Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Meinere není worth víc jak 5 safírů :D

Nebyl jsem rváč. Ať si kdokoli myslel cokoli, nesnášel jsem rvaní se s jinými. Nerval jsem se, nechal jsem ostatní, ať mi udělají, co chtějí, protože jsem neměl potřebu trhat těla jiných, abych jim dokázal, že jsem silnější. A i přes tohle vlastní přesvědčení jsem držel v tlamě nohy cizího vlka a snažil se je rozdrtit. Cítil jsem jeho krev ve své tlamě, ale víc mě ničila má vlastní, která se mi z oka valila do tlamy. Tak moc to bolelo, ta bolest byla neskutečná, ale věděl jsem, že kdybych nic neudělal, tenhle by byl odhodlaný mě zabít. A následně by se pustil do vlčete které nemělo žádnou šanci přežít, jestli se na něho ten psychopat vrhne.
Stiskl jsem, instinkt mi říkal, abych stiskl ale potom přišla další bolest. Menší, ale stále neskutečná bolest v zátylku. Jako když se matka snaží odtáhnout své mládě, ale tohle mi mělo ublížit, bolet a donutit, abych pustil jeho nohy. Snažil jsem se to vydržet, ale postupné svírání jeho čelistí mě donutilo pustit jeho nohy. Byl jsem praktický slepý, krev mi slepovala srst, která v tom mrazu ihned zamrzala, sníh se mi lepil na srst a hýbat se bylo tak neskutečně těžké. I když jsem věděl, že to bude bolet především mě, věděl jsem, že musím jít také po citlivějším místě jeho těla - po krku Znamenalo to ale natočit hlavu a nechat ho vytrhat mi kůži na krku a roztrhnout ji.
Takže... Jsem si celý ty roky přál umřít a hledal možnosti, jak to provést. Ale takhle sakra ne, prohnalo se mi hlavou. Tělem mi pumpoval adrenalin, ignoroval jsem hlad, únavu a všechno, kromě té proklaté bolesti. Chtěl jsem prostě jenom bránit sebe a toho, kvůli kterému jsem se přednostně začal rvát.

Lehce jsem nadzvedl hlavu. Byl jsem vůči tomu vlkovi nedůvěřivý, protože kromě jeho lehké výbušnosti konal nepochopitelnou aktivitu, která se následně ukázala jako spíš nechutný lov lapeného zvířete. To kňučení navíc znělo jako vlče. Mládě jeho vlastního druhu, se kterým se rozhodl hrát nechutnou hru.
Krátce poté, co jsem upozornil na jeho oběť, vlk zaujal bojovou pozici, to jsem viděl i přes zrak, který stále nebyl zrovna moc ostrý. Navíc byla tma, viděl jsem toho ještě méně. Věděl jsem, že jsem v nevýhodě vůči vlkovi, který je ochotný se rvát pro to, aby... ublížil vlčeti. Jako jo, taky jsem to udělal, ale tohle bylo trochu něco jiného, já se nesnažil to vlče dostat ze stromu, já prostě kousnul. Ale prostě byla tma, moc jsem toho neviděl a neměl jsem energii na to, abych se rval. Krátce jsem se podíval k zemi, ale stíny už nebyly vidět a tím pádem i ten můj už byl někde schovaný a neschopný mi pomoci, sakra.
Polkl jsem. Nelíbilo se mi, kam jsem se dostal, ale zároveň mi zase nějaký tichý hlásek říkal, že bych neměl zase jenom tak odcházet a nechávat někoho, aby byl sežrán. Zima byla na nic, ale zase kanibalismus? To jsem nějak měl... proti srsti.
Snažil jsem se pochopit situaci a hlavně dostat své tělo do funkční podoby. Cítil jsem se však úplně malátně, nepotřebně, předpovídal jsem svoji prohru. A nejspíše oprávněně, protože jsem nebyl schopen předpovědět ani první útok. Ten vlk ani nebyl rychlý, ale já byl prostě vším okolo zpomalený a byl jsem schopen zaznamenat už pouze tu neutuchající bolest, která mi projížděla tělem. Mířila rovnou do mozku, protože vznikla tak blízko, že jsem snad cítil drápy ve své mozkovně. Cítil jsem okamžitě krev, která se mi rozlévala po hlavě a zmohl jsem se pouze na bolestivé zavytí, jakmile se ty drápy dostaly z rány a bolest mohla začít svobodně proudit. Nohy se mi třásly, hlava motala, bolestí jsem nevnímal okolí, ale zdravým okem jsem se snažil dohlédnout na vlka, který byl připraven útočit dál. Umřu pro... Co? napadlo mě jako první. Poté se ozvalo to volání. Slabé, zoufalé a tak matně známé. To vlče mělo být v Asgaaru. A místo toho bylo v tom stromě. „Sionne?“ šeptl jsem neslyšně mezi návaly bolesti.
Tělem mi projel nával adrenalinu. Neviděl jsem, byl jsem unavený, ale furt jsem byl tupě odhodlaný nechat se zmrzačit pro ty, které jsem neznal, i když mi všechny svaly v těle říkaly, ať to nedělám. A tohle vlče jsem znal. A nezasloužilo si zemřít.
Napnul jsem všechny svaly v těle, bolest musela do ústraní, měl jsem důležitější věci na práci. Třeba vlka mířícího k mému krku. Přikrčil jsem se, chtěl jsem si bránit krk, ale stihl jsem se zadníma nohama odrazit vpřed. Nechtěl jsem ho zabít, já šel po předních nohách, aby se nemohl pohnout, až s ním skončím.

Neměl jsem ponětí, co se okolo mě děje. Bohužel jsem ani netušil, kde jsem se přesně nacházel a jak bylo sakra možné, že jsem tam byl. Pamatoval jsem si nepříjemný pocit u řeky a najednou bum, ještě nepříjemnější pocit někde uprostřed lesa.
Poté, co ze mě vyšla už dost stará večeře, se mi trochu ulevilo, ale pořád jsem si přišel zesláblý, jako kdybych byl tvořen z gumy a v tom stavu jsem stál proti vlkovi, který se nezdál, že má zrovna dobrý den. A z nějakého důvodu se chtěl dostat do stromu. Asi není úplně normální, prohnalo se mi hlavou. Několikrát jsem musel zamrkat, abych si trochu srovnal zrak a konečně mohl vidět vlka, kterého jsem... pozvracel. Ale ne, pomyslel jsem si. Čekal jsem výboj vzteku, zatímco mnou se svíjel pocit kompletního ztrapnění, protože tohle byla věc, která se mohla povést jenom mně. Kdybych nebyl úplně mimo, možná bych na to i lépe reagoval, ale nezmohl jsem se na nic víc jak na lehké pohupování tělem z toho, jak jsem ještě zcela nepochytil zpátky rovnováhu.
Šedý vlk chtěl, abych vypadnul a osočil mě jednou poměrně profláklou přezdívkou. Pomalu jsem přikývl, protože já tam fakt nechtěl být. „Neboj, vypadnu, jakmile pochopim, kde vůbec jsem,“ zamrmlal jsem, hlavou pootočil lehce do strany, zamžoural unaveně mezi stromy a hledal v postupující tmě nějaký záchytný bod. Žádný jsem neměl. Několikrát jsem přešlápl, ignoroval šedého vlka a snažil se pochopit, co se mi právě stalo. Připisoval jsem tohle mému neskutečnému talentu dostat se do problémů.
Ignoroval jsem svou předchozí myšlenku na to, že cítím více pachů a prapodivnou aktivitu šedého, ale ve chvilce ticha se k mým uším doneslo kníknutí. Zastříhal jsem ušima, rozhlédl se už zlepšujícím zrakem okolo sebe, ale nikde žádné polomrtvé zvíře, další vlk a ani to nemohlo patřit šedému. Zamračil jsem se. Nějak mi celá situace přestala být příjemná. Podíval jsem se krátce na šedého, hleděl mu do očích, na tu nechutnou jizvu a dokonce jsem těkl i k té velké na jeho noze. „Poslyš... Ať v tom stromě je sebevětší veverka, nestojí za to,“ zamrmlal jsem. Nečekal jsem veverku, cítil jsem krev a to kňučení nebylo žádného malého zvířete. Možná tak mladého.

//Mahtaë

Než jsem si uvědomil, co se děje, slyšel jsem ránu, jako kdyby mi praskl ušní bubínek. Přišlo mi, jako kdyby mě někdo drtil zpátky dohromady a to se nejspíš i dělo. Ucítil jsem pod nohama zem, ale přišla mi cizí. Jako kdybych neuměl stát na vlastních nohách. Zakymácel jsem se, všechny orgány jsem měl přeházené, v okraji zorného pole jsem měl černo a všechno ostatní jsem okolo viděl malátně. Pachy se kompletně změnily, necítil jsem vodu, ale cítil jsem les a další pachy okolo sebe, jenže jsem nedokázal zaostřit na okolí okolo sebe.
Nejistě jsem přešlápl do strany, noha se mi probořila sněhem a přišlo mi, že se propadám hluboko do středu země. Hlava se mi zatočila, musel jsem znovu překročit, ale spíš mi přišlo, že jsem všechno dělal horší a horší. Nechápal jsem, kde jsem se nacházel, ale věděl jsem, že jsou okolo mě ostatní vlci, které jsem nedokázal identifikovat.
Donutil jsem se zastavit, pokoušel jsem se hledět před sebe, ale viděl jsem jenom šedý flek uprostřed bílého sněhu. Zalkl jsem se, svaly my ochably, stejně tak i žaludek a cítil jsem, že se mi už hodně staré jídlo vrací chřtánem na boží svět.

//Asgaar

Díval jsem se celou cestu do sněhu pod sebou. Brodil jsem se jím, nijak jsem ani přehnaně nezvedal nohy. Byla to zase ta chvíle, kdy jsem neměl nic na práci, protože nebylo žádného cíle. Taky jsem byl trochu uražený, protože Laura musela dát přednost nějakému uměle vytvořenému společenství, které nemělo nic společného před vlastním bratrem. Stěžuju si a to já nejsem ten, kterému záleží na rodině! Jenom jsem ty smečky pořád nechápal. Neviděl jsem tam žádná pozitivita, která by mě donutila se k nějaké přidat. Pouze nekonečná společnost, která mi obracela žaludek nahoru.
Zastavil jsem se u řeky. Rozhížel jsem se okolo sebe, hledal nějaký pevný bod, kde bych mohl vytvořit most, abych přešel řeku, ale nějak jsem si nebyl v tom okolí moc jistý. Všude sníh, led a toho jsem nebyl fanoušek. Chvíli jsem si i všímal svého stínu. Byl maličký, plazil se po sněhu okolo, ale nepřibližoval se ke mně, jako kdyby se mě štítil. Tu magii jsem nikdy moc nepochopil. Mohl jsem ostatní chytit a připoutat je, ale k čemu to bylo? Proč jsem neměl něco... užitečnějšího? Pokud nepočítám to tvrdnutí kůže, to bylo fajn.
Zahleděl jsem se do dálky přes řeku. Přemítal jsem nad tím, jaká tam jsou místa, jestli stojí za to, abych tam šel a vzpomněl jsem si na jeden les. Trochu fascinující, zajímavý... Ale tak daleko. Nechtělo se mi tam v tom sněhu pěšky, ale chtěl jsem tam. Představoval jsem si to místo, přemítal nad ním a cítil, jak se mi chvějí nohy a jako kdybych ztrácel pevnou půdu pod nohama. Pak mi přišlo, že jsem ji ztratil a tělo se mi snad roztrhlo na tisíc kousků.

//Ageron

Celý život jsem považoval Lauru za někoho, kdo se pohrne do založení rodiny, jakmile se jí naskytne někdo, kdo by poskytl druhou část genetické informace. Ale buď jsem se šeredně mýlil nebo dospěla, protože mi moje přesvědčení vyvrátila. Předtím se však nechala unést tím, že by snad měla zažívat pocity ztrapnění a podobný nesmysly. „Vlci zapomenou. Nemají čas řešit něco, co se stalo v minulosti, pokud si je tím neranila.“ Jenže moje slova mohla být pouhým nesmyslem, protože si očividně už sama řekla, co od života chce a nechce. Budiž. Ona taky nekecala do mých rozhodnutí, co já ji měl co přemlouvat do rozsévání naší shnilé krve po zemi.
Šli jsme pomalu, moc jsem toho už na srdci asi neměl, protože v mém životě se nic nedělo a Lauru jsem utnul hned ze začátku, aby tolik nemluvila. Navíc jsem se furt cítil v okolí nesvůj. Jako kdyby mě furt něco pozorovalo a nedovolilo mi jenom nadechnout se bez toho, abych byl vším okolo souzen.
Krátce poté, co jsme vyšli a přiblížil se k hranicím, lesem se ozvalo vytí, na které Laura ihned reagovala. Sám jsem se pouze ohlédl okolo sebe a sledoval sestru, která musela očividně všeho nechat a jít do práce. „Raději se vzdálím,“ přiznal jsem. Nechtěl jsem se do toho motat a nechtěl jsem na tom území zůstat sám. Na druhou stranu jsem už věděl, kde se sestra zdržuje a věděl jsem, kam jít. Mohl jsem si jít po svých.

//Mahtae

Chladem jsem měl naježený všechny chlupy na těle. Neměl jsem sice vyloženě oblíbený roční období, ale tohle počasí docela dost bodů ubíralo zimě. Nechápal jsem, co se s okolím děje, měl jsem nechutný hlad a snad i tlapy přimrzlé k zemi. Laura to viděla stejně a navrhla, abychom se šli alespoň trochu projít a rozproudili tim trochu zledovatělou krev v žilách. Beze slov jsem přikývl, odlepil tlapy od země, pokusil se z nich setřást sním a pokynul směrem, odkud jsem přišel se Sionnem a s tím hnědým vlkem, jehož jméno pro mne bylo už dávnou minulostí.
Tiše jsem zamručel na jej otázku. Moje věc mě dostala už hodněkrát do ne moc příjemných problémů a jestli jsem se dobře pamatoval, do jednoho takového mě dostala i ona sama, když na mě poslala svou černou kamarádku, která si následně hrála na oběť toho všeho. Ne, že bych se já sám občas nepovažoval za chudáka v tomhle proklatém světě, ale tahle vlčice byla kompletně mimo a i po těch letech se mi z ní furt neskutečně moc vařila krev, když jsem na ni pomyslel. A vaření krve bylo v tomhle počasí ulevující.
„K čemu družení. Přijď, řekni. Vyjde to? Gratuluji. Nevyjde? Jdi o strom dál. Vyjde to a ukáže se jako idiot? Pokračuj jako v případě neúspěchu. Vyjde to a je normální? Gratuluji, vaše vlčata nepohlídám, ale sem tam je donutim rebelovat vůči rodičům.“ Neviděl jsem v tom nic složitýho. Kdo se nezeptá, nic nezíská. Platilo to i o protějšku. Podívejte na mě, hrál jsem si na pruďase a chcípnu sám. Ono je smutný, když si to jeden uvědomí o pár let později.

Každou vteřinou jsem cítil, že se mi zima prožírá hlouběji a hlouběji tělem. Nehýbal jsem se, ale nedokázal jsem říct, jestli za to mohla moje lenost, nebo neschopnost pohnout se. Nepamatoval jsem si takovou zimu a nějak mě děsilo, jak to vypadá v okolí. Les okolo mě byl hustý, bránily nás stromy, ale stálo to bylo úděsné a venek musel být tak mnohonásobně horší.
Pokusil jsem se přešlápnout, udusal jsem trochu sněhu pod svýma nohama a ohlédl se k Lauře. Ona měla postavu po matce, já byl obtloustlý ničema, kterého bránil tuk, ale stejně jsem myslel, že mi zimou upadne ocas. Jestli tahle zima bude pokračovat, tak dlouho už žít nebudeme, pomyslel jsem si, ale nahlas jenom pouze zamručel, že vlastně ani nevím důvod, proč jsem tu otázku položil.
„Ani ne. Jenom jsem poslední dobou nebyl zrovna na ostatní příjemný, tak kdyby náhodou, nás rozdvojených tady na tomhle světě bohužel moc nebude, takže je jasný, že ten netykavka jsem byl já.“ Ne že by na tom zrovna záleželo, ale kdo ví, co za kraviny si dokázal jeden vymyslet a zveličit. A klevety se drží hůř než klíšťata.
Stál jsem v tom lese až do té chvíle tak nějak nesvůj, protože jsem čekal, kde se vyžene ten černobílý a bude mě zase bez důvodu urážet a vyhánět, ale moje srdce zaplesalo, když se ukázalo, že tenhle je už dávnou minulostí. Nádhera. Neřekl jsem to nahlas jenom z toho důvodu, že to byla moje sestra, jiným bych to řekl, ale ta stejná krev mě alespoň trošičku držela při uzdě. „Tak asi nestál za nic. Vlků je stejně dost, někam si ukaž a nějaký tam určitě bude stát a máš novýho, jednoduchý.“

Well... Nemám ráda okecávky okolo, takže pokud mám přejít rovnou k věci, ráda bych znovu měa tu možnost mít druhý herní charakter.
Před víc jak rokem mi byly smazané tři herní charaktery a Meinere se na krátko ocitl ve vlčích duších, takže je jasné, že moje aktivita byla kompletně nulová a od té doby se ji snažim alespoň trochu zvednout a hrát. Někdy dokážu napsat několik postů denně, někdy jenom jeden, občas to chvíli trvá, ale pořád tu zůstává ten fakt, že tu jsem přeci jen od roku 2013.
Proč ale ten charakter chci? Za těch 7 let Meinere získal přívěsek, spešl, má magie, které chce, pět speciálních, bonus, hvězdičky ve vlastnostech a i herně si odbyl svoje. Nemá se tedy už kam posouvat, což mě odrazuje od účasti na akcích a nemám ani tu potřebu tolik spěchat se hrou.
Sice letos maturuju a to značí svoje, ale jedná se ostatně jenom už o tři měsíce, které jsou doprovázeny delším volnem a jestli mě nevezmou na vejšku, budu toho volna mít i potom dost (:D). Ale upřímně, mám nápad na charakter, který by pro mě mohl být lehčí výzvou a ty já ráda.

Takže asi tak.

Zima byla v plném proudu, bořil jsem se ve sněhu, mrznul jsem a navíc jsem byl někde uprostřed cizího světa a hrál si na světovýho bráchu, který šel navštívit sestru, protože se mu stýskalo. Ve skutečnosti jsem však už spíš začínal chápat to, že vlci okolo můžou umírat, protože nejsou nejmladší a potřeboval jsem jakýsi přehled, jak to s nimi je. Vločka? Buď se dobře ukrývala nebo bylo po ní. Lievenne? Stejná písnička. Nate? Bráška zdrhnul, jakmile o mně zjistil. O Delivena jsem se nezajímal. Matka byla snad už pod drnem a zbývala tedy už jenom Laura, která si válela šunky ve smečce, kde nemusela trpět hladem. „Zajímalo mě, jestli furt žiješ,“ přiznal jsem Lauře pravdu. Bylo to trochu morbidní, ale já pravdu říkal. A aspoň jsem trochu naznačil to, že furt mi nebyla úplně ukradená a přeci jenom mi záleželo na tom, jestli si tu furt vykračuje nebo mě taky opustila a odebrala se kdo ví kam za hranice života a smrti.
„Nic zvláštního nového. Neustálé toulání, zatracení od Smrti i Života. Nepřátelé na každém kroku, jestli o mně uslyšíš pomluvy, tak to není pravda... Většinou.“ Musel jsem se ujistit, že se o mně mluví jenom popravdě. Byl jsem tyran želv, nudnej až to bolelo, ubližoval jsem vlčatům, zachraňoval ztracené duše, ale nic jiného. Všechno ostatní byl slušnej kec.
Znechuceně jsem ohrnul nos, když Laura pronesla další otázku. Vypadal jsem snad jako materiál do partnerství? Jestli jsem se nepletl, to ona měla partnera, který mě nemusel. Idiot jeden černobílej. A ne já. „Umřu sám, to bys měla už pochopit. Kde se ale producíruje ten tvůj?“ zajímalo mě. Nechtěl jsem ho potkat.

Zatímco šedá alfa mlčela, černej alfa se věnoval hnědýmu a jedna vlčice s prořízlou tlamou, že ji div někdy dokázala udržet zavřenou, se do mě neustále opírala. A jak jinak, než bezdůvodně, ale takoví přeci ostatní byli, takže nemělo vůbec důvod se pokoušet cokoli namítat. Ona by jenom tvrdila, že smrdim, já bych řekl, že ne. A takhle dokola a nikam by to nespělo. Navíc se o mou čest rval někdo, kdo byl několikrát menší než já a byl do toho zapálenější, než bych kdy byl já. Nejdříve se ale ozýval, jestli nechci patřit k nim. Ušlechtilá nabídka pro někoho, kdo nedokáže ani pár dní být poblíž jiného vlka bez toho, aby se s ním skoro porval bezdůvodně. Minimálně dřív to tak bylo, teď už jsem ostatní ani tolik nepotkával. Na Sionnovi otázku jsem ale pokrčil rameny. Neměl jsem k tomuhle názor, protože jsem se vždy akorát přikláněl k tomu, že není důvod, aby mě smečka chtěla a tak jsem se o ni nikdy nesnažil. Trochu mi však lechtalo ego a zlepšovalo mi náladu, že moje existence někomu přinášela radost... Alespoň do té doby, než prohlásil, že nevypadám moc zle. Koutky mi trochu povadly a zamrmlal jsem tiché dík. Následně se projevil jako menší rasista vůči šedým vlkům. Překvapeně jsem povytáhl obočí. To znělo jako zajímavý příběh, který musel kořenit v něčem ne tak moc starém, když nebyl zrovna starý. Pochyboval jsem, že by to bylo něco, čemu ho naučili ve smečce, vzhledem k tomu, že jeho matka byla šedá do posledního chloupku. „Správně,“ přitakal jsem však tiše. Newlin byl vlk, se kterým se neměl dostávat do křížku.
Následně byl ale už Sionn zaujatej mojí obranou, takže jsem mohl zrak stočit k alfě, která překvapivě mlčela. Čekal jsem, zda z ní vyjdou nějaká další slova, ale očividně byla otrávena faktem, že by se mnou měla čekat do doby, než se vrátí Laura kdo ví odkud. Odtrhnul jsem zrak od šedé vlčice, prohlížel si les okolo, nevnímal okolí a vrátil se na zem až ve chvíli, kdy se zase ozvalo mé zdrobnělé jméno, které v mém věku znělo jako výsměch. Ale nechával jsem ho v tom, mluvení mu dělalo celkově problém. Sionn se ujišťoval, že nezůstanu sám, načež prohlásil, že jsem jeho dobrý kamarád a mě to donutilo pozvednout ty skleslé koutky. „Uvidíme, jak to bude,“ odpověděl jsem, ale nechtělo se mi dávat plané naděje nikomu a už vůbec ne rozhlašovat něco, co se neblížilo skutečnosti.
Odchod Sionna a té vlčice znamenalo, že se rozhostilo ticho. Krátce jsem se podíval na alfu a donutil se k tlachání, protože mi to ticho bylo až nepříjemný. „Milej vlk, dobrá výchova. Tvoje práce?“ Mohla učit moji matku. A polovinu světa. Většina z nich byla na ránu mezi oči. A já nebyl výjimka, dokonce jsem si zasloužil rovnou dvě.
To ticho však netrvalo dlouho. Nebyl jsem sice nucen k hloupému tlachání, ale k tomu, abych se sbíral ze země. Stačila totiž jenom chvilička nepozornosti a v doprovodu křiku mého jména jsem byl sražen k zemi takovou rychlostí, že jsem cítil, že se mi pohnuly všechny orgány v těle na špatné místo. Ale kupodivu to nebolelo. Připadalo mi, že na místo, do kterého Laura narazila, ztvrdlo. Normálně by mě bolel bok a noha, na kterou jsem dopadl, ale opak byl pravdou. Vůbec jsem to necítil, pouze to, jak se následně tělo uvolnilo do rosolu, kterým oplývalo. Ale bez bolesti. Smrt mi vyhověla? nechápal jsem. Neměl jsem však moc času na přemýšlení, zvedal jsem se ze země a přitom už poslouchal miliardu otázek nesoucí se k mému uchu. Zachytil jsem sotva každou druhou.
Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, začínala mě bolet z přívalu těch slov. Zvedl jsem výhružně levou tlapu, mávl s ní ve vzduchu a pronesl: „Sedni a pěkně postupně. Otázka, odpověď, nijak jinak. Beru se tady ze severu, přivedl mě sem Sionn a ještě jeden vlk. Teď se můžeš ptát na další.“

Prosím tedy o:

10% sleva ke Smrti (10 bodů)
24 drahokamů (15 bodů)
24 mušliček (3 body)

Žaludek se mi každičkou chvíli zcvrkával o něco více, až jsem si začal myslet, že do něj nenacpu už nic většího než kapku vody. Byl jsem okolní rozmanitou společností a prostředí tak nesvůj, že jsem přestával racionálně myslet a pouze útržkami vzpomínal na vše, co zlé se mi stalo ve skupině vlků. Počínaje narozením, kdy jsem byl pokřtěn prokletým jménem, abych věděl, do jakého světa patřím a jaký odpor mám pouze svým jménem přinášet. Kdyby se moje domovina nacházela nedaleko a všichni znali tu horu, třeba by se ke mně i náležitě chovali. Dospělí by na mě hleděli s opovržením, Sionn by znal pohádku o prokleté hoře a bál se vlka, co nese stejné jméno.
Sionn řešil se svým otcem ztracené vlky a sníh. Koutkem oka jsem je sledoval a zakopával v sobě tichou závist, která se proplétala s útržky prázdnoty při otázkách, kde je můj otec, kým byl, proč odešel. A ze všeho nejhorší, co jsem zjistil nedávno - že je mrtvý a my tři jsme pro něho byli tak nicotnými, že jsme v jeho životě neměli ani kousíček místa. Stál jsem opodál, klidně (ale uvnitř zcela roztržen a panikaříjí) jsem sledoval, jak vypadají životy obyčejných vlků s obyčejnými životy.
Nepřál jsem si v té chvíli už nic jiného, aby jenom došla Laura a odvedla si mě někam daleko od ostatních, aby mi oznámial, že se má dobře a mohu odejít. Daleko od smečky, daleko od nějakých alf, daleko od malého vlčete, které si myslelo, že jsem jeho kamarád a pekelně mi tak ničilo mojí iluzi o smířeném životě ničemy.
Z mého tichého přemýšlení mě vytrhl Sionn, který zvolal, že díky sněhu má moje bílá půlka těla hromadu kamarádů. Protože co má stejnou barvu, to je očividně přátelské. Naklonil jsem lehce hlavu do strany, ohlédl se po zasněžené zemi a lehce přikývl na jeho první otázku. Po jeho poskočení však přišla druhá, kterou jsem věděl, že musim odmítnout, ale něžně. Byl jsem cizinec, pro něho možná ne, ale pro Arcanuse určitě a zahrávat si s cizím vlčetem asi nebylo to, co jsem směl dělat. „Měl bych tu jen počkat na Lauru. Nepatřím k vám,“ odpověděl jsem mu s jemným zakroucením hlavy. Nepatříš nikam, ozvalo se v tiché ozvěně v mé hlavě. Navíc jsem žádné hry neznal. Neužíval jsem si života v tomhle slova smyslu.
Krátce jsem si povzdechl. Byl jsem poměrně zoufalý a přikovaný k zemi navíc. Kdybych byl někde jinde, možná bych přijal. Zkusil bych se bavit, vymyslel nějakou hloupost pro vlče, které nerozumělo tomu, že nejsem ve skutečnosti jeho přítel, ale můj stažený žaludek a nedůvěra v sebe, že bych z tohohle lesa mohl vylézt živý, mi to nedovolila. „Tvá máma ale neví, že nejsem zlý. A třeba ani táta ne, neznají mě,“ oponoval jsem tiše. Co dobrého si mohli myslet o někom, jako jsem byl já? Už jsem začal být krapet zoufalý z toho, že jsem byl nervózní a nemohl se tak chovat, jaký jsem ve skutečnosti byl. Neznal jsem příběhy, ale uměl jsem si vymýšlet lži na pochodu, proč ne příběhy? Určitě bych je zvládl. Než jsem však otevřel tlamu, abych mohl něco říct, Sionnova pozornost se pět přesunula k dvěma přichozím vlčicím, z čehož jedna očividně musela být jeho matka a tedy druhá alfa.
Otočil jsem tělo k těm dvěma. Zaregistroval jsem jeden pozdrav, který následoval podrážděný pohled, ale ne na mě, nýbrž na mládě po mém boku. Druhá vlčice byla aktivnější a mnohonásobně drzejší, protože si nedovolila poznámku, že jsem divný a smrdím. Z toho chování šla usoudit jedna věc - ta šedá byla důležtější. Hnědá byla hloupé vlče, které na sebe muselo upozorňovat hloupými poznámkami, kterými si myslela, že si šplhne u výše postavených. „Zdravím,“ odpověděl jsem na pozdrav té druhé vlčici, přičemž jsem se snažil hnědou dostat ze svého zorného pole. Pro mé štěstí se ji ujal Sionn, který mě nejdříve šišlavě představil a upřesnil, že jsem sem nešel úplně bez dovolení. Následně se opřel do druhé vlčice, že nesmrdím a na náznak toho zabořil i čumák do mé srsti, na což jsem zareagoval krátkým pohledem a jedním nervózním k jeho matce. „Jsem Meinere, bratr Laury a už pár let jsme ji neviděl. Arcanus mi dovolil zůstat, než se sestra vrátí a budeme si moct promluvit. Potom se vytratím jako by můj silný odér nikdy nevstoupil do tohohle lesa.“ Pasivní poznámka k hnědé, jak vyspělé.

//Nevíte, jak je na tom Calum? Poměrně se to tu hromadí a s touhle rychlostí se sem ještě připojí Laura s Castorem a bude to kolo na půl roku :D