Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vůbec nic nemá smysl. A ještě mi lže do očí, proč to dělá? Už jsem si lží užil dost, další už nezvládnu, fňukal jsem, ale tentokrát už v hlavě. Nikdo totiž nebyl zvědavý na moje neustálé kňourání a stěžování si na tenhle ničemný život. „No tak nastydnu! Moje tělesná teplota se vyrovná teplotě mého srdce, nebude to fajn?“ dramatizoval jsem vše, pohodil hlavou, čumákem odhodil trochu sněhu a hned ten ohyzdný dlouhý rypák zase zaryl do ledové pokrývky a snažil jsem se v ní udusit.
„Tobě se to říká! Ty máš ještě důvod vstávat a žít, ale já? Však už jsem třema a půl nohama v hrobě ode dne, co jsem se narodil. Neměl bych to tomu světu ulehčit a prostě natáhnout bačkory?“ zeptal jsem se. Nevnímal jsem to, jak tvrdí, že mě má ráda, protože to jsou lži. Kyselé lži, které mi mají rozežrat poslední kapku důstojnosti, aby mě tím mohla zcela zničit a rozdupat mou osobnost na prach.
Chtěla se o mě postarat, ale já nechápal proč. Nemohla mě prostě nechat umřít? Vždyť jsem ani nic jiného nechtěl. Dramaticky jsem se přetočil na druhý bok, abych se odvrátil od Ashe, ale zapomněl jsem na to, že se tak trochu nacházíme na poměrně prudkém kopci a já nebyl zrovna nejlehčí. Jo a sníh klouže. Jednou jsem se převrátil a pak už zapůsobila gravitace. Jeden sud za druhým jsem jel z toho kopce, dokud jsem se nezastavil o jeden kámen, do kterého jsem trochu narazil. Celý od sněhu jsem tam ležel zdrcený nějakých pár metrů od Ashe, díval se na oblohu a přitom mumlal: „Ani tohle mě nezabilo. Krutý svět.“

Co to na mě vlezlo? Asi chřipka... Takovou náladu jsem už dlouho neměl. Chtělo se mi umřít, což sice nebyla žádná novinka, ale v takové koncentraci? Prostě mě zabijte, co tu vůbec dělám? Nemá to smysl... Všechno je na nic... Všechno je jenom černé a bílé, bezvýznamné!
Jako já! brečel jsem.
Mělce jsem dýchal, zpomaleně mrkal, díval jsem se tupě na malou kopičku sněhu před sebou. Na té zemi mi byla zima, ale co jsem s tím měl dělat? Zima by mi byla i ve stoje, takže bylo jedno, že jsem ležel, že? Stejně tu umřu!
Naopak Ashe... Co jí hráblo? Skákala všude okolo, jako kdyby měla nějaký důvod k životu a přitom se snažila i nějaký důvod napumpovat do mě! A navíc mi řekla Meiní! Dříve mi tak říkala Laura... Pak se mě pokusila zabít. A už mi tak nikdy neřekla. Nikdo nemá rád 'Meiního'..., fňukl jsem, podíval se na Ashe a pohrdavě se uchechtl. „Meiní... Meiní! Jsem Meinere! Nejčernější zlo, které existuje. Matka mě tak pojmenovala,“ škytl jsem, zabořil ksicht do sněhu a snažil se v něm utopit.
Jenže Ashe řekla... co to řekla? Proč to řekla? Dělá si ze mě pouze srandu, bylo mi to jasné od první sekundy, co jsem to slyšel. Bylo totiž nemožné, aby tohle kdokoli prohlásil zrovna o mně. „Nelži,“ škemral jsem s ksichtem ve sněhu. „Vždyť jsem tebe a Delivena u řeky posledně zastrašoval a šikanoval! Ale co mám dělat? Když se snažim chovat slušně, ubližují mi ostatní, takhle mi aspoň nikdo neubližuje! Ale zase mě všichni nenávidí, ale tak tomu i bylo předtim. Co mám dělat?“

„Země tě může pohltti, rozdrtit, ve vodě se utopíš, vzduch ti ukradne všechen kyslík... Mám pokračovat?“ bránil jsem oheň, i když jsem ho neměl a vlastně jsem vůbec nikdy nic neobhajoval, takže to bylo dost, ale sakra moc divný? Stárneš, stává se z tebe blázen a hrabe ti, příteli, povzdechl jsem si sám nad sebou. Děs, hrůza... Zabít se radši.
„Někdo, kdo prostě něco nesnáší. Spíš určitý skupiny,“ pokusil jsem se to vysvětlit, ale byl jsem v těhle věcech úplně marnej, neuměl jsem to a zkrátka... Nevysvětlovat. Prostě radši nechat ostatní v nevědomosti a neřešit je.
Posadil jsem se, poslouchal jsem Ashe, jak mluví o toulání, závazcích a zajímavých vlcích, které jsem musel potkat. Jo... možná jo... Ale...? Proč? Pomalu jsem začal stahovat uši, začal jsem se hrbit a při poslední otázce jsem solidně padl k zemi na bok, stáhl tělo do malého klubíčka a zůstal tam ležet jako kus smutnýho lejna. „Vlci a zajímaví vlci? Hahah... haha...,“ kňoural jsem a sýpal u toho. „Chtěli mě zabít. Několikrát! Musel jsem zabít... Několikrát!“ fňukal jsem. „A všichni mě za to nesnáší! Každý... Vždycky!“ Co to do mě vjelo?

Dobře, ještě dodám, o lístky si pište potom k Azole, ne sem :D

Upřímně nemám moc času, abych sem všechno překopírovala, ale pokud budou lidé hodní, tak se vám tady svým výtvorem třeba pochlubí :D

Svou odměnu lze zdvojnásobit, pokud pošlete na příslušnou adresu pár kusů čokolád (čím větší množství kakaa, tím lépe), případně i nějakou tu růži, ať se Meinere necítí furt jako strašnej forever alone.

Jsem na sebe hrdá, je to tu přesně 14.2. a navíc i s další akcí za rohem >:)
Co říct? Moc toho říkat nebudu. Zúčastnilo se 15 vlků (přihlásilo krapet více), více se kreslilo než psalo. Až na jednu nebo dvě výjimky lidé dostávali náhodné páry vlků (většinou Meinerův výběr "to by byl šílenej pár"), ale dva lidé dostali i páry zdejší/bývalé. Nuh, bohužel jsem upřímně doufala ve větší pojetí šílenosti těch vztahů a zaměření se tak na nějaké vtipné pojetí než obyčejné obrázky. Ale co s tím nadělám...
A jelikož je tu Valentýn (je mi to jedno, ale je to fajn výmluva), vynecháme pro tentokrát jakékoli pořadí.
Za účast (tedy odevzdání) si můžete do jarní loterie připsat 2 lístky (musíte si o ně napsat, nemáte je automaticky!) a do inventáře si můžete připsat 5 křišťálů a 50 kytiček (náhodných ♥).

A chcete ještě menší herní akci? Hlídejte si novinky.

Najskôr som šiel pomaly, obzeral som sa, ale stále som mal tie púštne potkany za zadkom. No dobre, povedal som si a pridal do kroku. Potkany sa iba na chvíľu zastavili a potom pridali sami od seba do kroku a blížili sa. Začal som preto šprintovať a konečne som im začal utekať, ale nie na dlho! Z jednej diery predo mnou vybehla ďalšia kopa týchto žltých myší, postavili sa všetky na zadné a dívali sa na mňa tupým výrazom vĺčat. „Čo ste zač?“ zakričal som na ne, zabrzdil v žeravom piesku a začal sa točiť ako balerína, zatiaľ čo ma ten zvyšok myší dobiehal a sledoval, ako sa okolo nich hlúpo točím. Na jednu myš som omylom šliapol, vypískla, ja vypískol, spadla na zem, ja spadol na zem za ňou! Ležal som na zemi, po srsti mi začala liezť banda malých potkanov, hrabali sa mi v srsti, ryli do mňa ňufákom, stavali sa mi na chrbte na zadné nohy, dívali sa po okolí a furt volali ďalších a ďalších kamarátov! A oni prichádzali. Desiatky miniatúrnych potkanov mi behali okolo tela, liezli po mne a deprimovali ma, ako ešte nikto na svete. Toto musí byť iba blbý sen! fňukal som. A on to skutočne sen bol. Prebudil som sa. Otvoril som oči, bola mi na púšti v noci zima, ale nebol som sám. Sám! Nedôverčivo som sa zdvihol na všetky štyri, rozhliadol sa okolo a cukol celým telom, keď som zbadal, ako jedno to stvorenie zo sna vylieza z diery a sleduje mňa. „Huš!“ dupol som si jeho smerom. Nijak nezareagoval, ale ja hej. Utekal som, čo mi nohy stačili, preč a nehodlal som sa vracať.

//Midiam

Ashe se to říkalo. Ta prostě hady mohla odmítnout a nemusela je vidět! Navíc byla se mnou a já sám hady nenáviděl, takže existovala naprosto minimální šance, že by i nějakého viděla, ale já? Já?! Já si s tim hadem prostě žít musel a taky jsem musel být obezřetný, že se prostě jednoho dne zase vyklube, pozdraví mě a já dostanu naprostej infarkt. Možná bych se mohl zbavit toho přívěsku, hm..., zamyslel jsem se. Očima jsem krátce střelil po Ashe, prohlédl si její fialový šátek a popřemýšlel, zda by mi taková barva slušela. Možná by se trochu tloukla s tou zelenou, ale třeba by Život dokázal jednu z těch věcí přebarvit. To bych ale i potřeboval fialový oči... Hm, možná by bylo jednodušší ten šátek vyválet v trávě a nezbavovat se zelené. Civěl jsem na tu vlčici už asi moc dlouho. Zakroutil jsem nad tím vším hlavou, ale hodlal jsem se zeptat, jestli náhodou nechce udělat menší kšeft... Později. O hadovi se ale zmiňovat nebudeme, že? řekl jsem si pro sebe, uznale přikývl a zastavil se na kopci, kam jsem pracně celou dobu šplhal. Na otázku, jestli vše beru vážně, jsem jenom bezeslov přikývl.
Jazyk jsem málem táhl po zemi, zhluboka jsem dýchal, ale... fajn. Byl jsem na místě, dál se mi jít nechtělo. „Všechny magie umí ničit,“ prohodil jsem mimoděk. „A stejně tak je i oheň užitečný, přestaň jho furt škatulkovat. Seš nějakej předpojatej... rasista vůči ohni?“ nechápal jsem. Co proti tomu měla? Hady jsem chápal, ale hřejivý oheň?
„Myslim, že jsme se nepochopili,“ povzdechl jsem si. „Já necestuju, já se toulám.
Proč? Protože tady nemám místo.“ Pokusil jsem se jí to vysvětlit, ale pochyboval jsem, že to může chápat někdo, kdo má domov a možná i přátele.

//Třikrát se mi ten psot smazal, pardon :')

Logicky musí jít poznat, o koho se jedná, jinak by pak nemělo smysl vybírat jednotlivým lidem dva vlky.

Na stylu nezáleží :)

Tady jsou vlci, o kterých se bude psát/kreslit, ne kteří se přihlásili (Wolfganie už ve hře je, což uhádla asi náhodou, ale whatever)

Jsem to psala z hlavy, pardon :D Teď přibylo ještě asi deset vlků a asi začnu už nějaký i opakovat

V soutěži už jsou - tedy na koho se bude psát: (prosím, nepište sem hlavně, koho máte, děkuji :D)

Izar, Falion, Bellray, Blueberry, Skylieth, Savior, Newlin, Elisa, Tailla, Riveneth, Tavarillë, Shy, Lothiel, Takki, Wolfganie, Meinere, Nerssie, Perenelle, Winter, Razzaki, Ashe, Neyteri a Scrooty and many more

Takéto teplo mi už dlho nebolo. Bolo to územie mnohonásobne horšie než normálna pláž, pretože tam bola aspoň vlhkosť od vody, ale tu? Neskutočné sucho, dusno, rozžeravený piesok pod nohami, ktorý sa mi zasekával medzi vankúšiky. Do čiernej polovici tela sa mi opieralo slnko tak silno, že som mal chuť si tú srsť vytrhať, aby som si aspoň trošku uľavil, ale na to som svoju srsť mal až moc rád. Jazyk som ťahal pomaly až po zemi, ani sliny som už v papuli nemal. Hrozné. Keby som plaka, tak sa mi slzy budú vyparovať rovno z očí! Zastavil som sa u jedného kameňa, zviezol sa k zemi, chcel som si hlavu i o ten kameň položiť, ale skoro mi to uvarilo mozog cez lebku. Ale už som nemal moc síl na to, aby som tú hlavu udržal, položil som si ju do toho rozžeraveného piesku, zavrel oči a chcel som si dať šlofíka, pričom som dúfal, že sa zo mňa buď v spánku stane silne prepečená vlčia pečeň, alebo zapadne slnko a ja budem v pohode mrznúť na nejakej púšti. Ale nič z toho sa nestalo. Miesto toho som cítil, ako ma v spánku niečo šteklí na ňufáku a šteklí ma všade po tele. Ešte v polospánku som so sebou začal triasť, mrmlať a nakoniec som i začal váľať sudy, pričom som otvoril oči. A potom som vykríkol. Vyzeralo to ako kopa krátkych, žltých hadov s jemnou srsťou, štyrmi nohami, ušami, úzkymi ňufákmi a... Vlastne to veľmi nevyzeralo ako had, ale skôr ako hromada púštnych myší. Liezlo to všade okolo, bola toho celá svorka, furt sa stavali na zadné, pozerali na mňa a oňuchávali mi srsť, pričom sa jedno mláďa pokúsilo i do nej zahrabať. Odstrčil som ho labkou. Celá skupina uskočila, ale hneď sa vrátili ku mne, ako keby im nevadilo, že ja som tu sakra tá šelma. Vyceril som na nich zuby, ale nič. Zavrčal som, uskočili, ale hneď boli zase späť. Zdvihol som sa, urobil niekoľko krokov, ale oni šli za mnou!

//nyaaah, na víc nemám, zbytek postu dopíšu za deset dní :D

A první reakcí na výběr vlků je: