Tenhle vlk je jako kniha, kterou nikdo nedokázal přečíst až do konce.
Na první pohled působí nebezpečně, skoro až zlověstně – jeho oči jsou plné nedůvěry, má tvrdý, neproniknutelný výraz a každým pohybem dává najevo svou nadřazenost. Je drzý, nebere si servítky a nerespektuje vůbec žádná pravidla ani autority. Přiblížit se k němu je jako přistoupit k šelmě – nikdy nevíš, jestli tě jen probodne pohledem, nebo se po tobě vrhne. Vůči vlčatům chová téměř zjevné pohrdání, jejich bezstarostnost a hravost mu lezou na nervy, a tak se jim vyhýbá, jak jen to jde.
Je samotář tělem i duší. Lovení je jeho vášeň a v krvi, kterou prolévá, nachází podivné uspokojení. Miluje ten pocit, když se zuby zaboří do kořisti, když cítí teplo jejího života vyprchávajícího do jeho čelistí. Krev je pro něj víc než jen nutnost přežití – je to zdroj síly, potvrzení jeho moci a nezávislosti.
Ale tahle jeho tvrdá slupka, ta nejsvrchnější vrstva, je jen začátek. Pod ní se skrývá vlk, který je možná ještě nevyzpytatelnější, ale postupně se odhaluje, že dokáže být vlastně i přijatelný. Jakmile s ním někdo zvládne držet krok a číst mezi řádky, objeví, že pod tou drsnou maskou se schovává bytost, která umí být i milá a loajální. Jenže přesto si tě bude držet od těla. Vlk jako on je hluboko uvnitř mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Do těch nejbližších vrstev, kde by ses dostal k jeho skutečnému já, se ještě nikdo nedostal. Pokud se odvážíš zkusit to, připrav se, že budeš potřebovat neuvěřitelnou dávku trpělivosti a důvěry, protože tenhle vlk se neotevře jen tak někomu.
Jeho oddanost a loajalita patří jen těm, kteří prošli stejnou cestou jako on – bratrům a sestrám z Krevního bratrstva. K těm, kdo sdílejí stejnou víru a osud, je pevně připoután. Když už se rozhodne někoho přijmout za svého, dokáže být až překvapivě spolehlivý a loajální. Pro ty, které považuje za své, by se roztrhal na kusy, a i když to možná neprojevuje otevřeně, jeho činy mluví za něj. V kruhu bratrstva, kde cítí vzájemnou důvěru, se ukazuje jeho skrytá stránka – dokáže být ochranný, věrný, a dokonce i laskavý.
Jenže k těm, kdo stojí mimo bratrství a jeho rodinu, je jako led. Cizinci jsou pro něj nic víc než vetřelci. Nemá potřebu si na ně brát servítky nebo se s nimi jakkoliv mazlit. Je ostrý, přímý, a nezajímá ho, co si o něm myslí někdo, kdo nepatří do jeho kmenu. Jeho slova mohou být jedovatá, jeho pohled pronikavý, jako by tě probodával očima. Respekt si musíš zasloužit, a pokud jsi pro něj jen cizinec, nebude ti věnovat víc pozornosti, než je nezbytné. Jeho svět je pevně rozdělený – na ty, kteří do něj patří, a na ty, kteří jsou odsouzeni zůstat venku. Pro ty první je ochoten obětovat všechno. Ty druhé by klidně nechal napospas osudu.
Počátek života vlka Merle se ubírá do smečky, která čítala poměrně velké množství vlků. Jeho rodiče, Ásleif a Freya, byli respektovaní nejen pro své bojové schopnosti, ale i pro svou moudrost. Merle byl prvním ze čtyř vlčat, jeho dětství bylo bezstarostné a plné radosti.
Od útlého věku se učil pravidlům smečky, lovu a tomu, jak přežít v divočině. Život mezi tolika vlky byl pro něj přirozený a naplňující. Nejpříjemnější na tom všem bylo, že nikdy nemusel čelit těžkostem sám – nejbližšího kamaráda a spojence měl hned po boku, svého bratra Wylana.
Wylan byl Merlovým věrným parťákem a společníkem ve všech možných lumpárnách. Když byli ještě mláďata, jejich oblíbenou zábavou bylo schovávat se starším vlkům, kteří je měli hlídat, a pak je nečekaně vylekat skokem z křoví nebo z vysoké trávy.
Merle si své dětství užíval naplno. Dny trávil učením od starších, prozkoumáváním lesa a vymýšlením nových triků s Wylanem. Jejich nerozlučné pouto jim pomáhalo překonávat všechny překážky a každá lumpárna jejich přátelství jen utužovala.
Zdálo se to až jako prakticky bezstarostný, pohodový život. Jenže to se změnilo v momentě, kdy se Wylan dostal do situace, která byla pro ostatní těžko pochopitelná. Procházel si něčím, o čem ani sám nedokázal mluvit, takže nebylo jednoduché mu jakkoli pomoci. Muselo to být pro něj těžké a ať se Merle snažil, jak chtěl, jejich pouto a vztah se vzdaloval. Pociťoval, že brácha už mu není tak blízko, že už ho skoro ani nepoznává. Chtěl to změnit, chtěl mu pomoci, ale netušil jak.
Zanedlouho na to přišli ostatní vlci ze smečky s tím, že vědí, co mu je. Merle byl první u toho, chtěl vědět, jak bráchovi pomoci a jak si zase začít užívat ten dokonalý život. Ale prý měl v hlavě démony. "Co to je za hovadinu?!" Bez váhání se Merle do všech pustil, kopal kolem sebe a byl nepříčetný. Ale jednoduše neměl žádnou podporu od nikoho, všichni se k jeho bratrovi obrátili zády.
Nebylo proto divu, že se jednoho večera Wylan rozhodl odejít. Hned ráno, když se to Merle dozvěděl, vyrazil ho hledat. Neváhal ani sekundu, oznámil to rodině, ale ti se ho snažili zadržet. Proudil v něm vztek, byla to všechno jejich vina! Nenechal se tedy ani na sekundu zdržet a vyrazil.
Na cestě byl pěknou řádku dní, čas mu začal splývat a on netušil, jestli je pryč den, nebo týden. Bylo mu to však jedno, chtěl bratra najít a nenechat ho v celé té situaci samotného. Nechtěl, aby si ublížil. Pořád to byl jeho mladší bráška.
Jednoho večera, kdy se slunce už začínalo ztrácet za obzorem, narazil na skupinu vlků, kteří se pohybovali v hlubokém stínu lesa. Nebyli to přátelští vlci – okamžitě z nich cítil nebezpečí. Byli to cizinci, kteří nevítali vetřelce na svém území.
Merle si uvědomil, že nemá kam utéct. Tlupa ho obklíčila, jejich oči planuly nenávistí a zuby cenili v hrozivém vrčení. Neměli v úmyslu se s ním dohadovat nebo mu dát šanci na vysvětlení. Byli odhodlaní ho zabít, a on to věděl. Nebyl čas na strach, jen na přežití.
Rozpoutal se boj. Merle se bránil, jak jen mohl, ale přesila byla zdrcující. Každý jeho pohyb byl odpovězen útokem, každý úder znamenal další ránu, další hlubokou jizvu na jeho těle. Krev mu tekla z nespočtu ran, tělo hořelo bolestí, ale jeho vůle žít byla silnější než cokoli jiného. Byl na pokraji zhroucení, když najednou, v momentu nejvyšší zoufalosti, pocítil, jak se v něm probouzí něco, co dlouho dříve potlačoval – jeho magie.
Vzduch kolem něj se náhle rozzářil oranžovým světlem a z ničeho nic začal šlehat oheň. Plameny vyšlehly z jeho tlap a okamžitě zaplavily prostor kolem něj. Vlci, kteří ho obklíčili, zpanikařili a začali ustupovat, děšení nečekaným zvratem. Merle je s námahou odehnal, oheň mu poskytl čas a prostor, který potřeboval k útěku. Bolest z popálenin a ran ho však s každým krokem zpomalovala. Nakonec se zhroutil na zem, vyčerpaný a sotva při vědomí, ale bezpečně mimo dosah nepřátel.
Když se konečně probral, byl pokrytý jizvami a popáleninami, každá z nich byla připomínkou toho strašného boje. Tělo měl zničené, ale srdce bilo dál. Oheň, který v sobě probudil, mu zachránil život, ale zároveň mu ukázal, jak nebezpečné mohou být jeho schopnosti, když jsou nekontrolované. Přežil to, ale to, co prožil, si s sebou ponese navždy – jizvy, které nevyblednou, a vzpomínky, které ho budou pronásledovat.
A tak pokračoval v cestě, až dorazil do místa, o kterém netušil, že změní jeho život. Byl hotový, po těle měl rozlitou krev svou vlastní, ale i cizích vlků, které minimálně poznamenal taky slušnou řádkou jizev. Dostal se do místa, kde ho přijmuli. Do bratrství krve. Byl vyčerpaný, skoro padal na tlamu, ale tihle vlci ho přijali. Přijali ho takového, jaký byl. Nemusel ani prosit, jednoduše jim řekl situaci a oni ho vyslechli. Byl silný, ale vyčerpaný. Šrámy na těle jen dokazovaly, že se nebojí použít sílu.
Povinností pro přidání do tohoto bratrství Krve byl ceremoniál, který si poměrně užil. Byl spojený s krví, kterou si z ničeho nic neskutečně oblíbil a užíval si to, že ji mohl nosit na svém kožichu. Většinou to byla ale krev cizích. Ceremoniálem se začlenil do kultu, který považoval všechny sobě rovné, všichni byli svobodní, ale byli bratři a sestry a chránili se. Přesně to mu vyhovovalo. Zároveň se začleněním získal i jméno, které se neslo jen v hlase bratrství. Agnar.
Cítil se jako doma. Ale tak, jak to bývá, se situace změnila. Vyznával Pravdu, chtěl ji vidět a nahlížet na svět skrze ni, ale stále to byl vlk. A jeho pudy ho donutily si užít s vlčicí. Ani pomalu nevěděl, jak se jmenuje... ale jo, byla to Juniper. Běžová vlčice, která zaujala jeho pozornost. Ale jen na sekundu, nechtěl si přiznat, že by se mu líbila. Jednoduše na to jednoho večera vlítli a on si užil. A pak plnil dále svoje povinnosti.
Seznámil se s vlkem, Morgothem, se kterým si měl ze všech nejblíže. Ano, všechny pokládal za své bratry a sestry, ale Morga měl jako svého opravdového bráchu. Občas v něm viděl Wylana, který mu tak chyběl. S Morgem společně chodili lovit, dělali různé vylomeniny a právě s ním se cítil jako ten starý, dobrý Merle. Užíval si života tak, jak jen to šlo.
Až do momentu, kdy za ním vlčice přišla, že je těhotná. S ním. "To těžko," dodal jen. Jenže jak ji tak viděl, zjistil, že k ní vlastně něco cítí. Cítil potřebu ji chránit, zabít všechny, kdo se na ní jen špatně podívají. Začínal jí být oddaný, jako nikomu. Něco se v něm zlomilo. Ale vlčata? Tak na ta připravený teda rozhodně nebyl. Musel vymyslet, jak z tohohle ven.
A tak, jako dospělý, rozumný vlk, se rozhodl z problému utéct. Asi tak, jako to dělá většina dospělých. S vírou v bratrstvo, s očima oddanýma krvi a s duší zatoulanou u Juniper se vydal na cesty. Bratrstvo ho nedrželo, každý si mohl dělat, co chtěl. A on se teď chtěl vzdálit. K tomuto rozhodnutí mu pomohl i fakt, že odešel Morgoth. Chtěl jít s ním, ale myslel si, že u bratrstva zůstane napořád. To se ale teď změnilo. "Jednou se vrátím," pronesl k Juniper, aniž by jí řekl příčinu, a šel...
Zajímavosti
- Jeho jméno v kultu Krve je Agnar
- Miluje krev a vše s ní spojené; často se natírá krví kořistí či nepřátel
