Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ageron

Vlek jsem se jako smrt za Smrtí. Teda, nešel jsem za Smrtí, takže jsem se vlek jako smrt za Riveneth, která měla strašný nutkání k tý Smrti jít. Jak někdo může být tak blbej? pomyslel jsem si. Samozřejmě, já sám tam párkrát byl, všichni tam snad byli a to znamenalo... Že jsme všichni úplně stejně blbí. A masochistié. A nehorázně sebestřední. A vlastně jsme úplně divný čtyřnohý stvoření, která běhaj po lese, kouzlej a chovají se jako inteligentní bytosti, kterými tak zcela nejsme. Ach, chvilka přemýšlení a úvah nad vlastní existencí, jak přínosné k existenční krizi, povzdechl jsem si slastně. Proč jsem to sakra dělal?
Už mě zase přepadla ta potřeba lehnout si, pořádně si pofňukat a vyžadovat pozornost právě tím, že se budu chovat jako na umření. S největší pravděpodobností by mě stejně zase našla Riveneth a ta by mi už nepomohla. Protože ani tentokrát to neudělala... Tak jsem se aspoň mohl za ní potácet, sem tam si povzdechnout a doufat, že mi bude věnovat pozornost. STAREJ SE O MĚ, řval jsem, ale neposlouchala. Náno, neumíš číst myšlenky? Bylo by vulgárnější, kdyby to nebylo možné, ale tady? Myšlenky četl každej druhej, tak se nemohla vymlouvat, že to neumí.
Laskavě mi oznámila, že se brzo vrátí nebo nikdy. Protočil jsem nad tim očima, zajímalo mě to snad? Chtěl jsem jenom trochu pozornosti. Nenápadně jsem za zády Riveneth vyplazil jazyk. Pouze pasivně agresivní vystrčení špičky jazyka. Štvala mě, fakt mě štvala. Umři. Ale věnuj se mi!
Sedl jsem si na zadek, jazyk stále povystrčený, Riveneth už dávno v háji. Tuhle hádku jsem vyhrál...!

//tak-ne-čum-furt-na-got-:3

Nechápal jsem, proč někteří dobrovolně chodili za Smrtí. Když jsem za ní šel poprvý, měl jsem pocit, že zdrhnu na druhý konec světa a nikdy se nevrátím, ale neudělal jsem to a nakonec jsem ani nenašel to, co jsem hledal. Musel jsem jít za Životem a to byl taky pěkný kus nepříjemný cesty. Hodně se toho na ní událo a samotný Život... Kompletně ničil podstatu mojí existence pokaždé, když jsem se k němu nahoru vyškrábal. Nechodil jsem za nimi moc rád, ale občas to bylo potřeba. Jenom ne vždycky to vyšlo podle plánu... A jde to vidět na každém kroku, povzdechl jsem si, sklopil hlavu k tlapám, bílou pohnul do mezery mezi větvemi, kam sahalo slunce a sledoval ten kousek stínu, který mělo mé tělo vrhat. Neměl se hýbat, měl být nečinný jako já, ale on? Byl moc daleko od mého těla a ve špatném úhlu. Furt se mnou nebyl spojený a žil si svým vlastním životem. Co jsem to za vlka, když ani nevrhám správný stín, odsekl jsem si sám nad sebou. O hadovi, rozdvojených barvách a zelených žilkách ani nemluvě.
Samozřejmě, většina, co chodila za Smrtí, musela být unavena z života, protože nebylo žádné logické vysvětlení, proč by tam měli chodit. Jejich vlastní blbost, protočil jsem nad těmihle vlky očima – i nad Riveneth. Pomalu jsem přitom vstal, chtěl jsem alespoň být poblíž toho divadla a vidět, jak se z tý svatyně Smrti pomalu dere krev z rozcupovaného těla Riveneth. A taky jsem neměl fakt co na práci. A to jídlo mě lákalo... I když nějaká řeka taky byla kus cesty a já nejedl nic jiného než ryby. Už pěkných pár let a nehodlal jsem svoje návyky měnit. „Fajn.“

//Jedlový pás

Na chvíli jsem se natáhl. Začal jsem být unavený, chtělo se mi spát, ale přitom se mi vlastně vůbec nechtělo. Kdybych si lehl, zase bych se už dlouho nezvedl a možná bych nakonec přeci jenom vyhladověl, protože bych se už nikdy nezvedl z té poměrně pohodlné a už ne tak studené země. Už stejně nevstanu, povzdechl jsem si, jakmile moje břicho dopadlo na zem. Bylo to mnohem příjemnější než to neustálé sezení ze kterého mě bolela záda a hlavně za krkem. Jsem starej, zakňoural jsem si v hlavě, protáhl zklesle čumák a dlouze vydechl.
Položil jsem si hlavu na jeden kořen, zahleděl se k nebi skrze koruny stromů a uvažoval, jak daleko je od nás vlastně léto. Ne, že bych se na něj těšil, ale zase jsem nechtěl už to neustálé jaro, když všechno kvetlo a ani podzim s jeho neustálým deštěm. O zimě ani nemluvě.
„Prostě má každej z nás jiný pohled na želvy,“ řekl jsem prostě. Už nic jiného nepotřebovala vědět. Ani to nebyla žádná hádka, spíš jenom neshoda v chování vůči těm tvorům. Však jsem je jenom popichoval a nic víc! Možná bych mu mohl přinýst želvu jako dárek, zauvažoval jsem. Ale proč jsem nad tim vůbec přemýšlel? Chtěl jsem tam snad jít? Ani jsem nějak netoužil zrovna ho vidět. Raději bych našel jiné vlky...
Zeptal jsem se, kam plánuje jít. Nevěděl jsem, jestli vůbec chci jít s ní nebo mě to jenom zajímalo, ale odpověď mě moc nezaujala. Ke Smrti jsem nechtěl jít, nic jsem po ní snad nechtěl. Ono všechno, co jsem od Smrti dostal, byl nakonec jenom trest. „Co od ní vůbec chceš?“ nechápal jsem.

Měl jsem chuť začít mlátit hlavou do stromy, abych přišel o všechny ty myšlenky, na které mě Riveneth navedla. Nesnášel jsem ji za to a ani všechny ty ostatní, kteří mě nutili vzpomínat nebo uvažovat nad svým vlastním životem. Když jsem nad tím totiž nepřemýšlel, stačilo mi žít pouze s faktem, že budu jíst, spát, pít, dýchat a tohle všechno skončí, až přijde můj poslední den na zemi. Poté si lehnu, zemřu a celé mé životní dílo bude dokonáno. Nehledě na zážitky, bez lítosti, radosti, studu nebo hrdosti. Prostě jeden život skončí, kupodivu to bude můj život a na ničem jiném už nebude nikdy záležet. Pokud není posmrtnej život... Ten bych musel jet stejnou cestou, abych zůstal normální. Relativně.
Znal jsem Faliona, ale vlastně vůbec ne. O čem jsme si my dva vůbec povídali? Ani jeden z nás nevypadal na tahouna konverzací a prostě jsme jenom chvíli dýchali stejnej vzduch a vedli konverzaci o želvách, ze které jsem vyšel jako kompletní idiot. Jak jinak... Zhluboka jsem se nadechl, koukl do prázdna a samolibým hlasem prohlásil: „Nepovažuje mě zrovna za ochránce zvířat.“ Na vysvětlenou to muselo stačit.
Pomalu se začalo rozednívat. Začal jsem být unavený, hladový, měl jsem žízeň. „Kam si předtim chtěla jít najít něco k jídlu?“ zeptal jsem se. Ještě to nehořelo, ale lepší lovit hladový a ne vyhladovělý. Akorát se zvyšovala moje pravděpodobnost neúspěchu a rychlejší a bolestivější smrti.

// Toho už má >:)

// Vybiju i je!!

//VYBÍT VŠECHNY ŽELVY

Cítil jsem, že mi v hlavě pomalu bublá můj hnací motor, který mě činil příčetným a relativně normálním. Dokud jsem byl klidný, zvládal jsem komunikaci a cizí přítomnost, ale jakmile se to ve mně začalo vařit, vše se pro mě stalo neskutečné, protivné a chtěl jsem zmizet. Stačilo mi k tomu relativně málo, třeba jenom takové mluvení o sobě, zabrání se do detailů mého života a uvažování nad tím, co bylo, je a co by také mohlo být, kdybych nebyl hlupákem. Nebo bych také mohl prostě mlčet.
Když už jsem se ale k tomu dostal, přemýšlel jsem nad tím. Snažil jsem se uvažovat nad tím, co by se mohlo stát, kdybych se někdy v životě rozhodl jinak, ale jak by vše ovlivnil třeba takový fakt, že bych byl vychováván alespoň trochu jinak. Třeba i to, kdyby Unesä neodešla, nebo jsem šel s ní, cokoli. I ta nejmenší drobnost z dřívějška nebo z nedávné doby, která by nějak změnila můj život kompletně naruby. Sklopil jsem krátce uši, zamračil se a zrak stočil ke straně. To přemýšlení mě začalo bolet, proč jsem to vůbec dělal? Bylo to otravné, bolestné a hlavně mě ničilo, že jsem mohl mít prostě jiný život, kdybych nebyl kompletním hlupákem a dokázal vlkům říct, že třeba chci, aby taky zůstali. Většinou jsem jenom říkal, že maj vypadnout, ale naopak nikdy. Jsem prostě hloupý, ale to je vše, povzdechl jsem si v hlavě. Možná jsem na to prostě neměl myslet, ale mohla za to Riveneth... To ona mě na to navedla.
Kupodivu to ale nijak nekomentovala. Prostě řekla jenom to, že tohle očekávala, jako kdybych byl zcela předvídatelným. Možná jo... Kdo ví.
Vytáhla na mě však otázku, jestli se nechci usadit. Tak blbej jsem ještě nebyl. Nechtěl jsem ani žádnou smečku odsoudit k tomu, aby mě musela trpět poblíž sebe. Utrpení pro ostatní a i pro mě, zašklebil jsem se, tlapu zabořil do jednoho mechu a sledoval, jak se barva rozlévala po mechu a mizela. „Jednoho dne doufám, že mé zmrzlé tělo najdou budoucí generace a budou vytvářet příběhy o tom, jakým vlkem jsem asi byl,“ nadhodil jsem myšlenku, která mě přepadla. No fakt, co by dokázal jeden o mně vymyslet? Jako sešitý ze dvou, pruhovaný... Dokonalý. Tiše jsem si nad tím mlaskl, odvrátil hlavu a rázem ji vrátil, když Riveneth zmínila to jméno. „Falion?“ nechápal jsem. „Ten by mě neuvítal s otevřenou náručí,“ zavrtěl jsem hlavou. Podělaný želvy...

Možná jsem se měl zajímat o to, kde mám věci, které mi patří. Had se schovával v přívěsku na krku, což mě tak trochu děsilo z faktu, že jednoho krásného dne zase vyleze a hned mě uštkne do krku, protože to bylo nejbližší místo. Zatim se to nestalo, takže se to snad ani nestane, ujistil jsem se nervózně, pro jistotu trochu do vajíčka drápl a ujistil se, že je stále v pohodě a nehnutě si hoví na tom přívěsku na mém krku. „Ať je volnej,“ zakroutil jsem hlavou. „Když nebude blbej, už se nikdy nevrátí a radši si bude žít spokojenej život kopky bahna.“ Kde se ve mě tohle všechno bralo? Dřív bych prodal duši vlastní matky za to, abych měl na týden sluhu, kterej mi bude chytat ryby a odhánět nezvaný hosty, že momentálně nejsem doma, ale teď? Prostě jsem chtěl být sám a bez závazků, protože to bylo to nejhorší, co jsem na tomhle světe mohl mít. Pravdou bylo, že mě stejně zajímalo, co to bylo zač. Už jsem prožil hodně průserů, ale tenhle byl zatim nejmenší. Nic neudělal, nijak mě netrýznil, prostě jenom existoval a držel se blízko mě. Tedy existoval chvíli... Pak zmizel. Možná to má zas něco dočinění s magií, napadlo mě ještě. Bylo to dost pravděpodobné.
Po svém dlouhatánském přednesu jsem si povzdechl. Už dlouho jsem toho tolik nenamluvil a při každém slově jsem cítil, jak mi přeskakuje tlama a ty panty sakra bolely. Naštěstí jsem přestal, naposledy si zívl a znudeně se podíval na Riveneth. Co jsem mohl očekávat za odpověď? No, třeba výraz zhnusení, že jsem necuhtnej, ale ono to kupodivu nepřišlo. „Ty si fakt myslíš, že jsem lepší jak já?“ odfrkl jsem si. Musela si o sobě taky myslet docela dost, protože byla stejně na nic jako já.
Přešel jsem fakt, že bych nebyl zas tak špatný otec. Nechtěl jsem být otec, protože jsem zničil životy už hodně vlkům a nechtěl jsem to udělat ještě těm menším... Vlastně takových už taky pár bylo.
Ale po její poslední otázce jsem si trochu povzdechl. Odvrátil jsem hlavu do strany, přimhouřil zrak, sledoval ten světelkující mech a vzpomínal. Bylo to už pár let a obvykle jsme spolu netrávili ani moc času a ten, který jo, byl naplněný pouze popichováním, splácením dluhů a neustálým flákáním. Zatímco třeba s Vločkou se vlk cítil klidný, snad šťastný a věděl, že vedle něho stojí někdo, komu může věřit, s Lievenne to bylo spíš jako... S Vločkou nešlo být moc dlouho, poté totiž přišla únava a potřeba klidu, ale s Lievenne to prostě... Trvalo všechno dýl, vlk neměl potřebu někam odejít, prostě mu stačilo zůstat na tom jednom místě, občas něco říct, najíst se z toho fláku, co jeden nebo druhej ulovil a prostě... Zůstat tam a nikam už nejít. Tak takový to je?
„Jednu jsem znal,“ vydechl jsem ze sebe, „a byla v tý komunikaci stejně hrozná jako já.“

„Jmenuje se Špunt,“ objasnil jsem. Sice jsem mu to jméno oficiálně nedal a možná jsem mu měl dát nějaké smysluplnější s významem, jako jsem měl já, ale fakt jsem netušil, kde se tady nachází nějaká prokletá skála, abych ho podle ní mohl pojmenovat. Navíc jsem ho už dlouho neviděl. Třeba ani nebyl trvalý, jenom dočasný přítel, který vznikl jako zkrat v magiích, ve kterých jsem se už zapomněl zcela orientovat, protože mi ve výsledku bylo jedno, jaké mám. Bylo to také malé prokletí je mít, ale zase jsem se s nimi mohl vytahovat nad ostatními... „Nevim, kde je a jestli vůbec existuje. Nesejde mi na tom,“ odpověděl jsem ještě na její předchozí otázku a odvrátil hlavu mezi stromy. Třeba tam někde byl, ale třeba také ne. Možná se tam vyskytovalo i něco horšího než kopa bláta.
Byla pravda, že jsem moc neodpovídal. Neznal jsem odpovědi na všechno a když ano, nebylo to nic, co chtěli jiní slyšet. Mé odpovědi byly zlé, upřímné a ostatní je slyšet nechtěli. Oni se chtěli ujistit, že jednou bude všechno dobrý, ale já jim servíroval pravdu, že nakonec stejně všichni umřeme a ten čas mezi narozením a smrtí se můžeme akorát tak snažit nezemřít a třeba naštvat i pár vlků, aby si nás někdo pamatoval pro to, jací šmejdi jsme byli. Nebo to je alespoň můj záměr. Nechtěl jsem, abych se do hlav jiných zapsal jako další milý a přátelský vlk, protože takové si nikdo nepamatuje. Já chtěl být mrcha, která se zažere do jejich mozku jako červ mršinou.
Na otázky Riveneth jsem ale odpovědi znal. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem byl nenáviděn, matkou psychicky a fyzicky ničen, ale nikdy ne zlomen. Buď i v tomhle zanedbávání byla tak špatná, nebo já byl tak tvrdohlavý, kdo ví...
„Proč by měla?“ odpověděl jsem na otázku otázkou, vstal, významně si protáhl celé tělo a následně se posadil o kousek vedle. Mech v lese pomalu začal světélkovat, dloubl jsem do něho tlapou, naklonil hlavu lehce do strany a objasnil svou odpověď. Jenže mezitím přišly i další a já tak odpovídal tak dlouze, že mě ze všeho bolela tlama. „To, že dá někdo někomu život nijak neurčuje to, že mezi nimi má vzniknout vztah a už vůbec ne pozitivní. Pokud vztah nevznikne a jeden druhého potom ignorují, starší mladšího zanedbává, nemůže později vzniknout žádná lítost. Pouze úleva, že se už nikdy nemusí vidět, jestli to vlče přežije tak dlouho, aby se o sebe umělo postarat.“ Na krátko jsem se odmlčel. Laurencie neměla k Lauře a Delivenovi žádný speciální vztah, protože s ní nebyli dlouho. Já ano, ale místo pozitiva jsem vybudoval holé negativum, které způsobilo to, že nikdy nebude existovat jakákoli lítost nebo stesk po tom druhém. Já si pouze přál, aby chcípla, ona to samé. Chtěli jsme prostě, aby ten druhý umřel a už nikdy nás neobtěžoval.
Otočil jsem hlavu k Riveneth, přimhouřil oči a zeptal se: „Myslíš si ty, že by mi někdo někdy na tomhle světě měl říct tati? Co bys mi udělala, kdybys zjistila, že po téhle zemi chodí vlče, které mě musí nazývat otcem a neustále trpí to, jaký jsem? Chtěla bys mě potrestat za to, že se k němu chovám jako k tobě a desítkám dalších?“

Potkal jsem hodně vků, kteří považovali za dobré, pokud své reakce přizpůsobili tomu, jaké jsem měl já. Jako by to byl jejich obraný mechanismus proti slovům, které nedokázaly přijmout. Pokud jsem řekl něco, co se jim nelíbilo, napodobili moje reakce, vymysleli podobná slova a doufali, že mě tim srazí na kolena stejně, jako jsem to udělal já. Jenže ono jim nedocházelo, že to byla má osobnost a tou prostě nebylo možné mě urazit, i když se sebevíce snažili.
„Já se na tebe ani nesnažim sahat,“ opáčil jsem. Další úžasná část mojí osobnosti, vše jsem bral přímo za slovo a snažil se tím ostatní vykolejit. A taky jsem už kolikrát neměl co říct, takže jsem alespoň timhle laciným vtipem rozesmál svoje vnitřní já, které mě vůbec nepovažovalo za vtipného a obvykle se tak akorát v mé hlavě ozval tak sarkastický smích, že se mi z toho chtělo brečet.
Zaklonil jsem hlavu k nebi, sledoval jsem zatahující oblohu a netušil, co si myslet o tom, že jsem promarnil další den svého života, protože přesně to jsem dělal celý život, ale furt mě to štvalo. Ale že bych se to někdy pokusil změnit a udělal něco neskutečnýho a nezapomenutelnýho? Ne, to prosim pěkně ne, co si vo mně jako myslíte? Nechal jsem hlavu zakloněnou i poté, co se Riveneth zeptala na Špunta. Co já vim, kam zmizel? Had spal v přívěsku, Špunt zase kdo ví kde v nějaký louži plný bláta. Nezajímal jsem se ani o jednoho z nich. „Specifikuj, mě se snažilo sežrat už víc věcí,“ zamrmlal jsem, sklonil hlavu a tvářil se zcela strhaně z toho, že mi furt někdo chtěl sežrat půlky. Ve skutečnosti se mi ale nechtělo odpovídat na otázku, na kterou jsem neznal odpověď... Jenže to taky nemusí vědět.
Mlaskl jsem. Začal jsem být nesvůj, nudil jsem se, neměl jsem co dělat. Nudil jsem se, ale nechtělo se mi vůbec hýbat. Jak něco dělat, ale přitom nehnout ani prstem? Dobrá otázka, někdy nad ní popřemýšlím, pokýval jsem nad tím hrdě hlavou. Alespoň bylo co dělat, až mě zase po nocích přemůže nespavost.
„Jestli máš pár otázek, nemá smysl se za tou nánou tahat. To řekni mně, třeba ti i odpovim, stejně se nudim. Jsem starej a moudrej, určitě ti přinesu kvalitní odpovědi a nebude tě to stát tunu šutrů,“ mlaskl jsem snad největší lež svýho života. Já totiž nebyl starej!

Možná, že kdybych měl nějaký životní vzor, který by mě naučil, co je a není správné, neodpovídal bych ostatním tak protivně. A třeba bych měl i přátele, kdybych nebyl tak moc netaktní vůči citům jiným. Záleželo na tom ve výsledku? I kdybych se ze začátku choval slušně a teprve později začal projevovat svou pravou osobnost, utekli by taky dost rychle. Ještě neutekla? přesvědčil jsem se, lehce nad tím překvapeně pozvedl obočí a nechápal, proč tak neudělala. Nebyla tak trochu... blbá? Ale zase uměla vlkům obracet urážky, jenže to ještě asi netušila, že jsem byl na tohle docela dost imunní. Už dlouho nepřišla žádná urážka, která by mě fakt ranila a zničila. Obvykle jsem ani nepohnul mrvou, nezajímalo mě, že jsem neužitečný, ošklivý, protivní, starý, tlustý, divný... Koho to zajímá? Ale pokud dobrý, to jsem musel Riveneth uznat.
„Já nikdy netvrdil, že jsem pro tenhle svět užitečnej,“ namítl jsem, abych dal jasně najevo, že její slova mě nikterak neranila. Vzhledem k tomu, že ona musela opáčit na můj účet, určitě se jí ta slova dotkla. Normální je nafouknout tváře a otočit hlavu do strany, řekl jsem si. Chtěl jsem to říct nahlas, ale rozmyslel jsem si to, protože jsem nechtěl slyšet další rádoby urážku bez efektu.
„Řekl jsem třeba, tak splaskni ten ksicht,“ zamrmlal jsem k ní mumlavě a nesrozumitelně. Byla nafouknutá a uražená a já se ji snažil spalsknout. Byl jsem na tom fakt marně.

Snažil jsem se nepokládat moc otázek, protože to akorát přinášelo odpovědi od těch, kteří mě nezajímali. Věci z jejich života jsem nepovažoval za důležité, snad ani za dobré. Všechno bylo zbytečné a jediné, co mělo smysl, byla jedna jediná událost, která udělala z vlka toho zarputilého a prudérního pablba, kterým se nakonec stal. A to mi většina říct nechtěla, takže jsem se o jejich život nechtěl zajímat. Většina mi o jejich životě ani nic neřekla. Kdo by chtěl sdílet svoje soukromí s někým, jako jsem byl já? Naštěstí nikdo. Samozřejmě až na Riveneth, ale nejdříve musela nepřímo poprosit, abych pár let ještě zůstal naživu. Prosim? Nechtěla toho po mně tak trochu moc? A co si to vůbec měla co přát, já rozhodoval o svojí smrti a ne nějakej smeták. „Snad ne,““ zamrmlal jsem si pod vousy s otočením hlavy do strany. Už tak jsem na zemi trpěl sakra dlouho, ještě abych trpěl jednou tolik. Představa, že bych měl být teprve v polovině života, mě ničila.
Zpátky ke sdílení života s jinými. Proč to na mě vytáhla? Nechápavě s absolutně tupým výrazem jsem vrátil hlavu k ní, očima těkal do stran a snad čekal, že se objeví někdo, kdo by mi vysvětlil, proč to říká. Nebo by to nejlépe mohla říkat někomu jinému. Třeba někomu, koho to zajímá.
„Jejich alfa zní jako pěkná pozérka,“ odvětil jsem. Nikdo nemůže být vážně milý, moudrý a zkušený. To prostě nesedělo, ble. Chvíli jsem mlčel. Poklepával předníma nohama rytmicky do země, rozkoukával se okolo sebe a nechal Riveneth domluvit, když už se teda rozmluvila. Jenom jsem furt nechápal... To jsem na to měl odpovědět nebo co? Chtěla debatu? Nebo jako chtěla utišit, poklepat na zádech a říct, že všechno bude dobrý? „Někteří prostě nemaj místo v životě a jenom tady zaclání, třeba i ty,“ vylezlo ze mě. Možná jsem se nad tim měl zamyslet, než jsem to řekl nahlas někomu, komu snad záleželo na odpovědi a hledal pomoc. Hupsík?

Už dlouho jsem neviděl, jak jsem vlastně vypadal. Dříve mi na tom záleželo, odmítal jsem jakoukoli představu, že by mi na srsti měl ulpět sebemenší bordel, který tam nepatřil, ale nyní? Po letech, ve který jsem sledoval, jak se mi při chůzi střídá bílá s černou, kdy jsem dlouhé minuty hleděl do svého odrazu a vnímal, jak na mě reagují ostatní... Veškeré emoce vyprchaly. Vzhled byl pomíjivý, ve výsledku totiž záleželo na tom, jak se vlk choval a já? Nebyl jsem hodný, milý, přátelský, otevřený. Ale nebyl jsem ani zlý, krvelačný, arogantní. Byl jsem prostě nijaký, jako kdybych měl být vytesán z kamene a těch pár emocí, které jsem měl... Někomu jsem je daroval a ti, kteří je měli, byli tak neskutečně moc daleko. Utekli. Matka, Unesä, Lievenne, Vločka... Čtveřice těch, kterým jsem něco dal a na oplátku nedostal ani drobek štěstí, omluvy nebo třeba jenom jedno rozloučení.
A proto mi bylo jedno, jak mě Riveneth popisovala. I kdyby má kůže byla samý šrám, srst pouze v zacuchaných trsech a končetiny zlámané... nezáleželo by mi na tom. Jenom jsem jí tlapou ve vzduchu naznačil, aby na mne nesahala. To mi stále nebylo jedno, nechtěl jsem, aby se ke mně jin přiblížili a chmatali na mě, jako bych byl nějaká jejich hračka.
„Nikdo mne nechce, proč by měla zrovna Smrt? Posledně mě od sebe hnala takovým tempem, že jsem se ani nestihl otočit,“ prohodil jsem. A co sem vůbec tu smrt tahala? „Ty se naopak zdáš... živě,“ zkonstatoval jsem s jistým opovržením. Nebyla taky náhodou věčně nafučená a nespokojená se světem, životem a hlavně mnou? Další má otázka byla, proč se vůbec zahazuje s tím, aby za mnou lezla nebo se pokoušela navázat hovor. Mohla mě prostě obejít a nikdy bych si toho nevšiml.
Otočil jsem lehce hlavu do strany. Byly dny, kdy jsem přesně věděl, kam mířím, co je na další straně, ale teď? Jako bych zase hleděl do samého prázdna jako před lety.