Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nehledě na tom, kolik magie v něm bylo, neměl úplně přehled o jejich používání a vlastně i existenci. Dokázal si nějak v životě poradit víceméně jenom s tou, která mu byla dána od samého začátku, občas byl příjemný i oheň, neviditelnost, sem tam slyšet cizí myšlenky a pak samozřejmě ty magie, která nikdy u nikoho jiného neviděl. Možná tohle použil Alastor? „Nevim,“ odpověděl krátce, „možná to byla prostě jeho specialita.“ A sice byl furt naštvaný, už ten hněv nějak začal ustupovat, poměrně rychle, i když věděl, že ho to bude ještě nějakou dobu žrát v hlavě.
Mohli řešit něco nového, příjemnějšího, ale to se jim nějak nepodařilo, mohl za to on sám, ale už bylo načase tohle pořešit, pokud se chtějí nějak pohnout z místa – i doslovně. Nemusel v sobě mít žádnou magii, aby věděl, že celé to téma bude Biance nepříjemné a nebude se o tom chtít bavit. Jenže to viselo ve vzduchu už strašně moc dlouho a výsledek? Krátce vydechl, mohl to dost dobře být i povzdech nad tím vším. „Pro sebe v hlavě už moc členem nejsem. Navíc jsem byl beta, tak co teď?“ zeptal se. „Beta, co se toulá a nedělá vůbec nic pro smečku.“
Pro její štěstí, ne pro jeho se ozvalo vytí. Ona to nechtěla řešit, on ano, ale byla alfa, on byl v téhle fázi nic. Nereagoval na to, bylo mu to jedno, takže čekal na reakci Bianci.

Březen | 6 | Tickle balls

„Ber si to jak chceš,“ pokrčil rameny. Podle něho to byla dobrá poznámka, ale už mu nezáleželo na tom, jak budou jeho slova přebrána. Na tom mu nikdy nezáleželo. Možná proto neměl kamarády, ale na tom mu kupodivu taky moc nesešelo, dokázal se spokojit s hláskem ve svojí hlavě a občasným zdravotnickým dýchánkem se Styx. Jestli tohle bylo přátelství nebo jak.
„Takže je pravda, že spánek je jenom zkušební verze smrti?“ zeptal se až moc zaujatě na její poznámku o smrti, která najednou zněla až... nudně. Ale taky mohl zjistit, jak to bylo se smrtí a limbem, kam se vlci po smrti dostanou. „Mělas tam průvodce?“ zeptal se. Bianca si na to nepamatovala, možná ona ano? Však tam byla dvakrát!
„No jo, občas se to děje i bez toho, abys jejich alfy musela zabíjet,“ pokrčil opět rameny a vyhýbal se tak otázce o tom, s kým vlastně byl a kdo je novou alfou.

„Nebyl jsem úplně ve svojí komfortní zóně,“ připustil, ale muselo to být očividné i slepému. Nebo komukoli, kdo ho alespoň trochu znal. Jakákoli blízkost k jiným, už vůbec takhle nechutně přímočará a odmítání slova ne, to všechno mu bylo zcela proti srsti a neuměl to moc skrývat, i když mu to většinou šlo docela dobře. Možná proto se ptá? napadlo ho. Nebylo u něj obvyklé se jakkoli vyjádřit, takže to muselo vyznít až závažně. No, aspoň konečně dokázal, že taky v něm něco je a není jenom kusem nečinného šutru, ačkoli by to bylo snadnější do života. „Přijde mi, že tyhle věci se tady dějí až moc. Buď tu jsou všichni extrémně divní nebo má celý svět divnou energii,“ pokrčil rameny. Jenže to nebral ani jako omluvu, proč byl Alastor jediný, kdo se tak ze všech choval? Mentálně nejslabší? Podvolil se? Nebo takový prostě byl a tohle jenom byla konspirační teorie, jak obhájit jeho činy? „A i kdyby za tím něco stálo,“ dodal po kratší odmlce, „tak furt nějak napadl čtyři další, protože se neumí krotit.“
Trochu v něm hlodala paranoia, že se furt rozhlížel okolo, ne jenom kvůli zjizvenému pakovi, ale už jenom ze samotného principu, jestli je tam někdo okolo. Tohle celé mu moc nepřidalo na mentální pohodě a asi by i měl ujasnit pár věcí, jenže jeho technikou bylo vždy se všemu vyhýbat, jak jenom dlouho to šlo. „Nemáš důvod se něčeho bát,“ odpověděl krátce, zatímco zrak měl pořád upřený někam mezi stromy. V hlavě mu harašila ještě jedna myšlenka, otázka, kterou nějak odkládali, ale už bylo načase to zjistit. „Co bude se smečkou?“ zeptal se. Docela obecně, ale musela to chápat.

Březen | 6 | Tinkerbell

Na jeho dokonalé rýpnutí nedostal žádnou reakci, jenom takové odfrknutí, nad kterým se krátce ušklíbl, protože to vzal jako maličký odznáček, že je furt protivná a nepříjemná existence, která je všem úplně jedno.
„Poznal jsem tady už řadu bytostí a existencí, abych zjistil, že ty nejhorší spodiny chodí po zemi a ne podzemí,“ odpověděl Styx s pokrčením ramen, „aspoň dole si to chtějí udržovat čistý.“ a pak se odmlčel, zamyšleně zamračil a opatrně se zeptal: „nezkoušela si tam třeba prznit krtky nebo tak?“ Kdo ví, co všechno tahle bytost dělala ve volném čase. Jeden maličký klacíček do znaménka X pod ocáskem a určitě by ji země rychle vyplivnula nahoru.
„Vypadám jako někdo, kdo by se zahazoval s bývalýma alfama?“ otázal se, jako by to bylo něco pod jeho úroveň. Ale vlastně bylo, když vzal v potaz, s kym vlastně byl?

Dřív bych prostě mohl odejít. Vzít čáru, nějakou dobu se nevracet, nebo už nepřijít nikdy. Bylo to všechno lehčí. Už nemohl, musel se vypořádat s tím, co se ještě děje okolo, nemohl ji tu nechat, nemohl prostě zmizet a dělat, že neexistuje a stejně tak neexistuje nikdo okolo něho. Trochu ho to štvalo, protože to pro něj bylo všechno nový a zatímco předtím to bral tak, že pokud nezmizí, tak prostě nechce, teď to bral tak, že nemůže. Dát se do vztahu na starý kolena bylo docela složitý pro tvrdohlavý jedince, jako byl on.
Naštěstí ho z celého toho přemýšlení vytrhla otázka, které vůbec nerozuměl. „Mně?“ nechápal a dal to najevo tím, že mu tázavě vyjela kůže nad okem, které ani neměl, takže ho jenom bolelo, jak si natáhl tu starou ránu. „To nebyl já, kdo se tam kroutil bolestí. Je tobě líp?“ zeptal se, ale musela k tomu sklonit dost hlavu, protože se o něho otřela. Jeho to akorát štvalo, ale vztek byla vedlejší věc, která se srovná časem a vzdáleností od toho tupce, který se snad pohřbil v mechu a shnije tam.
Uhnul pohledem někam jinam, snad se ujišťoval, že jsou pořád sami, protože o tom nikdo nevěděl a ani netušil, zda chce, aby to bylo veřejné tajemství, i když to Bianca chtěla říct bratrovi. Naštěstí na to neměla čas.
Začínalo mu být docela teplo, vcelku příjemně, než mu chrstla ledovou vodu do tlamy otázkou, co by dělal, kdyby Alastor byla Alastorka? Hodil jeden nechápavý pohled po Biance, jestli to je hra, které nerozumí, ale zdála se docela vážná? Vyklepaná, ale vážná. „To stejný, řekl bych,“ odpověděl. Moc si nehrál na slabší a silnější pohlaví. A vlastně ho docela urazila ta otázka, jestli by ji opustil jenom tak pro první další. „Jsem na tomhle světě už řadu let, ale ty jsi první, koho jsem si k sobě pustil, tak co myslíš?“ odpověděl otázkou.

Kdyby bylo chladněji, třeba by bylo vidět, že mu od hlavy odchází pára, jak to v něm bublalo, ale pro jeho vlastní štěstí bylo už relativně teplo a dokázal svůj vztek rychle zvládnout a držet pod pokličkou. Vybouchnul jenom trochu, Alastor žil a doufal, že hodně daleko od něho. Jak rychle se Sirius dokázal stát tím oblíbenějším dvojčetem v jeho srdci...
Zatím se furt soustředil na zjizveného hnědého vlka, sunul Biancu pryč a přestože se každým krokem uklidňoval, nedokázal se úplně vrátit k původním myšlenkám a ani co jsi se mnou chtěl řešit mu úplně nepomohlo k návratu do normálu. Zastavil se, pro jistotu ohlédl přes rameno, že jsou sami a až po kompletním ujištění se posadil, zhluboka nadechl a poté vydechl, protože neměl jediné tušení, co to vlastně chtěl. „Už netušim,“ přiznal, stočil pohled někam k lesu, přimhouřil oči a pokoušel se rozpomenout, ale přišlo mu to nějak zbytečné a určitě to ani nemohlo být důležité. Chtěl se celou dobu jenom dostat z té situace, která se mu nelíbila od začátku. „Asi jsem chtěl prostě jenom vypadnout,“ dodal.

Březen | 5 | Twink

Tak tam vyčkával na ty šťavnaté drby, které mu Styx řekne o cizích, i když netušil, jak moc se s cizíma baví, když má trochu radikálnější pohled na svět, který dává ráda najevo, zatímco on si své poznatky o potřebě vyhubení rezavé rasy držel na uzdě v sobě. Ale co to padlo? Místo drbů ze života jiných se akorát v uvozovkách pochlubila tím, jak ji opustila Rez. Mlčel, protože... co se na tohle mělo říkat? Bylo by mu to jedno, vlastně i lehce bylo, ale obě znal a teď s jednou mluvil. Měl jí poklepat na ramínko, že to bude dobrý a nikdy si ji nezasloužila? Obě byly úplně divný, že se k sobě hodily, takže o pravda nebyla. „Neztratila se jenom cestou pro jídlo?“ zeptal se lehce škodolibě, ale Styx už vykládala něco o vlčatech, což mu bylo volné a pak o... smrti?
Přeměřil si ji nepříjemným pohledem, ale už mrtvé a živé potkal. Neměl jednu mrtvou za partnerku? „Na mrtvou ale vpadáš dobře...?“ pronesl s nenápadným otazníkem, protože o Styx nešlo říct, že by dobře vypadala.
„Asi,“ pokrčil rameny, protože o tom nechtěl mluvit, ale zas komu by to Styx mohla říct? „Je těžký se táhnout s někym, kdo má postavení.“

Březen | 4 | Twat

Přehrávaně zasténal a nahrbil se, jako by ho to strašně bodlo u srdíčka, že přišel o to jediné, co mu přinášelo radost – uzdravovat zdejšího psychopata a roznášet jeho činy po okolí, protože rád roznášel a poslouchal drby, co mu zašustěly okolo uší. Ale teď? Nic nezíská, nic neuslyší, nic nebude moct soudit. K čemu tam sakra byl? „Tohle fakt zabolelo moje apatické srdíčko,“ řekl zachmuřeně. „Ale máš nějaké nové klevety?“ zajímal se, když už to tedy bylo zmíněno.
A nechtěl mluvit o sobě, chtěl drbat jako stará bréca, která nemá nic lepšího na práci, což stejně neměl. „Asi spíš ne? Chytla mě krize středníh věku podruhé a ve svojí hlavě jsem ho opustil,“ pokrčil rameny, ale nebyl si tím úplně jistý. Možná to bylo přehnaný. Možná měl odejít, ale nenabalit si zdejší alfu.

Březen | 3 | Twix

Mohl se zeptat, koho zabila v mezičase, ale asi by byl trochu smutný, protože se pak nedoplazila za ním, aby j pofoukal to bebíčko. Teda, pomáhat nechtěl, v tom měla pravdu a i to zmínila, ale dělal víc věcí, o kterých tvrdil, že je dělá nerad. A tohle ho docela bavilo? mohl si dát na hlavu blikající světlušku, když by měla Styx namále a běžet tryskem až k ní, všichni by mu museli uhýbat z cesty a měl by i možnost přeskakovat víc než jedno území. „Jsem zklamán, selhal jsem jediný smysl svého života,“ pronesl teatrálně a musel ji sjet pohledem, jestli nenajde aspoň nějakou třísku v tlapičce, kterou by mohl vytáhnout. „K čemu jsou tyhle seance, když ti ani nemůžu vymáčknut jediný pupínek?“
Samolibě mávl tlapou nad tím, jestli pomáhá nebo nepomáhá, „já toho vždycky nakecám,“ dodal. Dodal docela lež, však toho moc nenamluvil, ne?

Kromě kořene, který se omotal okolo Alastorova krku, se pod ní také začala propadat země, pohltila ho a snad by ponořila i celého. Bohužel se tak nestalo, mohl dýchat, mohl furt mluvit, říkal ty svoje nesmysly, které černobílého nutily zatínat čelist, až ho z toho bolela hlava. Povolil sevření kořene, ale furt ho nechal okolo krku, protože už teď se nemohl hýbat a ani se odtamtud nechtěl vyhrabat. Tak ať tu chcípne, řekl si pro sebe a trhnul krátce pohledem k Saturnovi, který je popoháněl pryč, aby šli z očí (protože v téhle chvíli už zjizvený idiot nemohl). Zdálo se, že ostatní už ani ten bolehlav netrápí, ale furt to byla věc, za kterou by mu nejraději dupnul na hlavu, ačkoli jeho hlava nebolela ani sekundu. „Jo, nejspíš jo,“ přitakal rozmrzele. Šedivý se snažil Alastora vyhrabat, možná čas tak akorát zmizet.
Otočil se k Biance, ale moc nečekal na nějaký souhlas nebo ne, spíš ji tak tělem donutil otočit, aby šli někam pryč, aspoň dál do lesa od nich. Skvělý nápad jít do společnosti, odsekl si pro sebe, v chůzi otočil hlavu, jestli je furt Alastor v zemi, ale ještě asi chvilku bude.
„Je to už dobrý?“ zeptal se raději.

Březen | 2 | Stix

Vřelé setkání po dlouhé době bylo započato právě tím, jak moc dlouho se neviděli. Párkrát nad tím lehce pokynul hlavou, že tomu tak skutečně je, ale nekomentoval to. Co by řekl? O tom, jak moc se jejich život změnil, si mohou říct později, až k tomu nějak přijdou. „Styx,“ řekl místo toho, když ona řekla jeho jméno. Docela poetické to celé bylo. Ještě k tomu nějaký západ slunce a vřelé obejmout po tak dlouhém setkání, klapka, konec scény.
Ušklíbl se nad poznámkou, kdy se asi tak naposledy viděli. Posadil se s mručením, jak nad tím přemýšlel. „Nebylo to na sopce, když si zabila nějakou tu alfu?“ zeptal se, protože si už fakt nepamatoval, kdy měla rýmu a kdy křídlo v háji. Možná to bylo s tim křídlem. „Co tě bolí tentokrát? Pofoukám a zavážu,“ nabídl se s převážením váhy na jednu tlapu, „pusinko na čelíčko k tomu? Ale nevypíchni mi oko, moc jich už nemám.“

Březen | 1 | Styxa

Jak krásný den na to být sám. Někde se fláknout u jezera, nic neřešit, prostě jenom chvilka klidu a nic víc. Anebo jít k jezeru, najít tam otrhanou slepici, která zažila srážku s jelenem a možná už má prostě kompulzivní potřebu být zajímavou. Druhá volba zněla zajímavěji.
Naklonil hlavu do strany, sledoval ji zezadu, ale stačilo to, aby ji poznal. Neměl potřebu zjišťovat, proč to se sebou jiní dělají, asi na to byl moc starý. Vypadalo to, že se sama sledovala a byla zaujatá svým odrazem. Nedupal, ale nešel vyloženě ani potichu a jako vždy nezdravil, to nebylo v jeho povaze. Prostě si tam nakráčel, stál kousek od ní a sledoval ji jedním soudivým okem. Co dál? napadlo ho. Ještě mohla mít třeba ploutve nebo... žábry? Ostny jako ježek.

Dej si sám voraz, zavrčel na Alastora jenom v duchu, protože měl pevně zatnuté čelisti v křeči z celé té situace, která se akorát více a více vyhrocovala. Saturnus se to celé snažil nějak uklidnil slovy, že si má jít Alastor na chvíli lehnout, šedivý doslova fialověl vzteky a div mu z toho všeho nerupla žilka. Bianca se hroutila, to měli v rodině, ale neměl čas se tomu věnovat, i když mu z toho faktu div sama nerupla žilka. Chtěl se zbavit Alastora, nejraději by se odpráskl do neznáma, aby před jeho existencí zmizel, ale to tady nepřipadalo v úvahu. Zhluboka se nadechl, Alastor totiž couvnul a měl snad pocit, že se to uklidní, jenže to byl dobrý špek na který skočil.
Udělal krok do strany k Biance, že ji otočí a půjde s ní pryč, protože si v té chvíli ještě myslel, že to bude v pohodě, ale hnědý se nějak obořil nad svým vlastním ústupem a místo nějakého dalšího odklizení s pohledem na Meinera udělal něco, co ostatní podlomilo v bolesti – kromě něho. Rychle cuknul pohledem po všech, kteří se krčili v bolesti a Alastora to nijak nevzrušovalo, místo toho jenom navrhoval nadále tu procházku, která by pro něj momentálně mířila možná tak do limba.
Něco v něm bublalo, to, co tam nebylo často, ale už toho bylo tolik, že mu to stačilo. Otočil pomalu pohled k Alastorovi, kdyby měl vidět zorničku, byla by tenká jako nit vzteky. Ze země vystřelil jeden tenký kořen stromu a omotal se Alastorovi okolo krku. „Poslouchej kamaráda,“ zasyčel proti hnědému vlkovi, než se kořen stáhl k zemi, aby uzemnil Alastora.
Dvakrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, než svoji pozornost zaměřil na Biancu. „V pořádku?“ vylezlo z něj pološeptem.

Ano, ale podobně i jarní magie ovlivňuje emoce a zimní magie mění počasí, takže jsem brala, že výjimečné magie mohou něco málo přebírat z něčeho jiného

Idea číslo dva

Jarní magie má schopnost Amorka, zimní se pojí s Vlčíškem, Nemrtvých s Mrtvolkou, takže zbývá Osud pro letní magii

Nižší lvl magie by dovoloval vycítit situace, které se vymykají kontrole, ale byl by to spíš šimrání, které upozorňuje. Postupně možnost se těmto situacím vyhnout (na území padne osud, který říká, že každý, kdo tam je/projde, bude tři posty muset psát pozpátku → vlk vycítí nebezpečí a může se mu magií vyhnout, aby na něj nepůsobil, ale nefungovalo by to na tresty), nejvyšší lvl by byl zkrátka bonus štěstí.
Vyšší lvl by mohl ovlivňovat vlkovu účast na herních akcích (by se nějak muselo vymyslet → měl by více inner infa od pořadatele akce?), mohl by se vyhýbat cellogalli akcím (na nižších lvl by se dokáza vyhnout třeba bouřce, rozvodněné řece, vyšší/nejvyšší lvl by zafungoval jako jednorázová imunita a nechytil rýmu → jednorázové, pokud se tomu hned v dalším postu vystaví znovu, už to chybí)
Vlk by vycítil jen zásahy Osudu, zásahy od ostatních by mu byly nadále cizí.