//Jak to tady je nějak s pořadím nebo obecně? Za čtyři dny odjíždím a na mobilu se mi nejspíš nebude chtít psát :D
//Ageron
Její poznámku jsem přešel. Nemyslel jsem svojí otázku nikterak vážně a kdyby mě snad nějaká slušnost nutila, abych přitáhl takovou velkou věc až někam nahoru do hor, asi bych se na Riveneth vykašlal, nechal ji projít lesy v noci samotnou a raději si šel někam lehnout. Spánek jsem si totiž zasloužil. Sakra moc jsem si ho zasloužil...
Měl jsem pocit, že jdeme snad na konec světa. Jak tady sakra někdo může být? nechápal jsem. Špatně přístupný, nehorázná kosa... A špatně přístupný a nehorázná kosa. Nutno zmínit dvakrát, protože to bylo fakt na nic. S tim chlupatym vocasem si nemohla najít lepší místo na žití, že ano, protočil jsem nad tím vším očima, zastavil se, jakmile mě do čumáku trefil nakyslý zápach značkování, lehce se nad tím znechuceně protáhl v zádech a zůstal stát na místě. Snažil jsem se dýchat především tlamou, ten smrad mi nehorázně vadil. Nebo to byl smrad z Riveneth a ostatních vlků obecně? No jo, společnost. Smrdí to na sto honů. Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy cítil tolik pachů... A ani jsem na to nechtěl vzpomínat, protože taková vzpomínka by určitě nenesla nic dobrého, jenom trable a nějaký průsery.
„Tohle je premiéra mého života,“ zamumlal jsem tiše k Riveneth. Jo, nikdy jindy jsem se na smečkové území nedostal. Ani jako malej parchant. Až zarážející vzhledem k tomu, kolik mi bylo.
Možná jsem měl být trochu natěšený z faktu, že se poprvý vydám na nějaké smečkové území, ale nějak jsem na to zapomněl. Mělo vůbec smysl předstírat jakékoli nadšení? Prostě jsem tam jenom šel, protože jsem neměl co dělat a Riveneth se těšila, že se snad vyrojí želví aféra, která nebyla aférou. Jenom to bylo to největší, co jsem si o tom vlkovi zapamatoval. No a jelikož jsem si pamatoval jenom tohle a nic jiného, bylo zřejmé, že se nic tak úžasného nestalo, jinak bych skákal radostí, že ho uvidím. „Škoda slov o té věci,“ zívl jsem. Kdyby to zjistila, asi by mě označila jako obyčejného tríznitele zvířat. Ale tím jsem já nebyl... Jenom jsem nechápal, jak může něco takového existovat. Vrásčitý odporný stvořeníčko, co se táhne po zemi pomaleji než prd s tvrdou skořápkou na zádech, do který se dokáže schovat. Znělo to snad reálně?
S tichým povzdechem jsem se vydal za Riveneth. Měl jsem chuť zeptat se, jestli musim něco speciálního dělat... Třeba se tam klanět, plazit a ležet na zádech, abych prokázal kompletní submisivitu vůči vlkům, kteří mi byli jedno. Jednou si taky najdu les a prohlásim ho za vlastní. Budu smečka o jednom vlkovi. Alfa i omega! A život bude sakra fajn. Někdo přijde, já mu řeknu, že máme plno a za vocas ho vyprovodim ven. Jo... Stanovil jsem si takovej malej cíl, který jsem si hodlal někdy splnit. Až tedy najdu nějakej malej les s říčkou, abych měl co žrát. A až ztratim kompletní vůli chodit. „Neměl bych přinýst dárek, když jdu na návštěvu?“ houkl jsem nakonec, než jsem se vydal za Riveneth do kopců jako kráva... To si nemůžete hledat smečky z kopce?
//Ragar
//Západní galtavar
Jestli na světě existovala věc, ze které jsem nemohl být otrávený nebo unavený, bylo to právě chození. Od té doby, co máti zcelda zadek se slovy, že odchází, jsem se vlastně nezastavil. Pouze jsem šel, pokračoval ve své cestě do neznáma a nikdy se neohlížel za sebe, protože jsem se obával toho, že za sebou uvidím pouze spoušť a zem spálenou od mých tlap. A taky jsem se neohlížel za sebe, protože bych nebyl rád za to, co bych tam viděl. Nic pěkného, příjemného a ani vhodného k zapamatování a ohlížení se za tím. Nestojí to za to.
Přišlo mi, že Riveneth veškerou moji existenci a chování bere jako hloupý vtip. Nebo mi tak alespoň její slova vůči mně připadala. Vlastně nezáleželo na tom, zda to všechno myslela jako vtip, nebo zcela vážně, protože já vtipy nechápal. Bral jsem vše tak, jak to podala a akorát se snažil nedávat nijak najevo, že mi její slova šrotují v hlavě a poznamenávají mě. když se mě tedy zeptala, jestli ji nenaučim, aby jí byl každý jedno, neuvědomovala si, že moje lhostejnost a apatie vůči jiným je způsobena hlavně tím, že jsem nevěděl, jak s ostatními soucítit. Pravdou bylo, že jsem se nesnažil jim porozumět, ale základem toho všeho bylo, že jsem netušil jak. „Prostě si říkej, že ty jim sama nestojíš za to, aby se o tebe zajímali a hněv tě donutí nezajímat se o ně,“ vylezlo ze mě. Ve výsledku jsem měl pravdu. Stačil hněv a lhostejnost byla na světě.
Riveneth se pro moje překvapení zastavila. Furt se ptala, jestli vůbec tam nahoru chci jít a já nevěděl. Netušil jsem. Neměl jsem kam jít, ale vydat se na smečkové území by bylo... prvně v mém všiváckém životě. „Odejít můžu kdykoli,“ zachroptěl jsem.
//Mahtaë
Tak nějak jsem cítil, že jsem kápl na správnou věc. Riveneth se prostě bála jít sama, takže potřebovala najít nějakého otrapu, kterej by s ní přešel pár lesů. Byla snad malá, že se bála jít sama v noci přes les? Nemohlo ji potkat nic horšího než to, že tam potká mě. A se mnou do toho lesa už šla, tak nechápu, co měla v tomhle ohledu za problém. „Jistě, nebojíš,“ přitakal jsem sarkasticky. Stoprocentně jsem jí to věřil, že se vůbec nebojí. Určitě. Jasný. Připadala mi v té chvíli jako vlče. Normální dospělý vlk by přiznal, že se třeba i bojí, jenom vlčata a nevyspělá hovada říkají opak. Vlče není, takže zbývá už jenom jediná možnost, ušklíbl jsem se Riveneth za záda, ale rozhodl se, že s ní tedy půjdu. Neměl jsem co ztratit.
Jenže se rozmluvila... Zase mluvila a mluvila, protože já imbecil nedržel hubu s těma poznámkama. Protočil jsem očima, zhluboka jsem se nadechl a přečkal tu její krátkou pohádku o tom, že existuje vlk, který se bojí a z nějakýho důvodu to je její problém. Proč se sakra rozhodla, že by to měl být i můj problém? Hned se i snažila, aby z toho udělala můj vlastní problém, ale nedocházelo jí pár věcí... „Nechápu, jak by se někdo mohl bát země. Po čem by jako chodil? A navíc, mně by to bylo jedno. Zdám se ti jako někdo, kdo potřebuje, aby měl s ostatními dobrej vztah?“ Tolik o mojí radě.
Mlčel jsem, měl jsem na to snad něco říct? Přál jsem si mít její problémy... Kdybych přemýšlel nad takovými zbytečnostmi, byl bych zcela bezstarostný a šťastný vlk. „Chováš se, jako kdybys jí podpálila rodinu. Její problém, že se bojí a tvůj problém, že nevíš, co se životem,“ nedovolil jsem si nakonec tuhle poznámku neutrousit. A možná jsem fakt raději měl držet tlamu a dělat uschlou větev.
//Ageron
Asi jsem nebyl pochopen, protože já nemínil v té smečce zůstat. Jenom jsem nechápal, proč mě tam chtěla táhnout. Jediné, co mi přišlo nanejvýš logické, že prostě chce risknout, jestli náhodou nějakým způsobem nepolevím a neusadím se někde. Otázkou, proč by to riskovala ve stejné smečce, kde by mě měla furt na očích. „Jenom polemizuju nad tim, co by se mohlo stát,“ objasnil jsem svoje původní slova. Navíc jsem spoléhal na to, že v případě Želváka se nejedná o tak hloupého vlka, aby si nechal někoho, jako jsem třeba já, poblíž sebe. Nejenom, že bych nepřijal jakoukoli jeho autoritu a svou prořízlou hubou bych odradil i ty nejvěrnější členy, ale také by si musel být jistý tím, že bych nehnul ani brvou pro dobro ostaatních. Případně takový lov. Dopadlo by to stejně jako předtím. Ale možná bych jim mohl přinést pár ryb na usmířenou. Za což by mě dozajista hnali pěkně rychle pryč, protože by se jim nelíbilo, že by jim ta rybina ještě týdny smrděla v úkrytu.
„Nikdy bych nedokázal nikde zůstat,“ přitakal jsem na její slova. Nechtěl jsem žádné místo nazvat svým domovem, protože bych k němu musel upnout. A hlavně k těm, kterí by ho se mnou sdíleli. Posledně to nedopadlo zrovna pěkně a kus mě tam i zůstal. Doslova. Kdo ví, kde ten kus mého ucha uhnil.
Asi stále nechápala, že já s Želvákem nebyl přítel. Jenom jsme měli odlišné názory a bylo možné, že si mě ani nepamatoval. Mým problémem bylo, že já vlčí ksichty a jména nikdy nezapomínal a tak mi v té paměti utkvěl. Jenže taky nemám co dělat, povzdechl jsem si, vstal a pokynul Riveneth, aby mi ukázala směr. „Stejně se jenom bojíš jít v noci sama přes lesy,“ rýpl jsem si do ní a nechal ji, aby převzala iniciativu. Následně jsem se vydal za ní.
//Západní Galtavar
Chvíli jsem nedůtklivě hleděl na Riveneth, protože se nezdála, že by se chtěla pustit do ryby. To by bylo dobře nezdvořilé, když jsem se namáhal s tím, abych ty ryby chytil, ale zase bych to docela chápal. Kolik vlků mělo rádo chuť rybiny? Však to smrdělo absolutně nechutně. Jenže já neměl vkus a stejně jsem si už na ně zvykl. pro mě to bylo jídlo prvotřídní kvality, i když jsem byl taky docela vybíravý v tom, co za druh ryby sežeru. Nejlepší byl losos, o tom nebyl žádný pochyb, ale nebylo jednoduché ho chytit vždycky. Hodně po něm totiž šli medvědi.
Přeci jenom se do ryby pustila a pro mě zbyla ta druhá. Vylezl jsem, oklepal ze sebe vodu a na krátko se zasekl. Vážně jsem to slyšel? Neměl jsem snad bludy? Ona... děkuje, zamrkal jsem, pokusil se probrat z toho snu, ale stále jsem byl tam, kde jsem byl. Na zemi, vedle Riveneth u řeky s dvěma rybama a ona děkovala. Kdy naposledy někdo poděkoval? Dlouhé roky. Dlouhatánské roky bez díku za věci, které jsem dělal... Polkl jsem, pouze tiše zamručel a přitáhl si tlapou druhou rybu blíže k sobě. Jedl jsem opatrně, vždycky jsem to tak dělával, ale rychle. Takže vnitřnostem jsem se v překladu vyhnul, ale kosti jsem drtil mezi zuby a nechal žaludek, aby se s nimi vypořádal sám...
Zatímco se Riveneth myla, já žral. Přemýšlel jsem, co budu dělat dál, protože jsem obvykle tyhle chvíle zažíval jako symbol toho, že je načase se opět rozdělit a jít si vlastní cestou. Jenže ona mi navrhla, jestli se nechci podívat za Falionem. Proč bych tam měl jít? Povzdechl jsem si, „chceš riskovat fakt, že by se mě zmocnil nával smutku, že jsem celý život sám a nějaká dojemná chvilka s vlkem, kterého sotva znám, by mě přiměla zůstat v jeho smečce?“ Nemohl jsem si tu poznámku odpustit. Protože to bylo něco, co bylo tak nereálné asi jako to, že se někdy usmířím s matkou.
Čekal jsem nějakou trefnou poznámku ohledně toho, že jsem totálně nepoužitelnej v normálním lovu, ale přitom dokážu chytit malou nicku v tuně vody. Nic takového nepřišlo, proč? Protože by to koneckonců byla pochvala. A to ona přece říct nemůže, mlaskl jsem si, sundal z ryby tlapu, jakmile ji přešlápla ona sama a odsunul jsem se dál. Byla její, tak ať si ji narve co nejhlouběji do krku a udáví se s ní, prosím. Samozřejmě mě nemohla přestat podceňovat. Uvědomovala si, že tady jenom tak nebyl někdo, kdo by nachytal tolik ryb jako já? Nic jiného jsem nejedl, už roky jsem nezabořil zuby do jiného než rybího masa, můj krk byl poškrábanej od tolika kostí a čenich nevnímal pach rybiny. Chytit rybu pro mě bylo jednoduché jako dýchání. A to jsem se nevychloubal, to byl prostě holý fakt, kterej ona sama nechápala.
Zhluboka jsem se nadechl, abych zpracoval to, jak moc mě podceňovala. Vrátil jsem se k řece, neochotně namočil znovu tlapy a nechápal, proč musim dokazovat něco tak banálního někomu, na kom mi ani trochu nezáleží. Vrátil jsem se pomalými kroky na místo jenom o kousek vedle toho předchozího, zaujal svou nečinnou pózu a sledoval vodu pod sebou. Bublalo to ve mně, jak jenom totiž mohla? Sama by nechytla ani pulce.
Trvalo to déle než minule, ale přeci jenom si jedna ryba našla cestu až ke mně. Byla sice menší než ta předchozí a málem mi proklouzla, ale stačil jsem ji čapnout za ocas, což jí nezabránila v tom, aby se mrskala a trochu mi nafackovala. Mise však splněna.
Mrštil jsem hlavou k Riveneth, chtěl jsem totiž, aby ta ryba trefila ji. Jsem smolař ve všem, ale ne v rybolovu, ofdrkl jsem si, vyšel na břeh s nanicovatym pyšnym pohledem, usadil se a čekal, až uzná svou chybu. „Říkala si něco? Asi jsem tě předtím přeslechl,“ dodal jsem s protočením očí.
// Západní Galtavar
Oceňoval jsem na Riveneth jednu věc. Byla sice nehorázně otravná, vlezlá, furt do mě v jednom kuse ryla a snad si myslela, že ze mě udělá lepší osobnost, i když ona sama stala za starou belu, co jsem to chtěl říct...? Jo, byla sice na nic, ale v jednom měla oproti ostatním bezespornou výhodu – mlčela. Nemusela furt mluvit, dokázala jít mlčky, nepovídat si o počasí a o tom, jak jí tady nedávno bodla včela a fňukala u toho půl dne. Dokázala mlčet a to jsem... oceňoval. Protože já sám mnohdy neměl co říct a planá slova mě ubíjela.
Zeptala se mě vlastně jenom na jednu věc. Jestli neznám nějakou Meandru. „Nikoho takovýho neznám,“ odpověděl jsem tichým mrmláním. Pamatoval jsem si jména ostatních docela obstojně, ale Meandru jsem fakt neznal. Určitě to byla akorát další ukecaná vlčice, která by mě omrzela tak rychle, že by ani nestihla vnímat můj stín předtím, než bych od ní zdrhnul. A kde ten vůbec je? I když se už stmívalo, stíny pomalu mizely, podíval jsem se pod svoje tlapy a zamračil se. Furt tam nebyl. Někdy jo, někdy ne. Tse, odfrkl jsem si.
Zastavil jsem se u řeky. Znal jsem ji moc dobře, hodně často se stala mojí jídelnou. I přes odpor k chladu jsem vlezl tlapama dovnitř, zahleděl se na hladinu a Riveneth si nevšímal. Už věděla, že jsem špatný lovec, ale taky musela vědět, že jsem taky docela dobrý ve stání a nic nedělání. Přesně to jsem dělal – stál jsem a čekal, než se ryby odhodlají jít blíže, protože mě nebudou brát jako hrozbu. A když se tak stalo, vyvinul jsem ten nejrychlejší pohyb, který jsem dokázal, ponořil tlamu do vody a zvedl ji s mrskající se rybou v tlamě, se kterou jsem také vylezl na břeh. Hodil jsem ji na zem, tlapou přišlápl ocas, aby neodskákala zpátky a pokynul Riveneth hlavou se slovy: „Nejsem úplně zbytečnej.“
// Jedlový pás
Většina mé existence spočívala na principu dluhů a splátek. Někdy jsem něco udělal pro ostatní a následně jsem očekával, že mi to bude později splaceno. Později jsem sice přišel na to, že ostatní takhle nefungují, ale občas se mi podařilo, že mi byly věci navráceny. Vlastně tohle dělávala jenom jedna vlčice, ale po té se už slehla zem... Podstatné bylo, že jsem si sice svoje dluhy pamatoval, ale byl jsem smířen s tím, že mi je nikdo nikdy neoplatí, protože ostatním na tom nezáleží. Proto to, co jsem dělal, jsem mínil z prosté... Slušnosti a snad i jako omluvu za to, že jsem neschopná troska.
Riveneth šla za mnou, což mě i překvapilo, ale ne zas tolik. Nemluvila, jenom prohodila, že chodit nechci a zajímala se, kam vlastně jdeme. „Jenom se trochu projdeme,“ objasnil jsem jí krátce, na pláni se vydal více k jihu a nic dalšího neříkal. Jestli jí to nějakým způsobem nedošlo, bylo její mínus, že nepobrala moc inteligence.
Může být ráda, že pro ní něco dělám. Tohle je první a poslední věc, odsekl jsem si sám pro sebe. Nikdy jsem snad pro nikoho neudělal dvě věci, maximálně jednu, pokud jsem se dostatečně přemáhal. A většinou jsem ty věci nakonec dělal z donucení, tohle bylo z čiré dobroty! Stárnu a měnim se... Děsivý, oklepal jsem se. Představa, že tahle verze Meinera umírá se mi nelíbila... Docela jsem si ho oblíbil.
//Mahtaë
Dříve jsem se učil rád. Měl jsem sice špatného učitele, ale kdyby se našel někdo, kdo by mi řekl, že mě naučí lovit tak, jak se lovit má, přijal bych to. Poslouchal bych, co mám dělat a snažil se ze všech sil, abych mohl ostatní nakrmit a cítit se užitečný, ale teď? Neměl jsem pro koho lovit, sám jsem si vystačil s rybou a více jsem nepotřeboval. Navíc jsem měl už jakousi hrdost, která mi nedovolovala přiznat jiným, že něco neumím. Ještě bych byl učen mladšími a na to jsem neměl odvahu. Riveneth jsem sice přiznal, že lov nezvládám, ale to jí očividně muselo dojít, když jsem nechal tu srnu proklouznout prakticky před nosem.
Čekal jsem, že mě bude tahat za ocas, skákat za břicho, cvakat zubama u uší, ale nic z toho neudělala. Prostě to se mnou vzdala jako všichni ostatní, lehla si vedle mě a prostě zůstala ležet. Jenom prohodila tichou omluvu, která ani nebyla na místě. Nijak jsem na to neodpovídal, pouze jsem ležel na zemi a čekal, jestli si pro mě někdy přijde samotná Smrt, aby mě už konečně zbavila tohohle utrpení, které se nazývalo životem.
Rivenethin žaludek jsem slyšel už i já. Nejdříve jsem nad tím protočil očima, ale nakonec jsem se rozhodl, že pro to něco udělám. Vyškrábal jsem se na nohy, oklepal se, aby ze mě spadlo všechno jehličí, co jsem nabral a nakonec jsem i překročil Riveneth, abych naznačil, že má pohnout zadkem. „Pojď,“ dodal jsem ke svému zázračnému pohybu. Jestli se chtěla nažrat a chtěla s tim pomoct, musela taky nechat mě, abych někdy rozhodoval o tom, se bude dít.
//Západní Galtavar
Kdybych měl nějakej ukazatel, bylo by možný vidět, jak moje nálada klesá z nuly pod absolutní bod mrazu. Neměl jsem to Riveneth nijak za zlé, ve výsledku měla pravdu, protože jsem skutečně byl nepoužitelnej kus hovada, kterej měl být jako malej někde pohozen a přenechán liškám a posléze havranům. Bylo by to stejně lepší, povzdechl jsem si.
Už jsem čekal, že Rivenet konečně udělá. Mohla to se mnou skoncovat, protože já byl skutečně k ničemu. Jestli chtěla vidět, jak lovim, měla mě přivést ke zrovna narozenému srnečku, který neměl ani šanci se postavit na nohy. Toho bych ulovil mrknutím oka a nikterak bych nelitoval toho, že jsem o život připravil někoho, kdo neměl šanci ho prožít.
„Žiju dostatečně dlouho na to, abych věděl, že lov vysoké k němu nepotřebuju,“ namítl jsem, svezl se k zemi, hlavu si položil do jehličí a jasně si tak ležel za tím, že já nikam nejdu a už vůbec se nebudu učit lovit. Na to jsem byl už sakra starej. Navíc bych to využil maximálně jednou, ale už nikdy víc. Nepotřebuju plejtvat energii na něco tak zbytečnýho. „Kdyby ses mě zeptala, jestli umim lovit, ušetřili bychom si tohle divadýlko,“ prohlásil jsem. Byla to koneckonců její vina.
V hlavě se mi vyrojila vzpomínka na moje mládí. Na to, jak jsem seděl na zemi, supěl div se mi nekouřilo z hlavy a matka na mě na tři doby řvala, že jsem neschopný hovado, který jednou chcípne na vyhladovění, protože nemám absolutní ponětí, jak chytit vlastní stín. Na mojí momentální obranu se můj stín nijak nepojil k mému tělu a kolikrát jsem ho ani neměl, takže tu svini bylo docela dost těžký chytit.
Riveneth pomalu doběhla ke mně. Zhluboka jsem se nadechl, tak jdeme na to, zajásal jsem, natočil hlavu k ní a už jenom čekal na to, kolik nových nadávek na mě vymyslí. Protože co jinýho taky říct vlkovi, kterej po deseti letech nechytí nic jiného než rybu a jednonohýho slepýho jelena. Hned na mě zavrčela první otázku, jak je možný, že jsem přežil. Chtěl jsem odpovědět, že to je jednoduchý, protože žeru jenom ryby, ale nedala mi prostor odpovědět, takže jsem si odpověď nechal pro sebe a prostě se smířil s tim, že si nejdříve musim vyslechnout někoho, kdo mi konečně věnuje pozornost. No ale jako bylo načase! I když to myslela ve zlém, ta pozornost se sakra počítala.
Natočil jsem hlavu zpět do strany, připraven na salvu nadávek na mou neschopnost jsem se chtěl až culit na slunce, ale jakmile z ní vypadla první slova, pochopil jsem, že se smát nebudu. Byl jsem necita. Neměl jsem vlky rád, nenazýval jsem je přáteli a nijak s nimi nesoucítil, ale vůči jednomu jsem city choval. Proti černobílému chudákovi, kterému říkali Meinere a nenáviděli ho všichni, na které narazil. Tomu jsem se nedivil, protože se k nim choval jako svině, ale přesto... Ten vlk si nezasloužil být nenáviděn všemi a přesně tuhle salvu vlků na chudáka Meinera Riveneth vytáhla. Donutila mě tak znovu vzpomínat na ty všechny, které mínila rodinou. Mistoke, který radši odešel, aby měl vlčata, které chtěl. Laurencie, pro které jsem byl vždy nejhorší z nejhorších. Laura, která mě nechala na pospat Megan a Deliven, který... byl vlastně stejný. A pak Nate, nevlastní bratr, který mě nazval přebytečným. Přesně tím jsem byl, vnímal to a celý život žádal pouze to, aby to ostatní nevytahovali na povrch.
Hrdlo se mi stáhlo, cítil jsem se najednou strašně těžký a... jako absolutní troska, ze které jsem se pokoušel celé ty roky vyhrabat, abych se přetvořil do necitlivýho hovada. Jenže to hovado bylo mnohem lepší než to, kým jsem býval. „Ani trochu,“ hlesl jsem na její výhružnou otázku, „dělej si s nim, co uznáš za vhodný,“ povzdechl jsem si. Takže tohle je den, kdy nakonec zemřu?
Takže jsem neměl mluvit, ale měl jsem říct, když zase bude mít retardovaný nápad. To se mi líbilo. Protože jsem od té doby nemusel říkat prakticky nic jiného. Všechno z její hlavy bylo přesně takové, i když si to sama neuvědomovala. Ale já jo! A byl jsem připraven ji na tyhle věci dost rychle upozornit, aby se už vícekrát nezranila. Jsem to ale vtipálek, ušklíbl jsem se sám nad sebou. Chtěl jsem nějaký ty hloupý nápady vidět. Vlka to aspoň pobavilo v těch nudných dnech. Brzo se pobavím, povzdechl jsem si. protože Riveneth zjistila, že má hlad. Chtěla jíst a nevypadalo to, že by se chtěla vydat k nějaké vodě. A určitě nehodlá sama sundat nějakou tu vysokou, na to rozhodně nemá sílu. Krátce jsem sklopil uši, vydal se za ní a dělal, že naprosto vim, co budu dělat. Však jsem žil už nějaký ten rok, takže jsem uměl lovit, že jo? Jako uměl jsem lovit dřív. Nějakym způsobem jsem se občas vyhecoval a chytil toho největšího mrzáka na skladě zapomocí mojí milované matky, aby se Laura s Delivenem nažrali, ale nebyl jsem lovec. Roky jsem nelovil, pouze jsem žral ryby a těžko říct, že bych ještě něco chytil. Matka mě učila, že mám jít po těch, kteří to mají za pár nebo nemají šanci se bránit. Zrovna narozená mláďata, umírající, mrzáci, staří... Cokoli, kde nepotřebuji sílu a techniku, protože to jsem já neuměl. Nikdy.
Jenže Riveneth chtěla lovti, měla techniku a počítala s tim, že já dokonale rozumim tomu, co chce udělat. No skvělý, povzdechl jsem si, ledabyle se postavil na místě, přikrčil se a sledoval, co se pokouší udělat.
Nahnala mi dva kusy pod nos. Ale co jsem měl dělat? Skočit po nich a strhnout je k zemi? Odříznout jednoho a nahnat ho zase k ní, abychom to udělali společně? Sledoval jsem, jak ke mně běží, jak se přibližují. Napnul jsem všechny svaly, zahleděl se na ta zvířata, byl připraven vyskočit po srně a potom... No, potom jsem jenom sledoval to, jak kolem mě běží dál do lesů.
Narovnal jsem se, nenápadně se ohlédl za kořistí, opatrně hlavu vrátil k Riveneth, posadil se na zadek, hlavu naklonil lehce do strany a zamrmlal: „Chlubil jsem se ti někdy s tim, že neumim lovit?“
Zůstal jsem sedět na místě z jediného důvodu – neměl jsem nic jiného na práci. Byl jsem líný, lenost byla mým druhým jménem a tak nějak jsem se i řídil tím, že než odejdu, měl bych aspoň oznámit, že mizím. Nerad jsem odcházel bez jakýchkoli slov, pokud si to situace nějak nežádala. A navíc mě zajímalo, jestli se Riveneth vrátí živá nebo mrtvá. Protože kdyby se vrátila mrtvá, asi bych musel vyřešit, kam odkopnout její tělo, aby tady nepřekážela ostatním opovážlivcům. A jak by se vlastně mohla vrátit mrtvá? padla v mé hlavě otázka. Zamračil jsem se, lehce si olízl čenich, položil se na zem, tlamu si opřel o kořen jednoho stromu a mumlavě prohlásil: „To je vskutku zajímavá otázka.“
Jestliže se někdo nevrátil živý, musel se vrátit mrtvý. Ale pokud by byl mrtvý, nikdy by se nevrátil, což by znamenalo, že nikdy nikdo nezjistí, jestli je živý a někde se zapomněl, nebo je mrtvý a už se tedy vrátit nemůže. Ale jak zjistit, jestli je živ nebo mrtev? Nejde to zjistit, pokud se vlk sám nevydá tam, kam ten předchozí, ale jestliže zemře dříve, než ten první, opět nelze zjistit, jestli je první mrtvý nebo živý. A to samé se dá říct i o tom druhém! V hlavě mi skřípalo, když jsem nad tím přemýšlel. Neskutečně to bolelo, když jsem se snažil rozpohybovat všechny ty myšlenkové pochody, ale povedlo se. Přemýšlel jsem nad tím, uvažoval a dosáhl jednoduchého výsledku – Riveneth je živá a mrtvá zároveň.
Hleděl jsem k obloze, smiřoval se s tím, že dlouhovocasá je živomrtvá, hledal jiný důvod své existence, který byl stejně živomrtvý a uvažoval nad tím, jestli se půjdu nažrat. Ta ryba, kterou jsem plánoval chytit, byla zatím živá, ale brzy měla být mrtvá a nic mezi tím. Kdyby ta ryba byla těhotná, určitě část v ní by mohla ještě po zabití žít, než by následně zemřela i ta druhá část, napadlo mě. Zajímavá myšlenka, musím vyzkoušet.
Z mého uvažování mě vytrhla Riveneth, která mi potvrdila, že je živá. Svalila se na zem opodál a nevypadala zrovna dobře. Ani předtim nevypadala zrovna ukázkově a k světu, ale v té chvíli se zdála na umření. Uvidim přechod mezi životem a smrtí... Hezky, zajásal jsem prapodivně. Zvedl jsem hlavu, lehce ji naklonil do strany a mlčel, protože jsem prej mlčet měl. „A co mám jako dělat?“ vypadlo ze mě. Hups, mlčení nevyšlo.
Vstal jsem, čekal jsem, že někam teda půjdem. Možná vyhrabat díru, do který půjde chcípnout. Nebo lovit. Je mi to fuk. Krátce jsem si povzdechl, zvedl hlavu k obloze, zamračil se a v t chvíli si to uvědomil... Ryby nemůžou být těhotný.