Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dlouhá řeka

Začal jsem se nudit. Furt jenom krok sem, krok tam, další krok, krok, cupitání dopředu, vyhýbání stromům, ochutnání z keře, vyplivování plodů z tlamy, protože to nechutnalo jako ryba a pak další pochod vpřed. Bylo snad vlka, co si užíval život více než já? Samozřejmě, že ne. Já byl ztělesněním dobrodružství, zábavy a adrenalinu... Ve svých nočních můrach.
Známá vlhkost, která pocházela z řeky, zmizela a místo toho přišla směsice pachů. Jehličí, lesní plody, nějaká zvířata a dokonce vlk... Tomu jsem se pokusil vyhnout, ale něco mi říkalo, že šel přede mnou a bude už dávno pryč, takže fajn. Problém spíše nastával v těch jiných zvířecích odérech, mezi kterými jsem rozeznal velké zvíře s malýma očkama a drápkama, kterýma by vás jednou pošimral a konec. Krvavá smrt – ošklivá smrt, oklepal jsem se. Představa mého zašpiněného tuhého těla mě děsila. Trošku jsem přidal do kroku, ale jenom trošičku. Za nějaký běh záchrana vlastní kůže nestála.

//Sněženková louka

// Mahtaë

A skutečně jsem se dostal na nové místo... Ne, že by se mi nějak dvakrát líbilo, ale bylo nový. Což je fajn. A hlavně bylo prázdný!
Zastavil jsem se, naslouchal zurčení řeky uprostřed tiché noci, kterou nemohlo nic narušit, zavřel jsem oči, tlapy si pomaličku namočil do řeky a užíval si to ticho. Tedy aspoň do té chvíle, než jsem si tak neuvěřitelně kejchl z nějakýho pilu, že se můj pisklavej vysokej zvuk, kterej jsem vydával při kejchání, roznesl celým korytem řeky a nejspíše tak vyhnal veškerý život v okruhu několika kilometrů.
„Příroda. Jak já miluju přírodu, co za blba to vymyslelo?“ zafuněl jsem, zatímco jsem ještě nějak frkal kdo ví jaký pyl z čenichu, abych se mohl zase znovu nadechnout zcela normálně bez funění, frkání a huhlání. No, aspoň u té řeky nikdo nebyl... Snad. Jak bych svou normálnost a spříznění s přírodou vysvětlil? No nevysvětlil, nikomu do toho nic není, došlo mi. Alespoň nějaká pozitivní myšlenka, která mě hnala trochu dál do neznáma za hranice mého předchozího zkoumání a schovávání se před společností.

//Tajga

//Východní Galtavar

Volnějším krokem jsem procházel kolem té hodně známé řeky. Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem kolem ní prošel, nedopočítal bych se. Protože jsem neuměl počítat.
Ale za to jsem si pamatoval místa, vlčí ksichty, jména a vlastně všechno ostatní. Dobře jsem věděl, kam se dostanu, ať půjdu jakýmkoli směrem podél té řeky nebo nějakého jejího ramene. Jenže jsem měl nějakou divnou potřebu, abych si prozkoumal i něco nového, protože chodit po starých známých místech začínalo být poměrně nudné. A taky se na těch místech zdržovalo dost vlků, ale když se vydám trochu dál...? Brilantní, Meinere, brilantní! pochválil mě hlas plný sarkasmu. Stejně jsem mu tichý mumlákem poděkoval za to, že mě pochválil. Nesnášim svůj život, zahuhlal jsem si po chvíli. Ta samomluva už i mě rostla krkem... A to jsem byl mistrem samomluvy.
„Máma mi byla pyšná,“ zakřenil jsem se po delší době, co jsem osamocen kráčel kolem řeky neznámějším směrem, který byl alespoň menším osvěžením po mnoha známých trasách. A proč by byla pyšná? Protože čím více jsem se blížil k šílenství, tím blíže jsem byl k smrti a to bylo fajn... Moje smrt byla fajn. Stejně mě chtěla zabít. Fajn. Fajn, fajn...
Raději jsem se pokusil přestat mluvit sám se sebou a šel jsem dál. To nemělo cenu.

//Dlouhá řeka

//Meinere se hlásí jako psychická podpora (deptárna?) pro nového kolegu >:3

U Sava jsem našla jeden překlep a špatné Íčko :D
Toho krále perliček asi tuším, taky koukám :D
Ale nebudeme zlí, alespoň se někteří účastní >.>

Kromě toho, že se zatim zapojilo víc Slováků, právě Slováci píšou větší perličky :D

Naháněla mi husí kůži. Hlavně to množství slov, které ze sebe dokázala vypravit za pouhou minutu. Neexistoval třeba nějaký limit, kolik slov mohla vlčice za den říct? Kdyby jo, svět by byl rázem jednoduší, protože třeba týhle by se deset minut po probuzení zauzloval jazyk a musela by čekat na příští den, kdy by to zase hned vypotřebovala... To by si třeba našla i partnera, kdyby musela celý den promlčet!
„Ne,“ vypravil jsem ze sebe krátce, rázně a hlavně jednoznačně naštvaně. A z čeho pramenilo mé naštvání? Z té vlčice... Dokázal jsem trpět pouze mluvení Vločky, nikoho jiného a tahle vlčice skutečně nebyla Vločka. Vločka totiž byla až na jednu malou výjimku bílá!
Poslední poznámka o tom, abych se nemračil, a že budu mít lepší náladu, pokud s ní budu mluvit, mě donutila zamračit se ještě více a snad jsem díky tomu kolem sebe nahromadil dostatečně naštvanou a pobuzenou auru, kterou musela i ona sama odhalit. „Vypadám sakra jako někdo, kdo chce snad mluvit?“ zeptal jsem s nepatrným otazníkem na konci. Nebyla to otázka, jako spíše oznámení, že na tohle mě vážně neužije a všechno bude mít opačný efekt, pokud se o to bude snažit.
„Radši...,“ odkašlal jsem si zoufale, „se půjdu utopit do moře,“ dodal jsem. To znělo jako fajn plán a určitě to bylo daleko od vlčice, tudíž... Vzhůru na cesty! Vstal jsem ze země se stejně znuděným a popuzeným výrazem, zrak odvrátil od vlčice a raději odkráčel rychlejším krokem, abych se ztratil co nejrychleji z dohledu.

// Řeka Mahtäe

//Mělas do mě kopnout nebo odejít, až teď mám tak nějak free - ale furt ne moc náladu na hraní, tak se raději uklidím ._.

//*giggle*

//Jde o to pobavení, když nějaký to slovo v druhym jazyce neznáš, můžeš si ho přeložit, ale taky tam třeba můžeš hodit to, co si myslíš, že je dobře (už tu vznikla zkomolenina búrky, že místo "bouřky" se do češtiny přeložilo jako "buřty", tak proč spoluhráče okrádat o tyhle pěkný skvosty?). Je to pro pobavení, tady není moc striktních pravidel.

// Ta akce je myšlena pro pobavení, protože i jazyk, který tu čteme denně a s kym si píšeme desítky postů je něco úplně jiného, když ho musíme sami psát. Nejde tady o to, aby člověk psal dokonale a zcela správně.

Klidné místo to bylo i přesto, že kolem se prohnalo pár vlků. Ani jeden si mě nevšímal, za což jsem jim byl dostatečně vděčný, protože bych pro ně neměl nic jiného, kromě pár kousavých poznámek, znuděný ksicht a polochcíplého ležení na zemi jsem jim neměl co nabídnout. Spíše jsem se je těmi třemi věcmi snažil odradit, abych mohl být i nadále sám, nerušen ostatními a odsouzen k smrti nudou a na přeleženiny. Kdybych se aspoň přetočil na druhý bok, povzdechl jsem si. Ale že bych to udělal? Ne, to ne... To nebylo mojí parketou.
Už jsem se málem přetočil, už jsem se k tomu odhodlával, zapínal jsem svaly, abych světu ukázal svou bílou půlku těla, ale v té chvíli... Bum. Pozdrav. Vlk... Bleh, vlčice. Společnost. Společnost, která uměla mluvit. Co jsem komu provedl?! Ve své hlavě jsem už brečel, očima jsem ale pátral v pozdním dni a sledoval černohnědé stvoření, které se na mě rozhodlo vychrlit svůj životní příběh, všechny osobní informace a velikost zadních tlapek k tomu.
„Co jít prostě všechny ty tvoje otázky zkusit na vlastní kůži?“ odpověděl jsem na všechno neurvalou otrávenou otázkou. Třeba při žraní světla schytáš otravu... Nebo se nabodneš na strom, co ti začne růst pod nohama, nebo třeba.., přemýšlel jsem a mračil jsem se. Prostě tiško, vlčice, zasyčel jsem si pro sebe, ale litoval jsem, že jsem to neřekl nahlas.
Jak někdo vůbec mohl tak moc mluvit? Vždyť to nemohlo být fyzicky možné! Kolik slov ona řekla za tu minutu, tolik jsem toho já řekl za celý týden! Bože... Vlčice by měly mít limit na počet slov denně. Aspoň by vlkům ušetřili nervy a šedý chlupy by jim aspoň začaly rašit v pozdějším věku.

Všichni zúčastnění získávají jednotlivě po 30 květinách/drahokamech (máte na výběr). Vytvářet nějakou příčku třech nejlepších anebo si jenom tak vybrat nejoblíbenější by bylo o něco složitější, takže se o to raději ani snažit nebudu.
Hloupost, nejvíc se mi líbili Therionova, ten si může přičíst ještě 2 křišťály...

Co chcete přidat do inventáře prosím do komentářů (po 15. přidávám náhodně).

// Mahtaë

Pochodoval jsem přes noc, protože mi to přišlo lepší. Přes den se už teplota držela o něco výše, což znamenalo, že zase přichází to období, kdy půlce mého těla bude neskutečné vedro, zatímco ta druhé bude v pohodě. Ale zase už nebude tolik bahna a nečistot, což znamenalo, že budu mít čistější tlapy a nebudu se muset tak často mýt, abych svou půlku těla udržel v dokonalé čistotě... Což nebylo zrovna jednoduché, když to byla sakra čistě bílá barva!
Slunce vysvitlo ve chvíli, kdy jsem došel někam k východní straně toho území, přes který jsem procházel do nekonečna. Začal jsem mít pomalu hlad, ale řeka byla daleko a k jezeru na severu se mi moc nechtělo jít - vždycky tam totiž někdo byl a to mě nebavilo. Mohl jsem chytit něco suchozemského, no... Po kolika letech? Po dvou nebo po třech bych jedl něco, co nemá šupiny, nepáchne to a nemá to miliardu drobných kostí, které mě vždycky škrábou v krku ještě hodiny poté? přemýšlel jsem. Možná by mému tělo neuškodilo, kdybych sežral i něco jiného, co nepocházelo z vody, ale... Nebudu přeci porušovat tradice! Někdy si k vodě dojdu a něco chytim, pomyslel jsem si, než jsem si tupě sedl na zem, následně se svalil na záda, čenich našpicoval do výše a z nudy pozoroval líné bílé mraky, které narušovaly jinak dokonale azurovou oblohu skoro letního rána. No aspoň je tu klid, pomyslel jsem si ještě trpce.

//Křišťálový lesík

Bylo hříchem, když jsem nenáviděl ostatní žijící bytosti? Anebo to bylo normální? Začínal jsem k nim mít neskutečný odpor, zvedal se mi z nich až žaludek. Možná existovalo pár světlých výjimek, ze kterých mi bylo pouze lehce nevolno, ale ten zbytek? Jak jsem mohl zdravě existovat, když se na světě pohybovalo tolik... Ani mi nebylo dobře z toho, že jsem měl pomyslet jenom na jejich jména! Bylo jich tolik... Tolik hnusných tváří, které se mi okamžitě vybavily, šklebily se na mě, smály se a snažily se mě vyprovokovat k útoku! Hergot! zaklel jsem, když jsem kvůli pomyšlení na ně zahučel přední černou tlapou do mělké díry a málem si dal i do zubů a prokousl si jazyk. To by mi tak scházelo...
Vylezl jsem z té díry, kterou tam nejspíše udělalo nějaké zvíře, nevěřícně nad tím vším zakroutil hlavou, omyl si v řece špínu, která na mě za nějakou tu dobu ulpěla, o trochu dál proti proudu se z řeky navíc napil a posléze šel bezmyšlenkovitě dál. Neměl jsem cíl - nikdy jsem žádný neměl, ale tentokrát jsem ani na chození nemyslel. Prostě... Krok... Krok... Krok. No a pak zase Krok, Krok a Krok. Nekonečné opakování!

//Východní Galtavar

//Já se fakt omlouvám, ale asi umřu, ignorujte mě (menší manipulace klidně) T-T