Příspěvky uživatele

Hlad v žaludku se ozval a nedočkavě se stále dožadoval svého. Hodnota poslední potravy byla opravdu nízká, proto nebylo divu, že se žaludek ozýval už po několika hodinách. Hodně jsem si zvykl na to nejíst tak často, ale teď jsem byl opravdu hladovej jak vlk. Hned bych něco zakousl, pomyslel jsem si a nechal si myšlenku přerušit hlasitým zakručením. Hrdě jsem vypjal hruď a snažil se porozhlédnout po okolí, jestli tu vůbec je nějaká možnost najít potravu, kterou bych si zaplácl břicho. Houby jsem viděl, nebylo tu snad nic, co by mi mohlo z téhle situace pomoci.
Hostina musela trochu počkat, stejně tak jako žaludek, protože jsem potravu musel nejdříve vystopovat. Honosně jsem zaryl čenich do země, zhluboka se nadechl a snažil se nasát jakýkoli pach v okolí. Huba mi šmejdila o sto šest, jak jsem se snažil něco vyčenichat. Hold budu muset jít na blind, řekl jsem si pro sebe, zdvihl hlavu a vyrazil. Hodně jsem se soustředil, abych vůbec zahlédl nebo zaslechl něco, co by mohlo uspokojit můj žaludek. Hned, jak jsem zaslechl nějaký zvuk, ohlédl jsem se tím směrem. Ha, zajíc! Hladomor byl snad u konce, ale ještě jsem neměl vyhráno. Horší část mě teprve čekala; ulovit si toho ušáka, který si to bezbranně poskakoval kolem. Hladově jsem zamrkal, zalehl a snažil se pomalu plížit. Hopsající zajíc netušil o tom, že ho mám na mušce, což bylo super. Hnát jsem ho nechtěl, proto jsem se připlížil co nejblíže, abych se mohl jen odrazit a chytit ho. Hop, jenže zajíc byl rychlejší a dal se na útěk. Hlad se opět ozval a ujal slova, na což jsem jen hlasitě vzdychl. Hloupě jsem si myslel, že je můj, musím více trénovat. Hluboce se ti omlouvám, hlade!

Můj plán byl jasný a prostý - vyhnout se vlkovi a v žádném případě se s ním nedat do řeči. Jenže jak to tak bývá, prostě mi ten plán nevyšel.
Hned potom, co jsem se snažil nenápadně proplout mezi keříky, sluneční paprsky asi evidentně osvětlily můj kožich a já hlasitě prozradil svoji přítomnost. Během chvilky si mě totiž vlk všiml. Zaslechl jsem jeho slova, která se rozlila tichem. Nechtěl jsem ho vyrušit, chtěl jsem prostě jen odejít. No co, nebudeme si tu přeci na nic hrát.
Na férovku jsem vyšel zpoza keřů a snažil se působit, jako že jdu prostě kolem. "Hm, chtěl jsem prostě odtud jen vypadnout," dodal jsem a vlka si prohlédl. Vypadal běžně, nebylo na něm nic až tak zvláštního, až na oči. Měl je světle modré a o tom jsem ještě tolik povědomí neměl, co to vlastně znamená. "Ty seš místní?" zabručel jsem jen a pak jsem povolil stažené svaly, už ze zvyku. Nevypadalo to, že by mě vlk chtěl hned sežrat, tak, jak tomu bylo při mé poslední zkušenosti.

Září 1/10 | Sirius

Vykračoval jsem si po území a doufal, že najdu nějaké příjemné místo, kde se uložím ke spánku. Popravdě na to nebyla zrovna nejlepší doba, protože se začalo rozednívat a slunce prozařovalo postupně oblohu, ale proč ne. Neměl jsem žádný cíl, nic, takže jsem vlastně mohl spát, kdy se mi zachtělo. Jen přes den to mohlo být o něco nebezpečnější.
Po chvilce jsem narazil až na pláž, která obklopovala jezero. To bylo veliké, dlouho jsem takovou velkou kaluž neviděl. A nedaleko u břehu stál vlk. Popíjel, ale nechtěl jsem ho nějak rušit nebo s ním jakkoli interagovat. Prostě jsem si chtěl hledět svého. Třeba je místní a zná to tu... třeba tě neporve, projelo mi hlavou. Bok jsem měl mírně ulepený od zaschlé krve nedávné potravy, ale bylo mi to jedno. Sledoval jsem ho svým jediným okem a pomalu přicházel k němu. "Hej! Ty," oslovil jsem ho. Už to bylo poměrně dlouho, co jsem na někoho narazil, tak jsem se do toho musel dostat. "Zdar, em," doplnil jsem ještě, zdvořile.

Své myšlenky jsem zamířil na jídlo. Byl jsem po cestě poměrně vyhládlý a neměl jsem teď žádné plány, takže krátký lov by mi opravdu pomohl. Pak možná nějaký odpočinek, rozhlédnutí se po okolí a kdo ví, na co nebo na koho natrefím. Nějak jsem tiše doufal, že na nikoho, nechtěl jsem se teď s někým rvát nebo něco řešit.
Přimhouřil jsem svoje jedno zdravé oko a podíval se do dálky. Lehce jsem se přikrčil, místo potravy jsem totiž spatřil siluetu vlka. Prakticky jsem zalehl na břicho a ušiska nastražil tak, abych nevynechal jediný zvuk, který by mohl přijít. Ale ne, prolétlo mi hlavou. Opatrně jsem se zdvihl a snažil se ho obejít z dostatečné vzdálenosti tak, aby si nemyslel, že mu jdu něco udělat nebo tak. Chtěl jsem si hledět svého a doufal jsem, že on bude taky.

<<< Minulost

Už jsem toho všeho chození měl dost. Chtěl jsem se na chvíli zastavit a odpočinout si, protože se mi začínalo poměrně dost ozývat i stehno z námahy. Ušel jsem pěknou řádku kilometrů, takže jsem se rozhodl, že se na chvíli zastavím.
Můj cíl byl nejasný. Před ničím jsem neprchal a nikam jsem nemířil. Zpomalil jsem, když jsem vešel mezi stromy. Území se měnilo poměrně často, ale i tak jsem se rozhodl si to tu trochu více prohlédnout. Navíc začínala noc a já tušil, že by bylo nejlepší si odpočinout. Vyspat se někde, kde přečkám do rána a pak pokračovat. Nevěděl jsem, kam chci dojít. Neměl jsem v hlavě žádnou vizi toho, co a jak chci v budoucnu udělat. Jen jsem věděl, že se smečkou a podobnými věcmi si dám teď chvíli pauzu. Možná by nebylo od věci něco ulovit.