Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Upřímně, chtěl jsem se štípnout, abych zjistil, jestli to je pravda. A co, tak jsem se kousl mírně do jazyka. Přivřel jsem oči a pocítil, jak se mi krev lije do tlamy. Byla to pravda, byla to ona a byla tady. Je skutečná, zopakoval jsem si to, abych si to uvědomil. Párkrát jsem ještě zamrkal a když promluvila a řekla moje jméno, jako kdyby mě polil... pot. Možná stud? Možná vztek na sám sebe. Kdo ví, ale necítil jsem se dobře. Opustil si ji, když byla těhotná, řekl jsem si znovu. Cítil jsem se jako odpad. A teď jsem tu před ní stál a nedokázal jsem jí ani dát nějakou pořádnou odpověď.
K mému překvapení se zatím jen zeptala, co tu dělám. Já být na jejím místě, trhám už chlupy. "No... já," začal jsem vysvětlovat, ale vlastně jsem ani nevěděl, "hledám. Ztratil jsem se. Odešel jsem z Bratrstva, tedy, chtěl jsem být jen chvíli sám se sebou, abych si konečně v hlavě srovnal, co od života chci. A když jsem se chtěl vrátit zpátky, ztratil jsem se. Co tu děláš ty? A jsi... v pořádku?" Měl jsem na ní tolik otázek. A v sobě jsem měl tolik emocí a tolik pocitů, že jsem ani nevěděl, který je ten správný. Asi žádný takový ani nebyl. Chtěl jsem ji obejmout, chtěl jsem se zahrabat pod zem. Chtěl jsem se jí omluvit a říct, že jsem se za ní chtěl vrátit, ale zároveň jsem chtěl mlčet... netušil jsem, co dělat.

S čenichem přiraženým k zemi jsem se snažil najít potravu. Měl jsem docela hlad a neměl jsem chuť se někde začít zase zdržovat. Prostě si ulovit, vyspat se a pak se zase projít a třeba něco zajímavého objevit. Takový ten typický stereotyp vlka.
V hlavě se mi ale začaly odehrávat myšlenky na minulost. Zabrousil jsem do mé rodné rodiny, vzpomněl jsem si na sourozence a trošku se musel zastavit. Chtěl jsem to nechat být, ale zase jsem došel k vlčici, se kterou... to bylo... no, jiné. Ale já jsem jen zbaběle utekl. Nesnášel jsem se za to, měl jsem sto chutí si za to dát prostě pěstí, ale evidentně mě osud potrestal už sám.
No a v tom, jak jsem tak stopoval, jsem zacítil pach. Ne ale ledajaký, až jsem si prostě myslel, že se mi to zdá. Jen jsem svráštěl čelo a pokračoval dál, ale on sílil. Začínal být skoro až reálný, že jsem si chvílí myslel, že tu je. Ale to je blbost. Pořádná blbost, snažil jsem se zatřepat hlavou, abych to vyhnal. Abych se toho, co mě požíralo jako červ uvnitř hlavy, zbavil. Ale furt to tu bylo. Je tu snad, nebo už mi hrabe? Přeskočilo mi, pomyslel jsem si. Byl jsem si tím jistý. Jenže pak jsem ji spatřil. Stála tam. Daleko, ale byla tam a já jsem si byl jistý, že... to je ona. Juniper.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Jediné, co jsem věděl bylo to, že už jsem se nehodlal vzdálit. Nechtěl jsem odejít. Šel jsem za ní. Sklopil jsem uši a vyrazil za vlčicí, jako kdyby to byla moje matka a já udělal ten největší prohřešek a čekal na trest. "Juniper," řekl jsem se skloněným pohledem a pak ho zdvihl do jejích stále tak úžasných modrých očí. "Juniper, já... promiň. Tak hrozně rád tě vidím," řekl jsem ještě. Chtěl jsem jí to všechno vysvětlit, ale zároveň jsem čekal tu spršku toho, jakej jsem idiot. A asi bych si to i zasloužil.

<<< Kiërb

Vypadal jsem opravdu zohaveně, ale co už. Musel jsem se s tím naučit žít. Nasál jsem do čenichu okolní pachy a pořádně se napil. Když jsem necítil nic jiného, než jen sebe, vyrazil jsem zase o les dál s doufáním, že v tomhle už třeba nějaký ten ušák, kterému zkrátím život, bude.
Dorazil jsem do lesa a na hranicích jsem se zastavil. Protáhl jsem si tlapky a znovu zívl, bez vydání jakékoli hlásky. To kdyby náhodou tu opravdu nějaké zvíře nedaleko bylo, abych ho hned nevyplašil. Ale nic jsem neslyšel. Naštvaně jsem se zamračil a rozhlédl se. Přirazil jsem čenich k zemi a pokusil se alespoň něco, nebo někoho začít stopovat. To by bylo aby nebylo.

<<< Jezevčí hájek

Loudavou chůzí jsem došel až za les, kde se linula řeka. Naštvaně jsem si dupnul do země. Těšil jsem se na nějakého zajíce, který bude utíkat, já budu ho nahánět, dostanu nával adrenalinu a až ho chytím, vychutnám si jeho čerstvé maso. A všechno bude zase v pořádku. Místo toho jsem stál u vody. Dobře, byly tu možná ryby, ale já nešel lovit kvůli hladu. Já šel lovit, abych se trošku zabavil a možná ještě doladil detaily v mé taktice, kterou jsem praktikoval. To nebylo přeci jen nikdy na škodu. Sehnul jsem se ještě nad hladinu a prohlédl si svou tvář.

>>> Tajga

<<< Mahar

Procházel jsem mezi jezírky a snažil se následovat vyšlapané cestičky. Až jsem došel do lesa, kde jsem trošku zvolnil a zívl. Nebyl jsem ospalý, spíše jsem se nudil. To znamenalo, že bych si mohl zalovit, jen tak, pro pobavení. To mě bavilo a vždycky mi to zvedlo náladu a zlepšilo den. Minimálně teď bych tím ještě zabil nějaký ten čas.
Jenže to nevypadalo, že by tady měl nějaký tvor žít. Bylo tu ticho. Zastavil jsem se a na chvíli zatnul dech, abych slyšel každý šramot. Ale nic. Ani větvička se nepohnula. Naštvaně jsem se zamračil a pokračoval tedy dál. Někde něco musí být.

>>> řeka Kiërb

<<< Lavender

Od jezírka jsem se postupně odebral až do močálů. Pořád jsem si stál za tím, že tohle místo bylo velmi taktické a pro smečku, která by chtěla být v bezpečí víc, než ty obyčejné v lese, přímo dokonalé. Nasál jsem vůni tlejícího dřeva a zaměřil pohled na pár brouků, kteří si hráli v kůře. Den rozjasňoval každý kout území a já mohl sledovat, co se tu děje a neděje. Chtěl jsem tu chvilku zůstat, ale začínalo mi být teplo. Nějaký ten les by nebyl od věci, navíc, procházka jen takhle malý kousek stála za starou belu, takže jsem se rozhodl jít o kus dál.

>>> Jezevčí hájek

Začínal jsem tomuhle světu rozumět, ale nevěděl jsem, jestli se mi chce ho chápat. Pohodlně jsem se rozkydnul a poslouchal vlčici, která mi to ještě trošku více vysvětlila. U toho jsem přikyvoval a v hlavě si to doplňoval myšlenkami, které jsem si nechával pro sebe.
Dozvěděl jsem se o tom, kde bohové sídlí a taky o tom, kde sídlí Isma. Takže kdybych něco potřeboval, věděl jsem, kam jít. Na to jsem jí děkovně přikývl a poslouchal dál. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval vědět. Všechno jsem si to sestavil do jednoho velkého obrázku jako mozaiku a začínal chápat, jak to tady chodí. A co bohové dělají a chtějí. Ta Smrt byla prostě mazaná a Život byl cápek, co se snažil udržovat rovnováhu. "Děkuji Ismo, jistě se někdy stavím," řekl jsem jí a máchl tlapou na rozloučenou. Teď jsem měl informace, které jsem potřeboval k tomu, abych se začínal tady, na Galliree, orientovat.
Rozhodl jsem se ale trošku projít a kdo ví, na koho narazím dál.

>>> Mahar

Listopad 10/10 | Varja

Doposlouchal jsem ho. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Měl jsem toho všeho a všech nějak plný zuby, jako kdybych snad vyčerpal svoji energii pro společnost. Jen jsem pokrčil rameny a když řekl, že půjde, přikývl jsem. "Dobře. Hodně štěstí i tobě," zamručel jsem prakticky neslyšně a sledoval, jak se vlk vzdaluje. Konečně jsem měl trošku prostoru pro sebe. Uklidnit se, napít se a v tichu si srovnat v hlavě to, co jsem vlastně od života chtěl. Chtěl jsem jediné a to bylo najít alespoň někoho z rodiny. Bylo jasné, že brácha byl asi ten, koho bych našel nejraději, ale i za toho pakouna Morgha bych byl rád, co si budeme. Tenhle svět s cizákama mě začínal nudit.

Listopad 9/10 | Varja

Trošku mi to přišlo, jako kdyby vlk četl moje myšlenky. Protože jeho otázka přesně navazovala na to, co jsem si řekl v hlavě. Že to stejně bylo k ničemu. Ale nemohl jsem se mu teď přiznat, že to, co tu razím, vlastně ani nevím, jestli je platný, nebo ne. "Cítíš, jo," odpověděl jsem tedy, to nebyla lež. "No," snažil jsem se najít správná slova i na druhou část jeho otázky. "Jako," začal jsem, přičemž už se dala jednoduše odhadnout moje nerozhodnost, "jo i ne." Nevěděl jsem, jak lépe to říct. "Uvidíme, jestli má cenu jim věřit," zaoblil jsem to ještě a podíval se před sebe, do neurčita.
Jeho poučování jsem neměl vůbec chuť poslouchat, ale už jenom z toho principu, že se vlk snažil být milý, jsem to prostě překousl. "Vrčení bylo hlavně proto, že jsem chtěl být sám. A urovnat si ty hovadiny v hlavě," odpověděl jsem ostře, "nepotřebuju se kamarádíčkovat. Stejně se nikomu nedá věřit," doplnil jsem ještě a sklopil uši ke krku. Nemyslel jsem to taky zle, ale po mých zkušenostech už jsem měl problém se o někoho opřít a věřit mu.

Listopad 8/10 | Varja

Kdybych nebyl postupně ovlivňován tím, jak se Varja snaží vycházet a být vstřícný, a taky tím východem slunce, už bych ho přinejmenším odtud vyhodil. Neměl bych na něj náladu. I přesto jsem mu dal ale šanci. Normálně by mi nějaký cizák byl ukradený, ale když jsem viděl jeho reakce, trochu mi ho bylo i líto. Protočil jsem oči a lehce se ušklíbl. "No, to nevím," dodal jsem. "Rituály jsou fajn, vlk se pak cítí.. mocný, svobodný a v bezpečí. Ti nahoře na něj dohlíží a chrání ho," odpověděl jsem, ale jestli tomu tak fakt bylo? Mám tomuhle vůbec věřit? Vždyť vypadám, jak vypadám, a taky mě nikdo neochránil, zavrčel jsem si pro sebe a pak se podíval na Varju. Začal mě pozitivně zavaloval slovy, kterým se mi taky nechtělo moc věřit. No, byl jsem uzavřený, do sebe a nedůvěřivý ke světu, prostě to tak bylo. A co? Nějaký šmudla to jen tak nezmění. Ne teď. "Hm, třeba jo. Já už ani nevím, čemu mám a nemám věřit. Nebo komu. Občas mi přijde, že jsem se ztratil spíš já, než oni," dodal jsem trochu více otevřeně, protože se to teď ve mně mísilo snad ve všech směrech. Nechtěl jsem na něj být tak hnusnej, moc si to nezasloužil. Cenil jsem si jeho snahy.

Listopad 7/10 | Varja

Začínal jsem toho mít plné zuby. Chtěl jsem se sem jen přijít napít a místo toho jsem tu teď otevřel pomalu školku s tím, že jsem učil nějakého cizáka o mém životě. Když jsem se nad tím zamyslel, přišlo mi to celé praštěné, proto jsem to přestal dál řešit. "Bohové to mohou být, ale spíš jen nadpřirození, než ti, co by někdo uctíval. Hah," zasmál jsem se jen ironicky. "Obětoval bych jim několik životů, kdyby bylo třeba," objasnil jsem. Doufal jsem, že to pochopí, jak to myslím. "To se vlk, jako ty, asi nikdy nedozví." Neměl jsem ani minimální důvod mu teď vysvětlovat, co to vlastně je. "Musel bys projít rituálem přijetí do kultu krve." Nechtěl jsem mu to všechno vysvětlovat, evidentně byl se svým životem spokojený, tak nebyl důvod tady ztrácet čas a hrát si, že ho to hrozně zajímá.
(//omg, mně ho je tak líto, nedávám být badass proti Varjovi :< ) Začal s sebou cukat a pomalu se mi až klanět. Mírně jsem se ušklíbl, to už byla jiná. Dodalo mi to zase na lepší náladě, ten fakt, že když budu chtít, bude se mi každý zase klanět. Odkašlal jsem si a prohlédl si ho. "Sakra, buď vlk. Vždyť vypadáš silně, tak se tu nekrč. Nechci se s tebou rvát," řekl jsem pak klidněji. "Prošel jsem si hodně věcma a nebylo to jednoduchý. Prostě už na nějakou naději nemám v životě místo. Natož na štěstí. Odkud seš ty vůbec? A proč si se rozhodl zůstat zrovna v týhle díře?"

Listopad 6/10 | Varja

K Varjově neštěstí na mě narazil zrovna v tu náladu, ve kterou bych to nikomu nedoporučoval. Lehce přidrzlým pohledem jsem si ho prohlédl a zavrtěl ještě jednou hlavou. "Tak jestli jim nosí nějaký blbosti za to, aby je naučili se ovládat, to není uctívání. Uctívání je, že v něco nebo někoho věříš a stojíš si za tím. Obětoval bys tomu život," dodal jsem hlubším hlasem a lehce stáhl uši ke krku. "V mém kultu, kde jsem žil ještě nedávno, jsme vyznávali Pravdu. Pravdu krve," dodal jsem ještě, ale bylo mi jasné, že to nepochopí. "Ti, co poznají Pravdu, poznají celý svět," odpověděl jsem ještě. Beztak to ten tvůj malej mozeček nepochroupá, abys tomu porozuměl.
Když se mi začal omlouvat, jen jsem si olízl čenich. "Hm," pokývl jsem jen. "Wau, neměl moc štěstí. Ty jsi ale bystrej, možná tak soudíš i podle mýho vzhledu, hm?" Opřel jsem se do něj a lehce se mu naklonil, aby viděl pečlivě všechny jizvy. Pak jsem mírně zabručel. "Jsou pryč. Nikdo z nich tady není," zavrčel jsem.

Listopad 5/10 | Varja

Na moji otázku reagoval tak moc překvapeně, jak jen to šlo. Netušil jsem, jestli se nad jeho odpovědí mám zasmát, nebo to bylo spíše k pláči, ale mírný úšklebek se mi přeci jen na tvář dostal. "Borůvky," dodal jsem ještě a mírně se i zasmál. Kdybych mohl, plácl bych se tlapkou po čele, ale byla mokrá a tak jsem jen nechápavě vrtěl hlavou. "No, třeba nějaké bohy, někoho, koho můžou vlci uctívat. Komu dávat oběti a tak?" Dodal jsem. "Borůvky můžeš leda tak sežrat, nebo spálit," doplnil jsem a mírně se při posledním slově ušklíbl. Jen jedním koutkem, pod okem, které tam nebylo.
Pak přišlo přesně to, co jsem čekal. "Heh," máchl jsem tlapou ve vzduchu, "jak nečekané." Když dodal, že to, že je nezná, neznamená, že tu nejsou, rozhlédl jsem se. "To je to tady tak velký, nebo?" Zeptal jsem se ho. Jestli už potkal takovou spoustu vlků a cítil se tak sebevědomě, aby mi řekl, že možná potkal někoho z mé rodiny, musel vědět, jak je to tu velké. Jako kdybych to nevěděl, že ví kulový.

Listopad 4/10 | Varja

To, co znamená pojem místní, asi bral prostě vlk jinak, než se normálně bralo. Dodal, že je tady v místní smečce, tak proto to tak bral. Jen jsem se mírně ušklíbl. Byl jak malé vlče, co má radost, že dostalo větev na okousání. "A co ta smečka vyznává?" Zeptal jsem se ještě. "Uctívá někoho?" doplnil jsem otázku, aby mi porozuměl. Evidentně jsem s ním musel jednat trochu více... jednoduše. Na další poznámku jsem přikývl a na jméno pak taky. Chvíli jsem váhal, jestli mu říct to svoje, ale co. Ať ví, s kým má tu čest, že. "Merle," řekl jsem jen a polkl, abych sundal z tlamy všechnu tu zbylou vodu z pití.
Jakmile se vlk nabídl, zavrtěl jsem hlavu. "To je moc hezké," začal jsem s mírným sarkasmem v hlase, "ale nemyslím si, že tu někdo z nich je," procedil jsem mírně mezi zuby, protože už mě to štvalo. Proč každý zjišťoval, proč tu jsem? Ale co, když je tak chytrej a potkal tolik vlků, proč to na něj nevychrlit? "Hledám tyhle - Morghana, Morgoth, Mordecai, Rávka, Wylan, Micah a Alistair." Tak se ukaž.

Listopad 3/10 | Varja

Na moji upřímnou odpověď vlk jen souhlasně přitakal a já doufal, že tím to končí, ale... nekončilo. Pro sebe jsem si protočil oči a nezaujatě poslouchal, co říká. Jeho odpověď by mě zajímala jen pro případ, že bych něco potřeboval. Ale už jsem toho o tomhle místě věděl celkem dost. "Asi už?" Otočil jsem na něj hlavu a prohlédl si ho jedním okem. "Tak snad pokud se tady nenarodíš, nejsi místní, ne?" Dodal jsem. Že by tenhle pojem bral každý jinak? Myslel jsem si, že je to jasné, pro všechny. "Já jsem sem přišel, nedávno," odpověděl jsem mu ještě a zase přetáhl pohled nad vodu. Východ slunce byl krásný, musel jsem si to trošku užít, protože jsem všeho za poslední dny měl dost.
Na jeho další otázku jsem chvíli nereagoval. Možná jsem přemýšlel, jestli mu to říct, nebo jestli se jen sebrat a odejít. Ale co, už jsem tu byl, touhle konverzací snad nic neztratím. "Místo, odkud jsem, by ti nic neřeklo. A hledám, ale pochybuji, že někdo bude zrovna tady. Ani nevím, jestli já tady chci bejt," pokrčil jsem ještě rameny. Nemyslel jsem si, že by mi to tady přinášelo nějaké životní výhody.