Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokrčil jsem rameny. Odpověď na tuhle otázku jsem neznal. Megan se mi snažila vysvětlit, proč udělala to, co udělala, ale ve mně pumpoval vztek a ona si v té chvíli hrála na oběť, i když to já málem zemřel. „Snažila se mi namluvit, co zlého jsem provedl, ale ve výsledku? Můj problém byla má existence,“ odpověděl jsem krátce. Docela mě zajímalo, kde je Megan konec. Doufal jsem, že hnije někde v zemi, zcela zapomenuta svým okolím a nenáviděna. Zasloužila si to. Společně s mojí matkou, která by při nejlepším mohla ležet vedle ní.
Styx zmizela a já si pomyslel, že už pochopila to, že jsem špatná společnost a odešla. Nechal jsem to být, zůstal jsem ležet na zemi a přemítal nad tím, že bych se mohl trochu vyspat a poté se vydat někam dál do neznáma. Sotva jsem se však uvelebil a zavřel oči, Styx byla zpátky a já trochu nechápal, kam zmizela a proč. Mluvila dál, reagovala na má předchozí slova o tom, proč nemám rád vlčice. „Jsou morbidnější, vlci nemají takovou potřebu drtit slabší,“ dodal jsem krátce. Vlci měli jakousi hrdost, která jim nedovolila rvát se se slabšími. Jejich ego by trpělo jako pes.
Další otázka už bylo mimo vlčice a jakékoli rvačky a trpění. Zajímala se, jestli se někde může schovat před světem a vědět, že nebude nikým rušena. „Jsou tu místa, která se trochu skrývají před světem, ale kamkoli může někdo přijít. Není tu nic, co bys mohla nazvat úkrytem, pokud si nějaký skutečně nepřivlastníš.“ Za ty roky jsem prošel hodně míst, ale na žádném se dlouho nezdržel. Vždycky se někdo přicpal...
„Roky,“ hlesl jsem ještě na tu poslední. „Budeš se toulat, bloumat a ztrácet. Tuna míst, tuna vlků, tuna cest... Je tu toho moc. Ani nevím, zda jsem byl všude.“ A docela jsem všechno projít chtěl.

//Spokojená?

Možná jsem byl trochu víc škodolibomyslný, ale zamlouvalo se mi, že jsem v tomhle světě nebyl jediný, kdo se prolétl ve vzduchu díky tomu, že narazil na silnějšího vlka, který si potřeboval dokázat, že je něco víc na někom, kdo ještě nenavštívil Života a Smrt. Já to zažil s Megan, Styx očividně s jakousi Naomi, kterou jsem neznal, ale v hlavě jsem si dokázal udělat její jasný obraz o tom, co za vlka je. Stejně protivná a namyšlená vlčice, jako byla většina zdejších. Už to vypadalo jako nějaký povinný rys předtím, než se vstoupí na zdejší území.
Dokáza jsem si v hlavě poměrně živě představit, co všechno s ní dělala. Až na ty borůvky, to mi přišlo víceméně komické, ale nesmál jsem se tomu. Protože jsem si přeci jenom podobným prošel a tenhle stav si nikdo nezasloužil. To ponížení a bezmoc byla tíživá a i po letech dokázala slušně stáhnout žaludek zlostí a studem. „Prošel jsem si podobným,“ hlesl jsem. „Ale u mě se jednalo o to, že mi bylo řečeno, jaký šmejd a špatný bratr jsem,“ dodal jsem se zamumláním. Hlavu jsem měl položenou na zemi, ani jsem ji nezvedal a má slova tak trochu zanikala. Rozhlížel jsem se pomalu okolo sebe, zachytával věci okolo sebe a přemýšlel, zda mám něco říct. Lítost nebyla na místě (a neuměl jsem to), výsměch také ne. A už vůbec ne příslib pomsty. I když v mém případě jsem něco takového Megan slíbil. „Už rozumíš tomu, proč nemusim vlčice?“ houkl jsem místo toho. Až na jeden případ se mi ještě nestalo, aby mi tohle udělal vlk. Jenom vlčice.

„Dal bych ti ho,“ namítl jsem bručivým hlasem, jako kdyby se mě snad její slova nějak více dotkla, „ale dát ti jeho, musel bych ti dát i ten přívěsek a nejsem si zcela jist, zda už se mnou nesrostl.“ Mluvil jsem tentokrát i pravdu, žádná hloupá lež, díky které bych se chtěl vymluvit z toho, co jsem dělal. Hlavu jsem měl předtím odvrácenou, ale na krátko jsem ji stočil k Styx, abych se podíval, co za výraz nasadila poté, co jsem jí takhle upřel vlastnictví hada, kterým by mohla někomu trochu zavařit. netvářila se nadšeně, ale ani dvakrát naštvaně. Hlavu jsem tak mohl spokojeně vrátit do původní pozice k nebi.
Nějaká moje část si přála, abych už konečně zmlknul a věnoval se svému dlouhému mlčení. Namluvil jsem toho už poměrně dost a ani jedna má věta nestála za to. Akorát to bylo ztěžování na život bez toho, abych očekával, že mě někdo snad začne litovat. Volal jsem do nebe slova, která jsem v sobě držel už dlouhá léta a snad jsem čekal, že už budu konečně vyslechnut. Dlouze jsem si povzdechl, převalil jsem se zpátky na bok, trochu se zamračil nad faktem, že se Styx rozhodla zůstat blíže, ale nic jsem na to neříkal. Pouze jsem zareagoval na její otázku, jestli náhodou neznám nějakou vlčici jménem Naomi. „Existuje šance, že jsem ji někdy spatřil, ale netuším. Co ti provedla?“ zeptal jsem se na oplátku. Chtěl jsem, aby pro změnu mluvil někdo jiný a já si odpočinul. A uvědomil si, co za kraviny jsem to do té doby navykládal cizinci...

Koutkem oka jsem sledoval, jak se zvedá. Nejdříve jsem nerozuměl tomu, co jí tak rychle uvedlo do pohybu, ale rázem mi došlo, že tohle mělo na svědomí to, co jsem řekl. Tak nějak jsem totiž řekl, že jí dám něco, co mi už dlouhá léta patří. Tehdy jsem to našel v ptačím hnízdě, následně v něm objevil hada a teď jsem to někomu měl dát... I přesto, že jsem toho hada nenáviděl, odmítal jsem se ho ve skutečnosti vzdát, protože bez něho bych se cítil jako bez nohy. Ostatní pouze chtějí. Oškubou vlka o vše, co má a poté odejdou, pomyslel jsem si. Nebylo to nic vzácného.
Odvrátil jsem od Styx hlavu, jakmile se zeptala, jestli si ho může vzít. Dal bych jí toho hada, kdykoli. Ale když se objevil, to vejce zmizelo. Byla to trochu slepá ulička, protože bych se rád zbavil obsahu, ale nikoli skořápky. „Až zemřu, vem si to. Ale do té doby si to asi nechám. Potřebuju něco cítit u sebe,“ zamumlal jsem s odvrácenou hlavou a pohledem někam do tmy.
Cítil jsem, jak se mi naježily chlupy na krku, když na mě foukla, ale nějak jsem na to nedokázal reagovat. Vzpomínal jsem. Vybavoval jsem si Unesu a to, jak jednoho dne odešla a už nikdy se nevrátila. Jak to ostatní přešli a nikdy už o ní nemluvili. A jak jsem si já naivně myslel, že když převezmu místo toho, kdo bude krmit ostatní, budu pro ně důležitý. Styxina slova mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Očekával jsem nezájem, ale přesto jsem tim byl trochu překvapen. Doufal jsem ve výsměch nebo hrubé popichování, že si za to mohu sám. „Moji sourozenci byli jiní. Nebo spíše já byl jiný než ti dva,“ odpověděl jsem, i když jsem tušil, že na těch slovech nezáleží. Dříve mě štvalo, že jsem se od nich tak moc lišil. Oni byli po matce, já po otci. Kde byla spravedlivost?

„Klidně si ho vem,“ zkonstatoval jsem. Neměl jsem ho rád a vážně jsem netušil, čím jsem si ho vysloužil. Proč zrovna u mě si Smrt usmyslela, že já bych měl mít nějakýho hada, kterýho ani nemohu ovládat, protože si žije vlastním životem. „Už se mnou nějakou dobu je a kámoši zrovna nejsme,“ dodal jsem po krátké odmlce. Ani jsem nebyl kámoš s golemem, ale to protože to byl kompletní tupec. Nebo spíše se nezdálo, že by ho něco okolo zajímalo, záleželo mu pouze na vlastním štěstí a jeho štěstí spočívalo v tom, že si hrál s přírodou okolo sebe. „Je jedovatej,“ odpověděl jsem, jakmile jsem přestal přemýšlet nad tím golemem. Což byla jiná kapitola, kterou jsem moc Styx říkat nechtěl. Pořád jsem nechápal, jak fungoval, k čemu byl a proto raději jeho zamlčení. „Nezabije tě to, asi, ale... Není to vážně nic příjemnýho.“ Zatim jsem to schytal od něho jenom já a vážně to byl zážitek, kterej si člověk nechce zopakovat. Krásné na zmatení nepřítele, menší pomstu, vytvoření výhody v boji, ale nic, co by šlo využit jako nájemný vrah. Protože by tím jedem nikoho nezabil.
Nevím, proč jsem přemýšlel nad ničením mysli. Nedělal jsem to. Pouze jsem ostatní nechával, aby si hráli se mnou, jak se jim jenom líbilo. Styx odpověděla, že s myslí si můžou vyhrát více. Souhlasil jsem s tím. S dlouhým výdechem jsem si položil hlavu na zem, chvíli jsem ležel na břiše, ale po chvíli jsem se přetočil na záda, abych mohl koukat na oblohu skrze větve, které jsem si zapletl pro sebe jako přístřešek. Moc jsem toho tedy neviděl, ale stačilo mi to ležení, protože mi to pomáhalo na rozbolavělá záda. „Když jsem byl malej, znal jsem jednu vlčici, díky které jsem nejspíše ještě naživu. Nejdřív byla vždycky tam, kde jsem ji potřeboval a poté se začala vzdalovat. Nenápadně, postupně, ale pravidelně si dělala odstup a mizela z mého života. Vnímal jsem to, ale nalhával jsem si, že tomu tak není. A když pak doopravdy odešla, připadalo mi, jako kdyby se celá moje mysl zcela sesypala. Všechna možná zmizela, všechny ty myšlenky na to, že si to pouze nalhávám, se staly lží. Prostě zmizela a zanechala za sebou jenom spoušť. Nedlouho na to mi někdo drtil tělo svými zuby a drápy, ale víš co? To první bolelo mnohem víc, protože to nesrostlo do jizev, ale zůstalo to navždycky otevřené.“ Moc jsem se rozmluvil. Vzpomínal jsem na to, co se stalo před dlouhými lety, ale stejně jsem to nedokázal nijak překonat. Unesä pro mě byla důležitější než matka, ale opustila nás. A hlavně mě.

V hlavě jsem si stále opakoval ne, ne, ne. Nechtěl jsem na něj myslet, nechtěl jsem ho vidět, nechtěl jsem ho mít ani u sebe. Proklatá Smrt, zavrčel jsem si v hlavě. Vlk ani kolikrát neví, čeho se vlastně bojí, dokud si svou vlastní fobii nezačne nosit na krku. Tiše jsem polkl, neodpovídal na Styxinu otázku a raději to nechal být. Trvalo jí totiž jenom chvíli, než mi položila další otázku, ve které zakomponovala i odpověď. Lehce jsem přikývnul, stočil zrak k tomu vejci na krku a přemýšlel, proč jsem to vejce ještě nehodil někam do řeky. Kde bych zas něco takovýho našel? Nikde. Proto jsem si to vlastně nechával. „Objevil se tam už po letech. Asi mě proklela Smrt,“ zamrmlal jsem v odpověď. Minimálně se objevil až poté, co jsem byl u Smrti posledně. Od té doby jsem ostatně také přišel o svůj vlastní stín a krátce na to přišla i ta hrouda hlíny, která pořád rostla a rostla. Ale ani on se už dlouho neobjevil. Posledně díky Riveneth, ale ta si sama našla svýho vlastního mazlíčka.
Zpětně jsem si všiml, že moje vysvětlení nedávalo smysl. Prostě jsem byl předpojatý vůči vlčicím, protože jsem jim dával za vinu svůj ničemný život. Ale kdo mi to mohl mít za zlý? Matka mě nenáviděla, Unesä opustila, Vločka se vytratila, stejně tak i Lievenne, Megan mě málem zabila, Laura měla stejně vždycky raději Delivena, ostatní se mi jenom posmívají a považují mě za méněcennou socku. „Slova mnohdy stačí. Činy ničí tělo, slova mysl. Co myslíš, můžeš kreativněji zničit tělo nebo mysl?“ položil jsem jí takovou menší otázku. Zažil jsem oboje. Mysl podle mého byla horší a bolela déle.

Vytvářel jsem si v hlavě seznam, co dále bych mohl říct. Střídal jsem vtipný a idiotský fakt s trochu vážnějším, který mě skutečně v život štval, ale netušil jsem, co s nimi dělat. Možná mi na těch věcech už trochu nezáleželo, protože se všechno stalo tak dávno, že jsem už ani nemohl předstírat, že mám nějaké následky. Teď už jsem to považoval za stálou změnu své osobnosti, se kterou jsem se poměrně dost smířil a nehodlal jsem to měnit. Pokud tedy nepřijde ještě nějaká další změna... Kdo ví, co za průser by se zase muselo stát, povzdechl jsem si. Už jsem toho zažil tolik, že už ani nemůžu být novými věcmi překvapen.
Styx se smála, snad tomu o počtech. Jinak bych trochu pochyboval o její empatii... I když jsem vlastně netušil, co to empatie je. Jenom jsem tušil, že to souvisí tak trochu s tím, jak jinej cítí svoje věci vůči jiným, ale kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti s touhle věcí. Tiše jsem si mlaskl předtím, než Styx pronesla, že má několik otázek. Tiše jsem zamručel s pozvednutím čumáku, aby se pustila do otázek. Hned první byla ohledně hada. Krátce jsem se zamyslel, protože jsem netušil, jak ho popsat a bál jsem se, že by se mohl ukázat. Nechtěl jsem to. Pekelně jsem se soustředil na to, aby se neobjevil, že jsem prakticky zapomněl na tu otázku. „Jedovatý had, zelený, nepříčetný, prostě na nic,“ zkrátil jsem to a stále doufal, že nevyleze. Furt jsem netušil, jak mu poroučet.
Tak trochu jsem se bál, že by mě mohla Styx požádat o lov, ale trochu jsem se z toho vykroutil tím, že lovit prostě neumím.
Očividně byla spíš zaujata faktem, že nemám rád vlčice. Nedivil jsem se jí, taky bych se musel ohradit, kdyby mi někdo řekl, že nemá rád černobílý vlky. Víceméně se však jenom ptala, proč tmu tak je a neřvala na mě hned, jak to zjistila. „Je to zobecněná nenávist. Na tomhle světě je tak moc vlčic, které nesnáším a málo, které mám rád. Na jednu dobrou je tu deset špatných.“ Nijak jsem tím neodpověděl na její otázku, ale nechápal jsem, proč jí na tom záleží. Byl jsem úplně cizí vlk, kterého s největší pravděpodobností už nikdy neuvidí. Lehce jsem pokrčil rameny. „Ani nevím, kdo ve skutečnosti jsi. Jenom tu celý den ležíš a mluvíš. Moje první dojmy k vlčicím jsou vždy záporné a pak buď pomalu stoupají nebo klesají. Jako u normálních vlků, kteří začínají na neutrálu.“

Díky svému provizorní přístřešku jsem déšť už moc nevnímal, ale při pohledu dál jsem si všiml, že už zase tolik neprší a snad ty kapky jsou už jenom pozůstatek toho, co odkapává z větví. Aspoň tak se to počasí trochu umoudřilo, když už nic jiného. Trochu mě štvalo, že se opět blíží zima, protože to opět přinášelo pouze chlad a delší hledání suchého místa, kde bych se mohl na noc položit. Třeba letos konečně umrznu, napadlo mě. Ta krátká myšlenka na smrt mě potěšila, ale i znepokojila zároveň. Ostatně jako každá. Možná, že kdybych měl nějaký důvod existence, konečně bych na tyhle věci přestal myslet. Ale zatím nic, no.
Styx pomalu přestávala mluvit, jak jsem si všiml a já si to dával za vinu. Byl to můj talent. Dokázal jsem vlky unudit tím, že jsem vlastně kompletně bezcharakterní a rozhovor se mnou se nikdy nikam neubírá. Tiše jsem si pro sebe mlaskl. Nějaký hlas v mé hlavě se ozval, že bych se možná v těchto ohledech měl změnit, ale já okamžitě namítl, že změnu osobnosti jsem už trochu prodělal a na tu další jsem už starý. A se změnou osobnosti přicházela i změna zevnějšku a já už nic měnit nechtěl. Tentokrát bych šel zcela do bíla, ušklíbl jsem se. Šlo by to?
Styx s mým názorem na to, že se všichni snaží jenom ze sebe udělat chudáky, tak nějak souhlasila, ale svedla to na to, že jenom chtějí mou pozornost a lítost. Bohužel, já lítostí moc neoplýval. Nikdo mě nenaučil, jak se lítost vlastně cítí. „To bohužel narazili na špatného vlka,“ zkonstatoval jsem nahlas s dlouhým výdechem. Možná jsem byl trochu zakomplexovaný, ale vinil jsem ze svého chování společnost a ne sebe. Jsem jeden velký komplex, to je pravda, kterou nelze vyvrátit. Nahlas bych to samozřejmě nikdy neřekl.
Styx omluvu nechtěla, ale místo toho chtěla něco slyšet o mně. Nestyděl jsem se za to, kým jsem byl, kde jsem vyrostl a vlastně jsem ani neměl problém to říct nahlas. Jenom nikdo nikdy nechtěl slyšet, co vlastně předcházelo tomu, a co stvořilo něco, jako jsem byl já. Dlouze jsem se nadechl, dlouze vydechl a po dalším nádechu krátce řekl: „Mám nespočet sourozenců, ale znám jenom tři z nich. Mám panickou hrůzu z hadů, ale jeden se už pár let drží v mé blízkosti. Neumim lovit, zakrněl jsem v tom a proto žeru jenom ryby. Tak trochu oplývám nenávistí k něžnému pohlaví a zároveň závistí vůči všem samcům. Jo a neumim počítat.“ Bylo mi sedm? Pět? Jak šla ta čísla do háje po sobě? Nebo jsem snad byl starší?

Déšť na mě sice už tolik nepadal, ale stále jsem byl mokrý a bylo mi poměrně chladno. Bohužel, tuhle záležitost jsem už vyřešit neuměl. Musel jsem trpět ten chlad a doufat, že brzo uschnu. Nebo nastydnu a umřu. Myšlenky o smrti se mi množí jako pampelišky v létě, pomyslel jsem si. Byla to pravda. Pořád se to zhoršovalo, ale víceméně to bylo způsobené faktem, že jsem neměl jiné věci, nad kterými bych mohl přemýšlet.
Nějak mi hlava nebrala, proč by vlk měl jíst vlastní druh. Na druhou stranu, v hladu dělá vlk divné věci. Já se třeba kvůli hladu naučil lovit a obětoval jsem svůj život do spárů sirény, která mě cupovala duševně i fyzicky na cucky. Ale možná jsem díky tomu stále zůstal naživu. Kdybych neuměl alespoň něco ulovit, zemřel bych docela rychle a děsivě nechutně na vyhladovění. Tak nějak jsem cítil, že bych nejraději začal skřípat zubama, ale raději jsem se kousl do jazyka a snažil se o to, abych ho nepřekousnul. Byla to docela těžká záležitost.
Má slova očividně opět u někoho zapůsobila jako led. Želvák mi vyhrožoval, ona se chtěla postavit a očividně mě konfrontovat, ale bolest ji položila zpátky na zem a zůstala tak pouze u slov. Nechápal jsem, co ji natolik namíchlo – nebyli vlci rádi, když oni byli těmi chudinkami?
„Protože si vznesla námitku na můj čin. To vlci dělaj, když chtěj jiným dosvědčit, že oni to měli horší, že moje záležitost je malicherná a zbytečná. Dělají to všichni. Já řeknu, že mě vlastní matka nenáviděla, oni namítnou, že je nenáviděla matka a otcova prababička. Je to prosté,“ vydechl jsem dlouze.
Stejně jako u Želváka, i tady jsem pouze všechno konstatoval, prázdně pronášel a nemyslel všechno doslova a už vůbec nechtěl vyvolat šarvátky. Nenáviděl jsem je. Jenom jsem občas měl potřebu mluvit poté, co jsem dlouhou dobu mlčel. „Chceš, abych se ti za to prohlášení omluvil?“ vypadlo ze mě. Nebylo to sarkastické nebo nenávistné. Jenom jsem netušil, co vlastně vlci okolo chtějí a chtěl jsem to zjistit.

Počasí mě pomalu ale jistě přestávalo bavit. Nesnášel jsem déšť a mokrý kožich, jenže ono bylo složitý najít nějaký úkryt, když si veškeré zabraly smečky. Nebo alespoň ty nejlepší. A já byl stejně moc líný na to, abych si nějaký stálý našel, protože jsem obvykle na jednom místě nezůstal déle než pár dní. Rozhodl jsem se však, že už nebudu více tolerovat déšť na mých zádech. Krátce jsem zvedl hlavu, přimhouřil oči, sledoval větve s nazlátlými listy a bez dalšího dalšího přemýšlení použil trochu magie. Nechal jsem větve trochu rozrůst se a rozptýlit, aby de na mě dostalo méně kapek. Zároveň jsem trochu i zpevnil to listí, aby kapky nepadaly skrze ně. Nic světoborného, nic zcela viditelného, pouze pro moje vlastní pohodlí. Ale stejně jsem už byl mokrej.
Styx moji poznámku o mém kožichu přešla, takže s tím buď spokojená byla nebo vůbec. Obojí mělo ale za následek to, že se o tom přestalo mluvit a já se už nemusel namáhat s hledáním odpovědi, která se za ta léta už mnohokrát měnila. Od odporu k černé a vzhledu otce, přes názor, že nejsem nikdo až postavení, že svět se skládá z opaků a stejně tak i vlci a všechno okolo.
Větší reakce však přišla na mé prohlášení. Nebo respektive se mi tak trochu vysmála, jako kdybych ve skutečnosti neudělal vůbec nic. Tiše jsem si na tom zamručel, očividně jsem tedy nebyl ani v ničem provinilej a vlastně jsem byl sladký beránek, který byl nemilován neprávem. Svět mi dluží hodně milých slov, odfrkl jsem si.
Překvapeně jsem zamrkal. Z jakýho světa jsem to sakra pocházel? A z kterýho pocházela ona? Nějak jsem si nedokázal představit, že bych měl žrát vlastní druh... A bylo to vůbec morální? Ne, že bych se morálkou řídil, ale tohle bylo... Nechutný. Což jsem dal najevo lehkým nakrčením čumáku. Nic jsem ale z počátku nahlas neříkal. Nebyl jsem ten, co měl právo soudit a ani jsem to nedělal. Rád jsem poslouchal, co za nechutné osobnosti ve skutečnosti ostatní byli. „Jsem vždycky rád, když mi někdo nepřímo řekne, že můj život nestojí ve skutečnosti za nic, protože on to má horší,“ vydechl jsem úlevně. Sladký život, ale přesto hořké zklamání.
Přišlo mi ale, že jsem trochu začal chápat tu nevraživost vůči smečkám. Jestli proti jedné bojovala odjakživa, měla to pouze v krvi, že ty ostatní neměla ihned ráda. Já to měl podobně, ale moje nesympatie byla obsáhlejší. „Máš ještě něco, co v tvém životě stálo víc za nic než u mě?“ zeptal jsem se s mlasknutím, „třeba se začnu cítit lépe.“

Kdyby viděla do mé hlavy, mohla by vidět běhající čísla, vzpomínky a úplné zmatení. Snažil jsem se přijít na to, jak dlouho jsem už dvoubarevnej a jestli se tedy jedná o puberťáckou rebelii, mladickou nerozvážnost, krizi středního věku, nebo o stařeckou demenci. Nějak mi to nezapadalo ani do jednoho. Spíš to byla taková mladická rebelie, protože jakýkoli náznak vzdoru v pubertě znamenalo pouze ukousnutí ucha nebo skoro zbavení se jednoho oka. „Měl jsem svoje důvody a můj věk v tom bohužel nehrál žádnou roli.“ Vyhodnotil jsem tohle jako nejlepší odpověď. A taky jsem si nepamatoval, jak dlouho jsem už vlastně takhle byl. A tímhle jsem se to pokusil zamaskovat...
Nikdy jsem nečekal, že po světě chodí ještě někdo, kdo se zdá životem a existencí tak moc znuděný. Ona si sice dala nějaké poslání, za kterým se tupě hnala, ale přitom se zdálo, že jinak je kompletně dutá jako já. Beze snů, touhy, cílů nebo třeba alespoň naivních snů. Mnoho vlčic by se navíc bránilo při zjištění, že by snad měly navždycky zůstat samy. Týhle to bylo... jedno.
Její poznámka o mé černé a bílé byla přesně taková, jak jsem to původně zamýšlel. Černá a bílá, která značila dva protiklady, nepřiklánění se k ani hodným nebo zlým, den i noc, správná a špatná věc. Vše, které obalovalo to, že jsem ve skutečnosti byl nickou. Musel jsem si ale nad jejím návrhem odfrknout. Neříkal jsem tyhle věci nikomu, protože to nikoho nezajímalo a vše mohlo být později pouze využito proti mně. Avšak já tu musel být všemi tak moc neoblíbený, že mi už nic ublížit nemohlo a hodně bylo dokonce přítomných tomu, co jsem udělal. Zhluboka jsem se nadechl, zahodil veškerou svou soudnost a stud a hole řekl: „Jednou jsem skoro zabil vlče, které mi vlezlo do jídla.“ Kontext toho všeho bylo to, že jsme je s Vločkou a několika dalšími našli. Hladový a promrzlý, ale ani jednomu to nedávalo právo brát to, co bylo mé, bez dovolení. Nevím, jak to vlče dopadlo. Možná přežilo, možná ne, ale to nebyla již má starost. Kdyby přežilo, stále jsem měl na kontě jedno zabití. Jak budeš reagovat? optal jsem se ve své hlavě. Soustředil jsem na Styx zrak, vážně mě zajímalo, jak na to bude reagovat.
Vždycky jsem si myslel, že na rozdíl od ostatních mi na jménech nesejde. Přemýšlel jsem nad nimi, ale nikdy jsem se nevěnoval tomu, jak bych třeba měl pojmenovat svou imaginární rodinku. A přitom to rázem vypadalo, že to naopak já nad těmi jmény až moc přemýšlím a ostatní je hází, jak se jim zlíbí. „Páni, jaký to je?“ zamrmlal jsem zklamaně. Doufal jsem, že v tom byla nějaká hloubka, ale ono nic, ji měli rodiče rádi. Docela jsem jí záviděl.

Déšť jsem zaznamenal až po chvíli. Nejdříve jsem déšť nevnímal, protože jsem byl tak trochu arogantní pako, které myslelo pouze na sebe. Pak mi ale ten déšť i skrze větve začal smáčet srst a mně se to přestalo líbit. Měl jsem možnosti, jak to řešit, mohl jsem jednoduše použít magii a vytvořit si přístřešek, který by mě před deštěm ochránil. Jenže jsem se tak nějak nacházel před někým, kdo nenáviděl. Normálně bych dráždil hada holou tlapou, ale už jsem se o to párkrát doslova pokoušel a ten had nebyl zrovna nadšený. Jo a toho hada jsem měl furt na krku. Tentokrát jsem toho hada myslel jako Styx... Jejíž jméno znělo docela jako jméno právě pro hada. možná proto mi nesedělo. Ta sykavka na začátku zněla podezřele, nebezpečně a ta další sykavka na konci tomu všemu dávalo důraz, že přijde hryzanec, který bude bolet více, než si jeden myslí.
Většina vlků se rovnou ptala na to, odkud jsem přišel, že jsem takový, zatímco tahle vlčice se zajímala, která ta část je vlastně moje. Osobně bych byl vděčnější za to, kdybych byl původně bílý, protože ta černá mi prostě neseděla. Nesnášel jsem ji. Spojovala mě s vlkem, kterého jsem v životě neviděl, ale odjakživa jsem kvůli tomu musel trpět. Naopak bílí vlci... Unesä byla ta lepší část v mém životě. Stejně tak i Vločka. Černí vlci nosili jenom smůlu. „Byl jsem dřív černej. Potom mi přepnulo v hlavě,“ vysvětlil jsem krátce. Její poznámku o stáří jsem přešel bez poznámky a dokonce bez většího úšklebku. Na stáří jsem se docela těšil, nečekal jsem totiž, že se ho dožiju. Můj život měl být už dávno ukončen. „Dokud nevybledne zelená, všechno je v pohodě,“ zamrmlal jsem si spíše pod sebe. Kupodivu ta zelená nemizela... Divný. Nějak jsem nechápal, jak to vlastně může držet. A jestli nebylo jedovatý mít zelenou srst.
Po tom smíchu a prohlášení Styx jsem začal být trochu zmatený. Bylo jejím cílem zničit všechny vlky oplívající magii? Chtěla veškerou magii zničit? Co sakra bylo jejím cílem? A může se s timhle vůbec někdy usadit? Však je nemožný toho dosáhnout. „S timhle budeš navždycky sama,“ usoudil jsem a více to neřešil. Čím méně se budou vlci množit, tím lépe pro svět.
Musel jsem se ušklebit zmínce, že jsem vykonal hrdinský čin. Já byl pravého opaku. „Jsem vlk pravého opaku,“ hlesl jsem zkráceně. Více nebylo třeba říkat. Vlastně ano, měl jsem dodatek, který patřil ke konci jejího prohlášení, že mě její vnoučata nepoznají. „Svině žijí nejdéle,“ zamumlal jsem polohlasem, aby to nebylo moc slyšitelné.
Očividně jsme měli trochu opačný názor na to, jestli vzájemná nesnášenlivost může přerůst vlastně v sympatie, ale to bylo vedlejší. Mým hlavním cílem v životě nebylo hledat jakékoli sympatie k jiným, ale nevytvářet tak velký nesymaptie, abych jim dával důvod zabít mě.
Nebyl jsem moc dobrý vysvětlovač, takže jsem netušil, jak přesně říct, že má jiný jméno. A to přirovnání k hadovi mi přišlo zvláštní. Po jejím dodatku jsem trochu věděl, jak to vysvětlit. „Když řekneš většinu ostatních jmen, dá ti to pocit, že jim byla dána jména někým, kdo je měl rád a vedl je do světa, kde nebudou nikym trháni a drceni na padrť nenávistí,“ udělal jsem kratší odmlku předtím, než jsem pokračoval dál, „to tvoje zní, jako kdybys byla svými rodiči považována za jedovatého hada, který jim zabil půlku rodiny.“

Těžko jsem se mohl považovat za nějakou celebritu. Byl jsem prosťáček, který mohl maximálně upoutat svým zevnějškem, ale ničím dalším. Možná na mě pár vlků vzpomínalo jako na to nejnudnější a nejubožejší bytost, kterou potkali, ale těch taky mohla být pouze špetka. Má slova teda byla pouze dalším pitomým vtipem, který jsem pronášel, abych vyzněl zajímavě. Rozhodl jsem se však přilít trochu oleje do ohně s jejím prohlášením o celebritě. „O tomhle budeš vyprávět svým vnoučatům,“ zahlásil jsem hrdý sám na sebe. A vlastně jsem neměl vůbec důvod, proč hrdý být.
Nadhodil jsem, že určitě někdy potká vlka, který nemá rád magie, aby si s ním mohla vesele notovat, ale namítla, že ne vždycky stejný zájem znamená sympatie. „Společná nenávist vydá za mnoho,“ namítl jsem. Spojitost v nenávisti byla trochu jiná než v oblíbených věcech. Byla silnější a ne tak snadno se toho dalo zbavit. Vlk měnil svoje priority, místo červené začal mít rád modrou, ale celičký život bude nenávidět zelenou. Prostě tomu tak je. Nenávisti se těžko zbavit.
Začalo vycházet slunce a pro mě to znamenalo pouze další všední den, kdy se nebude snad dít nic divnýho a ani nebezpečnýho, co bych si mohl přidat na seznam. Už jsem z toho byl sakra moc unavený a neplánoval jsem další zážitek ani přežít.
Vlčice mezitím asi špatně pochopila mé prohlášení. Její jméno se mi zdálo divné, nějak mi nesedělo k těm, které jsem už slyšel, ale neřekl jsem, že se mi nelíbí. I když nelíbilo. Nelíbila se mi žádná jména. „Neřekl jsem, že se mi nelíbí. Jenom zní prostě jinak než ta, se kterýma tu chodí ostatní,“ objasnil jsem jí. S přicházejícím dnem jsem si tu vlčici mohl více prohlédnout. Měla zlaté oči, což mi nahazovalo myšlenku, zda tahle vlčice nemá ráda magie z toho důvodu, že by ji sama neměla. Nebo také mohla být jako jedna z těch, která měla zkrátka vlčecí oči, ale magii ovládat uměla. Těžko říct. Byla to pouze teorie.

Čím delší čas jsem s tou vlčicí byl (a nebyl jsem s ní zrovna dlouho), tim více mi někoho připomínala. Byla tu sice ta odlišnost, že zatímco tahle udělala něco, co jí přivedlo ke zranění a ta druhá by se nikdy do podobné věci nepustila a tahle mě ještě nemusela považovat za tak velkého ničemu. Ale jinak se mi zdály stejné. Svým chováním naznačovali, že nikoho jiného ve svém životě nepotřebují a z velké části to byla i pravda. Ale ve skutečnosti by jim ani tolik nevadilo s někým být, pouze měli problém v tom, aby měli na blízku někoho, kdo chápal, že nejsou úplně všední. S Lievenne jsem trávil poměrně dost času pouze vzájemnými urážkami a výkladem toho, proč jsem ničemná existence, ale vyhovovalo mi to a ani ona se nezdála, že by tím byla nějak zhnusena. A pokud ano, tak uměla to všechno dost dobře skrývat.
Trochu moc jsem se zamyslel. A vlastně jsem nechápal proč. Možná na mě s pokračujícím věkem přicházel sentiment a ohlížení za roky, které jsem promrhal všemi těmi myšlenkami, že si v životě vystáčím sám a nikoho nepotřebuju. A jelikož jsem to už vydržel tak dlouho, musela to být pravda. Mé odhodlání, že stejně se mnou vymře i Mistokeho a Laurencie gen, mi v tom odhodlání pomáhal. Tohle nesmí pokračovat. Co jsem měl tomuhle světu nabídnout? Genetika lhářů, podrazáků, narcistů a morbidních šmejdů.
Musel jsem se však vrátit do přítomnosti. Vlčice po mně chtěla mé jméno, aby věděla, koho má ohlásit. Snad to chtěla vědět, aby do příští písně mohla vměstnat mé jméno, nebo z důvodu, že chce prohlásit, koho tehdy v lese zabila. „Meinere. Možná si o mně slyšela. A jestli ano, tak lhali, ve skutečnosti jsem nic takového neudělal.“ Význam mých slov? Kompletně žádný, chtěl jsem jenom tu vlčici zmást, pobavit nebo trochu vyděsit, co jsem to sakra za monstrum, že by se o mně mělo mluvit. Tohle jde na seznam blbých vtipů.
„Ach, ano,“ vydechl jsem dlouze, zvedl hlavu k černé obloze a dodal: „Má poslední slova budou, aby byla o mé smrti věděla vlčice, které jsem nahazoval rameno. Můj vzkaz se k tobě určitě dostane.“ S druhou větou jsem sklonil hlavu a zazubil se výrazem, který říkal "to určitě".
Za ten život tady jsem potkal dost vlků, kteří se hnali k Životu a Smrti jako zběsilí, aby měli více než ti ostatní. Sám jsem tam byl, ale tohle vypadalo na vlčici, která se těm místům bude vyhýbat obloukem, protože v ní vře nějaká nevraživost, kterou jsem sakra moc chtěl znát. Jo, byl jsem zvědavej a chtěl jsem se v ní hrabat. „Určitě se jeden nebo dva, co tu magii nemusí, najdou. Můžete si udělat antimagický klub a šikanovat všechny ostatní,“ nabídl jsem. Klidně budu jejich pokusný panák a pomohu jim jejich urážky vylepšit. Jsem to ale ochotná duše.
Vlčice se krátce usmála a nevím, proč mi to u ní trochu naježilo chlupy na krku. Vypadalo to tak nepřirozeně a navíc to, jakým toónem pronesla své jméno. Snad jako by na něj byla pyšná! „T je ale divný jméno,“ zamrmlal jsem. Bylo akorát další do seznamu těch, které jsem nechápal. Mělo to význam? Byla to snůžka náhodných hlásek? Kdo ví.

Musel jsem přemýšlet nad tím, co má ta vlčice za problém. Chovala se od samého počátku nevraživě vůči všemu, co dýchalo a očividně jenom slovo smečka jí vařilo krev v žilách. V hlavě jsem se nad tím vším musel pousmát, protože to znělo jako dost šťavnatý životní a určitě dojemný příběh o tom, proč je jaká je a já ji za to nesmím soudit, protože si tuto životní cestu nevybrala. Nehodlal jsem ani soudit, to já nedělal. Pouze jsem ty kecy a výmluvy poslouchal a sám říkal, proč já mám právo chovat se jako kolosální blbeček, protože jsem to taky neměl vůbec jednoduchý. A taky jsem si to sám lehký zrovna nedělal. „Dojemné,“ broukl jsem tiše na její poznámku, že ty gallirejské smečky nemá zrovna po chuti. Já už tady byl pár let a poznal jsem za tu dobu jenom jednu jedinou smečku, která patřila Želvákovi. A zdálo se, že tam už nejsem vítán. A přitom jsem měl jenom blbý kecy jako vždycky, což ten Želvák už mohl vědět, ale asi ne... Co na tom, stejně jsem ke smečce nepotřeboval.
„Až po těch smečkách budeš trajdat a dělat jim za těžko, pozdravuj mojí sestru. Nevypadá jako já, nechová se jako já, je úplně jiná, ale pozdravuj, když na takovou náhodou narazíš. Nic nevzkazuj, nehledám ji, jenom se chci ohlásit, že furt žiju.“ Laura mi upřímně nechyběla. Asi bych byl smutný, kdybych věděl, že je mrtvá, protože z celý naší rodiny byla asi nejhodnější, ale nepotřeboval jsem ji blízko u sebe. Respektive jsem nechtěl, aby měla ona blízko mě. Já byl na nic osobnost a bratr. „I když kdo ví, jestli furt budu, až na ni narazíš,“ zamrmlal jsem si s odvrácením hlavy do strany. Život se mění každým dnem, tak kdo ví.
Vlčice zůstávala ležet na zemi a já byl znuděný s bolavým zadkem. Protáhl jsem si krk, svezl se k zemi, abych si tak lhostejně lehl kousek od ní a nepřestával jsem ji sledovat. Tak nějak jsem čekal, že po mně každou chvíli skočí, protože to všechno jenom hraje. Jak chce, ať i dělá, co se jí zlíbí. „Nemáš ráda magie?“ udivilo mě. Upřímně mě to udivilo. Protože zdejší prahnili po magiích. Chtěli být nejsilnější, největší, měli pitomý barevný kožichy a magický přívěsky. Nemluvím náhodou o sobě? Možná trošku. Ale já hledal magie, které udělají něco pro mě, ne pro ostatní. A většinu z nich jsem ani nechtěl. Jedna mi vzala stín a já furt nechápu proč... Proč nemám stín?!
Znechuceně jsem vyplázl krátce jazyk. „Ne, prostě jsem zvědavej,“ namítl jsem. Vidět mrtvolu nebylo pěkný, ale určitě nezapomenutelný. A já ty nezapomenutelný chvilky měl na rozdávání.
„Jak ti ostatní říkaj? Vypadáš na Hej. Nebo na Poslyš,“ zeptal jsem se. Jména mě vždycky zajímala. Nechápal jsem, jak se vybírají, co určuje to, jaké nám ostatní dají. Nebo jsem spíše nerozuměl tomu, proč se vůbec dávají. Když jsem ho dostal já, bylo mi dáno i poslání a prokletí. Chcípnout ryhle a nemilován. Moc jsem to poslání nesplnil.