Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Odvážný prohlášení,“ mlaskl jsem si na sucho. Proč jsem se tím vlkem vůbec zabýval? Chtěl jsem být už na cestě někam do neznáma, nebo třeba do háje, abych byl od ostatních na chvíli co nejdál, ale místo toho jsem byl zase přikotvenej k prvnímu pobudovi, kterej se na cestě objevil. „Vypadaj jako horší část mně,“ popsal jsem je krátce. Chudák Laura to schytala plnou palbou, Deliven si to zasloužil. Vyhlodaná a vysoká kost a kůže, žádnej tuk a svaly... Já měl aspoň jedno z toho. Tuky. Laura by mohla být pohledná vlčice, kdyby se každopádně nepodobala matce, to byla kolosální semetrika. „Moc se radši na světle neukazují,“ dodal jsem a věděl, že se někdy budu muset Lauře nepřímo omluvit za to, jak o ní mluvím za jejími zády. Ale co uši neslyší, to srdce nebolí.
Po delší době se mi očividně povedlo narazit na někoho, kdo chápal pojem sarkasmu a dokonce ho zvládal i natolik ovládat, aby ho dokázal oplácet. Byl jsem překvapen, ne příjemně, protože jsem na tomhle světě kromě sarkasmu nic neměl, ale co na tom. Aspoň se ukázalo, že jsou na světě i jiní než hloupí vlci. Bohužel, zrovna tohle umění vychytal zrzek – nespravedlnost. „To je dobrý, velcí kluci nepláčou,“ opáčil jsem na jeho nabídku, že se u něho mohu vyplakat. Ještě to tak. Nelíbil se mi jeho úsměv, akorát si koledoval o to, aby mu někdo do zubů jednu vrazil a pár mu jich vylámal, aby neměl už takovou potřebu se tlemit. Možná...? Mohl bych?
Až po vypuštění těch slov z mojí tlamy mi došlo, co za kravinu jsem řekl a nechápal to. Nelíbila se mi oranžová, ale zas jako... Jako jo, i pěknej zrzek může existovat, ale proč sakra on? Chtěl po mně další hezký fakt. Hrdě jsem pohodil hlavu do strany s původní myšlenkou, že absolutně nic neřeknu, ale přitom ze mě vylezlo: „Před ňákou dobou jsem přehodnotil svou orientaci.“

„Tvrdí kdo?“ opáčil jsem s pohrdavým odfrknutím, „měl bys vidět ty obludy, který nazývám svými příbuznými.“ Pohodil jsem hlavou do strany v náznak, že mě jeho slova urazila, ale přitom mi to bylo tak nějak jedno. Byl jsem nejméně oblíbený, to byla sakra pravda, ale to on vědět nemusel. Navíc jsem stejně lhal, nerad jsem mluvil pravdu o své srsti. Bylo úplně fuk, co jsem říkal.
Zrzek se začal blížit ke mně, což způsobilo akorát to, že jsem trochu odtáhl hlavu dozadu v náznaku "stop", ale pochyboval jsem, že by to zrovna udělal. Neudělal, furt se blížil a já se musel smířit s tím, že budu poblíž dalšího zrzka. Svět by je měl zakázat. Suverénně zakázat. Až někdy půjdu za Životem, navrhnu mu to... Nejhorší na tom bylo, že se to ke mně rozhodlo ještě mluvit. Spolkl jsem veškerou svou hrdost, zhluboka se nadechl a plný sarkasmu na jeho otázku odpověděl: „Jo, jupí.“ Byl jsem totiž ten nejšťastnější vlk pod sluncem, který si cenil svojí existence a každého roku oslavoval den svého zrození, protože nebylo nic lepšího, co by mě mohlo potkat, než zázrak zrození a obklopení tou nejúžasnější rodinou, kterou si jeden mohl přát. Hlavně matka byla úúúžasná!
Zrzek se naštěstí zastavil dostatečně daleko, to byl aspoň jeden drobný klad na něm. Nelíbil se mi však ten jeho stupidní úsměv s otázkou, abych mu o sobě něco řekl. Vypadal jsem jako někdo, kdo se chtěl seznamovat s někym, kdo... no, nevypadal zas tak zle na to, že měl být zrzkem. Jako aspoň byl trochu novinkou mezi těmi nudnými a obyčejnými vlky, ale... Nah, ne ale... Ale jo, ale zas. Je pěkně hnusnej. Ale hnusně pěknej.
„Ňákej fakt?“ povzdechl jsem si, otočil hlavu do strany a mimoděk pronesl: „Mám docela rád oranžovou barvu.“

Ne, že bych byl nějakej zaujatej vůči vlkům odlišných barev, ale... Zrzci byli problémoví. Vždycky jsem v jejich okolí zažil nějakej dost divnej problém, kterej mě deptal ještě hodně dlouho. Teda... potkal jsem jednoho zrzka, ale celý to jejich pokolení bylo úplně proti přírodě. Měli prostě v krvi to, že byli úplně k ničemu a asi by nebylo na škodu, kdyby jich ubylo. Stejně, k čemu jim ta jejich barva byla? K ničemu se nehodila, nikam nezapadala. Není trochu nemístný být zaujatý vůči barvě? Nah, já jsem černej – byl jsem –, já si to můžu dovolit.
Už jsem stáčel svoje kroky, že nechám to oranžový inviduum na pokoji, protože jsem s tím nechtěl mít vůbec nic společnýho, ale v tom se z jeho hrdla ozval ten skřek, kterým mě zdravil. Tělem se mi prohnala vlna zhnusení. Jak jenom ze sebe dostanu, že na mě promluvil zrzek? Krátce jsem se na něho podíval, sjel ho pohledem, abych se fakt ujistil, že se mi to nezdá a nakonec jsem jenom odtažitě kývl na pozdrav. Očekával ode mě snad nějakých slov? To prosim pěkně ne.
Než jsem se však nadál, hned na mě vytasil kartu ohledně mojí barvy. V hlavě se mi prohnala otázka, jakou lež vytáhnu na něho. Tu o tom, že máma byla bílá a otec černej? Že jsem bratr Života a Smrti? Že jsem moc dlouho ležel na sluníčko? Že jsem ve skutečnosti dvěma vlky, kteří do sebe moc rychle narazili? „Narodil jsem se chudý. Matka měla jenom na polovinu barvy do mýho těla,“ vypadlo ze mě nakonec. Co to zase bylo za blábol?

//Západní Galtavar

Měl jsem docela chuť se praštit pořádným kamenem do hlavy, abych se probral z toho nostalgického přemýšlení nad dobami minulými a vlky, kteří už prostě se mnou nechtějí mít nic společného. Bylo jich totiž sakra moc a nebylo nic, co bych mohl udělat s tím, aby se snad vrátili nebo se mnou mluvili. A to jsem si nedávno na seznam přidal další, ale ty čert vem. Nezáleželo mi na nich. Stejně jako na většině těch minulých, ale přeci jenom tam bylo pár, který jsem tak úplně neodsuzoval k smrti, když se pohybovali v mojí blízkosti. Bla bla bla, stařecký kecy osamělého starce, ozval se mi v hlavě dosti přátelský hlas nad kterým jsem protočil očima a raději došel blíže k jezeru.
Dlouhou dobu jsem šel jenom po jeho břehu. Nechtělo se mi dovnitř lézt, i když osvěžení by v tom dusnu možná bodlo. Nechtělo se mi však v noci schnout, protože kdybych náhodou někde s sebou hodil o zem, mohl bych nachytat nějakou špínu do mokré srsti a další ráno by nebylo tak záživné.
Užíval jsem si navíc tu samotu, protože u jezera nikdo nebyl. Tedy až do chvíle, než jsem si všiml, že někdo má vodu až po břicho a ráchá se v ní. Koutky tlamy mi povisly, jak nenápadně projít okolo? Nechtělo se mi s nikým dvakrát mluvit. Nechtěl jsem si udělat tři nepřátele v jeden den, to bylo i na mě moc.

//Jedlový pás

Dostal jsem se z lesa a počasí nebylo o moc lepší. Přišlo mi to naopak mnohem horší, ale zase tráva byla příjemnější než stání mezi stromy, kde se teplota neskutečně moc držela. Zároveň mě to ale všechno tak nějak štvalo. Prošel jsem severní část země už takovým způsobem, že jsem prakticky na všechna místa měl nějaké vzpomínky a přes určité z nich jsem se nedokázal dostat. Zatnul jsem zuby. Nedaleko odtud byl ten les s vysokými stromy, kde jsem poprvý a snad naposledy v životě obměkčil svoje srdce a někomu přiznal, že ho mám rád. Bylo to nevinné, nic romantickýho, ale přesto jsem to udělal. A jak to dopadlo? Už roky jsem tu vlčici neviděl. Taky nedaleko odtud byla ta pláž, kde byl ten zrzek. Divný zrzek, kterého mě vyšší síla nutila ochraňovat... a mít rád. Děsný vlk, děsná zkušenost. A tohle samotné místo? Lievenne. Neskutečně moc dlouhý čas strávený s ní. Nejdřív mi přišel zcela promarněný a k ničemu, ale čím déle to bylo, tím víc mi přišlo, že jsem si ty chvíle užíval. Protože nebyla úplně plochá a jednoznačná jako ostatní a nešlo jenom o plané řeči o ničem. A tu jsem neviděl už kolik let? otázal jsem se zároveň, dlouze vydechl a šel dál. Mířil jsem k dalšímu místu, na které jsem určitě musel mít nějakou vzpomínku, ale tak nějak jsem nad ní už nechtěl přemítat. Vzpomínání mi začalo dost vadit.

//VVJ

//Ragar

Přišel jsem si poměrně dost pod psa, ale aspoň jsem už nebyl nahoře v horách, kde mi mrznul zadek. Nějak jsem nechápal, co jsem zase provedl, že se to ukázalo jako moje vina, ale co na tom? Neměl jsem být na tyhle věci po těch letech už docela zvyklý? Jeden si nikdy nezvykne, že za všechno na světě může on sám, povzdechl jsem si, zakroutil nad tím vším nechápavě hlavou a šel dál.
Prošel jsem okolo Smrti bez jediné myšlenky, že bych se vydal za ní. Nic mě tam nelákalo a ani se mi už nějak nechtělo ani umírat. Chtěl jsem zjistit, co všechno dokážu svalit ještě na sebe, než ostatním začne být podezřelé, že za to může ten černobílý vlk. Kdy na mě asi uspořádají hon? ušklíbl jsem se, trochu zvolnil krok, zvedl hlavu k nebesům a skrze větve stromů hleděl na oblohu. Blbě se mi dýchalo, nefoukal žádný vítr a obloha byla zcela prázdná. Zvláštní noc, nepěkná noc, nelíbila se mi. Ale ani jsem nebyl fanoušek léta. Měl jsem rád jaro. Ne kvůli barvám, květinám nebo novým začátkům, ale kvůli... Ani vlastně nevím proč. Ale já taky nevím věcí. Další povzdech. Sklopil jsem hlavu a šel dál.

//Západní Galtavar

//Meinere se nepere
Šla bych tam, ale jsem líný hovado jít tak daleko :c

//Tak došourám zrzavou prdel k Meinerovi.

//Tak jestli chceš, doval ho na půl cesty a napiš mi kam :D

Občas jsem vzpomínal nad tím, kdy jsem začal magii a všechny nechutný zvěrstva považovat za takovou normálnost, že jsem jimi už nebyl nikterak vykolejen. Formující se želva, kterou jsem prostě jenom pronesl, že bych chtěl, mi začala nadávat, protože jsem do ní dloubal tlapou. Naklonil jsem hlavu do strany, tupě zíral na to stvoření a díky srdceryvnému výlevu pochopil, že mi nějaká vyšší moc jenom tak neplní přání pro nic za nic, ale může za to Želvák. Takže prostě jenom chtěl vidět, jak budu týrat další zvířata. Ještě mu nedošlo, že nejsem úplně v pořádku? nechápal jsem ho. Ani trochu. Vidět sám sebe očima někoho jiného, automaticky se označim za divného jedince, který nemůže být v pořádku, když si ani nedokáže ujasnit, jakou barvu má mít jeho srst.
Pronesl jsem svá slova bez jakékoli výčitky. Chtěl jsem je říct, protože jsem věděl, že to bude pravda. Nepatřil jsem do smečky a navrhnout mi něco takového bylo holým nesmyslem. Uznávám, že jsem byl na území smečky, což o ledasčem vypovídalo, ale jak bylo řečeno, jenom jsem doprovázel Riveneth. Byl jsem však upřímně překvapen reakcí Želváka. Naježil se, byl připraven mě napadnout, zatímco já pořád seděl na zemi a tiše si mručel nad faktem, že se mi v hlavě vrhají ty všechny zlé vzpomínky na podobné věci. Napadení od Megan, slova od Coffina, menší... menší ublížení na zdraví vlčeti, celá záležitost s tím vlkem, kde jsem potkal Riveneth a bohužel i Želváka. Zábavné odpoledne. Nebo to, jak se mi jedna stará rašple zakousla tak hluboko do nohy, že jsem myslel, že o ni přijdu. Za vše nakonec vždycky můžu já. Mohl bych ale konečně také za svoji smrt, kterou jsem si strašnou dobu přál. To by bylo fajn, ne? A způsobil bych Želvákovi trauma, že musel někoho zabít – opět by to bylo moje vina. Tichý hlásek v mé hlavě se začal smát – já měl sakra pravdu. Předpovídal jsem budoucnost, že budu napaden pro to, co jsem řekl. A řekl jsem svou předpověď, že toho bude litovat. A k tomu se schylovalo. A já se zase ztratil ve svých myšlenkových pochodech... Sakra.
„Jenže já neříkám ne,“ pronesl jsem mimoděk, nebo jsem snad něco takovýho řekl? „Proto bys to měl vzít raději zpátky, mně ve své smečce nechceš,“ zakroutil jsem nad tím hlavou. Neplánoval jsem říct ano, ale ani jsem neříkal ne. Na kladném rozhodnutí bychom stejně byli biti oba dva. Já bych už nikam nikdy nesměl a on by získal toho nejméně příjemného vlka a připoutal ho navždy ke svému území.
Vstal jsem, neplánoval jsem toho dne umřít, nějak se mi toho dne nechtělo. „Byla to jen přátelská rada,“ hlesl jsem s mělkým posměšným povzdechem nad sebou samým a rozhodl se, že mi zadek mrznul už dostatečně dlouho. Bylo načase pohnout se dál. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že bych snad měl Riveneth obeznámit, že mám u ní dluh za rybu a doprovod, ale pak mě napadlo, že bude lepší držet tlamu. „Ale na tom nezáleží.“
Z jakéhosi osobního pravidla jsem se neloučil, pokud jsem neodcházel od někoho, na kom mi záleželo, nebo s kým jsem se chtěl znovu vidět. Loučil jsem se tak možná se dvěma nebo třemi vlky v životě a bohužel, ani jeden z nich k nim nepatřil. „Neboj, už sem nepáchnu,“ houkl jsem pouze k Želvákovi, aby věděl, že se může zase uklidnit a hrát si na hodnýho.

//Jedlový pás

Byl jsem svědkem zcela nevídané události, ze které jsem tak trochu cítil, že se mi zvedá krevní cukr, žaludek se mi stahuje a ta ryba se mi pomalu vracela krkem s jediným cílem – vyplout zpět na boží svět. Už jsem byl svědkem mnoha situací, ale obvykle to bylo něco nechutného a bolestivého, na což jsem si už popravdě zvykl, ale na nějaké ty sladké a krásné serepetičky jsem nebyl zvyklý.
S lehce zakloněnou hlavou jsem sledoval, jak Želvák vítá Riveneth ve smečce a když ta na to začala remcat, jak si toho váží, otočil jsem hlavu do strany a lehce vyplázl jazyk na důkaz vlastního zhnusení. Tyhle zvrácenosti by se neměly dít před cizími. Hlavu jsem hned na to vrátil s normálním (tedy úplně nepřítomným) výrazem hleděl na ty dva a čekal, co z nich ještě vypadne. Vylejou si srdce a budou vlčata? Pracuje to takhle? Ne? Asi ne, no... Nevadí.
Cítil jsem se se v tom prostředí nesvůj a to se odráželo na mém chování. Vždycky jsem se snažil být kompletně neutrální ke všemu a nedělat nic, co by jakýmkoli způsobem nějak ovlivnilo moji náladu nebo postavení k ostatním, ale být poblíž smečky, Riveneth a Želváka bylo prostě něco tak nepřirozeného, že jsem cítil, jak se mi v hlavě přepalují obvody a věci se mi tam špatně spojují, což má za následek prapodivné chování a nějaké idiotské prohlášení typu, že bych strašně moc chtěl ochočenou želvu. Protože jsem toho neměl dost. Želvy žijou u vody... Zajdu tam, napadlo mě, krátce jsem se ohlédl k jihu (snad), ale nemusel jsem. Něco mě udeřilo do kraje oka, přimhouřil jsem ho, vrátil hlavu a nechápavě hleděl na jakousi modrou kouli, která se kousek formovala. Ale ne, já už fakt nic nechci, zasténal jsem. Proč se někdy nemohlo splnit to, že chci umřít nebo chytit velkou rybu? Proč jsem musel dostávat podobný kraviny?
Vstal jsem, nechápavě se podíval na Želváka, který se nepřímo přiznal, že to je jeho chyba, přiblížil se k želvě, usadil se a hrdě tlapou začal klepat do jejího krunýře. Nejdříve lehce, poté trochu silněji. Kolik toho vydrží? A nemyslel jsem zrovna želvu, ale Želváka, protože tohle mu posledně dost vadilo.
Zaujatě jsem klepal do želvy, sledoval Želváka, pokoušel jeho trpělivost, ale pak se zastavil. Prudčeji jsem plácl do želvy, tlapou ji odsunul dál od sebe – netušil jsem, jestli náhodou nekoušou –, nadechl se a prohlásil: „Tohohle budeš litovat, jestli svoje slova nevezmeš zpět.“ Pomalu jsem cítil, že se mi do těla prolévá zase ta černá nálada, která kdysi ovládala celé moje tělo. Nenávist a odpor vůči všem a všemu, co pro mě mělo znamenat něco dobrého. Vždycky se to totiž obrátilo ke kompletnímu fiasku, ze kterého jsem sova vyvázl živý.

//Unfair, Meinere tady oxiduje a nic nemá >:((

//Do smečky nepatří, bohatství je naše! :D Fal

//no one cares, Meinere je host, na hosty musíte být milí

//Dostal želvu, to mu jako nestačí?!

Práskač práskařský s křídlama jak netopýr mě práskl, že neumim rozeznávat zvířata. Už léta jsem se mohl pyšnit jedovatýma očima po matce, byl jsem poměrně dobrý v tom, co mi bylo dáno, ale měl jsem problém poznat zvířata. Jako ale na moji obranu, kdo měl čekat, že vrásčitý zvíře z kamenem na zádech bude úplně normální a reálný. V jakym světě to sakra žijeme? odfrkl jsem si s pohozením hlavy lehce do strany. Ještě Riveneth do mě rejpala s tim, jestli jsem si něco náhodou nezapomněl. Sebeúctu, vůli k životu a ego. To všechno jsem někde vytratil a neměl jsem ponětí, kde, takže to ani nešlo najít. Možná ukrást?
Odfrkl jsem si ještě při vzpomínce na to, že jsem neznal želvy, ale rázem jsem si uvědomil, že jsem poměrně dlouho ani netušil, jak vlastně vlčata chodí na svět a že slunce a měsíc nejsou jeden a ten samý objekt na obloze. Nebyl jsem zrovna pozorný a chytrý vlk, takže asi tak. A stejně by mě furt zajímalo, kam přes den chodí hvězdy a proč se každou noc vrací do stejný polohy...
Riveneth se přiznala, že se bála jít sama v noci lesem, což už byla poměrně velká pravda, proč jsem šel na sever. Abych jí tohle mohl do smrti připomínat, že jsem já musel jít, protože ona se bála.
Možná až naivně jsem si myslel, že se mi někdo bude věnovat. Byl jsem totiž vetřelec na území smečky a... Všem to bylo zase úplně jedno a stalo se ze mě pátá noha u jelena, která neměla opodstatnění a jenom překážela dojemné řeči Riveneth o tom, že by strašně moc chtěla domov, protože ji nikdo nemá rád a přitom celičký život nechce nic jiného než statného samce, který by se o ni postaral a nuznou smečku, která by pochlebovala, až bude čekat ty statné potomky svého frajera. No a Falion v téhle mojí představě byl ten silný alfa s mohutným hrudníkem a zjizvený od všech rvaček, pomocí kterých uchránil svou smečku před zkázou.
Zvedl jsem hlavu... Na co jsem to sakra myslel? Jseš v pohodě? zeptal jsem se sebe samého, chvíli hleděl na oblohu, přemítal sám nad sebou, a když mi došlo, že mé duševní zdraví je už zcela pryč, vrátil jsem hlavu dolů a upřeně se podíval na Faliona, jako kdybych v té obloze viděl jeho nejtemnější tajemství, které se snažil skrýt. „Chci si ochočit želvu,“ pronesl jsem se vší vážností. Už jsem měl hada a hroudu hlíny. Chci. Želvu. Hned.

//Srry, furt jsem se psychicky nedostala přes to, že jsem se musela vrátit a nechtělo se mi psát q-q

Představa, že se o mě má postarat Riveneth mě děsila. Protože nebyla zrovna moc dobrá, co se týkalo starání se o ostatní. Nebo možná byla, ale já si toho nikdy nevšiml. Ale to určitě ne, nejspíše byla stejně nemožná a marná, jako jsem byl já. „Ne, ne, ne, zadek mám jak na trních,“ odpověděl jsem krátce na její otázky, kterými se mě snažila víceméně jenom znemožnit, ale to mi nevadilo. Já se totiž dokázal dokonale znemožnit sám a nahrávky ostatních jsem pouze využíval v to, aby moje ztrapnění bylo mnohem větší a bolestivější... I když otázka, koho to vlastně mělo bolet, protože mně to bylo jedno.
Falion tedy zmizel stejně rychle, jako se objevil a nechal mě tam Riveneth. Peklo na zemi. Otočil jsem hlavu pryč, zcela nepřítomen sledoval studené okolí a nebyl schopen pochopit, proč by tam někdo měl chtít žít. Kosa, zima, chlad, mrzne... Nechutný. Divný vlk, divná smečka, divné místo, povzdechl jsem si, krátce se podíval k Riveneth a dodal: divní členové.
Netušim, jak dlouho jsem nevnímal, ale Falion se mezitím vrátil. Jak nějakej pták (nebylo to trochu proti přírodě?) dopadl na zem a tahal z nás důvod, proč se můj zadek dostal tak moc na sever. Dobrá otázka. Riveneth samozřejmě hned vytáhla tu nejirelevantnější věc, která neměla ani žádný příběh a myslela si, že tím kdo ví co dokáže. „Byl jsem sem dotažen násilím,“ obeznámil jsem krátce Želváka. „Vyhrožovala mi a brala mi věci. Je to děsná straka, neztratilo se vám už náhodou něco z úkrytu? Měli byste to překontrolovat.“ Zcela jsem Riveneth ignoroval. Docela se mi už chtělo odejít.

// Dvakrát kolem mně ta ťava prošla, ale ani jednou jsem neměla mobil :c! Pošlu ti fotku jídla nebo něčeho

//Gratuluji, právě sis až do 17. zaparkovala vlka :D Teď jsem dosedla na letiště a jestli Riveneth nenapíše dk půlnoci, nic tady nebude ode mě :D (teď mám šanci se ještě nudit)

Nikdy jsem tak trochu nechápal, proč nás vlastní matka nehodila smečce na krk. Určitě by se našel někdo, kdo by se zželel nebohé vlčice s třema parchantama, kteří řvali hlady a nezabrali tolik prostoru, protože velikosti taky moc nenabrali. Ale ona to nikdy neudělala... Nechápal jsem tu vlčici. Možná se za nás nebo za sebe prostě tak moc styděla. Já se na druhou stranu dodnes stydím za ni.
Riveneth oproti mně vyzkoušela už tři smečky. Střídala je očividně docela dost. Co vlky vůbec tak moc táhlo ke smečkám? Pocit klidu a bezpečí? To jsem já naopak cítil sám. Tak proč tady sakra stojím? Nepřijdu k nim... Jdu prostě říct ahój vlkovi, kterýho taky neznám. Jsem starej. A nudnej. Potřebuju si najít zábavu. Tiše jsem si mlaskl, přešel poznámku Riveneth, protože jsem k tomu neměl co říct a raději jsem čekal... Na to, až se k nám snese ten okřídlenej Želvák, aby řekl jenom ahoj a následně zmizel s tim, že se o mě má postarat Riveneth. Však se nedokáže postarat ani sama o sebe! „To vždycky lítá po všech čertech?“ zajímalo mě. Vlastně ani ne. Spíš mě ty jeho křídla štvaly.
Posadil jsem se, hekl a následně se i svalil na zem jako padlý zvíře, který jsem předtím nechytil. „No tak se o mě teda postarej,“ vyzval jsem ji. Dovolil jsem si toho dost, ale ona sama do tý smečky nepatřila, takže meh.