Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi si neuvědomovala, v jaké pozici byla ona a v jaké jsem byl já. Stačil jeden otřes půdy, trochu bahna a ona mohla skončit mrtvá v rozbouřeném moři, zatímco já bych se pouze otočil a mohl jít dál a po týdnu si na ni už ani nevzpomenout. Moc mi to nedocházela, měla totiž žadonit o pomoc a škemrat, abych ji pomohl, ale ona se k tomu nesnížila. Protože jsem byl, jaký jsem byl? Možná. Nevypadala na to, že by si přála zemřít. Já naopak jo.
„Pevně věřím tomu, že moje krev je jako jed. Možná není zelená, ale určitě je hnusná a způsobuje potíže, možná smrt,“ odpověděl jsem jí. Bohužel, matka po jejím pozření nezemřela, což byla škoda, ale třeba to chtělo jenom víc krve... Proč já hlupák to nezkusil už dříve? zasyčel jsem si pro sebe sklesle. Hlupák, prostě hlupák.
Protože už moc nemluvilo, rozhodl jsem se prohrabat její hlavou. Viděl jsem, že mě nechce požádat o pomoc. Aspoň měla trochu hrdosti a neponížila se až k takový věci. Stejně umře, pokud to neudělám, pokrčil jsem si rameny, posadil se na mokrou zem a sledoval její zoufalé počínání. Akorát sjela ještě níž, neměla už zjevně žádnou sílu, prostě... Za minutku konec. Možná dřív.
„Ani nečekám, že požádáš. Jenom chci sledovat konec dalšího vlka,“ řekl jsem klidně. Na případnou pomoc furt času dost... Aspoň já ho měl, ale ten čas záležel hodně na Dlouhovocasý, kterou ten vocas taky musel táhnout dobře dolů.

//Jinovatková pláň

Možná to bylo tou magií, ale nějak jsem cítil i přes to bahno, že se terén pomalu mění. Měkká tráva mizela, všechno mi začalo připadat mnohem tvrdí a nakonec jsem i pocítil ten studený mokrý kámen. No, nepletl jsem se, ale nechápal jsem, proč se vydala zrovna tímhle směrem, když mokro, kámen a malá viditelnost byla snad tou nejhorší kombinací, která se dala vymyslet. Ještě třeba nějakej slušnej sráz nebo něco takovýho a všechno by bylo úplně bezchybný.
Zamýšlel jsem se nad nejhorším možným scénářem, že jsem na chvíli i všechno ostatní vypustil z hlavy a ztratil tak tu Dlouhovocasou z dohledu. No skvělý, už je mrtvá.
Za to taky můžu já? mlaskl jsem si uraženě. Rozhlížel jsem se skrze déšť kolem sebe, tiše klel, ale nic neviděl. Vydal jsem se trochu dál, tam, kde jsem ji viděl naposledy a konečně také zaznamenal nový zvuk. Opět to byla voda, ale tentokrát ne déšť, nýbrž moře narážející do skalní stěny, ze kterýho nejspíše vlčice spadla. Co jsem říkal? Smrt, zase. A opět moje vina, že ano... Aspoň tu není svědek, vydechl jsem úlevně, udělal ještě pár opatrných kroků, podíval se k zemi a zamračil se. Ještě nebyla mrtvá.
Visela tam už pouze za horní část těla, zabahněná, mokrá srst ji stahovala k zemi. Zůstal jsem v takové vzdálenosti, aby nehrozilo, že také spadnu. Sledoval jsem ji, ale nepomáhal. Upřímně jsem ale byl připravený zasáhnout, kdyby se to mělo podělat, ale chtěl jsem ji trochu trápit. „Jednou jsem to už udělal. Ale minul jsem, neprokousl hrdlo, ale roztrhl pouze kůži a možná nějakou šlachu. Umřít jsem ho neviděl, takže kdo ví. Buď byl Croataon druhý nebo první. To se těžko dozvim,“ rozpovídal jsem se. Stejně měla kousek ke smrti, tak to vědět mohla. „Je to zvláštní,“ broukl jsem si, otočil hlavu do strany, díval se do deště a uvažoval nad tím pocitem. „Každá ta krev chutná jinak. On ji měl hořkou, ten předtím teplou a s kovovou pachutí. Moje je prej zas jako jed.“ Povídal jsem si víceméně pro sebe. Vzpomínky na matku, skoro mrtvé vlče a Croatoana. Seznam se nějak rozšiřoval.

Mohli jsme se tu dohadovat do nekonečna. Ona nic neřekla o tom, že si pomoci necení, ale já zase neřekl nic o tom, že je nevděčná. Pouze jsem poukázal na fakt, že jsem ušetřil možná pár životů a vykonal to, co by vykonáno beztak bylo. Možná jsem jí vzal slávu a chtěla ho zabít ona, napadlo mě. Lehce jsem se nad tím zašklebil, o tom jsem pochyboval. Jistě na to neměla, měla ještě svoje zásady, důvod k životu a určitě neměla zapotřebí zabíjet. Já taky ne, ale přesto jsem to jednou udělal. Hups. „A odpovědi se ti nedostalo, hádám,“ zafuněl jsem si pod vousy. Taky jsem jí žádnou odpověď dát nechtěl. Vždyť jsem o tom ani nechtěl mluvit – co se stalo, stalo se. Nechte mě nyní trápit se ve vlastní mysli a raději držte tlamu, řekl jsem celému světu, který mě však určitě neposlouchal.
Mokrý kožich mě stahoval k zemi. Oklepat se bylo zbytečné, ohřát jsem se nemohl. Pouze jsem trpěl, protože jsem neměl už sílu na to, abych se ujal opět magie a pomohl si udržet se v suchu. Tiše jsem si zavrčel, otřásl alespoň hlavou, protože jsem měl vodu už i v uších a prudce sebou cukl, jakmile vlčice začala s tím proslovem.
Cítil jsem, jak mi cukají koutky. Pobavilo mě a to upřímně. A mali by sme sa k sebe správať tak ako k našim blízkym. Ta slova mě donutila smát se. A tak jsem se hlasitě zasmál, zaklonil hlavu a k hromům a bleskům přidal smích, který nikdo nepoznal. I mým vlastním uším zněl divně, neznámě a... děsivě. Meinere se neměl smát, ale přesto to dělal. Smál jsem se, protože... Tohle znamenalo, že jsem měl všechny ponižovat, ubližovat jim, lhát jim do očí a osnovat jejich smrt. Má zkreslené představy o světě? otázal se můj vnitřní hlas. Odpověděl jsem mu, že určitě, jinak by takové blbosti neříkala.
Očividně mě nechápala. Nebo se snažila má slova překroutit, kdo ví. Očividně si nevšimla, že jsem jí už pomáhal, dokud nezačala poukazovat na chyby už dob minulých. Hlavně,
že se nemáme trápit minulostí, to tak, zasyčel jsem si a sledoval, jak zase mizí někde kdo ví kde. Zašklebil jsem se a vyrazil za ní. Doufal jsem, že z tlamy vypustí ještě pár mouder, která by mě donutila procvičit si smích. Tenhle se mi moc nepovedl.

//Kamenný mys

„Můj úsudek byl takový, že jsem mohl nechat bandu poblázněných idiotů povraždit se nazájem, nasadit květinovou korunu výherci a potom z toho divadla odejít. Anebo jsem mohl zachránit šest ničemnejch životů a udělat to, co by jeden z vás stejně udělal, pokud by potom měl ještě sílu,“ procedil jsem skrze zatnuté zuby.
Byla to pravda. Útočili na sebe, útočili na mně, protože jsem se snažil v míru od toho žilkovanýho zjistit, co se děje. Jenže jsem ho zabil a očividně všem dost pomohl. Ale stejně to od nich nebylo vidět, protože jsem zkrátka byl vrahem, který zmařil jeden život. Tolik o vděku. Nikdo, nikdy a v žádném případě nepomyslí na to, zda to bylo, anebo nebylo nutné. To, že mě matka chtěla zabít, bylo horší než to, co jsem udělal. Protože jí jsem nezkazil život o nic víc jak Laura s Delivenem. Všichni jsme na tom měli stejnej podíl, byli jsme její vinou, ona musela pykat a mohla se rozmyslet. Nikomu jsme neubližovali. Ale já? Kdybych nic neudělal, tak by naopak ublíženo bylo. Nesnaž se, nerozumí tomu, pronesl jsem si tiše v hlavě. Zmlkl jsem tedy ve své obhajobě. Skutečně to nemělo smysl.
A protože jsem se už nechtěl obhajovat, mlčel jsem. Nic jsem na to neřekl, pouze jsem rychleji zamrkal, abych z víček dostal několik kapek vody, které mi překážely ve výhledu. Cítil jsem, jak se každou sekundou propadám víc a víc do bahna, které se pode mnou tvořilo, ale i to mi bylo jedno. Tak se jednou zašpinim, svět se nezboří... Bahno překousnu snadněji než tu pitomou krev.
„Nejsem tvůj přítel.“ Řekl jsem to suše bez jakéhokoli citu. Nebyl jsem ničí přítel, možná tak dříve Vločky, ale ta už neměla potřeby se tahat s dvojbarevným ničemou. A měla pravdu. Putoval jsem dlouho sám, občas jsem na někoho narazil, ale nic víc. Zkrátka jsem... byl. Sám. „A pomoc jiným nemá nic společnýho se samotou,“ zamumlal jsem si pod vousy. Nebylo to o tom, že jsem nepomáhal. Jenom jsem to neměl rád. Jenže jsem to přesto dělal. Pro vylepšení karmy.

Štvalo mě to všechno. Celej svět byl proti mně, což mi dával najevo tím, do jakých situací mě neustále stavěl. Tady to byl výlet do vzduchu ve spárech černé ještěrky, tady mi někdo lže do očí ohledně osudu sourozenců, jindy mi kradou jídlo a všechmu kraluje to, jak jsem někoho prostě zbavil života někoho, kdo ho očividně stěžoval někomu jinému. A jak jsem dopadl? Sprostě osočen. Jak jinak. „Za to tamtu vlčici si na krku jenom lechtala,“ zasyčel jsem. Viděl jdem to, jak se s ní rvala. Jenže její cíl byl pohyblivý, nebylo tak lehký zabít ji. Já nemusel udělat skoro nic. Možná si myslela, že jsem rozhozemý nebyl, ale jaáuž prostě ani nevěděl, jak mám reagovat na všechny tyhle problémy. Bylo jich tolik, že už nemělo smysl vyšilovat. Navíc jsem si to potřeboval srovnat v hlavě. Co jsem provedl, kým jsem se tak stal a jestli by teda nebylo lepší, abych byl zase černej, když se jako pravé zlo chovám.
Na další otázku jsem neodpověděl. Měl jsem jednoduchou filozofii — nervat se. A přesto jsem měl rozšklebenou jizvu pod okem a chyběl mi kus ucha. Zaskřípal jsem nad tím vším jenom zuby, drápy zaryl di rozbahněné země a pokusil se naježit, ale srst jsem na to měl až moc těžkou.
„Já si udělám skrýš. Tohle je jenom tvůj problém,“ odsekl jsem. Mou pomoc odmítla tim, čím mě nazvala a jak se na mě.dívala. A to jsem se tě držel za vocas, odsekl jem si v hlavě a nafoukl protestně tváře.

Nechápal jsem, kde se vzalo tolik deště. Nepřestávalo to, snad to každou chvíli naopak zesilovalo a hromy společně s blesky, které osvěcovaly večerní oblohu tomu všemu dávaly nádech... Nepříjemného tajemna a nemilé znamení k tomu. Mohl jsem se vydat hledat nějakou skrýš, kde bych se schoval a tuhle bouřky roku přečkal, ale nějak se mi nechtělo. Všechno v životě jsem zatím přečkal venku a dovnitř mě nikdo nikdy nevyhnal od té doby, co jsem opustil tu krysí díru, kde jsem se jako černý zplozenec nenávisti vlastní matky narodil. Teď jsem měl pouze svou magii, o kterou jsem se podělil. Protože jsem nebyl zlý, nedocházel jsem vlastnímu, byl jsem prostě obyčejný nudný vlk, co se snažil kompenzovat zlé skutky dobrými. A pokud jsem jednoho... zabil a nemohl jsem zároveň jinému život dát, musel jsem prostě pomoct jinak.
Jenže ona očividně o mojí pomoc nestála. Nebo byla minimálně natolik pitomá, aby sypala sůl do čerstvé rány. Ukončil jsem svou magii. Bohužel i tu svoji, neměl jsem sílu to korigovat jenom jedním směrem. Zase mě začal smáčet déšť, už to začalo být otravné. Kdyby mi nepoložila tu poslední otázky, možná bych to ani neudělal. Jenže mě to naštvalo. Pro dobrotu na žebrotu, mohl jsem prostě zdrhnout a neřešit je. Ale já měl ty svoje záchvat, kdy jsem konal pravý opak svého jména. „Vypadám podle tebe na vraha?“ otázal jsem se hrubým hlasem. Urazilo mě to.

// Meinere; savior of the day.
42 oblázků
35 safírů
1 křišťál
1* do síly
1* do rychlosti

A děkuju moc za akci 3:))

// Zakrvácený les

Ta bouřka byla příšerná. Kožich jsem měl těžký, zima mi byla až na kost. A přesto jsem necítil, že by to ze mě smylo to, co jsem tam c tom lese provedl. Stále jsem cítil krev a to, že on umřel poté, co jsem do něho zaryl své zuby. Ani se tomu nebránil. Prostě umřel a nechal mě s tím žít. Kdyby mi šlo o krk, neměl bych z toho tak špatné svědomí, ale takhle to nešlo. Musel jsem s tím žít a smířit se, že jsem ukončil vlčí život.
Příroda se mi za to rozhodla pomstít déšť, který nepřestával. Jako kdyby příroda ronila slzy za toho černě žilkovanýho vlka. Tiše jsem si zaklel, zvedl hlavu k černé obloze, zhluboka se nadechl a začal konat. Neuměl jsem ovládat počasí, bohužel, ale uměl jsem jiné věci.Nechal jsem nad sebou vyrůst obrovský lopuch, který většinu deště sváděl pryč.
Vystužil jsem ho dřevinou, aby se nepodlamoval pod tou tíží a připevnil ho ke svému tělu, abych si ho mohl nést s sebou. Díky tomu mi ale byla neskutečná zima. Vítr se mi prodíral srstí až na kost, cvakal jsem zuby a tiše klel.
Že měla Dlouhovocasá stejný směr jsem si všiml až tehdy, když jsem pocítil na sobě pohled, který ona zrovna odvrátila. Nebyl jsem vlkumil a už vůbec jsem nebyl slušně vyhován vůči něžnému pohlaví. Přesto jsem jí pomohl. Alespoň na chvíli. Udělal jsem to, co u sebe. Jeden vystužený lopuch jako deštník a připevnil ho k jejímu tělu. Netušil jsem, jak dlouho udržím dva a jak může být maximálně daleko, ale aspoň na chvíli to měla. Navíc byla rudooká, měla magii ohně, mohla na oplátku pomoct ona mně. Sni dále, šeptl jsem si.

Byl to hnusný pocit deja vu. Už jsem to jednou udělal a i podruhé to bylo nechutné, pro mě samotného psychicky bolestivé a... lepkavé. Lovil jsem ryby, protože jejich krev byla studenější, řidší, nebyla taková, jako u těch teplokrevných věcí na zemi. V krku se mi něco ucpalo, prostě jsem tu krev nemohl spolknout. Prostě jsem tu kovovou hořkost převaloval v tlamě, skláněl se nad mrtvým a přemítal. Ten minule nezemřel, minimálně ne přede mnou, pouze... Krvácel. Někdo mu nejspíše pomohl, ale tenhle byl prostě mrtvý. Mrtvý mojí vinou. Co na tom, že to možná pomohlo? Ostatní se začali chovat zase normálně, přestali se spolu rvát a vnímali, co se děje kolem nich.
Do toho všeho začalo pršet. Z tlamy mi odkapával déšť smíchaný s rudou tekutinou, kterou jsem stále měl v tlamě a nedokázal ji spolknout a ani vyplivnout. Je to hnusný, řekl jsem si, zvedl těžkou hlavu a podíval se vedle sebe k Dlouhovocasé, která se jako první přiblížila a začala mluvit. Dala mi radu, ale co na to? Tak prostě pršelo. Pršelo hodně, byla bouřka, ale to nebylo nic, co bych už nezažil.
Každopádně jsem ji poslechl, nebo to uznal za vhodné. Odešel jsem od mrtvého, nechal ho tam s jeho černýma žilkama a vydal se zkrátka někam, abych už prostě mohl zmizet. Nějak se mi nechtělo tam kvůli tomu všemu zůstávat. A to nebylo jenom kvůli tomu, že jsem chůzi a toulání měl v krvi.

//Jinovatková louka

Prskal jsem si jednu nadávku za druhou. Dostal jsem se do další pitomý situace, ze který jsem zatim neuměl vybruslit. Chtěl jsem prostě jenom zmizet a třeba i zjistit, co si ten prožkouvanej myslel. Deptalo mě, že měl to žilkování a také to, že tady z toho udělal takovej bordel, ale neměl ani odvahu na to, aby udělal něco se mnou. Zmetek, zasyčel jsem si.
Rozhlížel jsem se co nejvíce kolem sebe, protože jsem nechtěl, aby mi cokoli uniklo, navíc, ti ostatní vypadali furt docela agresivně, takže jsem se jich potřeboval zbavit a vyhnout se jim, pokud se až moc nebezpečně přiblíží.
Jeden se o to pokusil. Byl to ten Hnědohnědej, kterej na mě zakřičel něco v tom smyslu, že jejich vůdci neublížim... Bruh, jenom jsem kolem něho chtěl utéct, kňoural jsem si pro sebe v hlavě. Viděl jsem jeho blížící se tesáky a skok, který byl mířen přesně na mé tělo. Uhnout nemělo smysl, dostat se s ním do potyčky také ne, protože moje magie byla zbytečná. Možná jsem byl silnější než on, ale kdo ví, nechtěl jsem to riskovat.
Proto jsem zrychlil. Jakmile jsem viděl, jak se blíží, vyrazil jsem do trysku, vyhnul se tak jeho zubům, možná ho tak akorát praštil ocasem do čumáku. Vyrazil jsem k tomu Žilkovanému, začínal jsem vůči němu mít jistou averzi, protože mně kvůli němu napadali!
Nestačil jsem nepostřehnout, že ty dvě skupinky vlků bojují za to, aby svrhli toho unaveného vlka. Jedni ho chtěli, druzí ne. Já byl prostě... No, byl jsem. Mohl jsem dělat cokoli, mohl jsem utéct, fandit jedné nebo druhé skupině, ale možnost, abych za ně sám rozhodnul, se mi zdálo nejmoudřejší.
Spěchal jsem po obvodu, kličkoval částečně i mezi těmi podivnými a nemile vyhlížejícími stromy a přibližoval se k tomu Žilkovanýmu. Vůbec nevim, co seš zač. Přišel si ze stromu, nejseš možná ani vlk. Co když ti něco provedu? Bude to, jako kdybych rozkousl klacík? Uchovám si svou filozofii, že jiným neubližuju a neperu se? Možná. A i kdyby ne...
Už jsem to jednou porušil a předtím to bylo vlče. Rozvinul jsem si v hlavě menší monolog, zatímco jsem se přiblížil k Žilkovanému, který ležel na zemi.
Ohrnul jsem horní pysky, poukázal špičáky a zavrčel. Co jsem chtěl udělat? Kousnout ho? Zašlápnout jako červa? Nebo raději zdrhnout, dokud jsem měl ještě možnost? V hlavě jsem si povzdechl, zavřel oči a nechal to být, prostě jsem udělal tak, jak moje instinkty říkaly. A můj instinkt faktem, že jsem se také chtěl mstít za to, co mi dělají ostatní, bylo to, že jsem zaútočil.

Překlep. Nebo spíš nedoklep.

Před Dlouhovocasou jsem uskočil. Myslel jsem, že jí zpětně hráblo ještě ohledně toho, že jsem ji chytil za ocase, ale nebylo tomu tak. Mohly za to ty divný žilky na jejich tělech, protože se tak začali chovat i ostatní. A chytl jsem to já s Želvákem. Koutkem oka jsem sledoval, co se děje u něho, že jsem málem zapomněl na to, kolik vlků tady vlastně bylo. Protože jsem sem přišel jako poslední, měl jsem čas je všechny zaznamenat a všiml jsem si, že nejsvětlejší člen tohohle cirkusu zmizel z mého dohledu.
Očima jsem těkal sem a tam, hledal toho bílýho tvora a málem ho i přehlídl. Zmetek bílej byl neskutečně tichej! Okamžitě jsem začal couvat z místa, kde se přede mnou krčila a přitom se snažil pozorně sledovat dění okolo.
Protože jsem byl srab, chtěl jsem použít magii a zmizet jim z očí v rouchu neviditelnosti, ale nešlo to. Magie mě poprvé v životě zklamala a já se tak ocitl ve zmatku. Jenže Želvák na tom byl třeba ještě hůř, protože na něho šli tři a dokonce ho i ten Starej chytl. Kousl ho a pak zase... Želvák se zase změnil. Už s nimi nebojoval, místo toho se zase začal chovat jako jeho loutka. To je fakt na nic, co s nima mám sám dělat? zasténal jsem si, ale než jsem si to dořekl, byl jsem zase úplně mimo dění. Nevnímali mě. Místo toho šli proti sobě, protože ten jejich žilkovanej pán lehl k zemi. Si dělá srandu?! zařval jsem a stále couval dozadu, abych se dostal od ostatních. Jakmile jsem ale byl dostatečně daleko a oni byli zaměstnáni sebou samotnými, vydal jsem se po obvodu za ležícím vůdcem, který se zdál unavený. Taky si chci lehnout, zasyčel jsem si, přikrčil se k zemi a pomalým nenápadným klusem se vydal za ním.

Na požádání uzávěrka posunuta do 14. 8.

// Eeh, mohu napsat až zejta odpoledne, pardon :D

Je ti jasné, že se okrádáš o 5 křišťálů? :D