Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë (ale jako fakt blízko Medvědí řece, ale ne u ní!)

Chvíli jsem se pokoušel počítat vlastní kroky, ale přestalo mě to dost rychle bavit. A nebylo to jenom z toho že jsem neuměl více než do deseti. Párkrát jsem to do deseti zopakoval, ale pak jsem začal docela dlouho opakovat slovo tři a pak mi začalo připadat, že jdu dokonce v kruhu a prostě... Počítání ne, musel jsem přestat. Místo toho jsem začal přemýšlet nad tím, proč vlastně kráčím k Životu a jestli bude vůbec natolik ochotnej, aby mi dal to, co chci. Jako snad jo nooo.
Chtěl jsem prostě, abych se jenom tak nezmrzačil. Prostě nějaký super vylepšení, který by zamezilo tomu, že budu prostě furt zmračenej nebo jinýma skoro sežraje za to, že mám blbý vtipy, který ostatní nechápou. Krátce jsem otočil hlavu k severu a pronesl: To je na tebe, ty Želváku vypleskaná!
Nabručeně jsem otočil hlavu zpátky k cestě a mířil dal. Už jsem tam sakra skoro byl. Snad. Nevim, ani orientace v prostoru mi moc nešla. Mohl bych zase počítat kroky..., napadlo mě. Zastavil jsem se, vykročil bílou nohou a začal: Jedna, dva, tři, čtyři, pět, osm, šest, deset, jedna, dva...

//Tenebrae

//Úzká rokle

Šel jsem zpátky po svých vlastních stopách k místu, kde jsem chytil ty ryby, ze kterých jsem se málem pozvracel. A to jako solidně. Žaludek jsem měl furt nejistý, ale zároveň jsem byl docela hladový... Na chvíli jsem se u té řeky zastavil, hleděl do jejích vod a dost přemýšlel nad tím, že bych se zase vydal chytit si něco k jídlu, ale... Strach nakonec zvítězil. Navíc zvracení bylo dost nechutný a chtěl jsem se tomu co nejvíce vyhnout. Bych to ani nevyzvracel... Spolkl bych to zpátky! Ještě nechutnější představa než zvracení. Ale já byl vlastně celej nechutnej.
Svým oblíbeným způsobem pomocí magie jsem přeskákal na druhou stranu řeky, přes kterou jsem šel už taky prostě mnohokrát. Vůbec jsem nechápal, proč jsem nezůstal na jedný straně řeky. Furt jsem jenom lítal sem a tam, jako kdyby na tom záleželo, ale nakonec na obou dvou koncích bylo stejné nic. Jedno se sice jmenovalo Smrt a druhé Život, ale ve výsledku stejné. Radši ale Života, hej. Ten cápek byl přeci jenom trochu příjemnější, i když bydlel taky na kopci jako kráva. Proč nemůže sídlit někde v údolí? Kdo to taky vymyslel tohle, mrmlal jsem si, zatímco jsem kráčel dále k jihu.

//Středozemka podél Medvěd řeky

//Opět promiň T_T

Sledoval jsem toho pomláceného vlka pod sebou. Nezáviděl jsem, že tak dopadl, protože kdyby se to stalo mně, tak bych asi už zůstal ležet na zemi a prostě se smířil s tím, že umřu pomlácenej takhle někde v nějaký rokli, kde mě bude sledovat nějakej nuzák, kterýho bolelo břicho.
Zakroutil jsem nad tím hlavou, pomalu vstal, protáhl si záda, málem se u toho ještě pozvracel, jak jsem měl žaludek stále na vodě a byl jsem rozhodnutý, že se vydám pryč. Problém bylo, že jsem neměl žádný cíl a ani směr, protože jsem prostě byl... bezcílný pako, který jenom přicházelo s novými a novými ránami. Měl bych okolo sebe nosit nějakou bublinu, která by mě před ranami ochránila, abych nedopadl jako tenhle chudák, napadlo mě, zatímco jsem přeskakoval po kamenech zpátky k řece. Nějak jsem nevěřil tomu, co se nachází nad druhé straně. Ještě jsem tam nikdy nebyl, takže jsem to nechtěl riskovat. Raději jsem se už držel toho, co jsem přeci jenom znal. A to jsem toho moc neznal...
Mohl bych jít dolů... Zastavit se u Života, napadlo mě. Ta myšlenka mě přepadla krátce, ale docela jsem se toho chytil. Přeci jenom Život sakra plnil přání a já měl zrovna nápad, co bych si tak jako přál no. Hada jsem měl nedobrovolně a stín mi taky utíkal sám od sebe, tak snad by něco mohlo vyjít, ne?

//Mahataë

Sledoval jsem, zda s začne hýbat. Kdyby ne, měl jsem v plánu ohledat mrtvolu, abych věděl, jak moc se liší od žijících a mluvících. Kdyby byl živý... Asi bych zůstal normálně na svém kameni a nijak se nehýbal, abych ho k sobě nepřilákal. Trochu netrpělivě jsem se zamračil, nedůtklivě trochu zapojil magii a koukl se do jeho hlavy, zda v ní má nějakou aktivitu. Něco málo tam hrálo, zakroutil jsem hlavou, zapudil tu magii a nadále sledoval vlka, která se už nějak ochomýtal a dával mi najevo, že je živ a možná i zdráv. Lehce jsem naklonil hlavu do strany, nadále jsem sledoval jeho počínání a čekal, co se s ním stane dál. Pořád tu hrálo nějaké možné zranění, že ano.
Nasál jsem okolní pachy, déšť sice omýval okolí, ale vítr ke mně přivál jemný závan krve, která musela vycházet z právě toho vlka, který se valil jako kámen přes rokli. Další zraněná duše do mé péče? ušklíbl jsem se. Nedoufal jsem v to. Nechtěl jsem se starat o zdejší nemohoucí, protože jsem nebyl žádná solidární pomoc. Možná tak pomoc do hrobu.
Vlk si mě však nijak nevšímal, místo toho se vydal napít a ignoroval svoje zranění. Velkej chlapec.

Žaludek jsem měl stále tak nějak na vodě i potom, co jsem se z toho přežrání vyspal. Bylo mi mdlo, trochu na zvracení, ale zároveň jsem cítil, že bych sežral celýho žraloka, abych se znovu nadlábl a mohl celou noc nadávat na to, jaký jsem idiot, že tolik žeru. Ale ten krátký blažený pocit z plného žaludku se vážně nemohl ničemu vyrovnat...
Možná jenom jeden jediný pohled. Rozlepil jsem oči, rozvaloval se v rokli na kamenech, chytal lelky, rozhlížel se okolo sebe a všiml si jedné pohybující se tmavé siluety, která kráčela co nejopatrněji dolů bez toho, aby si natloukla kokos. Jako správně společensky nepřátelský jedinec jsem zůstával na zemi, dělal mrtvýho brouka a doufal, že nebudu na pozadí kamenů vidět. Nepřestával jsem však jedince sledovat a jsem vážně rád, že jsem tak udělal.
Jeho pár byl totiž k nezaplacení. Dokonce jsem i pro to zvedl hlavu našpicoval uši a s cukajícími koutky sledoval, jak se ta tmavá koule kutálí k zemi a pak se rozplácl jak široký tak dlouhý na zemi. Kdyby se to stalo mě, radši bych umřel, než aby to někdo viděl, zašklebil jsem se, poposunul se na kameni a sledoval, jestli je vlastně naživu... Třeba umřel, napadlo mě. To už by nebylo tolik komický.

// Sever Mahtaë

Bolest žaludku začala už být nesnesitelná. Při pohybu jsem se kroutil, mručel, házel blbý ksichty a chtěl jsem se jenom někde položit a prostě umřít. Bylo mi docela už chladno, nebyl jsem zrovna zimní vlk a podzim byl snad ještě horší. Došel jsem k nějakým kamenům v rokli, kde jsem už uznal, že to dál nedám a prostě jsem se svalil na zem s hlasitým říhnutím, které se rozneslo roklí. Zaúpěl jsem bolestí, přetočil se na černou půlku svého těla, tupě zíral do prázdna a přál jsem si, aby ta křečovitá bolest ustoupila.
Litoval jsem, že jsem jedl, ale ta chuť mi za to prostě stála... Ta řeka měla nejlepší a nejmasitější ryby, které jsem kdy chytil a stálo mi to sakra za to. A ne, nemohl jsem se ovládnout a nesežrat rovnou dvě. Nejdřív radost, potom pykání, jak jinak. Nikdy jenom to dobrý. Zlý jo, ale dobrý ne, zavrčel jsem si podrážděně, zavřel křečovitě oči, ošíval s sebou a sem tam utrousil nějakou netečnou poznámku vůči sobě a světu.

//Medvědí řeka

Mířil jsem po břehu druhé řeky směrem k moři, jakmile jsem narazil na soutok. Už jsem tou cestou šel mnohokrát, nebylo to nic výjimečného a ani cizího. V té řece jsem ztratil polovinu své černé barvy a pamatoval jsem si to jako včera... I když se to stalo už před lety. Krátce jsem si nad tou vzpomínkou povzdechl. Snažil jsem se ji zahnat, protože jsem nechápal, čeho dosáhnu, když budu přemýšlet nad něčím tak neskutečně starým.
Sledoval jsem to řeky, šel jsem pomalu, hlavně kvůli tomu, protože mi začalo být strašně divně od žaludku. Přežral jsem se a okamžitě se pohyboval, což mi způsobilo nechutný křeče a pocit na zvracení, ale odmítal jsem vyzvracet něco, co jsem po dlouhý době sežral. Měl jsem na to jít pomaleji, zavrčel jsem si pro sebe, podíval se přes řeku a uvědomil si, že bych rád přešel. Povzdechl jsem si nad tím, nechtělo se mi v tom chladu namočit, takže jsem zase ukázkově použil svou magii, abych si vytvořil primitivní most, který mizel, jak jsem postupoval. Dělal jsem to poměrně často a už to nebylo ani tolik vyčerpávající.
Na druhé straně řeky jsem se vydal víc na východ, kdo ví, co tam bude.

//Úzká rokle

//Křišťálový lesík

Mířil jsem okamžitě k řece, abych se u ní mohl najíst. Tu řeku jsem už znal a moc dobře jsem věděl, jak nádherné bohatství v podobě ryb ukrývá. Dlouho jsem s tím tedy neváhal a jednu si chytil. Na krátko jsem se posadil, užíval si tu chuť rybiny, která byla v něčem tak neskutečně odporná, ale vlastně vynikající, nevnímal jsem okolí a utišoval jsem ten hlásek ve své hlavě, že jsem měl nakrmit i někoho dalšího. Nebyla moje vina, že byla zraněná a odmítal jsem s ní být tak dlouho, dokud se zcela neuzdraví... O mě se taky ve zranění nikdo nestaral a přežil jsem. Bude v pohodě, mlaskl jsem si, zatímco jsem se málem udávil jednou menší kostí. Ani jsem nechápal, proč jsem nad tím tak nějak přemýšlel. Ostatní mi přeci měli být ukradení, jakmile jsem se od nich vzdálil. Nebo ne snad?
Než jsem se nadál, ryba byla pryč. Nabručeně jsem chytil ještě jednu a snědl ji s podobnou rychlostí jako tu první. Hned na to jsem se vydal pryč, ale mému žaludku to moc nepomohlo.

//Sever Mahtaë

Už jsem tak nějak cítil ve vzduchu, že je naše jít o místo vedle a terorizovat chvíli dalšího vlka, který nebude mou přítomností dvakrát nadšen. Cítil jsem to z toho divného napětí a hlavně jsem byl tak nějak rozespalý a jako rozespalý jsem byl docela nevraživý. Docela často jsem byl nevraživý...
„Půjdu si chytit nějakou rybu,“ zamrmlal jsem si od vousy a schválně použil jednotný tvar, protože jsem hodlal jít sám. Nijak jsem nebral ohledy na to, že ještě včera tady ležela a pomalu chcípala na vyhozený rameno (dá se na to umřít?), protože jsem neměl zapotřebí a ani jako povinnost, abych se staral o ostatní zničený duše. Měl jsem co dělat s tím, abych se postaral tu vlastní.
Zhluboka jsem se nadechl se slovy: „Půjdu si po svých. Když potkáš sestru, pozdravuj. Když uslyšíš o mé smrti, máš přednostní právo na toho hada, ale jinak... Když se potkáme, nebudu naštvanej, ale ani dvakrát nadšenej,“ prohodil jsem na svůj vkus až moc dlouhé a vlezlé rozloučení, kterého si musela cenit. Tolik slov jsem neřekl na rozloučenou ještě nikomu!
Rozhlédl jsem se okolo sebe, někam jsem se musel vydat, ale furt jsem netušil kam. Vybral jsem si prostě náhodně a někam pomalým krokem a se skloněnou hlavou vyrazil.

//Bude upřesněno

//Popravdě... Nevim, co psát :D

Bolest hlavy pomalu ustupovala a rozednívalo se. Spánek byl tedy oficiálně u konce a značilo to pouze další nudný den, který dopadne kdo ví jak. Byl jsem poměrně rozespalý a rozlámaný, noc nebyla zrovna úžasná a to vlhko tomu všemu taky moc nepomohlo.
Ze Styx vypadlo, že podobně jako já, měla i ona špatný sen, což byla zajímavá shoda okolností. Nebo se zase schylovalo k něčemu neskutečně moc nechutnýmu, ale kdo ví. Pomalu jsem vstal, protáhl se v zádech, zamlaskal a pronesl něco jako: „Nemusela si aspoň tak vylítnout.“ I když já sám vylítnul, ale to vědět nemusela, že ano.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, začal jsem mít hlad, nudil jsem se a potřeboval jsem se trochu projít, protože stání na jednom místě nikdy nebylo zrovna moje hobby. Jenom jsem nikdy netušil, kam mám jít, protože jsem nikdy cíl neměl. Dlouze jsem si povzdechl, ještě jednou se protáhl v zádech a zeptal se: „Mám hlad. Co navrhuješ?“ Nechtěl jsem, aby zrovna pro mě lovila, zas taková troska jsem nebyl, ale neuměl jsem chytit cokoli, co mělo nohy. Musel jsem jít k řece, ale kdyby se navrhla, že uloví... No, neodmítnul bych. Ale nechutnalo by mi to.

Já prej jedu taky :D A vstávání taky nějak přežiju, takže se času přizpůsobím, vlaky tam jezdí taky kolikrát dvakrát do hodiny. A řeknu to tak, když se půjde do kavárny, dám si kávu, když do čajovny, dám si čaj, když na jídlo, dám si jídlo :D.

Už hodněkrát jsem se praštil, někdo mě kousl, nebo jsem se podobně zranil, ale dozajista jsem mohl říct, že není horší fyzické bolesti než té, když se vlk narazí do hlavy. Je to tak tupá a vytrvalá bolest, která lomcuje celým tělem, že to snad ani není skutečné. Položil jsem si hlavu na zem, držel oči zavřené, zuby zatnuté a snažil se to přečkat, ale odrazy té bolesti přetrvávaly. A navíc ten sen, který mě probudil, nebyl také zrovna nějak úžasný.
„Proč seš sakra vzhůru?“ procedil jsem skrze zuby jednu otázku, která mi neseděla. Že se dva srazí je normální, ale uprosřed noci, když oba dva spali? Napadalo mě pouze to, že se plížila pryč, aby už nadále nemusela být v mé blízkosti, případně mě plánovala zakousnout nebo tak. Každopádně jsem chtěl vědět, co z těch možných věcí bylo pravdivé.
Otevřel jsem na krátko oči. Nějak jsem počítal s tím, že se už nevyspím, protože jsem po probuzení už nikdy neusnul. Bolest hlavy doeznívala, donutil jsem se i k tomu, abych se vyškrábal na nohy a zůstal sedět s pohledem do prázdného černého lesa. Co sakra za nechutnou směsku byl ten sen? nechápal jsem. Bylo tam všechno, nic nedávalo smysl a nelíbil se mi. Jenže se mi nikdy nic podobného nezdálo.

Z počátku jsem měl klidné spaní. Nezdál se mi žádný sen, nebo si minimálně nepamatuju, že ano. Obyčejná klidná podzimní noc, která se od ostatních moc nelišila a to bylo dobře. Až později se celý ten klidný spánek zvrtnul. Zdál se mi sen, což už samo o sobě bylo dost na nic. Nejdříve byl obyčejný, prostě jsem si vykračoval po nějaké planině, ale hleděl jsem sám na sebe, nebyl jsem to já. Sledoval jsem tedy jako pozorovatel černobílého vlka, který nahrbený kráčí skrze vysokou mokrou trávu, tváří se, jako kdyby sežral červitou mršinu a mračil se natolik, že mu čelo přetékalo do očí. Foukal vítr. hýbal s vlkem, kterého jsem sledoval, ale jeho to nezajímalo. Obloha byla šedá, ale nenadání ztmavla. Zvedl jsem hlavu k obloze, abych se podíval, co se děje a stejně tak udělal i vlk. Oblohu pohltilo obrovské černé stvoření s poloprůhlednými křídly a drápy ostrými jak břitvy. Než vlk stačil zareagovat, drak sletěl k zemi a uchopil ho do pařátů. Okamžitě se objevila krev, vlk vykřikl, drak s ním hodil o kus dál a letěl pryč. Žaludek se mi stáhl při tom pohledu, vlka jsem ztratil z dohledu. Rozeběhl jsem se k němu, prodíral se tou vysokou trávou, která mě šlehala do nohou, a když jsem k němu doběhl, nebyl na té zemi sám Ztěžka dýchal, na břiše měl krvácející rány, ztěžka dýchal a vedle něho klidně ležela Laurencie. Hleděla na něho klidně s tím skrytým opovržením, kterým na mě vždy hleděla. Krátce zvedla hlavu ke mně a šeptla: „Brzy to bude mít za sebou.“ A usmála se, protože to bylo jediné, po čem toužila. Vlkovi oči byli sinalé, ležel na zemi, pomalu přestával dýchat a třásl se. Stačil jsem si všimnout toho, že zmizel jeho přívěsek, který si tak hýčkal. Očima jsem brázdil po zemi, hledal vajíčko, ale spatřil jsem pouze zlatý řetízek. Polkl jsem, ustoupil, pátral po hadovi, ale ten si nás také stačil najít. Byl větší, než jsem si ho pamatoval. Mnohem větší, černobílými očima si prohlížel všechny okolo, plazil se k ležícímu, otevíral tlamu a byl snad připraven ho pozřít. Udělal jsem ještě krok dozadu, zhnuseně sledoval ten výjev, jak jsem já sám umíral a chtěl se probudit. Had se blížil, odhaloval své zuby, ale v poslední sekundě se otočil a jeho zuby se obrátili proti mně samému.
Až v té chvíli jsem otevřel oči připraven utéct. Vyskočil jsem na nohy rychleji než za celý život, ale můj útěk byl okamžitě zastaven nárazem do tupého předmětu. Hlava se mi otřásla, mozek přesunul a kousl jsem se do jazyka. Jak rychle jsem se zvedl, tak rychle jsem zase malátně dopadl na zem, držel oči zavřené, zuby zatnuté a snažil se přejít bolest hlavy. Nechápal jsem, proč už Styx byla na nohou a proč zrovna na tom místě, kam jsem chtěl vyběhnout, ale podle jejích slov ani ona neočekávala mě. „Můžu po tobě nějakej hodit, jestli chceš,“ odsekl jsem stroze. Neměl jsem na její pitomý kecy hned náladu po probuzení.

„A to je asi jediná věc na tomhle světě, za kterou skutečně nemohu,“ zahlásal jsem odhodlaně. Skutečně se na mě mohlo hodit cokoli, co se na tomhle světě stalo. Od špatného počasí, nedostatek žrádla, výskyt magií, zlých vlků až klidně po nevraživost Smrti, ale za to, že mi někdo obskočil matku, jsem skutečně, ale vůbec, ani za nic, ani kdyby mělo pršet nahoru, jsem za to nemohl. Já akorát těmi následky trpěl a nebyl jsem z toho dvakrát nadšený.
Styx už viditelně začínala být ospalá. Já byl takový tak nějak celý život, ale také bych prodal vlastní duši za to, abych si mohl někde beztrestně lehout a nad ničim nemusel přemýšlet. Jenom se mi tak nějak nechtělo spát v cizí přítomnosti, i když byla trochu indisponovaná svojí nohou, kterou jsem musel nahazovat. To jsem taky dělal prvně a bylo to sakra divný... Nakonec ona sama však nepřímo řekla, že jde spát a já jí nemám zalehnout. Jako bych se o to snad nějak snažil. Nebyl jsem zrovna vlk, co se navíc v noci převaloval, takže se toho vážně nemusela bát. „Zkusim na tebe nehodit můj velký zadek,“ prohodil jsem však lehce uraženě. Co když se naopak furt hejbe ona a já budu spát s jejím vocasem v čenichu? To by dáma samozřejmě nepřiznala, mlaskl jsem si, převalil se s tím lenivě na druhou stranu a tak nějak se pokoušel usnout. Ani to netrvalo dlouho. Spal jsem jako zabitej.