Gallirea - Příspěvky uživatele

6. Věnovat někomu vyrobenou korunu a prohlásit ho/ji za pána/paní podzimu. (2 body)

Lov proběhl hladce a dokonce se mi dostalo i uznání od Finnicka. Sledoval jsem ho, jak byl úplně hotový, chápal jsem to. Dal do toho mnoho síly, proto nebylo divu. Přikývl jsem souhlasně a nelenil, abych se pustil do jídla. "Díky, taky dobrá práce. Nech si chutnat," řekl jsem mezi sousty a pokračoval v přežvykování.
K mému překvapení se vlk najednou složil. "V.. pohodě?" Zeptal jsem se ho, když jsem spolkl sousto a poté hned plnou tlamu slin. Vypadalo to, že je úplně unavený, pochopitelně. Anebo možná ne, protože tam, kam se složil, vytekla spousta krve. To byl skvělý nápad, měl jsem takový hlad, že jsem na krev skoro až zapomněl, proto jsem se hned k šedivákovi přidal. Lehl jsem si vedle něho a lehce se v krvi vyválel tak, abych ji měl po celém těle. "To je skvělé," doplnil jsem ještě. Krev jsem miloval a jakožto vlk z Krevní smečky jsem to měl stále zažité. Poté jsem vstal a podíval se na vlka. "Jedna věc ti chybí," zazubil jsem se lehce a otočil se, když jsem spatřil pár větviček a lupení na zemi. Tlapami a krví jsem lupeny slepil a větvičky čenichem strčil k nim, abych utvořil jakýsi věnec. Tedy, měla to být koruna, ale připomínalo to spíše věnec. Co už, měl jsem velké tlapky. Čapl jsem korunu opatrně do tlamy a donesl ji Finnickovi přímo na hlavu. "Tak," řekl jsem a udělal dva kroky vzad, sledujíc, jak se mi to povedlo. "Teď si úplný pán podzimu. S tou krví a vším to vypadá mega dobře," máchl jsem ocasem a zazubil se. Doufal jsem, že si to nevezme nějak osobně, ale to, že se vyválí v krvi, mi u něj udělalo malé, bezvýznamné plus.
Pak jsem se na něj ušklíbl, poslal do sebe ještě pár soust masa a spokojeně vydechl. "Díky za lov, snad na sebe ještě někdy narazíme. Půjdu se projít, abych to tu trochu prozkoumal," doplnil jsem a vyrazil směrem pryč.

>>>přes Midiam do Východního hvozdu

Můj plán zněl jasně a přišel mi poměrně fajn. Otázka ale byla, co na něj řekne Fin. Sledoval jsem ho a doufal, že si nepoklepe na čelo, protože jsem už přeci jen nějakou zkušenost s lovem měl. Proto jsem se rozhlédl a doufal, že to vyjde.
Když to šedivák promyslel, souhlasně pokýval a řekl, že mi dá chvíli času. "Dobře. Jdem na to," řekl jsem jen a pocítil, jak se mi mírně zvyšuje tep a já cítím takovou tu hořkou chuť na jazyku. Adrenalin se mi vléval do krve, i tak jsem ale našlapoval pomalu a opatrně. Měl jsem hlad a za každou cenu jsem hodlal srnu složit, ať už se dělo cokoli.
Jenže to jsem netušil, že borec nepočká ani na moje znamení a vyrazí. Zdvihl jsem zmateně hlavu, když jsem viděl, jak si to pálí a žene stádo srn. Byl jsem už skoro na místě, ale musel jsem přidat, takže jsem vykoukl a dal se srně naproti. Naštěstí mířila stejným směrem, jak jsme to plánovali, takže to bylo poměrně snadné. To nadbíhání.
Skolení jako takové už tak snadné nebylo. Vší silou jsem se v dostatečné vzdálenosti plánoval odrazit, ale ta mrcha udělala myšku a oběhla mě. Neváhal jsem ani sekundu, zaryl drápy do země a vyrazil za ní. Pak už jsem jen nabral rychlost a s tunelovým viděním se zaměřil na její krk, na který jsem skočil. A složil jsem ji. Pocítil jsem jen, jak se její krev roztéká u mě v tlamě a neskutečně jsem si to vychutnával.
Ještě párkrát jsem s ní škubl, aby to bylo jasné, ale už jsme byli složení na zemi. Zalehl jsem ji, pro jistotu a zakousl se znovu. Povedlo se. Brnkačka, řekl jsem si ironicky a koutkem oka sledoval, kdy se objeví šedivý kožich, abych mohl srnu pustit. Naštěstí už to měla za sebou, takže jsem nemusel čekat dlouho. Zdvihl jsem se a spokojeně spolkl sousto, které jsem držel v tlamě. Hladově jsem se olízl a pokývl na společníka, že je čas hodovat.

Finnick byl zvláštní vlk, ale nebyl tak špatný. Byl jsem poměrně rád, že jsem na něj narazil, mohlo to samozřejmě dopadnout i hůř. Když zopakoval moje jméno, souhlasně jsem jen přikývl. Neměl jsem tušení, jaký bude mít plán, jestli chce jít do vysoké a uspořádat tak prakticky lov, nebo jestli půjdeme na jistotu a prostě si každý ulovíme zajíce a je to. Proto jsem to nechal na něm, ani se mi nechtělo už přemýšlet, měl jsem fakt hlad.
Jakmile začal přemýšlet nahlas, jen jsem přikývl. "Jo, dobře, myslím, že to zvládnu," dodal jsem. Síly jsem měl dost, ale hlad mě teď trochu omezoval, nicméně jsem věděl, že se svou velikostí a mohutností se toho nemusím bát. Se srnkou si jistě poradím. "Jasný. Jdem na to, ať se už nažeru, mám fakt hroznej hlad," dodal jsem ještě a při představě čerstvého masa jsem spolkl nálož slin v tlamě. Pak už jsem se vydal za Finnem.
Šli jsme po pachu, který postupně sílil. Začal jsem našlapovat opatrněji, abych případně stádo nevyplašil. V tom jsem je spatřil. Srny byly celkem daleko, ale tím líp, mohli jsme alespoň trochu vymyslet taktiku. "Hej, támhle," špitl jsem k Finnickovi. "Když tu jednu, co je menší, naženeš zprava a předběhneš ji, támhle ji sundám," natáhl jsem packu před sebe na místo, které mi nejlépe vycházelo jak to, kde jsme se mohli se srnou potkat. Pak už jsem se na něj jen tázavě podíval a čekal, jestli je pro a jdeme na to.

1) Podívat se tam, kde sídlí oba Bohové. (2 body)
2) Potkat jednoho všechny ze svých "sourozenců". (3 body)
3) Dozvědět se od někoho, kdo ji ovládá, o magii příkazu. (1 bod)
4) Někoho vystrašit a nechat se vystrašit tak moc, že následující 4 posty se budeš bát svého stínu. (4 body)

Září 5/10 | Sirius

Zajímal jsem se o tuhle krajinu a ačkoli se vlk snažil mi vysvětlit a popsat vše tak moc, jak jen to šlo, moc moudrý jsem z toho nebyl. Nicméně jsem to chápal, asi bych taky měl problém popsat někomu úplně cizímu místo, kde žiji. Objasnil mi krajinu a smečky. "Čtyři? Takže to nebude tak velký kraj," odvodil jsem si. U nás byla smečka jen jedna, tedy, bratrstvo a bylo nás tam požehnaně, takže nějaké takovéhle rozdělení pro mě bylo těžko představitelné.
To zajímavější, co se týkalo bohů, už znělo lépe. "Život a Smrt?" Podivil jsem se. "Sorry, že to všechno opakuju," dodal jsem ještě, když mi to došlo. "A... to ani Smrt nechce oběti?" To už mi moc smysl nedávalo. "A to je všechno? A jak se s těmi bohy spojíte?" Když ne přes oběti a rituály, tak jak?

//Ještě jednou se omlouvám za takovou dobu ._.

<<< Jezevčí hájek

Z konverzace s vlkem jsem odvodil, že asi nemá moc vlčích přátel či rodiny, kterým by mu na něm záleželo. To mě na jednu stranu mrzelo, na druhou stranu mi to bylo jedno. Někdo to tak prostě má a když s tím žije, musí na to být prostě zvyklý.
Vklouzli jsme do lesa a s překlenutím slunce do temné oblohy jsem jen zavětřil. Cítil jsem, že tu nejsme sami, ale nijak mě to neomezovalo. Les byl jistě dostatečně velký k tomu, abychom si tu zalovili a nikomu tím nenarušili plány. Podíval jsem se na vlka a se zašustěním křídel od ptactva, které nedaleko nás sem tam udělalo ve vzduchu otočku jsem se rozhlédl. "Jo, tady to vypadá dobře," přikývl jsem a koukl do lesa.
Neměl jsem tušení a ani představu, co tu je možné ulovit, ale měl jsem hlad. Takže mi to bylo jedno, ať už jsme se hodlali pustit do menší srny nebo zajíce. "Těší mě," řekl jsem ještě. "Já jsem Merle... zvaný Merle," zazubil jsem se letmo. Nějak jsem neměl chuť a ani náladu hrát si dál na nějaký tajnosti, hlavně jsem moc nechápal, proč jsme to taky ze začátku dělali, proto jsem se snažil být už trochu příjemnější. Ale s hladem v hlavě to bylo těžké. "Tak co myslíš, zvládneme srnu, nebo půjdeme na jistotu pro zajíce?" Podíval jsem se na něj. Nechtělo se mi ani rozhodovat, vesměs mi to bylo jedno. Důležitý pro mě bylo si nacpat pupek.

<<< Tajga přes řeku

Asi na tom něco bylo, možná jsem opravdu byl horká hlava a občas jsem jednal dřív, než jsem se nad tím zamyslel. Co už, prostě to tak bylo.
Vlk vyzvídal, jako kdybych sem přišel všechny vyvraždit a obětovat nějakému rituálu, třeba pro Bohy. Nad tou myšlenkou jsem se zazubil, protože to se mohlo s klidem stát. Netušil jsem, co čeká za odpověď. "Tak já nevím, je to asi těžký pochopit, ale já mám vlky, na kterých mi záleží a chtěl bych o nich vědět," pokrčil jsem rameny, jak jen to šlo. "Žádná věda," dodal jsem ještě. Neměl jsem žádný záměr, zatím, takže ze mě neměl ani co dostat.
Dostali jsme se k tomu, že půjdeme na lov. Počasí ustalo, takže už to bylo reálnější, za což jsem byl rád. Pak na mě vlk vyvalil přímou otázku. Konečně za mě jednal narovinu a nevyptával se na věci, které si vytvořil v té jeho vlastní hlavě. "Řekl bych, že dobře, nějak jsem se to s tím naučil. Nic jiného mi nezbývalo, nějakou chvilku takhle žiju," dodal jsem a podíval se na něj. Pokračovali jsme dál.

>>> Narvinijský les

Září 4/10 | Sirius

Stál jsem před vlkem a na jeho otázku jsem mu i upřímně odpověděl. Evidentně ho to mírně pobavilo, ale já to nevnímal. Přikývl jsem na jeho odpověď, protože mi došlo, že tím poukazuje na sebe. Normálně bych k tomu měl kousavou poznámku, ale teď jsem od něj potřeboval zjistit informace, tak jsem se zdržel komentáře.
Posadil jsem se a poslouchal jeho popis téhle zajímavé země. V jeho podání už tak zajímavá nebyla, protože jsem pochopil půlku. Nejdůležitější pro mě však zmínil. Víra v Života a Smrt? Pomyslel jsem si. Bratři, sestry, nemějte strach. Bratrstvo bude v mé duši napořád, doplnil jsem si jen pro sebe. "Um, dobře," odpověděl jsem. "Ty... tohle asi často nevyprávíš, co?" Prohlédl jsem si ho a lehce se ušklíbl. "Teda, jako, bylo to zajímavý, ale moc jsem se z toho nedozvěděl. Nicméně máte tu dva Bohy? A... jak to s nimi funguje, nosíte jim nějaké oběti, nebo stačí rituály?" Šel jsem s věcmi narovinu, co bych to nějak tutlal, že.

Na jeho otázku jsem jen cukl koutkem tlamy a lehce pokrčil rameny. "Jako, upřímně... jsem tady ani ne den," zazubil jsem se, abych situaci mírně odlehčil, "takže ještě nevím, jaké to tady je. Podle toho se asi rozhodnu," dodal jsem ještě. Na jeho poslední připomínku jsem přikývl. "Jo, to je fakt. Ale je šílenost a šílenost," dodal jsem ještě. To, proč vypadám, jak vypadám, jsem rozpitvávat nechtěl. Do toho mu bylo s prominutím hovno.
Přikývl jsem. "To je dobrá otázka, nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Ale," nadechl jsem se a na chviličku se odmlčel, abych promyslel odpověď, "nikoho bych nepřemlouval. Stačilo by mi vidět, že jsou v pořádku," dodal jsem. Asi jsem byl vyčerpaný, nebo jsem už toho všeho měl dost, ale konverzace se mnou teď byla jednodušší a plynulejší, než obvykle. Vlk měl poměrně štěstí.
Navrhl jsem mu společný lov. Vypadal překvapeně, ale po chvilce jsem to pochopil. Sledovat jedním okem vlka a ještě podnebí mi úplně nešlo, takže jsem prakticky přehlédl, k jaké bouři se začalo schylovat. Uznal jsem, že to bylo asi trochu neodhadnuté. "Sorry, vidím to tak napůl," dodal jsem ještě lehce žertovně, když v tom se najednou ozvala rána. "Okej," dodal jsem ještě, když jsem vlka následoval. Myslel jsem si, že ví, kam jde, když tu je místní. O tom, že jde na blind, jsem neměl páru. Ale co, já jsem částečně šel taky (na) blind.

>>> za Finnickem

Vůbec jsem si nedal pět a pět dohromady, že vlk svými záhadnými odpověďmi se snaží o mně něco zjistit. A i kdyby, bylo mi to jedno, mohl se mě prostě zeptat. Na mojí další otázku odpověděl, jak se to vezme. To mi toho teda řekl. Než jsem se ho stihl doptat, pokračoval. "Hmm, to zní zajímavě. Přemýšlel jsem, že bych se po té cestě, co jsem urazil, někde na chvilku zdržel," doplnil jsem. Neměl jsem žádný tajný, skrytý záměr, takže nebylo proč něco ututlávat.
"Jako, hledám i nehledám," začal jsem hrát stejnou hru, jako on. "Pár jedinců se rozhodlo opustit naše původní... naši původní smečku, takže hledám. Ale nemyslím si, že na ně narazím tady. Ani na nikoho dalšího, koho bych znal," doplnil jsem ještě. O bratrovi jsem se zmiňovat nechtěl, z nějakého důvodu. Zatím to pro mě bylo poměrně citlivé téma.
Hned na to mi nabídl brusinku. Přikývl jsem a pár si jich utrhl, ale zakručení žaludku uvedlo situaci na pravou míru. "Brusinky jsou fajn, ale jsem spíše na maso," uchechtl jsem se, "zrovna jsem si chtěl jít zalovit. Nechceš se přidat?" Nabídl jsem mu. Lovení ve dvou bylo přeci jen o něco jednodušší.

Září 3/10 | Sirius

Byl jsem poměrně rád, že jsem narazil na klidného vlka, ačkoli byl mírně rozhořčený z mého úvodu. Co už, nebyl jsem nijak extra otevřený, přátelský vlk, co by se s každým čumáčkoval a lezl mu do zadku, tak si na to prostě musejí ostatní zvyknout. Nad jeho poznámkou jsem jen střihl ušima a nereagoval, ono ani moc nebylo jak.
Na vlka jsem hned vychrlil otázky ohledně tohohle kraje. Vlk doplnil, že se tu narodil, takže místní byl. Na jeho další poznámku jsem se mírně uchechtl. "Takže nejsem jediný cizinec, co se takhle debilně ptá," odvodil jsem si s úšklebkem. "Budu rád za jakoukoli informaci, takže klidně jako pohádku," dodal jsem s přetrvávajícím pokřiveným úsměvem, díky mé jizvě, a u toho jsem se posadil.

Září 2/10 | Sirius

Evidentně jsem asi svým oslovením úplně nezabodoval, ale co už. Bylo mi to putna, chtěl jsem jen zjistit informace a dál se s nějakým cizincem nezahazovat. Chtěl jsem se odtud hlavně dostat pryč. Vlk na mě působil mírně zmateně, ale to nebylo tak udivující jako fakt, že měl něco zapíchnutého v uchu. Máchl jsem nad tím tlapou. "Jo, sorráč," dodal jsem ještě. Omluvy mi nešly úplně stejně jako právě konverzace.
Zeptal se mě, co potřebuji. "Zrovna jsem sem přišel a nevím... jsi místní? Znáš to tu tady?" Musel jsem o tomhle kraji zjistit co nejvíce, ale chtěl jsem být zároveň i opatrný. Jeden nikdy neví, na koho narazí a s mojí zkušeností už jsem nehodlal znovu riskovat to, že přijdu ještě o druhé oko.

Vlk se ve mně snažil najít nějaké podezření. Nešlo o nic jiného než jen o to, že jsem se mu prostě chtěl vyhnout. Naopak, když jsem se nad tím teď zamyslel, bylo fajn možná zjistit nějaké informace o tomhle kraji. Jaké bohy vyznávají, jak velký kraj to je a tak všechno možné. A jaké bratrstvo tenhle kraj pokrývá. "No jo, nechtěl jsem se vykecávat, ale co už," máchl jsem tlapou a snažil se udělat lehkou humornou tečku, ale moc mi to nešlo.
Zřejmě jsem nepůsobil úplně důvěryhodně tím, jak jsem vypadal. Bylo mi to fuk. Na jeho neúplnou odpověď jsem se jen lehce zamračil. "No, ani moc ne," nepochopil jsem jeho styl humoru, nebo co to mělo být. "Je to tu velký kraj?" Doptal jsem se ještě. Zajímalo mě toho hodně, ale bylo mi jasné, že kdybych všechny svoje otázky vychrlil najednou, vlk mi ani na jednu neodpoví.

Hlad v žaludku se ozval a nedočkavě se stále dožadoval svého. Hodnota poslední potravy byla opravdu nízká, proto nebylo divu, že se žaludek ozýval už po několika hodinách. Hodně jsem si zvykl na to nejíst tak často, ale teď jsem byl opravdu hladovej jak vlk. Hned bych něco zakousl, pomyslel jsem si a nechal si myšlenku přerušit hlasitým zakručením. Hrdě jsem vypjal hruď a snažil se porozhlédnout po okolí, jestli tu vůbec je nějaká možnost najít potravu, kterou bych si zaplácl břicho. Houby jsem viděl, nebylo tu snad nic, co by mi mohlo z téhle situace pomoci.
Hostina musela trochu počkat, stejně tak jako žaludek, protože jsem potravu musel nejdříve vystopovat. Honosně jsem zaryl čenich do země, zhluboka se nadechl a snažil se nasát jakýkoli pach v okolí. Huba mi šmejdila o sto šest, jak jsem se snažil něco vyčenichat. Hold budu muset jít na blind, řekl jsem si pro sebe, zdvihl hlavu a vyrazil. Hodně jsem se soustředil, abych vůbec zahlédl nebo zaslechl něco, co by mohlo uspokojit můj žaludek. Hned, jak jsem zaslechl nějaký zvuk, ohlédl jsem se tím směrem. Ha, zajíc! Hladomor byl snad u konce, ale ještě jsem neměl vyhráno. Horší část mě teprve čekala; ulovit si toho ušáka, který si to bezbranně poskakoval kolem. Hladově jsem zamrkal, zalehl a snažil se pomalu plížit. Hopsající zajíc netušil o tom, že ho mám na mušce, což bylo super. Hnát jsem ho nechtěl, proto jsem se připlížil co nejblíže, abych se mohl jen odrazit a chytit ho. Hop, jenže zajíc byl rychlejší a dal se na útěk. Hlad se opět ozval a ujal slova, na což jsem jen hlasitě vzdychl. Hloupě jsem si myslel, že je můj, musím více trénovat. Hluboce se ti omlouvám, hlade!

Můj plán byl jasný a prostý - vyhnout se vlkovi a v žádném případě se s ním nedat do řeči. Jenže jak to tak bývá, prostě mi ten plán nevyšel.
Hned potom, co jsem se snažil nenápadně proplout mezi keříky, sluneční paprsky asi evidentně osvětlily můj kožich a já hlasitě prozradil svoji přítomnost. Během chvilky si mě totiž vlk všiml. Zaslechl jsem jeho slova, která se rozlila tichem. Nechtěl jsem ho vyrušit, chtěl jsem prostě jen odejít. No co, nebudeme si tu přeci na nic hrát.
Na férovku jsem vyšel zpoza keřů a snažil se působit, jako že jdu prostě kolem. "Hm, chtěl jsem prostě odtud jen vypadnout," dodal jsem a vlka si prohlédl. Vypadal běžně, nebylo na něm nic až tak zvláštního, až na oči. Měl je světle modré a o tom jsem ještě tolik povědomí neměl, co to vlastně znamená. "Ty seš místní?" zabručel jsem jen a pak jsem povolil stažené svaly, už ze zvyku. Nevypadalo to, že by mě vlk chtěl hned sežrat, tak, jak tomu bylo při mé poslední zkušenosti.