Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil jsem se na tom místě zcela nahý a tak nějak jsem ani netušil, jak bych se měl chovat. Mohl jsem se pohnout? Zakašlat? Musel jsem stát v pozoru a dělat solný sloup, dokud mi nebude řečeno jinak? Chybělo mi základní vzdělání v mnoha ohledech, ale můj panický strach z toho, že ve smečce provedu něco špatného, byl až na zvracení. Byl jsem ještě víc nesvůj, když mi bylo řečeno, že Laura tam není a na moje pronesení o odchodu začal Sionn panikařit, protože nechtěl, abych odešel. Jenže já musel, jestli jsem se nepletl. Krátce jsem polkl, nervózně se podíval na jejich alfu a nedůvěřivě poslouchal to, že tam mohu počkat. Očekával jsem, že budu muset sedět jako přikovaný na tom samém místě a střídmě dýchat, ale bylo mi navrhnuto, že mám jít dál od řeky, od které jde zima. „Jen počkám, než se tu objeví Laura. Krátce si s ní promluvím a odejdu,“ zamrmlal jsem rychleji a hůř srozumitelně. Už jsem byl poměrně starší, nechtěl jsem mít nějaký problémy. I když ty jsem nechtěl mít zrovna nikdy, ale vždycky se něco našlo.
Ten hnědý vlk lítal sem a tam, zatímco Sionn byl nejdříve zděšený faktem, že bych měl odejít, ale jeho pozornost rázem upoutal sníh, který musel být očividně první v jeho životě. Po vzoru Sionna jsem zvedl hlavu k obloze. Viděl jsem ho už mnohokrát, ale snad jsem tím faktem, jak si líně padá z oblohy, mohl být taky zaujat, ne? Periferně jsem zaslechl, že si ten hnědý vlk chce promluvit s Arcanusem a zdálo se, že o samotě. Což pro mě znamenalo co? Mohl jsem se vůbec vzdálit? Měl jsem si zacpat uši?

Jako nějaký poslušný pes jsem čekal na hranicích lesa na to, až se vrátí s tím, že mám okamžitě vypadnout, protože Laura nemá náladu mě vidět. Moc bych se jí nedivil. I když neměla zrovna důvod, proč by to neměla chtít... To já byl totiž tak nějak furt naštvanej na to, co mi provedla, i když se to stalo už před pěknou řádkou let. No, pro jistotu budu dělat furt nakrknutýho, aby ji to nenapadlo udělat znova.
Čekání mě moc nebavilo. Nebyl jsem moc sedící a čekající typ. Byl jsem netrpělivý, nedočkavý, musel jsem se furt nějak hýbat, abych zabavil tělo, ale teď jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec mohu dělat. Co když tý smečce šlápnu na špatnej klacík a oni ze mě za to stáhnou kůži z jedné nohy, abych si pamatoval, že na ten klacík se nešlape? To jsem neměl fakt zapotřebí. Dlouze jsem si povzdechl. To čekání bylo nekonečný a moje mysl z toho dost rychle začala šílet a vymýšlela kraviny, aby mě zabavila. Co kdybych někde taky takhle žil? Prostě jako nějaká lesní puťka, co má místo, kde spát a třeba dostane i sem tam najíst, když trochu zamaká? Nebo kdybych měl kolem sebe furt někoho. Nebo kdybych mohl pozorně naslouchat drbům okolo a šířit je vesele dál a pak tvrdit, že já je nerozšířil? Ta poslední možnost se mi strašně líbila. Poslouchání dramat v cizích životech a libovat si v jejich probírání? Sakra nádhera. Jenže tulákům nikdo nic říkat nechtěl... Do háje se všema, chci drbat.
Má mysl se dokonale zabavila, protože mi ten čas rychle uběhl. Vrátil se ten hnědý vlk se Sionnem a ještě černý vlk s bílými odznaky, který mu rozhodně dal Život. Krátce jsem si ho prohlédl a sám sebe se zeptal: To jsem si taky nemohl říct o něco decentního? Proč jsem rovnou jel do poloviny bílý? Trochu ironie, protože tyhle prkotiny nebyly pro mě. Já myslel ve velkém... Třeba ve velkém obědě, ve velkém šlofíku a ve velkém... lejnu. Sionn mě potřebu mě pozdravit, jako kdyby mě před chvílí neviděl, zatímco druhý vlk mlčel a alfa se představil pod jménem Arcanus a laskavě mi sdělil, že sestra si šla někam na procházku. Do lejna i s ní, pomyslel jsem si s krátkým povzdechem. Že já se do tý smečky tahal. Opožděne jsem pokynul na pozdrav, protože se mi tak nějak nechtělo se zdlouhavě zdravit a rovnou jsem potom přešel k věci: „Tak to bych se měl asi pakovat, když tu není, že?“

//Smrkáč

Sionn byl furt moc malý na to, abych chápal, že svět není prostě růžový a vlci nezůstávají furt s těmi, se kterými dříve měli dobrý vztahy nebo se považují za rodinu. Rodiny nejsou dokonalý, jsou proradný a prostě se rozdělí. I on dospěje. „Zvykl jsem si, že jsem sám,“ oznámil jsem mu tiše. Nechtěl jsem ho znervózňovat a ani ho nijak deptat, nezasloužil si to. Nikdo si nezasloužil, aby mu ničil dětské sny, dokud je mohl tak nějak snít.
Dostali jsme se do lesa, kolem kterého jsem procházel poměrně dost často, ale nikdy jsem do něho nevkročil. Respektoval jsem ta teritoria, protože jsem věděl, že nejsem ten, kdo by mohl porazit desítky vlků. Nikdo takový nemohl být.
Byl jsem nesvůj z vědomí, že jsem někde, kde to někomu patří. Nemohl jsem si vyskakovat, musel jsem držet tlamu, nebo riskovat, že bude další místo, kam už nesmím vkročit... Protože třeba Želvák nechápe vtipy. Sionn ale z toho faktu vypadal nadšený a no... snad ostatní nemají potřebu zabíjet tuláky před zrakem vlčete, kterého by to mohlo poznamenat v dnech budoucích.
Beze slov jsem se posadil na zem, nějak jsem očekával, že zůstanu na místě, zatímco ostatní zmizí, ale nelíbilo se mi to. Protože jsem už viděl, jak na mě vyběhne obrovský alfa, co bude mít potřebu až přehnaně bránit teritorium a co já s tim udělám? Budu mu básnit, jak mě sem pustilo nějaký vlče a hnědej vlk? Určitě. Však je to pravda. „Počkám tu,“ zahuhlal jsem, zatímco ti dva se už vzdalovali. Dokonce jsem dostal příkazem, že mám zůstat. Jako nějakej domácí mazlíček. No jak chce.

//Vyžeňte toho Caluma někam, stejně ho nikdo nechce :D

//Jedlový přes Galtavar

Šel jsem tiše o krok nebo dva za nimi. Nechtěl jsem se držet jejich úrovně, protože na tu jsem já nepatřil. Byl jsem méně, byl jsem nicka a troska, která šla ubezpečit sestru, že jsem pořád živý. Nic víc jsem nebyl a ničím víc jsem neplánoval být. Pouze jsem mlčky sledoval, jak spolu hrají nějakou hru a marně vzpomínal na to, kdy jsem sám nějakou hrál. Bylo to už mnoho let a těžko říct, jestli to i dříve byla hra, nebo pokus o přežití. Spíše to přežití. To vlče mi děsně připomínalo, že jsem měl na nic život, který jsem promarnil a pouze minimálně si ho užil.
Slyšel jsem Sionna, jak si tiše něco mrmlá. Krátce jsem k němu natočil hlavu, přimhouřil oči a snad doufal, že mi to dovolí lépe slyšet, ale s jeho huhňáním jsem sotva postřehl, co si to sám pro sebe povídá a nechal jsem to být. Jestli chtěl mluvit pro ostatní, mluvil by nahlas. Vrátil jsem hlavu zpět k cestě, překročil jeden zlehka zasněžený kořen a šel dále směrem, kterým mě hnědý a Sionn vedli. Třeba mě vedou někam na porážku, napadlo mě s krátkým úšklebkem. Vlče jako návnada pro naivní vlky, kteří chtějí vidět své sestry. Komické.
Ohledně toho faktu byl Sionn překvapený. Jako kdyby sourozenectví bylo něčím tak vzácným nebo speciálním. Možná byl ale jenom prostě nadšený z toho, že za svůj kratičký život poznal dva vlky, kteří se znají už strašně dlouho a přitom nejsou nikde spolu. Ne všechny rodiny drží pospolu. Neměl jsem mu na to co říct, ale mohl jsem odpovědět tomu druhému. „Už to je dlouhá doba. Naše cesty se s Laurou moc nekříží,“ přiznal jsem mu. Jak by také mohli. Jeden celoživotní tulák, který stále nerozuměl tomu, jak to ve smečce chodí a druhý zase vlk, který nechtěl být nikdy sám.

//Agaar

Bylo mi zřejmé, že ten hnědý vlk... Yetel? Nebo jak se představil, nebyl z mé přítomnosti dvakrát nadšený. Proč by také ano. Očividně cizí vlče, které hlídal, se dalo do křížku s někým, kdo je tak divně zbarvený, že nemůže být ani trochu normální. Nenamítal jsem, normálnost by v mém případě byla... povznášející. Byl bych alespoň někým, zatímco jsem se teď mohl považovat za nikoho.
„Bílá část moc přátel nemá, je poměrně dost protivná, ale... Laura je moje sestra. I když si nejsme zrovna moc podobní“ přiznal jsem mu. Hádal jsem, že Laura se nikde nemohl chlubit tím, kdo je její bratr. Ti, co mě znají, mě rádi nemají a ti co ne, na sebe mohou být hrdí, že se mi zatím vyhnuli.
Sionn se začal více věnovat hnědému vlkovi, se kterým původně přišel a na mě bylo, abych byl spíše ten tichý člen, který bude jenom následovat, protože nemá žádné právo vlastně cokoli dělat. Jenom se kouknu na sestru, ohlásim svoje zdraví a uvidíme se za dvě další zimy, opakoval jsem si v hlavě, zatímco jsem sledoval jakousi hru na pokračování vlčete a jeho strážce, který mi také oznámil, že se budu držet na hranicích, dokud o mě neřekne Lauře. Ani jsem dál jít nechtěl. „Bez obav,“ zamrmlal jsem a pomalu se vydal za nimi. Věděl jsem sice, kde smrdí smečky, ale netušil jsem, kde smrdí jaká.

//Erynij přes Galtavar

S mým postavením k životu jsem se mnohokrát dostal do zajímavých situací, ze kterých jsem netušil, jak bych měl vybruslit. Stejně mi občas přišlo, že se proti mně spolčil celý svět, protože nebylo možný, aby se jeden vlk dostal za život do kolika problémů, do kolika jsem se dostal já. Stejně jako jsem už zažil, že jsem se proměnil na půl rybu, tak jsem už i byl napaden nějakou babičkou, měl kolizi s vlčaty a jednou mě i popadly zpropadený city vůči nějakýmu šílenýmu vlkovi, který byl víc pomatený než Newlin s Delivenem dohromady. S těmahle myšlenkama jsem šel travnatým okolím, kroutil nad tím vším hlavou a nechápal, proč se tohle všechno děje zrovna mě, když jsem ani tyhle záležitosti a problémy nevyhledával. Sám se svými myšlenkami jsem si nevšímal, kam jdu, uvažoval jsem nad minulostí, přemítal, zda mám i nějakou budoucnost a nezaregistroval jsem, že okolo mě začaly vyrůstat vysoké a husté keře, přes které jsem neviděl. Skutečnost jsem však ignoroval, protože jsem stále mezi těmi keři měl svou cestičku, která se mezi jejich pichlavými větvemi klikatila sem a tam a dokonce mi dala i občas na výběr, kam chci uhnout. Stáčel jsem své kroky tak, jak mi říkala cesta, hlouběji jsem nad tím nepřemýšlel, hleděl jsem na zamračené nebe a napadlo mě, že bych si mohl najít něco k jídlu, až se dostanu k nějaké řece nebo většímu potůčku. Sklopil jsem hlavu, chtěl jsem se zorientovat, kde se zrovna nacházím, ale zrovna jsem narazil na to, že cesta už zkrátka nevede dál. Se zamračením jsem se otočil dozadu, vracel jsem se zpět k místu, kde jsem posledně zabočil a tupě zíral na čtyři možné cesty, přičemž z jedné jsem přišel. Sakra..., proběhlo mi hlavou, když jsem si uvědomil, že netuším, kde vlastně jsem. Se to bojim přiznat, ale asi jsem se jako ztratil.

//a bude urážet!

Otevřel jsem tlamu, abych mohl hned namítnout, že fakt, že ho jeho probuzení má po boku rodiče, není zvyk, ale normální výchova, u který může být šťastný, že ji má. Ne všichni byli takoví klikaři, aby to zažít mohli. Poprvé za roky však byla má myšlenka rychlejší než tlama a v hlavě se mi ozvalo nech ho snít. Protože to bylo asi něco, co měl každý dělat. Zavřel jsem pomalu tlamu, lehce přikývl a nechal vlčka žít v tom, že má nějaký zvyk. Taková drobnost ho dokáže udělat šťastným? Nějak jsem mu nerozuměl, ale chtěl jsem. Třeba v sobě nesl nějaký klíč k tomu, jak být konečně šťastný a neuvažovat dnem i nocí nad smrtí.
Koutkem oka jsem se ohlížel k zřícenině, jestli z ní každou chvíli vyběhne Newlin, ale naštěstí existovala šance, že se už nikdy nevrátí. To bylo fajn. Hodně fajn. Horší by bylo, kdyby ta věc odtamtud vyběhla mnohem silnější a s kdo ví jakou magií, kterou by neuměl ovládat. Kdy se asi projeví ta moje? zajímalo mě. Neměl jsem však čas cokoli zkoušet, tak jsem to nechal ležet ladem.
Zeptal jsem se ho na Lauru, protože jsem věděl akorát to, že byla ve smečce a nevycházela tedy moc ven, což pro mě znamenalo, že jsem ji nemohl moc vidět. Stejně jako jsem už dlouho neslyšel o tupoučkém Delivenovi a ani o Natovi, který mě nazval přebytečným produktem... No ale pořád to byl můj příbuzný. Laura pro mě byla tedy poslední částí rodiny, která mě sice mohla nesnášet, ale mohla se třeba jednou do roka přesvědčit o tom, že jsem živý a relativně zdravý. Pro mé štěstí ji však to vlče znalo, i když si ji značně přejmenovalo. Na jeho otázku jsem přikývl a dodal: „Je to moje blízká známá... Nebo alespoň toho černého.“ A to nebyla lež. Narodil jsem se černý a od té doby, co jsem se změnil, jsem se s ní už ani moc neviděl. A blízcí jsme si teda museli být, když jsme byli ve stejné děloze, ne?
Do naší malé a milé konverzace se vložil ten hnědý vlk, který mi po bližším zkoumání přišel trochu povědomý. Jenže jsem ml v hlavě už tolik vlků, že se tam jeden hnědý zkrátka ztratil a tak nějak mi už nedocházelo, odkud měl tenhle být. Nechal jsem to být, ale ocenil jsem, že konečně řekl jméno vlčete bez šišlání a já tak mohl pochopit, jak se jmenuje. To, že se ho ale snažil odvést, mě trochu štvalo. Nevinná konverzace po letech a měla být ukončena? Skvělé.
Pro mé malé štěstí se do toho ale vložil Sionn, který chtěl, abych šel s nimi. Nechápal jsem proč, ale mě to hrálo do karet. Mohl jsem konečně vidět Lauru. „Chci vidět Lauru. A to se mi mimo území smečky mnohdy nepodaří,“ dodal jsem k hnědému vlkovi. Jestli to nebyl další typ bezcitnýho parchanta, jako jsem byl já, třeba mohl říct jo. Když ne... Půjdu si přemýšlet nad smrtí jinam.

//Však ani neví, koho uráží >:((

„A občas i jiný věci.“ Neodpustil jsem si tu poznámku, kterou vlče nemohlo pochopit. Podobně idiotský poznámky byla moje značka, podle které mě mohl kdokoli poznat, protože žádný jiný idiot by neříkal nic podobnýho nahlas a už vůbec ne před někym, kdo o podobných věcech neměl ani ponětí. Nevinnost toho vlčete ale byla také jeho největší přednost, protože si myslel, že svět je zkrátka... jednoduchý. Nesměju se? Měl bych se víc smát. Jeho nezajímalo to, že jsem neměl důvod, potřebu a ani jsem nechápal, proč bych se na tomhle světě měl smát. když mi nedal žádný důvod k úsměvu. Jednoduchý život je... těžce dosažitelný, povzdechl jsem si, lehce vlčeti pokývl, pro jeho štěstí se pokusil cuknout koutky krátce nahoru, ale úsměvem bych to nenazval. Já nebyl vlk, který by se smál pro nic. Očividně ho ani neodradilo to, že nemůžeme být bráchové, protože nemáme stejné rodiče, protože rozhodl, že budeme teda kamarádi. „Jak myslíš,“ odpověděl jsem mu tiše. Pro mě stále kamarádkou byla však jen Vločka, kterou jsem už léta neviděl. Takže jsem asi zase bez přítele, povzdechl jsem si.
Očividně jsem ho zaujal svými slovy o zvycích, protože se zajímal, kdy si taky nějaký chytí. „Vytváří se. Nemůžeš ho chytit jako nějakýho zajíce. Navíc už třeba nějaký máš. Třeba způsob, jak stáváš, co děláš jako první věc po probuzení, nebo tak. Může to mít podobu hodně věcí.“ Každým slovem jsem tomu vlčeti začal závidět. Nebo jsem snad litoval sebe? Jedno nebo druhé, oboje mělo za následek to, že na mě doléhala melancholie toho, jakým způsobem jsem prožil svůj život. I když spíše než žití bych to nazval promarněním. Jako malej jsem se urputně snažil, aby mě někdo měl vůbec rád, až jsem vyvrcholil v to, že jsem odmítl přijímat lásku v jakékoli podobě a raději se snažil o to, abych byl všem natolik lhostejnej, jako jsem byl dříve. A v obou případech jsem v tom uspěl.
Vlče bylo ještě v té fázi, že neznalo všechna slova a chtěl vědět, co znamenají. Dobrá otázka, jenže já neuměl moc vysvětlovat. „Zkrátka nemyslí, než koná a neuvažuje tak nad tím, komu může nějak ublížit.“ Takže jsem svým vysvětlením dokonale popsal Newlina.
Zajímalo mě, kde to vlče žilo, protože jsem nechápal, kde má rodiče. Nebyl mi však schopný odpovědět a vložil se do toho jakýsi hnědý vlk, který ho očividně doprovázel a měl potřebu se až teď vetřít do konverzace, která mě po letech skutečně zajímala. Zvedl jsem k němu krátce zrak, přimhouřil oči při pronesení toho názvu a zavzpomínal. Laura. „Meinere,“ zamrmlal jsem polohlasem, když ten vlk řekl své jméno. Nepotřebná informace, zajímalo mě to vlče. Sklopil jsem zrak k malému šedému a zeptal se: „Nežije s váma doma vlčice jménem Laura? Světle hnědá s černým pruhem na zádech a hlavě. Má oči jako já.“

//Špatně spočteno, dražší hvězdička do magie má být pouze jedna za 24 drahokamů, takže celkem:

48 křišťálů
688 oblázků (zůstane 167)
60 drahokamů

Nebo mě Život ošidil >:(

//Tak když mu nechce plnit přání! >:((

//Ale Život ví, co je pro něj dobrý. Magie tam funguje sama od sebe a... Má Meinýho moc ráda! >:((( Fal

Sice jsem to vlče tolik neznal, ale nemohlo být tak hloupé, když jednoduše pochopilo, že má matka zrovna nebyla ukázkovou vlčicí, která by měla mít potomstvo a nazývat se matkou. Jenže to ostatně bylo jenom vlče, pro kterého byla matka vším a proto to řekl... Ale měl v tom pravdu, matka měla být matkou a pro svého potomka měla být vždy připravená i obětovat život... Nebo ho aspoň snášet ve své blízkosti, když už nic jiného. Z hrdla mi vyšlo něco v podobě snad i zasmátí, ale spíše se to blížilo k pohrdavému odfrknutí vůči sobě. „To je v pohodě,“ zakroutil jsem nad jeho nabídkou hlavou. Pochyboval jsem, že by nějaká vlčice adoptovala přerostlé, dvoubarevné a drzé "vlče", kterému by olizovala čumák do aleluja. „v mém věku už mámu nepotřebuju, dokážu se o sebe postarat sám.“ Ohledně tohoto prohlášení jsem trochu pochyboval, ale rozhodl jsem se v tom tolik nešťourat. Žil jsem? Žil. Bylo mi kdovíjak dobře? Ne. Zajímalo to někoho? Možná tak toho drobka přede mnou, který s tim nemohl vůbec nic dělat. Vypadal nadšeně z toho faktu, že by si mě měl domu přivést se slovy "mami, koukej, na cestě jsem potkal bráchu, necháme si ho?" „Brácha musí mít stejného rodiče a o tom pochybuji.“
Newlin byl pryč, mohl jsem udělat krok od vlčete a znovu se posadit.
Trochu jsem mu záviděl. Protože jsem si nevzpomínal na to, kdy já sám bych byl nadšený z přítomnosti cizince. Matka nás nikam nepouštěla, byli jsme odsouzeni k její přítomnosti a občas i Unese, která však zmizela. Jak jsem sakra nemohl být mrzutý, když jsem na společnost nebyl zvyklý? „Vím, že to je divný, ale jsem na tomhle světě mnohem déle jak ty. Zvyky se tě chytí, i když nejsou zrovna pěkné a budou tě nadále doprovázet životem. A když si zvykneš jednou, už těžko se odvyká. Proto se tomu říká zvyky,“ zamrmlal jsem. Náladu jsem měl stále takovou pochmurnou, ale způsobil jsem si to víceméně sám, i když to vlče prostě pokládalo otázky, na které já odpovídal. Za pár let třeba bude na mém vlastním místě.
Ptal se na Newlina, nechápal, co na tom vlkovi bylo špatně, ale v tom zase mělo prsty to, že viděl vlky pouze v tom dobrém světě a netušil, že tu jsou ti zlí, kteří mu budou chtít brzy ublížit. „Je neurvalý. A tím, jak je neurvalý, je pro ostatní nebezpečný. Hlavně pro menší,“ pokynul jsem k němu hlavou, protože to bylo mířené k němu. A hlavně i Newlin něco s vlčaty zmínil... Moc jsem z jeho slov neochopil, jako vždy, odnesl jsem si pouze to, že si myslí, že jsem jeho otec a on sám má co dočinění s několika vlčaty. Která hloupá vlčice s nim chce trávit život? nechápal jsem. Víceméně jsem však na otázku vlčete zakroutil hlavou. Zatím mi nic neudělal, ale mohl by.
Natáhl jsem se zpět na zem, vadilo mi koukání směrem dolů na menší a byl jsem utahaný z cesty. „Řekni mi,“ vydechl jsem, zatímco jsem si lehal na zem, „kde jsou tvoji rodiče?“

Přemýšlel jsem nad tím, jak moc jsem tomu vlčeti zkazil představy a život prostou lží. Mělo mi to být jedno, ale docela dost jsem nad tím přemýšlel, protože vlčata byla... Jednoduše se jim všechno dalo napovídat. Nechápali lži, sarkasmus a zkrátka... Další zničený život mým dílem, povzdechl jsem si. Poslední dobou jsem nad těmahle věcma přemýšlel docela dost... Snad jsem stárl, byl jsem zoufalejší, nebo jsem nad svými činy více přemýšlel, ale nějak mě trochu štvalo, že se tahle blbost možná odrazí v jeho budoucnosti, jako se odrazili ty moje.
Vlče však víc začalo být utrápené tím, jak jsem já reagoval. Chudák nechápal, že na tomhle světě byli ti, kteří nechápali lásku. Dlouze jsem si povzdechl, měl jsem mlčet, chtěl jsem mlčet, ale po krátkém přemýšlení jsem nad tím zakroutil hlavou a prostě řekl holou pravdu, protože on stejně nebyl natolik... Neměl žádný důvod, proč by tohle měl vykládat dál a měl to považovat za něco důležitého. „Moje máma tyhle věci nedělala. Nejsem na ně zvyklý.“ Máma naopak kousala... Do mě.
Sklopil jsem zrak k vlčeti... proč mu na mně mělo záležet? „Jsem v pohodě, maličkej,“ zamrmlal jsem, „jsem už zvyklý,“ dodal jsem. Netušil jsem, jak jinak mu v uvozovkách pomoci. Ne, že bych se zrovna snažil, ale lépe jsem to ani neuměl.
Poměrně idilické a klidné ráno narušila tragédie. Šedý vlk se zrzavým žíháním, jehož přítomnost mi vždycky naježila všechny chlupy na těle. Stačilo ho pouze vidět a vypadal jsem jako naštvaný ježek. Vstal jsem, zrak jsem upřel na Newlina, který se přiřítil jako letní bouře.
Nejdříve jel pouze do mě, házel na mě zbytečný informace, které jsem nevnímal, protože Newlina přítomnsot ve mě probouzela automatický vztek. Zatnul jsem zuby, udělal krok k vlčeti a jakmile na něho promluvil, udělal jsem krok vpřed a stoupl si víceméně nad vlče, aby bylo mimo dosah vlka, který ho mohl zruinovat více než já. Nic jsem neříkal, neměl jsem Newlinovi co říct, pouze jsem ho nenávistně sledoval a doufal v jeho odchod, který přišel stejně rychle, jako jeho příchod.
Svaly v mém těle okamžitě polevily, vydechl jsem, sklopil hlavu k vlčeti a naklonil ji lehce do strany. „Newlin není kamarád. Je to vlk, kterýho by sis neměl pouštět do svého života.“ Skromná rada od někoho, kdo znal už docela dost vlků.

//Sionn went kšá

„Nějak tak,“ přitakal jsem tomu vlčeti. Přišel jsem si trochu provinile. Neměl jsem rád lži, byl jsem proti nim, protože právě mně se lhalo ze všech nejvíc a dopadlo to... Zle. Hodně zle. Tomuhle vlčeti jsem sice nelhal o ničem důležitém, ale kdo ví, jaký dopad to bude mít na jeho maličký mozeček ve vývinu. Už pozdě vrátit se, povzdechl jsem si, odvrátil zrak na chvíli do strany a odpověděl: „Obvykle nemyslíme vůbec, abych řekl pravdu...“
Byl to menší vtip, ale díky tomu odvrácenému zraku jsem nezaregistroval to, že jsem kvůli falešnému utrpení, které jsem si vymyslel, přišel o ten... nejintimnější kontakt, který jsem za celičký svůj život zažil. A to kompletně bez přehánění. Nikdo se ke mně nechtěl přiblížit, nikdo mi nechtěl naznačit jakoukoli lítost nebo soucit... Jenom tohle zpropadený vlče, na které jsem hleděl zcela vykolejen. Ptal se, jestli mi může nějak pomoc, ale já tak nějak... prostě nechápal. Bylo to divný, moc blízký, nepříjemný... Nepříjemný? Nevím. těžko říct, bylo to rychlý, nečekaný a jeden nemohl říct, co to s ním vlastně dělá. „Proč tohle děláš?“ zeptal jsem se ho nedůvěřivě. A myslel jsem tím všechno. proč se ptá, proč chce pomoct, proč se vůbec ke mně přibližuje, jako kdybychom byli kdo ví jací známí.
Zakroutil jsem jemně hlavou, potřeboval jsem to dostat z hlavy než to začne tropit neplechu. To vlče se mi předtim představilo jako Šión, ale s tim jeho šišláním kdo ví... Nevadí. Potřeboval jsem to vědět, abych si k tomuhle zážitku přiřadil jméno, kdybych později pochopil, jak tohle vlastně vnímám. „Jeden z nás je odtamtud,“ pokývl jsem hlavou jedním směrem, „a druhý odtud, hlava druhým směrem.