Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Já si na blbého hrát nemusim!“ zavřeštěl jsem. Já blbej byl, já se tak prostě choval! A jeden nemusel bejt ani blbej, aby začal šílet z toho, že mu z něčeho, co roky nosí na krku vyleze had velkej jako svině, aby si jenom tak plazil sem a tam, jako by se nechumelilo. Jako nechumelilo, dokonce už ani nepršelo, ale stejně! Couval jsem dozadu, protože ten pohyb, ta kůže a to všechno bylo prostě nechutný a chtěl jsem od toho plaza bejt co nejdál.
„No samozřejmě! Mám hadí farmu! Žádný hady sakra nemám a o tomhle jsem ani netušil!“ vyštěkl jsem na vlčici naštvaně. Had se zastavil. Ležel na místě, tim nechutnym jazykem kmital sem a tam a sledoval mě černým okem. Neuniklo mi, že to druhý měl bílý. Nechutný... jako já! oklepal jsem se.
Nechápal jsem, kde se tu vzal a proč. Když jsem to vajíčko našel, byl jsem zcela černej a tohle nemohla být blbá náhoda. Jenže... jenže Smrt. Zeptal jsem se ji na něco ohledně toho přívěsku a ona mi řekla, že budu překvapenej. „Mrcha,“ zašeptal jsem si. Ta mrcha mi do toho přívěsku schovala hada! Mu nemohla dát nohy, pár hnusných křídel a udělat z toho sakra draka?!
Hlasitě jsem zakňoural, přešlapoval nervózně z tlapy na tlapu a huhňal: „Co s tim mám teď dělat, sakra, sakra, sakra!“ klel jsem. Nechápal jsem, co dělat. Mohl jsem zdrhnout. Bylo by to i nejlepší, ale moje vajíčko! Nechtěl jsem jenom pitomej řetízek! CHCI SVOJE VEJCE. Zaskřípal jsem zubama, zvedl opatrně nohu a dloubl do ocasu toho hada. Neměl jsem to dělat. Otočil se, otevřel tlamu, zasyčel a ukázal mi ty zuby v jeho tlamě. Zalkl jsem se, udělal krok dozadu, noha mi podklouzla v bahně a slítl jsem na zem. Než jsem se zvedl, had se začal přibližovat. Čekal jsem, že mě kousne přímo do čumáku, ale nestalo se tak. Plazil se mi zpět ke krku, stáčel se do klubíčka a najednou... Vejce. Nic víc.
„Víš, co? Nesnášim Smrt. Smrt je hajzl. Ještě před rokem to bylo jenom vejce,“ zahuhňal jsem v leže a následně vstal. Zase jsem měl na krku jenom svoje závaží a nic víc. Zakroutil jsem nad tim hlavou a jelikož už nepršelo, pokynul jsem k Riveneth hlavou a vyrazil dál, už to žádnou schovku mezi stromy nepotřebovalo.

//Mahtaë

//Ale je tam rozdíl v tý tvrdosti!

Jinks se taky zúčastní :D Obojího :).

// Jsou tvrdý a pomalý ._.

Očividně má vážná řeč po řadě nesmyslných výmyslů ohledně života zabrala. Myslel jsem to vážně. Jméno bylo to jediné, co mi zůstalo, co mi nikdo nemohl ukrást a nijak zničit. Pevně jsem se rozhodl věřit i tomu, že mi i Riveneth řekla své pravé jméno. A pokud mi řekla falešné... Nevadí. Prostě bude už navždycky Riveneth, ať se jí to líbí nebo ne. Nebylo to zase tak hrozný jméno. Slyšel jsem i mnohonásobně horší jména. Třeba Meinere. To bylo děsný. To taky někdo musel dát mláděti za trest, zašklebil jsem se. Protože přesně tak to bylo, bylo to jméno za trest, abych si pamatoval, co za stvůru a šmejda jsem.
Nechápavě jsem se zamračil. Co to zase mlela za blbosti? Na co jsem ji měl upozornit? Dokonce přede mnou i uskočila. To jsem ji začal děsit až tak pozdě? „Co to zase proboha meleš?“ zavrčel jsem si tiše pro sebe a škubnul nohou. Ta pitomá voda byla cejtit, jako kdyby mi po ní něco lezlo, nechutný. Škubnul jsem hlavou, očekával klasický náraz dračího vajíčka do mého těla, ale nic se nestalo. Bylo to až moc lehký. Sklonil jsem hlavu ke své hrudi a sklopil uši. JÁ HO ZTRATIL?! vyštěkl jsem zděšeně. To vajíčko bylo jediný, co mi na tom světě zbylo! Zvedl jsem hlavu, byl jsem rozhodnutý, že se vrátím po svých stopách a najdu ho, ale... Ta pitomá voda byla fakt nechutná.
Udělal jsem jeden krok do strany a rázem ztuhnul. Něco jsem fakt měl na noze. Pomalu jsem sklopil hlavu, zalapal po dechu a začal jančit. Nejdříve jsem mával nohou všude okolo, abych ze sebe to hnusný zelený stvořený setřásl. Hned na to jsem měl co dělat, abych ho nezašlápl. „ZAB TO! ZAB TO! PRO VŠECHNO DOBRO SVĚTA! ZABIJ TU SVINI!“ hulákal jsem na Riveneth a couval pryč od hada. Ještě horší jak želvy!

Neustále pršelo. Pod tím náporem vody jsem se už pomalu podlamoval, nohy jsem měl zabořené hluboko v bahnu a už jsem nebyl schopný a ani dostatečně silný na to, abych se skryl pod dalším provizorním deštníkem pomocí magie. Byl jsem rád, že jsem dokázal stát na všech čtyřech bez pomoci. Vlastně jsem seděl... A i to bylo dost těžký, abych byl upřímný.
„Jo, ona je hluchá a slepá, takže mi to docela dost pomohlo,“ pokrčil jsem nad tím rameny. Stejně jsem nějakou takovou musel najít, protože by se mnou žádná jiná nikdy neskončila, ani kdybych jí za to platil. mysl]A potřebuju já vlastně někoho?[/mysl] zamyslel jsem se nad tím. Za ty roky jsem zatim nikoho nepotřeboval, nikoho jsem nehledal a dle všeho ani nikdo neprojevil zájem, aby se mnou byl. No, co se dá nadělat. Aspoň nepřivedu na svět pár malých parchantů. Svět bude mnohem kouzelnější, povzdechl jsem si krátce. A aspoň jsem se nemusel starat o další hladovej krk.
„Já stárnu rychleji,“ zamrmlal jsem si tiše pro sebe. Možná jsme byli stejně staří, ale já se cítil tak dvojnásobně hůř, než se mohla cítit ona. A to jsem za sebou nemusel tahat ten dlouhej vocas jako ona. Bych si ho asi ukousl, zaškebil jsem se. Takový koště tahat za sebou... Ne, děkuju. „A vůbec, mohla si s tim počítat,“ dodal jsem. A už se to stalo, prd jsem zpátky vzít nemohl. A ani jsem nechtěl, aspoň mě pustila.
Uvědomoval jsem si, kolik lží jsem jí za tu chvíli nakecal. A bylo mi to jedno, dokonce jsem na sebe byl i pyšný. Navíc mě i prokoukla, takže mi vůbec teď nevěřila, což bylo taky fajn. Konečně jsem nějak dosáhl toho, že jsem nebyl nudný, což byla dost pěkná změna. Obvykle ode mě všichni zdrhli, když měli tu možnost. jenže ta vlčice nechápala jednu věc, měl jsem jakýsi problém se svým jménem. A to ten, že ač pocházelo ze sebe horší věci, a že jsem ho dostal od někoho, koho jsem z celého srdce nenáviděl, nedokázal jsem o něm lhát. A stejně tak jsem nedokázal jakkoli zmrvit cizí jména. Bylo to něco, co nám prostě mělo zůstat, co bylo naše a nesmělo se to jakkoli komolit, převracet, zkracovat a jinak prznit. „Jsem Meinere,“ řekl jsem. „A myslim to zcela vážně. Jméno je jediná věc, kterou na tomhle světě respektuju,“ dodal jsem. Pochyboval jsem, že by mi věřila, ale říkal jsem to s vážnou tváří a napřímením v zádech.

Měl jsem si to přebrat podle svého, ale já si neměl co přebírat. Buď mě urazila a je mi to jedno, anebo mě pochválila a je mi to dvojnásobně jedno. Nebo prostě něco řekla a je mi to dvojnásobně jedno, protože mi vlastně vůbec nezáleží na tom, co si vůbec tahle vlčice myslí a co kecá. „No tak to jednoduše budu ignorovat – jako kdybys sladce mlčela,“ zašklebil jsem se. Co bych dal za trochu ticha. A sucha... Pitomá voda, kdo to vymyslel, aby padala z oblohy, taková kravina, vypněte to už, zaúpěl jsem si. Nafoukl jsem uraženě tváře, zvedl hlavu, podíval se tam nahoru, odkud pořád padaly kapky po tisícech a hledal všechny nadávky, abych uvolnil vztek. Řekl jsem si jich tak dobrých deset, možná patnáct, než jsem sklapnul a sklopil hlavu do normální pozice, abych zase viděl jenom tu vlčici.
„Ve skutečnosti jsem milující otec sedmi vlčat, svojí milovaný bych snesl modrý z nebe a ve volných chvílích lovim pro slabé a bezmocné,“ zalhal jsem. Ale nějak moc přesvědčivě... kdybych se neznal, docela bych si i věřil, že mám někde skutečně sedm malých parchantů.
No, jednou jsem si prdnul a přímo do tváře vlčice. To se toho stalo. Mohla si za to ona sama, že mě chytla za ocas! Však to byl takový spouštěč akce! Několikrát jsem ocasem zamával, abych se zbavil toho pachu okolo sebe, posadil jsem se a zamračil se. „To ty mě taháš za vocas, tvoje chyba,“ obořil jsem se na ni. Možná jsem za to mohl trochu i já, ale prostě to nešlo, držel jsem to v sobě už sakra dlouho! „Aspoň víš, že starší vlci se za ocas netahaj.
Buď ráda, že to byl jenom prd,“ zamručel jsem si.
Mlčel jsem, rozhlížel jsem se okolo sebe a byl rád, že pach vody a okolního lesa maskoval můj vlastní zápach, který jsem ze sebe vypustil. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zamručel jsem tiše. Ono nazývat každýho druhýho tvora na tomhle světě "vlčice" se už docela pletlo.

Možná jsem už byl starej, ale nějak jsem jí nerozuměl. Co to sakra použila za slovo? Nechápavě jsem se nad tím zamračil, ohrnul nechápavě horní pysk a udělal jeden krok do strany. „Vůbec nechápu, cos mi právě řekla. To byla urážka nebo pochvala?“ zeptal jsem se ji proto na rovinu. Čekal jsem upřímně tu urážku, ale zase řekla, že by tak mohl vypadat každej, což bylo... Fakt na nic, protože tohle mě alespoň odlišovalo od ostatních, nebyl jsem stejný a podřadný jako ostatní a to bylo fajn. Nejsem aspoň vzhledově nudnej jako ostatní, dodal jsem si v hlavě, naklonil hlavu lehce do strany a následně s ní i lehce zatřásl, protože jsem celej mokrej a už mě to přestávalo bavit.
„Ne. Obrannej mechanismus, odpuzuju tim vlky, tim pádem jsem sám a můžu být takovej, jakej ve skutečnosti jsem,“ ušklíbl jsem se. Ve skutečnosti jsem však nebyl o nic lepší, byl jsem úplně stejnej, akorát jsem trpěl více samomluvou než normálně. „No a co?
Třeba moje vlci jsou stejně blbé, protože si vymýšlim, aby to bylo aspoň trochu fajn,“ obořil jsem se na ni. Hlavně jsem nechtěl vědět, aby o mně všichni zcela všechno věděli. Chtěl jsem je zmást, aby netušili, co jsem vlastně zač.
Kdyby si něco o tom vocasu vymyslela, byl bych spokojenější, ale byl to nudnej příběh o tom, jak to zdědila po matce, což je klasická nudná věc. Jenže ona se rozhodla, že mě trochu naštve za to, že já provokuju ji. Udělala ale chybu. Nejsem nejmladší, neovládám tak zcela svoje vlastní tělo, a když mě zatáhla za ocas, vyšel z mého těla dlouhý táhlý prd do jejího ksichtu. „Pardon,“ zašklebil jsem se.

Očividně jsem ji zvládl umlčet, protože už neměla co říct. prostě nad tím zavrčela a rozhodla se se mnou přestat bavit, protože na to už neměla. Jak jinak, žádná změna, nebyla první a určitě ani poslední, kdo to se mnou vzdal. Hlásek v mé hlavě se tomu tiše zasmál, protože přesně tohle očekával od každého, kdo se se mnou začal bavit.
Nelíbilo se mi, jak moc se upnula na jedno jediný slovo z těch všech, který jsem řekl. Třeba monstrum. Však jsem tak vypadal, ale neudělal jsem to schválně. Prostě to byl blbej omyl. Protočil jsem nad tim nechápavě očima, zakroutil navíc nesouhlasně hlavou a nadechl se: „Mohla by ses přestat upínat na jedno pitomý slovo, co řeknu? Monstrum se nazývám, protože vypadám, jako kdybych byl sešitej ze dvou. nic víc,“ vysvětlil jsem jí. To, ohledně mého jméno, proč jsem tak byl pojmenovanej, co se dělo a podobně, nemusela vědět, to bylo takové moje tajemství.
„Víš co? Prostě na to kašli. Byl jsem černej, nudnej, teď jsem černobílej a stejně nudnej.
Ale za to nejsem nudnej svym vzhledem, ale pouze povahou, to je změna,“ mlaskl jsem. Tak trochu to tak bylo... Vlastně. Možná... Už fakt nevim. Pokusil jsem se raději svést konverzaci na ni. „Fajn, teď mi vysvětli jednu věc. Tvůj vocas. Jak dlouho tě za něj tahali, než z něj udělali tenhle neskvost táhnoucí po zemi?“

„Mohli mi o něm vyprávět. Nebo jsem ti lhal, kdo ví?“ O tom, jaký otec byl jsem si nebyl jistý. Nikdo o něm přede mnou nikdy nemluvil. Pouze mi říkali, že byl černý, jako jsem byl černý já. Ostatní bylo stále skryto pod rouškou tajemství, které jsem nedokázal nikdy odhalit a už nejspíše ani nikdy nebudu moct. Mistoke byl mrtvý, Nate byl vlk, kterej nevlastního bratra nepotřeboval a Laura s Delivenem o něm věděli stejný nic jako já. „Ale někdo musel dát podklad pro tu povahu,“ dodal jsem. Někdy prožitky, někdy geny, někdy prostě okolní svět nás donutil k tomu, abychom byli, jací jsme. Moc chytrý na vlka, jako seš ty, okřikl jsem se. Alespoň jsem to řekl pouze ve své hlavě a ne nahlas. Bych se dobře ztrapnil.
Očividně si hrát a soutěžit nebudeme. To znamenalo, že jsem kontumačně vyhrál... Doufal jsem, že mě vítězství potěší víc, ale co se dá dělat. Buď pochopila, že by nade mnou nevyhrála, anebo měla taky fakt na nic život a bála se o tom mluvit. Neumí to maskovat za lži a humor, uvědomil jsem si. Ostatní tedy nebyli idioti jako já. Jenže mě už nebavilo trápit se nad tim všim, musel jsem si nějak udržet chladnou hlavu!
Doufal jsem, že pronese nějakou zajímavou teorii. To, že to mám od Smrti muselo být úplně jasné. „Tohle je trapný a nudný. Jasně, že to je od Smrti. Hádej znova, něco lepšího, prosim. Čekám v nějakej slušnej důvod, proč jsem ze sebe udělal monstrum,“ rejpal jsem do ni. Fakt mě zajímalo, jestli by nějaká obyčejná vlčice dokázala odhalit alespoň poloviční důvod mého... šílenství. Ale pochyboval jsem v to. Sám jsem s nebyl zcela jistý. Předtím mi to dávalo dokonalý smysl, ale postupem času mi docházelo, že jsem prostě... Černý a bílý. Nic víc, důvod možný, ale nepravděpodobný.

A najednou se to všechno zvrtlo v dojemné kecání o rodině. Já, jehož matka nenávidělo, dávala mu to jasně najevo, kterého pokousala, znetvořila a pak někdo, na koho matika s otcem z vysoka kašlali. Lehce jsem si nad tím odfrknul, akorát to potvrzovalo moji teorii, že vyrůstání měl každej na nic. Musel jsem ji však opravit. „Řekl jsem snad něco, co naznačovalo tomu,
že by v mojí výchově měl otec cokoli dočinění?“ zamračil jsem se a střelil po vlčici nechápavým pohledem. Mistokeho jsem nepoznal. Akorát jsem viděl jeho pravého a plnohodnotného syna, Nata, kterej mi řekl akorát to, co jsem už věděl, ale přímo do očí. Že jsem byl nechtěnej vedlejší produkt, kterej měl zemřít dřív, než se poprvý nadechl. „Uděláme z toho menší soutěž, co říkáš? Tys svoje rodiče viděla málo kdy. Já otce neviděl nikdy. Pokračuj. Nějaký psychický vydírání a mučení ze strany příbuznýho? Hm?“ Konečně nějaká soutěž, kterou jsem mohl vyhrát. Snad...
Mojí dokonalou poznámku o vocase zcela přehlídla, což mě docela zklamalo, protože jsem chtěl vědět, kolikrát ji za něj někdo musel zatahat, než ho takhle vytáhl. Já ne, já se držel až potom, co byl vytaženej. Možná jsem mu přidal půl centimetr, ale jinak jsem za to nemohl.
Uraženě jsem nafoukl tváře, zastavil se, otočil se k ní celym tělem a nepřestával se mračit. Zase někdo chtěl vědět to, proč jsem byl, jak jsem byl. Tiše jsem si zabručel, hledal ve své databázi nějakou lež, ale nakonec nad tim zakroutil hlavou a řekl: „Uděláme změnu. Nejdřív zkus hádat. Pak ti řeknu pravdu, pokud do tý doby nevymyslim nějakou fajn uvěřitelnou lež...,“ navrhl jsem s přikývnutím. Otázku na ni jsem už měl na jazyku.

// Kamenný mys

Krapet jsem si zavzpomínal na svoje zmrvené dětství a trochu se s tim i svěřil. Nevadilo mi to. Svym způsobem měl každej na nic mládí, jenom já se to nebál přiznat, protože já si uvědomoval, co byla moje matka za mrchu a otec za podrazáka. „Ale jo. Bohužel jsem se i trochu potatil, tak jsem trochu klidnější než ona, škoda,“ odpověděl jsem jí polohlasem a s absolutním nezájmem ohledně mé minulosti, rodiny, anebo udržení soukromí a nepříjemných věcí pod pokličkou. Aspoň si mohla představit, proč se chovám jako bezpáteřní pitomec, když mě vychovával někdo, kdo se choval hůř jak já.
Byl jsem trochu překvapen ohledně toho, že mi odsouhlasila ta nej a dokonce i optimisticky řekla, že každý to svoje nej máme. Už jsem snad i čekal, že řekne, co je to její nej, ale z jejích myšlenek jsem vyčetl to, že zrovna tohle není. „Takže já jsem nejzakomplexovanější a ty seš nejdlouhovocasejší? Nebo jak?“ předhodil jsem tak, aby nebylo vidět, že jsem si to našel v její hlavě. Snad ještě nikdo netušil, že tu magii myšlenek ovládám.
Že by mě urazila tim, že mám blbý kecy? Ale ne, byla to moje obrana před tim, abych se nervově složil pod tim všim, co se mi v tom mrském životě stalo. „Jo, nějak tak. Bys nevěřila, kolik úsilí vynaložim jenom na to, abych tu hlavu netahal po zemi,“ přitakal jsem a přisypal sůl do ran. Nemohl jsem jim zabránit v tom, aby mě uráželi, tak jsem jim raději pomáhal. Protože to mě bolelo méně.
„Co já vim? Je vůbec slušný se na tom ptát? Sebevražda není o věku. Nech mě bejt, buď ráda, že tady nechci moc dusit vzduch a brát vám kyslík. Takhle by se mělo rozhodnout víc otravnejch existencí,“ obořil jsem se na ni lehce. Navíc jsem nad tim nepřemýšlel nijak vážně. Smrti bych se nebránil, ale sám bych si život nevzal.
Myslel jsem si, že půjdu někam, kde bude líp, ale počasí bylo stejně na nic úplně všude. Bahna po kolena, déšť furt vytrvalej, všechno na nic. „Tohle mě už docela deptá,“ zavrčel jsem si pro sebe.

Byl jsem si vědomo toho, že jsem si protiřečil, ale taky jsem nečekal, že to díky fakt řekne. Navíc to pronesla takovým tónem, že jsem fakt očekával, že dodá něco o tom, jak mě proklíná a přeje si, abych chcípl pomalou a bolestivou smrtí. No, nedivil jsem se jí, taky bych si to přál, být na jejím místě. A byl jsem si vědom i toho, že mám jistý problém se svou vlastní osobností a místo toho, aby se všechno zlepšovalo, jsem se dostával pouze k horšímu a horšímu. Holt jsem pádal hlouběji do propasti beznaděje a neměl jsem důvod pokoušet se dostat nahoru. Naopak jsem spíš hrabal, abych se dostal dolů rychleji. S tím druhým, co řekla, jsem však nesouhlasil. „Ale očividně si nepotkala mojí matku,“ zamručel jsem si pod vousy. Byla ve všem stonásobně horší, než jsem byl já, i když tvrdila opak. Neshodli jsme se ani v naprosté maličkosti, ale co na tom. Každej jsme o tom druhym věděli svoje, takže tak... A ona mě určitě taky pomlouvala, jestli si vůbec vzpomněla na to, že nějaký parchanty kdy měla. „A je mi ctí, že jsem aspoň v něčem nej,“ zašklebil jsem se.
Možná i po letech tu byl konečně někdo, co mi něco dlužil, za což jsem byl rád, protože mít u mě vroubek pro mě znamenalo jistou pojistku, která mi mohla dost ulehčit život a pomoct v tíživé situaci. Ještě to ale dobře využít... „Až bude čas, ozvu se ti, co bych po tobě chtěl,“ pokynul jsem souhlasně hlavou, v duchu se tiše zasmál a doufal v něco pekelně dobrého a pro ní složitého.
„Můj těžkej zadek je jenom přelud, abys věděla,“ houkl jsem na ni z kraje. Líbilo se mi tam. Za jak dlouho bych si uvědomil, že jsem mrtvej? V tom šoku bych ani nemohl plavat, možná by se mi zastavilo srdce už ve vzduchu, takže bych dopadl mrtvej a skončil jako žrádlo pro ryby. „To ani ne. Lítal jsem jednou, nelíbilo se mi to. Spíš přemejšlim nad pádem, sebevraždou a tak,“ namítl jsem. Lítání fakt nebylo nic pro mě. Krátká vzpomínka na Megan. Nadávka, je to pryč. Mrcha, ať chcípne, vedl jsem si kratší monolog a poté se vydal od kraje. „Ale asi až později... Jdeš?“ zavolal jsem na ni tlumeným hlasem. Ani jsem netušil, proč se ptám. prostě mě to zajímalo, když jsem byl už na cestě pryč.

//Úzká rokle (bližší území není)

Už jsem čekal, že jakmile vyleze nahoru, ocitne se v nebezpečí můj život. Mohla tím vyzkoušet, jestli mi vážně v žilách koluje krev, anebo to byl pouze kec, který si vymyslela moje matka. Docela bych i řekl, že jsem tam ten jed skutečně měl, ale kvůli ní, protože ona byla taková zmije jedovatá... Jsem po ní, jak jinak, zamrmlal jsem si pro sebe uraženě, přimhouřil jsem naštvaně oči a sledoval vlčici, jak běží nejraději co nejdále od kraje, aby zase náhodou nespadla.
Zvedl jsem se, šel se k tomu kraji podívat, přičemž jsem zase čekal v to, až mě strčí dolů. Počítal jsem s tím a docela bych to i překousl, kdyby to skutečně udělala. „Bych se spokojil i s 'chcípni',“ prohodil jsem mimoděk. Nebyl jsem zvykl na děkování a nějaký prošení, takže to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Vlastně jsem to ani slyšet nechtěl, tahle slova mi byla ukradnutá, jako jsem měl ukradené všechny názory ostatních.
Hned na to jí došlo, že já nejsem vlk, která koná dobré skutky na potkání. Uchechtl jsem se, zakroutil nad tím hlavou, ale hned na to přikývl. Vlastně měla pravdu. „Jo, správně. Máš u mě dluh,“ řekl jsem jí. Co mi dlužila jsem ještě netušil. Já své dluhy obvykle splácel tím, že jsem ostatním něco ulovil, hlavně Lievenne, ta už nejednu rybu snad získala. „Nemusíš ale pospíchat, klidně si počkám,“ dodal jsem. Dokázal jsem čekat i roky, ale nezapomněl jsem. Nikdy jsem nezapomínal, dobré a špatné věci, tváře a jména. Všechno jsem si pamatoval.

Z pohledu třetího vlka to muselo vypadat až komicky. Klidná vlčice, která měla spadnout brzy z útesu a dvoubarevnej vlk, kterej raději seděl na zadku a sledoval, jak postupně klouže níže a níže, dokud ji neopustí síly a nepustí se. Brzy, řekl jsem si. Už jsem dlouho čekat nemusel, podle toho, jak marně se snažila vyškrábat. Vlastně se už ani nedostávala nahoru, pouze se zapírala, aby vydržela o sekundu déle a prodloužila si tak život, který už beztak skončil.
Pohled na ni mě už ale začínal nudit. Nic novýho se nedělo, nic neříkala, prostě jenom umírala a do toho pršelo. To už by taky mohlo skončit, zamrmlal jsem si pod vousy, zvedl hlavu k zataženým oblakům, zamračil se, oklepal hlavou a zase zrak vrátil k vlčici. Pořád žádná změna, ale taky tam pořád byla.
Tiše jsem si povzdechl, zatlačil tlapou na kámen pod sebou a rozhodl se to ukončit. Sice by jednoduší bylo shodit ji dolů, ale nakonec jsem udělal něco... Pozitivnějšího. Kámen, o který se marně opírala zadníma tlapama, jsem nechal "povyrůst" dopředu,
aby měla větší plochu. Vysilovalo to, ale udělal jsem to, aby měla prostor. V prostoru skály jsem nechal ještě vykotlat něco na způsob schodů, jako měla Smrt u sebe, aby mohla vylézt nahoru. Zbytek už musela udělat sama, nemohl jsem táhnout její prašivý kožich až nahoru. „Myslim, že se to hláskuje nějak takhle: Dé, Í, Ká, Ypsilon,“ pronesl jsem lhostejně, když už její život byl zase na několik sekund v bezpečí.