Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 2/10 | Varja

Užíval jsem si to, že jsem se mohl pořádně napít a mít chvíli klid. A když myslím chvíli, byla to opravdu jen chvilka, proto jsem se hned zamračil, když mě neznámý pozdravil. Prohlédl jsem si ho svým jedním okem a jen přikývl. "Zdar," dodal jsem a odvrátil pohled na vodu. Ačkoli se vlk zdál být přátelský, nějak jsem neměl náladu na to se teď čumáčkovat.
Evidentně si ten druhý prostě chtěl pokecat, na což já jsem jednoduše nebyl. Pokrčil jsem rameny a podíval se do dálky, nad hladinu, aniž bych mu věnoval pohled. "To tak bývá, už je konec roku," řekl jsem a znovu sklonil hlavu, abych se napil. Vo co mu jde? Vypadám snad jako někdo, s kým se chytne za tlapky a bude tu šťastně skákat kolem vody? Měl jsem chuť na něj zavrčet a odehnat ho, ale zatím jsem ho nechal. Kdo ví, třeba mi taky přinese nějakou zajímavost, o které ještě nevím. "Místní?" Zeptal jsem se jen během pití.

Listopad 1/10 | Varja

Pomalu jsem se potuloval kolem vody. Byl jsem rád, že jsem narazil na jezero, z toho všeho cestování mi trošku vyschlo v hrdle a tak jsem se mohl ještě pořádně napít. Bylo cítit, že brzy přijde zima a jezera budou zamrzlá, na což jsem se těšil, ale pak nebylo tak jednoduché se jít prostě napít, tudíž jsem si to teď ještě užíval. Došel jsem až ke břehu a mírně smočil i špičky tlap s tím, že jsem se snažil nenamočit moc. Nebylo až takové teplo. Zima přichází, meh, řekl jsem si pro sebe. Byl jsem nějak bez nálady.
V tom jsem koutkem oka spatřil vlka, který byl nedaleko. Neměl jsem chuť se s ním bavit, chtěl jsem jen se napít a pokračovat dál, někam... pryč.

Moc děkuji za akci, byla skvělá ^^

Keziah - 20 bodů = 1 teleportační lístek, 70 mušlí a 5 drahokamů
Badri - 2 body = 10 mušlí
Tomáš - 20 bodů = magie emocí, 20 mušlí a 5 kytek :)

Děkujiii

Přidáno, dělám si přehled inventů na nákup, tak jsem si to nahodila, ať vím, na čem jsem :D

Říjen 5/10

Lehce jsem zatřepal hlavou a řekl si, že už nad takovými debatami nebudu přemýšlet. Nebylo to přeci o tom, jestli sem patřím, nebo ne. Bylo to o tom, jestli tu chci zůstat. Počítal jsem a byl jsem smířený s tím, že mojí první rodinu nikdy nepotkám a krevní bratrstvo tady asi taky nebude. Už jenom z toho důvodu, že tu nefungují stejné principy, jako právě u nich. A ačkoli vlků bylo v té smečce mnoho a spousta jich odešla, ta pravděpodobnost, že někdo z nich bude tady, byla minimální. Ale já jsem tu přeci byl, taky jsem sem zabloudil. Jenže si tam ani neznal všechny, i kdyby tu někdo od nich byl, znal si jen pár vlků, napomenul jsem se. Bylo to tak a bylo mi to k ničemu.

Říjen 4/10

Přesto ve mně zůstávalo vnitřní napětí – otázka, zda je moje místo tady, nebo jestli mám vyrazit do světa a hledat nová dobrodružství.
Srdce mi tluče v rytmu neklidu a já se cítil rozpolcený. Mohl jsem zůstat a poznávat každý kout Gallirei, nebo se pustit do nových výzev a objevovat neznámé země. Zatímco jsem se procházel, cítil jsem, jak se moje myšlenky snoubí s šumem stromů a vzduchem, a já jsem si uvědomil, že odpověď možná není tak daleko. Možná, že místo, kde patřím, není otázka volby, ale o tom, co mě skutečně dělá šťastným. A právě tohle mě vedlo dál, k dalším dobrodružstvím, k novým přátelům a k dalším příběhům, které teprve čekaly na to, aby byly napsány.

Říjen 3/10

Přišel jsem na křižovatku svých myšlenek – měl jsem na Galliree zůstat, nebo z tohoto světa odejít a pokračovat v cestování? Gallirea je místo, kde vlk asi zažije mnoho krásných okamžiků, ale také bolestivých vzpomínek. Jaký smysl mělo zůstávat na jednom místě, když jsem v srdci toužil po dobrodružství? Kde byla ta svoboda, po které jsem toužil, když jsem se rozhodl opustit domov?
Další kroky mě dovedly hlouběji do lesa, a já si uvědomil, že příroda kolem mě mi poskytovala útěchu, kterou jsem tolik potřeboval. Les byl mým společníkem, jeho klid a krása mi dávaly sílu, abych se postavil vlastním pochybnostem.

Říjen 2/10

Byli to vlci, se kterými jsem sdílel nejen radosti, ale i těžké chvíle, a najednou jsem byl sám. Možná někde daleko, v jiném koutě tohoto světa, prožívají své vlastní dobrodružství. Představoval jsem si, jak se smějí a společně se radují, zatímco já tady bloudím lesem a přemýšlím o tom, co se stalo.
Moje hlava byla plná otázek. Bylo by možné, že je někdy ještě potkám? Dlouhá léta jsme spolu strávili, a i když jsme se vydali vlastními cestami, vzpomínky zůstávaly. Měl jsem v sobě naději, že naše cesty se opět protnou, a to i navzdory tomu, že jsem se odtrhl od svého domova. Zanechal jsem za sebou známý svět a vykročil do neznáma, ale ta touha po spojení s rodinou a bratry zůstávala.

Říjen 1/10

Kráčel jsem tiše lesem, užíval si podzimní atmosféru, která mě obklopovala svými teplými barvami a uklidňujícím šelestem listí pod mýma nohama. Listy se pomalu měnily na odstíny žluté a červené, a já se cítil, jako bych byl součástí živého obrazu, který se měnil s každým krokem. Vzduch byl chladný, ale příjemný, a já si vychutnával vůni tlejícího dřeva a mokrého mechu. Tohle roční období mi vždy připadalo jako čas zamyšlení, a dnes nebylo výjimkou. Zatímco jsem procházel mezi stromy, myšlenky na rodinu a krevní bratrstvo mě neustále pronásledovaly. Kde asi teď jsou? S kým se potkali, jaké mají příběhy? Byl jsem s nimi spojený silnými vazbami, které se časem nevytrácely, a přesto jsem se teď cítil osamělý.

Musel jsem uznat, že jsem měl docela štěstí. Na místo i na vlčici, se kterou jsem se setkal. Byla zdejší a díky tomu jsem měl možnost zjistit co nejvíce informací o tomhle místě. Navíc byla sdílná, takže to všechno pěkně hrálo do karet. Přikývl jsem na její první odpověď a poslouchal dál.
Co se týkalo zdrženlivosti cizinců, řekla, že většinu vlků už podruhé nepotkala. "A nemohou za tím být ty magické věci taky třeba?" Zeptal jsem se spíše zvědavě. Kdo ví, jestli vlci odtud taky odcházeli, asi určitě. Ale když už se sem někdo dostane, přeci jen tu chce zůstat. "Anebo je to tak velký kraj, že je prostě těžké najít jednoho vlka," doplnil jsem ještě zamyšleně, ale nechal jsem to být. Mojí představu černé jámy, kam se vlci po nějaké době shazují jsem odstranil z hlavy. (//This is Spartaa :D)
Vlčice se mi představila jako Isma a začala vysvětlovat, jak je to s magií a bohy a těmi všemi věcmi. Porozuměl jsem tomu, už jsem předtím i zjistil, že oběti se tu bohům nedávají, což mě dovádělo k další otázce. "Díky, skvěle si to vysvětlila. Ale když neděláte žádné rituály a oběti bohům, za co teda těm vlkům pomohou? Jen tak to jistě nedělají," dodal jsem ještě a sledoval, jak má krátký ocas. Až teď jsem si toho všiml. Pak jsem ale pohledem sjel zpátky do jejích očí, přišlo mi to neslušné jí... hledět na ocas. "Moment, i fyzické?" Došlo mi najednou. "Takže třeba sílu? Nebo rychlost běhu? To je taky možné?" To bylo velmi zvláštní, ale musel jsem to zjistit.

Vlčice souhlasila, že tohle místo je klidné právě díky květinám, které se tu po území rozsévaly. Přikývl jsem. Když jsme narazili na téma území jako takového, prozradila mi, že tu kdysi bývala smečka. "Takže si zdejší," odvodil jsem si, ačkoli mi to jistě vlčice plánovala říci hned při další otázce. "Ale místo je to chytré, to souhlasím. Za mě skvělé na smečku, proč ne," doplnil jsem ještě a porozhlédl se. Jezírka, takže vody bylo dost. Potrava se tu našla taky, nedaleko les, navíc i les byl součástí tohoto území, takže tu bylo prakticky všechno. Škoda, že už tu taková smečka není, neměl bych problém v ní setrvat.
Vlčice mi začala povídat o jejím původu. Byla zdejší, narodila se tady, což jsem ještě neslyšel. "Zajímavé. Takže to tu znáš, jak vlastní drápy," zazubil jsem se lehce a porozhlédl se ještě. "Vypadá to, že sem hodně vlků přichází. Asi je proč... ale moc vlků se tu asi nezdrží, či?" Vyzvídal jsem trochu zvědavě, spíše proto, abych věděl, jestli tu má cenu zůstat, nebo ne.
Jakmile ale nadhodila další téma, přizdvihl jsem obočí. "No, ani moc ne. Jen vím, že tu magie nějaké jsou, ale jak to celé funguje, to nemám páru. Jsem Merle mimochodem," představil jsem se ještě, abych nebyl nezdvořilý, "vysvětlíš mi to?"

Vlčice byla evidentně v umu komunikace na stejném bodě, jako já. Upřímně, kdybych nebyl omámenej těma levandulema v okolí, asi bych na ní ani nepromluvil. Nějak jsem měl toho kecání dost, měl jsem chuť si jít jenom lehnout a mít klid. Ale co už. Mohla být zdejší a říct mi víc, než Fin.
Po mé otázce mi řekla, že to jde a tak jsem se usmál, mírně. Přikývl jsem. Pak začala mluvit o tomhle místě, což bylo alespoň něco zajímavého. "Je to tady takový... jiný. Uklidňující. Ale bude to těma kytkama určitě," dodal jsem a podíval se na fialové rostliny. "Za mě močály jsou fajn. Nebezpečný, ale pro vlky, co je znají, tak jsou skvělým útočištěm," dodal jsem zamyšleně. Máchl jsem ocasem a sedl si nedaleko od vlčice. Ona se mě zeptala, jestli jsem zdejší. Na to už jsem se usmál o trochu více doširoka. "Hah, to fakt ne. Nedávno jsem přišel. A ty?" Podíval jsem se na ní. Vypadala jako někdo, kdo se tady narodil, ale nechtěl jsem soudit, aniž bych ji alespoň trochu znal.

Postával jsem u jezírka a nasával vůni levandulí. Užíval jsem si to, večer se pomalu chýlil ke konci a slunce se postupně dostávalo za obzor, takže brzy začne noc. A v nočním světle mě tohle území zajímalo ještě o něco více, protože jsem se těšil, jak to tu bude zvláštně lesknout zář měsíce na hladině jezírek.
Nicméně jsem uslyšel kroky. Zpozorněl jsem, ale nevěnoval jsem pozornost. Byla to vlčice, což bylo sice fajn, ale já jsem se nechtěl nechat rušit. Pozdě. Pozdravila, takže jsem se snažil nasadit alespoň trošku vlídnější pohled, když už jsem se tu cítil tak uvolněně. "Zdravíčko," odpověděl jsem ze slušnosti. Nechtěl jsem se bavit, ale ta vůně tady mě nutila být o něco uvolněnější. Mírně jsem se i usmál. Vlčice byla hnědá a měla zelené oči. Začínal jsem i chtít si s ní povídat, ale vůbec jsem netušil, co mám říkat. "Jak to jde?" Dodal jsem ještě. Trapně, ale aspoň něco. Netušil jsem, co jí mám říkat, na vedení konverzací jsem moc nebyl, co si budeme.

<<< Mahar

Postupně jsem se dostal až na místo, kde zem nebyla tak měkká a podmáčená. Byla pevná a já se cítil jistěji. Pozvolna jsem zpomalil a rozhlížel se. Nikdy jsem nic podobného neviděl, západ slunce tomu dodával skvělou atmosféru. Tiše jsem sledoval, jak jsem se dostával k jezírku, které bylo trochu jiné. Větší, ale příjemnější, navíc obklopené rostlinami, které byly fialové. Už pomalu dokvetly, takže jsem se ještě naposledy snažil stihnout k nim přičichnout. Všechno tu bylo tak uklidňující, že jsem se rozhodl tu chvilku zůstat. A užít si tohle místo, které mi z nějakého důvodu přišlo strašně fajn. Kdo ví, co tu kdysi dávno předtím bylo, ale já jsem se cítil, že tady je přesně ten spot, kde si chci odpočinout a chvíli načerpat sílu.

<<< Východní hvozd přes Hadí ocas

Postupně jsem se dostal lesem kolem řeky, kde jsem se ještě zastavil a napil se. Spokojeně jsem se protáhl a vyrazil dál. Bylo na čase to tu trošku prozkoumat a zjistit, co to vlastně je ta Gallirea. Neváhal jsem tedy a vyrazil dál.
Pokročil jsem až k lesu, který měl košaté koruny, které se začínaly zbarvovat do barev podzimu. Prostoupil jsem mezi kmeny stromů a došel na pláň, která byla posetá desítkami jezírek. Západ slunce na nich maloval různé obrazce a já jen užasle sledoval tohle místo. Navíc to tu vonělo, tak klidně a sladce, že jsem se rozhodl ještě chvíli zůstat. Opatrně jsem sledoval, kam šlapu, až jsem se dostal prakticky do středu území.

>>> Jezírko Lavender

<<< Narvinij přes Midiam

Pokračoval jsem dál. Měl jsem nacpaný pupek, takže jsem se cítil velmi spokojeně. Ani jsem nemohl popsat to, jak mi maso bodlo. Navíc jsem na sobě měl několik znaků, které jsem si na sebe načmáral krví, takže jsem se cítil úplně spokojeně. Netrvalo dlouho a doběhl jsem do nějakého lesa. Ani jsem netušil, že kdybych se tu zdržel déle a více se tu porozhlédl, mohl tohle být můj jeden z nejšťastnějších dní, protože jsem tu nebyl sám. Ale místo toho jsem si to štrádoval podél hranice a přítomnosti mně známých vlků jsem se vyhnul. Bohužel.

>>> Mahar přes Hadí ocas