Příspěvky uživatele

Září 1/10 | Sirius

Vykračoval jsem si po území a doufal, že najdu nějaké příjemné místo, kde se uložím ke spánku. Popravdě na to nebyla zrovna nejlepší doba, protože se začalo rozednívat a slunce prozařovalo postupně oblohu, ale proč ne. Neměl jsem žádný cíl, nic, takže jsem vlastně mohl spát, kdy se mi zachtělo. Jen přes den to mohlo být o něco nebezpečnější.
Po chvilce jsem narazil až na pláž, která obklopovala jezero. To bylo veliké, dlouho jsem takovou velkou kaluž neviděl. A nedaleko u břehu stál vlk. Popíjel, ale nechtěl jsem ho nějak rušit nebo s ním jakkoli interagovat. Prostě jsem si chtěl hledět svého. Třeba je místní a zná to tu... třeba tě neporve, projelo mi hlavou. Bok jsem měl mírně ulepený od zaschlé krve nedávné potravy, ale bylo mi to jedno. Sledoval jsem ho svým jediným okem a pomalu přicházel k němu. "Hej! Ty," oslovil jsem ho. Už to bylo poměrně dlouho, co jsem na někoho narazil, tak jsem se do toho musel dostat. "Zdar, em," doplnil jsem ještě, zdvořile.

Své myšlenky jsem zamířil na jídlo. Byl jsem po cestě poměrně vyhládlý a neměl jsem teď žádné plány, takže krátký lov by mi opravdu pomohl. Pak možná nějaký odpočinek, rozhlédnutí se po okolí a kdo ví, na co nebo na koho natrefím. Nějak jsem tiše doufal, že na nikoho, nechtěl jsem se teď s někým rvát nebo něco řešit.
Přimhouřil jsem svoje jedno zdravé oko a podíval se do dálky. Lehce jsem se přikrčil, místo potravy jsem totiž spatřil siluetu vlka. Prakticky jsem zalehl na břicho a ušiska nastražil tak, abych nevynechal jediný zvuk, který by mohl přijít. Ale ne, prolétlo mi hlavou. Opatrně jsem se zdvihl a snažil se ho obejít z dostatečné vzdálenosti tak, aby si nemyslel, že mu jdu něco udělat nebo tak. Chtěl jsem si hledět svého a doufal jsem, že on bude taky.

<<< Minulost

Už jsem toho všeho chození měl dost. Chtěl jsem se na chvíli zastavit a odpočinout si, protože se mi začínalo poměrně dost ozývat i stehno z námahy. Ušel jsem pěknou řádku kilometrů, takže jsem se rozhodl, že se na chvíli zastavím.
Můj cíl byl nejasný. Před ničím jsem neprchal a nikam jsem nemířil. Zpomalil jsem, když jsem vešel mezi stromy. Území se měnilo poměrně často, ale i tak jsem se rozhodl si to tu trochu více prohlédnout. Navíc začínala noc a já tušil, že by bylo nejlepší si odpočinout. Vyspat se někde, kde přečkám do rána a pak pokračovat. Nevěděl jsem, kam chci dojít. Neměl jsem v hlavě žádnou vizi toho, co a jak chci v budoucnu udělat. Jen jsem věděl, že se smečkou a podobnými věcmi si dám teď chvíli pauzu. Možná by nebylo od věci něco ulovit.