Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl jsem toho už plný zuby. Musel jsem chodit v nehorázných kruzích, protože na tomhle místě jsem byl už potřetí. Mameluku pitomej, ani směr si nepamatuješ, hlavně, že furt jenom chodíš a říkáš si, jak prostě úúžasnej v tom chození seš, že víš, kde co leží a každý území si prošel už třikrát. Minimálně! mrmlal jsem zase proti sobě samému ve třetí osobě, nevnímal to, že chodím v kruzích v kruhu, na který jsem nadával a už vůbec mi nezáleželo na tom, že jsem na tom malém kruhovém plácku už vychodil dostatečně hlubokej žlábek, že jsem už šlapal po trávě a ne sněhu! Měl jsem nohy až pomalu k břichu celé promočené, zachytávaly se mi na chlupech chuchvalce sněhu a ze všeho mi bylo zase na nic. Mohl bych pro začátek přestat chodit v těch kruzích, zastavit se a pak třeba rozhodnout, jakým směrem se vydat. Měl jsem rozhodnuto, posadil jsem se do svého vyšlapaného kanálu, rozhlédl se kolem sebe a zamračil se. Mumlal jsem si pod vousy, že vlastně ani netušim, kam se vydat, protože jsem neměl žádný cíl a důvod, proč někam jít. Možná bych se prostě mohl vrátit po vlastních stopách a prostě doufat, že se někam dostanu jinam, kde to nebude tak na... prd? Můj plán byl už tedy dokonale vymyšlen! Mohl jsem se už pouze zvednout, najít svoje vlastní stopy a vydat se někam jinam. Myslim, že jestli se tady ještě někdy ukážu, tak to tady podpálim! Musim do tý doby ale ovládnout ten pitomej oheň...

Až na třetí víkend v únoru asi kdykoli

Prečo to robím? Prečo som tak neschopný nájsť normálnu cestu? Prečo proste nemôžem mať jeden dobrý deň? Prečo? Prečo? Prečo sakra plačem?! fňukal som. A možno som neplakal... maximálne tak rampuchy (//?? :D). Alebo to bol proste sneh, ktorý sa mi nahrnul do tváre, keď som sa snažil prejsť cez.... cez ľadové peklo na zemi. Nesnežilo, našťastie, ale snehu tam bolo po uši dospelého vlka. Doslova. Najskôr to bolo v pohode, proste som šiel hlbokým snehom, ale potom som sa už boril po krk, zrazu som musel zdvíhať hlavu, aby som sa ním nezadusil a potom? Potom som už bol úplne zapadnutý snehom, mokrý, premrznutý až na kosť, za mnou sa strácala moja ťažko vyšlapaná cesta, nebol som schopný sa otočiť a ani pokračovať ďalej. Skvelé, skvelé! Zamrznem v snehu a na jar ma nájde nejaká banda blbých vlkov, ktorí znesvätia moju mŕtvolu! Zúfalo som zaboril hlavu do hromady snehu, ktorá bola predo mnou, zdĺhavo som vydýchol, striasol sa od zimy a snažil sa nejak dostať z toho bieleho pekla, kam som sa naviedol. Heeej, keby som toto obišiel cez ten les, tak by sa to nestalo!
Pravdou bolo, že som už fakt umrieť chcel, ale nie... takto. Chcel som nejakú smrť, na ktorú by sa pamätalo a to umrznutie v kope snehu vážne nebolo. Tak makaj,
mysli, mysli, vĺčik hlúpy... Mágia... Čo taká mágia? Zem by mohla. Zem je v tomto skvelá, však na zemi stojím! Je síce tak pol metra pod snehom, ale to sa nejak vyrieši! myslel som tak usilovne, že sa mi muselo pariť z hlavy. Zhlboka som sa nadýchol, zožral omylom trochu toho snehu a začal sa sústrediť. Zameral som sa na hlinu pod sebou. Chcel som, aby sa nahromadila pod moje labky a zdvihla ma vysoko nad všetok ten sneh, aby som vedel, kde som a mohol si vytvoriť cestu preč. Podarilo sa. Telo sa mi pomaly zdvíhalo nad sneh, pod labami som mal štyri vysoké kopčeky zeminy. „A potom,
že som hlúpy vlk!“ zaradoval som sa. Videl som v tú chvíľu všade na celú tu bielu, která ma obklopovala. „No hej... Ale ako sa dostanem ďalej?“ došlo mi, že mi nejak nedošlo, kde vezmem toľko energie na to, aby som sa týmto spôsobom dostal ďalej. To bude dlhý den...

Klepal jsem tělem, jako kdybych měl druh nějakýho záchvatu. Snažil jsem se, aby ta nadýchaná srst slehla a byla taková, jaká měla být, ale dopadalo to tak, že místo toho trčela do všech světových stran a vypadal jsem jako kříženec vlka s ježkem, kterej si myslela, že je pitomej obláček na obloze. „To ale vůůůbec nevadí. Protože tyhle myšlenky stačí být zcela jednosměrné, aby fungovaly!“ prohlásil jsem s hraným nadšením a pořádním zazubením, kdy jsem jí ukázal své zuby se zničenými dásněmi od těch tenkých ostrých kostí z ryb, které jsem si do nich neustále zabodával, že jsem kolikrát při jídle krvácel společně s rybou. „Ale já moc dobře vim, co za magie mám, takže pokud nejseš milovník hadů, tak mě moc neprovokuj,“ odsekl jsem. Problém bylo, že jsem já sám neměl rád hady a netušil jsem, jak toho dlouhýho zmetka probudit. Furt mi spal na krku a docela mě tím štval... Protože kdy se zas probudí?!
Horší bylo, že se mě Ashe pokusila nazvat něčím jiným, než bylo mé jméno. Zamračil jsem se tak hodně, že jsem z očí měl pouze dvě úzké zelené štěrbiny a jizva pod okem se mi natáhla k prasknutí. „A jsem Meinere. Nijak jinak.“ Srst na zádech se mi naježila ještě více, než byla. Nesnášel jsem to. Nenáviděl jsem, když mi říkali jinak, bylo to... nefér. „Nemám jiné jméno a oslovení, jsem pouze... Meinere,“ vydechl jsem své jméno, protože jsem si zase vzpomněl na původ, ale... co na tom záleželo? Už jsem nebyl černý, už to bylo zcela jedno.
Slíbila mi, že na mě nebude používat magie, pokud já nebudu chtít rozervat její chlupatý krček, který si o to sem tam říkal. Dlouze jsem si povzdechl, posadil jsem se, narovnal se v zádech a přikývl, že jo. „Nemám magie v lásce, abys věděla. Ne všechny jsou tak "vtipné",
jak si myslíš,“ vycenil jsem na krátko zuby, ale hned jsem je schoval.
Na druhou věc jsem neuměl odpovědět. Chtěl jsem vést klidný život, ale kolikrát se mi to nevedlo, protože jsem se pořád dostával do nějakých průserů. A možná proto jsem chtěl klid. Líbil se mi a chtěl jsem také poznávat nové kraje. „Nemám cíl, takže prostě chodím a hledám ho,“ odpověděl jsem klidně. „Teď bych třeba chtěl jít tam nahoru,“ ukázal jsem čumákem k jednomu kopci za námi. „Pojď, jestli chceš,“ nabídl jsem a rovnou s tím i vykročil. Už jsem stál dlouho.

//Kaskády

//Uhm, omluv mě, ale minimálně dnes na to psychicky nemám, musim se učit T_T V pátek? V sobotu?

Děkuji >:D

Odměny rozdány ~

Byl jsem hloupý vlk, ale rozhodně jsem nebyl natolik hloupý, abych nevěděl, kdo mohl za to, že se moje končetiny začaly sami od sebe hýbat a neposlouchaly můj mozek, kterej jim jasně říkal, aby nešli do tý studený vody. Každopádně Ashe byla mnohonásobně hloupější, když se k tomu všemu přihlásila. Vycenil jsem na ni výhružně zuby, což byla taková tichá výhružka, ať se to naučí co nejrychleji tu magii ovládat, nebo ať odejde, protože jsem neměl skutečně náladu být nějakej obětní beránek pro pitomce, kteří neumí ovládnout pár magií.
Menší pomsta byla však v tom, že Ashe do vody sletěla také. Takže jsme se už dva klepali jako pitomá osika. „Fuurt považuje-ješ oheň za zbytečnnej?“ zavrčel jsem naštvaně. Jak by se nám naopak oheň hodil, co?!
Hledal jsem způsob, jak se zahřát, protože jsem nehodlal chodit po světě s rampouchy na srsti jako nějaká ledová královna, teda král. Drkotal jsem zuby, třásl se, až jsem si musel přeorganizovat všechny orgány v těle a kdo ví, kde mám zrovna srdce. Snad nebude u konečníku, otřásl jsem se nad tim. I když by to docela sedělo, protože moje srdce bylo taky docela na... lejno orgán.
Zatímco jsem nějak přemýšlel nad organizací vnitřních orgánů, ovál mě horký vzduch, který mi čechral srst. Vyhekl jsem, udělal několik zmatených kroků a až pak mi došlo, že to dělala Ashe. Ne, ne, ne! panikařil jsem, snažil se z horkého vzduchu vymotat, ale nějak mi to nešlo. Nesnášel jsem silný vítr! Srst se mi vždycky začala doslova nafukovat a vypadal jsem jako hybrid dešťovýho a normálního mraku! A... je pozdě.
Vítr ustal a já tam stál jako nadýchaný dvoubarevný obláček s plísní a dvěma dost naštvanýma očima, kterýma jsem propaloval Ashe, když mi upravovala moji květovanou korunu na nadýchané palici. „Přísahám, že tě zabiju,“ procedil jsem tiše skrze zatnuté zuby, div jsem si je pod tím stiskem nerozdrtil.

Cuklo mi v oku. Vážně řekla, že země je krásná magie? A neřekl jsem náhodou, že zemi říkat nemá? Ta vlčice má vážnej problém s vnímáním ostatních. A já jsem prej arogantní? No, dobře..., mručel jsem jako starej dědek, zatímco Ashe vychvalovala zemi do nebes a divila se, že bych dokázal udělat něco jako je primitivní koruna z pár hloupých lučních květin. Bych jí klidně udělal i korunu z trní a to by teprve čuměla! Nebo z šutrů...
To by se hodilo, až půjde k tý řece, ušklíbl jsem se krátce.
Vzhledem k tomu, že vyšla k řece dřív jak já, měl jsem trochu času pro sebe, kterej jsem chtěl využít k tomu, abych si ujasnil, jak dobře na tom s tou zemí vlastně jsem. Stihl jsem mezitim i odpovědět na to, co z života vlastně mám. „Depku a problémy, co jinýho bys čekala?“ nadhodil jsem menší otázku na kterou jsem ani nečekal odpověď a už se soustředil. Skrze sníh se začalo prorůstat růžové kvítí. Sedm velkých růžových květů,
jejichž stonky se začaly splétat do sebe, aby vytvořily něco na způsob koruny o které jsem remcal. Vytrhl jsem svoje dílo ze země, ale neměl způsob, jak si ho hodim na hlavu. Použil jsem tedy ještě trochu magie. Ze země vyrašil kořen, který na špičku tu korunu nabral, já se poté jenom přikrčil a nabral si ten skvost na hlavu. Vůbec nevypadám divně, zavrtěl jsem hlavou.
Ashe by radši korunu než rybu, ale to měla jako smůlu, protože byla moje! Ještě po mně navíc chtěla, abych šel první? No to tak, já přece jíst ani pořádně nechtěl! Jenže moje nohy mě neposlouchaly. Šel jsem tam. I když moje hlava říkala, že nikam nejdu, tělo prostě šlo do chřtánu tý studený vody. Uvnitř sebe jsem řval, taková neskutečná kosa mi byla! Drkotal jsem zubama, cítil, jak se mi stahují údy a jenom pro dobro Ashe jsem neměl sílu nadávat!
Pocítil jsem, jako kdyby se mě něco přestalo dotýkat a mohl jsem se hýbat. Vlcčice nevlčice, zhruta jsem do ni vrazil a vylítl zpět na břeh. Koruna mi visela za jedno ucho šikmo, klepal jsem se a drkotal zuby, přes které jsem cedil nadávky vůči světu. „J-já-já ti-ti-ti ka-kašlů na ry-by!“

To není jedna věta :c
Tak už jo, to se počítá!

//As(s)gaar

„Jo a to jaký třeba?“ ohradil jsem se. To oheň byl pěknej, protože byl teplej a zima byla studená. Neviditelnost taky šla, dalo se to využít. Stejně tak i myšlenky, protože každej rád sem tam prošmejdil cizí myšlenky. To jsem už taky dlouho nedělal, hm..., došlo mi. Někdy to zase budu muset udělat, aby byla nějaká zábava! „Hlavně neříkej zemi. Země je strašně na nic magie, k čemu to je? K tomu, abych si udělal kytičkovanou korunu na hlavě?“ odsekl jsem více stroze, než jsem původně plánoval. Pravdou byla, že země bla docela fajn, hodně, fakt hodně využití měla, ale ta zelená... Bleh. Ale zase ty mosty ze spadlých stromů byly fajn, pokud na to vlk měl energii.
Už dávno jsem pochopil, že stejně jako s ostatníma, i s touhle vlčicí jsem úplně na opačný straně barikády. Ona má ráda jiný věci, nemáme společné názory, myšlenky a vlastně jsme úplně odlišní. Ona chtěla něco jako rodinu a nebýt tulákem, já chtěl být bez rodiny a tulákem. Nelíbil se mi fakt, že bych se o někoho musel starat, zajímat se a tak vůbec. Stačila mi ta doba s matkou a sourozenci. „Ne všichni tohle chtějí,“ namítl jsem tedy, ale nic dalšího neříkal. Tohle stačilo. Ani s tim lovem jsem nesouhlasil. Rybu jsem pohotově dokázal ulovit sám a nikoho dalšího jsem k tomu vážně, ale vážně nepotřeboval. Jenom jednou jsem za tu dobu, co se toulám okolím, lovil s někým. A to byl Morfeus, kterej taky lítal kdo ví kde. Vlastně mi byl už jedno. Nebo mi spíš byl vždycky jedno. Ani mi nedošlo, že Ashe svoje slova tak nějak nedokončila. Skončila totiž tlamou přímo ve sněhu.
Zastavil jsem se, zamračil a sledoval, co dělá. Na tyhle hrátky jsem nebyl. Vlastně jsem byl prvotřídní kazič zábavy. „Radši bych umřel bez většího výdaje energie,“ namítl jsem, zatímco ona jančila. copak byla nějaký vlče?
Vyrazil jsem za ní až poté, co se uklidnila a došla k vodě. Nic nevypovídajícím pohledem jsem si prohlížel řeku, přemýšlel a sem tam dlouze vydechl. „Tak se ukaž,“ pobídl jsem ji.

Jestli tohle Izar do konce roku splní, tak mu dám 100 kusů od každého druhu v inventu

Očividně neměla Ashe zrovna přehled o tom, co je urážkou a co ne. Snad mě tim nechtěla pochválit, chm, zamručel jsem si, krátce se nad tou představou zamračil a poznamenal si v hlavě, že tahle vlčice neumí rozdávat zrovna komplimenty. Jenže to neumělo fakt moc vlků. A originální komplimenty? Tak to už vůbec skoro nikdo neuměl. „Super... Takže teď jsem jinej? Potěší,“ mlaskl jsem uraženě. V jedné minutě jsem přešel z úchyla do "jiného", to docela potěší, ne? Sklonil jsem hlavu, podíval se na svoje dvoubarevné tlapy a zelené žilkování, tiše si nad tím zamručel a uznal, že tohle bude asi pravda. „Možná trochu.“ Ale ne hodně. Byli i divnější vlci než já.
Buď jsem neuměl podávat informace, nebo mě špatně pochopila. Ale spíš to první. Bylo mi jasný, že les jenom tak neudělá fuuč a bude pryč. Les zůstane, ale ten otravnej pach smečky a to okolo,, to jsem chtěl, aby bylo fuuč. „Stejně ani neumim ovládat oheň. Zatim. Pracuju na tom,“ prohodil jsem mimoděk. Oheň bylo tak to poslední, co jsem tak nějak chtěl. „Neměla by tohle dělat nějaká ta alfa? Proč by ses o to měla starat ty? A navíc... prázdná smečka je fajn smečka. Víc výhod pro tebe,“ prohodil jsem. Nebylo to tak? Já bych to tak docela i bral.
Pomalu jsme vyrazili. Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal a navíc jsem byl už docela unavený. „Jména mě nezajímaj,“ povzdechl jsem si. Co jsem s tim měl dělat? Další dvě jména, kterym nepřiřadim nikdy ksichty.

//Midiam

Na až tak velkého úchyla zase nevypadáš, řekla mi. Cuklo mi oko. Vážně mě nazvala ne až tak velký úchyl? To vážně? Vypadal jsem jako úchyl? Jako mini úchyl? Jako průměrný úchyl? Jako nějakej maxi úchyl? Čím jsem si vykoledoval takovou nálepku?! „Páni, tak to fakt dík, že nejsem tak velký úchyl. Jsem na sebe pyšnej,“ mlaskl jsem s hlasem plným sarkasmu. Ne, že by mě ta její slova nějak moc urazila, ale šlo o princip. Jak mě mohla nazvat úchylem? Na světě bylo mnohem víc a horších úchylů, já byl prostě jinej a divnej. To snad byl důvod, proč mě tím nazvat? Asi budu brečet, fňukl jsem, nadechl se čumákem a pokusil se tu myšlenku vyhnat z hlavy – byla blbost nad tim tak dlouho přemýšlet, když to byla pouze planá slova jakési šedé vlčice s modrým tetováním a fialovým šátkem. Však to ani neladí! Nebo jo? V tomhle se nevyznám...
„Jak to mám vědět?“ vyštěkl jsem překvapeně. Copak smečce nepadalo žrádlo přímo pod čumák? Ne? Oh... „Když je to tu mrtvý, proč to tady furt je?“ Čumákem jsem ukázal tak okolo na celý les. Jeden les už smečka opustila – cítil jsem to. Minule jsem tam jít nemohl, ale pak jo... A nikdo tam nebyl. Ta smečka totiž umřela.
Nikdy jsem se nechtěl přidat ke smečce. Ze strachu, ze zvyku toulání, z faktu, že jsem nerad zůstával na jednom místě a hlad, žádná střecha nad hlavou a tak mi svým způsobem vyhovovalo. „Pevně věřim tomu, že tohle rozhodnutí nezměnim,“ zatřásl jsem nesouhlasně hlavou a tím to ukončil. Navíc smečka, kde hrozí, že by se vrátili moji sourozenci? Ne, děkuji.
„Jo, o tý řece vim,“ přitakal jsem. Darovala mi víc jídla jak vlastní matka,“ mlaskl jsem si. Nechal jsem to na Ashe. Klidně bych tam šel. Smečky jsem měl už dost. Navíc jsem ani nenalezl ty dva a neměl jsem tak co dělat. „Jdeme? Nebo tu musim čekat ještě na nějaký oficiální vykopnutí od těch... Alfů? Alfáků? Alf? Jak se to skloňuje?“

//Jsem zjistila, že prej píšu ja. Pardon, dneska to bude :D