Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to fajn. Sice počasí stálo za bačkoru, ale byl jsem s Juniper a byl jsem spokojený. Sem tam se mi po tváři rozlil i mírný úsměv, který byl trošku nepřirozený, protože jsem se snad pořád jen mračil, takže to bylo zvláštní.
Přitulil jsem se ke své partnerce a spokojeně vydechl. Na její slova jsem jen přitakal "m-hm," a souhlasně mírně zavrtěl hlavou. Když mě napadlo, že bych mohl trošku využít magie, doufal jsem, že to půjde snadno. A šlo. Po chvilce tu poletovaly malé plamínky a ty napomáhaly k trošku většímu teplu, ale i přesto jsem se od jejího kožíšku nevzdálil. "Ani nevím, co všechno umím," přiznal jsem se. Tohle bylo první, co mě napadlo a povedlo se to.
"Něco najdu, neboj," ujistil jsem jí a pak jen opět souhlasně přikývl. "Zkoušela si vůbec tu svou magii? Víš, co zvládneš a tak?" No nějak jsme ten čas museli zabít, no ne?

Měli jsme plán, který zněl úplně dokonale. Dokonce bych i řekl, že jsem se po dlouhé době na něco zase těšil. Jenže to všechno se nám chystalo počasí překazit.
Netrvalo totiž dlouho a najednou se na zem snesla zima. Ale ukrutná, že se to nedalo zvládat. Naštěstí Juniper jednala rychle a já jen mlčky souhlasil a vyrazil s ní nalézt nějaký úkryt.
Zanedlouho jsme byli v noře, zřejmě pozůstalé po někom a já jen doufal, že to zvládneme. Byla zima, takže jsem si ji přitiskl k tělu a obejmul ji tak, aby byla co nejvíce u mě. "Páni, tak to jsem nečekal," řekl jsem po chvilce. "Počasí nikdy nepřestane překvapovat. Snad to brzy přejde," zabořil jsem do jejího kožichu za krkem hlavu a zhluboka se nadechl.
Pak mě napadlo, že bych možná mohl využít magii. Dlouho jsem to nedělal, ale mohlo by to pomoci. Proto jsem se začal soustředit. Kolem nás začaly poletovat malé plamínky, blízko, aby nás zahřály, ale dost daleko na to, abychom byli v bezpečí. Podařilo se mi to na první dobrou, takže jsem byl rád. "Hned, co to půjde, vyrazím pro něco k snědku. Dobře?"

Byl jsem rád, že Juni sdílí stejný názor, jako já. "Nebudeme se tím teď stresovat. Přečkáme zimu a uvidíme, prostě pro ně dojdeme a cestu si nějak označíme," řekl jsem rozhodně, abych ji uklidnil a usmál se. "Sami ne, tím vzniká větší šance, že se ztratí oni, než že se ztratíme my," doplnil jsem ještě mírně rázně, ale tak, abych ji uklidnil.
Pak jsem ze sebe horko těžko, se zpoceným čelem, vymáčkl otázku, na kterou jsem měl přijít hned. Ale měl jsem pocit, že tohle načasování bylo nejlepší. Když řekla, že ano, pravé očko se mi rozzářilo radostí. "Mám tě moc rád, Juniper. Nechci tě už nikdy ztratit," špitl jsem jí do ouška a olízl jí vřele čenich. "Tak můžeme vyrazit kouknout na tu smečku a uvidíme, co a jak dál? Třeba tam přečkáme zimu a pak vyrazíme rovnou za dětmi," vytáhl jsem na obličej úsměv, načež jsem do ní mírně drcl bokem a čekal, co bude chtít dělat ona.

Loterie 4/5

Pocítil jsem, že Juniper je na tom stejně, jako já. Chtěla je najít a vzít zpátky, ale měla strach. Já jsem strach neměl, jen jsem tam nechtěl zůstat, pokud bychom nenašli cestu zpátky. "To nemůžeme. Nechci je tam nechat," řekl jsem vážně, "ale co když cestu zpátky nenajdeme? Toho se obávám nejvíce," dodal jsem ještě upřímně a doufal, že to pochopí. Bylo by nejlepší, kdyby oni přišli sem, ale to se nedalo čekat.
Chtěl jsem jí položit otázku. Ale teď už jsem strach trochu měl. "No, já..," začal jsem, ačkoli jsem neměl tušení jak. "Chci.. teda nechci tě už opustit, ani ztratit. Chci tě mít pořád na blízku a dávat na tebe pozor, což taky budu, ale," snažil jsem se to ze sebe dostat, ale šlo to těžko. Hůř, než jsem čekal. "Juniper, budeš moje partnerka?" Vysypal jsem ze sebe. Doufal jsem, že bude souhlasit, proto jsem jen přikývl na téma smeček a chtěl nejdříve uzavřít tohle. Od toho se to bude všechno odvíjet, že.

Loterie 2/5

Musel jsem přikývnout a souhlasně zavrtět hlavou. "No...," začal jsem, "už se to blíží. Těšíš se na vlčata, nemáš z tý cesty strach nebo tak?" Musel jsem se zeptat, jestli si je jistá. Chtěl jsem je, vidět, poznat, mluvit s nimi. Ale ta cesta bude náročná a měl jsem obavy, abychom věděli, kudy jít.
"Přesně tak," usmál jsem se na ni a dloubl do ní lehce čenichem. V ten moment mi něco došlo. Nechtěl jsem, aby se líbila někomu jinému. Chtěl jsem ji po svém boku. Chtěl jsem, aby byla moje. "Juniper, chci... chci se tě na něco zeptat," začal jsem, ale nevěděl jsem, jestli je na to vhodná chvíle a jestli vůbec ona bude chtít. Ale co, konečně budu chlap a postavím se tomu čenichem vpřed. Za její poděkování jsem jen máchl tlapkou a opřel se o její bok. Neměla vůbec důvod děkovat.
Co se týkalo smečky, to byla debata asi delšího rázu. Ale chtěl jsem vědět, jaký má na to názor ona. "Záleží, jestli bys do smečky chtěla ty? Za mě... asi by to nebylo špatné. Můžeme se porozhlédnout po dalších a zjistit, kde to vypadá nejlépe?" Proč ne, být ve smečce by nemuselo být zase tak špatné. Jdeš do sebe... ale kuš.

Loterie 4/5

Spokojeně jsem se na ni usmíval a poslouchal. "To uteče rychle, jako vždycky," doplnil jsem, abych ji mírně uklidnil. Zima byla fajn, ale občas byla otravně dlouhá. A náročná. Naštěstí jsem na to už nebyl sám, a to ani ona, takže jsem se cítil klidněji.
Vypadalo to, že byla z té záře nesvá, takže jsem byl rád, že jsem ji uklidnil. "Proč by neměla? Je to skvělý," řekl jsem ještě a znovu si ji sebejistě prohlédl. "I když to vidím jen jedním okem, i tak je to suprácký," doplnil jsem ještě a zastřihal ušima. Vypadalo to zvláštně, jinak, ale fajn.
Přikývl jsem. "Už tak si zářila ve tmě, ale teď to vidí i ostatní, ne jen já," dodal jsem ještě. V hlavě ten kompliment zněl trochu lépe, ale doufal jsem, že to pochopí, jak jsem to myslel.
Na mou otázku se zeptala zpět a já přikývl. Poslouchal jsem, co zažila. Bylo to zajímavé. "Tady mě to nikdy nepřestane překvapovat," zavrtěl jsem nad tím s úsměvem hlavou. "Smečku? A.. líbilo se ti tam?" Zajímalo mě, jaký má ona pohled na věc. Jestli se chce toulat, nebo třeba někde usadit?

Loterie 2/5

Byl jsem velmi překvapený, že se mi to nezdálo a vlčice opravdu září. Ale to její nadšení, když mě viděla, ve mně rozlila teplý a příjemný pocit, který zahřál snad i u srdíčka. Nerozmyslela si to, projelo mi jen letmo hlavou a já spokojeně rozkmital oháňku. "Rád tě vidím," řekl jsem, než jsem se musel zasmát nad tím, že jsem spal tak dlouho. "Ani nevím, asi zimní únava, ale zase teď jsem plný energie!" Dodal jsem ještě s lehkým úsměvem a prohlížel si jí.
Než jsem se stihl na cokoli zeptat, předběhla mě. "Je unikátní, stejně jako jsi ty," řekl jsem a prohlédl si jí. "Jsi jako světluška," řekl jsem ještě s úsměvem a nemohl tomu pořád uvěřit, ale vypadalo to zajímavě. Možná to bylo nepraktické pro nepřátele, ale popravdě, kolik jich tu je? Navíc tu má mě a já ji přeci, kdyby cokoli, ochráním. Takže to mělo jen výhody - mohla teď v noci pěkně prozářit cestu! "Sluší ti to, jsi jako ta nejjasnější hvězda na noční obloze." Přišel jsem až k ní a mírně do ní dloubl čenichem, opatrně, až jsem pak položil hlavu na její krk za uši a zhluboka nasál její vůni. Musel jsem přimhouřit oči, aby mě ta záře neoslepila, ale u toho jsem se stejně spokojeně usmíval. Poté jsem poodstoupil a podíval se jí do očí. "Co si dělala během mýho nekonečnýho spánku, všechno v pohodě?" Měl jsem o ni strach.

Loterie 4/5

Unaveně jsem si zívl, než jsem stihl otevřít oči. Zřejmě jsem usnul, a to celkem dost tvrdě, protože jsem si vůbec nevšiml, že Juniper už není u mě. Hned jsem se rozhlédl, ale cítil jsem, že není daleko. Spokojeně jsem zamžoural do dálky a snažil se spatřit tu nejhezčí postavu. Stejně jsem takový pako, jak mi to všechno mohlo dojít tak pozdě... no hlavně, že mi to došlo. Že jsem vůbec mohl odejít, jsem fakt... poslední slovo jsem raději nechal hluboko v mysli a dostal se na všechny čtyři.
Pak už jsem se jen pořádně protáhl a vyrazil kupředu, najít tu hnědou vlčici, kvůli které jsem konečně zjistil, jaký je můj smysl života. "Juni?" Zvolal jsem mírně, když jsem viděl v dálce postavu, ale nějak divně... zářila? Viděl jsem, že zapadá slunce, ale tohle s tím asi nemělo nic společného, takže jsem raději zvolnil.

5. Postav vlkuláka.

Juniper měla pravdu, už jsem tu nějakou dobu byl, ale přišlo mi to, jako kdyby to bylo jen pár dní. Přikývl jsem a zavrtěl nad tím, jak rychle ten čas plyne, hlavou. Pak jsem jí věnoval letmý úsměv a poslouchal její otázku. "Vlků tu bude dost, ale tolik jsem jich nepoznal. Asi jenom dva nebo tři," dodal jsem. Nějak se mi nechtělo se teď tolik zamýšlet, takže jsem doufal, že nebude chtít, abych jí je popsal a vyjmenoval. To bych byl v loji. Nechal jsem nakonec Juni vybrat tu správnou skrýš a ta zvolila perfektně. Přikývl jsem. "Je skvělá, jako ty," dodal jsem ještě a máchl ocasem. V tom mi na čenich přistála sněhová vločka.
Zima přišla rychleji, než jsem čekal, ale bylo to dobré znamení. Chtěl jsem Juni trošku rozveselit, takže jsem do ní dloubl čenichem a usmál se. "Tak co, zvládneš postavit vlka ze sněhu?" Laškovně jsem se zazubil a začal tlapkami shrabovat sníh k sobě. Byl poměrně mokrý, takže dobře držel u sebe. Sledoval jsem vlčici, jestli se přidá. Chtělo to trošku povyražení a ne jen stále myslet na to všechno, co se stalo. Doufal jsem, že mě nebude mít úplně za blázna.
I tak jsem ale udělal velkou hroudu, k ní jsem přilepil menší a vytvaroval malou nudli jako ocas. Jazykem jsem udělal dírky do menší koule ve znamení očí a zazubil se. "Haha, vlkulák, co na něj říkáš?" Zastřihal jsem ušima a lehce se jí čenichem opřel o líci. Doufal jsem, že je s tím v pohodě. Ale v její přítomnosti jsem se zase cítil sám sebou.

<<< přes Jezevčí z Kiërb

Nechal jsem Juniper, aby se došla taky napít. Bylo mi jasné, že je po cestě unavená a jistě hladová a má žízeň. Takže můj plán byl jasný, najít jí místo, kde se uvelebí, počkat, až usne a donést jí něco k snědku. Aby ráno byla plná síly. Zatím jsem jí ale nechal, ať se v klidu napojí a potom jsme pokračovali dál.
Postupně jsme došli až na nějakou louku a já v dálce viděl kopce. Nebyly nijak velké, ale tam už šance o nalezení nějaké nory byla. Položila mi otázku, nad kterou jsem se zamyslel. "Noo, ani nevím. Není to dlouho, pár dní? Vlastně na konci léta jsem přišel," řekl jsem, když jsem si vzpomněl, jak jsem se skoro celé léto potácel na slunci a snažil se někde zastavit.
Došli jsme až na místo, které bylo jako dělané na přespání. Všude byly všemožné nory v kopečkách, kterých tu bylo požehnaně. Cukl jsem vítězoslavně koutkem a podíval se na Juniper. "Dámo, volba je na vás, kde se chcete uvelebit," pokývnul jsem hlavou směrem k zemi jako úklon a natáhl tlapku na znamení, že jí budu následovat.

<<< Tajga
//Nemám ráda přechody, tak budou kratší :D

Nad její poznámkou jsem se usmál. "Kdo ví, kam ho ti jejich bohové odvedli," dodal jsem ještě s vtipným podtónem, ale doufal jsem upřímně, že je v pořádku a pohodě. Vlci, co by mi stáli po boku, ať se děje, co se děje, těch jsem tolik neměl. Takže jsem si Morgha vážil.
Jakmile se Juniper ke mně taky přitulila, užíval jsem si to. Prolomila tu tvrdou šlupku a byla tam, kam se ještě žádná nedostala. Ale zasloužila si to, byla ta pravá.
"Určitě něco najdeme. A hele, voda. Klidně se napij, musíš mít po tý cestě žížu," pobídl jsem jí a vyrazil k vodě taky, ochladit si hrdlo. Počkal jsem na ní a pak pokračoval dál.

>>> přes Jezevčí na Kopce Tary

Byl jsem rád, že to vzala v pohodě. Byla prostě dokonalá a já si to začínal uvědomovat až teď. Asi se mi líbila o to víc, po tom všem, čím jsem ji nechal si projít. "Vůbec," řekl jsem jen a zavrtěl nad tím hlavou. Jak jsme to tam mohli tak dlouho vydržet, projelo mi jen v myšlenkách.
Na její odpověď jsem přikývl. "Kdo ví no. Byl to sice taky magor, ale dobrej. Nějak mi sednul, dalo se s ním mluvit o všem a hlavně na něj byl spoleh," řekl jsem ještě. Prostě ten vlk byl můj dobrej kamarád a dal bych za něj tlapu do ohně. Ale pro Juni? Pro tu bych teď do ohně i skočil. Netušil jsem, co se to dělo, ale skoro jsem se až nepoznával. "Určitě," potvrdil jsem jí ještě a máchl ocasem. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně cítila ještě víc špatně.
Na moje vytýkání si mých chyb jen dodala, že už se stalo, tak ať hlavně už nikam nechodím. Musel jsem se znovu usmát, až mi to přišlo skoro přirozené. "Neboj, už tě neopustím, nikdy," řekl jsem a poslední slovo zašeptal s hlavou nataženou k jejímu uchu. Pak jsem jí jen čenich zabořil do srsti na krku. Spokojeně jsem zamručel.
Návrh procházky byl fajn, takže jsem se zase trošku vzdálil a rozhlédl se. "Přesně na to jsem taky myslel," zazubil jsem se. "Já to sice tady neznám, ale někam půjdeme a uvidíme, hm?" Nabídl jsem jí a počkal, až bude připravená na to vyrazit. Pak jsem pomalu vyšel.

>>> Kiërb (Kopce Tary is the target)

Musel jsem s Juniper souhlasit. "Jo, bylo to fakt praštěný, všichni byli. Aspoň že ty jsi byla normální," zazubil jsem se. Sakra, v hlavě to znělo jako lepší lichotka teda, protočil jsem si nad sebou oči a přikývl. "No jo, Morgh. Byl fajn, taky byl trošku potrhlej, ale bylo to skvělej kámoš. Kde je mu asi konec..." zamyslel jsem se a podíval se do neurčitého bodu. "Vlčata budou v pořádku, hlavně jsou v bezpečí, to je to nejdůležitější. Ať jsou tam vlci praštění, jak jen to jde, bezpečí se jim musí nechat," dodal jsem ještě, abych ji ujistil. Muselo to být pro ní těžké, a tak jsem se snažil tu pro ní být. A podpořit ji.
Usmál jsem se, když řekla, že je ráda. Ty svaly už jsem měl tak ochablé, že jsem až cítil, jak je těžké s nimi pohnout. Ani jsem si nemohl vzpomenout, kdy naposledy jsem se usmíval. "Tak to jsem rád. Jsi fakt skvělá. Nechápu, jak jsem mohl být takový idiot, budu si to vyčítat do konce života. Ale o to víc jsem vděčný za to, že tu teď se mnou jsi," řekl jsem jí a přitom se jí díval přímo do těch krásně se lesknoucích, tyrkysových očí. Mrskl jsem ocasem.
Pak jsem poslouchal dál o tom, s kým vlčata vlastně jsou. "Tak to bude v pohodě. A i kdyby je k tý potrhlý víře vedla, tak co. Jsou naši a budou po nás, určitě jim dojde, co je to za koninu," dodal jsem, abych jí trošku podpořil. "Pak jim vysvětlíme, co a jak a bude to v pohodě. Ale i kdyby někdo z nich tu víru považoval za... důležitou, respektoval bych to taky," vysvětlil jsem ještě. Nedokázal jsem si pořád uvědomit to, že jsem otec a tam někde jsou moji potomci. Bylo to k neuvěření. "Tak se tu můžeme třeba projít?" Navrhl jsem, ale chtěl jsem to nechat na ní. Už se stmívá, moc toho neuvidíme. Můžeme najít aspoň nějaký úkryt, přemýšlel jsem přitom.

Necukla, neuhnula. Stále to byla ta samá Juniper, do které se zahleděl. S jejími slovy se mi po zádech rozlil studený pot a já se jen děkovně usmál. Byl jsem jí vděčný, mohla mě už dávno odepsat, vlčata si nechat pro sebe a najít si lepšího tátu. Místo toho byla tady, chtěla mě najít a mít tu rodinu, o kterou jsem jí připravil.
Na její reakci jsem se ale překvapeně začal smát. "Páni, uf, už jsem si myslel, že tam tomu fakt někdo věří," řekl jsem mezi smíchem. "Bylo to přehnaný. Byl jsem tam jen proto, že jinak bych na tomhle světě už nebyl, zachránili mi zadek. Ale přišlo mi to celý postavený na palici," protočil jsem oči a spokojeně se na ní usmál, když jsem věděl, že ani ona to nebrala tak vážně, jak jsem si myslel.
"Neboj, dojdeme pro ně. I kdybych je měl přinést na zádech, tak je donesu," řekl jsem s vážným pohledem a podíval se směrem, kterým přišla. Zima byla za rohem, takže teď to prostě nemělo smysl.
Jakmile o nich začala povídat, očka se mi zaleskla a já se jen culil. "Tak to se těším, až je poznám, fakt moc," odpověděl jsem. "A nejsou... na mě naštvaní? Kolik jim teď vůbec je?" Nevěděl jsem toho o nich moc, vlastně jsem nevěděl nic. Přišel jsem si fakt jak pitomec. Taky jsem byl.
"A dohlíží tam na ně teď někdo? Cestu pak zvládnou, o to se postarám. Mezitím zjistíme, kde by se nám tady mohlo všem nejlépe žít." Tohle místo bylo fajn a výhoda byla, že už jsem o něm něco málo věděl. "Můžu ti povědět, co je to tady zač, taky si budeš nejdřív klepat na čelo, ale je to lepší, než se potírat krví," zasmál jsem se. Ne, že by mi potírání se krví nějak extrémně vadilo, i jsem si na to celkem zvykl a z toho všeho jsem si to oblíbil, ale znělo to fakt praštěně.

Nechápal jsem to. Vlčice jako ona, krásná a samostatná, snad i vypadala, že jí na mě záleží. Na někom, kdo jí tak ublížil. Chtěl jsem si dát, sám sobě, facku. Nesnášel jsem se za to. A teď, když tu tak stála, jsem se cítil ještě hůř.
Pozdvihl jsem zrak a zavrtěl nesouhlasně hlavou. Přišel jsem k ní o trošku blíž a opatrně, velmi pomalu s prostorem, kdyby chtěla uhnout, jsem jí položil hlavu na krk. Takové malé obejmutí. "Už nenechám nikoho ti ublížit. Slibuji," udělal jsem krok zpátky a podíval jí do očí. Doufal jsem, že mi věří, že i přesto vidí, že to myslím vážně. Nebyl jsem zrovna jednička ve vyjadřování emocí, ale tohle jsem myslel z celého srdce. Nevěděl jsem to, ale ona prostě pro mě něco znamenala.
Když řekla, že se tam nechce vracet, spadl mi kámen ze srdce. "Uf," lehce jsem se usmál. "Taky ti to přišlo trošku... praštěný?" Zazubil jsem se ještě a poslední slovo spíše zašeptal. Musel jsem trochu odlehčit tuhle situaci. Zase jsem to mohl být já, ten starý, dobrý Merle. "S tím souhlasím. Nenecháme je tam, dojdeme pro ně a já jim dám to, co jsem jim nedal," polkl jsem, "otce, kterého si zaslouží." Potom jsem se začal usmívat, když začala jmenovat jména. "Merlin, Magnolia, Malva. Páni. Jsou dokonalá. A jestli vypadají alespoň z části jako ty," protáhl jsem ještě úsměv a zavrtěl nad tím nevěřícně hlavou. Fakt jsem byl táta. A hodně špatnej.
Na její dotaz jsem se podíval směrem, kterým přišla. "No, spíš ne, snažil jsem se jí najít a jsem tady. Takže když ji najdeš tam, najdu ji zpátky," zazubil jsem se. Pak jsem ale pohled zapíchl na oblohu. Vypadala těžce a já tušil, že cesta v zimě není ten nejlepší nápad. "Mám nápad," řekl jsem, když jsem pak pohledem zase sjel k ní. "Co kdybychom se teď trošku více poznali a já bych ti dokázal, že to myslím všechno vážně, a až nebude zima, tak vyrazíme? Teď by to asi nebylo tak jednoduché, jestli bude tuhá, tak bychom mohli být tuhý my," dodal jsem ještě se špetkou humoru a doufal, že s tím bude aspoň trochu souhlasit.