Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rowena byla asi trošku svá, ale bylo to zajímavé. Přikývl jsem a na informaci ohledně bordelu jsem souhlasně pokývl hlavou. Bylo to pro mě jasné, nebyl jsem někdo, kdo by tady udělal nepořádek a pak koukal, jak to po mně někdo uklízí. Ale chápal jsem ji, chtěla, aby tu byli vlci obeznámeni se vším.
Mrkl jsem po Juni. "Děkujeme, zatím se měj," máchl jsem lehce ocasem, když jsem si všiml, kolik jich Row vlastně má. Nevěnoval jsem tomu doteď příliš pozornosti. Pak jsem se podíval na Juni a přišel o krok blíže k ní. "Tak co má drahá, jsi spokojená? Vypadá to tu v pohodě," usmál jsem se na ni a doufal, že to je tak, jak si představuje. "Můžeme se tu porozhlédnout a třeba narazíme na alfu, co ty na to? Nebo se jen seznámit zatím?" Nechával jsem to na ní. "Anebo jestli jsi unavená, můžeme si nejdříve odpočinout, co bys ráda?" Olízl jsem jí tvář a podíval se jí do očí. S jedním okem to šlo špatně, ale už jsem si nějak zvykl. Byl jsem rád, že ji mám vedle sebe.

Šlo to poměrně hladce, možná Rowena pro mě nebyla nejsympatičtější vlčice, ale zdála se být v pohodě, takže jsem se cítil klidnější. Navíc jsem měl po boku Juniper, tudíž mi bylo jedno, kde nakonec skončíme, hlavně, že budeme spolu.
Další slova Roweny jsem převzal s mírným údivem, ale nedal jsem na sobě nic znát. Oni se berou vlci i na zkušební dobu? To jsou mi věci, tady to funguje prostě jinak, musel jsem si zvykat. Pohodil jsem potěšeně ocasem a mrkl po Juni, jestli bude mít radost. Pak jsem koukl upřímně na Rowenu. "Děkujeme. Jistě za nimi zavítáme hned, jak budou mít chvilku," nastražil jsem uši a poslouchal její další slova. Jakmile nám udělala procházku a prohlídku, vnímal jsem všechno, co šlo. Chtěl jsem být připravený na vše a o všem vědět. Děkovně jsem se na ni usmál. "Děkujeme za informace, bude se to jistě hodit. A les je to fakt pěkný," doplnil jsem ještě.
Jakmile se zeptala, jestli máme dotazy, koukl jsem po Juni. "Za mě v pohodě, asi vím všechno, co potřeba. Co ty?" Nechal jsem jí raději prostor, kdyby se chtěla doptat, přitom jsem po očku prohlížel les a přemýšlel, jak je to tu asi velké.

//Moc moc se omlouvám, že to tak trvalo, už by to mělo být zase plynulejší. Pardon pardon :c

Připadal jsem si trošku jako u výslechu a to jsem ještě nepotkal ani alfu. A přesně proto jsem byl radši tulák, projelo mi ještě v rychlosti hlavou, než jsem nasál pach, který z vlčice šel. Byl příjemný, donutil mě se mírně pousmát a nasát ho znovu, ale snažil jsem se soustředit na konverzaci.
Juni pověděla, proč i ona by byla skvělým přínosem pro smečku, na což Rowena reagovala poměrně pozitivně. A došla pohledem ke mně, konkrétně na moje oko. Ano, byl jsem na něj slepý, ale už jsem si tak zvykl, že jsem to ani nevnímal. "O oko jsem přišel, ale už jsem se s tím tak sžil, že si to ani neuvědomuji, že ho nemám," pokrčil jsem mírně rameny. Možná mě to trošku omezovalo, ale o to lépe jsem slyšel. "Pár zim jsem byl tulákem a nemyslím si, že bych strádal nebo se o sebe nedokázal postarat, i přes polovinu zraku. Takže to úplně jako omezení neberu," doplnil jsem ještě.
Její odpověď k Juni mi mírně rozhoupala oháňku a pohledem jsem jí ještě věnoval trošku radosti. Nemyslel jsem si, že bych byl nějak omezený, nebo nepraktický pro smečku, naopak. "Pro lov žiju, takže už něco za sebou ve zkušenostech mám. Hodně," dodal jsem ještě nakonec a pak jí věnoval mírný úsměv. Moc mi to nešlo, ale aspoň jsem si to mohl natrénovat.

Moc jsem nechápal vlčice, které musely být nějakým svým způsobem důležité. A tahle mi přišla, že si na to prostě hraje, ale možná to byl můj první dojem. Pokud byla alfa, tak všechna čest, měla na to právo, samozřejmě. Ale raději jsem ještě nedělal unáhlená rozhodnutí o druhých. Podíval jsem se na Juni a přikývl jsem na její slova.
"Na zdraví," řekl jsem, když si vlčice kýchla a mírně jsem se usmál. Pak jsem poslouchal, co říkala. Nebyla alfou, ale neteří alfy, takže jsem už chápal to její chování. "Tak to chápeme, samozřejmě," odpověděl jsem. Asi jen ubožák by šel do smečky, kdyby jí neměl co nabídnout. Takže to tu vede otec se synem. A neteř je ochránce. Rodinná smečka? Bylo to jasné. "Jak je možné vidět, tak jsem silný a umím skvěle lovit. Mohl bych být přínosem minimálně v tomhle směru. Ale zároveň jsem i dobrý ochránce, ačkoli tahle smečka už jednoho dobrého má," vznesl jsem kompliment na její stranu a pak koukl na Juni. Nechal jsem ji, ať ona poví, v čem je dobrá. I když u ní to bylo jednoduché - byla dobrá prostě ve všem. A to když tady projdeme tyhle formality, tak to nebudeme muset řešit znovu s alfou? Nebo tady je dvoufázové ověření nováčků? Měl jsem toho na mysli dost, ale raději jsem se choval slušně. Nechtěl jsem působit negativně, i když jsem tak prostě vypadal.

Čekal jsem, jak se tahle situace vyvine. Ani jsem neměl tušení, jestli ta, co stojí před námi, má nějakou pravomoc schválit, že budeme ve smečce, nebo ne. Jestli ne, tak proč se tu s ní vybavujeme? Projelo mi jen hlavou, ale nechal jsem to být. Byla členkou smečky, tak to bylo vždy k něčemu dobré. Juni jí vysvětlila něco, do čeho jí podle mě bylo prd, ale když zmínila, že se musela poradit se svým partnerem, věnoval jsem jí letmý pohled. Znělo to fajn.
Vysvětlila i zbytek situace, zima byla letos celkem přísná, ale to neznamenalo, že bychom se o sebe nedokázali postarat. Doufal jsem, že to pochopila. Na to, že se Juni chtěla poradit se mnou měla asi Rowena trošku jiný názor, ale každý jsme nějaký.
Pak mě Juni představila. Podíval jsem se na ní. "Potěšení na mé straně," řekl jsem co nejlépe jsem dokázal, ačkoli bych nejraději spustil negativní snůšku narážek a poznámek, ale krotil jsem se. Asi na mě moje partnerka měla dobrý vliv. Pak se zeptala, co nás sem přivádí. Nechtěl jsem do toho nijak zasahovat, ale zase jsem to nechtěl nechávat jen na Juni. "Chtěli bychom se usadit," doplnil jsem. Pak jsem pohlédl na Juni, která to jistě nějak více dovysvětlí, takže jsem to už nechal na ní. Ale nerad jsem tu jen stál a sledoval, o čem se baví, to mě moc nebavilo.

A tak jsme stáli spolu s Juniper na hranicích. Po jejím boku jsem se cítil už lépe, ale i tak jsem byl mírně nesvůj z nové smečky. Doufal jsem, že tu nenarazíme na nějaké vlky, které nebudeme moci vystát. Ale co. Třeba budou fajn a bude to v pohodě. Anebo to bude banda telat a půjdeme najít jinou smečku, o nic nejde, uklidňoval jsem se. Podíval jsem se na Juni, ale ta, jako obvykle, vypadala, že má nad situací kontrolu.
V tom se k nám z dálky řítila vlčice. Asi? Měla totiž... tři ocasy? Přimhouřil jsem oko, abych zaostřil, ale asi tomu tak opravdu bylo. Nechtěl jsem na to upozorňovat, vypadalo to, že se s Juniper zná. Tak to bude asi tamta? Jak se jmenovala... Rowena? Doufal jsem, že si pamatuji správně. "Zdravím," řekl jsem neutrálně a v rychlosti si ji prohlédl. Jeden tu může opravdu narazit na ledacos. Její konverzace však směřovala směrem k Juni, takže jsem je raději nechal a nechtěl se do toho moc plést.

<<< Zrcadlové hory

A tak jsme postupně slezli z hor a dostali se ke stromům. Zeptal jsem se Juni, jestli je připravená, a s její odpovědí, že ano, jsem pokračoval dál. "Hele, když to tu bude divný, nebo se nám tu nebude líbit, odejít můžeme vždycky. Není to jediná smečka," řekl jsem jí ještě a mírně do ní dloubl čenichem. Bylo mi jasné, že to ví, ale chtěl jsem, aby si byla jistá, že i já to tak beru.
Pokračoval jsem až ke hranicím, než jsem ucítil označené stopy. Poslušně jsem se zastavil a ohlédl se po své družce. "Tak jo, jdeme na to," dodal jsem, zhluboka jsem se nadechl a poté zavyl. Bylo to silné, mohutné vytí, ačkoli jsem nevyl už nějaký ten pátek. Ale stále bylo slyšet, že jsem kus vlka. Doufal jsem, že se Juni přidá, ale nechal jsem to na ní. Pak už jen nezbývalo nic jiného, než čekat, kdo se tu ukáže a jestli bude možnost se tu na chvíli zdržet.

<<< z Midiam přes Východní hvozd

Bylo fajn, že Juni znala alespoň přibližně cestu. Směr, kterým navedla, rozprostíral jen jeden velký les, od kterého jsme nebyli naštěstí tak daleko. Přikývl jsem. "Dobře, šikovná, vypadá to, že tam hned budeme, je to kousek," máchl jsem oháňkou a pokračoval.
Rybka nám oběma dodala alespoň trochu sil, než bude čas si ulovit něco většího. "Nemáš vůbec za co, stačilo ti to? Klidně ještě něco seženu," dodal jsem, než jsme vyrazili dál.
Dostali jsme se až do nějakých jeskyní, které se zdály být zrádné. Nakonec ale stačilo vybrat jen tu správnou a rychlou cestu a byli jsme hned venku. Takže to šlo, jako po másle. "A jsme skoro tam," doplnil jsem ještě, když už jsme se blížili. "Připravená?" Mrkl jsem na svou partnerku.

>>> přes Vyhlídku do Asgaaru

<<< Přes Narvinij z kopců Tary

Byl jsem rád, že jsme se s Juni na všem shodli. "Přesně," doplnil jsem jen a vyrazil mezi stromy. Pokračoval jsem dál, ačkoli jsem moc netušil, kam mířím. Ale chtěl jsem dorazit alespoň k nějaké vodě, kde bychom si mohli dát pro začátek třeba rybu, to byla jistota.
Když jsem natáhl tlapku k Juni, přijala ji, což mě potěšilo. Na její odpověď jsem souhlasně přikývl, ale myšlenkami jsem byl trošku jinde, takže jsem se zdržel odpovědi.
Pokračovali jsme dál, když se zeptala na dobrou otázku. "To bude asi nejlepší plán. A znáš cestu? Víš kudy?" Zeptal jsem se jí. "Nejprve bych se zastavil támhle u řeky, dal si nějakou rybku a pak došel do toho Asgaaru. Snad to tam bude v pohodě," dodal jsem ještě a vyrazil k řece. Doufal jsem, že se něco najde.
Po chvilce čekání se přeci jen pár rybek objevilo, takže jsem neváhal a dvě pracně ulovil. Jednu jsem hned donesl Juni a druhou jsem si vzal. Počkal jsem, co na to řekne, a pak se pustil do hodování. "To bodlo," doplnil jsem ještě, když jsem si olizoval tlamu a pokývl, jestli je připravená pokračovat.

>>>Přes Východní hvozd do Zrcadlových

Juni byla fakt zlatá, nechápal jsem, jak jsem si toho dříve nemohl všimnout. Teď jsem si toho vážil ale o to víc. Proto jsem jen máchl ocasem a tlapkou, že není za co děkovat.
Na její poznámce něco bylo. "Hele, i kdyby v tom vyznávání nějak pokračovali, furt to budou naše děti, budu je brát takoví, jací budou," dodal jsem ještě. I kdyby se potírali krví, i kdyby měli potřebu dělat obřady, bylo mi to jedno. Chtěl jsem je mít u sebe. Její podpora mě pak taky trošku utěšila, proto jsem jí věnoval olíznutí na tvář a mírně se usmál.
Bylo na čase vyrazit ven, být tu tak dlouho trošku poznamenalo naše těla. Už jsme nebyli nejmladší, co si budeme. "Taky. Tak jdeme?" Pobídl jsem jí a natáhl k ní tlapku, abych jí pomohl se zdvihnout, jako pravý gentleman.

>>> přes Narvinij k řece Midiam

Byl jsem rád, že se mnou Juni souhlasila. Vypadalo to, že se situace s kalamitou venku uklidnila, takže možná byl čas to jít prozkoumat. Byli jsme tu zavření celkem dlouho. Cítil jsem, jak mě bolí už celé tělo, musel jsem se trošku hýbat.
"To určitě ne, i kdybych měl padnout, tak tam pro ně dojdu," řekl jsem odhodlaně. A byla to pravda. Když si začala vyčítat věci, které byly zároveň i mojí chybou, drcl jsem mírně do jejího boku. "Neboj, jsou v pořádku. O nás se taky dobře starali. Hlavně si nic nevyčítej, je to celé moje vina. Neměl jsem odcházet. Měl jsem se o vás postarat," řekl jsem vyčítavě a sklopil uši. Opravdu, tohle celé šlo za mnou a díky tomu se Juni cítila špatně, neměl jsem to vůbec dopustit. Mrzí mě to...
Nadechl jsem se a podíval se směrem ven. Vypadalo to, že začíná ráno, takže jsem jen zívl a koukl na partnerku. "Co se jít podívat ven, jestli už tam je lépe?" Navrhl jsem. Začínal jsem mít i trošku hlad a věřil jsem, že Juni taky.

Byl jsem rád, že jsem alespoň k něčemu byl dobrý. Plamínky ohřívaly místo celkem dost, takže jsem v klidu mohl trávit čas po boku Juni. Byl jsem za ní tak vděčný. Když spokojeně odpověděla, jen jsem máchl ocasem.
Ta představa cesty do kultu mě... nechci říct děsila, ale vůbec jsem se na ni netěšil. Na vlčata ano, ačkoli jsem měl trochu strach, i tak jsem je potřeboval poznat. "Přesně tak. Je lepší být připraven, než-li překvapen," dodal jsem ještě. Magie by bylo fajn si zase osvojit a zjistit, co s nimi svedeme. Tím se nikdy nic nezkazilo. "Teď jsem nad tím přemýšlel," řekl jsem jí. "Bude to děs, ale nějak se s tím popereme," usmál jsem se na ní. "Síly nabereme, neboj. Na vlčata se těším," řekl jsem jí ještě upřímně. "Snad je ten kult tolik nepoznamenal," dodal jsem ještě a spokojeně si oddechl.

//I'm very sorry ._.

Po boku své partnerky jsem se konečně cítil, jako kdybych byl kompletní. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to, ale asi bych nezjistil, jak moc je pro mě důležitá. Začal jsem se trošku více soustředit. Najednou se kolem nás těch plamínků rozprostřelo více, takže tu bylo velmi příjemně. Teplo nás obklopovalo ze všech stran, ale nepálilo to. "Lepší?" Dloubl jsem do jejího čenichu jemně tím mým a pak se na ní mírně usmál.
Na její skromnost jsem jen mile přikývnul. Měla pravdu, situace na lov úplně nebyla. "Dobře, tak až tohle všechno skončí a přežene se to, tak zkusíme magie? To by mohlo být fajn. Ať máme na cestu trošku sebejistoty," zazubil jsem se a pohlédl jí do jejích tyrkysových očí.

Bylo to fajn. Sice počasí stálo za bačkoru, ale byl jsem s Juniper a byl jsem spokojený. Sem tam se mi po tváři rozlil i mírný úsměv, který byl trošku nepřirozený, protože jsem se snad pořád jen mračil, takže to bylo zvláštní.
Přitulil jsem se ke své partnerce a spokojeně vydechl. Na její slova jsem jen přitakal "m-hm," a souhlasně mírně zavrtěl hlavou. Když mě napadlo, že bych mohl trošku využít magie, doufal jsem, že to půjde snadno. A šlo. Po chvilce tu poletovaly malé plamínky a ty napomáhaly k trošku většímu teplu, ale i přesto jsem se od jejího kožíšku nevzdálil. "Ani nevím, co všechno umím," přiznal jsem se. Tohle bylo první, co mě napadlo a povedlo se to.
"Něco najdu, neboj," ujistil jsem jí a pak jen opět souhlasně přikývl. "Zkoušela si vůbec tu svou magii? Víš, co zvládneš a tak?" No nějak jsme ten čas museli zabít, no ne?

Měli jsme plán, který zněl úplně dokonale. Dokonce bych i řekl, že jsem se po dlouhé době na něco zase těšil. Jenže to všechno se nám chystalo počasí překazit.
Netrvalo totiž dlouho a najednou se na zem snesla zima. Ale ukrutná, že se to nedalo zvládat. Naštěstí Juniper jednala rychle a já jen mlčky souhlasil a vyrazil s ní nalézt nějaký úkryt.
Zanedlouho jsme byli v noře, zřejmě pozůstalé po někom a já jen doufal, že to zvládneme. Byla zima, takže jsem si ji přitiskl k tělu a obejmul ji tak, aby byla co nejvíce u mě. "Páni, tak to jsem nečekal," řekl jsem po chvilce. "Počasí nikdy nepřestane překvapovat. Snad to brzy přejde," zabořil jsem do jejího kožichu za krkem hlavu a zhluboka se nadechl.
Pak mě napadlo, že bych možná mohl využít magii. Dlouho jsem to nedělal, ale mohlo by to pomoci. Proto jsem se začal soustředit. Kolem nás začaly poletovat malé plamínky, blízko, aby nás zahřály, ale dost daleko na to, abychom byli v bezpečí. Podařilo se mi to na první dobrou, takže jsem byl rád. "Hned, co to půjde, vyrazím pro něco k snědku. Dobře?"