluncem, když byl teď úplně sám?
Denně k ní přicházelo mnoho otázek, na které dodnes nemá odpovědi. Kdyby ve smečce byla bývala zůstala, ustaly by časem posměšné komentáře a škleby? Možná. Zamilovala by se do nějakého vlka tak, jak to měla každá vlčice? Možná. A Zdeňka, její nejmilovanější kamarádka - odpustila by jí její bláhové chování? Možná, možná, samé možná. Střípkem sebe samé nedovedla přijmout, že to všechno byla jenom její vina - další střepy Minehavě nicméně napovídaly, že se to všechno nemohlo stát zčistajasna.
Minehava bloudila tak dlouho, jak jeden bloudit může, než se z něj stane bludný kamének. Protože pevně věřila ve skutečnost, že svou tetu najde, u žádné tulácké tlupy dlouho nevydržela - a tak doputovala na Gallireu, cizí území, jehož pach štípal tajemstvím a co jakoby čekalo, až ho pořádně prozkoumá.
Zajímavosti:
- Minehava věří na duchy a samozvaně je také jejich lovec. Pokud nějaké místo uzná za plné duchů, snaží se jim buďto pomoct (uzná-li je za hodné), nebo je vyhnat (pokud si myslí, že jsou zlí).
