Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A jaaaaaa.
Já chci čtvrtý :c. Škemrám o něj od minulého konkurzu! A škemrám aktivně! A všude! A kdyby mě nezdržovali spoluhráči a učitelé, tak hraju i víc, že jo?!
Nápad na čtvrtý charakter mám (vlastně už dýl jak chudáka Shy :D) a mohla by s ním být sranda :3. Meinere sice delší dobu spinkal (jako všichni ostatní), ale teď už má zase dvě hry a hledá tyrana i pro Shy!
~ Meinero

A nyní můžeme zajaca zase na pár let zahrabat ~~

Prosím tedy o:
10 křišťálů
15 mušliček
50 oblázků
70 kopretin
1* prosím do prázdného slotu (pokud to nejde, tak nejspíše vynahrazení ceny? To případně do safírů :D)

>> Přidáno. F.

Neměl jsem zrovna náladu na to, abych se někde toulal. No, jenže nebyla ani nálada na to, abych si třeba šel někde lehnout. Nechtělo se mi ani lovit, prostě jsem chtěl někde sebou fláknout na studenou zem plnou sněhu a umřít. Nálada na umírání, brilantní nálada, kterou jsem měl už dlouhé dny, týdny, možná měsíce a roky. Nevim, jestli to je nějaký problém, jestli není příznak nějaký poruchy a nemoci, když chce jeden vlk prostě umřít. Navíc jsem doufal v to, že moje smrt bude nějaká originální, úsměvná a přitom zcela tragická, aby mě ostatní po smrti litovali. „Nebožátko Meinere, byl tak mladý a nádherný, když přišel o život. Nemohl ten pád do sopky, s bílozelenou lávou a třpytkami potkat někoho jiného? Není na světě přeci někdo jiný, kdo by si to zasloužil?“ Nebyl to super způsob smrti, který by tohle pitomou zemí koloval ještě desetiletí?
Našlapoval jsem pomalý a polomrtvým krokem skrze ten les, kde mě minule poměrně slušně ponížil králík a jeden hloupý kámen. Naštěstí ten šutr byl schovaný pod sněhem, takže jsem se na něm nemusel mstít. Neovládám přece zemi? Nemohl bych ho třeba někde najít a rozbít ho na maděru? Nebyl to zas tak špatný nápad. Nemusel jsem se moc soustředit, pouze trochu umění a soustředění se na okolní plácek. Najednou se ozvala malá rána a něco vyprsklo ze sněhu. Nepatrně velké částečky kamene, spíš už písku a sněhu se začalo snášet k zemi. Nádhera, že? Nemusel jsem na to vynaložit ani tolik energie, stačilo pouze uvolnit trochu vzteku a vykonat svou pomstu. No,
měl jsem hotovo, mohl jsem jít se svym polomrtvym krokem zase dál a už nemyslet na ten hloupý šutr. Nudim se...

//Za pár hodin začínám s vánočním pití mochita a vaječňáku, takže budu na pc až 25. minimálně, ale pokud budeš chtít kratší posty s nadvládou autokorekce, klidně budu psát i přes mobil :D

Ještě jednou jsem si olízl tlamu. Ani tentokrát jsem nenašel žádný zapadlý kousek masa, který bych mohl sežrat. Pitomej hlad. Co je tohle za blbost? Furt jenom žrát, spát a sr... Kálet,“ zasyčel jsem si ve své hlavě jako nějaký pitomý hlad, kterého štvalo to, že slunce zalezlo za mraky.
Moje prohlášení mělo za výsledek přesně to, co jsem očekával a v co jsem strašně doufal. Chtěl jsem prostě ostatní vlky naštvat a znechutit tím, co jsem schopnej říct - nebo snad i udělat? „Tuhá zima, žádný jídlo, neustálej řev, snad to znáš.“ Dramaticky jsem nad tím mávl tlapou, jako kdybych odháněl otravnou mouchu. Sám jsem to neznal. Jenom jsem se jednou do vlčete zakousl, protože mi kradlo jídlo, nic víc. Ale proč nelhat? Bavilo mě to. Sice jsem nesnášel, když jiní lhali mně, ale já jsem to rád dělával. Navíc jsem všem lhal o blbostech, kterým ani nemohli věřit. Jo a nikomu jsem neubližoval!
„Copak smečky někde nemaj kupu žrádla? Přines nějakej kus,“ popoháněl jsem vlčici. Snad bych překousl, že to nebude ani ryba. A navíc jsem ani neříkal, že chci jíst já, jenom jsem ji naváděl, aby se sama najedla. Plánoval jsem totiž, že nasadim smutné oči a ona mi pak trochu jídla dá. Chytré, že?
Koutky mi zase o něco poklesly, když mi dala ten hloupý návrh. „Nejsem jako ti dva. Nerespektuju autority, smečka je pro mě pouze pohádkou, nevydržel bych v ní. Možná chvíli, pár měsíců, ale pak bych zdrhnul. Ostatně jako ti dva, že? Naše rodina nebyla stvořena pro to, aby někam patřila.“ Přidal jsem na dramatičnosti ve svém hlase. A stejně to byla pravda. Narozeni jako hloupí tuláci, vychováni jako nepotřební a následně vyhozeni jako mršiny. I když někteří dřív než ti jiní.
„Navíc ani nemám hlad,“ zalhal jsem. „A anvíc žeru jenom ryby. Máte tady snad řeku?“

//Tak ty moje zpoždění ber jako můj vánoční dáreček :D

Olízl jsem si čumák. Nudil jsem se, navíc jsem doufal, že bych na chloupek našel kousek uchycenýho masa nebo jinýho jídla. Vážně mám hlad. Nemaj tyhle instituce nějakej zvyk, že by dali nakrmit toulavým chudákům, co nemajk střechu nad hlavou, rodinu a stálý příjem potravy? zamyslel jsem se. kdyby jo, asi bych smečky navštěvoval častěji a choval se třeba i slušněji, abych dostal trochu jídla a lítosti navíc. Mohli by to zavést.
Aspoň na zimu. V hlavě jsem si stavěl vzdušné zámky, jak by tahle věc mohla probíhat. Klidně bych to mezi těma smečkama i rozšířil, to by problém nebyl... Trochu zhubnu... Jestli je to možný, rozcuchám si srst a oni se slitují!
„Slehla se po nich zem?“ zopakoval jsem po Ashe se zamračením. Jak po Delivenovi, tak po Lauře se slehla zem a já tak zůstal sám. „Skvělý. Zmizla matka, zmizel bratr a sestra. Jsem poslední z rodiny. Za to bych mohl dostat nějakou cenu, ne?“ Poslední věta směřovala pouze mně. Chtěl jsem za to nějakou cenu! Co třeba takovou korunu z lučního kvítí na mou hlavu?
Její návrh o vlkožroutský příšeře jsem původně přehlídl, ale pak jsem se toho chytil a začal "hrát" s ní. „Nevim, nevim. Vlčata jdou, maj měkký maso a ne tak hořkou krev. Kdo by ale žral ty obrovský tlustý vlky? Však musej chutnat nechutně,“ ušklíbl jsem se. S tou chutí krve jsem měl zkušenosti... Fakt to byla pravda. „Jediný bezva místo, který znám,
je posmrtnej život. Protože neexistuje.“ Ne, vůbec jsem netoužil po smrti sebe a všech ostatních.

Challenge accepted

Merch s Gallireou! :D :D

//Zítra, dnes se ještě učim :c

*Posunuje si brýle o trochu výše.*
Inu, já bych tu měla také důležitý bod, který by si žádalo probrat.
Jak si lze všimnout na mnou přiloženém screenu číslo jedna, na profilu vlků, kteří mají tři charaktery, je jeden nevyužitý prďola, který nedosáhl velikosti svých sourozenců a je jimi utlačován.
Dle mého by tedy bylo spravedlivé vůči všem slotům boxům, aby i tento prďola dostal stejná práva jako jeho sourozenci Druhý a Třetí herní charakter uživatele XXX. Jak si lze na mém inovativní screenu číslo dva všimnout, nebyl by problém dát více prostoru našemu utiskovanému miláčkovi a vytvořit tak, teď se podržte – slot pro čtvrtý herní charakter!

No? Co myslíte? :D

//It's ok, on je na ignoraci zvyklej *utírá slzičku*

Při čekání jsem přemýšlel nad tim, jestli za moji neschopnost pořádně výt může fakt, že jsem naposledy vyl před lety, nebo to, že mě to matka nikdy pořádně nenaučila. Stejně jako mě nenaučila osobní hygieně – to jsem naštěstí pochytil sám od sebe –, nenaučila mě řádně lovit, postarat se o sebe, jak přichází vlčata na svět a tak podobně. Matka na dvě věci. A její potomci jsou úplně stejní, kde jsou ti darmožrouti? vztekal jsem se, když nikdo nepřicházel. Ten les vypadal úplně pustě.
Z nudy jsem začal přešlapovat z tlapy na tlapu, přitom se snažil tvářit úplně inteligentně, abych zapůsobil na ten studený vzduch, který byl kolem mně, protože očividně nic živějšího ten les neobývalo. Tak fajn? Přijdu k první smečce po... Po tolika letech, kolik mi je,
a ta smečka je mrtvá? Co se divim, jestli sem pustili Delivena, odfrkl jsem si, uraženě hodil hlavou do strany a upíral zrak na jeden strom, který tam tak stál a dělal, že se ho to mrtvolné okolí netýká.
Nakonec někdo přikráčel. Otočil jsem hlavu směrem k příchozímu a hnedka zcela stáhl koutky dolů, až to vypadalo, že v nich nemám vůbec žádnej cit. prostě visely dolů a dělaly mrtvýho brouka. Delivenova kámoška, došlo mi ihned. Ty proužky nešlo zapomenout... Sice se trochu změnila, vyfintila se, ale proužky furt zůstaly na místě. „Nohy, řekl bych,“ zamrmlal jsem bez pozdravu, zvedl jednu svou nohu, abych si ji prohlédl a uznal, že ona, a její tři kámošky, mě sem přivedly.
Otevřel jsem tlamu směrem k Ashe s plánem, že se zeptám na to, co moje krev provedla v poslední době, ale předběhla mě. Jako by ze mě vyprchal veškerej život zklamáním a vztekem zároveň. „To se mi jakože snažíš říct, že ti dva tu jakože prostě nejsou?!“ blábolil jsem. Kde jsem vůbec vzal to slovo? Jakože... Divně zní, co?

//Medvědí řeka

Proč to sakra dělám? Zbláznil jsem se? Šibe mi? kňoural jsem při každém kroku, při kterém jsem se blížil k hranicím. Takovou kravinu jsem dělal totiž prvně v životě a vážně hodně se mi to příčilo. Tvářil jsem se, jako kdyby mě do čumáku píchla včela. Tváře nafouklé naštváním - za které jsem si mohl sám -, nohy jsem táhl víceméně za sebou a přitom jsem ještě funěl jako divoký prase.
Protože jsem nebyl zase tolik vlk nevychovaná a neznalá, zastavil jsem se na hranicích, otevřel svou nafouklou tlamu a vydal ze sebe něco, co sice mohlo znít jako "auuuu" - v překladu vytí -, ale tónem, kterým jsem to podal, to znělo spíš jako "au". Ještě jsem do toho nasadil hlas uraženého starce, kterýho bolela kolena, takže to A znělo jako hrdelné vrčení, ale U už vydávalo zvuk jako vlčete, jehož matka mu nechtěla dát nažrat - moje matka. No, zkrátka dokonalé upozornění na to, že jsem přikráčel k hranicím a dožadoval se pozornosti druhýho a třetího darmožrouta z mé rodiny.

//Středozemka

Chození ve sněhu mi nikdy nebylo příjemné. Vždy jsem od toho měl srst nasáklou vodou, trsy srsti slepené v chumelenici, byla mi zima, nikde se pořádně nedalo ležet, aby jednomu nebyla furt kosa, neustále byla tma a vůbec to bylo fakt na nic období. A ta ledová voda! Jenom jsem se chtěl napít a málem jsem si z jazyka udělal rampouch a do žaludku kluzkou ledovou cestičku, po který by se nejeden mohl klouzat.
Otřásl jsem se, povyskočil dál od vody a vypustil z tlamy pár nepěkných nadávek, za který by mě nejeden vlk mohl zlynčovat. Co jsem ale měl dělat? Nadávat jsem potřeboval. Bylo to dobré na uvolnění stresu. A já byl pořád ve stresu!
Uvažoval jsem nad tím, zda má smysl lovit. Hladový jsem sice byl, ale hladovka taky nikoho ještě nezabila. Navíc se mi nechtělo do té ledové vody lézt a obecně jsem vlastně ani hlad neměl, protože jsem byl línej... A lenost znamená, že buď nesmim línej být, nebo nesmim mít hlad. Já si volil to, že nebudu mít hlad.
Zvedl jsem hlavu. Když z lovu sešlo, musel jsem si najít jinou zábavu. Sledoval jsem les ze kterého smrděla smečka a přitom se mračil. V tý smečce měli být darmožrouti. Moji darmožrouti. Kašlou na bráchu fakt z vrchu, zasyčel jsem si. Kdy jsem je naposledy viděl, hm? To už nějakej ten měsíc byl... Jako chápal jsem, proč mě nechtěj vidět, ale každá rodina si musí jednou za čas odbít nějakou tu hádku. Chmf, zaskřípal jsem zubama a vydal se za nimi. Už při prvnim kroku jsem toho hořce litoval...

//Asgaar

//Vesnička

Když jsem se vykodrcal z toho všeho bláznoství, které panovalo na tom poměrně malém a smrsklém území, dlouze jsem si oddechl. Všude okolo mně ležel sníh, obloha byla zamračeně černá a navíc se z ní snášely velké bílé chuchvalce, které mi z počátky roztávaly na srsti, ale posléze se začaly zachytávat. Z černobílého vlka se tak pozvolna stával kompletně bílý vlk a to jsem nemohl jenom tak nechat.
Oklepal jsem se, ale bylo mi to prd platné. Šlo však o princip, jak se cítit líp - neúspěšně - před cestou, kterou jsem se rozhodl uskutečnit. Jenom se mi zachtělo jít o kousek více na sever, najít nějakou řeku a ulovit si něco k obědu, protože jsem byl už řádně vyhladovělý. Ne, že by to na mně šlo nějak vidět... Jak vůbec můžu bejt tlustej, když vůbec nejim a pohybu mám až až? přemýšlel jsem. Ne, že by mi moje tělesná váha nějak vadila, neměl jsem zrovna z tohohle žádné komplexy, ale... princip.

//Medvědí řeka

Pitomá potřeba chodit a nezastavit se mě docela na další území, které jsem neznal a ani jsem neplánoval to, že si ho nějak otisknu do paměti. Protože mě nezaujalo. Prostě to bylo nějaký nic uprostřed dalšího ničeho, co mě taky nezaujalo. Prostě paráda, další na chlup stejný den jako ten předchozí, který mi nic nepřinesl. Pravda je, že mi ten den taky nic nevzal. Pouze jeden další den mého malicherného života, který jsem úplně celý proflákal, prospal, nebo pronadával. Pitomý sníh mě navíc studil do tlap, držel se mi na srsti jako nějaký sosavý klíště nebo otravný krvežíznivý vlče, který jsem si naštěstí ještě neudělal. Parchanta ještě do tohohle života, to tak. Pitomej jsem dost, ale zase tolik? Prosim, to fakt teda ne! prskal jsem si v hlavě pár nadávek. Poněvadž mi ten studenej sníh už docela lezl na mozek, začal jsem zvedat více nohy, s naivní představou, že se ho tak zbavim. Pletu se a já to vim, ale co na tom? Přeci tu není nikdo, kdo by moji chybu a moje šaškování se zvedáním nohou a baletěním viděl! plesal jsem nad tím. Pletl jsem se však i v tom. Puntikatej zajíc, kterej si tam seděl opodál, jako kdybych se nechumelilo, na mě upíral svoje dvě černý oči. Pitomec malej asi netušil, že čumí na svýho lovce, kterej by mohl přestat baletit a zakousnout ho ani nemrkne! Prašivče malej, sežeru tě a už nebudeš čumět! prskl jsem naštvaně jeho směrem. První krok od té myšlenky na sežrání jsem namířil hnedka k tomu králíkovi a on se ani nepohnul. Potom další krok a další. Pomaličku jsem se blížil k tomu malému zmetkovi. Po čtvrtém kroku už králík začal reagovat – zastříhal ušima. Přestože jsem neměl králíky v lásce, hodlal jsem tohohle sežrat. Poslední krok předtím, než jsem se chtěl rozeběhnout proti své oběti mi byl osudným. Protože byl všude sníh, neviděl jsem ten obrovkskej šutr před mýma nohama. Položil jsem tlapu na jeho chladný kluzký povrch a svůj lov tim ukončil. Protože mi to podjelo, noha mi odlítla někam dozadu, z hrdla se mi ozvalo vykřknutí a letěl jsem k zemi. Položil jsem se nedobrovolně do studené přikrývky, která mě celýho obalila, samozřejmě jsem přitom dost nadával. Potom, co jsem navíc zvedl halvu, abych zkontroloval svou oběť, zjistil jsem, že odhopsal. Proč toho zmetka flekatýho matka nepotratila? přemýšlel jsem, stále ležíc ve sněhu jak širokej tak dlouhej.