Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná ani nepřibrala, ale jak stála tak blízko, prostě mi přišla větší. A navíc jsem doufal, že rázem uskočí dál, aby se prohlédla, zkontrolovala kejty a seřvala mě na tři doby, že to já jsem ten tlustej. Nutno podotknout, že já nejsem tlustej, ale nadejchanej (//copyright Kuba, nejkrásnější prohlášení v naší třídě za rok 2018 - 2019). I když už ani ne tak nadejchanej, trochu jsem splaskl a to bylo snad ještě horší než být tlustej... Teda nadejchanej.
Moje štěněcí oči nejspíše zabraly, protože mi okamžitě začala nabízet jídlu, na které jsem ani neměl chuť. Bylo to ale zajímavý, protože kdybych tohle věděl, asi bych se tak díval na všechny a ušetřil si poměrně moc trápení a pohybu, které zajistilo, že nejsem tak moc nadýchaný. „Ani ne,“ prohodil jsem mumlavě s hlavou stále položenou. Pomalu jsem se však začal sbírat, stavěl jsem tlapy na správná místa, zvedal svou línou kůži a zesláblé svaly, abych byl nakonec ve stejné výšce jako Riveneth a místo pohledu do nádherných smaragdových očí nevinného vlčka musela zírat do znavený starých bažin s jizvou a chumly černý a bílý srsti. „Myslim si, že jsem v pohodě. Měl jsem tu dokonalou umírací scénu, fakt nemám teď chuť se tahat až k jezeru,“ namítl jsem. A navíc nebylo na koupání počasí. Studená voda nedělá dobře.

Už jsem mrtvý? zeptal jsem se. Odpovědí mi byla moje vlastní otázka. Jestliže jsem byl schopen ji položit, odpověď byla ne. Přesto jsem se na ni zeptal znova. A znova. A znova. Bylo to v mojí hlavě v nekonečné smyčce, která nešla vypnout, protože by musela být nahrazena něčím jiným, ale já nic jiného neměl, takže jsem trpěl to, co jsem si mohl sám nabídnout. Už jsem mrtvý?
Bylo vlastně zajímavou otázkou, proč jsem ještě nebyl. Naštval jsem tolik vlků, udělal tolik blbostí, žil tolik let a přesto jsem stále existoval? Nejdříve se mě pokusili zabít všichni na potkání a nakonec mě někdo nechtěl nechat umřít? Pitomá ironie osudu, kterou nejde pochopit. Co třeba zabít sám sebe? napadlo mě. Páska s otázkou, zda jsem mrtvý přeskočila na otázku, proč nezabít sám sebe, ale moc dlouho nevydržela. Při sebevraždě si vlk nemohl vymyslet žádná super poslední slova, která by se vrahovi zaryla hluboko do mozku a strašila by ho po zbytek dní. Protože ten vrah by sakra zemřel s obětí! A to není můj styl.
A jako třetí páska po otázce smrti a sebevraždy přišla ta, která se mě tázala, jestli furt žiju. Nebo to ani nebyla otázka, ale konstatování někoho hodně smutného. Divný bylo, že se to v tý hlavě neopakovalo. A vlastně vůbec to neznělo jako můj hlas, byl moc vysoký i na moje poměry. „Co vlastně znamená žít?“ vylezlo ze mě dramaticky, přetočil jsem se na bok, hlavu si položil na jeden kořen, oči smutným výrazem zvedl k Riveneth, hleděl na ni jako vlče v nesnázích, ale z tlamy mi vyšlo hrubé: „Nepřibralas?“

Hello

//Cedrový háj

Bylo by tak nádherné být mrtvý, prošlo mi hlavou. Byla to jenom krátká myšlenka, která odešla tak rychle, jako přišla. Prohnala se mnou jako zkažená ryba, kterou jsem už taky párkrát okusil. Těžko říct, proč mě přepadla zrovna tahle myšlenka, ale snad to bylo stářím? Neustupující depresí? Samotou? Hladem? Počasím? Mnou? Těžko říct, kdo ví, proč se o to vůbec zajímám?
Šel jsem pomalu. Sakra pomalu i na moje poměry, prostě jsem se loudal, plácal nohy za sebou, opíral se o stromy, okolo kterých jsem procházel a dramaticky jsem vzdychal, jakmile jsem se prudčeji zapřel. Jako kdybych volal po pozornosti, kterou mi nikdo nedopřával! Litujte mě! volal jsem po pozornosti, abych ji rázem mohl okamžitě odmítnout, protože jsem se nehodlal ponížit k tomu, aby mě kdokoli litoval nebo se mě pokoušel utišit. Tak trapnej nejsem, odfrkl jsem si s nastavením čumáku k nebesům, aby každý věděl, že Meinere sakra nepotřebuje jakoukoli pomoc a psychickou podporu. Ale snažit se aspoň můžete. I když to je taky těžký, když okolo nikdo nebyl a moje dramatická eskapáda byla pouze pro pobavení nějakým těm ptákům a broukům okolo.
„Meh!“ mlaskl jsem tak hlasitě, že se můj otrávenej hlas roznesl okolím v nekonečné ozvěně znuděného stěžování. Zapřel jsem se o jeden strom, tělem pomalu sjel k zemi s dlouhým a hlasitým povzdechem jelena v říji. Hlavu jsem položil na zem, pomalými pohyby tělo přetočil na záda, otevřel tlamu, hrkavě dýchal a doufal, že se nade mnou urve větev a rozdrtí mě na kaši.

*pomalu se hrabe ven z hromady papírových tašek z bageterie a odhazuje kartonový model pro ročníkovku do kouta, aby mohla prokrastinovat jinde.*

Kdybych to měla vzít od začátku Meinerova života, jeho vztah s matkou rozhodně vystihuje Little Poor Me. Už jenom kvůli tomu, že se s ní snažil vycházet dobře, i když pokaždé selhal a odnesl si z toho akorát pár šrámů na těle i na duši. Samozřejmě vždy považoval sebe za toho chudáka, jelikož to nebyla jeho vina, že ona ho nesnášela. Vzhledem k jeho vztahu k matce, vypěstoval si větší důvěru k vlčici Unese, u které si myslel, že ho nikdy neopustí a vždy tam pro něho a ostatní bude, ale nebylo tomu tak. Každopádně se dá říct, že Unesu vnímal jako někoho, od koho by slyšel slova z Right Here, ale nebylo tomu tak.
Každopádně byl opuštěn, myslel si, že je všemi nenáviděn a za největší problém považoval to, co šlo díky Gallieře změnit. Sice se díky tomu trochu nepohodl se Smrtí a Život ho nutil až moc přemýšlet, ale nakonec se mu splnilo to, co chtěl a mohl Burn the Ships, zbavit se svého předešlého života a začít s něčím novým v novém kabátě a schopnostmi.
Za svůj život si bohužel našel jenom jednoho vlka, kterého mohl považovat za přítele, avšak i ten stejně jako jeho matka, sestra a Unesä odešel z jeho života, což on moc dobře věděl, že se jednou stane. Without you vyjadřuje to, jak je Meinere bez toho vlka ztracen, protože ví, že nikomu už se nemůže tak svěřit, jako se svěřoval právě Vločce s tím vším, co ho pošramotilo a naštvalo.
A po těch letech, co je sám, snaží se vyrovnat sám se sebou, vnímá odsuzující pohledy ostatních a hledá svoje místo v životě, i když se tváří, že by nejraději skočil z prvního útesu, který vidí, furt si vnitřně snaží tak nějak přežívat, hledá svůj smysl a říká si: I'll Be Ok. I když na povrchu se vždy tváří, jako kdyby Heaven's Not Enough, protože si myslí, že když o tom přesvědčí ostatní, nebude o moc horší osobností než oni sami.

//I'm not back, just messing around

Bylo mi jedno, co si ty dvě věci myslely. A co říkala a tvrdila Riveneth jsem měl už zcela u zadku. Kdo by ostatně stál o její názor a myšlenky? Sledoval jsem, jak se ty dvě věci rozpadají, respektive umírají, nechápavě se nad tím mračil a přemýšlel, co si dám k jídlu. „Nah,“ mlaskl jsem směrem k Riveneth, která to nějak okomentovala a použila na mě trochu sarkasmu. Mohla to brát jako souhlas, nesouhlas, rozloučení nebo cokoli jiného, protože přesně to všechno to znamenalo.
Každopádně byla pryč a mně tím dala prostor ke spánku a odpočinku. Opatrně jsem si však předtím dloubl do těch dvou věcí, jestli jsou skutečně mrtvé a jako fakt mrtvé, protože jsem se o ně nechtěl starat sám, kdyby se ukázalo, že si z nás dělají jenom srandu a přitom jsou furt naživu.
Ale vypadaly fakt mrtvě. Dlouze a úlevně jsem si vydechl, natáhl si kostru opodál a šel se vyspat. K jídlu jsem se nakonec nedostal.
A prospal jsem se docela dobře. Nikdo mě nerušil, nic se mi nezdálo, dokonce jsem ani neumřel. Ale stejně jsem se probudil ospalý a myšlenkou, že bych si zase nejraději lehnul. Dvě mrtvolky golena a toho lávového pitomce jako by zem sežrala a já tam tedy byl zcela sám. Skvělé, zajásal jsem v hlavě, vstal, pomaličku si protáhl záda a vydal se na menší procházku. Možná bych si to měl i vyříkat se Smrtí. Tyhle věci se prostě nedělaj.

//Ageron

Venku je třicet tři stupňů a já se spálila, kde máš sakra to sychravo? ._.

Děkuji, děkuji, já prosim o drahokamy.

Crocsy nejsou tak špatný boty!

Po vypuknutí války s roboty už nikomu naštěstí nezáleží na módě.

Hodně lidí nosí crocsky a guma je nevodivá, takže přežívají.

Přeživší začínají ve velkém lít na roboty vodu, což je samozřejmě zkratuje.

Ale lidstvo už přece ví, jak s nimi bojovat.

Nemají dostatek součástek na dostavění všech robotů.

Lidstvo však našlo způsob, jak se s roboty vypořádat.

Mladí naštěstí měli už tolik mozkových buněk zabitých pitím a kouřením, že ani tolik učení je neučinilo dostatečně vzdělanými, aby vytvořili funkční roboty.