Příspěvky uživatele

< návrat zpět

rozdáno ↑

A přesně o týden později (protože Meinere žije ve faktu, že je začátek června a má ještě hodně času, aby si zachránil zadek, ale očividně se plete) tu je vyhlášení akce ~

Zúčastnilo se dohromady 8 hráčů, z čehož pouze jeden zvolil více než jednu čáru (ale také kreslil dva vlky) a jeden dokonce přiložil i postup kreslení.
A jelikož vážně nestíhám, protože jsem si myslela, že je teprve 7. června, ale ono ne, bez dalších okecávek jsou zde odměny a pořadí.

POŘADÍ:
1. místo má zcela bez debat Maple se svým neskutečným provedením, které si můžete prohlédnout zde
2. místo zasluhuje Art a téže povedený vlk zde
a 3. místo si vezme Blueberry s dvěma vlky
A speciální drobnost dostane také Newlin a jeho sketch toy vlk, který se při zvýšení vibrací změní na čivavu s brýlema! (Ne, vůbec ty bonusový body nejsou taky za to, že má brýle...)

Ostatní tvůrci:
Allairé
Irkalla
Iseann
Logan

ODMĚNY:
Samotná účast: 30 drahokamů/květin + 50 oblázků
Newlinův sketch toy: 1* do vlastností
3. místo: 3 křišťály a 1* do vlastností
2. místo: 5 křišťálů a 2* do vlastností
1. místo: 7 křišťálů a 1* do magie

Odměny si lze vybírat do 24. 7., poté se rozdávají, jak Meinere uzná za vhodné

A v neposlední řadě děkuji všem za účast

Už teď jsem věděl, že budu ten nejhorší otec, který kdy bude chodit po zemi. A to jsem měl dělat pitomce jenom hroudě hlíny, která se tu prostě zjevila a tak nějak si usmyslela, že zkysne u toho protivnýho černobílýho vlka, kterej se celej život zdál, že sežral citron, protože měl furt jenom debilní výraz. Ne, že by si ta láva zvolila nějak líp, protože to si za matku určilo zase kupu chlupů, která se snažila tvářit chytře, ale přitom jenom náhodně generovala slova a považovala se za inteligentní.
„Tak se k němu chovej jako největší kámoška nebo mu všechno povoluj. Co já vim, co za další výchovný metody existuje. Ale starej se,“ mlaskl jsem k Riveneth a k poznámce o tom, že z toho po buzerování vyroste něco, jako jsem já, jsem přešel. Kdyby mě matka buzerovala, cítil bych se alespoň chtěnej. Ale ona se chovala, jako kdybych byl starýho masa, který měla zaseklý mezi zubama a nemohla se ho zbavit. Až jednoho dne prostě... úleva. Takže se mýlíš, odpověděl jsem Riveneth alespoň ve své hlavě, když už ne nahlas.
„O to se ani nesnažim,“ namítl jsem. Ještě by si pak ostatní mysleli, že po mně můžou něco chtít, nedej bože by mě žádali o radu a podobný srágory, na který jsem neměl chuť a náladu. Já prostě milý nebyl a svět taky ne. Dokonale jsem s ním koexistoval. „Já nevim... Je to malý, je to tlustý. Bude to Špunt,“ prohlásil jsem. Nesmim mít potomky. Protože by dostali dost podobný jména.

Přestal jsem věnovat pozornost dvěma tvorům a místo toho se podíval na Riveneth, přimhouřil oči a pozorně si ji prohlédl. To s tou lávou vyzvracela taky svoji podstatu? Asi má horečku, napadlo mě. Nepřišlo mi, že takhle se normálně chovala a ani předtím, když jsem na sebe tak nějak bohužel narazili. Mohl jsem se jí podívat do hlavy, abych tak nějak našel, co se tam skrývá, ale nechtělo se mi. Kdo ví, na co bych tam narazil a ze šoku bych třeba i týdny nespal. „I kdyby. Nechci se s tim tahat po zbytek života,“ zareagoval jsem na její depresivnější chvilku, ve které se zdála, že se asi brzy sesype a já ji nehodlal zvedat, probouzet a stavět do původní podoby. Spíš bych ji tady nechal a vyrazil se svým golemem někam na procházku, protože děcka potřebují trochu pohybu.
Vypadal jsem podle ní jako někdo, kdo se vyznal v mláďatech? Nesnášel jsem je ani v době, kdy jsem já sám byl mládě. „Buď matka. Buzeruj a vyhrožuj. Sice tě bude nesnášet, ale třeba i trochu poslouchat,“ navrhl jsem. Sám jsem to nějak nehodlal dělat. Ať si to dělá, co chce a jde, kam chce. Já to nechtěl.
Bylo mi jasný, že vůbec nebyla ve svojí kůži a chovala se divně, ale to, co pronesla, byla totální kravina a blbost. Dal jsem jí to dost najevo pohledem, který jsem k ní hodil a nijak na to nereagoval. Já nehodlal býl lepší než matka. Já prostě odmítal šířit náš genom dál. A ta poslední věta, co řekla? Největší blbost. Nebo ne, ale... dneska kecá převážně blbosti. „Radši si vyber jméno pro děcko. Filozofování ti nejde.“

„Omluva přijata,“ odsekl jsem stejně nepříjemným hlasem, jako mluvila ona ke mně. Na to další jsem však už nereagoval. Proč bych se o to někdy měl snažit? Nesnaž se, říkal jsem si. Snažil jsem se oživit ten hlas, který jsem dříve míval v hlavě, ale zdál se nějaký... prostě mrtvý a cizí. Neseděl mi. A přitom to byl můj hlas. Divné.
Pozitivní však bylo, že jsem se už uklidnil. Nebo jsem se alespoň cítil klidnější. Dokonce se mi i lépe dýchalo a dokázal jsem si srovnat myšlenky v hlavě, které jsem ještě před minutou měl úplně rozházené, že se v nich nedalo vyznat a pletly se mi dohromady, takže z toho vyšel jenom jeden velkej bordel.
Možná jsem tušil, kdo to způsobil, proč tomu tak bylo, ale odvázanej jsem z toho moc nebyl. Nelíbilo se mi to. Cožpak si to nemohl vzít na triko raději někdo jinej? Já o tyhle věci nestál. Tiše jsem si povzdechl a nechal Riveneth, aby se i ona nějak dopracovala k řešení našeho malého problému. „Všechno je vina Smrti,“ řekl jsem tiše. Byla to Smrt. Já si taky nepřál tunu věcí a přitom jsem je dostal.
Sledoval jsem, jak její stvoření podpálilo kus špalku. Zamračil jsem se. nechtěl jsem, aby chytnul celý les, ve kterém jsem stál. Nechal jsem zem, aby se "rozevřela" a špalek do ni spadl. Hned na to jsem to nechal zakrýt hlínou, čímž oheň uhasl. „Nauč svoje dítě nepodpalovat věci,“ pokáral jsem Riveneth. Ale furt to nebyla nejhorší matka.
„Tvoje rodiče taky stáli za starou belu?“ prohodil jsem mimoděk, když mi došlo, že teď s tim hliněnym pitomcem nic neudělám.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se mohl uklidnit. Moc to nepomáhalo. Kde je ten vlk, kterého nic nevykolejilo? Oh, ano. Zabil jsem ho, povzdechl jsem si. Ani ten dříve otravný hlas v mé hlavě už nic nenamítal, protože věděl, že jsem měl pravdu. Nebo snad už také umřel? Dříve bych se tímhle nezatěžoval. Prostě bych od té věci odcházel tak dlouho, dokud by to nakonec nevzdala. Neřešil bych to. Neřešil bych nikoho a určitě nevedl ani podobné myšlenky, protože bych to zkrátka neměla zapotřebí. Podíval jsem se krátce na svoje tlapy, zatímco slova Riveneth mi šla jedním uchem tam a druhým ven – nezajímala mě. Ani ta její sestra, která zmizela, když jsem následně zvedl hlavu. Když jsem však sledoval svoje tlapy, uvědomoval jsem si to, že vlastně už zcela zavrhuju to, za čím jsem si stál. Že jsem prostě nijaký a nicotný. Teď se stáčím ke zlu. Nikdy předtím, zaskřípal jsem si zubama. Pár vlků, kteří... trpěli pode mnou to dostatečně dokazovali.
Zamračil jsem se. Co jsem si to o sobě vlastně myslel? Neměl bys však přesto přemýšlet nad tou hroudou hlíny? optal se mě hlásek. Falešný, to nebyl ten podvraťák, který se mnou obyčejně mluvil. Zvedl jsem hlavu, přimhouřil zrak a prohlédl si hliněné stvoření, které jsem přivedl já a lávové, které vyzvracela Riveneth. Země a oheň. Brilantní. Netrvalo dlouho, než mi to došlo. Ale co to mělo znamenat? To jsem netušil. „Já nedělám vtipy,“ obeznámil jsem se zavrčením Riveneth. „Tohle je stejná levárna jako had a stíny. Ne moje vina,“ zamumlal jsem si pro sebe.
„Neovládám iluze a ani oheň. Zem jo, ale tohle ne,“ zakroutil jsem hlavou, posadil se a zaměřil se na ta dvě stvoření. Podstatné bylo, zda je to skutečně nějaký žert nebo snad další nevítaný dárek od Smrti. „Hej, hliněnej!“ zakřičel jsem na něho. Jenom krátce se to na mě podívalo, zamrkalo očima a hned na to se to pustilo zpět do hry. Zdálo se však, že by to přeci jenom bylo schopné poslouchat? Ovšem ne, pokud je to mládě. Mláďata nikoho neposlouchají.
„Gratuluji ti, počátkem dneska ses očividně stala matkou...,“ povzdechl jsem si, „a já otcem. Budeme druhý nejhorší rodiče na zemi.“ Nikdo totiž nemohl nikdy překonat Laurencii. Nikdo. Nikdy.

// "Takki? To je alfa vlk?"
Proboha, ta představa Q-Q

//To by byla teprve ta sparávně šiblá smečka. :D
Fal

Její ješitné poznámky mi byly jedno. Sám jsem je z "vesela" prohlašoval a rozdával na potkání, takže bylo více než férové, že jsem taky nějaké obdržel. Naopak bych byl snad i zklamaný, kdybych nikdy žádnou neslyšel. „Jo, takový byl svět vždycky přede mnou,“ prohodil jsem k tomu, ale spíše jsem si to říkal pro sebe. I mně se ten svět více líbil, když jsem po něm nemusel chodit a tvářit se, že mě ten život baví. Nebo ne přímo baví, ale že ho aspoň trpim, když to vůbec nebyla pravda. Nesnášel jsem život, ale furt jsem se nějak neodhodlal zabít. Nechci vše prokázat laskavost, zaskřípal jsem si zubama.
Vše jsem myslel smrtelně vážně. Nesnášel jsem ty maličký věci a nenáviděl jsem cokoli, co se rozhodlo, že mě bude pronásledovat. A tohle bylo oboje. Ještě se to tvářilo, jako kdyby mě to vůbec málem neukamenovalo, ale před Riveneth a tou druhou se to tvářilo jako naprostý neviňátko! Oh, jasně, tohle dělá skoro každej. Jenom já ne, já se chovám jako šmejd před všema, protože nemám náladu střídat povahy, odsekl jsem si stroze, hlavu odvrátil uraženě do strany a očekával, že se toho Riveneth nějak zbaví. Bylo mi jedno jak.
Zatímco já se tak nějak vzdaloval a hodlal jsem přenechat tu věc na krku Riveneth, rozhodla se mě představit své sestře, očividně. A zrovna ve chvíli, kdy ji Golem trefil do brady. A ona to samozřejmě svedla na mě! Mezitím jsem stihl té druhé vlčici, jenom přikývnout, poté jsem se už totiž musel hájit. „Jak já? Já mám trauma, sotva bych nechal vyrůst kopretinu v týhle chvíli!“
„Já se pochlapit nechci,“ zamrmlal jsem si pod vousy. Já jsem dámička, dodal jsem si. A pevně jsem věřil tomu, že jsem větší dámička jak Riveneth, která by se naopak měla přestat pochlapovat, jinak chcípne sama. Tlapou jsem toho buclatýho ničemu snažil navést k té druhé vlčici nebo do horoucích pekel, ale přesto se to přibližovalo. Jo a když jsme mluvili o horoucích peklech, tak se ukázalo, že Riveneth je přeci jenom potomek ďábla – takže je to moje sestra. Nejdříve vykašlávala duši, aby se nakonec rozhodla otevřít brány pekelné a povedlo se jí. Protože na zem se vylila láva. A přímo vedle toho mýho krpce!
„Ty abys taky nebyla vždycky něco extra,“ odplivl jsem si.

Snažil jsem se naslouchat tlukotu svého srdce, jestli náhodou nedostávám infarkt. Nedivil bych se. Ale zase žeru hodně, ale fakt hodně ryb, takže bych měl být zdravý... jako rybička. Jsem fakt nevymyslel lepší přirovnání? povzdechl jsem si a snažil se schovat za Riveneth. Ale jako... Kdyby byla tlustější, byla by mnohem lepší štít, takhle stála za nic. „Ano, drahá, jsem to zase já. Jak se máš? Já taky fajn, někdy si někam vyrazíme,“ překonal jsem tyhle zdvořilosti, co nejrychleji jsem mohl a následně jsem do ní narazil, aby hejbla zadkem a šla mi pomoc s mým maličkým probléme, který si pro mě zase někdo připravil. Jak mě to sakra nebavilo...
Periferně jsem si nějak všiml tý druhý vlčice, na kterou jsem houkl prostě: „Klidně jí pomož.“ Protože já s tim nechtěl mít nic společného. Raději jsem stál vzadu a sledoval Riveneth, jak se snaží vypořádat s mým problémem. Samozřejmě si neodpustila to, že se bojim něčeho tak malýho. „Jestli si nezapomněla, bojim se i hadů a ti jsou taky docela malí!“ vyprskl jsem, nafoukl uraženě tváře a udělal krok dozadu, když se s tim batoletem pokoušela mluvit. Snad jí ukousne hlavu, přál jsem si. Ale ne. Místo toho ji to pouze sledovalo, snad se to snažilo i smát a ona mě nazývala dědkem. Oko mi cuklo, když o mně tak mluvila. Ještě jsem neměl žádný šedý chlupy! Pouze bílý. A to bylo normální. Lehce jsem si dupl a nechal pod její bradou vyletět malý kámen, který ji trefil do brady, ale způsobil maximálně tak štípnutí. No a samozřejmě jsem to svedl na prcka. „To byl on. Taky je po mně házel!“ A to byla sakra pravda. A co si ještě dovolila do mě kopnout? Taky tě kopnu.

//Východní přes Mahtaë

Běžel jsem, co mi nohy stačily. Sotva jsem dýchal, plíce jsem měl v jednom ohni, v hlavě mi tepalo jako o závod. Bál jsem se zastavit, protože jsem věděl, že to stále bude za mnou. Vždycky to tam bylo! Ale už jsem necítil, že by mi kolem těla létaly kameny a trsy trávy, jako tomu bylo ještě před chvílí. Musím se toho zbavit! Ale jak? Kde se to vzalo? Na sekundu jsem se zastavil u jednoho většího stromu, měl jsem pocit, že vyzvracim plíce a to jsem nesměl. Měl jsem svoje plíce sakra moc rád! Musim pokračovat, uvědomil jsem si, když jsem zaslechl, jak se to za mnou kolébá. Jak to vůbec mohlo se mnou držet krok? Takový nemotorný něco přece nemohlo běžet tak rychle!
Co jsem zase komu provedl? sténal jsem, když jsem se znova rozeběhl a vyhýbal se stromům, do kterých jsem málem narazil. Hledal jsem nějaký úkryt nebo někoho, kdo by mě mohl zachránit, ale existoval někdo takový? Však všichni byli úplně neschopní!
Ale trošičku jsem štěstí měl. Hnal jsem se k někomu a pro mé štěstí to byl někdo, kdo mě nenáviděl, ale určitě by pro mě něco rád udělal! Dlouhovocasá! zaradoval jsem se, trochu ignoroval její společnost, odrazil se od země a přeskočil dlouhovocasou tak, abych dopadl za ní, kde jsem se hned přikrčil k zemi a zůstal tam. Nechal jsem jim dvě sekundy na to, aby jim došlo, kdo k nim přeskočil, až potom jsem zadýchaně začal mrmlat: „Blíží se to... Sakra se to blíží.“ A skutečně se to buclatý mimino z hlíny blížilo skrze stromy!

//Kaskády

Slezl jsem z kopců na tu dobře známou louku, přes kterou jsem procházel, když jsem někam potřeboval jít. Třeba ke Smrti! Ale tam se mi vůbec nechtělo, protože jsem se ještě nevyrovnal s tim posledním setkáním a neměl jsem sílu na další.
Urputně jsem se snažil ignorovat tu buclatou věc z hlíny, která mě pronásledovala. Ale vydávalo to takové mumlavé skřeky, jako kdyby se to se mnou snažilo komunikovat. Zadupu to do země, jestli toho ihned nenechá! vyhrožoval jsem tomu v hlavě, zastavil se a otočil se čelem k tomu stvoření, které momentálně trhalo do buclatých ručiček luční kvítí, které kolem sebe nacházelo. Chovalo se to jako malé dítě! Ještě mě s tim někdo najde a bude si myslet, že jsem jeho otec, odsekl jsem si naštvaně, zamračil se a udělal několik kroků vzad, abych se mohl vzdálit, protože trhání květin se zdálo jako práce pro tu věc, díky které nedává ani pozor na své okolí a osobu, kterou pronásleduje. Hezky potichu... A rychle! Udělal jsem několik rychlejších kroků, ale narazila jsem do kamene, který byl velký jak moje tělo. Nechápal jsem - nikdy tam nic takového nebylo! „Ha?“ vyšlo mi z hrdla. Hned na to kámen zmizel a z úst toho stvoření se ozval smích. Otočil jsem se k němu a sledoval, jak zvedá pracky ze země. „To ty?“ zeptal jsem se ho. Potvrdil mi to tím, že si lehce dupnul a kolem hlavy mi prosvištěl malý kámen, který vyletěl do vzduchu. „Hej!“ zařval jsem na něho. Jenže To to pochopilo jako hru, začalo skákat, dupat a kolem mého těla začaly lítat všemožně velké kameny a některé mě i zasáhly! „Au, au, au!“ vřískal jsem, zatímco jsem už běžel... No prostě pryč.

//Cedrový přes Mahtaë

//Konečné smíření s rupnutím z půlročníkového projektu & i'm back

Chtělo se mi umřít. Jako celej život, i tentokrát jsem chtěl prostě umřít, ale tentokrát mi nedocházelo, proč tomu vlastně tak je. Snad na mě tak trochu působilo to pozdní jaro nebo stáří nebo já už fakt nevim, ale prostě umíráček zněl jako dobrý plán na nudné odpoledne. Stejně se mi nepoštěstí umřít, ach... Smůla. Co nadělám... Mohl bych se zvednout, zamýšlel jsem se a nakonec mi došlo, že vstát není ani tak špatný nápad. Takže jsem tak udělal. Nějak jsem se převalil na bok, poté na břicho, zapnul svaly a vytáhl jsem se na nohy. Kdo ví, co bylo moje zelené žilkování a co plíseň, ale nějak mi na tom nezáleželo.
No... Takže se někam vydáme? napadlo mě. Rozhodně jsem chtěl jít dolů, protože jsem vůbec nevěřil tomu, že bych byl schopnej jít do kopce. Takže šupito presto na procházku! pokusil jsem se povzbudit sám sebe, ale dopadlo to pouze tak, že jsem šel volnější chůzí, tahal tlapy za sebou, nadával a prostě... nevnímal. Což jsem možná měl, protože jak měl tenhle svět ve zvyku, vznikl průser, do kterého jsem se namočil a musel jsem ho tedy i nějak vyřešit. Tenhle průser byl opět magického rázu. Šel jsem jenom chvíli, než jsem uslyšel, že jde někdo za mnou. Zastavil jsem se, otočil, ale místo na vlka jsem hleděl na hlínu s nožičkama? Takové malé to bylo, neohrabaně to šlo za mnou, zelená očička na kulaté hlavičce z hlíny a z několika míst tomu vyrůstala i tráva. No fuj, odskočil jsem znechuceně, zamračil se na to a nechápal, proč se to kodrcá za mnou. Vypadalo to, jako kdyby se to ztratilo svým rodičům, ale pochyboval jsem, že by jakýkoli zvíře dalo za vznik něčemu tak ble.
„Kšá,“ pokusil jsem se ho odehnat, když mi došlo, že mi to baculatý bahno asi neublíží. A stejně jsem se raději vydal na útěk s tímhle za zády...

//Východní Galtavar

Do odpovědí na komentář můžete nyní hlasovat o lichotku, která se vám nejvíce líbí v jakémkoli slova smyslu. Samozřejmě nesmíte hlasovat pro sebe. Hlasování se mohou zúčastnit i ti, kteří sami lichotku neposlali. A vzhledem k tomu, že se Meinere jede rekreovat, máte na hlasování čas až do 16.3. Vybrat smíte dvě lichotky.

1. "Tvůj kožich mi tentokrát nezpůsobil ránu do očí, vypadá poněkud hezky vyblitě."

2. "Jeden by to neřek, ale i když vypadáš jako chlupatá krysa s křídly, taková atypická, s protáhlýma tlapama a krátkým ocasem, dlouhým čenichem... netopýr aehm, sluší ti to."

3. "Teda, tobě to teda běhá. Učiněná běhna."

4. "Oh, už jsem si myslel, že si Skylieth jako nového domácího mazlíčka pořídila ledního medvěda, kterej jí právě utekl z vlastnotlapně vyrobeného vodítka od Judaye a ono houbelec, z vodítka utekla ta naše stará známá Dikobrazí delta."

5. "S tým ksichtom si tak krásna, ako ryba v polovičnom štádiu hnitia."

6. „Tvůj kožich je taky moc hezký… ladí ti k očím, a vypadá tak… jako borůvky! Ty by mě asi zabily, ale to ty určitě dokážeš taky, vypadáš schopně!“

7. "Musím říct, že jsi byla statečná myška!"

8. "Ahoj číčo!"

9. "Taky vypadáš jako chlupatá krysa. Ale bez křídel."

10. Pekné bodky.

//How to kill smečka jedním osudem? :(

//Post nahodím o víkendu, teď se vše nějak semlelo :/