Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokládal mi otázky, na které jsem nebyl připravený. Nehledal jsem na tyhle věci odpovědi, protože mě to nezajímalo. V rámci možností jsem si žil svůj život, odpíral si jakékoli emoce vůči jiným, protože jsem je považoval za nebezpečné a nad ničím jsem více nepřemýšlel, dokud mi jiní nedali podmět se nad tím zamyslet. Když jsem přišel před lety na tohle proklaté místo, byl jsem prostá nicka s jedním a půl uchem a černý jako uhel. Nechápal jsem nic, co se dělo okolo mě, neznal jsem žádné magie, další vlky, můj svět se točil jenom okolo toho mála, co jsem dokázal poznat. Pobyt zde mě udělal sice zahořklejším, zjizvenějším a... barevnějším, ale aspoň jsem už něco málo věděl. Jak o sobě, tak o ostatních. Ať už obecně nebo přesně o nějakých jedincích. Ale jestli byla věc, kterou jsem nikdy nedokázal a nepochopil, bylo to užít si toho života. Žil jsem, protože jsem ještě neumřel. Jedl jsem, spal jsem, chodil jsem, abych nezakrněl. Ale více jsem těžko dělal. Nebavil jsem se, nevyhledával jsem přátele, záměrně ani společnost. Neměl jsem nikdy partnerku, tedy ani vlčata. Nikdy jsem nic nedělal dobrovolně, pouze z nutnosti nebo donucení. Urputně jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že něco umím, až jsem se dostal do kola plného magií, ve kterém jsem zlenivěl a odmítl cokoli dělat na vlastní pěst bez jejich využití. Odpovědi na otázky jsem hledal mnohdy u Života a spoléhal na to, že nelže. Jsem smutný? napadlo mě. Možná jsem měl smutný, studený život, ale byl jsem já sám smutný? Musel jsem se nad tím zamyslet. Necítil jsem se tak, ale mohl jsem se tak zdát. „Třeba si kolikrát ani neuvědomují, že jsou smutní,“ přednesl jsem svůj názor na tohle vycházející ze mě samotného. Protože jsem si nedokázal uvědomit, jaký vlastně jsem. Černobílý, tedy nijaký, upozornil jsem se. To bylo jediné, co jsem věděl.
Měl jsem takový vnitřní a trochu neklidný pocit, že celý tenhle výlet bude mít špatný vliv na celý vývoj toho malého. Nebyl jsem dobrým příkladem a fakt, že jsem ani moc nefiltroval, co říkám, mohlo způsobit, že se z něho stane neskutečný cynik, kterým jsem i já sám. Bylo to pofidérní. Stál jsem si za svými názory, ale zároveň jsem tak nějak tušil, že bych je neměl přenášet na někoho důvěřivého. Mně matka říkávala, že jsem zlý a prokletý a já tomu pevně věřil řadu let. A i teď jsem občas na vážkách. Zatnul jsem na krátko zuby, ale... já neposlouchal nikoho. Natož sám sebe. Hlas, který říkal, ať mlčím? Nezajímal mě. Nikdy mě nezajímal. „Jak to mohu vědět? Nejsem ten, kdo v jejich smečce vytváří pravidla. Jestli chtějí, aby se jejich členi chovali k ostatním jako k nickám, ať tak konají.“ Kdo ví, co jsem vlastně měl proti Arcanusovi a tý jeho. Vypadali vcelku v pohodě a měli jednoho hodnýho syna. Jenom mi na nich prostě vadilo to postavení a smečka okolo.
Představa lovu mě moc nelákala. Nešlo mi to. Dříve jsem lovil, ale pak jsem se odebral k rybám a v tom ostatním zcela zakrněl. Ale chytání ryb? Těžko se mi v tom někdo mohl vyrovnat. Měl jsem v tom víc praxe jak většina vlků dohromady. Tiše jsem si povzdechl, zvedl se ze země a rozhlédl se okolo. Netušil jsem, co budeme lovit v dešti a... Tedy co já budu lovit. Kdy jsem vůbec poprvé lovil? Docela brzo, musel jsem. Jenže mi to nešlo a dopadlo to všelijak, jenom ne dobře. „Něco seženeme,“ odpověděl jsem mu. Sám jsem naposledy jedl, když jsem ho našel u té řeky, ale těžko říct, kdy žral on.
Zajímal se, jestli je jeho zranění vážné, ale pochyboval jsem o tom. V životě se mu stanou horší věci, tohle patřilo pouze k těm nepříjemným, ale ne nebezpečným. „Tohle ne. Bude to v pohodě,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou, švihl vodou nacucaným ocasem a rozhlédl se okolo. „Musel ses nejspíš odřít, nic to není, jenom to bude trochu štípat,“ ubezpečil jsem ho a pokynul hlavou. „Pojď,“ popohnal jsem ho, ale už jsem sám nikam nehnal. Voda v kožichu mě moc nenadnášela, ba naopak.

//Kopce Tary

Venku se oteplovalo, ale moje nálada byla hluboko pod bodem mrazu. Nijak tomu nepomáhal studený déšť, který byl trochu zredukován stromy okolo nás. Okolí bylo stejnak studené, nepříjemné, kompletně mokré a stejně tak i my dva. Chlad a vlhko bylo asi to jediné, co mi vadilo na mém způsobu života. Neměl jsem kde složit hlavu, pokud jsem při troše štěstí na nic nenarazil. Chtěl jsem kvůli tomu ovládat oheň, abych se mohl ohřát. Žádal jsem o to Života, ale kdo ví, jak znalý jsem v té magii byl. Vzhledem k tomu, že jsem ji nikdy nepoužil... Těžko jsem s tim něco mohl dělat. Tiše jsem si povzdechl, tlapou odhrnul těžký sníh z několika spadlých větviček, ale bylo mi jasné, že tyhle mokré těžko podpálím. Beztak jsem se o to pokusil. Soustředil jsem se na větvičky, chtěl, aby přeskočila jiskra a vzplanul slabý plamen, který by nás trochu ohřál, ale... Nic se nedělo. Stiskl jsem zuby, dlouze vydechl přes čenich a pomalu stočil pohled k Taenaranovi. „Život je z velké části smutný,“ zamumlal jsem si víceméně pro sebe. Pokud se jeden nesoustředil na to, co dobrého se stalo, dalo se lehce pochopit, že život je ve skutečnosti spíše proti vlkům. Dějí se špatné věci, bolí to a pronásleduje celé roky.
Logicky ho zajímalo, co proti nám ta vlčice měla. Jemně jsem se zamračil nad slovem nám, protože Lucy se určitě z velké části chovala jako slepice právě kvůli tomu, že jsem tam byl já. Zhluboka jsem se nadechl, hlavu odvrátil do strany a Taenaran z mého zorného pole zcela zmizel. Štvalo mě to. Spoléhal jsem se na to, že vidím každý pohyb ostatních, ale jakmile jsem se natočil do strany, všechno ze strany zmizelo a viděl jsem pouze před sebe. Hlavu jsem musel vrátit k němu, než jsem začal mluvit. „Před pár dny... jsem se vydal do jedné smečky potkat jednu vlčici, kterou jsem dlouho neviděl. Obě alfy s tím souhlasily, ale ona ne. Potom jsem se ještě jednou vrátil, neměl jsem na výběr, dotáhli mě tam. A ona s tím opět nesouhlasila.“ Zkrátil jsem to, ořezal, vynechal desítky detailů, které byly docela podstatné. Ale nástin toho všeho měl. Nejdříve jsem měl dovoleno tam být, následně jsem neměl na výběr, ale ona se chovala povýšeně. To bylo vše. Chvíli jsem mlčel, přemítal, uvažoval a nakonec jsem dodal: „Proti tobě neměla nic. Do té chvíle, než ses postavil na mou stranu a ukázal ji, že z ní nemáš respekt. Potom tě začala považovat za stejnou nicku jako mě.“ Nějakou dobu mi něco v hlavě říkalo, že tohle říkat nemám, ale překřičel jsem ten hlas a řekl to. Chtěl vědět pravdu.
Seděl jsem na zemi, unavený, ale ne tolik fyzicky jako spíše mentálně. Chtěl jsem si na chvíli lehnout někde na vyhřátý kámen, nechat se ohřívat od slunce a prostě nad ničím nepřemýšlet. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu od všech těch myšlenek a vzpomínek, které mě honily a nenechaly mě odpočinout.
Zvedl jsem hlavu k obloze, sledoval jsem déšť, ale Taenaran mě přerušil další otázkou... které jsem se obával. Sklopil jsem k němu a jeho promoklé srsti hlavu a opět si povzdechl. „Máš hlad?“ zeptal jsem se očividně. Spíše se mi nechtělo věřit tomu, že bych měl někoho krmit. V okolí nebyla řeka, abych chytil rybu. A žere on vůbec ryby? Většina chuť rybiny úplně nesnášela. „Můžeme se po něčem podívat mimo tenhle les,“ zamumlal jsem zamyšleně. Tady těžko něco bude.
Taenaran mi v jedné chvíli strčil před čumák svou tlapu. Zamračil jsem se, musel jsem trochu odtáhnout hlavu, abych chápal, co po mně chce. Krvácel. Ne moc, prostě škrábnutí. Od čeho? nechápal jsem. „To je krev,“ odpověděl jsem mu lehce nechápavě. Nepotkal se ještě s krví? Šťastlivec. „Cos dělal?“ nechápal jsem. Mohl šlápnout na větev, kámen, ale přes ten sníh to bylo nepravděpodobný.

//Zubří vysočina

Jediná má reakce na tu vlčici přišla, když nazvala Taenarana chcíplotinou. Stiskl jsem zuby rychleji, než jsem si uvědomil, že to vůbec dělám a nedokázal jsem ten stisk dlouho povolit. Potvrdilo mi to totiž přesně to, co jsem si o vlčici myslel. Pokoušela se urážet, protože si myslela, že tím na sebe přiláká pozornost. Jenže já to věděl. A nereagoval jsem na to. Minimálně ne tak, aby dokázala reagovat. Měla už méně keců v hubě, což mě akorát více utvrzovalo v tom, co jsem si myslel. Proto z mé strany nepřišla žádná další reakce. Byl jsem odhodlaný, že odejdu a vědom toho, jakými slovy mě nazve, ale záleželo mi na tom? Ne.
Taenaran se mnou po celou dobu tak nějak držel basu. S největší pravděpodobností by stál na opačné straně, kdyby na to přišlo, protože nemohl tušit, co se vlastně dělo ve svět vysoko nad jeho hlavou a vlčecím chápáním. Trochu jsem mu to záviděl. Nepřímo nazval Asgaar zoufalým, ale skutečně, pokud v něm bylo podobné chování považováno za normální, někde musela být chyba. A očividně jsem Taenarana naučil slovo, které se mu dost líbilo. Slabá nadávka... vadí to?
Vydal se se mnou dál na cestu. Možná kvůli tomu, že neměl na výběr. Nezajímal jsem se o to. Šel jsem pomalým krokem dál a naslouchal, zda se přeci jenom vlčice nerozhodla, že toho nemá dost. Ale šla opačným směrem. Dlouze jsem vydechl. Na tohle jsem neměl náladu.
Taenaran se zajímal, jestli jsou všechny dospělé vlčice takové. Zastavil jsem se. Nevnímal jsem les okolo, pouze jsem hleděl před sebe a formuloval otázku. Něco ve mně přímo řvalo, že ano. Ta nenávist vůči vlčicím ve mně byla více než silná. Neskrývaný odpor k jejich pohlaví, které si hrálo na hodné a neškodné, ač ty nejedovatější hadi byli právě mezi nimi. Posadil jsem se. V hlavě jsem si přemítl pár jmen těch, které jsem považoval za nejhorší. Matka, Unesä, Megan, Lucy byla taky pěkně na nic, Smrt a svým způsobem i Laura, Vločka a Lievenne. Na všech něco bylo. A pekelně to bolelo. Jenže co jsem mohl o sobě říct já? Ke všem odtažitý, špatně projevující city a s mantrou, který celý život porušuje. Osamělý, co si hraje na samotáře. „Dospělí jsou složití,“ pronesl jsem krátce s pohledem do země, „ale asi ve výsledku ano. Jenom některé dokážeš ve svý přítomnosti trpět o něco déle.“

„Co když se ti ten písek rozpadne?“ nadhodil jsem možná moc složitou otázku na někoho tak mladého. Ale zajímalo mě, jestli uvažoval i nad tímhle, když očividně měl ambice, že bude alfou. Jenže jsem se musel přestat věnovat nějakému snění vlčete, protože mi život ničila další vlčice, o kterou jsem nestál.
Nereagoval jsem. Naučil jsem se, že to nemá smysl. Vyrostl jsem s vlčicí, která vůči mně byla zaujatá a nesnášela mě za jakoukoli chybičku a díky tomu mě perfektně naučila, jak se postavit tomuhle životu. Mlčení bylo to nejhorší, co jsem v té chvíli mohl nasadit. Vytáčelo je to. Monotónní opakování urážek a nadávek je unavilo a moje lhostejná až apatická reakce je vytočila do nepříčetnosti. Ale mně to bylo jedno. Nebo jsem se alespoň tvářil, že mi to jedno je. Stále jsem byl někdo, kdo měl emoce, i když se naučil, že není dobré je vypustit na povrch, protože skrze ně můžu být manipulován a ponížen. Příklad? Nechal jsem se unést nostalgií a touhou, abych si byl jist, že na světě je jednoho vlka, kterému na mě záleží – Laura – a skončil jsem následně bez důvodu urážen vlčicí, která se považovala za královnu světa, protože se honosila jakýmsi postavením v uměle vytvořené společnosti, kterou si jiní vymysleli. Nostalgie mě připravila o oko, protože kdybych nebyl v té smečce, nikdy bych se následně nevracel k severu, nenašel Sionna, nevrátil se do toho lesa, nedostal za odměnu a omluvu maso, nebyl opět osočen bez poznání všech faktorů a neskončil zde – ležící ve sněhu a osočen za všechno, co na mě bylo špatné. A že těch věcí bylo sakra moc.
Chvíli jsem přemýšlel, zda má vůbec smysl promluvit. Taenaran se pokoušel hrát na hlídacího psa. Nejdříve se té vlčici zakousl do toho zelenýho hadru na noze, následně se zeptal, co je Asgaarská smečka. To bylo jediné, na co jsem odpověděl. „Jedna z mnoha dalších smeček v okolí.“ Nic jiného jsem o tom neřekl. Nechtěl jsem. Nebylo o tom co říct. Jenom mě štvalo několik věcí. Hlavně to, jakým způsobem si dovolovala křivdit mi. Zatímco ona si naštvaně dupala a brečela, že přišla o kus masa, který byl přehlédnutelný, já byl ten, který k nim nepatřil, ale staral se o to, že oni si nedokáží uhlídat snad nejzranitelnějšího člena. Když jsem tam poprvé přišel, mohla se přetrhnout, aby byla se Sionnem, ale následně ho nechala – stejně jako ostatní – nehlídaného a skoro sežraného. A o tohle jsem se musel postarat já a nikoli oni.
Taenaran kroužil okolo vlčice, dokonce se do ní i zakousl, ale s jeho zubama mohl sotva cokoli udělat. Pomalu jsem vstal. Vrcholem pro mě bylo, když mi bylo řečeno, že mé místo je někde zcela jinde. Mi říká ona tak daleko od smečky? nechápal jsem. „Neboj, nemám zapotřebí vracet se na místa, kde žijí uřvaný slepice,“ ubezpečil jsem ji, protáhl si lehce krk a střlil pohledem k vlčeti. K němu se chovala přívětivě, ale stejně to byla kolosální hysterka. „Můžeme jít dál, Taenarane?“ optal jsem se ho. Bylo mi jedno, co bylo v jejím plánu. Já chtěl jít dál. Nestál jsem o její společnost a bylo mi jasné, že jestli ona tu mojí vyhledá, jedná se pouze o chudáka, kterému se nedostává dostatečné pozornosti a potřebuje si to na někom vynahradit. „Mám ještě pár věcí, co ti můžu ukázat,“ dodal jsem s pomalým otočením a vydal se dál.

//Lužiny

Meinere c:

Děkuji za akci, prosím o 18 květin a 26 drahých kamenů

Jenom se zeptal, jestli skutečně do kopců. Prostě jsem na to přikývl. Nic jiného logiku nedávalo. Voda nemůže stoupat vysoko, logicky zalije nízko položená místa okolo řek a hory jsou tak nejbezpečnější v té chvíli na úkryt. Více však tohle téma však probírat nechtěl. A já popravdě také ne. Nebyl jsem moc stvořený na to mluvení, spíše pro mlčení a pár nepříjemných slov, která jsem roznášel.
Nechápal jsem však k čemu se mě snaží ten vlček přemluvit. Chtěl, abych se přidal do smečky? Abych snad měl vlastní smečku? Nerozuměl jsem tomu. Neměl jsem tyhle ambice. Vlastně jsem neměl vůbec žádné. Neměl jsem ve světě žádný cíl a sen, tak jsem pouze chodil a tvrdil si, že putování je tím, pro co jsem byl stvořen. A možná to tak i bylo. „Tím pádem je špatná alfa,“ dodal jsem krátce. Nakonec však přiznal, že mě asi konečně chápe a už se mě dal neptal. Byl jsem za to vcelku rád. „Třeba ho pak svrhneš a budeš alfa sám. Až nebudeš tak malý,“ nadhodil jsem zamyšleně. Fungovalo to tak vůbec? Co já vim. On sám toho musí o smečkách vědět víc jak já.
Pomalu jsem si začínal myslet, že nemůže být tak hloupý. Mít zabarvené oči hodně prozrazovalo a bylo jasné, že nějaká magie je nad druhou silnější. Třeba oheň nad vodou. Ty oči prozradily tolik věcí a mnohdy nesprávným vlkům. „Jo, to je,“ přitakal jsem nakonec. Více jsem k tomu asi neměl co říct. Já se svým jedním zeleným měl co říkat.
Vyzval jsem ho, aby si kousnul a udělal tak. Cítil jsem, že se mi něco dotýká kůže, ale bolest? Neexistovala. Nechal jsem ho, ať to zkouší jak jen chce, pro mě to byl jenom něžný dotek. Asi nejlepší magie, kterou jsem mohl mít. Když toho však nechal, všiml jsem si, že má na tlamě krev. Okem jsem sjel ke své tlapě, jestli v ní náhodou nezůstal jeho zub, ale neviděl jsem ho. „Poslyš... Máš pořád ty první zuby, že jo?“ zeptal jsem se opatrně. Ono být bez zubů prakticky od začátku života asi nic moc.
Myslel jsem si, že mám navždycky od smeček pokoj. Vypadl jsem z jejich území a očekával, že už nikdy nebudu muset s nimi přijít do křížku. Jenže v tu chvíli se objevila vlčice, která byla na ránu pro svoje nepochopitelné chování. Dělala přesně to, co mě na smečkách odpuzovalo – považovala se za něco víc. Snažila se mě urážet, ale používala jednu stejnou a nepravdivou věc, kterou si myslela, že mi zraní ego. Pletla se. Mě ranilo jenom to, že tam byla. „Přesně tak, tak se do ní jdi vrátit, už tam nesmrdim,“ přitakal jsem odtažitým hlasem. Taenaran ji nejdříve upozornil, že by měla prozradit, ale vzápětí chtěl vědět, kdo to je. A ona sama chtěla vědět, jestli je Taenaran můj. V hlavě mi začalo šrotovat. Přemýšlel jsem, jaký peklo mi v životě může udělat tahle, když jí očividně vadila jenom moje existence. Nemohl jsem za to, že byla zapšklá panna, kterou nikdo neměl rád. Když řeknu, že není můj, bude chtít vědět odkud je. A Taenaran bude mluvit. Přemýšlel jsem nad tím. Chtěl jsem si život dělat jednodušší, ale v tom mi ostatní nepomáhali. „Tvoje určitě není,“ řekl jsem nakonec. Nebudu se do ničeho moc motat.

„Jdi daleko od řek a někam do kopců,“ pronesl jsem krátce, „nic jinýho s tim dělat nejde.“ Nešlo to nějak ovlivnit a asi i vlk s dobrou schopností ovládat vodu by s tím musel mít značný problémy. Nikdy jsem nezkoušel, jaké hranice má vlastně magie, protože jsem s tou svojí dělal víceméně jenom mosty, abych se nenamočil, ale nějaká hranice existovat musela. Nešlo být... všemocný.
Začal jsem si myslet, že celý můj princip myšlení o smečkách a postavení bylo pro všechny okolo nepochopitelné, takže očividně nedávalo ve výsledku smysl. Nechtěl jsem být podřízený, ale nechtěl jsem být nadřízený. Nechtěl jsem se o nikoho starat, nechtěl jsem se o nikoho starat. „Protože nechci nikomu poroučet,“ řekl jsem mu krátce. Nevěděl jsem, jak už to jinak říct. „A musel bych se o všechny i starat. A to nechci,“ dodal jsem. Tohle navazovalo na všechno okolo, neuměl jsem se pořádně postarat o sebe, natož o jiné, kteří by spoléhali na to, že se jim postarám o jídlo a bezpečí.
Na jeho otázku o magiích jsem přikývl. Ty magie nabízel Život. Smrt měla zákeřnější a nepříjemnější. Všechny magie od Smrti jsem neznal, takže bych asi kecal, kdybych se je snažil vysvětlit. Stačilo mi těch několik, co jsem měl. Beztak bylo na moji mozkovou kapacitu moc těžký je ovládat a zkoordinovat. Jeho nadšení z magií mě ale až zarazilo. Lehce jsem odtáhl hlavu, rozhlédl se okolo sebe a nebyl si zcela jistý, co bych měl ukázat. Stmívalo se, stíny zmizely, takže to padlo. Nechtěl jsem dostávat na svět golema, protože ve sněhu by to všechno bylo mnohem těžší. Napadlo mě pouze, že bych mu ukázal neviditelnost, ale to bylo také vyčerpávající. Možná to zpevnění...? napadlo mě. Podíval jsem se na svou bílou tlapu, lehce si povzdechl, soustředil se a nechal zocelit bílou přední nohu.
Než jsem však Taenaranovi stačil cokoli říct, vybalil na mě otázku, jestli může zjistit, jakou ovládají vlci magii podle očí. „Většinou ano. Pokud jim nezůstaly zlaté.“ Taky mi nedocházelo, proč se tak děje. Jednou tak, jindy onak. Blbost.
Pokynul jsem k vlčeti hlavou a následně ukázal na svou bílou nohu. „Zkus mě do tý nohy kousnout,“ vybídl jsem ho. Mě nic nehrozilo, on si mohl vylomit zuby. Ale když chtěl vidět magie, měl je poznat na vlastní kůži.

//Říční eso

Byl jsem zvyklý chodit rychle, daleko a prakticky se nezastavovat. V nohách jsem měl nachozeno více než většina ostatních vlků. Chodil jsem a nikdy nehleděl na ostatní. Pokud se mnou nedrželi krok, nezajímalo mě to. Přesto jsem trochu zpomalil, když jsem si všiml toho, že má problémy stíhat měl. Nemohl za to, byl mnohem menší. S tichým povzdechem jsem trochu zpomalil, připadalo mi to divný, ale... zkusil jsem to neřešit. Stejně jsme nikam nespěchali. A přitom už v jednom lese vyhlásili obrovský pátrání a určitě ho hledají, protože mi tu celou dobu kecá a někomu na něm záleží. Je ze mě únosce. I kdyby ho matka skutečně hodila do řeky a on se dostal do jiné smečky, nemohl mít takové štěstí, aby ani jim na něm nezáleželo. Na to by musel mít dost neštěstí v tak krátkém životě. I když..., zamyslel jsem se, podíval se jeho směrem a zakroutil si nad tím hlavou. Nemělo to smysl tak nějak řešit. Spíš ho zajímalo, co jsou záplavy, tak jsem odpověděl: „Je to chvíle, kdy se řeky vylijou z koryt a voda se dostane do okolí. Je to poměrně nebezpečný.“ Už léta jsem povodeň nezažil, ale ani se mi po tom zrovna nestýskalo. Hlavně po téhle zimě by jeden uvítal trochu klidu a nějaký normální léto a zbytek roku.
Očividně jsem zapomínal vlastní kecy, které mi musel Taenaran připomínat. Třeba to s kýcháním, protože tak si myslel, že jsem přišel o oko. Neexistoval důvod, proč by měl vědět, co se mi ve skutečnosti stalo. Ať si žije ve sladké myšlence, že všichni okolo jsou hodní a neškodní. Kromě jeho matky. A mojí. A desítek dalších vlků. „Samozřejmě,“ hlesl jsem tiše, „budu se všem nemocem vyhýbat,“ dodal jsem krátce. Proč se o mě stará? prolétla mi hlavou myšlenka. Nelíbilo se mi to. Lepší bylo, když jsem byl všem jedno jako tři dni chcíplá ryba na břehu řeky. Na tohle jsem nebyl zvyklý. A ani jsem tohle neuměl oplácet. Protože těžko říct, jestli mi vůbec na někom záleželo. Nikdy jsem se nad tim ani nezamýšlel.
Nechápal jsem, co všichni mají se smečkami. Poslední dobou jsem byl neskutečně přemlouván, abych se k nějaké přidal, ač moje odpověď byla stále ne, protože já do té společnosti nepatřil. Byl jsem samotář. „Já jsem jiný druh samotáře,“ pokusil jsem se vysvětlit, i když jsem to bral tak, že on bere samotáře jako ty vlky, kteří toho moc nenamluví. „Mám rád, když se nikdo nezajímá o to, co dělám. Ve smečce po tobě chtějí, aby si s nimi spolupracoval a to já nechci. Chci si sám lovit, sám si určovat, kde budu spát a jak se budu chovat k ostatní. Nikdo mi není nadřazený a já nejsem nadřazený nikomu.“ Můj základní problém se smečkami bylo postavení. Nerozuměl jsem tomu, proč je někdo něco víc. A nechtěl jsem v takovém prostředí být.
Nebavilo mě bavit se o smečkách, ale jeho otázky ohledně magií byly zajímavější. A nevadilo mi ani tolik na ně odpovídat. Jenom toho bylo trochu moc. Věděl o třech magiích s jistotou, další pro něho byly neznámé. „Jsou takové, se kterými se vlci narodí. Jako ty tři a pak ještě... voda. Zkrátka ovládají vodu. Potom jsou trochu jinačí magie. Jedna, kterou mají vlci s bílýma očima, ti dokáží číst myšlenky. Ti s hnědýma zase dělají z věcí nějaké jiné. A potom jsou ještě ti, co dělají... No, vytváří věci, které neexistují. Mají růžový oči, takoví iluzinosité.“ Tyhle magie jem znal a docela často se s nimi potkával. Jenže pak tu byly magie od Smrti a ještě ty... prokleté magie, které mohl ovládat jenom jeden vlk a žádný jiný. Bylo to složitý. „Je tu víc magií. Ale je to všechno s nimi složité, je jich moc. Ani já je všechny neznám, ale pár jich ovládám.“ Všechno to bylo na strašně dlouhé povídání a sám jsem si nebyl zcela jist tím vším. Měl jsem takové, které jsem neuměl ovládat. Jako to... skákání. Už tak jsem toho navíc řek dost. Nebylo to u mě obvyklé.
Zastavil jsem se. Nějak jsem byl po zimě ještě unavený a cesta už tak byla dlouhá. Navíc jsem v tomhle okolí ještě snad nikdy nebyl. „Potřebuju si na chvíli odpočinout,“ zamumlal jsem, svezl se k zemi a trochu ulevil své noze. Furt to bylo docela dost únavné.

Nebyl jsem žádnou rosničkou, ale dokázal jsem jednoduše pocítit, že teplota je mnohem vyšší než předchozího dne. Sníh roztával, slunce se sice schovávalo za mraky, ale občas nakouklo. Bylo příjemně a byl jsem za to neskutečně moc vděčný, protože ze zimy jsem byl už sakra moc unavený a otrávený z toho všeho. „Už se otepluje a všechno okolo taje, takže zima už končí. Ale jestli to takhle bude pokračovat, budou záplavy,“ odpověděl jsem mu se zamyšlením. Jemně jsem se zamračil, protože to skutečně bylo možný. Náhle se oteplilo a ta teplota byla skutečně vysoko nad bodem mrazu, ale půda musela být stále zmrzlá a nemohla všechno jenom tak rychle vsáknout.
Lehce se mi to potvrdilo hned u první řeky. Proud byl silnější než normálně, led mizel neskutečně rychle a chvíli jsem uvažoval i nad tím, že raději stočím kroky jiným směrem a přes tu řeku se nevydám.
Taenaran prohodil něco... o něčem, což jsem moc nepochopil. „Na co mám dávat pozor?“ nechápal jsem. Neznal jsem lýmu. Byla to nějaká vlčice? Tiše jsem nad tim zamyšleně zamručel, pokoušel se pátrat v paměti, kdo je Lýma, ale pak mi došlo, že myslel rýmu. A to jsem nepochoil úplně stejně jako tu lýmu. Jsem tak starej, že mě podle něho zabije jenom blbá rýma? Dík. Měl jsem se urazit nebo ne? Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem to nechal být a prostě to přešel.
Stočil jsem kroky více k severu směrem k močálům, protože jsem doufal, že tam už proud nebude tak prudký. Byl jsem zvyklý na pochod mlčky, veškerou jsou energii jsem vnášel do kroků, ale teď jsem byl nucen mluvit. Taeranara zajímalo, jestli jsem někdy byl ve smečce. „Ne,“ odpověděl jsem krátce. Poté mi ale přišlo, že bych mohl svou odpověď trochu rozvést, ač to nebylo třeba. „Narodil jsem se v díře v zemi daleko od ostatních. A když jsem se s ostatními do té díry už nevešel, odešel jsem sem. A nikdy jsem na smečku nepomyslel, protože jsem si na samotu zvykl.“ Nedokázal jsem si zkrátka představit, že bych byl na jednom místě. To mě... drtilo. A znechucovalo. Já potřeboval měnit směr a prostředí, abych se udržel příčetný.
Zastavil jsem více na severu, kde proud nebyl skutečně tak moc prudký. Zkoumal jsem nějakou chvíli okolí a vzpomněl si na to, jak jsem se... přemístil. Furt jsem si nebyl jist, co to bylo a k čemu hlavně, ale zdálo se to jako fajn řešení řek. Jenže jsem netušil, jak to pracuje a furt tady bylo to vlče, ke kterému jsem stočil pohled. Zajímala ho magie. Jako snad každého. „Až budeš... větší. Řekněme, až mi budeš koukat přímo do očí a ne zdola.“ Nedokázal jsem říct přesný věk, ale u mě tomu tak bylo, když jsem dorostl matku. Nutno podotknout, že já nebyl největším vlkem. „S magií není kam spěchat. Stejně tě nejdřív nebude poslouchat a budeš z toho zmatený,“ dodal jsem. Odvrátil jsem zrak od vlčete, začal se soustředit na řeknu a udělal přesně to, co předtím. Kameny vyčnívající z vody, ale tady jich už pár bylo, takže pro mě ulehčená práce.
Bez vyzvání jsem ho vzal za kůži na krku. Nehodlal jsem ho lovit někde po proudu, na to jsem mu dostatečně nevěřil.
Přetáhl jsem ho opět na druhou stranu, kde jsem ho pustil do tajícího sněhu a pomalu směřoval dál. „Víš o magiích něco?“ zajímalo mě. Já přišel kompletně nezkušený. A kompletně zmatený ze všech okolo. Do té doby jsem viděl jenom zelené oči, protože je od nás měli všichni.

//Zubří vysočina

Každá moje odpověď na otázku přinesla akorát další dvě odpovědi, na které jsem odpovědět měl. Byl to začarovaný kruh a nechápal jsem, jestli je svět skutečně tak složitý a nelogický, nebo má on pořád takovou potřebu se ptát na věci, které jsou buď úplně nepotřebné nebo zjevné. Jako třeba to, proč nejsou kytky i přes zimu. „Protože je sníh a ty kytky se přes něj nedostanou,“ vysvětlil jsem stručně a krátce. Teoreticky to všechno furt bylo hluboko pod tím sněhem a čekalo, až všechno roztaje. „Viděl jsem ji s tou kytkou jenom krátce, ale furt tam byla a neměnila se. Takže asi nebyla obyčejná, ale spíše dílo magie,“ zamyslel jsem se víceméně nahlas. Nebyl jsem si tím zcela jist, ale tady bylo všechno plné magie, tak proč ne i nějaká kytka za uchem. Byla to drobnost vůči tomu, co tady bylo okolo.
Vstal ze země. Asi byl už sám rozhodnut, že se nebude nadále pokoušet o to, aby mě přemlouval, abych si ho snad nechal u sebe. Nebyl jsem sběratel nechtěných a odložených. Pravda, měl jsem pro takové chudáky docela slabost, protože jsem s nimi soucítil, ale rozhodně jsem netoužil po tom, abych je měl stále u sebe a věčně si připomínal, co na světě existuje za vlky, že nechají ty, kteří se o sebe nepostarají, samotné.
Pevně jsem stiskl čelist. Bolest hlavy se mi po stisknutí už neozývala, ale místo toho mě neskutečně moc bolela čelist. Dýchal jsem nosem, hleděl na tu černobílou kouli, uvažoval nad tím, že kdybych to tak spočítal, tak je přibližně půl na půl černý a bílý. Nehledě na to, že byl třeba oproti Sionnovi a tomu druhýmu vlčeti docela... kulatější. S tim jsem docela soucítil. To já byl to kulatý vlče z vrhu a následně ten silnější vlk ve světě. Nelíbilo se mi, že se mi kdokoli podobal. Odvrátil jsem hlavu do strany. Vycházelo slunce, bylo docela i teplo, pokud to vlk srovnával s předchozími dny a ne obecně. Pořád byla zima na to, jak moc už rok postoupil.
Vstal jsem, švihl jsem ocasem, který byl těžký a mokrý od sněhu. Rameno mě táhlo, ale nebyla to už nepřekonatelná bolest. „Jdem se projít,“ prohlásil jsem. Zároveň s tím jsem už dělal první kroky, nechtělo se mi na nic čekat.
Zajímal se navíc, jestli mi chybí oko. Samozřejmě, že mi chybělo. Strašně mi to omezilo mé vidění, nic jako periferní už vůbec neexistovalo. „Musim se s tim smířit,“ zamumlal jsem. Občas jsem se rozhlédl okolo sebe, lehce jsem stočil kroky jinam, ale ve výsledku jsem netušil, kam vlastně jdu. „Znám dvě. A pak je tu ta tvoje. Takže minimálně tři. Ale podle mého jsou všechny stejně k ničemu.“

//Říční eso

Nelíbilo se mi to, že mě někdo donutil vzpomínat. Celý můj život před odtrhnutím ucha byl bolestivý, nepříjemný a nerad jsem na něho vzpomínal. Dlouze jsem si povzdechl. Vždycky mě zajímalo, jestli jsem já ve všech ohledech přeháněl, nebo třeba i Laura stejně vnímala to, jak jsme vyrůstali. Že jsme byli nechtění, odstrkovaní a matkou nenáviděný. Nedrželi jsme spolu, protože já se snažil být na straně matky, zatímco ona držela s Delivenem, ale... jak to celé vnímala? Měla ji ráda?
Přišlo mi divné, že jsem mluvil s někým, kdo netušil, co to vlastně jsou květiny. Znamenalo to, že se narodil v zimě, což byla otázka, co za idioty si dělá vlčata v zimě. Ale trochu to vysvětlovalo, proč ho matka hodila do řeky a nechala, aby se svět staral o její zázraky stvoření. Nechápal význam květin. Já popravdě také ne a to jsem ovládal magii země. Zamyšleně jsem zamručel, hledal jsem nějaký význam, ale žádný mě nenapadal. Byly všude na zemi, měly různé barvy, tvary, ale... pak už vlastně nic. „Znal jsem jednu vlčici,“ zamumlal jsem zamyšleně, když jsem tak vzpomínal nad tím vším a k čemu by to mohlo být, „která nosila za uchem růžovou lilii. Jenom tak na ozdobu, jiný význam neměla, pouze... ji zdobila.“ Pomalu jsem si uvědomoval, jak bylo všechno neskutečnou minulostí. Většina toho, co jsem zažil, koho jsem znal... Už jsem je nemohl považovat za přítomnost.
Snažil jsem se na minulost nesoustředit, ale snad každé slovo toho vlčete mě připomnělo vzpomínat na něco jiného. Nejdříve matka, poté Lievenne – i když za to nemohl – a nakonec jsem si vzpomněl i na Unesu. Považoval jsem ji za rodinu, starala se o nás, krmila nás, ale pak mi surově řekla, že odchází a už... se nevrátí. Nechtěla nás, nebyli jsme její, nepotřebovala nás. Jenom jsme ji zdržovali. Stočil jsem zrak k Taenaranovi. Chtěl jsem být nechutně krutý a říct, že ano. Vrátím ho tam, kam patří a už se mu nikdy neobjevím na očích, protože jsem ho nepotřeboval. „Neumím se starat o vlčata. Smečka ti dá jídlo, budeš mít kde spát a jiní tě naučí, jak se o sebe postarat,“ vysvětlil jsem jak nejvlídněji jsem dokázal. A ještě jsem se k tomu musel přemáhat. „Ani jednu z těch věcí já nedokážu.“ Vychoval bych vlka, co žere a loví jenom ryby, čurá na jakej strom chce a neví, co je to delta. Chudák hnědej, už ho možná obětovali.
Zajímal se, zda Život našel mé oko. Zakroutil jsem nad tím hlavou. „Prej ho nepotřebuju,“ dodal jsem slovy. Nebo to přesně neřekl, ale ve výsledku jsem prostě oko neměl a nebudu mít.

Taenaran mi potvrdil to, co jsem si myslel. Že jeho otec byl stejně velká neznámá, jako to bylo v případě toho mého. Mistoke nebyl od samého počátku, nikdy se neobjevil a ani neměl důvod tak dělat. Nevěděl o nás a i kdyby věděl, neměl důvod, proč se o nás zajímat, protože měl za rohem svou partnerku s vlčaty. Jak mi bylo řečeno, já byl pouze vedlejší produkt.
Zajímal se také o to, zda si o své matce myslím, že byla v srdci zlá. To bla docela ošemetná otázka. Já ji nesnášel, pamatoval jsem si ji jako zlou a nevzpomínal jsem si, že by udělala cokoli dobrého. Jenže já ji znal jenom z tohoto pohledu, Jako vlče, které nechtěla, ale musela se o něho starat. Mistoke ji nejspíše zradil, neskutečně moc jí ublížil a já byl památkou jak na vlka, tak na čin. určitě nenáviděla mě a byla proti mě zahořklá, jak jen dokázala, ale nebyl jsem na tom dost podobně? Nenáviděl jsem mnohé, například Megan a vůči ní bych se nikdy nezachoval mile, vstřícně nebo jakkoli dobře. Ublížila mi na těle a na duši a chtěl jsem, aby za to pykala. Ve výsledku stejné jako to, jak se cítila má matka. I když ke mně měla být spojená rodinným poutem.
Dlouho jsem se nad tou odpovědí zamýšlel, ale nakonec jsem nebyl schopen přímo odpovědět. „Nevím. Neměl možnost jsem ji moc poznat,“ odpověděl jsem mu zamyšleným hlasem. Poprvé jsem tak nad matkou uvažoval. A nelíbilo se mi to.
Byl jsem překvapen tím, že bylo vlče stále na místě. Mé očekávání, že slezu z kopce a už ho nikdy nespatřím tak bylo mylné a přišlo mi, že se pletu až moc poslední dobou. Dokonce mě i přivítal a to nebylo zrovna nic obvyklého a ani očekáváného. Z dárku byl nadšený... I když nebyl od Života a byl to trochu kec. Ale byl nadšený. Jenže si myslel, že je to k jídlu. Nedůvěřivě jsem se zamračil, jestli si ze mě dělá srandu, ale pak trochu zapůsobila matika a fakt hodně dlouhé zimy. On nikdy květiny neviděl. „Tohle se nežere. Minimálně ne, dokud není krajní nouze. Jsou to kytky,“ vysvětlil jsem. Posadil jsem se na zem, sledoval jeho počínání s novým rostlinným druhem a byl překvapen, když se zeptal na budoucí plány. Teď jsem ho chtěl vrátit odkud přišel a už o něm neslyšet. „Měl bych tě vrátit do toho lesa. A pak si budeme pokračovat vlastními životy.“

//Plíseň!! >:((

//Vrchol

Slézal jsem pomalu. Nechtěl jsem, aby se mi s nohou cokoli stalo, i když už mě tolik nebolela. Alespoň něco jsem od toho Života dostal. Vždycky jsem od něho šel tak divně rozladěný, protože jsem netušil, co si přesně myslet. Nechtělo se mi odcházet, nikdy jsem neměl ani důvod, ale tentokrát jsem byl prostě vyhnán, protože na mě prý dole někdo čekal a neměl jsem ho tam nechat samotného. Poměrně mě to štvalo. Neptal jsem se na to, abych se staral o ostatní. Ale neodeženu ho, uvědomil jsem si. Protože jsem tak nějak soucítil se všemi podobnými mrzáky, nechtěnými, odloženými a nenáviděnými. Měl jsem blízko sebe Coffina, snášel jsem blízko sebe Lievenne, dokázal jsem ještě snést pár podobných nechtěných existencí. Ale ti, kteří zkrátka... měli zázemí, přátele, rodinu... nerozuměl jsem jim. Byli mi cizí.
V polovině cesty z kopce mi došlo, že jsem Taenaranovi zapomněl něco přinést. Zastavil jsem se, zaklel, otočil se zpátky ke kopci a trpěl už jenom při pomyšlení, že bych měl jít zpátky nahoru. Stejně tam nic v téhlé době nebylo. Do háje se všim, zaklel jsem si, rozhlédl se okolo sebe. Nechápal jsem ani, co by takový vlče mohlo vůbec chtít. Co by vůbec někdo mohl chtít. Nic mě nenapadalo, nic okolo nebylo. Netušil jsem, jak použít magie, abych alespoň předstíral, že jsem mu něco přinesl. Ovládal jsem dvě magie, kterými jsem mohl něco vytvořit, ale nějak mě nenapadlo co. Jednou jsem mohl přeměnit něco na něco, ale když nic okolo nebylo? Země volá, pomyslel jsem si. Nahoře jsem zemi pěkně zkritizoval, ale co. Furt mě ale nic nenapadlo. Dlouze jsem si povzdechl, rozhodl se nad tím nepřemýšlet, odhrnul jsem tlapou sníh, abych viděl alespoň tu zmrzlou půdu a soustředil se. Vyrašilo pouze pár květin různých barev, které se proplétaly do sebe. Život přeci měl rád květiny, tak co. Pro vlka blbej dárek, ale... kdybych nezapomněl nahoře, nemusel bych to teď řešit. Vytrhl jsem tu spletitou věc ze země, nesl ji v tlamě a v hlavě si vytvářel historku, jak tohle je dárek od Života, že se má někdy zastavit a tak. Lež, ale... neublíží.
Pro mé překvapení jsem tu černobílou kouli — on je fakt docela kulatej – našel na stejném místě jako předtím. Hodil jsem k němu věnec z kytek, posadil se a prohlásil: „Život posílá dárek.“