Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 5/10 - Māia

Rozeběhl jsem se za ní do vody. Doufal jsem, že bude v pohodě, protože jak jsem tam skočil, namočil jsem jí i hlavu. Ona to vzala hravě, něco křikla a v moment, kdy jsem to čekal nejméně, na mě chrstla vodu. Zmateně jsem zaklepal hlavou a párkrát vynechal tempo, takže jsem si lehce lokl, ale pak jsem vyplivl vodu a zasmál se. "Ty jedna! To ti nedaruju," vycenil jsem tesáky, ale překlenul jsem do širokého úsměvu a pak se vydal za ní. Plaval jsem rychle, takže jsem ji hned doplaval a tlapkou ji chytl za ocas. To způsobilo, že šlapala vodu na místě. To mě donutilo se začít pořádně smát, protože to bylo pěkně vtipný. Jak se snažila odplavat, ale místo toho jsem ji držel a ona plavala na místě.

Srpen 4/10 - Māia

Dodal jsem to, co jsem na tom svém vzhledu měl nejméně rád. To, že jsem budil respekt, ačkoli jsem ani nechtěl. Ona to viděla pozitivně, to se mi líbilo. Ta by si rozuměla s mojí Juni, napadlo mě, když jsem jí věnoval letmý úsměv. "Něco na tom bude."
Než jsem však stihl cokoli ještě dodat, neváhala, zdvihla se a rozeběhla se směrem k vodě. Křikla, že žijeme jenom jednou a neváhala ani sekundu a zaplula do zrcadlové hladiny.
Nenechal jsem ji čekat, běžel jsem hned za ní a skočil do vody. Vycákl jsem i na ní a jen omluvně stáhl uši, ale doufal jsem, že si to nevezme osobně. Takováhle koupačka byla fakt moc fajn. Tohle bych mohl dělat častěji, ne jen takhle, občas, vlastně jsem to udělal poprvé.

Srpen 3/10 - Māia

Seděl jsem vedle ní a pochválil jí vzhled. Ona poděkovala, ale pak řekla to, co jsem nečekal. Většinou si toho každý všiml, ale nikdo nic neřekl. "No... něčím jsem si prošel," souhlasil jsem. "Ale jsem v pohodě. Zvykl jsem si. Jen se mě... každý bojí," pokrčil jsem rameny a podíval se na ní.
Zdvihl jsem se hned, co řekla, že by se šla smočit. No na co tady sedět, když tu před námi byla teplá voda a překrásné jezero? Navíc, večerní koupačka byla vždycky fajn a já chtěl trošku vypnout. "No smrtelně, sice ani nevím, jak se jmenuješ, ale pojď, bude to sranda! Nebo tě tam dotlačím," zasmál jsem se a pobídl ji hlavou. Ani jsem nevěděl, kde se to ve mně bere.

Srpen 2/10 - Māia

Vlčice vypadala klidně, ani to nevypadalo, že bych jí při něčem úplně vyrušil. Přisedl jsem si, po očku ji prohlédl a podíval se taky na západ slunce. Pak jsem odvrátil pohled zpátky na ní. Viděl jsem, jak má zajímavě barevnou tlapku. "Pěkné zbarevní," uznale jsem pokývl jejím směrem a pohled odvrátil, abych nebyl drzý. "Klid je pěknej, mohl bych tu sedět dny," uznale jsem ještě přikývl a užíval si to. Nerad bych jí její klid narušil.
Nicméně ona pak pronesla, že by tam nejraději skočila. "Nooo," zamyslel jsem se a podíval se zpátky na ní. "Tak proč to neudělat? Pojďme," pobídl jsem ji a postavil se. Netušil jsem, jestli umím vůbec plavat, dlouho jsem ve vodě nebyl, ale smočil bych se taky. Tak na co čekat?

Srpen 1/10 - Māia

Stál jsem u jezera, než jsem si po chvíli sedl. Chtěl jsem mít chvilku na promyšlení všeho, co se stalo a co nás s Juni čekal. Uvědomoval jsem si, že lepší vlčici, než je ona, už nenajdu a začínal jsem si toho vážit. Ano, vlci byli pitomci, trvalo mi to dost, ale přeci jen - alespoň jsem si to uvědomil.
Všiml jsem si najednou vlčice, která šla k vodě a podívala se na mě. Jedním okem jsem si ji prohlédl, ale vyhýbala se pohledu, takže jsem ji nechal. Stála u vody, po očku jsem ji sledoval, kdyby byla hrozbou, ale vypadá to, že se přišla jenom napít. Dal jsem jí prostor. Když odcházela od vody, podíval jsem se jejím směrem a přiblížil se. "Pěkný večer přeji," řekl jsem jen a nechal ji, jestli si chce povídat, nebo mít klid.

Bylo fajn, že jsme se s Juni shodli, že se podíváme do hor, abychom měli o situaci a okolí přehled. Dělal jsem to rád, občas jsem se prostě jen zastavil a rozhlédl, nabral všechny informace, co jsem potřeboval a pak jsem čelil nějakému rozhodnutí. Bylo to tak vždy nejlepší.
Přikývl jsem k ní a lehce do ní drcl čenichem. Dorazili jsme k výběžku, kde jsme ale bohužel nebyli sami. Nebo bohudík?
Dal jsem info vlčici, která tu byla jako první, nechtěl jsem jí tu nějak překážet. Ani nevím, kde se tolik empatie v poslední době ve mně bralo. Nicméně jsem počkal na Juni, ta přišla a zeptala se, kde mi to přijde nejlepší. Neseděli jsme tak daleko od vlčice, takže nás slyšela. Než jsem se stihl zamyslet a prohlédnout okolí, zeptala se nás. "Vlastně... víte vy že jo?" Otočil jsem pohled jednoho oka směrem k ní a pak tlapou máchl do výhledu před námi. "Chtěli... jsme najít smečku, nicméně ta, ve které jsme se chtěli zabydlet, nám neposkytla to, co jsme chtěli. Byli tam prostě... zvláštní. Takže jsme se šli podívat, jestli nenajdeme nějaké zajímavé území, kterému bychom mohli říkat domov," doplnil jsem ještě. Normálně bych byl přidrzlý, řekl jí něco jako 'nečum a zalez', ale byla to vlčice a navíc, před Juni jsem se tak chovat nechtěl. Podíval jsem se zpátky na výhled a poté na vlčici. Třeba o něčem věděla.

<<< od řeky

Utíkal jsem rychle, ale chvilkami jsem zpomalil, aby mě mohla Juni dohnat a měla šanci. Když jsem to stočil k horám, zpomalil jsem úplně, aby mě chytila. "Teda, madam, vy se nezdáte," zazubil jsem se na ni a drcl do ní bokem. Vyplázl jsem jazyk, protože jsem potřeboval nabrat druhý dech, docela jsem se zadýchal. Už jsem nebyl nejmladší a fyzička chtěla taky trošku potrénovat.
"Napadlo mě, co se na to podívat z výšky a zjistit, kde co je? Třeba se nám něco zalíbí," doplnil jsem po chvíli, když jsem už dýchal normálně a začal se soukat na hory. V tom jsem spatřil nějaký zlatý kožich. Vlčice tam seděla a měla skvělé místo, ze kterého byl super výhled, takže nezbývalo nic jiného, než jít k ní.
Opatrně jsem přišel a pozdravil. "Ehm, zdravím. Nebudeme otravovat, jen se chceme trošku rozhlédnout," řekl jsem jen a došel kus od ní, abych nechal ten překrásný výhled pěkně rozlít před mým okem.

<<< Vodopády

Pokračoval jsem a poslouchal ji, ačkoli přes hlučné vodopády to šlo těžko. Ale přikývl jsem. "Máš pravdu, určitě to tak bude," snažil jsem se jí být ještě oporou a raději jsem o tom už nemluvil. Ale to, že je skvělá matka, to jsem si myslel pořád stejně.
Když se zahihňala tím jejím hláskem a dodala, abych si dával bacha, aby mě tam neshodila, šibalsky jsem vyplázl jazyk. "To by sis mě musela chytit!" Zazubil jsem se ještě a rozeběhl se podél řeky. Nechtěl jsem být příliš blízko, kdyby se jí smekla tlapka, aby tam opravdu nežuchla. Když jsem cítil, že je u mě celkem blízko, protože jsem neměl tolik fyzičku, ale zároveň jsem se jí snažil i dávat naději, zatočil jsem a stáhl to směrem k horám.

>>> Ragarské pohoří

<<< Mathaë jih

Snažil jsem se jít trošku rozumně a nehnat. Nebylo kam spěchat, ale měl jsem pocit, jako kdybychom bez ohlášení z Asgaaru utíkali. Prakticky vlastně jo, bylo to tak, takže jsem se chtěl vzdálit, abych měl klid na duši.
Když jsem se jí snažil uklidnit, opět mi řekla slova, kterým jsem vnitřně moc nerozuměl. Nechápal jsem, jak je možné, že i po tom všem pro ní tolik znamenám. O to více jsem se cítil dlužen. "I tak jsi skvělá matka. Jistě se to brzy celé vyřeší tak, jak má," doplnil jsem ještě a doufal, že se nebude kvůli tomu cítit smutně.
Po její odpovědi jsem přitakal a na její drcnutí se zazubil. "Tyy jedna!" Radostně jsem poskočil a čenichem jí v rychlosti pročísl srst za krkem. "Hlavně opatrně, ať neplaveme," zasmál jsem se ještě a pokračoval podél řeky.

>>> Dlouhá řeka

<<< Medvědí jezírka

Ani bych nečekal, jak bude jednoduché se s Juni na všem shodnout. Měli jsme společné názory a to bylo fajn. Pořád jsem se nechápal, jak jsem si toho předtím nemohl vážit a opustit jí.
Nicméně po tom, co řekla, že teď vyrážet na hledání vlčat nebude nejlepší jsem přikývl. "Jistě je o ně postaráno a věřím, že určitě si najdou brzy i cestu sem, třeba s doprovodem. Ale pak pro ně vyrazíme," přikývl jsem ještě a podíval se před sebe. Došli jsme od jezírek až k řece, která se táhla jako blázen. Lehce jsem se nadechl a zhluboka vyfoukl všechen vzduch, co jsem měl v plicích. Pak jsem se otočil na Juni. "Koukneme trošku severněji, to bude i pro naše kožichy lepší," zazubil jsem se ještě mírně a pokračoval v cestě. "Kdybys byla unavená, tak řekni."

>>> Vodopády

<<< Asgaar

Líbilo se mi, že jsem nemusel Juni prakticky nic vysvětlovat. Hned byla na stejné vlně a vypadalo to, že nadšení ze smečky z ní opadlo stejně tak rychle, jako ze mě. Drcl jsem do ní lehce bokem a pokračoval dál.
Vyšli jsme z lesa a dostali se až k nějakým jezírkům. U jednoho jsem se zastavil a napil. Viděl jsem svůj odraz a chvilku na něj svým jedním okem civěl. Pak jsem se podíval na Juni. Byla tak hezká, tak čistá, tak... úžasná, že jsem nechápal, co na mě vidí. Ale byl jsem za ní rád. Měl jsem ji neskutečně rád. "Mám tě fakt moc rád, Juni," řekl jsem směrem k ní a pak se podíval na řeku před námi. "Ta smečka... nemyslím si, že to bylo to místo, co jsme hledali. Najít nějakou jinou, lepší, bude za mě příhodnější, co myslíš? Nějak... mě to tam už moc nenadchlo," doplnil jsem ještě, ale nechtěl jsem ji nutit do nějakých rozhodnutí. Kdyby byla pro tam zůstat, přizpůsobil bych se, samozřejmě. Hodně jsem jí toho dlužil.

>>> Mathaë jih

Opřel jsem se zpátky o Juniper.
Najednou se ale ve mně něco zlomilo. Možná to byl fakt, že jsem si plně uvědomil, že mám vedle sebe vlčici, na kterou nenechám nikdy nikým jinak sáhnout. Nebo to bylo uvědomění, že jsme tu už nějakou dobu byli, ale nikdo na nás neměl čas a byli jsme tu na zkoušku. Prostě jsem najednou zavrtěl nad celou situací hlavou. To, co se dělo v lese, mě vlastně ani nezajímalo, protože to reálně nikdo neřešil. Jen jsem zabručel. "Zlato," řekl jsem a podíval se na svou drahou.
Pak jsem pohled zabodl někam do neurčita. "Pojď, půjdeme se trošku projít, podívat po okolí," navrhl jsem. Neměl jsem v hlavě žádný plán, ale věděl jsem, že jsem najednou ztratil tu jistotu, že tohle je přesně to místo, co jsme hledali. I tak jsem ale nechal na Juni rozhodnutí, jestli je pro a až potom jsem pomalu vykročil směrem ven z lesa.

>>> Medvědí jezírka

Cítil jsem z Juni, že je ve střehu. Bylo to dobře, aspoň jsem věděl, že se případně dokáže ubránit, snad, ale stejně bych ji bránil životem. Nechápal jsem, jak jsem mohl být takový idiot a opustit ji. Sice to vypadalo, že si ji omotávám, ale moje city k ní byly opravdu reálné. Kdyby to šlo, udělal bych to všechno jinak...
Ztratil jsem se trošku v myšlenkách, ale vrátilo mě zpátky další zachvění, které mi přišlo, že je blíž. "Zdá se mi to, nebo se to blíží?" Zamračil jsem se, ale neviděl jsem nic. "Tohle vlk asi nebude, leda by to byl medvěd, co to neodhadl se zásobami na zimu, nebo nevím," stále jsem se snažil to trošku odlehčit, ale i tak, na medvěda to byly silné otřesy. "Neboj," šťouchl jsem do ní čenichem, "jsem tu a nic se ti nestane." Chtěl jsem, aby to věděla. Doufal jsem, že to něco, co se evidentně blížilo, zvládneme případně porazit. "Rowena a nějaký vlk támhle jsou ale evidentně v klidu, takže není proč panikařit... prozatím, hehe," dodal jsem ještě a přiblížil se k Juni.

Snažil jsem se najít zdroj zvláštního zvuku a chvění, které jsem cítil v tlapkách. Zatím jsem nic neviděl, což mě jak uklidňovalo, tak zároveň i znepokojovalo. Možná lepší, že to nebylo vidět. "Jestli máš pravdu, tak doufejme, že se to něco jenom projde a mine nás to," doplnil jsem a začal nad tím přemýšlet. "Nevypadá to ale, že by to tak znepokojovalo i ostatní," přimhouřil jsem oko a snažil se sledovat dva vlky v dálce, jestli nějak reagují. Nebo jestli se to zdá jenom nám?
"Něco to bude. Tady je možný všechno, jeden by na to neměl zapomínat," odlehčil jsem trošku situaci a mírně se ušklíbl, ale doufal jsem, že to nebude nic nebezpečného. Nebyli jsme tu tak dlouho na to, abychom ještě zachraňovali les. Pokud by to ale bylo něco, co by chtělo lesu nebo smečce uškodit, byl jsem připravený na boj.

Procházka byla fajn. Bylo vidět, že Juni si potřebuje trošku porovnat myšlenky, ale doufal jsem, že je v pohodě. Chápal jsem, že je to pro ní těžké, ale už na to nebyla sama. Byli jsme dva a ve dvou se vždycky každá náročná situace řeší přeci jen lépe. Věnoval jsem jí ještě úsměv a dal jí prostor, aby mohla přemýšlet a poklidit si v hlavě to, co jí tam kolovalo.
Když jsme došli blíž ke dvojici, stále jsme byli dostatečně daleko na to, aby nás neslyšeli. Ale chvění země jsme cítili naštěstí oba. Rozhlédl jsem se, ale nic jsem neviděl, co by to způsobovalo. "Zemětřesení? Jako, možné to je, ale přijde mi, že to je pravidelně a s přestávkami... jakoby to byly kroky nebo něco," dodal jsem nechápavě a snažil se přijít na to, odkud to jde. "Naštěstí tu nejsme sami, takže kdyby se něco dělo, bude nás tu na to víc," doplnil jsem ještě, abych ji uklidnil. "Ale zemětřesení by bylo teda... špatný," řekl jsem ještě, ačkoli jsem nějak nevěřil tomu, že by to bylo zrovna to. Ale kdo ví.