Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za život jsem si vyslechl hodně hnusných slov. Obvinili mě z miliardy věcí, za který jsem nemohl, který jsem neprovedl a vždycky jsem prostě byl ten špatný. Nebo jsem toho špatného minimálně musel hrát, aby se ti ostatní cítili dobře. A když jsem něco udělal dobře, tak mi to nikdo nevěřil. Jako ona. Považovala mě snad za tak blbýho, že byl něco provedl a následně tu dobrovolně zůstával, abych si vychutnal, jak mě obviňují a požírají zaživa. Nebyl jsem tak blbej. Nebo vlastně ano. Protože jsem měl už v tom lese říct, ať mě tam nechají. Měl jsem tam zůstat s tim šedym vlkem, chcípat tam a nechat smečku, ať se o svýho synka postará. Co mi totiž dala? Absolutní nic. Jenom hnusný poznámky, osočování, nebo mě ignorovali. Nemá smysl pomáhat ostatním, uvědomil jsem si. Tahle vlčice mi to ujasnila. „Jestli mě považuješ za tak hloupýho, že bych mu ublížil a pak tu zůstal, musim budit skutečně špatný první dojem.“ Štvalo mě na tom všechno. Předtim mě viděla a musela si všimnout, že mám dvě oči a byl jsem relativně k světu. A najednou prásk, jednooký, její syn vystresovaný a... Co na tom záleží. Všem jsem úplně volný. Pořád jsem si to tak nějak neuvědomoval. Já byl nula v tom jejich žebříčku. Víc než nula, protože já do jejich divnýho kultu vůbec nepatřil.
Sionn se snažil říct, co se stalo, ale byl rozrušený. A já byl zase ten špatný. V tomhle světě se nedá změnit, uvědomil jsem si, odvrátil krátce pohled jinam a sevřel naštvaně čelist. Prokletý vždy zůstane nenáviděný. Nehledě na barvu, chování, místo, cokoli. Vždycky tomu tak bude. Tak už mě prostě někdo zabijte, posteskl jsem si. Krátký záchvat toho, že bych snad chtěl žít, byl zase pryč. Ono to fakt nemělo cenu.

(980)

Na jazyku jsem měla jednu sarkastickou poznámku, že být první neznamená kompletně nic, protože první jsou kolikrát nejhorší. Viz třeba já, prvorozený a totálně na zabití. Nebo třeba jeho bratr, který s velkou pravděpodobností byl taky první a nestál zrovna na nic, když se pokusil zabít mladšího. No, být prvním znamená kulový, ale nic jsem na to neříkal. Spíše jsem se jenom divil tomu, že se Sionn zasekl u jednoho slova a stále ho opakoval dokola, jako kdyby mu jazyk jel v jednom kole a nemohl se z něho dostat. Napadlo mě, že potřeboval pouze začít znovu pomocí menší rány, ale i pod moji úroveň bylo uhodit vlče. Vlčici klidně, vlče ne, ozvalo se ve mně. Těžko říct, jestli to byl vtip, ale u mě se jeden mohl těžko divit tomu, co ze mě vylezlo.
Až po chvíli mi došlo, že se Sionn snaží vyslovit R. Už nemluvil tak blbě, jako když jsem ho prvně potkal, ale stále to nebylo dokonalé, i když už nebyl úplně nejmenší. „Jednou to vyjde,“ řekl jsem prostě, protože jsem netušil, jak pomoc jiným s jejich jazykovými problémy. S jakýmikoli problémy, které nešli vyřešit pomocí magie nebo špetky násilí.
Pokoušel se napravit ještě další špatně vyslovená slova, ale neuspěl u toho. Nic jsem na to neříkal, pouze jsem ho sledoval a lehce přikývl. Nebál jsem se toho, že by ho ztratil, ale fakt toho, že si nakráčím do lesa a sežere mě banda vlků, která poslední hodiny zvracela po obvodu celého lesu mě zrovna netěšila. „No, řekněme, že si z toho boje neviděl dostatek, abys tohle mohl prohlásit,“ zamrmlal jsem si pod vousy. Bylo to komický. Jeden chce pomoct a nakonec se tam akorát plácá na zemi a hledá oko. Marně.
Sionnova matka toho moc neříkala... Jak krásně se to poslouchalo! Sionn k ní okamžitě přešel, což bylo logické i pro vlka, který by se své matce nejraději vrhnul po krku a odnesl si na památku její hrdlo. Jenže vzápětí začal kňourat a vina byla hozena na mě. Ten pohled pekelně bolel. Otevřel jsem tlamu, abych se obhájil, ale pak jsem ji zavřel. Neměl jsem oko, srst mi stále hrála všemi odstíny krve, div mi nelezla z rány kost, ale já byl ten, kdo mu ublížil. Ví vona vůbec, co se stalo? napadlo mě. Pohledem jsem těkavě přešel k hnědému a Lauře, kteří však spali, Arcanus byl kdo ví kde a Sionn těžko mohl říct, co se stalo. „Stala se... nehoda,“ zamrmlal jsem. Docela kec. Ale co jsem měl právo říct? Tvůj syn ti vzal syna, nechal ho támhle nahoře, kde se ho někdo pokusil sežrat, ale já mu udatně poblil záda a od tý doby vám tu okupuju jeskyni a čekám, jestli se ke mně nepřikutálí oko, co jsem nechal na severu. To je blbej nápad i na tebe, oslovil jsem sebe samého. „Arcanus by to pak mohl přeříkat,“ zamumlal jsem. „Až bude,“ poukázal jsem tlamou na zakrytého Sionna, „trochu více z doslechu.“ Šeptal jsem to, protože mi přišlo, že jakmile se o tom kdokoli okrajově zmíní, klepe se tak moc, že se z toho otřásá i zem.

(979)

Nepočítal jsem s tím, že by to Sionn mohl pochopit. Byl stále jenom vlče, které se narodilo ve smečce zrovna těm dvěma, na které nikdo neměl. Měl okolo sebe od začátku vlky, kteří se o něho starali, jako kdyby byl jejich vlastním vlčetem. O nás se nikdo nezajímal. Vyrůstali jsme sami, nebo jsme se spíš snažili přežít a dělali jsme, že s tím vším jsme spokojeni. Někdo se s tim samozřejmě smířil, někdo se s tim nesmířil. Krátce jsem se podíval k Lauře a nechápal jsem, jak můžou být ti, kteří se narodili stejným rodičům, můžou být tak moc rozdílní. Ve výsledku se ani jeden z nás nepodobal matce a těžko říct, jestli alespoň otci. Už ani vzhledově nejsme stejní.
Už jsem se nějak smířil s tím, že Sionn mluvit nebude. Neměl jsem mu to za zlé, protože já sám toho moc nenamluvil, pokud jsem vážně neměl důvod mluvit. Neštvalo mě to, ticho pro mě bylo něčím přirozeným a dokonce jsem si ho i užíval, protože to znamenalo, že prostě existuje chvíle... míru. Jenže pak Sionn promluvil, i když to bylo trhané a krátké. „Byl jsem na místě, kde jsem prostě měl být,“ namítl jsem na to. Pořád jsem tomu tak nějak nerozuměl, protože... z jednoho místa na druhý? Divný. a smrdí to Smrtí, stiskl jsem zuby. Co bylo za prokletí, že se můžu přemístit a pozvracet cizí záda?
„Později takových vlků potkáš víc. Na světě je mnohem víc tuláků jako já,“ dodal jsem na další jeho trhaná slova. Nebyl jsem nijak výjimečný a chtěl jsem, aby to věděl. Nebylo to nic vůči němu nebo celé téhle smečce, prostě to byla moje přirozenost, která mi nedovolila spát dvakrát na stejném místě.
Snažil jsem se ignorovat bolest hlavy. Když jsem se soustředil na jiné věci, bolest byla mírná, přijatelná, ale jakmile jsem si na to vzpomněl, prakticky jsem umíral bolestí. Pevně jsem sevřel čelist, snažil se to ignorovat, ale nedokázal jsem to až do té chvíle, než se o mě opřel Sionn. Lehce jsem sklopil zrak a sledoval ho. „Někdy se budu muset vrátit pro ten přívěsek, až dospěješ. Tobě síla přijde, ale já jsem už ve všech směrech znevýhodněný a potřebuju někoho, kdo by mě potom obránil.“ Nutno podotknout, že tu pořád byla hrouda hlíny, stín a tvrdnutí kostí, ale furt... Nechtěl jsem po pár měsících poslouchat, že ten proklatý had uštknul půlku smečky.
Krátce na to do jeskyně zase nikdo přišel a ve mně se ozvalo, že mám jít pryč. Tentokrát to byla ta šedá vlčice, která byla Sionnovou matkou. Pouze pozdravila, nic víc neříkala a posadila se kousek od nás. Pár sekund jsem přemýšlel, jak bych asi reagoval na jejím místě, ale moje nulová zásoba mateřských pudů způsobila pouze vzduchoprázdno v mém mozku, který se rozhodla vyplnit nehorázná bolest oka. Jemně jsem přikývl na ten pozdrav, protože... nepoužíval jsem zbytečná slova. Pozdrav byl takový... meh.

(978)

Arcanus odešel, nechal ho na starosti lauře a ta se odsunula směrem k tomu hnědému vlkovi, ale předtím si neodpustila poznámku, že se o sebe jistě dokážu postarat a nikdo o tom nepochybuje. Nejdříve jsem v tom viděl ironii a snad i jakousi nadávku, ale potom jsem to přešel, protože mi to ve výsledku bylo jedno. A to byl taky jeden z mála důvodů, proč jsem byl sám. Nezáleželo mi na ostatních. Prvním a posledním v mém životě jsem byla já sám a nikdo jiný, protože by mě stejně ti, které bych do života pustil, opustili a zbyl by mi pouze smutek, se kterým bych se neuměl vyrovnat, protože to prostě neumím, že ano. Pár chvil jsem zrak soustředil ještě k Lauře a k tomu hnědému, ke kterému se přidala a snad nad nimi i přemýšlel, ale poté jsem hlavu odvrátil k Sionnovi, který od sebe odstrčil maso.Pochopil jsem to jako to, že si ho mám vzít. Přisunul jsem ho k sobě blíže, ale ještě jsem nejedl, to jsem si schovával na chvíli, kdy budu kompletně sám.
Sionn stále moc nemluvil, i když předtím byl dost výřečný. Ostatně si prošel něčím, co jenom tak nezapomene a z vlastní zkušenosti jsem věděl, jak věci dokáží vlkem otřást. Nutno podotknout, že já byl asi tak velký cynik, že jsem si tyhle věci nepřipouštěl. Protože jsem k sobě už nikoho nepouštěl.
Okem jsem škubl jinam, ale v té chvíli taky Sionn promluvil. Vrátil jsem k němu zrak a tak nějak chvíli nevěděl, co bych měl odpovědět. Nemělo smysl jakkoli lhát, protože už dlouhé chvíle jsem hodlal vstát a odejít. „Ne všichni jsou stejní. Ti, co jsou tady v tom lese se rozhodli, že chtějí žít s jinými a vyhovuje jim společnost a plnění svých povinností. Já ne. Nemám rád, když je někdo, kdo je z nějakého důvod víc než já a nemám rád, když na mě závisí bezpečí jiných.“ Pokoušel jsem se mu vysvětlit, jak se věci mají bez toho, abych se vymlouval, že ani nemám ponětí, co po mně tenhle život chce. „Jsem tulák, nemám místo, které bych nazýval vlastním domovem a to mi vyhovuje. Lovím pro sebe, starám se o sebe, hlídám pouze vlastní záda. Kdyby někdo, jako já, měl žít na podobném místě... nebylo by to dobré pro nikoho.“

//Nebudu si to brát osobně >:((

//Hm hm...

Původní jazyky zcela ztratily významy a vymíraly.

(977)

V jeskyni vzniklo pár skupinek, protože se nezdálo, že všichni mají zrovna náladu na všechny. No co, já neměl náladu na nikoho. Jenom krátce jsem však přešel alespoň pohledem každého vlka, abych cirka věděl, o co tam jde. Byla tam i ta hnědobílá vlčice, která se chovala jako kolosální idiot od první chvíle, co jsem ji vidlě a neodpustila si poznámku na mou přítomnost. Nutno říct, že kromě zocelené kůže jsem měl i zocelené nervy a blbý kecy ostatních jsem už dokázal ladně přejít. Bylo jich tolik, že si na to jeden prostě zvykne a pochopí, že mu to za nějakou starost nestojí. Ten hnědý parohatec se vydal za vlčetem, někdo se trochu více stranil jiným. Takhle to chodí ve smečce? Nikdo s nikym nemluví? Nádhera, to se mi líbí, přidám se ke smečce, odsekával můj vnitřní hlas polosarkasticky.
Po mé srdceryvné řeči Sionn... opět nemluvil. Ani pípnutí, prostě tam ležel na zemi a pouze se jednou lehce usmál. Alespoň tak. Po celém tom dlouhém dni to byl řádný úspěch. Pokusil jsem se něco jako úsměv oplatit, ale každý sval v těle mě bolel natolik, že jsem hned musel zase úsměv stáhnout. Vzal jsem ten přívěsek do předních zubů a přehodil mu ho přes hlavu, aby se s tímhle nemusel trápit, taky mi to předtim dělalo problémy.
Po té krátké chvilce se připojila Laura, která chtěla, abych zůstal. Jenže já ze samotného principu nemohl. Nikdy bych je nerespektoval, nikdy bych neuznal, že existuje někdo, kdo kvůli něčemu je víc jak já. Neuměl jsem kolektivně lovit, stejně bych si chodil pro vlastní jídlo do řek. Nepomáhal bych jim a v lese bych jim vychodil cestičky, protože odmítám zůstat na jednom místě. Chodím, protože nikam nepatřím a žádné místo pro mě není domovem. A tak to musí i zůstat. „Nemůžu,“ odpověděl jsem krátce. Víc k tomu nebylo třeba říct.
Arcanus se následně vrhl do něčeho, co jsem nepochopil, ale týkalo se to toho hnědého. Prej se stává deltou, ale co já vim, co to vůbec znamená. Krátce jsem těkl pohledem po ostatních, abych podle jejich reakcí poznal, jak vlastně dobrý to je, ale... asi jo, ale gratulovat mu nebudu. Ještě bych mu gratuloval k tomu, že se při příštim úplňku nechá rituálně obětovat, to tak.
Po těch slovech se k nám odebral Arcanus, položil před nás kus masa a potom se s dalším kusem vzdálil. Potom tak udělala i Laura, ale ještě předtím se snažila o to, abych tam zůstal. Nemohl jsem. Jenže to pořád nechápala. Já na druhou stranu nechápal, jak jsme mohli být tak nechutnými protiklady. Vychovala nás stejná vlčice, ve stejný díře v zemi, krmila nás stejným nic a jediný rozdíl byl v tom, jak jsme... Oh jasně. Naše postavení k té věci, došlo mi. Já ze sebe dělal chudáka a teď naštvaně vrčím na celý svět a chci chudákem zůstat, ona se tomu postavila. „Dokážu se o sebe postarat,“ namítl jsem. Někdy to bylo o chlup, ale zatim jsem neumřel a to o něčem svědčilo. Laura následně odešla a Sionn se pustil do jídla... Upřímně jsem ten kus chtěl sebrat a odejít s nim, v čemž mi on tak trochu zabránil. Musel jsem tedy čekat až dojí, teprve potom jsem mohl jít.

Banda hackerů a trollů začala tyto překladače nabourávat a měnit významy slov, což vedlo k masivnímu zmatení a chaosu

A ve velkém lovit zvířata. I ohrožené druhy.

Vysoký prodej knih a menší prodej elektroniky zpsůobil propad v ekonomice a státy se dostávají do recese.

Ale tuto dokonalost si nemohli dovolit chudší lidé, kteří neměli na pořízení překladače, což vedlo k jejich velkému strádání ve všech směrech.

(976)

Arcanus se zajímal o můj přívěsek a... magii. To, co mě nejdříve štvalo a nakonec nás to zachránilo, protože jsem fakt neměl sílu se s tim vlkem rvát. Možná by Sionna nebylo, kdybych při prvnim spatření toho hada ten přívěsek zahodil a nenosil ho vždy u sebe. „Sama si mě našla. Roky mi dělala problémy, ale přeci jenom je občas užitečná,“ zamumlal jsem v odpověď. Ani jsem neuměl vysvětlit, co to vlastně je. Prostě to... bylo.
Slyšel jsem jenom matně, co Arcanus říkal synovi, ale z nějakého důvodu se vydal ke mně. Sledoval jsem ho, jak se pomalu pohybuje mým směrem a tak nějak přemýšlel, jestli je vůbec správný, že jsem poblíž něco. Já neměl být někdo, koho měla mít vlčata ráda. Kdokoli rád. Nesl jsem problémy, přinášel blbý kecy a odcházel bez očí. Ještě jedno a pak to bude v háji.
Jeskyně se začala plnit vlky a z toho se mi stahoval žaludek. Přecházel mě z toho i hlad a akorát jsem jsem cítil, že mi tělem projíždí napětí z tolika vlků okolo. Všichni patřili do smečky, všichni měli místo, věděli, co dělat a znali se. Já byl socka. Socka v jejich jeskyni, která jenom čekala na jídlo, který jiní přinesli. Nemůžu. Pevně jsem sevřel čelisti, chtěl jsem odejít, ale... Proklatý vlče.
Sklonil jsem k němu hlavu, abych slyšel, co říkal. Bylo to jenom jedno tiché slovo, ale alespoň řekl něco. Snažil jsem se zarýt tlapy do země, ale drápy mi sjely po kamenech. Ksakru, zavrčel jsem si pro sebe. Bylo mi každou chvíli hůř a hůř. Někdo se dohadoval, někdo sem táhl jídlo, Laura se věnovala vlčeti, Arcanus mě napráskal, co se stalo. Proklatě, proklatě. Potřeboval jsem odtamtud odejít, ale odejít znamenalo to, že už těžko uvidim vlče, který už ze samotného principu nikdy nevyleze z lesa. Krátce jsem se na něho podíval, rána na hlavě mě bolela jako čert, ale to bylo fuk. Sklonil jsem hlavu až k zemi, třásl jsem s ní a snažil se z hlavy sundat to, co mě táhlo k zemi už léta. Přívěsek dopadl s cinknutím na zem, posunul jsem ho tlapou před Sionna a až pak mi došlo, že mu bude možná ještě nějakou chvíli docela velký. Ale co. „Vem si ho,“ řekl jsem tiše. Protože tohle nebylo pro diváky, ale pro něho. „Neřeknu ti, jak funguje, ale když se okolo objeví někdo, kdo by ti měl ublížit, tak z něho vyleze had. Pomůže ti,“ řekl jsem krátce. Já ho vesměs nepotřeboval. „Někdy mi ho vrátíš,“ dodal jsem. Třeba aspoň nebudu mít chvíli tak zplihlou srst na krku od jeho nošení. Ale popravdě jsem si už těch pár sekund bez něho přišel jako nahý.
Sotva jsem tohle dořekl, přiblížila se Laura. Zvedl jsem k ní hlavu, přimhouřil... oko a následně dost zděšeně odtáhl hlavu. Ne-sa-hat-? ozývalo se mi v hlavě. Na mě se nesahalo. Jenom zubama. „Postarám se o to. Nebudu tim už obtěžovat jiné.“ Dejte mi kus masa s sebou a já odejdu. Nic víc. Nic míň.

Hojné využívání způsobilo, že google chtěl začít vydělávat a překladač byl draze zpoplatněn.

(975)

Na chvíli jsem z hlavy vypustil vlčata, dokud byla zaujatá iluzí, kterou Arcanus vytvořil. Nevěděl jsem, kolik toho ti malí o magiích vědí, ale pro mě to už bylo něco... Přirozeného. Zjištění země bylo něco neskutečnýho společně s barvou očí. Získání některých dalších bylo požehnáním, ale potom už... Některý magie byly spíše přebytkem a využil jsem je zcela minimálně. Nebo alespoň ty, které jsem sdílel s ostatními, protože pak tu byly takové, které jsem u nikoho neviděl. Jako ten stín. Každý ho měl. Jenom já ne. Nebo jako měl, ale ne u sebe, což by stín měl asi dělat. Pak ten had, ta kůže, ta podělaná hrouda hlíny, co se občas zjevila. No a to, co způsobilo, že Sionn není mrtvý, vzpomněl jsem si. Nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu a neměl jsem sílu na to, abych to začal zkoumat. Musel jsem si to schovat na později. Arcanus měl víceméně pravdu v tom, že tělo slábne, ale magie ne. I když magie závisely na energii a ta taky ubývala. Chtěl jsem tak nějak zjistit, kolik magií ovládá, abych si ujasnil, jestli jsem zrůda nebo snad i podrůměrný v magiích. Styx se třeba zdála, že magii nemá, byla proti nim a tak trochu si mě v tomhle podávala. Želvák se v nich naopak vyžíval a snad bez nich nebyl schopnej udělat úplně základní úkony. Od jednoho extrému k druhému.
Už jsem se měl pomalu k odchodu, protože jsem se tam cítil přebytečný, ale bylo mi řečeno, že mám zůstat alespoň na jídlo. Vybíravě jsem chtěl namítnout, že jím pouze ryby, ale uvědomil jsem si, že řeky jsou zamrzlé. Jídlo bych nikdy nezískal a nakonec bych chcípl na hlad. Tady jsem měl možnost získat jídlo zadarmo... tak proč ne. „Fajn,“ přitakal jsem, ale byl jsem rozhodnut, že potom odejdu.
Jídlo ale ještě nepřicházelo, takže jsme čekali. Iluze se rozplynula a Arcanus se zeptal na můj přívěsek. „Našel jsem ho v hnízdě nějakého ptáka. Už před hodně lety v létě,“ zavzpomínal jsem. Byl jsem tehdy s Lievenne, který byl kdo ví kde konec po těch letech. Škoda. Lilac se začala zajímat o magie, zatímco Sionn furt mlčel. Hleděl jsem na toho vlčka s jakousi lítostí, kterou jsem nedával znát. Chtěl jsem s ním mluvit, ale situace mi to nějak nedovolovala. I když tu alespoň ubylo vlků, takže k tomu mohl být prostor. Sotva jsem se však nějak odhodlal k tomu, že bych vstal a šel k němu blíž, do jeskyně vtrhla Laura. Polkl jsem, krátce stáhl uši a tak nějak si chtěl poznamenat, že ten hnědý ji sem pustil a tedy mí mínusové body, ale... Kromě pozdravu mě Laura zazdila. Čistý nezájem. Dobře? ozvalo se mi v hlavě až překvapeně. Nějak jsem tomu všemu přestával rozumět, ale pochopil jsem, že jsem míň jak cizí vlče.