Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle byla opravdu zapeklitá situace. Pozitivní však bylo to, že jsme se našli. Skoro mi až zajiskřila jiskřička v oku, když jsem tam tak stál a prohlížel si jí. Ten kožich, který jsem nechal být a myslel jsem si, že to tím všechno vyřeším. To, že jsem se do ní prostě zakoukal a že jsem takový pocit nikdy předtím neznal. A bál jsem se ho. Že mi způsobí takovou bolest, se kterou se nevyrovnám. A díky tomu jsem nechal v bolesti žít Juniper, vlčici, která si to zasloužila ze všech vlčic nejméně.
Na její slova jsem sklonil hlavu a střihl uchem. Pak jsem se na ní podíval a dlouze nechal odmlku. "Nemusíš mi odpouštět," řekl jsem. Asi by to ani nešlo, sám bych byl plný vzteku ještě měsíce. "Zranil jsem tě a ty sis to nezasloužila. Tak si nezasloužím já to, aby si mi odpustila," řekl jsem vážně a lehce cukl koutkem. Ta radost, která se ve mně mísila z tohoto setkání, mě nutila se furt usmívat, ale nebyla na to vhodná situace.
Když se mě pak zeptala, jestli odtud nechci odejít, rozhlédl jsem se. "Vůbec to tu neznám, jsem tu velmi krátce," řekl jsem, "takže nemám problém odejít," doplnil jsem a podíval se jí do očí. "Ty se... chceš vrátit do krevního bratrstva?" Podíval jsem se na ní. Rozuměl jsem tomu, že chce zpátky za svými potomky, ale to bratrstvo bylo celé... upřímně? Trošku pošahané. Ale byl jsem oddaný, zachránili mi život. A poznal jsem ji.
Na její další slova jsem jen suše polkl. Povídala o mně svým potomkům. Našim potomkům. Těm, které jsem vůbec neznal a oni mě znali jen z vyprávění Juniper. A jak asi taková vlčice popisuje vlka, co jí v těhotenství ukáže záda? I přesto jsem však pocit, který mě nutil se s nimi seznámit, nechal vyhrát. "Chci je poznat, vidět je," odpověděl jsem. "Ale upřímně? Tenhle kraj je hezčí, jsem tu chvilku, ale jsou tu krásná místa. Co takhle pro ně dojít a vrátit se sem?" Navrhl jsem. "Ale rozhodnutí nechám na tobě. Já jen vím, že už neudělám tu stejnou chybu." Za tím jsem si stál.

A tak jsem tam tak stál a čučel na ni. Nemohl jsem tomu uvěřit, chvilkami jsem i zadržoval dech, abych se ujistil, že je to opravdu realita. Musel jsem se s tím smířit. Ten pocit, který však ve mně hrál na všechny noty, byl zvláštní. Byla to radost, možná nervozita a stud, ale byl jsem rád, že ji vidím. To mi dalo jasný podnět k tomu, že už ji nesmím opustit. Udělal jsem chybu.
Když jsem si to za tu chviličku všechno v hlavě poskládal, zdvihl jsem pohled a nastražil uši, které byly doteď nalepené na krk. "Udělal jsem chybu, odpusť. Neměl jsem tě opustit," začal jsem. Slova šla ven těžko, byl jsem přeci jen ten drsný, obávaný Merle, kterého se každý bál. A ne ten, co se jí tu teď bude omlouvat na kolenou. Ale co, už mi to bylo jedno, neměl jsem co ztratit a to poslední, co jsem teď měl, jsem ztratit nechtěl. "Vím, že už nechci odejít," dodal jsem ještě a s vážným pohledem se jí zadíval znovu do těch tyrkysových očí, které si mě toho jednoho dne onehdá pěkně namotaly.
Musel jsem ale zjistit, co tu dělá ona. Určitě sem nezabloudila jen proto, že by se mě snažila... ale ne, já jsem fakt idiot, řekl jsem si, když jsem slyšel její slova. Cítil jsem se jako ubožák. Jako přesně ten táta, o kterém všichni vypráví a kterého by nikdo za otce nechtěl. "Promiň," řekl jsem ještě velmi tiše, ale dalo se to zachytit. "Noo a," zdvihl jsem opatrně, velmi pomalu hlavu a pak pohled zapíchl o kus vedle jejích očí, "co... vlčata?"

Upřímně, chtěl jsem se štípnout, abych zjistil, jestli to je pravda. A co, tak jsem se kousl mírně do jazyka. Přivřel jsem oči a pocítil, jak se mi krev lije do tlamy. Byla to pravda, byla to ona a byla tady. Je skutečná, zopakoval jsem si to, abych si to uvědomil. Párkrát jsem ještě zamrkal a když promluvila a řekla moje jméno, jako kdyby mě polil... pot. Možná stud? Možná vztek na sám sebe. Kdo ví, ale necítil jsem se dobře. Opustil si ji, když byla těhotná, řekl jsem si znovu. Cítil jsem se jako odpad. A teď jsem tu před ní stál a nedokázal jsem jí ani dát nějakou pořádnou odpověď.
K mému překvapení se zatím jen zeptala, co tu dělám. Já být na jejím místě, trhám už chlupy. "No... já," začal jsem vysvětlovat, ale vlastně jsem ani nevěděl, "hledám. Ztratil jsem se. Odešel jsem z Bratrstva, tedy, chtěl jsem být jen chvíli sám se sebou, abych si konečně v hlavě srovnal, co od života chci. A když jsem se chtěl vrátit zpátky, ztratil jsem se. Co tu děláš ty? A jsi... v pořádku?" Měl jsem na ní tolik otázek. A v sobě jsem měl tolik emocí a tolik pocitů, že jsem ani nevěděl, který je ten správný. Asi žádný takový ani nebyl. Chtěl jsem ji obejmout, chtěl jsem se zahrabat pod zem. Chtěl jsem se jí omluvit a říct, že jsem se za ní chtěl vrátit, ale zároveň jsem chtěl mlčet... netušil jsem, co dělat.

S čenichem přiraženým k zemi jsem se snažil najít potravu. Měl jsem docela hlad a neměl jsem chuť se někde začít zase zdržovat. Prostě si ulovit, vyspat se a pak se zase projít a třeba něco zajímavého objevit. Takový ten typický stereotyp vlka.
V hlavě se mi ale začaly odehrávat myšlenky na minulost. Zabrousil jsem do mé rodné rodiny, vzpomněl jsem si na sourozence a trošku se musel zastavit. Chtěl jsem to nechat být, ale zase jsem došel k vlčici, se kterou... to bylo... no, jiné. Ale já jsem jen zbaběle utekl. Nesnášel jsem se za to, měl jsem sto chutí si za to dát prostě pěstí, ale evidentně mě osud potrestal už sám.
No a v tom, jak jsem tak stopoval, jsem zacítil pach. Ne ale ledajaký, až jsem si prostě myslel, že se mi to zdá. Jen jsem svráštěl čelo a pokračoval dál, ale on sílil. Začínal být skoro až reálný, že jsem si chvílí myslel, že tu je. Ale to je blbost. Pořádná blbost, snažil jsem se zatřepat hlavou, abych to vyhnal. Abych se toho, co mě požíralo jako červ uvnitř hlavy, zbavil. Ale furt to tu bylo. Je tu snad, nebo už mi hrabe? Přeskočilo mi, pomyslel jsem si. Byl jsem si tím jistý. Jenže pak jsem ji spatřil. Stála tam. Daleko, ale byla tam a já jsem si byl jistý, že... to je ona. Juniper.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Jediné, co jsem věděl bylo to, že už jsem se nehodlal vzdálit. Nechtěl jsem odejít. Šel jsem za ní. Sklopil jsem uši a vyrazil za vlčicí, jako kdyby to byla moje matka a já udělal ten největší prohřešek a čekal na trest. "Juniper," řekl jsem se skloněným pohledem a pak ho zdvihl do jejích stále tak úžasných modrých očí. "Juniper, já... promiň. Tak hrozně rád tě vidím," řekl jsem ještě. Chtěl jsem jí to všechno vysvětlit, ale zároveň jsem čekal tu spršku toho, jakej jsem idiot. A asi bych si to i zasloužil.

<<< Kiërb

Vypadal jsem opravdu zohaveně, ale co už. Musel jsem se s tím naučit žít. Nasál jsem do čenichu okolní pachy a pořádně se napil. Když jsem necítil nic jiného, než jen sebe, vyrazil jsem zase o les dál s doufáním, že v tomhle už třeba nějaký ten ušák, kterému zkrátím život, bude.
Dorazil jsem do lesa a na hranicích jsem se zastavil. Protáhl jsem si tlapky a znovu zívl, bez vydání jakékoli hlásky. To kdyby náhodou tu opravdu nějaké zvíře nedaleko bylo, abych ho hned nevyplašil. Ale nic jsem neslyšel. Naštvaně jsem se zamračil a rozhlédl se. Přirazil jsem čenich k zemi a pokusil se alespoň něco, nebo někoho začít stopovat. To by bylo aby nebylo.

<<< Jezevčí hájek

Loudavou chůzí jsem došel až za les, kde se linula řeka. Naštvaně jsem si dupnul do země. Těšil jsem se na nějakého zajíce, který bude utíkat, já budu ho nahánět, dostanu nával adrenalinu a až ho chytím, vychutnám si jeho čerstvé maso. A všechno bude zase v pořádku. Místo toho jsem stál u vody. Dobře, byly tu možná ryby, ale já nešel lovit kvůli hladu. Já šel lovit, abych se trošku zabavil a možná ještě doladil detaily v mé taktice, kterou jsem praktikoval. To nebylo přeci jen nikdy na škodu. Sehnul jsem se ještě nad hladinu a prohlédl si svou tvář.

>>> Tajga

<<< Mahar

Procházel jsem mezi jezírky a snažil se následovat vyšlapané cestičky. Až jsem došel do lesa, kde jsem trošku zvolnil a zívl. Nebyl jsem ospalý, spíše jsem se nudil. To znamenalo, že bych si mohl zalovit, jen tak, pro pobavení. To mě bavilo a vždycky mi to zvedlo náladu a zlepšilo den. Minimálně teď bych tím ještě zabil nějaký ten čas.
Jenže to nevypadalo, že by tady měl nějaký tvor žít. Bylo tu ticho. Zastavil jsem se a na chvíli zatnul dech, abych slyšel každý šramot. Ale nic. Ani větvička se nepohnula. Naštvaně jsem se zamračil a pokračoval tedy dál. Někde něco musí být.

>>> řeka Kiërb

<<< Lavender

Od jezírka jsem se postupně odebral až do močálů. Pořád jsem si stál za tím, že tohle místo bylo velmi taktické a pro smečku, která by chtěla být v bezpečí víc, než ty obyčejné v lese, přímo dokonalé. Nasál jsem vůni tlejícího dřeva a zaměřil pohled na pár brouků, kteří si hráli v kůře. Den rozjasňoval každý kout území a já mohl sledovat, co se tu děje a neděje. Chtěl jsem tu chvilku zůstat, ale začínalo mi být teplo. Nějaký ten les by nebyl od věci, navíc, procházka jen takhle malý kousek stála za starou belu, takže jsem se rozhodl jít o kus dál.

>>> Jezevčí hájek

Začínal jsem tomuhle světu rozumět, ale nevěděl jsem, jestli se mi chce ho chápat. Pohodlně jsem se rozkydnul a poslouchal vlčici, která mi to ještě trošku více vysvětlila. U toho jsem přikyvoval a v hlavě si to doplňoval myšlenkami, které jsem si nechával pro sebe.
Dozvěděl jsem se o tom, kde bohové sídlí a taky o tom, kde sídlí Isma. Takže kdybych něco potřeboval, věděl jsem, kam jít. Na to jsem jí děkovně přikývl a poslouchal dál. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval vědět. Všechno jsem si to sestavil do jednoho velkého obrázku jako mozaiku a začínal chápat, jak to tady chodí. A co bohové dělají a chtějí. Ta Smrt byla prostě mazaná a Život byl cápek, co se snažil udržovat rovnováhu. "Děkuji Ismo, jistě se někdy stavím," řekl jsem jí a máchl tlapou na rozloučenou. Teď jsem měl informace, které jsem potřeboval k tomu, abych se začínal tady, na Galliree, orientovat.
Rozhodl jsem se ale trošku projít a kdo ví, na koho narazím dál.

>>> Mahar

Listopad 10/10 | Varja

Doposlouchal jsem ho. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Měl jsem toho všeho a všech nějak plný zuby, jako kdybych snad vyčerpal svoji energii pro společnost. Jen jsem pokrčil rameny a když řekl, že půjde, přikývl jsem. "Dobře. Hodně štěstí i tobě," zamručel jsem prakticky neslyšně a sledoval, jak se vlk vzdaluje. Konečně jsem měl trošku prostoru pro sebe. Uklidnit se, napít se a v tichu si srovnat v hlavě to, co jsem vlastně od života chtěl. Chtěl jsem jediné a to bylo najít alespoň někoho z rodiny. Bylo jasné, že brácha byl asi ten, koho bych našel nejraději, ale i za toho pakouna Morgha bych byl rád, co si budeme. Tenhle svět s cizákama mě začínal nudit.

Listopad 9/10 | Varja

Trošku mi to přišlo, jako kdyby vlk četl moje myšlenky. Protože jeho otázka přesně navazovala na to, co jsem si řekl v hlavě. Že to stejně bylo k ničemu. Ale nemohl jsem se mu teď přiznat, že to, co tu razím, vlastně ani nevím, jestli je platný, nebo ne. "Cítíš, jo," odpověděl jsem tedy, to nebyla lež. "No," snažil jsem se najít správná slova i na druhou část jeho otázky. "Jako," začal jsem, přičemž už se dala jednoduše odhadnout moje nerozhodnost, "jo i ne." Nevěděl jsem, jak lépe to říct. "Uvidíme, jestli má cenu jim věřit," zaoblil jsem to ještě a podíval se před sebe, do neurčita.
Jeho poučování jsem neměl vůbec chuť poslouchat, ale už jenom z toho principu, že se vlk snažil být milý, jsem to prostě překousl. "Vrčení bylo hlavně proto, že jsem chtěl být sám. A urovnat si ty hovadiny v hlavě," odpověděl jsem ostře, "nepotřebuju se kamarádíčkovat. Stejně se nikomu nedá věřit," doplnil jsem ještě a sklopil uši ke krku. Nemyslel jsem to taky zle, ale po mých zkušenostech už jsem měl problém se o někoho opřít a věřit mu.

Listopad 8/10 | Varja

Kdybych nebyl postupně ovlivňován tím, jak se Varja snaží vycházet a být vstřícný, a taky tím východem slunce, už bych ho přinejmenším odtud vyhodil. Neměl bych na něj náladu. I přesto jsem mu dal ale šanci. Normálně by mi nějaký cizák byl ukradený, ale když jsem viděl jeho reakce, trochu mi ho bylo i líto. Protočil jsem oči a lehce se ušklíbl. "No, to nevím," dodal jsem. "Rituály jsou fajn, vlk se pak cítí.. mocný, svobodný a v bezpečí. Ti nahoře na něj dohlíží a chrání ho," odpověděl jsem, ale jestli tomu tak fakt bylo? Mám tomuhle vůbec věřit? Vždyť vypadám, jak vypadám, a taky mě nikdo neochránil, zavrčel jsem si pro sebe a pak se podíval na Varju. Začal mě pozitivně zavaloval slovy, kterým se mi taky nechtělo moc věřit. No, byl jsem uzavřený, do sebe a nedůvěřivý ke světu, prostě to tak bylo. A co? Nějaký šmudla to jen tak nezmění. Ne teď. "Hm, třeba jo. Já už ani nevím, čemu mám a nemám věřit. Nebo komu. Občas mi přijde, že jsem se ztratil spíš já, než oni," dodal jsem trochu více otevřeně, protože se to teď ve mně mísilo snad ve všech směrech. Nechtěl jsem na něj být tak hnusnej, moc si to nezasloužil. Cenil jsem si jeho snahy.

Listopad 7/10 | Varja

Začínal jsem toho mít plné zuby. Chtěl jsem se sem jen přijít napít a místo toho jsem tu teď otevřel pomalu školku s tím, že jsem učil nějakého cizáka o mém životě. Když jsem se nad tím zamyslel, přišlo mi to celé praštěné, proto jsem to přestal dál řešit. "Bohové to mohou být, ale spíš jen nadpřirození, než ti, co by někdo uctíval. Hah," zasmál jsem se jen ironicky. "Obětoval bych jim několik životů, kdyby bylo třeba," objasnil jsem. Doufal jsem, že to pochopí, jak to myslím. "To se vlk, jako ty, asi nikdy nedozví." Neměl jsem ani minimální důvod mu teď vysvětlovat, co to vlastně je. "Musel bys projít rituálem přijetí do kultu krve." Nechtěl jsem mu to všechno vysvětlovat, evidentně byl se svým životem spokojený, tak nebyl důvod tady ztrácet čas a hrát si, že ho to hrozně zajímá.
(//omg, mně ho je tak líto, nedávám být badass proti Varjovi :< ) Začal s sebou cukat a pomalu se mi až klanět. Mírně jsem se ušklíbl, to už byla jiná. Dodalo mi to zase na lepší náladě, ten fakt, že když budu chtít, bude se mi každý zase klanět. Odkašlal jsem si a prohlédl si ho. "Sakra, buď vlk. Vždyť vypadáš silně, tak se tu nekrč. Nechci se s tebou rvát," řekl jsem pak klidněji. "Prošel jsem si hodně věcma a nebylo to jednoduchý. Prostě už na nějakou naději nemám v životě místo. Natož na štěstí. Odkud seš ty vůbec? A proč si se rozhodl zůstat zrovna v týhle díře?"

Listopad 6/10 | Varja

K Varjově neštěstí na mě narazil zrovna v tu náladu, ve kterou bych to nikomu nedoporučoval. Lehce přidrzlým pohledem jsem si ho prohlédl a zavrtěl ještě jednou hlavou. "Tak jestli jim nosí nějaký blbosti za to, aby je naučili se ovládat, to není uctívání. Uctívání je, že v něco nebo někoho věříš a stojíš si za tím. Obětoval bys tomu život," dodal jsem hlubším hlasem a lehce stáhl uši ke krku. "V mém kultu, kde jsem žil ještě nedávno, jsme vyznávali Pravdu. Pravdu krve," dodal jsem ještě, ale bylo mi jasné, že to nepochopí. "Ti, co poznají Pravdu, poznají celý svět," odpověděl jsem ještě. Beztak to ten tvůj malej mozeček nepochroupá, abys tomu porozuměl.
Když se mi začal omlouvat, jen jsem si olízl čenich. "Hm," pokývl jsem jen. "Wau, neměl moc štěstí. Ty jsi ale bystrej, možná tak soudíš i podle mýho vzhledu, hm?" Opřel jsem se do něj a lehce se mu naklonil, aby viděl pečlivě všechny jizvy. Pak jsem mírně zabručel. "Jsou pryč. Nikdo z nich tady není," zavrčel jsem.

Listopad 5/10 | Varja

Na moji otázku reagoval tak moc překvapeně, jak jen to šlo. Netušil jsem, jestli se nad jeho odpovědí mám zasmát, nebo to bylo spíše k pláči, ale mírný úšklebek se mi přeci jen na tvář dostal. "Borůvky," dodal jsem ještě a mírně se i zasmál. Kdybych mohl, plácl bych se tlapkou po čele, ale byla mokrá a tak jsem jen nechápavě vrtěl hlavou. "No, třeba nějaké bohy, někoho, koho můžou vlci uctívat. Komu dávat oběti a tak?" Dodal jsem. "Borůvky můžeš leda tak sežrat, nebo spálit," doplnil jsem a mírně se při posledním slově ušklíbl. Jen jedním koutkem, pod okem, které tam nebylo.
Pak přišlo přesně to, co jsem čekal. "Heh," máchl jsem tlapou ve vzduchu, "jak nečekané." Když dodal, že to, že je nezná, neznamená, že tu nejsou, rozhlédl jsem se. "To je to tady tak velký, nebo?" Zeptal jsem se ho. Jestli už potkal takovou spoustu vlků a cítil se tak sebevědomě, aby mi řekl, že možná potkal někoho z mé rodiny, musel vědět, jak je to tu velké. Jako kdybych to nevěděl, že ví kulový.