Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uvědomoval jsem si, že mnoho mých názorů a nahlas pronesených myšlenek by mohlo kdekoho urazit, pobouřit a dát mu důvod, proč mi nakopat zadek. Ale to mě nezastavilo, abych ty myšlenky pronášel nahlas, protože jsem beztak věděl, že nikomu na mě nezáleží natolik, aby si dali tu práci s tím, aby se mě pokusili poučit nebo třeba napravit. Většina mě nechala takovým, jakým jsem byl a pouze mě soudili pohledem, kterých jsem si všímal. A sem tam jsem zachytil i jejich myšlenku, ale to jsem nedělal zrovna rád. Chtěl jsem tu magii jenom z důvodu, abych já sám byl před nimi chráněn.
Tahle šedá vlčice se však zdála, že pro ní existence a celý svět byl stejným trnem v patě a některé názory trochu sdílela. Hlavou jsem se pokusil podívat tam, kam poukazovala, ale bylo to přesně to místo, kde bylo více smeček a já se jim z moc dobrého důvodu vyhýbal. „Ty máš snad taky nějaký komplexy proti smečkám?“ otázal jsem se nechápavě. Že by druhý vlk mého druhu? Nutno podotknout, že já sám byl namyšlený egoista, který měl určitou moc, ale stále se považoval za slabocha, protože jsem zkrátka takovým byl. A bohužel jsem nepatřil ani mezi pány světa, ale mezi ty vyhnance, které nikdo nechtěl a ani nikoho nezajímali. „Dělej si s nimi co chceš, ale je jich poměrně dost, tak abys neskončila jako rohožka před jeskyní,“ prohodil jsem lhostejně. Neměl jsem důvod, proč se starat o životy jiných a o jejich bezpečnost. Jako jo, sem tam jsem jim pomohl, ale jestli se poté rozhodli jít skočit ze skály? Jejich problém, já si svoje odbil a nenesu za ně jakoukoli odpovědnost.
„V týhle zemi se děje dost divností. Tornáda, vlci se mění na ryby, stařešiny okusují nohy, draci vraždí nevinné... Dost divností a blbostí, takže i na to zemětřesení dřív nebo později narazíš.“ Zkrátil jsem seznam toho, co se mi tady už stalo. Ten drak a Megan bylo z toho všeho nejhorší. Snad je už mrtvá a její mrtvola je ohlodána červi, kteří se jako první pustili do těch nechutných rudých očí, zaskřípal jsem zuby nad vzpomínkou nad vlčicí, která se nejdříve pokusila zabít černého ničemu a potom za ním dolézala a vysvětlovala mu, proč měla právo to udělat. Neměla žádné.
Vlčice zůstávala nadále jízlivou a sarkastickou. Zamlouvalo se mi, jak dokázala udržet tu tvář nepříjemný mrchy, protože většina zdejších se naopak snažila hrát na pravý opak – milí sluníčkáři. „Ještě jsem mrtvolu neviděl,“ pronesl jsem klidně, „takže bych si to rád odškrtnul ze seznamu.“ Po chvíli mi však došlo, že vlastně viděl. Však si ho sám zabil. To jsem už ale nahlas neříkal.

„Mě taky ne,“ zamumlal jsem s kratším dodatkem. „Prostě rovnou zabít, proč to nějak prodlužovat nebo dělat těžší?“ Alespoň mamča se tim řídila, potom se mě pokusila alespoň přizabít a nakonec jsem zdrhnul, takže jsem tu a mám dokonce většinu svýho těla stále na sobě. Ucho sice z části pryč, ale co s tim jeden nadělá... „Ale sem tam by se někdo vykastrovat měl,“ pronesl jsem jednu svou myšlenku nahlas. Nebyla milá a docela urážela určitou část populace, ale na tom mně nezáleželo a ona se taky nezdála, že by zrovna byla vlkumil. „Nižší inteligence, řídká srst, rudý oči, prostě špatná genetika by měla jít pryč.“
„Snad se podlomí půda a budeš v ní pohřbena s mýma koulema,“ zahlásil jsem zasněně. Jaká to božská smrt, kterou by kde kdo ocenil. A trochu vtipná. A nechutná. A vůbec, tohle byla věc, kterou jsem měl pohřbít sám se sebou a ne s cizíma. Celý život jsem se bál toho, aby mě nějaká vlčice dostala do kouta a teď tu nějaký po pár minutách nabízim svoje mužství. Jsem zoufalá a nesmyslná existence, povzdechl jsem. Byl jsem vážně k ničemu.
Pomohl jsem dalšímu vlkovi. Trochu jsem si vylepšil karmu, to přizabití jednoho vlčete šlo zase trochu do ústraní. To už je taky řada let, povzdechl jsem si. Tehdy tam byla i Vločka, která měla tolik slušnosti, že o tom ani nemluvila.
Očekával jsem řev, doufal jsem v něj. Nebo nějaká nadávka, prokletí, zkrátka cokoli. Ale ne, ona musela dělat velikou dámu, byla ticho a pouze pak vyplivla tu větev a začala mi zpívat, zatímco já se z jazyka snažil dostat její špinavý chlupy. Nutno podotknout, že to byla pěkná a urážlivá písnička vzhledem k tomu, že ji musela vymyslet na místě, zatímco trpěla bolestí. Ve chvíli, kdy jsem chtěl prohodit, že zapomněla na to postavení na přední, vlčice se zhoutila k zemi a zůstala ležet na zemi. Nad jejím počínáním jsem dlouze vydechl čumákem, fakt byla tak pitomá, že se o to pokoušela? Nebo to byl druh sebepoškozování?
Usadil jsem se zpátky na zem. Mohl jsem už odejít, ale zajímalo mě, jestli si zase něco neudělala. Protože pak bych mohl dostat další písničku, že jo. „Jaké šlechetné,“ hlesl jsem k další narážce na moje mužství, které bylo stejně pochybné jako to, že je země placatá.
„A teď už mrtvá seš?“ zajímalo mě.

Netuším, proč jsem měl nutkání dloubat do tý vlčice a zkoušet, jak moc jí ta noha bolí. Chtěl jsem to prostě zkusit, ale zároveň jsem nechtěl, aby mě naštvaná hryznula třeba do nohy. Kdo ví, jestli neměla nějakou nakažlivou chorobu, kterou by na mě přenesla. Jestli ale ta její nemoc způsobovala, že se chovala jako jízlivá mrcha, tak jsem tu nemoc už dlouho měl a očividně to bylo něco genetickýho. „Tak to musíš bejt dost ztracená existence,“ mlaskl jsem krátkou reakci. Lenost byla už dost k ničemu vlastnost a to jsem moc dobře věděl, protože jsem tim docela dost trpěl. A trochu si to i užíval, abych byl upřímný.
Z nějakého divného důvodu pokračovalo nadále téma na moje koule. Něco, co jsem vůbec nepoužíval a považoval to jenom za věc, která mi překážela v běhu. Což byl docela vtip, protože já neběhal. „Ále ne,“ zakroutil jsem lehce hlavou, „daruji ti je. Aby sis pamatovala, co za nekulíka ti zachránilo zoufalej zadek.“ Upřímně nebylo mým snem nosit svoje mužství na krku. Stačilo mi tam to jedno vejce. Ze kterého se líhnul had. To zní v tomhle kontextu mnohem nechutněji, než jsem si původně myslel. Překvapivě jsem nad celou tou představou zamrkal a raději stočil zrak k té zoufalé vlčici na zemi.
„Zazpívej mi koneckonců o čem chceš, oboje bude to nejlepší, co mě za poslední dobu potkalo,“ opáčil jsem ohledně nabídky. Rozhlédl jsem se okolo sebe, měl jsem začít makat. Tlapou jsem k ní posunul jeden klacek, aby se do něho zahryzla. Kdyby řvala jak pominutá a někdo byl na blízku, kdo ví, z čeho bych tady byl obviněn.
Konečně jsem s nějakým důvodem dloubl do tý její nohy. Jenom jsem potřeboval zjistit, jestli už třeba není studená a nepřijde o ni. Bohužel ne. „Možná tě trochu oslintám, ale neměl bych mít žádnou přenosnou chorobu,“ oznámil jsem ji předtim, než jsem její nohu chytil, abych mohl trhnout, jak mi řekla, že mám udělat. Je možný tu nohu urvat? napadlo mě... Ale ve chvíli, kdy jsem už škubal.

Očekával jsem další setkání s tím slabším pohlavím, které má ve zvyku se mě pokusit zabít. Místo toho jsem poznal sarkastickou mrchu, která nepřestávala s těmi jízlivými poznámkami i přesto, že očividně trpěla bolestí, kterou se snažila zakrýt. Výjimečný a vítaný jedinec, pomyslel jsem si a vesele si vyslechl urážku na mou stranu, že jsem úplně zbytečný jedinec, který by měl raději chcípnout. Tentokrát to byla poznámka na moje mužství. „Pokusila se o to, ale minula a ukousla mi kus ucha,“ odpověděl jsem jí pohotově. Byl jsem na podobné urážky zvyklý. Kolikrát jsem ale urážel timhle způsobem pouze sám sebe. Tuhle urážku jsem docela oceňoval.
Moc jsem nechápal, proč bych jí měl pomáhat s tim, co si sama udělala. Mohl jsem já snad za to, že ona byla neschopná? „Seš tak líná, že si ani sama netrhneš nohou?“ nechápal jsem. Mohl jsem to obrátit v menší slovní hříčku "tak to si radši trhni nohou", ale uznal jsem, že to není zrovna moc dobrý, tak jsem si to raději nechal pro sebe.
Slibovala mi, že mi neukousne hlavu za to, že jí pomůžu. Jaká velkorysá nabídka. „Díky, ale můžeš mi klidně ukousnout ty koule,“ usmál jsem se sarkasticky. Stejně je k ničemu nepotřebuju. Moje pokrevní linie měla chcípnout už minulou generaci.
Zůstal jsem sedět na zemi a čím déle jsem seděl, tím více mi bylo jasné, že vlčice povolí a hle, bylo tomu tak. Já bych nepovolil... Měl jsem totiž furt koule, kde jsem shromažďoval svoje ego a to mi nedovolilo uhnout. „Postavíš se na přední a zazpíváš mi ódu na moje dokonalý oči?“ Už jsem vstával, stejně jsem se nudil, takže bych udělal něco pro čirou zábavu, ale ještě jsem se do práce nehrnul. Chtěl jsem vědět, jak moc je zoufalá.

Pomalu jsem se posadil na zem, hleděl na šedou vlčici, jak si tam leží na tý zemi a přemýšlel, jestli bych neměl... prostě něco udělat. Nejdříve jsem ale potřeboval zjistit, co s ní vůbec je, než jsem mohl něco udělat. Nebo neudělat. Viděl jsem, že se hýbe, takže jsem nějak nepředpokládal, že je mrtvá. Pokud to není nějaký nový druh dýchající mrtvoly.
Lehce jsem naklonil hlavu do strany zrovna ve chvíli, kdy vlčice vydala naštvané zamručení. No, takže mrtvá nebyla a ještě se mi tak trochu omluvila, že je živá. Omluva přijata. Ale trochu jsem z toho byl zklamaný. Společnost mrtvoly by byla zajímavější.
Vlčice zůstávala ležet na zemi, což napovídalo pouze tomu, že jí není ve skutečnosti moc dobře, ale já vůbec netušil, co s tím mám dělat. Nebyl jsem ten, kdo jiné léčil, ale ten, kdo jim obvykle ubližoval. Když jsem byl vyprovokován. Nebo naopak oni ublížili mně. To druhý bylo častější... Chtěl jsem se zvednout a odejít, protože tady jsem neměl co dělat. Možná tak jenom čumět, nebo se pokusit dát blbou rádoby vtipnou radu, ale nějak jsem na to neměl. Místo toho po mně ta vlčice chtěla, abych jí nahodil rameno. „Chceš, abych se poblil?“ vyhrkl jsem ze sebe se znechuceným vystrčením jazyka a odvrácením hlavy do strany. Ani jsem nechápal, co s tim mám dělat. „Já nepomáhám, obvykle ničim. Můžu ti třeba rozdrtit nohu nebo dvě,“ navrhl jsem na oplátku. Jedna bolest překoná tu druhou, takže bych teoreticky pomohl. A pak by si akorát musela najít někoho, kdo by opravil ty nohy, no...

//Medvědí řeka

Nejlepší na tom lese bylo, že ten vítr alespoň trochu utichnul. Stromy se sice chvěly a vydávaly docela děsivý zvuky, ale aspoň jsem nebyl pod takovým náporem, který mi cuchal srst. Už tak jsem vypadal jako neorganizovaná koule něčeho. Několikrát jsem se oklepal, podrbal a snažil se svou srst co nejvíce urovnat, aby byl dost jasný přechod mezi bílou a černou. V té chvíli mě taky napadla jedna otázka... Mám rozdělenou i kůži? Jako jestli je část tmavší než ta druhá. Bylo by to logický. Bohužel byla tma a já se v sobě nechtěl moc hrabat, takže jsem to nezjišťoval a raději tuhle odpověď nechal nezodpovězenou.
Vydal jsem se hlouběji do lesa. Nechtělo se mi zůstávat na jeho kraji a stále jsem sázel na náhodu, že se něco super děsnýho stane a já na to budu moct ještě pár dnů vzpomínat. S předstíraným nadšením jsem kráčel lesem, rozhlížel se okolo sebe a chvěl se při představě, co mi tenhle pitomý svět zase přinese pod nos.
Bohužel nic zvláštního, pouze nějaký vlčí pach. Zoufale jsem si povzdechl, čekal jsem něco zábavnějšího. To přišlo v zápětí... Pach krve. Takový slabší, ale vycházel ze stejného místa jako ten pach vlka, který se tu díky větru všude tetelil. To už zní zajímavě, zašklebil jsem se a pomalu se vydal po pachu. Očekával jsem super místo činu. Krvavou vraždu kde narazím pouze na chladnoucí znetvořené tělo a pachatele na útěku. A já bych ho chytil. Srazil k zemi. A zeptal se ho, proč ho zabil. A on by namítl, že nikoho nezabil. A já bych řekl něco jako "jo, jasně" a šel dál. Protože co mi je po cizích vraždách. Sám jsem byl párkrát už málem ten, kterej byl zavražděn, takže tak...
Pro moje zklamání jsem nenašel znetvořenou mrtvolu, ale vlčici. Povzdechl jsem si, to bych radši našel tu mrtvolu. Každopádně ležela na zemi, krvácela a snad i umírala. Možná. Potřeboval jsem to zjistit. „Seš mrtvá?“ zeptal jsem se mumlavým, spíše lhostejným hlasem. Na co jsem se měl jako jinak zeptat?

//VVJ přes Mahtaë

Vítr mi házel veškerý bordel do očí a já tak sotva viděl. Šel jsem víceméně už jenom po paměti, kterou jsem neměl zrovna nejlepší, protože jsem nežral mrkev. Ale za to hodně ryb. A možná jsem po nich i trochu smrděl... Jo a měl jsem hlad. Ale počasí zrovna nebylo stvořené pro nějaké loven, takže jsem nechal hlad hladem a raději šel dál. Ani jsem netušil, kam jsem vlastně mířil. Nikdy jsem neměl žádný cíl a jenom jsem se snažil přežívat, když už to žití mi moc nešlo. A přitom bych si mohl vést takový bohémský život! zvolal nějaký hlas v mé hlavě, ale absolutně jsem ho nepochopil... Proč bych měl zrovna já žít bohémsky? Však ani nevim, co to slovo znamená! Ale zní to jako dobrý slovo, takže hej, ukončil jsem své krátké přemýšlení.
Pokračoval jsem tupě ve svém nebohémském životě. Trochu jsem změnil směr, v hlavě měl otazníky, protože jsem netušil, kde se vlastně nacházím, ale konečně jsem v dálce viděl nějaké stromy, což mohlo být buď super nebo děsný. Jedno z toho určitě a mně bylo vlastně jedno, co mi to přinese, takže jsem šel dál.

//Křišťálový lesík

Vlk z nějakého důvodu zrzavej vlk zmizel jako prd ve větru a ponechal mi pouze neskutečný bolehlav, kterému jsem nerozuměl a ani se mi dvakrát nepozdával. přišlo mi, jako kdyby se můj mozek odrážel v lebce jako nějaký míček. Na chvíli jsem si strčil hlavu pod vodu, abych tu bolest zahnal, ale moc to nepomohlo. Spíše se mi hlavou jenom rozjela zima, protože vítr foukal jako zběsilý a po zemi vytvářel tornáda, který jsem... sakra dlouho neviděl a snad jsem o nich jenom slyšel. Srst se mi na těle vlnila, vítr hýbal celým mým tělem a došlo mi, že není zrovna moudré a chytré zůstat na nějakém otevřeném prostranství. Mnohem chytřejší bude najít nějaký les, kde mě může rozdrtit padající strom! uvědomil jsem si vesele. Ironicky vesele. Ale představa smrti se mi zase zamlouvala.
Na chvíli jsem se zamyslel, ale poryv větru mě probudil ze snění. Nedůtklivě jsem si zamručel a s námahou se vydal pryč od jezera. Nutno podotknout, že jsem z toho počasí měl trochu nahnáno, nebylo totiž normální... Jenže to tady vůbec není nic, co to sakra řešim, mrmlal jsem si, zatímco jsem šel podél dost známé a slavné řeky.

//Medvědí řeka podél Mahtaë

Mozek jsem měl jako v jednom ohni. Furt mi přišlo, že se tam něco uvnitř pokoušelo řvát a probudit mě z těch éterických myšlenek na rezavého, se kterým jsem už plánoval, že budu sakra dlouho. Uvažoval jsem, kam bychom mohli jít, co dělat, jak si zařídit život. Já. Já s někym. Já si neplánoval ani večeři. A najednou jsem musel uvažovat, kde seženu jídlo pro dva. Co když nemá rád ryby? Budu muset lovit na dvakrát! Nebo se naučit jíst jiný věci... Byl jsem už sice starý na to, abych měnil jídelníček, ale dobře. Třeba mi to pomůže trochu přibrat a srovnat si váhu. Nebo mě to zabije.
Rezavej mi odpověděl, že hodlá dělat, co se mu v tomhle světě líbí. To znělo fajn... Rád bych se k němu připojil, ale kdo ví, co mně se vlastně líbilo. Takže se budeme řídit jím, není problém, bude zábava, uchechtl jsem se lehce, lehce otevřel tlamu a potichu řekl: „To zní fajn.“
Lehce jsem naklonil hlavu, krátce se zasmál a pronesl jenom lehce: „Už mi řekli, že vypadám děsně, ale tohle ještě vážně ne.“ Jeden sebedestrukční vtip ještě nikomu neublížil.
Sám jsem nechápal, jak jsem se dostal do téhle pozice a už se po mně snad chtěl nějaký další krok. Však já byl tak blbej, že jsem ani netušil, jak vlastně chodí vlčata na svět. Natož abych znal věci, které tomu všemu předcházejí! Počkat, tohle stejně nejde... Nebo jo? Byl jsem trochu z toho všeho zmatený. „Dobrá otázka...“ Nechtělo se mi odcházet, něco mě u toho vlka furt neskutečně moc drželo, ale do háje jsem netušil, co mám dělat.

„Je to až neuvěřitelné,“ vydechl jsem s povytažením koutků nahoru... To jsem už dlouho neudělal. V celém tělem jsem cítil divné svrbění, ale nepřišlo mi, že podrbání by tomu všemu pomohlo, protože tohle bylo něco úplně jiného a zcela nového. Bojoval jsem s tím, abych to udržel na uzdě, protože jsem netušil, co se stane, pokud to uvolním. Absolutně jsem totiž netušil, co to je, odkud to pramení, ale dával jsem to za vinu tomu rezavému... I když jako ne tak za vinu, jako že by mě štvalo, že za to může on, ale spíše jako... Prostě jsem věděl, že je to způsobené jím, ale bylo mi to jedno. Jenom jsem se prostě bál toho, co se stane, pokud to uvolním na plno. Kousl jsem se do jazyka, tělem mi totiž projelo další chvění, jakmile do mě rezavý dloubl čumákem. Jako nějaký spouštěč...
Vyzýval mě, abych cokoli udělal, ale já byl v tomhle trochu nesmělý. Chtěl jsem něco udělat, to ne že ne, ale prostě... Se mi to trochu příčilo s tím, jaký jsem. Navíc jsem ani netušil, co si mohu dovolit a nechtěl jsem to ani zjišťovat. Co kdybych ho vyplašil a na dobro ztratil? Stále jsem se hryzal do jazyka, sledoval každý vlkův pohyb a pomalu vstával. Chtěl, abych něco udělal, ale co, sakra?
Jeho poslední slova asi zapůsobila... nejlépe. Ať jsem v sobě držel cokoli, rozhodl jsem se to nadále nedržet a prostě zkusit, co si mohu dovolit nehledě na to, co se může dále stát. Tělem mi projel kompletní elektrický výboj, srst na těle se mi trochu naježila, jazykem jsem si přejel po tesácích. Mozek už tělo moc neovládal, spíše pouze intuice spojená s myšlenkami na jednoho jediného vlka. V mysli jsem měl zatemněno a jediné světlo poukazovalo pouze na rezavého, kterého jsem chtěl mít zkrátka... hodně, hodně moc blízko u sebe. A protože mě předtím k tomu vyzval, udělal jsem to. Předními tlapami jsem ho srazil na zem. Trochu bezohledně a nehledě na sílu, ale v té chvíli mi na tom moc nesešlo. Chtěl jsem jen udělat to, co chtěl, abych udělal. Obkročmo jsem si stoupl nad jeho tělo, když ležel na zemi, trochu k němu sklonil hlavu a pološeptem se zeptal: „Co děláš po zbytek svého života?“

//

Lehce jsem nadzvedl hlavu nahoru a rezavého si prohlédl. Byl hezký, šarmantní a neodolatelný? Těžko říct, možná ne, třeba byl pravým opakem, ale nějaká část mojí hlavy, která byla hlasitější než ta logická část řvala, že on je sakra moc hezký, nehorázně šarmantní a pěkně neodolatelný. Nechápal jsem, jak ta část může být tak hlasitá, ale kompletně přeřvala veškerou logiku a já ji stejně ani neposlouchal, protože ta řvoucí část se mi v té chvíli líbila mnohem, mnohem více. „Dal by se tak popsat,“ zamumlal jsem tiše s jistou dávkou přemýšlení.
Lehce jsem si olízl čenich, hlavu naklonil lehce do strany a tak nějak pohnul rameny v náznaku, že nevím, co by z toho mohl mít. „To záleží na tom,“ povzdechl jsem si dlouze, zatímco se rezavý neustále přibližoval a nakonec mě i lehce dloubl do hrudi, což mělo za následek, že jsem tak trochu vynechal jeden nádech. Rezavý se mezitím posadil vedle mě, zatímco já ani neměl dokončenou větu. Ani jsem tu větu nějakej neplánoval dopovědět, protože jsem se zcela ztratil v myšlenkách a v tom, co jsem chtěl říct. Místo toho jsem jenom střihnul uchem, které z velké části už ani nebylo. „Já se těhle věcí nebojim.“

//Už dva dny přemýšlim, co to je půluch a pak mi to došlo :))

//Dneska zkusim odepsat (je na to nice doba, furt mi žilami koluje alkohol :'))

„Tam, kde je i má sebeúcta,“ opáčil jsem. Nechtěl jsem být sprostý, jinak bych zcela jasně řekl, kde se obě dvě ty věci nacházejí. Nebylo to pěkné místo, ale zase bych tam docela dost vlků poslal jenom tak na dovolenou. Nekonečnou dovolenou, ze které by se už nemuseli nikdy vrátit. A možná bych tam šel taky, dodal jsem si. Taky jsem na to místo patřil a bylo mi jasné, že by mě tam mnoho vlků milerádo poslalo. Jenom byli tak slušní, že mi to ještě neřekli do očí.
Chování toho rezavého vlka mi vůbec nedocházelo. Snad se nejdříve snažil chovat jako odtažitější hrdina, kterému na ničem nezáleželo, ale zároveň se choval jako nějaká dámička, která se bála ušpinit si tlapy. A přitom to byl vlk. Něco s nim bylo kolosálně špatně, ale horší na tom všem bylo, že se mnou to v té chvíli bylo ještě horší. A nejhorší na tom všem ještě bylo, že to jeho chování se mi líbilo. Že prostě byl, jaký byl a nechoval se tak, jak by se vlk chovat měl.
Už tak jsem k tomu vlkovi byl dost blízko a uznal si, že tahle vzdálenost stačí. Posadil jsem se, jakmile z mé tlamy vyšla ta prapodivná a cizí slova s nejcizáčtějším tónem, který jsem ze sebe dokázal vyloudit. Místo toho se kroků ujal zrzek, který se přiblížil tak nebezpečně blízko, že mě to nejdříve vyděsilo, ale jako... Příjemně mě to vyděsilo, protože stačil už fakt jenom miniaturní kousek a dotkl bych se ho. A pak bych zakřičel jako malá holka. Místo toho jsem dostal pouze krátký nával teplého vzduchu, který mi cukl koutkem lehce nahoru. Hypnotizoval jsem toho vlka pohledem, sledoval pozorně každý jeho pohyb a každé slovo, které přitom pronesl. Oči jsem protáčel, jak moc se hýbal okolo mě. Jednou mi cukl bok, když se ho dotkl ocasem, ale než jsem ten fakt stačil zpracovat, zase byl přede mnou a dokončoval tu větu, která mi dala chvíli na pobrání. Protože ty mezery byly až moc dlouhé na můj slepičí mozeček. „Raději bych se toho ujal s... někým.“ Před posledním slovem jsem nechal krátkou mezeru. Chtěl jsem totiž říct jeho jméno, ale jak se kruci jmenoval? Nebylo trapný se ho na to ptát? Žaludek se mi trochu zcvrkl, když jsem ta slova pronesl, ale srazil se ještě víc, když jsem dodal: „Nechceš mi s tim pomoct?“

Občas jsem skutečně moc chtěl, abych si bral k srdci urážky, protože by to znamenalo, že ve mně zůstala alespoň kapka nějakého citu. Ne, že bych byl úplně bezcitný, ale moje spektrum cítění procházelo pouze znuděním, znechucením a naštváním. A to přeci jenom nebylo dostatečné množství na to, aby vlk mohl žít plnohodnotný život. Svym způsobem jsem byl postíženej... „To je dobrý, ono i označení za slizouna má něco do sebe,“ opáčil jsem zrzavému. Další menší kopnutí do vlastního mrtvýho těla, ale co. Řekl jsem o sobě už mnohem horší věci.
Každej mohl někdy plakat, ale já ne. A hodně dalších určitě taky neplakalo, protože v životech neměli nic, co by za nějakou tu slzu stálo. Vedli nudné životy o ničem, nic dobrýho, nic špatnýho, takže netřeba nějaké té slzičky na uvolnění pocitů. Stejný u mě, netřeba slz. „Až si jednoho krásného dne vyleju srdíčko, udělám to doslova,“ vydechl jsem s jakousi známkou, že tohle dáme k ledu. Těžko říct, jestli jsem tu narážku na to, že si vyleju krev ze srdce, až mi ho někdo vyrve, podal správně, ale co. Nemusel všechno taky chápat. Já věděl, o co šlo a to bylo nejpodstatnější. Nebo ne, ale nechtělo se mi to lépe vysvětlovat. Byl jsem líný...
Někdo hluboko v mém mozku se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, ale já nedokázal odpovědět. Moje tlama nespolupracovala s mozkem. Jako to nikdy, ale většinou tam byl náznak jakéhosi spojení, ale teď tam bylo vzduchoprázdno, mozek se odrážel od stěn lebky bez jakékoli orientace a jazyk jel v rytmu totálního šílenství, kombinoval nejpodivnější kombinace slov a vyléval je přímo před zrzkem, kterej z toho byl v sedmym nebi. Krátce na to, co jsem ten nechutnej nesmysl pronesl, se mi otočil žaludek. Nejdříve jsem si myslel, že budu zvracet, ale pak se ukázalo, že to zvracení nebylo, mozek se zastavil a vyplivl mi do mysli něco ve smyslu, že to, co jsem řekl, nebyla jako zas taková hloupost a možná to je dost reálný. Udělal jsem jeden krátký krok vpřed. Pak další a další, ale ten byl už fakt jako poslední. S každým krokem jsem se trochu narovnal, hlavu naklonil lehce do strany a zeptal se: „Jak moc to situaci mění?“ Ale ten klasický znuděný a sarkastický tón byl pryč... Jako kdyby mě opustil nejlepší přítel.