Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

Směnárna:
18 mušliček → 9 květin

Nákup:
ID - V01/rychlost/9* (rychlost je už nad rámec, ale chybí mi 9 desetin do celé, tak snad to jde koupit takto) - 12 safírů, 24 ametystů a 9 květin ze směnárny

Převod na Makadiho:
40 mušliček (20 % - 8 mušliček)
Zůstane mi jedna symbolická, kterou prosím nechat :D

Celkem:
Zcela jednoduše, v inventáři zůstane 0 drahokamů, 0 květin, 1 mušlička a těch pár oblázků, co tam mám

//Narrské kopce

Nikdy jsem ten výšlap nahoru neměl rád. Rád jsem chodil, putoval jsem, bloumal, ztrácel se, toulal, flákal se, ale záměrně jsem se vyhýbal kopcům a horám. Byl jsem rád někde dole, jak v životě, tak v nadmořské výšce. A teď bylo všechno ještě mnohonásobně horší. Nejenom kvůli zimě, která už nebyla zase tak děsivá, ale ten mokrý tající sníh byl těžký, nepříjemný a vítr, který navíc foukal, mě neskutečně pálil do rány na rameni. Která mi jenom tak mimo to strašně zhoršovala celou tu schůzi, myslel jsem, že umřu a nejraději bych s sebou hodil o zem a prostě umřel. Jenže jsem tam nahoru potřeboval, musel jsem si něco vyřídit, zařídit a... řekněme, že i tak nějak ujasnit.
Tu cestu jsem už znal prakticky nazpaměť, i když jsem tam ještě nikdy nešel v zimě. Žádný zlatý písek, pouze bílý sníh jako po celém světě. Ještě k tomu se smrákalo, teplota pomalu klesala, na mě poměrně přicházela zase únava a taková celková... deprivace. Nějak jsem zapomínal, co se vlastně okolo děje, nedocházelo mi, kde se vlastně nacházím, ač jsem měl na mysli fyzický nebo mentální pohled. Všechno bylo zmatené, slévalo se mi dohromady, jakmile to už nebylo aktuální. Všechno to, co se stalo v lese, předním a poté až do chvíle, než jsem nechal jedno vlče pod kopcem? Tak moc smotané dohromady, že jsem nedokázal říct, co se stalo dnes, co včera, a co bylo výplodem pouze mé fantazie. Připadalo mi, že se mi rozskočí mozek. Bylo toho na mě moc a možná proto jsem šel nahoru. Potřeboval jsem vypnout, uvolnit se, najít pár odpovědí a snad dostat i kapku naděje, že to bylo jenom špatné období a nakonec všechno bude lepší a odpočinu si bez toho, aby mi šlo o krk.
Zhluboka jsem se nadechl, dělal jsem si přestávky, ulevoval noze, bolestně oddechoval a snažil se nemyslet na to, kolik cesty mi ještě zbývá. Slyšel jsem v dálce už vodu, znamenalo to, že jsem blízko. Konečně, zasténal jsem, zastavil se, posadil a nadzvedl černou nohu, ve které pumpovala bolest o sto šest. Do háje, zasténal jsem si, než mi tělem projela tak nechutná bolest, až mi přišlo, že mě to na chvíli paralyzovalo. Tělem mi projelo neskutečné otřesení, načež jsem s sebou flákl o zem, přetočil se na bok a zůstal ležet ve sněhu doufajíc, že nikomu nebude vadit, že tam umřu. Na druhou stranu, měl jsem pěkné místo a umírání. Někdo by měl Taeranovi říct, ať jde domů, pomyslel jsem si. Neměl jsem energii, abych mu to řekl v myšlenkách, byl navíc pekelně daleko. Stejně je už na cestě kdo ví kam, pomyslel jsem si. Zavřel jsem na chvilku oko, abych se prospal. Plánoval jsem jít dál ráno, pokud se probudím.
Můj odpočinek však dlouho netrval. Slyšel jsem kroky. Rozlepil jsem oko, hleděl na černé tlapy s bílými drápy a donutil se zvednout hlavu. Obvykle jsem na něho narážel až mnohem dál. Tentokrát za mnou musel dojít, když mě viděl fláknout s sebou o zem. „Měl sis více odpočinout před touto cestou,“ řekl mi. Nebylo to káravé, spíše to bylo prosté oznámení faktu, kterého si byl každý vědom, jenom já to nerespektoval a myslel jsem si, že zvládnu úplně všechno. „Neměl jsem tam co pohledávat,“ zamumlal jsem. Z donucení jsem se zvedl. Srst jsem měl mokrou, nohu jsem stále nadzvedával, ale bolest neustávala. Hleděl jsem na Života, vypadal ze mě spíš zklamaný než... než cokoli jiného. „Co by sis přál?“ zajímal se, jako by snad netušil, proč jsem za ním přišel.
Odvrátil jsem na krátko hlavu do strany tak, abych mu lehce poukázal na díru do hlavy. Nic na to však neříkal a mně to začalo připadat vcelku trapné, že se tak nakláním. „Chci se zbavit té neskutečné bolesti,“ řekl jsem prostě, „a... Mé oko-“ Ta slova jsem už nedokončil. Život mi skočil do řeči klidným hlasem, protože jiný snad ani neuměl.
„Tvé oko je pryč. Udělal si tak, abys pomohl někomu, kdo se sám uchránit nemohl, můžeš na sebe být pyšný,“ řekl, ale já si nijak dobře nepřipadal. Naopak jsem to bral tak, že pokud jsem dobro vykonal, měl jsem něco dostat na oplátku. „Všichni na mě zírají,“ procedil jsem skrze zuby. Vadilo mi to. Přitahoval jsem pozornost, ale to oko... Bylo to vidět na první pohled, jak tam chyběla ta jedna zelená koule. To mi vadilo, to jsem za tu chvíli stihl nesnášet. Chtěl jsem to oko zpátky, abych nebyl tak divný. „Jsi na půl černý a na půl bílý vlk, musíš na to být zvyklý,“ odvětil mi Život. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl. Odvrátil jsem hlavu do strany, pár sekund jsem se soustředil na tepající bolest hlavy a až potom promluvil. „Všechny víc zajímá ta zelená, ne černá a bílá. Většina se soustředí na zelené nohy a ptají se, kde mám oko. Černá a bílá je už nezajímá.“ Byla to pravda. Která mě neskutečně moc štvala.
„Jestli je nezajímá černá a bílá...,“ zamumlal Život. Vrátil jsem k němu zrak a hleděl na něho s otazníky v očích. „A ty nechceš, aby na tebe zírali...,“ natahoval své věty. Byl jsem z toho netrpělivý, tělo jsem měl napjaté a čekal jsem, co konečně řekne. „Buď pouze... černým a bílým.“ Zamračil jsem se. Moc jsem nechápal. Nebo chápal. Ale to by znamenalo, že bych si konečně vytrhal plevel z nohou, zbavil se plísně a dalších trefných narážek, které jsem za ty roky dostal.
Zamyslel jsem se. Zelená ke mně patřila. Byla to magie, se kterou jsem se narodil a také magie, která mě prvně zradila. Předtím v tom lese, nebyl jsem schopen ji použít a přišel o oko. Ta magie... mi v mnohém pomohla, ale nebyla tu pro mě, když jsem potřeboval. Dlouze jsem vydechl, ale nebyl to povzdech. Následně jsem přikývl a nic víc. Život mlčel, hleděl na mě a mně přišlo, že čeká nějaká slova. „Tak tedy... Černý a bílý. Nic víc,“ zamumlal jsem. Budiž. Život se usmál. O kousek odstoupil, mrskl ocasem a čumákem poukázal k mé ráně na rameni. „Už to tolik bolet nebude. A na to oko si také zvykneš. Jenom si pamatuj, že tohle nebylo způsobené kvůli hlouposti a bude ti líp,“ pronesl, ale líp jsem se tedy necítil. Furt tam bylo to obrovský ale, že jsem pro dobro nakonec trpěl.
Život se pomalými kroky vzdaloval a já nechápal, že to je zase všechno? Zamračil jsem se, otevřel jsem tlamu, abych na něho zavolal, protože já se ještě neměl do odcházení. Chtěl jsem na tom kopci zůstat, protože jsem si mohl odpočinout a nemusel jsem riskovat, že se dostanu s kýmkoli do křížku.
Seděl jsem na místě, Život šel skutečně pomalu a poté se zastavil. Otočil se, hleděl na mě s lehce nakloněnou hlavou a nakonec pronesl: „Nenechej to vlče dole čekat. Je malé, stmívá se, venku je zima. Neseš za něho nyní zodpovědnost, jdi za ním.“ Úplně jsem zapomněl, že tam dole je. Vytratil se mi z hlavy, ale Život mi ho připomenul. „Jistě,“ zamumlal jsem si víceméně pro sebe a sledoval, jak jde Život dál. Zatnul jsem zuby, nechtělo se mi nikam jít, ale... Musel jsem. K čertu s tim, zamrmlal jsem si, vstal a jemně došlápl na černou nohu. Skutečně to už tolik nebolelo, ale únava furt dělala svoje.

//Narsské kopce

„Ne, díky,“ vyšlo ze mě rychleji a rázněji, než jsem původně plánoval. Už jsem se nechtěl dostat do chřtánu další smečky a ne tak rychle za sebou. Scénář se prakticky opakoval, potkal jsem vlče, hodlal jsem ho následně vzít k nim zpátky domů, načež se vlče ocitne v obrovském nebezpečí, ve mně se probudí sekundový hrdina a jako další výjev se někde kutálí moje oko a ego mizí v nenávratnu. Podruhé jsem tohle už nechtěl prožívat. A to jsem se do toho tak krásně namáčel, to jsem musel sakra uznat. „Vystačim si s tim popisem, cos mi dal,“ dodal jsem trochu "jemněji". Nebylo to mířený proti němu, ale proti smečkám.
Zajímalo mě, jak je to s jeho matkou z prostého důvodu – žil jsem s pocitem, že skoro všechny by pro svoje potomky zemřely, jenom já prostě měl tu smůlu, že jsem chytil namyšlenou a panovačnou mrchu, která mě nechtěla a rozhodla se mi celý život mstít. A ještě na to jí vadilo, že jsem černej. Což bylo docela nefér, já za to nemohl. Jenže tenhle skrček mi potvrdil, že s matkou nejenom není, ale ani netuší, kde se vlastně nachází. Jemu to možná ještě nedocházelo, já v jeho věku byl ostatně taky naivní, ale teď už mi bylo zřejmé, že ta moje mě nesnášela a on byl nechtěný. Krátce jsem se na něho podíval, docela jsem mu v tomhle rozuměl, ale nebylo by fér mu ničit bublinu, ve které žil. Na tohle si musel přijít sám a vztekat se na svět a matku, ne na mě, protože jsem mu řekl pravdu. V tomhle příběhu stejně stále někdo chyběl, „a co tvůj otec?“ Musel existovat, jinak by neexistoval on.
Zajímalo ho, jak bych reagoval na svou matku. Nutno podotknout, že ta moje byla s velkou pravděpodobností už po smrti. Pokud ne kvůli stáří, těžko mohla přežít podobnou zimu. Byla to samotářka, cynická, vůči ostatním nepřátelská. Těžko mohla být ve smečce, těžko mohla mít někoho blízkého, kdo by se o ni postaral. Musela být mrtvá, ale tento fakt mě nijak netrápil. Jeho otázka však byla čistě hypotetická. „Asi bych se na ni hodně zlobil,“ zmírnil jsem svá slova, abych nebyl vulgární a krutý. Nejraději bych jí udělal to, co ona udělala mě. Teď jsem už byl silnější, větší, ona stará a křehká. Nevyrovnaný souboj, ale tak to bylo i tehdy. Ublížila mi, protože já nemohl ublížit ji. Jenže... jsem za těch pár let pochytil jakousi lítost vůči slabým mrzákům, co se o sebe nepostarají. Už bych matce nejspíše neublížil, ale nedokázal bych se s ní usmířit. Neexistovala by pro mě jako rodina. „Hodně bych se zlobil,“ dodal jsem s povzdechem.
Chtěl jsem jít za Životem sám. Potřeboval jsem pomoct s tím, co se mi stalo. Ani jsem po něm nic velkého nechtěl, jenom trošku... shovívavosti vůči mrzákovi? A nějaké to vysvětlení, jak funguje jeho sestra. Zajímaly mě magie, kterými jsem byl obdařen, ale nebyly mi oznámeny. Chápal jsem hada, chápal jsem tu hlínu, stín, to tvrdnutí kůže, ale nepochopil jsem to... zvracení. „Potřebuju si s ním promluvit o samotě. Tyhle kecy bys nepochopil a jestli sis nevšiml, sotva nesu sebe. Někdy si za nim taky zajdi na pokec, ale teď tam potřebuju jít já.“ Můj pokus vysvětlit to nebyl dokonalý, ale co jsem s tim měl dělat.
Potvrdil mi, že tam zůstane, když mu něco přinesu. Bylo to vydírání? Však jsem za něho ani nebyl zodpovědnej, kdyby zmizel, ani bych ho nehledal, ať se o něj postará smečka! Ne tulák s jednim okem. „Fajn,“ odsekl jsem nakonec, ukázal tlapou na zem a zdůraznil, aby se ani nehnul, načež jsem se začal plazit směrem nahoru.

//Vrchol

//Tenebrae

Neznal jsem zdejší smečky, dokázal jsem se ve svém životě ocitnout ve dvou, přičemž jsem z jedné byl tak nějak vyhnán a ve druhé jsem byl stejně nezván. A to si mě tam přitom nechali. Ani jedna z těch smeček však nevoněla sladce. Sladký navíc asi nemělo patřit mezi vlkovo oblíbené. Minimálně ne pro normálního vlka. „Zvláštní smečka,“ zamumlal jsem jenom, aby prostě nebylo ticho. Byl jsem vlk, co smečky nepovažoval za dobré nebo důležité a to, jak smrděly, pro mě bylo... úplně nepotřebný. Stejně jako s názvy, členy, umístěním, prostě se vším. Nepotřeboval jsem je ve svém světě.
Nechápal jsem však také to, co udělala matka toho vlčete. Celé mi to nějak nezapadalo do sebe a potřeboval jsem pochopit, jak to vůbec bylo. A proč to bylo. Jenže se zdálo, že to ani nechápe on. „Takže... Tvoje máma není v tý sladký smečce?“ Jediným vodítkem mi byla ta poslední věta, protože očividně svou mámu od té doby neviděl. Jako by byl nechtěný, napadlo mě, zavrhnutý vlastní matkou. Něco mi to říkalo, nějak jsem tohle všechno znal, ale té mojí to trvalo podstatně déle a bohužel zavrhla nejdříve Delivena s Laurou a mě si nechala poblíž o trochu déle. Jako bych jí snad měl být nápomocný. Trošku.
netušil jsem, jak moc to vlče má v hlavě věci srovnané nebo ne. Nezdál se, že by považoval svou matku za zlou, když je hodila do řeky a dokonce si myslel, že ta moje snad ukousnutí hlavy považovala za hru. „Nevim, ale jestli jo, tak mě ta hra fakt nebavila,“ odpověděl jsem mu s krátkým zamyšlením.
Přenesl jsem to vlče přes řeku, ohlédl se k tomu proklatému žlutému kopci, ke kterému jsme mířili a na jeho otázku jenom přikývl. Skutečně to byla magie, kameny jenom tak netvořily mosty pro náhodné kolemjdoucí. Postupně jsem zpomaloval. Rameno mě bolelo a potřeboval jsem si šetřit energii na ten výstup. A taky jsem potřeboval vyřešit, co s tím potěrem.
Zastavil jsem se, posadil na zem a nadzvedl lehce černou přední, abych jí ulevil. „Musim jít nahoru,“ řekl jsem, „jaká je šance, že až se vrátím, budeš přesně na tomhle místě?“ Nulová.

//O vlče je postaráno, zůstaň v lese :D

//Středozemní pláň

Bylo mi jedno, jestli mi hodlal oko zpátky nasadit, o druhé bych se už nepřipravil. Jo a vlastně nešlo si vykýchnout oko, takže to ani zkoušet nebudu, na to jsem úplně zapomněl. „Zkus tohle na těch jiných vlcích. Na tom Whiskeym nebo Blům... Nebo jak se to jmenovalo,“ zamumlal jsem. Co to vůbec bylo za divný jméno. „Můžeš ho třeba schovat a nechat je hledat ho. Jako ho hledám já,“ nabídl jsem mu. Jenom jsem se chtěl zbavit té možnosti, že bych měl přijít ještě o druhé oko. To bych se šel už vážně zabít. Bylo mi jedno, jak prosebně se na mě to vlče dívalo, odmítal jsem mu dát své oko. Ať si najde to druhé, co jsem vytratil na severu.
Z jakého důvodu jsem se bavil zrovna o močení jsem netušil. Byla to konverzace, kterou jsem... fakt neměl nikdy v plánu provozovat. Nechtěl se ještě zeptat, jak často chodím? Jakou to má barvu? Konzistenci? Vážně jsem se jako malej ptal na podobný kraviny? nechápal jsem. Ale to už taky bylo před dávnou dobou, tak kdo ví, co jsem plácal za nesmysly.
Krátce jsem stočil k vlčeti pohled. Zdálo se mi, že je takový... no materiál pro tuláka. Buď neměl ani trochu rozumu, nebo se snažil být kompletním rebelem, ale nezdálo se, že by byl ze smečky nějak nadšený. Spíše si na ni tak nenápadně stěžoval. „Co, voní to tam po moči?“ dloubl jsem si do toho. Jestli chodí furt na stejný místo, logicky část lesa bude smrdět, že by z toho jeden padnul.
„Mohl by to vědět. Případně by mi mohl dát nový, to uvidim, potřebuju se ho na to zeptat.“ Na to, že se tu narodil toho moc nevěděl. Nebo na něho fakt doma kašlali. Chudák malej, tak strašně mi připomínal mě. Naivní, nespokojený a ještě ho čekalo tolik nepříjemných situací, které z něho jeho nadšení vyklepou. Kdo ví, třeba se stanu jeho prvním traumatem...
Zeptal jsem se na jeho jméno a to mě donutilo zastavit se. Odlehčil jsem své bolavé noze, přimhouřil oko a díval se na vlče, které mi oznámilo, že ho matka hodila do vody. „Proč tě hodila do vody?“ Bylo nelogický učit vlče teď plavat. Takže... se ho zbavovala? Gratuluji, kromě barvy máme další věc společnou.
„Mně máma dala jméno Meinere. A potom se pokusila mi ukousnout hlavu,“ představil jsem se mu podobně jako já a pajdal dál směrem k Životu. Vidina toho kopce mě ale děsila... Předtím však byla na řadě řeka. Zoufale jsem si povzdechl, tuhle řeku jsem neměl rád, protože nešla přebrodit. Znamenalo to... magii. Cukl jsem pohledem k vlčeti, poté zpátky k řece a soustředil se. Z pod vodní hladiny se objevila řada kamenů. Byla mezi nimi pouze drobná mezera pro překročení na druhou stranu. Otočil jsem se k vlčeti. Odmítal jsem riskovat, že bude dělat kraviny a já tak budu druhým vlkem, který ho dostal do vody. Kdo ví, kde by až vyplaval. „Pojď sem,“ řekl jsem mu, ale bylo to spíše oznámení, že to udělám a je mi jedno, co si myslí. Chytil jsem ho za kůži na krku, zvedl ho, málem se podlomil bolestí, ale hodlal jsem tu chvíli vydržet, než budu na druhé straně.
Šel jsem opatrně, soustředil jsem se na rovnováhu a držení vlčete. Nebyl jsem zvyklý držet v tlamě něco živýho. Proto, jakmile jsem mohl, jsem ho pustil do sněhu, ublížit si stejně nemohl. Kameny za námi zmizely, moje energie zase trochu zmizela, bolest zůstávala, ale směřoval jsem dál.

//Narrské kopce

//Medvědí řeka

I kdyby to s tím okem bylo pravdou, určitě bych se vrhnul do toho, abych to někomu ukázal a přišel tak i o druhý a tedy poslední oko. Tak pitomej jsem nebyl. „Ne,“ řekl jsem rázně, „pak bych už neviděl na cestu vůbec. Zkus si to udělat sám.“ Nebál jsem se ho k téhle kravině pobídnout, protože mi bylo jasné, že to stejně nedokáže a akorát bude chvíli kýchat jako idiot.
Nechápal jsem, proč ostatní nedokážou prostě pochopit, že někteří nežijí nikde. Když nežijeme nikde, nic nám nepatří, nic nás nezajímá, děláme si, co se nám líbí, kde se nám to líbí a... Vážně se mě to vlče ptá, kam se chodim vyprazdňovat? Střelil jsem po něm skutečně nechápavým pohledem a chvíli ho držel, protože jsem to prostě... nebral. Co to bylo za idiotskou otázku? „Chodim tam... kam chci,“ řekl jsem až nechápavě. Nikdy jsem neočekával, že se mě někdo zeptá na tuhle otázku. Ale bylo to tady. Můžu si s imaginárního seznamu nemožných věcí škrtnout další věc.
Netušil jsem, kolik toho tak tomu vlčeti budu moct věřit. Sledoval jsem ho, ale nějak se rozhodl jeho malému mozečku nevěřit. Za prvé, vlčata nechápala, kolik problémů mohou způsobit, za druhé, byla nevyzpytatelná, za třetí, měl jsem problémy se ovládat a jedno to už docela dost schytalo. Nechtěl jsem mít na krku dalšího. Nebral jsem moc vážně, že by snad ve smečce byl nějak nechtěný nebo odstrkovaný, protože tam musel mít minimálně rodiče a pokud jsme neměli stejnou matku, zajímala se o něho alespoň trochu. „No jo, takový je život,“ řekl jsem k němu však nahlas, „v budoucnu tě nebude mít rádo víc vlků, tak si to alespoň natrénuj na tom alfovi. Stejně ti na něm nemusí záležet,“ protočil jsem nad tím... okem. Neměl jsem to říkat, ale co už.
Šel jsem pomalu. Nejenom kvůli těžkému sněhu a tomu, že jsem s sebou táhl vlče, ale také mě neskutečně moc bolelo rameno. Neměl jsem už aspoň hlad a unavený jsem také nebyl, ale cesta byla dlouhá. „Jdeme najít jednoho vlka. Je takový bílý, sem tam černý a dokonce i fialový. Mohl by vědět, kde najdeme moje oko,“ vysvětlil jsem mu krátce. Nebo mi dá nový.
Otočil jsem hlavu na krátko k vlčeti. Nutno podotknout, že potkat někoho, jednoduše by se dal považovat za mého vlastního potomka s tou barvou, ale moc se mi do toho nechtělo. Nechtěl jsem ho mít ani u sebe. „Dali ti nějaký jméno?“ zajímalo mě. Osobně bych vlčatům jména nedával, když se blíží zima. Kdo ví, jestli to vůbec přežijou a k pojmenovaným věcem si jeden rychle vypěstuje vztah.

//Řeka Tenebrae

Zakroutil jsem hlavou. Kdybych tim okem viděl, přece bych ho nehledal a prostě bych si pro něj došel. Kdo ví, co by navíc to oko vidělo. Erw. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele, tak začni hledat,“ pokývl jsem hlavou k okolí, aby pochopil, že se má vrhnout do práce a... méně mluvit. Furt mě docela bolela hlava z toho všeho, co se dělo. „Ne, kýchl jsem si s otevřenýma očima a to jedno prostě vyletělo,“ zalha jsem a na tohle jsem byl sakra pyšný. Znělo to tak idiotsky, až to prostě musela být pravda. Nebo to bylo tak moc idiotský, že tomu nemohlo věřit ani takový vlče, jako byl on. No uvidíme, mlaskl jsem si pro sebe.
Začalo mě docela zajímat, jestli se všechna mláďata dívají na všechny dospělý, nebo jsem já prostě něčim tak moc speciální, že jsou ze mě tak moc nadšení. Ani jsem z nich nebyl nadšený a nehnal se, abych se s nimi hned spřátelil, tak proč to ta vlčata dělala? Jemně jsem se zamračil, do dobrodružství se mi nechtělo. Na druhou stranu... Zamlouvala se mi jejich přímočarost, že věděli, co chtějí a postě to řekli. Nebyli vůbec složití jako dospělí. A nechtěli mě zabít. „Já nejsem zrovna zábavný.“ Musel jsem mu trochu zničit tu úžasnou bublinu, co si vytvářel. Byl jsem docela suchar a moje vtipy asi ještě chápat nemohl.
„Nechodim domů, to je ta pointa. Prostě si někde lehnu, když už nikam nechci jít,“ vysvětlil jsem. Proč se všichni tak moc divili, že jsem byl tulák? Existovalo nás mnoho, ale já byl očividně něčim tak moc speciální.
Každé pokračující slovo vlčete mě donutilo o něco víc pootevřít tlamu tim, jak jsem nechápal. Nebo spíše tomu nevěřil. Měl jsem jít někam s vlčetem? Ano, prosím. Válku se smečkou prosím naplánujte na východ slunce u jezera. Za vstup si budeme účtovat pět oblázků a vybrané vstupné věnujeme na založení vlčecí školy ve středu téhle zpropadené země. „Už teď slyším, jak mě tvoje smečka pronásleduje a chce upálit.“ Ta představa se mi nezamlouvala. Podruhý už nevysvětlim, že já vlčeti neublížil. Tentokrát.
Dlouze jsem si vydechl, zvedl hlavu k obloze a chvíli ji sledoval. Bylo mi to na jednu stranu jedno, ať si jde kam chce, neměl jsem za něho zodpovědnost. Ale záleželo mi na vlastním kožichu. Zhluboka jsem se nadechl, podíval se k vlčeti, co se přede mnou tyčilo jako... jako letošní nadílka sněhu, vyšší fakt nebyl. „Když nás potká někdo, kdo je z vaší smečky, řekneš mu, že jsem tě našel u řeky a vedu tě domů, jasný?“
Vstal jsem. Směřoval jsem k jihu, tohle místo znám, takže je mi jasno, kam ho vyhodit. Umřu kvůli vlčatům, stupidní karma. Ale a druhou stranu... Mně to stejně už bylo jedno. „Tak jdem, prcku, mám nějakou práci.“

//Středozemní pláň

Očekával jsem, že vlče potká vlna nadšení, jakmile zjistí, že hledám svoje oko. Nějak jsem pochyboval o tom, jestli náhodou neleží v žaludku jednoho šedého vlka, ale zpátky bych ho nebral už ani náhodou. Spíš jsem chtěl nějakej ten slušivej kámen do tý díry, aby mi přes ní nefoukalo do mozku. „Když ho najdeš, je tvoje,“ odpověděl jsem mu lhostejně. Mohl si to nechat jako památku a pověsit si to na provázek. „Je takový zelený a kulatý,“ popsal jsem mu ho krátce, hlavu sklopil k zemi a nenuceně hrábl do sněhu, jako kdybych se ho pokoušel najít. Jenže jsme byli úplně na špatný straně řeky. Možná by Život měl recept, jak mi vrátit oko, napadlo mě. Nechtěl jsem zůstat tímhle mrzákem, už tak mi stačilo, že jsem stárnul, to bylo dostatečný postižení.
„Ne, je to úplně jako normální srst,“ vysvětlil jsem mu, ale řeš o mojí srsti mě nebavila. Chtěl jsem vědět, kde mám to vlče vyklopit, abych mohl jít dál a nenosil si na srdci, že bude brzy sežráno nějakým idiotem, co není schopen si něco ulovit. Kdybych vůči kanibalismu neměl svoje předsudky, možná... Ne, fuj, nepustil bych se do toho. Je to nechutná představa.
Potřeboval jsem z toho vlčete vytáhnout informace a naštěstí je říkal velmi rád. Řekl jméno nějakého vlka, kterého... jsem určitě neznal, ale slyšel jsem o něm. Jenom mi dlouho nedocházelo, kde se to jméno vzalo. Přemítal jsem, vzpomínal a... osvícení přišlo. Coffin měl bratra Whiskeyho, kterého dlouho neviděl. Jenže Coffin byl už taky pryč. Nebo se ten parchant dobře schovával. „No jo, nudní vlci jsou zlo. Najdi si zábavnýho kámoše,“ přitakal jsem k vlčeti. Sice jsem byl já ten nejnudnější vlk na planetě, ale taky jsem neměl rád nudný. A hloupý. A vlčice. A otravný. A Newlina. A... hromadu dalších.
Slyšel jsem hodně historek, jak chodí vlčata na svět, ale že ho přinesla voda jsem slyšel prvně. Vtipný, poznamenal jsem si. Taky mi udal místo, kde bydlí, ale jak jsem měl vědět, kde to je? Určitě to je smečka, zašklebil jsem se a posadil na zem. „Já nebydlim nikde,“ odpověděl jsem. „Ale ty by ses měl vrátit do toho lesa. Seš malej, snadno přehlédnutelnej a vlci okolo nejsou zrovna vždycky nadšení z vlčat. A já musim jít dál,“ dodal jsem. Nezdálo se mi, že bude chtít odejít, ale prostě... já nebyl školka. Nechám si platit za hlídání vlčat.

Léta jsem neviděl žádná vlčata a najednou jich bylo okolo mraky. Nebo... ne mraky, viděl jsem celkem tři. Za poslední den. A už druhé vlče, které se toulalo bez dozoru okolím. Tenhle byl navíc viditelně menší než Sionn. A opět sám, připraven potkat někoho, kdo se ho pokusí sežrat, protože ho přeci nikdo nehlídá. A já jsem nezodpovědný? Mě budou nazývat nezodpovědným? Všude okolo se tady toulají vlčata, ale jejich opatrovníky nikdo za nezodpovědný neoznačí! Štvalo mě to, i když jsem ve tváři nedával nic znát. Byl jsem opatrný, rozhlížel jsem se okolo sebe a čekal jsem, kdy na mě vyběhne naštvaný vlk, že se mu pokouším sežrat potomstvo. Ale nic se nedělo a mě to přesvědčilo akorát v tom, že to vlče je skutečně samo. A je nadšené moji přítomností...
Stočil jsem k němu zrak a vychutnal si první netečnou poznámku o mé díře do hlavy. „právě ho hledám,“ pronesl jsem s mlasknutím. Lež. Ale ta lež, která neublíží. Navíc jsem tam dal špetku sarkasmu, ale tomu tenhle asi ještě rozumět nemohl.
Následovala poznámka o mých nohách, na což jsem byl už zvyklý. „Jo, roste mi z kůže, nejde vytrhat,“ dodal jsem další kravinu a ve chvíli, kdy jsem se ujistil, že tohle vlče už nepronese další otázku, jsem mu položil jednu já: „Kde máš někoho, kdo se o tebe stará?“ zeptal jsem se, ještě jednou se rozhlédl okolo sebe, ale nikoho jsem neviděl, „seš moc malej na toulání se sám. Však i ten sníh je kolikrát vyšší jak ty,“ dodal jsem a poukázal na jeho... maličkost.

//Asgaar

Uznával jsem, že pohled na mě musel vypadat... zajímavě. Lesem si to šine na půl černý a na půl bílý vlk, na černé straně odlehčuje noze, v tlamě si nese kus studeného a už docela tuhého masa, furt se rozhlíží okolo sebe, protože kompletní nic vidí s jedním zeleným okem. Celé tělo mě neustále bolelo, byl jsem hladový a tak neskutečným způsobem naštvaný. Na všechno, na všechny, na sebe, na Život, na Smrt, na matku, na Lauru, na Vločku, na... Úplně na každého na tomhle podělaném světě a je mi fuk, jestli jsem ho naposledy viděl včera nebo před pěti lety. Všichni mě štvali. Všechno mě štvalo. Všechno mě bolelo.
Došel jsem k řece, položil jsem na chvíli maso na zem, abych se mohl napít, protože jsem to jsem už taky dlouho nedělal. Poslední vodu jsem zmáčel vlastní krví a ta se mi už pak pít nechtěla. Zůstal jsem na místě, vzal si maso blíž k sobě a konečně se zakousl. Bylo tuhé, studené a nechutnalo jako ryba. Protože to ryba nebyla. A to pro vlka, který jedl jenom ryby, bylo docela problematické. Jenže jsem se furt necítil na lov, když jsem se sotva udržel na nohou.
Žral jsem pomalu, tvářil se u toho jako idiot, ale konečně jsem jedl. Jídlo bylo vzácné, i když mi přišlo, že už zima ustupuje. Nejhorší zima v mém životě, povzdechl si můj vnitřní hlas a já s ním konečně souhlasil. Tohle byla nejhorší zima vůbec. Obecně, pro mě, i pro celý tenhle svět. Nudu při jídle jsem vyplňoval tím, že jsem sledoval svůj stín. Pro některé nesmyslné, ale mě zajímalo, jestli dělá něco, co bych mohl využít. Pozoruje okolí? Nebo se jenom potuluje a hledá nějakou zábavu? Hlavní je, že nikdy nebyl se mnou. Plazil se po hroudách sněhu, mizel u stromů, na chvíli se vlil do řeky, ale poté zamířil trochu dál, až mě to začalo znepokojovat.
Nastražil jsem uši, spolkl poslední část masa a vstal. Mířil jsem za stínem, protože jsem ho alespoň symbolicky chtěl mít u sebe. Věděl jsem, že se ženu do pasti, ale přesto jsem šel. Slyšel jsem zvuky. Děsné zvuky. Pajdal jsem vpřed, pozoroval svůj sníh a všímal si, že se už plazí zpět. Ale pro změnu se ve sněhu plácalo něco černého. Nemělo to pořádný tvar vlka, bylo to... Jo je to vlk. Špatně jsem viděl a jeho bílá se slila se sněhem, že to vypadalo na pár černých fleků a nic víc. A je to malý, zasténal jsem.

Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli tu je ještě někdo. Nějak se mi nechtělo věřit tomu, že je tu sám. Na druhou stranu... nebyl úplně nejmenší a brzo bude už víc dospělý jak vlče. Minimálně velikostně a svoje si už taky prožil, co si kolikrát někteří mohou nechat jenom zdát. Ve svých nočních můrách, nutno podotknout.
Pro mé překvapení však Sionn prohlásil, že ví o lži jeho matky. Mlčel jsem, nic jsem na to neříkal, protože jsem očekával nějaké velké ale. Utvrdil mě však v tom, že ví, že byl mimo domov, ale nic více neříkal a já také ne. Kdo ví, co si nakonec myslel. Nechtěl jsem mu lhát a zároveň jsem se nechtěl vystavit hněvu naštvané matky. Zase. To jsem si užil s vlastní, natož s cizí. Nic jsem na to však neříkal, neměl jsem co. Tohle jsme si vyřídili už předtim, i když si to nejspíše taky nepamatoval.
Nabídl mi to maso, které jsem tam nechal, protože jsem byl naštvaný a nechtěl jsem se obtěžovat s tím, abych ho s problémy zvedal ze země a bral si ho. Teď už ale nebyl důvod, proč tak neudělat, když se s ním trmácel až sem. Tenhle svět tě sežere zaživa. Chtěl jsem mu to tak moc říct, protože v tomhle světě se nevyplatilo být hodným. Ti vždycky dopadli nejhůř. Pokud někomu chtěl nabídnout svou pomoc a obětavost, musel počítat s tím, že skončí ošizen o všechno, co má. Darováním jídla to vždycky začíná. „Děkuju,“ vyšlo ze mě cizí slovo. Nešlo mi moc přes jazyk, ale... snaha se cení.
Hlava mi stále nebrala, proč by se ke mně mělo mít vlče. Pamatoval jsem si na Coffina, který se obrátil v neskutečného cynika a spratka, že jsem ho až chtěl praštit, ale z velké části to začalo podobně, i když byl starší, když jsem ho poprvé potkal. Sionn chtěl, abychom se novu viděli, což bylo vzhledem k mému přívěsku logické... Bylo sobecké, že jsem ho chtěl zpět, ale na světě je tolik cetek, že jednou najde i nějakou, která bude patřit jemu. „Samozřejmě,“ přitakal jsem, „pak mi ukážeš, co zajímavýho si našel,“ dodal jsem. Na sekundu mi přeplo v mozku, co by se stalo, kdybych měl vlastního potomka, kterýho bych neviděl jenom sem tam, ale musel se o něho fakticky starat. Kromě šílenství a následného útěku po vzoru mého vlastního otce mě ale na krátkou dobu napadlo, že z takového solidního mínusu, jako jsem já, by mohlo vzniknout nějaké malé plus. Ale ta představa byla tak krátká, že ji mozek ani nestihl pořádně zareagovat. Ale já bych chtěl dceru, dodal jsem. Protože tenhle svět potřeboval nějakou vlčici, která nebyla úplně... marná.
Sklopil jsem hlavu, sledoval k sobě natisklé vlče a nějak nemluvil. Nebyl jsem řečník, neměl jsem se slovy zacházet. Spoléhal jsem se pouze na pohledy a němé činy. „Však já tebe taky,“ prohodil jsem tiše. Přes tlamu se mi prohnalo něco, co by někdo nazval asi tim nejhoršim úsměvem na světě, ale já to lépe nedokázal. Natáhl jsem se přes Sionna pro to maso, chytil ho do tlamy a pomalu se otočil k odchodu. „Brzy se uvidíme,“ procedil jsem s horší artikulací s masem v tlamě, zatímco jsem už kulhal směrem pryč.

//Medvědí řeka

//Jeskyně

Z jeskyně jsem se dostával se značnými obtížemi. Noha mě neskutečně moc bolela, sníh byl těžký, chůze složitá a po nějakém tom čase v jeskyni si moje oko špatně zvykalo na světlo. Ještě déle jsem se vymotával ze středu lesa k jeho okraji. Nechtěl jsem na nikoho narazit, prostě jsem chtěl vypadnout a už se nevrátit. proč také ano? Očividně nebylo problematické zde lhát a hrát si s myslí jiných, aby se necítili ublížení. Jenže to všechno k životu ztratilo a kdyby se měl takhle každý připravit o to zlé, nikdo by v hlavě neměl nic.
Kousek mě se ptal, jestli náhodou někomu nemám říct, že mizím z jejich lesa, ale ten nápad jsem zamítl, protože se mi do toho vůbec nechtělo. A když se nehodlá vracet, nemusím svůj odchod oznamovat. Nepatřil jsem k nim.
Šel jsem neskutečně pomalu, chvílemi jsem se podlamoval, chvílemi jsem se snažil bolest překonat, ale většinu času jsem noze prostě odlehčoval a hopsal po třech.
Mířil jsem k hranicím, na nic jiného se nesoustředil, ale pak jsem uslyšel svoje jméno. Nebo spíš skoro svoje jméno. Nikdo mi tak neříkal, ale tenhle vlk to jméno neuměl celé vyslovit. Zoufale jsem si povzdech, našpicoval uši a obrátil se kulhat jeho směrem. Jenom jsem doufal, že tam s nim nikdo nebude.
Sionn seděl na jednom kameni, měl u sebe kus masa a naštěstí byl sám. Kdyby si z něho jeho vlastní matka nedělala hloupou loutku, bál by se být sám. Tak k čemu to bylo? Nebude mít strach, dostane se do stejného problému a já... už pro nikoho druhé oko neobětuji. „Co chceš?“ zeptal jsem se ho unaveně. Byl jsem na nohou chvíli a už jsem umíral únavou.

(983)

Slyšel jsem pouze to, že Sionn řekl moje jméno takovým prapodivným tónem. Naježily se mi z toho chloupky na krku, protože mi přišlo, že se děje něco strašně divného a špatného. Chvíli jsem na něho upínal zrak, čekal jsem, co se bude dít, ale poté jsem musel zvednout hlavu k jeho matce. Neptal jsem se, co se děje, protože jsem to tak nějak nechtěl vědět, ale prostě se mi na tom všem něco nezdálo. Možná to byl život obklopený magií a v nepříjemných situacích, možná jenom intuice, nebo to všechno prostě samo od sebe smrdělo.
Nemám to tu rád, povzdechl jsem si. Vadilo mi všechno. Ten uzavřený prostor, ta společnost, to vědomí, že jsem pro všechny okolo kompletní nicka. Chtěl jsem už jít pryč, ale pořád jsem nenalezl správnou chvíli, kdy odejít. Nějak jsem ale už cítil, že se blíží.
Sionn otevřel oči a zdál se zmatený. Nerozuměl jsem tomu, střelil jsem krátký pohled po šedé vlčici a poté se opět podíval na vlče. Nejdříve nadšený z mojí přítomnosti, jako kdyby o mně nevěděl, následně se ptal na mé oko. Byl u toho. Viděl to. Zatnul jsem zuby, zvedl oko k Elise a poslechl si lež, kterou se rozhodla vykládat. Už mi bylo jasné, že v tom smrděla magie. Znechucením se mi z toho sevřelo hrdlo. Jestliže si myslela, že mu pomůže tím, že na všechno zapomene, byla naivní. A ještě ze mě udělala blbečka, který přišel o oko díky... zajícům?
Nic jsem neříkal, protože já nelhal. Utahoval jsem si z ostatních, ale nelhal jsem. Prostě jsem mlčel, hlavu měl odvrácenou do strany a odmítl se do tohohle zapojit. A začal jsem také mnoha věcí litovat. Zhluboka jsem se nadechl, zadržoval dech a pokoušel se to všechno srovnat v hlavě a smířit se s tím, ale přesvědčení mi to nedovolovalo. Já nelžu, zopakoval jsem si.
Hnědý vlk se probudil a přišel prohodit pár slov, čímž mi dal prostor k tomu, abych konečně udělal to, co jsem potřeboval. I když... to lhaní trochu obsahovalo. Nebo jsem spíše neříkal všechny informace, které bylo potřeba. „Potřebuju na chvíli na vzduch,“ řekl jsem a s těmi slovy i vstával. Ozvala se mi neskutečná bolest v noze, ale ignoroval jsem ji. Stejně jako jsem ignoroval jídlo na zemi. Zatnul jsem zuby a vydal se ven z toho proklatého uzavřeného prostoru.
Já nejsem lhář, povzdechl jsem si. Prostě jsem to neuměl a nebral jsem to jako spravedlivé. Ublížil jsem, zabil jsem, urážel jsem a dělal ostatním ze života klidně i peklo, ale lhaní... nebylo v mé kompetenci.

//Asgaar

(982)

Nic jsem neříkal, protože se stejně nikdo nezajímal. Už jsem chtěl jenom vypadnout, ale nechtěl jsem riskovat, že jakmile se otočím zády, někdo mi na ně skočí. Ta šedá ale už nic neříkala a jenom jsme na sebe tupě zírali, dokud se nerozmluvil Sionn, který se snažil nějak vysvětlit, co se stalo. V podstatě měl pravdu, neměl jsem důvod k tomu nic přidávat a tý vlčici to snad taky mohlo stačit jako vysvětlení, jak se věci mají. Možná bych trochu upravil tu věc s rvačkou, protože to bylo trochu složitější, ale zase to nikoho nezajímalo, že ano. V té chvíli se tam nejednalo o Sionna a tedy kompletně nepotřebná část příběhu.
Jeho matka mu jenom na to řekla, že všechno bude v pohodě a tedy prosím, všechno bude v pohodě! Zůstal jsem ještě na místě, protože jsem nechápal, jak prostá slova všechno opraví, ale budiž. Když si to myslela, tak ať. Akorát jsem dlouze vydechl a tak nějak litoval, že jsem už nešel pryč před jakou dobou, tohle jsem neměl zapotřebí. A mám hlad, došlo mi. Stočil jsem zrak k masu, zatnul zuby a donutil se to ještě chvíli vydržet.