Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(974)

Po odchodu hnědého jeskyně dost utichla a převažovalo pouze praskání ohně, které bylo občas přerušeno pár slovy, ale nikomu do mluvení moc nebylo. Pro mě to bylo přirozené, mlčel jsem většinu svého života a mnohdy jsem vlkům neměl co říct. U ostatních to asi byla... únava a to, že netušili, co by měli říct. Rozhlížel jsem se okolo sebe. V rámci možností. Nelíbilo se mi tam. Přišlo mi to všechno strašně stísněné, jako kdyby mě to prostředí chtělo umačkat. Byl jsem zvyklý vidět oblohu, ale tady jsem mohl vidět akorát tak temnotu jeskyně. Pevně jsem stiskl zuby, v hlavě se mi rozjela kompletně nová vlna bolesti a musel jsem s tím přestat. Sklopil jsem jemně hlavu, natočil ji do strany a všiml si, že v díře vedle mě se objevila voda. Musela se objevit, protože kdyby tam předtím byla, už dávno bych si v ní máčel kožich a čistil ty rány. Oko jsem okamžitě otočil k Arcanusovi, protože nebylo možné, aby to měl kdokoli jiný na starosti. Znovu jsem tak nějak pokýval hlavou a přesunul se k díře tak, abych si do ní mohl namočit rameno. Pálilo to, zároveň to chladilo, ale neměl jsem na výběr. Aspoň ta krev musela pryč.
Dokonce mi bylo prozrazeno, proč se to všechno stalo. Jakýsi bratr za to mohl. Nechápavě jsem nad tim zamručel. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že Sionn sourozence nemá, ale očividně musel mít starší, protože tohle by mu vlče neudělalo. Napadla mě otázka, co s ním bude, když udělal tohle, ale pak mi došlo, že tohle je nejenom rodinné ale i smečkové drama. A toho jsem se chtěl vyvarovat.
Arcanuse se snažil rozptýlit vlčata, zatímco já se snažil umýt. Po rameni následovalo oko, které bylo... samo o sobě dost problémové. V matném světle jsem měl navíc možnost se na sebe lehce podívat. Nelíbilo se mi, co vidím. Samo o sobě byla má srst jako pěst do čenichu a ta zelená tomu dávala ještě alarmující podtón, ale najednou... Najednou bylo nejvýraznější jedno zelené oko. Moc cvítilo, upoutávalo pozornost a vyvolávalo otázku, kde je to druhé. Nelíbí se mi, co vidím..., uvědomil jsem si. Zase. Už zase jsem nesnášel ten pohled na sebe. Poprvé mě to donutilo ze sebe udělat rozdělenýho břídila. Co ze sebe udělám tentokrát? Monstrum. Příšeru. Něco, na co bude nechutné pohledět, uvažoval jsem.
Zvedl jsem mokrou hlavu, sledoval barevného ptáčka, který si tam klidně poletoval a i tohle okamžitě připisoval magii. Všichni si magie užívají... A jenom já mám na krku starání se o dva idioty a neustálý hlídání stínu, zamrmlal jsem si. Smrt se mi magiemi mstila a jenom Život to sem tam vyvážil nějakou, kterou jsem skutečně chtěl a potřeboval. „Musíš ovládat hodně magií,“ zkonstatoval jsem, „abys tohle místo ochránil.“ Nezajímalo mě to. Ale ještě jsem neměl energii odejít. Magie pro mě byla druhořadá. Nebo spíš na ni závisela velká část mýho života, ale nerad jsem to přiznával.

(973)

Trochu jsem musel vzpomínat. Přemítal jsem nad tím, jaké to bylo, když jsem se poprvé porval, i když to bylo spíše jednostranné. Nebyl jsem schopen vlastní matce ublížit, i když ona to udělala. Ani dneska bych jí to nevrátil. Jestliže mám být napaden, asi je tomu skutečně tak. Jestliže však mají být napadeni jiní, kteří se sami bránit nemohou, někde je něco špatně. Což si ostatně dokazuju už pár let. Dlouze jsem si povzdechl, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se okolo sebe. Potřeboval jsem se alespoň umýt, když nic jiného. Pohled na mě obvykle nebyl lichotivý, natož asi v tomhle stavu, kdy jsem byl více červený než zelený. Už ta zelena byla ostatním mnohdy proti srsti.
Sionn stále nemluvil, až to začalo být nepříjemné. Sám jsem mu však neměl co říct, protože mi nějak nesedělo, že bych se měl vměšovat do celého tohohle smečkového problému a faktu, že tu měl otce. Jedna myšlenka mi však nepřestávala rezonovat v hlavě. Proč byl v tom lese sám. Nezdál se mi jako někdo, kdo sám uprostřed zimy odejde. Bylo to vlče, ale nebyl hloupý, chápal, co mu ostatní říkají a poslouchal je. Tohle bylo něco úplně jiného, než by od něj očekával někdo, kdo ho sotva zná. Tedy já.
To vlče... Lilac? Lilac se zajímala o to, co se vlastně stalo. Jestli jsem to já, kdo ho zachránil. Vlastně jo, ale ne. Byl jsem spíše zdržení. Jakási kousací hračka. „Spíš jsem v tom hrál... prostředníka,“ zamumlal jsem v odpověď. „Ani nevím, jak jsem s tam objevil,“ dodal jsem. Další poměrně velká záhada. Ale řekněme... kdybych toho vlka nepozvracel, asi by se nezastavil a Sionn by mohl dopadnout hůř. Stejně nejvíce udělal ten had. Pro jednou neuštknul mě, ale toho, koho měl.
Dlouze jsem se nadechl, slyšel jsem své jméno. Hnědý vlk mezitím odešel pomoct ostatním s jídlem a já sledoval Arcanuse, který mi děkoval. V hlavě jsem měl prázdno. To slovo nebylo v mojí databázi a neexistovala na to přiměřená reakce. Takže jsem jenom párkrát přikývl no náznak "asi jo" a konečně otevřel tlamu s otázkou: „Co dělal tam venku sám?“

(972)

Bloumal jsem ve svých myšlenkách a byl jenom tak na půl schopný vnímat, co se vlastně děje okolo. Jedno vlče bylo ztracený, nalezený, dostalo najíst a konec příběhu, všichni žili šťastně až do smrti. Druhé vlče naopak nemluvilo z traumatu, které stihlo zažít. Hnědý vlk se pokoušel mluvit s tím druhým vlčetem a mně se jenom chtělo ležet na zemi tak dlouho, dokud si mě ostatní nezačnou plést s rohožkou. Arcanus mě jenom jednou zavolal, ať si vyčistím rány, ale to jsem přešel jakýmsi zabručením. Hodlal jsem se o to postarat sám po svém vlastním způsobu… Čekat, jestli se to vyřeší samo a jestli ne, tak je to můj problém.
Sledoval jsem koutek posledního oka Sionna. Když jsem ho poprvé potkal, nedokázal přestat mluvit a teď naopak mlčel tak dlouho, že jsem začínal nabývat pocitu, že si ve skutečnosti ukousl jazyk a spolkl ho. Nedivil jsem se mu, ale na druhou stranu? Byl živý. Měl všechny končetiny, do lesa se mu vrhla pomoct snad polovina jeho smečky a měl jistotu, že se má kam vrátit. Ale co já o tomhle můžu vědět, ozvalo se mi v hlavě a na náznak ukončení myšlenky jsem se chtěl otočit pryč, ale ozval se Arcanus. Zvedl jsem hlavu z předních nohou, hypnotizoval ten plamínek a byl stoprocentně odhodlaný, že tímhle se k mojí kůži nedotkne. „Až si odpočinu a budu mít trochu energie, něco s těmi ránami udělám sám. Do oka mi můžete narvat nějaký pěkný kámen, nic víc se s tim už dělat nedá.“ Takovej pěknej šutr do oka by se třeba hodil, abych tam neměl díru, ne?
Periferní vidění jsem měl kompletně v háji, vůbec jsem nedokázal zaregistrovat, co se děje okolo mě a proto jsem si toho druhého vlčete všiml až při otáčení hlavy. Byla natočená ke mně, ale tak nějak se pokoušela před mým pohledem snad schovat. Zamračil jsem se, rána po oku mě zabolela, ale čekal jsem nějakou reakci a vysvětlení, proč na mě přerušovaně čumí a pak se schovává. Nakonec promluvila a přesně tím způsobem, který jsem nesnášel. Dokázal jsem odpovědět na otázky jiných, ale jakmile jich na mě hodili přespříliš, neuměl jsem na ně zareagovat. Dělala to Laura, dělala to vlčata, dělali to všichni. „Udělal mi to ten, kdo to udělal jemu,“ pokynul jsem hlavou jemně k Sionnovi. ¬„A dělal jsem, co jsem mohl. Nebylo toho moc, ale… všichni žijou,“ zkonstatoval jsem.

(971)

Připadal jsem si tam jako to nejzbytečnější stvoření na planetě. Jedno, co jsem řekl, kam jsem šel, co jsem udělal. Všechno okolo mne projelo jako mlhou, takže jsem všechno to vypětí sil podnikal úplně zbytečně a kdybych zůstal ležet někde v koutě, dopadlo by to ve výsledku úplně stejně. Sionn nevnímal, nijak nereagoval na to, co jsem říkal a jeho otec ho odtáhl snad co nejdál mohl, čímž mě odsoudil k tomu, že jsem zůstal opřený o tu jeskyni, dlouze dýchal a snažil se najít odvahu na to, abych udělal další kroky někam pryč. Všechno mě tak pekelně bolelo, že jsem chtěl nadávat z plných plic, ale za prvé bych to neudýchal a za druhé bych byl osočen z kažení mládeže. Stiskl jsem zuby, otočil se, nadzvedl levou přední co nejvíce to šlo a trapně se vrátil ke zdroji tepla, kde jsem se co nejpomaleji složil k zemi. Tak trochu jsem z toho všeho trucoval, jak jsem měl ve zvyku. Dělal jsem věci pro jiný, ale nikdy jsem z toho nic neměl. Akorát jsem o věci přišel. Mlčky jsem pozoroval to druhé šedé vlče, které očividně bylo někým odloženo. Sladké, má pádný důvod, proč se v dospělosti chovat jako mrcha, pomyslel jsem si. Pocit nechtěnosti, odložení, odtržení od vlastní rodiny... To znělo jako dobrá omluva k tomu, proč se chovat později jako solidní šmejd. Proč tohle Laurencii taky nenapadlo? třeba by ze mě vyrostl menší idiot, kdyby mě dala k někomu, kdo by mě strčil k ostatním do jeskyně, zapálil oheň a dal mi nažrat. Ona sama nedělala ani jedno.
Začal jsem se soustředit na okolí. Oheň vrhal drobné stíny, který všem mohly být úplně jedno, ale já jsem pozoroval toho jednoho malýho stínovýho spratka, který se nenápadně pohyboval okolím, mizel ve větších stínech, formoval se a běhal okolo. Kdyby nebyla tma, mohl jsem si tohle všechno odpustit, napadlo mě. Prostě bych toho vlka chytil stínem a zastavil ho. Nepohnul by se, ale ne. Musela být tma.

(970)

Všechno mi přicházelo na mysl strašně pomalu. Muselo to být ještě tou únavou, hladem a kompletním vyčerpáním z bolesti, ale nedokázal jsem vnímat určitá fakta, která byla tak jasná, že nebylo možné je přehlédnout. Ten vlk mě připravil o oko. Kompletně. Připravil mě o půlku zraku a způsobil, že už budu kompletně po zbytek života mrzákem s jedním okem. A ta noha. V té chvíli to byla tak neskutečná bolest, že jsem ani nedoufal, že ji ještě někdy položím na zem a plně na ni došlápnu. Celý život jsem chodil, nezastavil se, ale s tímhle? Kolik toho zvládnu ujít?
Zatnul jsem zuby, bolest mi projela až hluboko do mozku. Odvrátil jsem hlavu do strany a pouze naslouchal tichému pípnutí. Byl to hlas vlčete, které se ozvalo v tom šeru, ale mě už to v té chvíli nezajímalo, protože jsem přemýšlel nad sebou a tím, co jsem provedl. Slyšel jsem tiché kroky vlčete, ale také ostatních, kteří se z nějakého důvodu probudili. Teď už není moje starost, připomenul jsem si. Ne moje jeskyně, ne moje smečka, ne moje vlče, tedy ne můj problém. Arcanus mě akorát okřikl, jestli jsem se zbláznil, když stojím na nohou, ale neodpovídal jsem mu. Zbláznil jsem se už dávno před lety, když jsem si naivně myslel, že mě někdo má rád, načež jsem s tím odešel s prvními jizvami na svém těle.
Po Arcanusovi se o vlče začal zajímat i... Hnědý vlk. Chovali se, jako kdyby to vlče nikdy neviděli, což jsem nechápal, jak je možné, když ho mají v jeskyni, ale ne můj problém. Odpajdal jsem o pár kroků dál, chtěl jsem si lehnout, protože mi přišlo, že mi každou chvíli tělo vypoví službu a snad v té jeskyni i chcípnu. Sotva jsem však chtěl povolit svaly, jeskyní se ozval křik. I mnohem slabší a tiší hlásek mě teprve včera donutil postavit se za něj, natož samotný výkřik. Napnul jsem všechny svaly, aby se mi tělo nesvezlo k zemi a hleděl jsem k té menší jeskyni, kde byl Sionn. Všechno mi napovídalo, že to místo je pro mě "ne" zóna a nemám tam co pohledávat, ale popravdě? Je mi to fuk. Všechno je mi už jedno. Odlehčil jsem černou nohu a pomalým pajdáním šel jeho směrem. Co na tom, že jsem byl tulák, který lezl do cizího teritoria, co na tom, že jsem ani nebyl jeho příbuzný a měl jsem se spíš starat o to, jak svou dělený půlky dostanu co nejrychleji pryč. To vlče je přednější.
Dobelhal jsem se k té menší jeskyni, musel jsem se tělem podepřít, protože mi přišlo, že se každou chvíli zhroutím a tak jsem i pomalu udělal. Svezl jsem se podél stěny k zemi, na půl jsem seděl a ležel, odlehčoval jednu nohu a jedním okem hleděl na zubožené vlče. „Všechno... je už v pořádku,“ sykl jsem tiše. Projela mnou menší vlna bolesti, když jsem to říkal. Vlastní hlas mi furt rezonoval v hlavě v nekonečné ozvěně a bolelo to. „Jsi zraněný?“ zajímal jsem se šeptem. Ten tolik nebolel.

(969)

I když jsem strašně chtěl spát a byl jsem unavený, nemohl jsem pořádně spát. Pořád jsem byl na půl mozku vzhůru, vnímal jsem bolest v celém svém těle a pozorně jsem naslouchal zvukům okolo. Nejdříve bylo ticho, ale poté jsem slyšel kroky a posléze i hlasy. Poznal jsem tu šedou vlčici, matku Sionna, ale nedokázal jsem rozlišit, co říkala. Na to jsem byl stále moc unavený.
Chvíli na to její hlas odezněl, ale místo toho jsem cítil teplo a vnímal i malé světlo v jeskyni. Chvíli jsem čekal, chtěl jsem usnout, doufal jsem, že se nějak dostanu přes tu bolest, ale nešlo mi to. Tiše jsem zamručel, pokusil se pohnout nohou, která bolela jako ďas a nakonec jsem i otevřel oči. Zapomněl jsem, co se stalo a pokus o otevření obou očí doprovázelo hlasité zasyčení bolesti a a škubnutí celým tělem. Zavřel jsem oko, pevně zatnul zuby a dlouze dýchal čenichem, dokud jsem se kompletně neuklidnil a nesmířil se s bolestí, kterou jsem si způsobil.
Pomalu jsem vstal, kulhal jsem na levou přední a snažil se dostat blíže k ohni. Tělo jsem měl promrzlé, bolavé a tak nějak jsem si myslel, že se ohni v blízké době nevyhnu. Potřebuju ty rány zavřít, pomyslel jsem si, posadil se, nahrbil záda a rozhlížel se okolo sebe. Cítil jsem další pach, ale prostě jsem už neměl moc dobré vidění. „Je tu někdo?“ zeptal jsem se tiše. Přeci jenom okolo furt spali.

(969)

Nevnímal jsem už kudy se pohybuji. Prostě jsem šel přes nějaké lesy, potom okolo... neměli jsme jít okolo řeky? Nějak jsem to nevnímal. Prostě jsem si cestu nezapamatoval, ale cítil jsem že už pod nohama nemám tolik sněhu jako spíš kluzkého kamene. Kdybych nešel už tak neskutečně pomalu, musel bych zpomalit, abych někam nezapadl, protože kdo ví, třeba by to už v tomhle stavu byla moje konečná. Konečně.
Arcanus se s vlčetem odpojili. Hnědý vlk mi něco říkal, ale nějak jsem nebyl schopen jeho slova moc dobře promluvit, což mi nějak nezabránilo v tom, abych něco polosrozumitelného zamumlal, že jako chápu. A přitom jsem slyšel z jeho tlamy jenom bla bla bla. Krátce na to jsem cítil veškerou svou váhu, která dopadla na mé tělo. Podlomil jsem se, nečekal jsem to a bolest v pravé noze se ozvala na plnou čáru. Zatnul jsem zuby, křečovitě zavřel oko a snažil se bolest dlouho rozdýchat. Ulehčil jsem zraněné noze, ještě několikrát vydechl a poté se svalil na zem. Čekal jsem tvrdý dopad na zem, ale cítil jsem pod sebou nějakou kožešinu, což mi bylo ve výsledku jedno. Jenom se vyspim. A pak půjdu. Musel jsem se o tom všem ujistit, než mi kompletně vypnul mozek, i když bolest nepřestávala.

//Smrkáč

Každým krokem se ve mně zmocňovala touha říct jim, aby mě někde položili a šli dál, že se o sebe nějak postarám a nepotřebuju tahat dál. Nemusel jsem se sice tolik namáhat s chůzí, ale jenom ten pohyb nohou a udržování vědomí mě ničilo a přišlo mi, že mi hlava každičkou chvíli exploduje z úsilí, které jsem musel vynaložit k tomu, abych se udržel bdělý a na nohou.
Doufal jsem, že povolíme mezi stromy, že se konečně zastavíme, ale vedli mě dál do středu lesa, kde jsem předtím nebyl a chtěli nás dotáhnout až do jeskyní. Jako někdo, kdo skoro celý život spal pod širákem, jsem byl spíše proti úkrytům a lpěl na venku, ale teď mě spíš bolel ten fakt, že ještě musím jít dál a nemohu se zastavit.
Vnímal jsem, že se síla magie pode mnou zeslabuje a zesiluje. Neměl jsem čas a ani šanci zjišťovat, kdo se se mnou tolik namáhá, ale celkem mi to bylo jedno. Jenom jsem chtěl, aby se Laura držela dál, já si mohl vylízat rány a následně jít pryč. Daleko a co nejdál. Nemám tu co dělat, opakoval jsem si. Vlče bylo v bezpečí, druhý vlk daleko za námi, na čem jiném záleželo?
Nic jsem však za celou dobu neřekl a pouze jsem tiše šel skrze sníh za ostatními.

//Siccumské jeskyně

//Ageron

Vůbec nic jsem nevážil, což byla pro moje klouby příjemná změna, i když jsem byl zřízený víc než kdykoli jindy v životě. Šel jsem mlčky, akorát jsem funěl bolestí, když se do nějaké rány nahrnula nová vlna bolesti, ale nic jiného jsem neříkal. Ani jsem nechápal, proč jdu vůbec s nimi. Mohli mě nechat tam ležet, poradil bych si. Mělo to jenom dvě východiska, buď bych přežil a nějak se o sebe postaral nebo bych zemřel. Tihle vlci se mě snažili dostat na místo, kde budu většinou akorát nevítaný, chvíli mě tam nechají a potom budu muset odejít bez oka a bez keců, protože zatimco já jim zachránil vlče, oni mě dali dohromady a nemůžu od nich nic jiného čekat. Ale co jiného bych taky mohl chtít? zeptal jsem se sám sebe, i když jsem nechápal, jestli chci nějakou odpověď.
Padalo mi oko, furt se mi strašně chtělo spát. Lehce mi spadla hlava, krev se mi v ní převalila a na chvíli se mi i zatmělo před... okem. Sklopil jsem zrak, nechutně polkl při pohledu, jak mi z hlavy ukápla rudá kapsa a musel jsem se i zastavit. Furt byl blízko mě ten hnědý vlk, který až do té chvíle nemluvil. „Spadl jsem do sněhu po hlavě. To se počítá,“ zamrmlal jsem rozmrzele, než jsem udělal další krok dál.
Kroky byly stále lehké, až to bylo nepříjemné. Blížili jsme se zpátky do toho lesa překvapivě rychle, čekal jsem, že to klidně zabere celý den. Zvedl jsem hlavu, sledoval jsem černobílá záda vlka, který táhl své vlče na svých bedrech. Přimhouřil jsem oko, natočil ho k hnědýmu vlkovi a řekl: „Až dojdeme zpátky do toho lesa a vy se mnou uděláte, co myslíte, že je správný. Drž od tohohle pohledu dál Lauru. Určitě ji znáš.“ Měli jsme mezi sebou složitější vztah. Jako vlčata jsme byli spíše proti sobě, ona s Delivenem a já s matkou. Později jsme se ještě oddálili a moje ego mi nedovolovalo, abych před ní byl opět ten slabší, který skoro umře. „Nechci ji teď poblíž,“ dodal jsem už spíše pro sebe.

//Asgaar

K našemu divadlu se připojil ještě další vlk, který byl minimálně známým Arcanuse, ale s větší pravděpodobností patřil do té smečky. Samozřejmě, že všichni přijdou až potom, co se nechám znetvořit, odsekl jsem si stroze sám pro sebe. Ta bolest mě ničila, ale ještě víc mě štvalo to, že tohle se nezahojí. Že už to navždycky zůstane a bude mi to připomínat, že nehledě na to, kolikrát půjdu říct ahoj Smrti, vždycky budu ve výsledku neschopným. Na druhou stranu... je živý, uklidnil jsem sám sebe trochu, dlouze vydechl a odvrátil hlavu k druhému vlkovi, který si v tomhle musel poradit už sám. Jemu asi jen tak nikdo nepřijde pomoci.
Čím víc hlasů se míchalo okolo mě, tim větší problém jsem měl všem rozumět. Kromě té neskutečné bolesti v hlavě a únavě jsem měl snad okolo sebe nějakou barieru, která způsobila, že se všechna slova a hlasy míchaly dohromady a nebylo jim zcela rozumět. Mohli mi říkat cokoli, ale pokud jsem se na jejich slova přímo nesoustředil, nerozuměl jsem, co po mně chtějí.
Hnědý vlk se ke mně dostal ve chvíli, kdy jsem se zvedal a soustředil se na zcela jiný věci než na to, co mi říká a proč je tak proklatě blízko. Snad jsem ho měl využít jako podložku, ale moje soustředění bylo mířeno k synchronizaci tří zdravých nohou a ne k rozhodování, jak položit svoje velký břicho na toho vlka se stavbou větve letního stromu.
Čekal jsem, že budu mít tělo jako z kamene. Ostatně jsem by zesláblý, zraněný, takže jsem nemohl nic jiného čekat a ani předtím jsem neušel víc jak tři kroky. Ale teď mi přišlo, že jsem byl snad vytvořený z peří a prachu. Sotva jsem pod sebou cítil zemi a všechno prostě bylo... Lehký.

//Smrkový les

„Bude žít,“ hlesl jsem. Pokud nevykrvácí, někdo ho nedorazí, nebo se neudusí zvratky, nebyl důvod, proč by měl zemřít, ten had nebyl natolik jedovatý. „Ale teď ani neví, kde se nachází, nic ti neprovede,“ dodal jsem, abych ho uklidnil.
Tak moc se mi chtělo spát, že jsem ani netušil, co už odpovídám. Ale věděl jsem, že nemůžu ani spát, protože v mém stavu by to bylo riskantní a nemusel bych se už tak nějak probudit. V tom případě by to vlče bylo úplně ve stejném problému jako předtím a možná tak ještě s dalším traumatem, že spal vedle mrtvoly. „Nikam teď nejdu,“ odpověděl jsem mu, protože jsem nechápal, na co se mě přesně ptá. Sotva jsem stál, natož abych někam šel po vlastních nohách.
Měl jsem strašný problém v tom, abych určil, jak moc času uběhlo. Všechno mi stékalo dohromady, sekunda se zdála jako hodina, hodina zase jako sekunda a já byl kompletně dezorientovaný tím vším okolo.
Poslouchal jsem menší rozhovor otce se synem, okem směřoval k šedému vlkovi a hlídal, kdy vstane. Ten jed trval jak kdy dlouho. Někdy celý den, někdy pár hodin a já netušil, kolik času vlastně uběhlo od toho všeho. Jenže to nevypadalo, že jenom tak vstane a bude dělat problémy. Navíc tu byl další vlk, který už nebyl tak moc k ničemu jako já.
Nevnímal jsem, co se děje okolo a možná proto jsem tolik cukl celým tělem, když se okolo mě něco začalo plazit. Nejdříve jsem z toho chtěl obvinit hada, ale byla to jenom rostlina, kterou musel mít na svědomí... Arcanus? Asi. Nelíbilo se mi to. Už jenom z holého faktu, že jeho magie, se kterou se narodil, to rozhodně nebyla, ale poslechla ho, zatímco mě ne. Zeptal se, jestli mohu vstát. Nebyl jsem si tím zcela jist, ale odhodlal jsem se to zkusit. Co největší váhu jsem kladl na bílou nohu, ta byla silnější. Sotva jsem se však nadzvedl, začala se mi motat hlava. Bylo to nepříjemný a nechutný. „Nějak to půjde,“ pronesl jsem tiše, ale nebyl si tím zcela jist.

Pomalu se rozednívalo, ale zima byla furt stejná, jenom jsem přes oční... víčko cítil světlo. Ta bolest nebyla už tolik pulzující, ale spíš se ustálila na jedné vysoké hladině a nadále se nehýbala. Bolelo to, bylo to k nevydržení, ale neměl jsem energii na to, abych se tomu bránil. Neměl jsem ani sílu otevřít tlamu a promluvit, proto jsem Sionna volal jenom v myšlenkách, ale moc jsem nevěřil tomu, že by vylezl. Otevřel jsem pomalu jedno oko, bolest mi nedovolila otevřít to druhé, protože už prostě neexistovalo. Sledoval jsem přivřeným okem vlče, které vylézalo ze stromu klopýtal ke mně. Světlou srst měl od krve, ale nedokázal jsem z té dálky odhadnout, jestli je jeho vlastní nebo se na něho svalila moje a vlkova, když se na něm snažil dosáhnout.
Sionn se přitiskl ke mně. Přišlo mi, jako kdyby mi tím miniaturním tělem zlámal snad všechny kosti v těle, jak moc jsem byl vyčerpaný a strhaný. „Asi ano,“ hlesl jsem. „Potřebuju si na chvíli odpočinout, potom tě odvedu domů,“ zamumlal jsem, zavřel opět zdravé oko a natočil hlavu lehce do strany, potřeboval jsem nechutně moc spát.
Jenže chvíli poté, co jsem zavřel oko, lesem se začalo šířit volání na mladého vlka. Lehce jsem škubl ušima, ten hlas jsem slyšel, ale nějak jsem ho nemohl zařadit mezi vlky okolo. Brzy na to byly jeho kroky slyšet blízko nás, už nekřičel, ale zajímal se o syna, který se z kdo ví jakého důvodu nacházel zrovna tady, sám, ve stromě, připraven k sežrání od vlka, který to neměl v hlavě v pořádku.
Černobílý vlk, který byl Sionnovým otcem, se ihned začal zajímat o stav syna, jak by ostatně rodič měl, ale to si myslel vlk, který tohle v životě nezažil. Kdybych byl na Sionnově místě já, nikdo by nepřišel. Možná by někdo pomohl z čiré dobroty, ale nikdo by pro mě nepřišel. Jenže pak přišla i otázka na mě, na kterou jsem tak nějak nedokázal odpovědět. „To je fuk, je v pohodě,“ vydal jsem ze sebe.

Krátce po kousnutí se vlk začal kroutit. Sleedoval jsem ho rozostřeným zrakem a užíval si to, protože si to prostě zasloužil. A tenhle v uvozovkách útok nemohl čekat, kdo by si také pomyslel, že se uprostřed sněhu potáhne jedovatý had, který by na takovém místě neměl žít ani v létě. Bylo to poprvé, co mě navíc poslechl a udělal něco prospěšného. Furt je to proklatý smrad. I když Sionnovi pomohl víc jak já.
Chtělo se mi neskutečně moc spát, i když jsem věděl, že mi to bolest absolutně nedovolí. Vlk pro nějakou dobu hrozba nebyl, protože sám nemohl tušit, kde se zrovna nachází a co s ním je. Zvracel, motal se, nakonec spadl i na zem. Had se mezitím připlazil ke mně, pomaličku, hypnotizoval mě těma děsivýma očima a ukazoval na mě tím tenkým jazykem. Čekal jsem chvíli, že uštkne i mě, abychom si udrželi tradici, ale mizel. Vracel se do vejce, které bylo za chvíli cítit na mém krku a to bylo všechno.
Chtěl jsem se zvednout, potřeboval jsem dojít k tomu stromu, ale neskutečně mě bolela hlava a noha. Zatnul jsem zuby, bolest se mi rozlila tělem, pokusil jsem se vstát. Tentokrát mi přišlo že nemám tělo jako rosol, ale vytvořeno z kamene, jak moc bylo těžké. Ve sněhu bylo ještě o to těžší vstát. Nohy se mi třásly, nemohl jsem pořádně došlápnout na levou přední, a když jsem tak učinil, projela mnou agónie. Blížil jsem se však pomalými kroky k tomu stromu, ale nezvládl jsem to. Svalil jsem se do země na čistý sníh, který se hned začal zabarvovat tenkými potůčky krve. Vylez, řekl jsem v mysli a prvně řádně využil jednu z těch horších magií. Teď ani neví, kde je, nemůže ti ublížit, dodal jsem. Krátce jsem zkontroloval vlka, ale stále byl na místě. Času bylo dost. Jenom si na chvilku odpočinu, zamrmlal jsem si pro sebe a zavřel zdravý oko. Očividně už jediný oko.

Pustil mou nohu, já pustil jeho ucho, nechtěl jsem ho mít v tlamě. Čekal jsem od něho okamžitě další útok, ale neslyšel jsem ho, že by se blížil ke mně. Slyšel jsem jeho kroky snad vzdalovat se. Tělem se mi začala prolévat bolest plnou silou, zatnul jsem zub, otřel si čenich o zraněnou nohu a snažil se otřít oko, abych alespoň něco viděl.
Mhouřil jsem oko k vlkovi. Mířil ke stromu, kde se schovávalo vlče Zatnul jsem zuby, chtěl jsem mu skočit po zádech, ale sotva jsem došlápl na nohu, podlomil jsem se a málem vykřikl pod dalším náporem bolesti, ale kousl jsem se místo toho do jazyka a podlomil se. Jdi pro něho, sakra, nadával jsem ve své hlavě. Oko mi cukalo po okolí, dokud jsem ho konečně nezahlédl. Zelené tělo, černé a bílé oko, pomalu se plazící okolo stromu, kde byl ten šedý vlk. Jdi, přikazoval jsem mu ve své hlavě hypnotizoval ho a pomalými kroky se přibližoval. Ten had ho nemohl zabít, ale dostat ho pryč od vlčete, když já byl očividně moc neschopný na to, abych mu pomohl. Had se pomalu plížil, kroutil se sněhem, kde by ho nikdo nečekal a nakonec otevřel i tu tlamu s dvěma jedovatými zuby. Jdi! zakřičel jsem naposledy, než se mu zakousl do jedné zadní nohy.
„Hodný kluk,“ šeptl jsem, než jsem dovolil tělu, aby se konečně svezlo k zemi, která byla pokrytá krví. Neměl jsem vůbec sílu se hýbat, ale už jsem věděl, že víc nepotřebuju, protože ten jed je nepříjemný od začátku Zažil jsem to.

Přišlo mi, že se mi svět za všechno kompletně mstil. Celý život jsem se letmo opíral o podobné problémy, ale vždycky se z nich nějak dostal. Někdy to byla magie, někdy náhoda, jindy jsem to udělal já sám, ale vždycky jsem se z toho dostal. Jenže tahle souhra okolností, kdy jsem byl dny bez jídla a řádného odpočinku mohla za svoje. Mysli, sakra, káral jsem se. Hledal jsem východiska, pomoc v magii, ale neměl jsem čas na žádnou se soustředit. Oheň by ve sněhu chcípnul, neviditelnost zbytečná, stín nemohl v noci pracovat, myšlenky stejně k ničemu jako neviditelnost. Zbývá země, došlo mi.
Snažil jsem se na ni soustředit, představoval jsem si, jak se kořeny okolních stromů omotávají okolo jeho těla, svírají se, lámou mu kosti, drtí orgány a on řve v agónii. Chtěl jsem, aby se tak stalo, ale necítil jsem, že by se něco dělo. Země mě ignorovala. Možná kvůli sněhu, zimě, mojí únavě, nebo kvůli kombinaci všeho, ale ani větvička se nepohnula, zatímco mě byla trhána šíje. Ta magie mě... zradila.
Vlk mě provokoval, nazýval mě poseroutkou, ale já na to nereagoval. Byl jsem posera, srab, ničema. Proč mu to potvrzovat? „Umím tahat králíka z klobouku,“ procedil jsem naštvaně skrze zuby. Nejednalo se sice ve skutečnosti o králíka a ani o klobouk, ale něco na podobném principu to bylo. Došlo mi to ve chvíli, kdy mi ten vlk sevřel krk, zkousl řetízek a já necítil tu tíhu, která by mě bušila do hrdla - vejce bylo pryč.
Nevnímal jsem moc, co se děje, ale v jedné chvíli jsem se mohl nadechnout, protože mě vlk pustil. Popadl jsem dech, chtěl se rozhlédnout, ale samozřejmě jsem kompletní nic viděl. Ten vlk měl pekelnou výhodu, protože jsem přes krev a tmu přišel kompletně o jeden smyslový orgán. Kde seš, když tě potřebuju, vrčel jsem k tmu, kterého jsem u sebe nikdy nechtěl, ale necítil jsem jeho blízkost.
Slyšel jsem, že vlk dopadl na zem, tušil jsem přibližně, kde byl a byl odhodlaný se připravit. Zpevnil jsem kůži na svém krku, aby ji nemohl prokousnout. Krk bylo to nejcitlivější a myslel jsem si, že se do něho zakousne. Bolest se však ozvala v rameni. Vyštěkl jsem, přesunul tvrdou kůži na své rameno, abych otupil bolest a nedovolil mu jít hlouběji. „Kde seš, sakra!“ zařval jsem z plných plic. Nemířil jsem k vlkovi, ale k tomu proklatému hadovi.
Pumpoval mnou vztek, zaslepený vlastní krví jsem už prostě chtěl, aby tohle nějakým způsobem skončilo a bylo mi jedno jak. Vší rychlostí jsem cukl hlavou, věděl jsem, kde přibližně je. Tlamu jsem měl rozevřenou a stiskl, jakmile jsem ucítil první část jeho těla v ní. Trhl jsem, ale muselo to být ucho, protože bylo měkké a tenké. Takže takhle se cítila matka? přepadla mě krátká vzpomínka. Taky jsem si tohle užil. V té chvíli jsem taky ucítil to hnusné chvění. Had byl někde blízko.