Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začalo to vcelku nevinně. To vlče řeklo jenom pár neškodných slov, které jsem dokázal zvládnout a přežít. Prostě bylo zvědavé, což bylo přirozené, ale když to začalo mluvit víc a víc... A ještě s tim pitomým šišláním. Bylo to k nevydržení, cukalo mi oko a chtěl jsem mu říct, ať se nejdříve naučí mluvit a pak teprve začne. Protože na tohle jsem fakt neměl náladu. A ani jsem tomu moc dobře nerozuměl. „Srostli jsme jako jeden,“ povzdechl jsem si. Lži očividně uvěřil, což znamenalo, že jsem musel lhát, jelikož hned říct "kecám" by bylo akorát o fňukání, proč jsem zlej.
Neměl jsem zrovna rád lži, ale co jinýho jsem měl už dělat? Dlouze jsem si povzdechl, snažil jsem se pochopit, co mi to říká a mezitím jsem si formulovat nějakou tu pěknou a šťavňatou lež. „Furt to bolí, je to pekelná a nekonečná agónie všech zlomených kostí a ztracených orgánů. Bolest je našim všedním dnem a umíráme. Nemůžeme takhle žít,“ začal jsem. Trošku děsivější historka, ale co mohl sakra očekávat ode mě? Sice mě neznal, ale... Hej, můj vzhled mluvil za vše, vypadám normálně? Ne. Tečka.
„Sraž se s kym chceš,“ zamrmlal jsem si, protože jsem fakt netušil, kdo je Uší. Mámu a tátu jsem chápal, ale nemusel se tim vytahovat. Každopádně představa, že bych se měl srazit s matkou... bleh. „Jmenujeme se...,“ povzdechl jsem si, krátce zvedl hlavu a zamrmlal: „Mei a Nere. Už si ale nějak nepamatujeme, kterej je kterej.“

Od země na mě táhla zima. Přemýšlel jsem nad tím, jestli se už po tak krátké chvíli může projevit magie od Života, o kterou jsem ho požádal, ale ať jsem se soustředil jakkoli, ani sebemenší plamínek se okolo mě neobjevil a to mě usvědčilo v tom, že si budu muset holt ještě chvíli počkat. Než se mi zbarvila srst, taky to docela dlouho trvalo, to byla pravda... Ale tohle bylo něco menšího! Neurvale jsem si nad tím zabručel, natočil hlavu lehce do strany a nechal oči zavřené. Zatím mě nic nerušilo a to bylo fajn.
Stále jsem naslouchal okolí, protože jsem mu nedůvěřoval. Většina zdejších byla sice úplně obyčejná a spíš by mě chránili, zatímco bych spal, ale pořád tu bylo pár existencí, které by se mohly rozhodnout pro mou tichou a pěkně srabáckou likvidaci. Jednoho příchozího jsem navíc zaslechl. Byl jsem připravený k okamžité reakci, ale pro mé překvapení... to bylo vlče bez dozoru. Otevřel jsem oči, upřeně na něho zíral a vzpomněl si na zážitek s vlčaty v horách. Jednoho dopadlo... nehezky. A v podstatě to byla má vina, i když kdyby nelezl do mého jídla, ještě by mohl vesele běhat po okolí a štvát ostatní.
Tohle vlče na mě okamžitě vyrukovalo, proč jsem jaký jsem. Pomalu jsem bezeslov vstal, protože jsem si hodlal užívat ten fakt, že jsem vyšší a větší. Posadil jsem se, hlavu naklonil lehce do strany a spustil jednu ze svých lží: „Ve skutečnosti jsme dva vlci, kteří jsou uvězněni v jednom těle. Moc silně jsme do sebe při běhu narazili a srostli jsme.“ Maličký a šišlající hlupáček. Třeba i na to skočí, napadlo mě.

//Stará zřícenina

Chvíli jsem byl paranoidní a čekal jsem, že mi Smrt každou chvíli skončí po krku, takže jsem se neustále ohlížel dozadu a hledal, kde se ta černá megera ukáže. Oči jsem měl přimhouřené, našlapoval jsem opatrně, ale Smrt nikde. Každým krokem jsem se naštěstí uklidňoval, ale musel jsem si samozřejmě v hlavě zase přehrávat to, co mi řekla. Kdo ví, co si na mě zase vymyslela... Stíny, had, určitě mohla i za toho Golema. Ani za jedno jsem nebyl zrovna vděčný, protože většina magií byla úplně k ničemu a spíše způsobovala problémy než užitek... A to jsem jich zrovna neměl málo, ale to je vedlejší, že? Vlk si může protiřečit!
Zřícenina byla už dostatečně vzdálená, dlouze jsem vydechoval drobné bílé obláčky a byl připraven na to, že se někde položím na studenou zem a budu dělat, že chvíli neexistuju. A třeba se mi stane i to, že se i projeví nějaká nová ďábelská magie, která otevře brány pekelné a vyjde z nich moje matka, která mi řekne, že jsem přibral. A přitom to není pravda, odfrkl jsem si uraženě, položil se na zem pod jeden strom a přizavřel oči. Cítil jsem okolo dost pachů, ale... Dělal jsem neviditelného brouka a můj vzhled mi dozajista pomáhal.

OBJEDNÁVKA:

ID - M02/oheň/3 - 36 drahokamů
ID - M03/oheň/2 - 48 drahokamů
ID - M05/Ocelová kůže - 40 křišťálů a 570 oblázků (sleva: 16 křišťálů a 228 oblázků)
Jakožto vlk poměrně nešikovný a často se zapojující do rvaček a násilí, Meinere je poset mnoha sotva viditelnými jizvičkami, za které se stydí a nenávidí je. Ještě více však nenávidí ty samotné rvačky, do kterých je nedobrovolně zatažen. Na jeho vlastní přání získal magii, která ho dokáže při včasné reakci před dalšími jizvami a kousanci ubránit. Malá část jeho kůže, na kterou je proveden útok, se zpevní jako kov a není možné ji prokousnout. Část těla je v té chvíli mnohonásobně těžší, špatně s ní pohybuje, ale je chráněn před všemi fyzickými útoky na onu část těla. V jedné chvíli si může tímto způsobem chránit až dvě místa, poté musí soustředění převést na jinou a odhalit tak původní.

ID - M05/Skokan - 40 křišťálů a 550 oblázků (sleva: 16 křišťálů a 220 oblázků)
Magie, která by se dala považovat částečně za teleportační a částečně za obranou je druhou z řady těch, které dokáže Meinere zcela ovládnout. Pokud si vybaví místo, které je vzdáleno maximálně třech menších nebo dvou větších území, dokáže se na něj teleportovat pomocí "skoku". Z pohledu jiných to vypadá, jako kdyby se Meinere doprovázenou ránou a závanem větru vypařil a při stejném efektu i zjevil. Teleportovat se dá i na menší vzdálenosti, třeba i o pár metrů, ale podmínkou je, že Meinere musí vědět, na jaké místo se přemisťuje a čím dál jde, tím větší nevolnost mu to způsobuje. Pár metrů nevnímá, ale území způsobují bolest hlavy a přes větší území i zvracení.

ID - M05/Černý a Bílý - 40 křišťálů a 600 oblázků (sleva: 16 křišťálů a 240 oblázků)
Sám Meinere se bere jako dvě oddělené entity – jeho vnitřní hlas a vnější nabručenou schránku. Dlouhá léta bylo vše pouze naznačené samomluvou a drobnými hádkami, které se pro ostatní zdály jako monology, ale on se přitom hádal sám se sebou. Pokrok přišel až s touhle další nevděčnou magií, kterou on sám nemá rád. Alespoň z poloviny.
Meinere umí své tělo obrazně roztrhnout a vytvořit ze sebe tak dvě částečně oddělené bytosti. Černou vnější schránku a bílý vnitřní hlas (který právě tuto magii má rád). I když jsou poloviny oddělené, stále jsou na sebe závislé, nemohou se od sebe vzdálit více než na pár metrů, když mluví jedna, musí mlčet druhá, bolest a všechny emoce cítí současně.
Využití a výhoda té magie? Žádná. Pro vnější část je to peklo, kdy se musí o svou osobnost dělit s někým, kdo skutečně existuje, zatímco bílá půlka může po letech konečně říct, co si myslí. Na rozdíl od Meinera je výmluvnější, upřímnější a sdílnější – proto nenávist černé půlky.
Samotné rozdělení vypadá jako odpojení dvou vlků, kteří do té doby byli spojeni. Pomalu se oddalují, dorůstá jim druhá polovina těla a sešití vypadá zcela opačně. Rozdělení je pouze krátkodobé, nejvýše v řádu hodin, poté přichází únava a jakýsi vnitřní pocit prázdnoty, které nutí se půlky zase spojit.

Všechny magie schváleny a oceněny Skylieth

CELKEM:
8 křišťálů a 20 drahokamů je vyměněných u Života. V inventáři by tedy mělo zůstat 0 křišťálů a 2 drahokamy, které raději zůstávají u Smrti. Oheň také zakoupen u Života do kolonky s jednou volnou hvězdičkou

48 křišťálů
688 oblázků (zůstane 167)
84 drahokamů

//Jedlový pás

Zcela bych lhal, kdybych řekl, že jsem se z téhle návštěvy nestrachoval. Nebyl jsem obecně kdo ví jak odvážný vlk a Smrt byla u mě kvalifikována jako někdo, kdo mi mohl dost rychle ukončit život, takže jsem se neopovážil si s ní moc zahrávat. Navíc jsem z toho místa měl zcela opačné pocity než z kopců u Života. Tohle místo se mi zdálo mrtvé, nechutné a místo jakéhosi pocitu klidu a bezpečí jsem měl žaludek zcvrknutý a přišlo mi, že každý můj krok byl na bolestivý žhaví uhlík, který mi radil, abych se otočil a vydal se raději pryč, protože tady mě nic krásného nečeká. Pouze smrt. A Smrt samotná.
Hleděl jsem na tu stavbu z hladkého kamene, který byl porostlý zeleným mechem a nechápal, proč tam plánuji jít. Nenáviděl jsem to místo než jakékoli jiné na světě. Raději bych obešel celou zem a vrátil se tam, kde jsem se narodil a započal tuto pouť plnou bolesti a nenávisti, ale do té zříceniny jsem chodil s mnohem větším odporem. Ale šel jsem tam… A možná bych se i vrátil ke svému rodišti, kdybych věděl, kde se nachází.
Hlasitě jsem si polkl, stál jsem před vchodem, věděl jsem, že pokud jsem už tak daleko, tak i půjdu dovnitř, ale nějak jsem nedokázal najít tu odvahu na pár dalších kroků. Přemítal jsem si v hlavě to, co chci. Opakoval jsem si slova, která si přeji a doufal, že mi Smrt vyhoví, protože mě za ní poslal Život. A ten tvrdil, že mi splní tohle přání, pokud se nebudu chovat jako naprostý tupec. A vzhledem k tomu, že já tupcem byl vždy, nestál přede mnou zrovna lehký úkol.
Skrze vchod jsem upřeně hleděl na ten hypnotický zelený oheň, který mě poprvé nalákal dovnitř. Bylo to lákadlo pro zvědavé a past od Smrti, která nás všechny tak mohla lapit a já si to moc dobře uvědomoval. Přesto jsem nabral veškerou odvahu a udělal krok dovnitř. A potom druhý. Došel jsem až k tomu ohni, hleděl skrze tančící zelené plameny a pokoušel se uklidnit. Ani jsem nemrkal, zrak se mi klížil z toho neustálého zírání a oči mě pálily. Musel jsem párkrát zamrkat, abych si oči navlhčil a hned na to jsem ji spatřil.
Rozcuchaná černá srst, ocas zelený a mávající stejně jako ty zelené plameny a oči čirého šílenství, které na mě hleděly skrze ty plameny. Vycenila zuby a já ucouvl, zatímco ona pronášela syčivá slova, ať okamžitě vypadnu. Zadní nohy se mi začaly třást, drápy na předních jsem se pokusil zarýt do kamene, ale nešlo to. Potřeboval jsem však zůstat na místě a nezdrhnout.
„Smrti, já…,“ pokusil jsem se ze sebe vykoktal, ale skočila mi do řeči.
„Na tomhle místě je jenom jedno já a to jsem já!“ Její hlas se mi zařezával do uší v bolestivé ozvěně. Stáhl jsem lehce uši dozadu, snažil se její hlas vytřást z hlavy, ale bylo to marné. Ozvěna mi ho vháněla okamžitě zpět.
„Posílá mě sem tvůj bratr,“ sykl jsem skrze plameny, ucouvl a sledoval ji, jak obchází ohniště a kráčí blíže ke mně pohybem lovce, který dostal svou kořist do kouta. Bohužel jsem to byl zrovna já a ona netušila, že nebudu moc dobře chutnat. Zmínka o jejím bratrovi ji moc nepotěšila, okřikla mě, co mže ten budižkničemu chtít.
„Nemůže mi dát magii, kterou si žádám, ale ty prý ano,“ vysvětlil jsem krátce. Smrt zavrčela, očividně ji ani nepotěšilo to, že po ní další vlk něco chce. Kdo ví, kolik už tady měla…
„A já mám dělat to, v čem je on neschopnej?“ vrčela Smrt nabručeně. Obešla mě, chodila v půl kruhu, mávala dlouhým ocasem a tvářila se skutečně naštvaně. Jenže mi zablkovala vchod a já nemohl odejít… tedy zdrhnout. „A co teda jako chceš?!“ vyštěkla, jakmile si to nějak přebrala v hlavě.
Tiše jsem polkl, nadechl se a přeříkal jí to, co jsem řekl Životu. Že chci magii, která mě uchrání před ranami, kousanci, škrábanci a dalšími neduhy všedního života.
Smrt se po mých slovech ušklíbla se slovy: „A třeba skákat po světě jako zajíc bys nechtěl?“
Moje hloupá povaha, která na sekundu zapomněla, že se nachází u Smrti, se zeptala, jestli by to bylo možné. A hned jsem toho litoval. Protože Smrt byla rázem blíž, cenila na mě své zuby, rvala mě blíže k ohni a řvala na mě, zda si myslím, že jsem jí pro smích.
Kroutil jsem hlavou, sváděl svoje tupý vtipy na sebe a řekl, že ta ochrana bude stačit.
Smrt ustoupila, mračila se, opět chodila v půl kruhu a mumlala si: „Tupej černobílej mamlas, myslí si, jak není kdo ví jak vtipnej. Ani neví, jakou má barvu!“ Urážela mě, ale já nic neříkal. Protože většinou jsem o své srsti lhal a říkal, že jsem bratr Života a Smrti, což u ní zrovna vyjít nemohlo… Možná by si ze mě za to udělala rohožku.
Překračovala ještě chvíli, poté se ke mně otočil, probodávala mě zelenýma očima a skrze zatnuté zuby pronesla: „Vem si tu magii srabů, když ji tak chceš. A klidně si po světě i skákej jako hloupej zajíc, ale zaplatíš za svou drzost!“
Chlupky na šíji se mi naježily, ale byl jsem zároveň i dost šťastný… I když mě nepřímo nazvala srabem. Co na tom ale záleželo? Měl jsem mít magii, kterou jsem chtěl! „Děkuji,“ mrmlal jsem opakovaně bez toho, abych se soustředil na fakt, že za to všechno mám zaplatit… Asi jsem si na ten fakt už dost zvykl.
Opatrně jsem Smrt obešel, nespouštěl z ní zrak a doufal, že její smysl zaplacení není to, že mi skočí po hřbetě. Neudělala to a já měl tak volný průchod ven. A šel jsem poměrně rychle.

//Jedlový pás

//VVJ přes Galtavar

Málem jsem skákal radostí z toho faktu, že jsem už zase byl v tom kouzelném lesíku, kde žil všemi milovaná a opěvovaná Smrt. Vážně jsem se na naše setkání těšil a nemohl jsem se dočkat toho, co mi ukousne tentokrát jako první. Nebo mi snad tentokrát už vyrve hrdlo? zamával jsem nadšením ocasem, zvesela si to vykračoval dále, nevnímal okolí a doufal, že cestou spadnu do nějaké díry plné jedovatých hadů, kteří mě zabijou rychleji než Smrt. Kámo, je čas zazářit! zvolal jsem ke svému vlastnímu krku, ale had nevnímal, bylo mu to jedno, protože já ho zrovna teď potřeboval. A kdyby byl den, bylo by možné spatřit, že i můj stín se někde fláká, mlaskl jsem si. proč nemohl být někdo, kdo by mě poslouchal a byl tam, kde má být? Následoval dlouhý povzdech, ale ten byl více způsoben tím, že jsem ucítil sladké pachy poblíž té zříceniny. A ty pachy patřily vlčicím! Jak sladký to čas pro někoho, kdo na ně neměl náladu.
Ale neměl jsem ostatně důvod zdržovat se, prostě jsem přidal do kroku, pokusil se jít co největším obloukem od nich, pohled zabořený k zemi a raději jsem se vrhnul vstříc smrti. Doslova Smrti.

//Zřícenina

//Kiërb

Tu druhou menší říčku jsem opatrně přelezl po kamenech, které jsem si důkladně prohlížel, než jsem na ně vlezl. Snažil jsem se vydržet ten kyselý zápach a byl více než rád, že jsem se odtamtud co nejrychleji vzdálil. Co nejdále od ústí jsem se napil ze studené vody a odhodlal se i k tomu, abych si něco malého chytil, protože jsem začal být už poměrně hladový a žaludek jsem už neměl tak moc zničený a rozházený.
Odhodlal jsem se jenom pro malou rybku, která byla docela bez chuti a měla neskutečně moc maličkých kostiček, kterými jsem se málem udávil a asi si rozdrápal celé hrdlo zevnitř. Chvíli jsem kašlal a dávil se, potom jsem se znovu napil, zase zakašlal a pak už to bylo v pořádku a mohl jsem jít klidně dál směrem ke Smrti, kam jsem se těšil asi jako na jakékoli setkání s jinou podobně nedůtklivou vlčicí. Takže se všema, dalo by se snadněji říci.

//Jedlový pás přes Galtavar

//Zarostlý les

Šel jsem líně podél toku řeky, nevnímal čas a ani okolí, na nic jsem se nesoustředil a pouze jsem kladl jednu nohu přes druhou, opakoval to ve stejném rytmu a snažil se udržet co nejblíže u proudu, aby při tom svém trajdání nezašel někam úplně jinam, což byl taky nebylo nic vůbec vzácnýho.
Byl jsem alespoň trochu rád, že jsem se nějakým tím obloukem vyhnul močálům, i když to znamenalo, že jsem si trochu musel zajít, ale tak dobře. Už jsem toho stejně nachodil tolik, že vůbec nemohlo vadit, že půjdu ještě trošku víc, než bylo potřeba. I když se v tomhle případě jednalo o to, že jsem si udržel nohy v suchu a čisté, což jsem poměrně dost oceňoval.
Z lesa jsem vyšel už před nějakou dobou a blížil jsem se k jezeru, kde mi bylo jasné, že nebudu muset překročit jednu řeku, ale prosím pěkně rovno dvě! Tuhle a tu druhou smradlavou, která tekla z té sopky, kam jsem raději nikdy nešel, protože kdo ví, co zrovna tam by se mi stalo za průser.
Odmítal jsem lézt do vody, vytvořil jsem si proto provizorní most v podobě kamenů, které se vynořily z vody tak, jak bylo potřeba pro mé kroky a poté ihned zmizely. To byla první řeka, tu druhou jsem mohl přelézt u ústí s tím jezerem.

//VVJ

//Říční eso

Vlezl jsem do lesa, který sice nesmrděl po bažinách a vodě, ale zase byl tak hustý, že jsem přes větve absolutně nic neviděl. Bylo to tmavší než normální tma, ale to mě nezastavilo od toho, abych se začal skrze stromy proplétat sem a tam. Mířil jsem k řece, která byla na sever odtud, jak jsem si pamatoval. Od řeky k tomu obrovskýmu jezeru a pak jsem už mohl být skoro u Smrti. Jupí...
Pořád se mi z toho faktu stahoval žaludek a byl jsem naštvanej, že jsem se táhl na ten jih. Sice jsem jako získal oheň, ale k čemu mi to bylo? Oheň byl vedlejší, prakticky jsem už na něho zapomněl, chtěl jsem být nezranietlný!
Zakopl jsem o jeden kořen. Natáhl jsem se na zem jak široký tak dlouhý, tělo mě okamžitě začalo bolet z nárazu o různě tvarované kořeny a neodpustil jsem si pár nadávek na to, že kdyby Život uměl plnit víc přání, tak by se to nestalo... Ale neee, já prostě musel být smolař, že ano.
Vstal jsem, oklepal se, sklopil hlavu k zemi a tentokrát si dával větší pozor, kam v tom příšerném lese šlapu.

//Kiërb

//Narrské kopce

Každým krokem jsem pomalu cítil ten smrad z bažin. A nejenom samotnej smrad z bažin, ale taky to slavné značkování "tady je to moje, tak vypadni ty socko tulácká". Jak si někdo sakra mohl udělat smečku zrovna v bažinách? Je to nechutný, nepraktický, je tam špína a nemluvě o těch bažinách!
Protočil jsem nad tím faktem smečky očima, udělal nepatrný oblouček trochu víc na východ, abych to obešel místem, kde už žádná smečka není. Ještě se tak dostat do křížku s další alfou, to jsem fakt chtěl. Jako jo, když přežiju Smrt a získám si svou magii, tak třeba i nějaké to malé pošťuchování na vyzkoušení jo, ale předtím rozhodně ne.
Jednou výhodou bylo, že kvůli chladu měla být už voda v bažinách zamrzlá, ale zase kvůli jemnému mrholení to asi jenom tak nevyjde... Dlouze a zoufale jsem si povzdechl, dostal se přes řeku a připravoval se na to, že se dost určitě ušpiním a nebude to úplně příjemné pro mého pořádného ducha, který se snažil o dokonalou čistotu těla. Zatímco na duši jsem měl řádnej bordel. Plánoval jsem se tomu místu co nejvíce vyhnout, ale stále jsem věděl, že se k té špíně přiblížim.

//Zarostlý les

//Vrchol

Každým krokem dolů ze mě opadala ta spokojená a smířená nálada, kterou jsem vždycky tam nahoře prožíval. Chtělo se mi zase už jenom řvát a všechno proklínat, protože jak se ukázalo, Život mi nemohl splnit to, co jsem tentokrát chtěl, ale musel jsem jít za tou proradnou Smrtí, která mi tak akorát vytrhá půlku kožichu a bude říkat, že to mám za odměnu. Skřípal jsem zubama, rozhlížel se v té tupé tmě okolo sebe, nechápal jsem, kde se vlastně nacházím, ale jenom díky tomu, že jsem tenhle svět už docela prošel, jsem věděl, kam se mám tak cirka vydat.
Zamířil jsem k jedné řece, která tekla opodál a linula se okolo těch nechutný močálů. Byla to nechutná cesta, ale zase nejkratší, protože na druhé straně to byla samá pitomá smečka, kde jsem si to vážně zkrátit nemohl.
Od prvního kroku jsem samozřejmě remcal, mračil se a připravoval se na to, že kvůli tomu, aby mě někdo nezranil, se půjdu nechat zabít prostým šílencem.

//Říční eso

OBJEDNÁVKA

ID - M05/oheň (jednu * mám zadarmo z akce, tedy magie by měla být na druhém lvlu) - 12 mušliček a 120 kopretin

SMĚŇÁRNA:
80 drahokamů (safíry) → 8 křišťálů
60 květin → 20 drahokamů
(měla by zůstat jedna květina, tu má Život jako spropitné)

// Narrské kopce

I když jsem celou dobu nadával, že tam nahoru nechci jít, protože chození do kopců a námaha nebyla mým koníčkem, vlastně jsem byl sakra moc rád, že jsem se tam nahoru vydal. Donutila mě k tomu poměrně velká banalita, kterou jsem však ve svém životě odmítal přijmout a chtěl jsem tedy si trochu trápení ulehčit, s čímž jsem počítal, že mi pomůže právě Život, který má přeci jenom naše životy dělat o něco lehčí a snesitelnější. Už mi něco málo přinesl minule, tak proč ne i nyní? Navíc jsem už věděl, co chci, byl jsem si tím zcela jist, za tu cestu jsem to i promyslel a nebylo nic, co by mě odradilo od toho, abych toho dosáhl! Možná by mě odradilo, kdybych za tím musel ke Smrti, protože to byla protivná šereda. A jestli mě slyšela, tak si potom moji smrt docela dost vychutná... Nějak jsem stále netušil, jak to Život a Smrt mají s magiemi, ale když nám je dokáží dát, tak je asi sami mohou ovládat. Otázkou je které. Protože zatímco schopnost zneviditelnit se mi dala Smrt, číst myšlenky naopak Život… Nebylo to nějak rozdělené na hodné a zlé magie? V uvozovkách. Nebo asi ne, na čtení myšlenek nebylo nic dobrého, zatímco taková neviditelnost byla přímo brilantní a sedělo to více na Života než na Smrt.
Přestal jsem nad tím vším přemýšlet zrovna ve chvíli, kdy jsem si všiml toho potůčku, kolem kterého jsem už také procházel po kdoví kolikáté. Tu cestu jsem znal už nazpaměť, ta místa jsem měl dokonale prohlídnutá a více než na tom prostředí okolo mě mi spíše záleželo na tom, jak to všechno na mě tak nějak působilo. Nešlo mi to, že bylo nějak krásné, ale spíše mi dávalo pocitu, že jsem byl alespoň chvíli v životě na místě, kde mi nic nehrozilo a mohl jsem povolit ostražitost. Vychutnávání si odpočinku na místě, kde mě nikdo nechce zakousnout, jsem mockrát v životě nezažil.
Dlouze jsem si výlevně vydechl, přešel jsem můstek, který mě dovedl na planinu, kde se v mírném vánku vířil písek. Lehce jsem přivřel oči, rozhlížel se okolo sebe a vyhlížel Života. Už jsem netušil, kde jsem ho odchytil posledně, ale pochyboval jsem, že je stále na jednom a tom samém místě.
Všiml jsem si jeho bílé srsti s příměsí černé a fialové pod duhou, která se klenula nad planinou. Lehce jsem zastříhal ušima, zrychlil trochu krok a doufal, že ho nevyruším v nějakém přemítání. Nikdy jsem ani zcela nepochopil, proč k tomuhle vlkovi jsem chodil s takovým skrývaným nadšením – špatně skrývaným, nutno podotknout. Byl sice něčím víc, ale stále to byl jenom další vlk oplývající magií, který ji dokázal předat. Měl svoje klady a zápory, byl vlastně poměrně… obyčejným, ale já k němu prostě chodil s radostí, kterou jsem znal dříve, ale ztratil ji, jakmile mě Unesä navždycky opustila. Tenhle vlk navíc nebyl Unesou… Byl bohem.
Zastavil jsem se kousek od Života, který sledoval duhu. Nebyl jsem si moc jist tím, zda promluvit, proto jsem si pouze tiše odkašlal a sledoval, jak ke mně stáčí bílou hlavu a upírá na mě tmavé oči, které se v té noci zdály až úplně černé.
„Meinere,“ hlesl melodickým hlasem mé jméno takovým způsobem, který jsem snad nikdy nezaslechl. Zastříhal jsem ušima, narovnal se v zádech a tupě přikývl, že to jsem skutečně já. „Černý vlk, který se černým necítil,“ šeptl. Tělem mi projelo po jeho dodatku krátké zamrazení. Proč si vůbec tyhle věci pamatoval?
„To jsem já,“ zamumlal jsem potupně, krátce stočil zrak ke svým dvoubarevným nohám a zvedl je ho až po chvíli, kdy jsem si uvědomil, co bych po Životu chtěl. „Něco bych si přál,“ začal jsem svá slova. Chtěl jsem mu už zcela vyklopit, jak chci, abych se nemohl jenom tak jednoduše zranit, ale došlo mi, že jsem už strašně dlouho od Života něco chtěl. Tulácký život bez úkrytu mě odsuzoval k neustálé zimě a já si přál, abych se konečně mohl ohřát bez toho, abych neustále využíval vlky s rudýma očima. Moc jsem s nima totiž kámoš nebyl. „Chtěl bych umět ovládat oheň,“ řekl jsem mu, když on se do slov neměl.
Život pouze mělce přikývl se slovy, že to mi může splnit, pokud si to přeju. Koutky tlamy mi cukly směrem vzhůru, jedno přání totiž bylo splněno, zbývalo ještě to druhé, které jsem si potřeboval trochu více promyslet…
Ticho mezi námi dvěma bylo až trapné, Život se usadil, obmotal si huňatý ocas okolo tlap, hlavu lehce naklonil do strany a já mezitím zkomolil dohromady slova: „Už mě nebaví, jak furt ze skoro každého setkání s jinými odejdu s nějakým zraněním. Nejsem nejmladší a jizvy nejsou navíc pěkné v žádném věku. Chtěl bych, aby se moje tělo nemohlo jenom tak lehce zranit… Jde to?“Byl jsem značně nervózní a přišlo mi i trapné si o to říkat, protože… Neměl jsem být náhodou ten velkej ochranář, co se vrhne do nebezpečí pro ostatní? I když tohle spíš byla moje vlastní blbost, že jsem to furt dělal.
Život si lehce povzdechl a já to necítil jako dobré znamení. „Tahle přání bohužel já neplním,“ oznámil mi posmutněle, „tohle ti může splnit mám sestra, Smrt.“
Krve by se mě v té chvíli nedořezalo. Sklopil jsem uši, vyvalil oči a v hlavě slyšel ten její bolestivý smích a vzpomněl si na to, co všechno mi už provedla… Nechtěl jsem potkat Smrt. Už znova ne. „Musím… za ní?“vykoktal jsem ze sebe. Život pouze posmutněle přikývl a dodal, že ona mi určitě dá, po čem toužím, pokud jí dá, to co chce ona sama.
Suše jsem polkl, přešlápl z tlapy na tlapu, lepší nálada ze mě rázem vyprchala a chtělo se mi řvát a prosit, ať udělá výjimku a domluví sestře on sám, protože já už nemám odvahu za ní jít.
„Budeš v pořádku,“ řekl Život krátce, který si musel všimnout mého rozpolžení. Krátce jsem se na něho podíval, dlouze si povzdechl a poděkoval mu alespoň za ten oheň, který mi splnit může. Pouze přikývl a pustil se opět do sledování duhy.
Pomalu jsem se otočil, ploužil jsem se se sklopenou hlavou od Života a přemýšlel, jak přežiju u Smrti bez magie, aby mi nebylo ublíženo, když přesně pro tu magii jsem k ní šel… Další ironie osudu, která mě tentokrát ze samého jihu vedla zpátky na sever pod hory.

//Narrské kopce

//Tenebrae

Už jsem v dálce viděl ten proklatej kopec. Jenom z myšlenky na to, že budu muset jít až nahoru mě nutilo skákat radostí. Jenom obrazně. Vůbec jsem se na to netěšil, ale když jsem tam už byl, tak jsem hodlal tam nahoru jít, abych Života o něco zase po několika letech požádal. Už takhle mi dal tu mojí černobílou, za kterou jsem jako byl i nebyl vděčnej, ale co. Už se to stalo, přišel jsem o půlku svojí barvy no a už jí asi zpátky nezískám.
Kopec byl stále blíže a blíže. Dlouze jsem si povzdechl, zastavil se pod ním, zvedl hlavu nahoru a dlouze se zahleděl k vrcholku. Čekala mě jako pěkná trasa, to určitě. Jednou jsem si nad tím znuděně mlaskl, posadil se a trochu si plánoval odpočinout, než půjdu nahoru a vypustim duši. A možná i nějaký ten prd, protože žaludek stále moc nespolupracoval. Proč to vůbec dělám? nechápal jsem. Zakroutil jsem nad tím vším hlavou a pomaličku vyšel nahoru. Pomaličku, protože jsem už umíral únavou.

//Vrchol

//Středozemka

Kráčel jsem cestou necestou, nohy jsem měl prošlapaný, přišel jsem si jako naprostá šlapka a to mě ještě čekal totální výstup do kopce, protože jsem se považoval za strašnýho frajera, co dokáže všechno, co si zamane. Tůdle nůdle, sotva jsem se o sebe dokázal postarat, ale jooo, na procházky přes půlku světa jsem chodil každej den, protože jsem si myslel, že to ze mě dělá nějakýho super cestovatele. Seš trapnej, Meinere, ozvalo se ve mně. Vysekl jsem svému stupidnímu hlasu poklonu, protože co jinýho jsem s nim měl dělat.
Už jsem začal fakt cítit, že mi asi upadnou nohy, ale prostě jsem šel dál, protože co jinýho jsem měl dělat. Mohl jsem se zastavit, padnout na držku a dělat mrtvýho brouka, ale zase jsem se bál, že bych už nevstal a umřel na místě. A jako umírání jsem dneska neměl zrovna na seznamu. Nebo měl, ale až později. Chtěl jsem umřít na lepším místě. U Života. Ironie bolí.

//Narrské kopce