Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Plácal jsem se jako ryba na suchu. Kožich jsem měl plný soli, vody, pálila mě rána, kde mi Riveneth vytrhla srst a v uších mě šimrala hromada vlastních chlupů. Navíc jsem se nemohl skoro vůbec hýbat. Rybí část těla jsem měl neskutečně těžkou, v předních tlapách jsem už neměl sílu z toho, jak jsem se snažil ve vodě neutopit.
Černej vlk byl asi nenávratně pryč. Zmizel ve vodě, jeho tělo se nevyplavilo na břeh, nikde se nenadnášela jeho mrtvola a ani bublinky vzduchu jsem z moře neviděl vycházet. Riveneth se pro změnu složila k zemi, aby toho nebylo málo a černá vlčice se jí musela vydat pomoct – nemusela, vlastně chtěla – a já jsem prostě ležel na zemi, přerývaně dýchal a snažil se ignorovat to nepříjemné pálení na krku.
Nic moc jsem nechápal. Měl jsem ocas... Rybí ocas a předtim jsem se snažil dostat za tou růžovou vlčicí, ale najednou se mi už nechtělo. Byl jsem docela daleko a navíc... Nah, byla to vlčice, proč bych za ní měl jít? zamrmlal jsem si, pokusil se trochu na pláži posunout, ale ne k moři. Nějak jsem netušil, proč se mi tam vlastně předtim chtělo.
Riveneth ležela na pláži, Černá se vrhla do vody. Tohle je katastrofa, zasyčel jsem si. Mělo vůbec důvod zachraňovat toho černýho? A nejednalo se už jenom o pouhou mrtvolu? Zavřel jsem křečovitě oči, pokusil jsem se ho alespoň najít v mysli, jestli je furt živej. A případně jsem mu chtěl vštípit nějakou tu myšlenku. Meinere volá černýho, seš tam? Padej zpátky na břeh... Je tu jedna, daleko hezčí poloryba, která by potřebovala naši pomoct... Za odměnu se k tobě prej i přitulí, mluvil jsem na něho. Co na tom, že jsem byl tou rybou já a odmítal jsem se k němu přitulit. Jenom jsem ho potřeboval dostat na břeh, abych nemusel za nim.

//Technická dvě. Může se Meinere odplácat pryč a nechat ho vymáchat se v tom? Doslova :D.

Chvílemi jsem si myslel, že se snad i utopím. Neuměl jsem s tim plavat, ale na břeh jsem jít nemohl. Břeh totiž obsahoval ty desítky nudných a nezajímavých vlčic, zatím moře mělo Krásku, tkerá prostě byla krásná, milá a já ji vehementně potřeboval ve své blízkosti. Dokonce jsem byl i ochotný poznat jejího tatínka a zjistit, co jsou delfíni zač! Snad nebudou tak nudní jako želvy, ušklíbl jsem se, nalokal se slané vody, zalapal po dechu a následně sebou začal silně škubat.
Riveneth se zase pokusila mě dostat na břeh a tetnokrát se k ní připojila i ta černá. Jak nefér! Proč se nemohly spokojit s tím černým vlkem a mě nechat Krásce?! „Vemte si sakra jeho!“ zakřičel jsem na ně nevrle, snažil se s nimi prát, ale protože jsem měl jenom dvě končetiny a ony dohromady osm plus dvě tlamy, byl jsem v značné nevýhodě a bohužel jsem se dostával čím dál tim více od Krásky. Už jsem cítil i písek na svém břiše a nakonec jsem byl už zpátky na pláži.
Tlapama jsem hrabal. Snažil jsem se doplazit zpátky do vody, ale byl jsem stejně bezbranný jako Kráska předtím. Vrčel jsem, kňučel, hrabal, mrskal sebou, ale byl jsem zalehnut dvěma vlčicema. „Do háje, Riveneth! Slez ze mě ty slonice pitomá!“ vřeštěl jsem, škubal sebou a jednou po ní na prázdno cvakl zubama, když se mi přiblížila ke krku. Špatné znamení.
Z hrdla se mi ozval srdceryvný výkřik, který musel vyplašit všechno v okolí několika kilometrů. Vytrhla mu chuchvalec chlupů. Místo na krku mě nehorázně pálilo a ta sůl, kterou jsem měl všude na sobě tomu ani trochu nepomáhalo. Škubal jsem sebou, zmítal se, nadával, snažil se Riveneth zakousnout za to, co mi provedla a nadále prováděla! Černý a bílý chlupy mi cpala do uší. lechtalo to, bolelo to a hlavně to pálení na krku!

Nechápal jsem, co Riveneth furt je. Chtěla se mě na sto procent zbavit, ale když jsem chtěl odejít z Kráskou, tak mě prostě nemohla pustit a nechat plavat? Doslova nechat plavat. Na dno jsem už nedosáhl. Její sloní zadek mě táhl ke dnu, lokal jsem slanou vodu a byl každou sekundu víc a víc nevrlejší. Mrsknul jsem sebou, abych se od vlčice dostal ještě dál a mohl se tak dostat dál do vody ke Krásce, ale necítil jsem zadní nohy.
Škubl jsem svým tělem, abych na ně viděl, ale nebyly tam. Místo černé a bílé nohy jsem tam měl něco, co vypadalo, jako kdyby mě do půlky sežrala nějaká obří ryba. Přesně jako u Krásky! Mrskal jsem sebou, protože jsem nemohl dosáhnout na dno, nohy jsem měl fuč a měl jsem nějaký ocas... Snad abych mohl rychleji plavat za Kráskou?!
Netušil jsem, jak se s tím mám pohybovat. Plácal jsem sebou sem a tam, snažil se zkoordinovat, zatímco se mě Riveneth už marně snažila udržet na břehu pomocí nějakých nesmyslů, co na mě řvala. Málem by se jí to i podařilo, kdyby tak trochu pochopila, že jsem ani nemohl jít na břeh. Škubl jsem krkem, zjistil, že se nejedná o mého hada a následně zařval: „Do háje s hadem!“ Spíše jsem vřeštěl, házel sebou zoufale ve vodě jako ryba na suchu, ale dostával se svým cukáním akorát víc do hloubky než na břeh. Stejně jsem furt nechtěl! Ke Krásce jsem se dostával, na ničem jiném nezáleželo.

//Kolik by nás stálo ponechání si tohohle vzhledu? 3:D

Netěšil jsem se na položení těch nosítek do vody ze dvou prostých důvodů. Protože se mi do tlamy dostane ta nechutná slaná voda, které jsem se snažil celý život vyhýbat a taky kvůli tomu, že to znamenalo, že Kráska navždycky zmizí a já tu zůstanu s těma průměrně vypadajícíma vlčicema, které mě vůbec nezajímaj. Nespravedlivý život.
Voda se mi vylila do tlamy, Kráska zašvihala ocasem a zmizela pod hladinou. Stáhl jsem uši dozadu, tiše si povzdechl a zůstal stát ve vodě. Nějak se mi nechtělo jít zpátky, protože mě tam nic nečekalo. Byla tam jenom nuda a nicota mezi těmi všemi nezajímavými čtyřnohými vlky. Obrátil jsem se na černýho vlka, který to měl nějak podobně jako já, zatímco vlčice za námi se určitě musely propadat štěstím nad tím, že už konečně zmizela.
Ale pak se Kráska vrátila. Její hlava se vynořila nad hladinou a dala nám nabídku. Zastříhal jsem nadšeně ušima, narovnal se v zádech a nemusel jsem se ani rozhodovat nad tím, co budu a nebudu dělat. Udělal jsem jeden krok za Kráskou, než mě Riveneth srazila svým velkým zadkem pod hladinu.
Zalapal jsem po dechu, začal sebou mlátit, abych ji ze sebe setřásl, protože mě už fakt začínala štvát. „Už mě začínáš fakt-“ zařval jsem na ni, než mi skočila po hlavě a já tak začal hltat slanou vodu a vypouštět bublinky. Měl jsem jenom jediný štěstí, že jsem byl silnější než ona, setřásl jsem ji jakžtakž ze sebe – ve vodě bylo všechno těžší – a vydal jsem se skrze vodu za Kráskou.

Byl jsem rád, že už nikdo zbytečně neremcal. Každej raději pracoval na tom, aby se Kráska dostala do moře, kam patří. Možná to bylo správné, každopádně mě to docela štvalo, protože se Kráska dala považovat konečně za nějakou vlčici – i když jí byla jenom z půlky –, která by stála aspoň za hřív. Na rozdíl do těch ostatních. Riveneth měla nechutně dlouhej vocas, ta černá byla prostě... Na nic.
Chytil jsem svou část nosítek do zubů, pevně stiskl a vstal společně s ostatními. Byla to poměrně velká tíha, ale za to určitě mohl fakt, že se vlčice za námi vůbec nesnažily a jenom dělaly, že pracují, protože byly určitě neschopné a nechápaly, proč by měly pomáhat Krásce. Však je to úplně jedno, odfrkl jsem si tiše, našlapoval opatrně do mokrého písku, pod kterým jsem se neustále bořil.
S tím černým vlkem jsme došli do vody první. Slaná voda se mi okamžitě nasákla do kožichu, ale tentokrát mi fakt, že budu mít nechutně slepenou srst, vůbec nevadila, záleželo akorát na Krásce, aby se dostala včas do vody a nebylo jí nijak ublíženo. Měl jsem nohy už více než do půlky ve vodě, když mi jedna vlna šplouchla až do čumáku. Pouze jsem se zašklebil, ale Krásku ještě nepouštěl. Raději. Třeba potřebovala víc vody.

Jedinej další rozumnej vlk v týhle aprtě byl samozřejmě ten černej. Vlčice se zase chovaly jako naprostý slepice, protože neměly ani trochu pozornosti. Byla to jejich chyba! Kráska byla prostě krásná, nedalo se s tim nic jinýho dělat. Ale ty dvě? Jedna zjizvená, která kecá kraviny a druhá dlouhovocasá, která si hraje na nejmoudřejší na světě. Kdo by je sakra chtěl, když se chovaj takhle?
Zjizvená se svýho náhubku zbavila, ale to mi bylo jedno, protože už aspoň mlčela, což se nedalo říct o Riveneth, která furt něco remcala, ale že by něco udělala? Ne, to vůbec. Ne,
že bychom její pomoc potřebovali, jsme dostatečně schopní, odfrkl jsem si, přišel blíž k černýmu, který už konal a začal se sám soustředit na svou část práce. Dokonce jsem ignoroval i Riveneth – neměl jsem potřebu odpovídat ji. Nejdříve jsem kolem Krásky nechal zformulovat dvě dlouhé a silné větve, které jsem nechal obalit pevnými listy a liánami. Nechal jsem tak vytvořit dostatečně pevné lehátko, kterým jsme mohli Krásku přenést do moře bez toho, abychom ji ublížili. Naší prací bylo pouze to, abychom do zubů chytli ty přečnívající kusy větví a přenesli Krásku až do moře.
„Fajn, pojď mi pomoct sem dopředu,“ houkl jsem na černýho vlka. „Vy dvě vemte tu zadní část,“ zasyčel jsem na dvě vlčice. Bylo jasný, kdo mi v tý chvíli byl sympatičtější... Nechtěl jsem je mít blízko u sebe a u hlavy Krásky. Akorát by ty vlčice zase řekly něco hnusnýho. A taky byla jistá možnost, že když budu mít ty vlčice za ocasem, tak mi zase něco uletí jako předtím... Menší msta za jejich blbý kecy.

Na první pohled to bylo docela dost odporný stvoření, které zapáchalo rybinou, ale na ten druhý pohled... No. Bylo to zajímavé, poměrně dost krásné stvoření, které vonělo jako mořský vzduch a mluvilo líbezným hlasem tak, že ostatní vlčice vedle ní zněly jako přestárlí dědkové s napuchlými jazyky.
Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Sledoval jsem ji, přemýšlel jak jí pomoci – a z těch třech dalších pobudů jenom černý řešil fakt, že jí nesmíme ublížit –, ale zároveň jsem se ji nechtěl vzdát. Kdo ví, kdy zase na někoho takovýho narazim!
Riveneth se zase rozhodla peskovat a poroučet, prostě vždycky musela mít všechno pod kontrolou, aniž by hnula brvou. Což mi v té chvíli bylo úplně jedno, nechtěl jsem, aby se tam motala. To mi spíš pila krev ta druhá vlčice, která o Krásce mluvila jako o nějaký hnusný chcíplotině. Sama je vošklivá jak noc, tak si to musí kompenzovat, zavrčel jsem si tiše pro sebe, odvrátil se od vlčice hlavou, ale nejdříve si trochu pohrál s magií, aby ta vlčice už sklapla. Z písku vyskočila liána natolik dlouhá, aby černé vlčici obvázala tlamu a nemohla tak říkat další ošklivosti vůči Krásce. Snažil jsem se vehementně tvářit, že to není moje práce a raději jsem přistoupil k černému. „Když ji nadzvedneš,
vytvořím pod ní něco, po čem ji přeneseme, aniž bychom jí ublížili,“ navrhl jsem mu.Co na to, že něco takovýho navrhla Riveneth, i když si ani tahle vošklivka neodpustila Krásku urazit.

Na jednu stranu jsem chtěl vědět, co to tam vzadu řeší Riveneth s tou černou, protože mě to docela zajímalo a cejtil jsem se ublíženě, že mě k jejich debatě nepřizvali. Riveneth je moje, padej od ní, řekl jsem jenom tak v duchu se zamračením k té černé vlčici a přemáhal se, abych nevyužil kapku magie a neposlal jí to do hlavy. Kdo ví, jak bych v tý chvíli vyzněl. Však mi ta vlci byla docela volná, až na to, že mi něco dlužila. Budu si ji do tý doby držet u sebe, pak ať si táhne za kym chce. A bylo rozhodnuto...
Černej nás mezitim začal svolávat. To se chtěl podělit? Uh, můj plán každopádně nevyšel, protože se svojí ryby nechtěl vzdát a já byl hladovej. Uraženě jsem přikráčel dál, ale až jako poslední, protože moje chůze byla pomalá, přesto, že jsem byl předtím jako druhej jejbližší k tý rybě. Černej z ní byl odvařenej, Riveneth zase měla nějaký kecy a chtěla řešit, co uděláme s rybou. Ta černá úplně stejnej tón. „Je to jenom pitomá ryba, tak to sežere- Pro všechny černý chlupy světa, co to je za hnus?!“ Můj tón se změnil v sekundě. Neviděl jsem ten hnusnej růžovej kus, dokud jsem nebyl až zcela u toho. Nebyla to ryba, ale poloviční... Vlk? Poloviční růžovej vlk? Asi tak... A já to chtěl sežrat, zašklebil jsem se. „Kdybych to sežral, byl bych poloviční kanibal,“ zašeptal jsem si pro sebe a na sekundu raději odvrátil hlavu od ostatních, aby mě neslyšeli.

Prvotně děkuji všem, kteří se akce zúčastnili, druhotně těm, kteří se rozhodli přispět alespoň v podobě hlasu pro jednoho z pět výtvorů, které byly uživateli zaslány.
A jaký obrázek bude tedy jako Osud použit? Uvidíme, nejdříve však odměny.

Každý zúčastněný získává 100 oblázků a 5 křišťálů za samotnou účast.
3. místo si přičte navíc 1* do vlastností a 20 drahokamů
2. místo dostane navíc 1* do magie a 25 drahokamů
No a 1. místo kromě svého obrázku nám všem na očí dostane slevu 25 % ke Smrti společně s 30 drahokamy

A jaké je tedy pořadí?
3. místo - Amaya s jejím výtvorem pod číslem 5 & Newlin s číslem 3 (shodný počet bodů)
2. místo - Maple s číslem 1
1. místo - Tailla pod číslem 4

Vítězům gratuluji.

Červená se věnovala červený, černý se naopak soustředil na to, co vydávalo ty zvuky z písku. Protože jsem neměl chuť věnovat se těm vlčicím, zaměřil jsem se na to, na co se zaměřoval vlk. Pro moji smůlu to našel první. Co to máš, zmetku? zavrčel jsem si v hlavě pro sebe, přiblížil se k němu blíž a všiml si tý ploutve, která trčela ven. RYBA! vyštěkl jsem. Ryba znamenala jídlo a... Ten pitomej vlk znamenal překážku. Zaskřípal jsem zuby, přiblížil se k němu ještě o několik kroků a pak si uvědomil, že by se neměla žrát ryba, co už byla venku.
„Hej, hej, hej... Polož to,“ houkl jsem na něho. „Žeru ryby celej život a jestli to leží venku, prožene ti to střeva takovou rychlostí, že nenajdeš ani keř,“ dodal jsem. Pravdou bylo, že jsem chtěl, aby od toho odešel a já si to mohl překontrolovat, což by při troše dobré vůle od někoho vyššího mohlo znamenat, že bych měl jídlo pro sebe a tenhle černej by utřel.
Do toho už začala kecat Riveneth. Že se nemaj žrát věci, co vydávaj divný zvuky. „Tak to by mě zajímalo, co žereš, protože většina zvířat vydává ty kňouravý zvuky, když je někdo zabíjí,“ zamručel jsem jejím směrem. Ale ryby ne. Ryby jsou tichý a nikdo je nemá rád, proto je taky žeru. Proč ale dělala tahle zvuky bylo... Divný. Ale co, je to žrádlo, dej to sem!

//Mahtaë

A pomalu moje nohy zase dopadaly do písku... příjemná změna. Z bahna do tý mokrý břečky, která se mi nachytá do kožichu a budu to ze sebe klepat ještě tři týdny potom, co zmizim zpátky na trávu. Skvělý... Fakt skvělý..., zamlaskal jsem si, šel dál za Riveneth a odhodlával se, že její poznámku o lezení po stromech nechám přehlédnutou. Jenže mi to stejně nedalo, protože mi na mysl přišla krásná poznámka. „Jako malej parchant jsem chtěl bejt ptákem, učil jsem se takhle lítat, viděl hnízdo, hele vejce, pád na tlamu a vejce na krku. Tadá?“ Lež jako veš, ale koho to v téhle chvíli už zajímalo. Ona už beztak věděla, že jsem lhář prolhanej a musela to brát jenom jako další blbou poznámku z choré tlamy.
„No bojim, no. Se ničeho snad nebojíš? Hadi mi připomínaj jistý chvíle v životě. Nic příjemnýho. A vůbec nemám obecně rád jiný zvířata,“ vysvětlil jsem krátce. Všechno jsem tak nějak uměl snášet, ale hady prostě... Ne. Moc se podobají drakům.
Bohužel jsem to slyšel taky a nelíbilo se mi to. Jenže se Riveneth za tim vydala, tak šel jsem taky. Už u toho stál nějaký černý vlk a přicházela ještě ta, co se porvala s Riveneth tam v lese. Staré známosti? zašklebil jsem se, zastavil poblíž černého vlka a sledoval tu věc. Tu věc, kterou jsem neviděl... To už začíná bejt trapný...

//Úzká rokle

Had byl pryč. Pochyboval jsem ale, že se už nikdy víc neobjeví. Spíš jsem počítal s tim, že je tam už navždycky ukrytej a občas si prostě jenom tak vyleze, aby si protáhl kostru a naštval mě. Proklatá Smrt, ať jde taky do háje, zavrčel jsem si pro sebe a nasupeně se zastavil před řekou. Klasika. Jak se dostanou dva pitomí věci přes řeku?
Tiše jsem si nad tím zavrčel a investoval další energii do magie. Stáli jsme naštěstí u kamenů,. stačilo je tedy jenom trochu zvětšit, aby se po nich dalo přejít na druhou stranu. Více jsem se o to už ani nezajímal, neměl jsem na to energii a ani náladu. Měl jsem moc práce, abych si mumlal pro sebe a nevnímal u toho Riveneth. Až potom jsem se na ni začal trochu soustředit
„Našel jsem ho v nějakym hnízdě. Myslel jsem i, že bych ho sežral, ale bylo tvrdý jako kámen a bylo na tom řetízku. Tak jsem si ho nechal. Je to už nějakej rok, až teď se stalo tohle!“ ohradil jsem se. Copak jsem já mohl za to, že mu trvalo několik let vyklubat se ze svojí skořápky... A několik sekund vrátit se.
„Kdybych s nim nebyl tak sžitej, asi ho zahodim,“ zamumlal jsem si pod vousy a kráčel dál. To vejce mi bylo milejší než vlastní rodina. Která byla taky plná takových zmijí, takže se to vyrovnávalo.

//Mušličková pláž

//Meinere? :D Meinere rád! (A jeho ocásek Riveneth)