Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ticho, musim pochlebovat jiným tlapkám!

Po menším promyšlení ještě trochu poupraveny odměny, už finálně.

Ty :D
Po tobě Tailla s 12 posty a Ori s 11

//Sněženková louka

Něco mi říkalo, že se ženu přímo do chřtánu jisté smrti, což mě tak nějak popohánělo vpřed. Ironie. Šel jsem dál jenom z pouhého strachu otočit se a vydat se někam pryč, kde by mě už nikdo nikdy z týhle pruhovaný party nehledal, abych z toho neměl problém.
Jenže pak se rozhodl jejich vůdce, hlava, matka, prostě tamto vepředu zastavit. Také jsem se zastavil, ale trochu dál od ostatních, abych měl čas správně zareagovat na to, co se bude dít. Ale ono se nejdřív strašně dlouho nic nedělo, dokud jsem si nevšiml, že z Želváka začíná slejzat jeho pruhování. S nadějí jsem se začal rozhlížet po ostatních, jestli tomu tak je i u nich, ale bohužel. Zůstalo tam... A to bylo... Divný.
A než jsem se nadál, Dlouhovocasá si našla cestu ke mně, aby mi dala něžný polibek na krk. Už jenom z toho důvodu, že se rozhodla zapojit zuby jsem se sprostým výkřikem uskočil dozadu, než mě stačila polaskat na hrdle. „Klid, jo? Nechceme, aby se komukoli cokoli stalo,“ promluvil jsem k ní hlasem, který dával jasně najevo, že chápu, že mi ublížit chtějí. Neměl jsem jim to za zlý, ale tak mohli si vymyslet nějakou lepší sabotáž... Střelil jsem krátce pohled po Želvákovi, byl tam jedinej, kdo neměl ty žilky a už taky nevypadal na to, že by mi chtěl pročesat kožich bleskem. A navíc se po něm drábal Hnědohnědý.

Nechce se mi přehlašovat, to mi snad omluvíte :D

Nom, co se lovu týče, tak s přihlédnutím na charakter, za který hraju... Hehe... No, jak chcete. Klidně se k tomu připojím, psát mi nedělá problém, pokud se dlouho nestojí, pak už na to většinou nemám náladu, ale pokud se tohle čekání vyřeší, není problém.
A co se týče aktivity a tohohle... V době školy jsem na internetu skoro furt, když 90 % mojí práce je právě na notebooku, takže si klidně půl hodiny urvu, abych post napsala. Takže... Já bych ráda Shy nějak ve smečce udržela :).

↑ Má pravdu to děvče

//Ty :D Psalas po mně, ale já psala první, po mně najela už podle pořadí Riveneth a já jsem byla za Riveneth *zmatení, hehe* :D

Po srážce s chlupatym žilkovanym kožichem – který jsem stále bral jako osobní urážku – se mi zrak postupně začal vracet, až jsem konečně viděl... V rámci tmy, samozřejmě. Už mě ani nebolelo tělo a ten trošek bolesti už nebyl způsobován halucinací, nýbrž tím, že mě prostě sem tam nějaká část těla už prostě bolela. Mohl jsem se rozhlédnout kolem sebe, jakmile jsem vymanil zrak ze srsti a zaznamenat si tak, co se stalo ostatnim. Dopadl jsem vcelku dobře, aspoň jsem nebyl podrápanej, psychicky zdeptanej a až na to, že jsem se nacházel v nebezpečné blízkosti toho jakéhosi Žilkovaného, jsem vyvázl zatím vcelku v pohodě. Naštěstí jsem však nic nemusel dělat, protože Starej a ostatní se rozhodli s tím, že se vypořádají jak se Želvákem, tak půjsou také tváří v tvář tomu Žilkovanýmu, kterýmu jsem já nechtěl čelit. Žilkovaní musí držet při sobě! zašklebil jsem se nad vlastní poznámkou, kterou jsem si pronesl pouze v hlavě a raději konečně vycouval o pár kroků dozadu, aby na mě v případě nouze nedosáhl zuby a já mohl zdrhnout.
Jenže potom... Uh. Všiml jsem si toho nejdříve u té, která nebyla skoro vůbec vidět. Ten bílej Slídil s černým ksichtem. Teda, ta Slídilka. Její srst začala nabírat černých žilek a stejně tak i Dlouhovocasé a ostatních. To smrdělo... Průserem. Okamžitě jsem začal kontrolovat své vlastní tělo, ale kromě zelených žilek jsem nic nenašel. Pravdou bylo, že jsem nějakou mohl mít na černé srsti, ale jaká byla pravděpodobnost, že by to ulpělo pouze na jedné půlce, když to ostatní měli všude? Do háje! Bylo dobře, nebo špatně, že jsem zase neplul s davem, a zatímco všichni se rozhodli pro módní černou, já zůstal toxicky zelený?
A navíc se vydali směrem toho původního Černožilkovanýho. Prostě ho následovali jako nějakou modlu. Zůstal jsem stát na místě, krčil se k zemi, přelétával pohledem od vlka k vlkovi, kteří mi postupně mizeli z dohledu a rychle přemýšlel. Mohl jsem zdrhnout! Mohl jsem se vydat na ústup a dělat, že se nic nestalo, což by bylo sakra pěkný a super. Ale... Mohl jsem nechat po světě pobíhat klan černých žilek a smířit se tak s tím, že už prostě nebudu jedinej a ojedinělej? A co hůř, co když chtěli nějakou genocidu a začnou s těmi, jejichž ksichty si pamatují? Tedy se mnou. Mohl bych jít za nimi a pokusit se k nim přidat,
aby mě ušetřili..., napadlo mě. Tohle znělo přijatelně. Navíc to ani nevypadalo tak, že by si mě všímali. Mohl jsem jít za nimi a dělat mrtvého brouka. A když umřu...
Tak umřu, povzdechl jsem si a vydal se pár kroků za posledním ze skupiny.

//Zakrvácený les

//Don't like diz

Jak se někteří stihli kamarádičkovat s ostatními v těhle situacích jsem nikdy moc nepochopil. Ale jako... nechal jsem je být. Aspoň maj nějaký kamarády. Trochu smutný, ale z velké části mi pořád bylo jedno, že mě nikdo nemá rád. Snažil jsem se soustředit na to, co se zase děje, a jak se co nejrychleji dostat pryč, protože jsem na to neměl moc náladu. A vždycky se mi stalo něco, díky čemuž jsem si rány lízal ještě nějakej ten den a na to jsem už znovu neměl.
Starej, jehož bílá srst byla už bohužel ta stařecká, se vrhl na nějaké to řešení, za což jsem mu byl vděčný, protože mě ještě ani nenapadlo to, že bych něco měl udělat. Pokusil se ten strom nechat porůst mechem... Sice jsem nechápal proč, ale nesoudim, aspoň to zkusil. No, lepší by stejně bylo, kdyby to neudělal, protože co se stalo hned poté? Průser.
Strom zmizel. Protože stromy normálně mizej. Tohle musela být nějaká přehlídka neexistujícího, protože prostě neexistoval a místo toho se tam objevil vlk divnější než-li já s černým žilkováním - moje žilkování je prej divný, jo? - a vrhl se rovnou na Želváka (//Kdyby mu řekl to jméno, tohle by se Falione nestalo!), kterýho pěkne sekl. A pak se vydal na útěk, což jsem měl už také v plánu. Ale průser, co se zase stal, se mnou měl jiné - a popravdě dost neoriginální plány.
V tý tmě jsem viděl pouze to, že zmizel, ale podle smíchu, kterej mi k němu neseděl, byl někde ve vzduchu a určitě si užíval to, že poznal šílenost a smysl magií, protože je metal z jednoho místa na druhou. Tu letěl nějakej bílej vlk, kterýho jsem si ani nevšiml do vzduchu a společně s ním i Stařec. Dlouhovocasá si hrála s kytkama, stejně tak i Hnědohnědý. No a pak to neoriginální u mě. ZASE mě bolelo celý tělo, i když jsem byl poměrně vitální vlk a nic jsem neviděl. Nebo viděl, viděl jsem hloupé obrysy, ale často jsem se kácel pod tou bolestí, takže jsem často zavíral oči a tim pádem byla tma. A navíc noc.
Chtěl jsem se dostat co nejdál od běsnění toho Želváka, kterej... To byl blesk, co mi na chvíli osvítilo prostor před čumákem?! Nevěděl jsem, jak se však bez zraku a s bolestmi dostat pryč, s čímž mi však pomohla dlouhovocasá, která mi ho přimetla rovnou do čumáku. Stačilo rozevřít tlamu a následně stisknout - hle, vodící čuba. Hned na mě vyjela, takže jsem jenom přes koutek tlamy procedil slovo „nevhydim“ a nechala mě díky tomu viset na vocase a dokonce i trochu táhla! To bylo fajn, mohl jsem kostem a svalům ulevit od bolesti, ale stejně to bolelo jak čert.
Čím dále jsme se dostávali, tím více jsem vnímal, že bolest ustupuje, ale zrak byl stále na nic, protože i lehké rozmazání bylo ve tmě prostě na nic. Moje vodící čuba - tedy dlouhovocasá - se najednou zastavila, aby pronesla krásná slova. Asi se mě snažila naštvat, nebo jí fakt nedošlo, že nevidim. Každopádně jsem přidal do kroku, už mě tělo ani tolik nebolelo. „Nevidim, slyšelas?! Když nevidim, tak nějaký slova, že tam je on mi jsou fakt-“ opřel jsem se do ní slovy, když fyzicky jsem na to neměl a přitom pokračoval rychlejším krokem vpřed a oči držel už z principu zavřený, protože rozmazaný obraz mi zamotával hlavu. Svou větu jsem nedokončil z jednoduchého důvodu. "Tam je on" muselo totiž znamenat, že tam je ten žilkovanej a přímo tam jsem šel a přímo tam jsem na něj i narazil. Nějaká slova o tom, že bych měl třeba zastavit mi v tý chvíli byla už fakt k ničemu. Otevřel jsem oči a nic jsem neviděl. Ostatně jsem měl hlavu zabořenou v jeho srsti...

// *Ukazuje na Riveneth* Ona ten příspěvek ani nečetla a jenom chtěla, abych jí ho přeříkala, protože je moc dlouhej!

//Zmizel jako blesk z čistýho nebe
*badum tss*

//Jinks se přiznal, že má vůči lovu jisté výhrady, takže by se nezúčastnil , ale rád vás bude podporovat z dálky ^^

//To nebyl nedoklep... :D

Stačilo mi pár minut, abych pocítil nepříjemný tik v pravém oku. Kam jsem se to zase přimotal? Smrdí to průserem. Vždycky to smrdí průserem, jakmile se někam nažene víc vlků, chtěj mě buď zabít, anebo přijde průser! sténal jsem už ve své hlavě. Nejhorší na tom bylo, že už se mi stalo to, že mě chtěli zabít a ještě do toho byl nějakej průser. To se pak všechno ukázalo tak, že bude super den, při kterém budu trpět jako čert za to, že existuju. Já se za to ale neprosil! vyštěkl jsem. Zrak mi každopádně těkal od černě žilkovanýho stromu - že jsem žilkovanej já, to každej remcá, ale na strom ani slovo? - přes všechny vlky podle toho, v jakém pořadí přišli. Vypadalo to zajímavě. Nějakej hnědej, co na mě pokývl... Pozdrav? Pak ten létavej, kterej měl jméno, ale neřekl mi ho. Aspoň nebude remcat kvůli želvám, tady žádná není, pomyslel jsem si. Nadále jakýsi hnědej, kterého jsem nejspíš letmo viděl... Dědula stará, následoval zástup vlčic a to mě už nezajímalo. Nah... Je jich moc. A tím jsem měl na mysli pouze zástup vlčic, ne vlků celkově.
S výrazem klasického morouse, kterému se do ničeho nechce, jsem se rozhlížel po vlcích a málem bych tak i přišel o veškerou zábavu v podobě uvedení do děje průseru, kdyby se mi to neotisklo přímo před očima a já tak nehleděl do... Co to mělo být? Útržky ze života vlčete, se kterým si nikdo nechtěl hrát? Máme společné. A pak... Ten strom? Vážně byl ten strom naštvanej? A ty ostatní vlčata...? Zase vlčata? Vzpomínka na to, jak jsem jedno měl hlídat a ono skončilo polomrtvý... Asi bych měl začít zdrhat.
Všechno to bylo zakončený prosbou, abychom pomohli... Vlčeti, stromu, nebo těm jiným vlčatům?! Na tohle moje mozková kapacita nestačí, zasténal jsem si a hodil očkem po dvou nejbližších - dlouhovocasé a hnědohnědém. Jeden z nich musí být chytřejší než já... Snad.

//Tajga

Moje chůze připomínala spíše někoho, kdo se snažil rychle odebrat na nějaké místo, kde by si mohl ulevit. Vůbec jsem se nezdál jako někdo, kdo pro jistotu přidal, aby se odebral z místa, kde to páchlo medvědy a tudíž i dosti nepříjemnou smrtí. Utíkat ale nebudu, to tak,
prostě půjdu. Stejně mě nikdo nevidí, je to v pohodě! opakoval jsem si do nekonečna, dokud se les za mnou neotevřel a já tak nevkročil na volné prostranství, kde už nevonělo jehličí, ale naopak tomu vládla příjemná vůně... „Krve?“
Jo, byl to krev. Stará krev, ale přesto krev. Pěkný. Copak chcíplo? napadlo mě. Přimhouřil jsem zrak a těkal zelenýma očima sem a tam, abych našel zdechlinu. Nějak mě přepadla myšlenka, že bych se rád podíval, jak vlastně vypadá to mrtvý zvíře, který není ryba – už jsem úplně zapomněl.
Nespatřil jsem však nic kromě stromu, který si tam jenom tak stál uprostřed louky, jako kdyby to bylo úplně normální a něčeho, co připomínalo vlka. Háh?! vyhrkl jsem. Naštěstí jenom ve své hlavě. Hnal jsem se tak dlouho za novým a doufal v samotu, že jsem místo toho narazil na vlka? Fajn.
„Třeba tak smrdí ona...,“ napadlo mě. Zaschlá krev, anebo vlčí odér... Kdo ví? Každej smrděl jinak, proč by ona nemohla smrdět takhle? Vyzkoušíme, zašklebil jsem se. Pomalu jsem se začal přibližovat a stále nasával pachy. Vážně mě zajímalo, jestli nějakej chudák chytil to, že smrděl krví. Nebo nedaleko zabila vlka a jeho krev jí zaschla na srsti..., skládal jsem teorie jedna báseň a tahle se mi líbila. Zabila by i mě? zeptal jsem se sice jenom sebe, ale otázka patřila víceméně vlčici. Zabit vlčicí, je to můj osud, takže tak...