Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Natahoval jsem krk přes mou bílou půlku, protože mi přišlo, že mě neskutečně utlačuje do pozadí. Jako kdybych ji snad já utlačoval! Kromě vždycky. Nelíbilo se mi však, jakým způsobem mluvila s jinými. Používala moc slov, měla mluvit alespoň o polovinu méně a netlachat s ostatními. A navíc vůbec nekecala. Měla kecat, protože bylo tolik možností, co říct na to, že jsem se vypařil. „Furt je tu,“ zamrmlal jsem přes rameno bílé a nasupeně ji obešel, abych si sedl vedle ní a dal tak najevo, že jsme tu rovnocenní, ale já jsem rovnocennější než ona, protože já byl osobnost a ona byla ble.
Dospělá vlčice ale byla detektivem, uměla číst, nebyla tupá, lehce si pojila dvě a dvě dohromady. V tomhle případě jedna a jedna, protože kdyby nás tu bylo víc, asi bych to už nezvládl. I tohle bylo dostatečně složitý na snesení. „Bingo!“ odsekl jsem sarkasticky, jakmile z ní vypadlo, že jsme byli jeden, ale cítil jsem, že jsem byl umlčen a bílá se zase nenápadně přesunula přede mě, aby byla všem na očích. Pozornost hledající troska. „Něco, co se nemělo stát. Jeden vlk nám ho vydrápnul, bylo to nepěkné, ale už je to za námi.“ Vyvalil jsem na ni oči, když odpovídala vlčeti. Protože to nebylo za námi. Určitě ne. Ne.
„Je to magie, určitě je to magie. Smrt mě nesnáší,“ zamrmlal jsem, když jsem pocítil, že mám sekundu prostoru na to, abych mluvil já sám. Chtěl jsem ještě seknout k vlčeti jedno rázné ne, že bych nikdy neměl partnerku a už vůbec ne za partnerku sám sebe. To bych se raději zabil. „Nejsme partneři, maličká,“ odpověděla přeslazeně, „jsme tak trochu... Jeden. Řekněme, je to složité.“
Byla však tak milá, že mi dala prostor k odpovědi na to, co chtělo vlče vědět dál. Odfrkl jsem si, hlavu odklonil do strany a zamrmlal: „Jsme Meinere.“ Tím jsem to chtěl ukončit, nic jiného jsem chtít nechtěl, ale ona jo. „A vy?“

Hleděl jsem na... půlku sebe samého. Jestli jsem to tak mohl nazvat. Byl jsem si zcela jistý, že to jsem já. Protože tomu chybělo to jedno oko, měla ty zelené žilky, pryč kus ucha a prostě... jsem cítil, že tu vlčici sakra znám. A ona znala mě. V podstatě jsme na sebe hleděli dva takřka stejní vlci, které odlišovala pouze barva srsti a na který straně jsme měli zelenou. Furt mi chybělo oko, furt jsem neměl oko, ona měla tu jizvu pod okem jako já. Byli jsme stejní. „Ty seš já,“ řekl jsem podrážděně. „Já jsem tvoje lepší já,“ poznamenala posměšně. Zašklebil jsem se. Já byl to lepší já. Ten vnitřní hlas byl akorát vždycky idiot. „Ha, vtipný, padej zpátky do mojí hlavy,“ posadil jsem se mávl tlapou pomateně ve vzduchu a netušil, co dál dělat. Chtěl jsem zkusit něco jiného, ne rozprsknout svoje tělo na dvě půlky. Bílá půlka lehce zakroutila hlavou, „dej mi chvíli čas. Je tak krásný večer. “ Nechápavě jsem zvedl hlavu. Pršelo. Byla zima. Sklopil jsem hlavu a podíval se na ní. Taky na mě koukala. „Je to tu lepší jak ve tvojí hlavě.“ Zašklebil jsem se na ni podruhé. Došlo mi, že je těžké myslet. Žádné jízlivé poznámky, jako kdybych měl v hlavě totální pusto. Připisoval jsem to tomu, že ona je venku a já myslet pořádně nemůžu.
Chystal jsem se na hádku se svým vlastním já, jako jsem se už stokrát hádal, ale poprvé v tváří tvář. Jenže jsme byli vyrušeni. Byl jsem vyrušen. Přikráčela nějaká žíhaná vlčice s hnědým potěrem. Vlčice s fialovýma očima na mě - nás - okamžitě vytáhla otázku, jestli tu před chvílí nebyl nějaký černobílý podivín. Přešel jsem poznámku, jak mě nazvala a otevřel jsem tlamu s jasnými slovy: „Ne.“ Okolo mě prošla v té chvíli bílá srst, posadila se kousek přede mě, aby byla první na řadě dvěma vlčicím a rozmluvila se: „Vlastně tu byl, ale je pryč. Na tom nezáleží, beztak by vám nebyl zrovna dobrý společník,“ švihla ocasem, jako kdyby se snad snažila osočit mě. Každopádně mě urážela. Což... bylo kompletně normální. Ale nemusela tolik mluvit. Otevřel jsem tlamu, abych sám promluvil, ale žádná slova ze mě nevycházela, když mluvila ona. Věnovala se vlčeti, které se zajímalo, jestli ji nebolí břicho. „Ale ne, jsem v pořádku, děkuju za optání.“ Snad se pokusila mrknout, ale to se sakra těžko dělá s jedním okem. Otevřel jsem zase tlamu, abych promluvil, ale vlče prohodilo další otázku a ona hned odpovídala. A přitom se to týkalo i mě! Nebo jako mohlo...
„Tak trochu jsem o něj přišli v rámci jedné... nehody.“ Hodila na mě pohledem, jako kdybych za to mohl já. Mě záleželo na vlastním dobru. Já nechtěl pohádat. To ona mi říkala, ať pomáhám jiným!

Cítil jsem, jak si mě vlčice prohlíží, ale to taky nebylo vůbec nic neobvyklého. Nezvykl jsem si na to, nebyl jsem za to vůbec rád, ale... co jsem s tim už měl dělat. Mohl jsem ji okřiknout, ale vypadalo to, že se sama od sebe každou chvíli rozsype a já neměl zájem kohokoli stavět dohromady.
Vlčice očividně neměla žádný hlubší záměr, proč by vyhledávala moji společnost. Jediné, co ji zajímalo, byla propagace smečky, ale to narazila asi na nejhoršího vlka, na kterého narazit v tomhle ohledu mohla. Nic jiného však nechtěla. Vypadalo to, že chce vypadnout víc, než jsem chtěl třeba já sám umřít. Nervózně mi řekla svoje jméno, ale já moc neměl potřebu říkat to své jméno, protože jsem nepočítal s tím, že se ještě setkáme. Pouze jsem zamručel, lehce naklonil hlavu do strany a sledoval, jak vlčice mizí v dálce a zanechává za sebou pouze svůj pach.
Zakroutil jsem nad tím hlavou. Okolí mě nepřestávalo překvapovat. Našel jsem si asi špatný místo na odpočinek, protože tu pořád někdo procházel, ale nějak jsem neměl na to, abych vstal a posunul se dál. Byl jsem líný, vždy si byl líný, ozvalo se mi v hlavě. Zakroutil jsem nad tím hlavou.
Zdálo se však, že okolí bude na chvíli klidné a v to jsem doufal. Potřeboval jsem trochu času ujasnit si, co vlastně dokážu, protože mi v hlavě furt šrotovalo nad faktem, že jsem v jedný chvíli byl tady a v té druhé zase tam. Blbost, zakroutil jsem nad tím hlavou. Byl jsem však
odhodlaný, že to zkusím udělat znova a přijdu na kloub tomu, jak to udělat. Nezvládneš to, ozvalo se ve mně, ale co. Sedl jsem si, zavřel jsem oči a zkusil to, co jsem udělal předtím. Minule jsem přemýšlel nad tím lesem, představoval jsem si ho, ale furt jsem cítil, že mě něco ruší. Snad jsem se rušil já sám, protože jsem cítil, že jsem byl neklidný. furt jsem sám sebe okřikoval a mrmlal. Cítil jsem však, že se mi tělo nějakým způsobem chvělo, něco bylo... divný. Připadalo mi, jako kdyby mě někdo tahal za srst ze dvou stran, něco se mě snažilo roztrhnout, ale nebolelo to. Jenom to bylo neskutečně nepříjemný. Otřásl jsem se, bylo mi docela blbě. Z pohledu jiných to muselo vypadat komicky. Rozšiřování těla, tvoření dvou těl z jednoho, přičemž jedno bylo bílé a to druhé černé. Na sekundu mi bylo špatně, ale připisoval jsem to tomu, že se mi to skutečně povedlo.
Otevřel jsem oči, hleděl jsem před sebe. Furt jsem byl na stejném místě a nic divného se nedělo. „Vážně si myslíš, že by to vyšlo tak lehce?“ ozvalo se vedle mě. Ten hlas mi přišel vzdáleně podobný, ale netušil jsem, kdo by to měl být. A proč tu byl. A jak mohl vědět, že jsem tu. Otočil jsem hlavu po hlase, okamžitě stáhl uši dozadu a hleděl s vyvaleným okem. Byla bílá, ale na pravé půlce měla ty zelené žilky a chybělo jí pravé oko. A ucho. „Kdo sakra seš?“ vyhrkl jsem nechápavě. Naklonila hlavu do strany, hleděla na mě, sama nechápala. Nebo jsme to možná oba dva tak nějak chápali. Ale nechtěli jsme to chápat. „Podělaná Smrt,“ zasyčel jsem si, ale přišlo mi, jako kdyby mě něco umlčelo a místo toho mluvila... ona. „Tohle je... dokonalé,“ vydechla úlevně.

Má tlama se otevírala s poznámkou o tom, že žádná vlčice není výjimečná, ale jakmile jsem otevřel tlamu, nic z ní nevycházelo. Mlčel jsem. Nějaký vnitřní hlas mě utišil, že tohle přece říkat nebudu, protože není třeba hned na potkání ukázat, jakým idiotem ve skutečnosti jsem. Nebo...? Jooo? Chtěl jsem tu tlamu otevřít podruhý, abych to vážně řekl, ale pro mé vlastní dobro, vlčice uznala, že půjde dál a nebude nadále obtěžovat. To už se mi docela líbilo. „Sbohem,“ mlaskl jsem potěšeně, dlouze vydechl a ujistil se, že vlčice skutečně odchází. Ulevilo se mi. Chtěl jsem trochu klidu pro sebe.
Protáhl jsem si zlehka krk. Lehce jsem se pootočil, abych se mohl uvelebit a věnovat se honěním lelků, ale sotva jsem si tak nějak uvědomil, že jsem sám, už jsem zase sám nebyl. Přikráčela vlčice. Černobílá (//šedá? Nevim, jak se tohle zbarvení bere :D) a bez okolků... Nebo spíše s okolky, zadrhávající se, koktající a kompletně nejistá se mě zeptala, jestli se nechci přidat do jakési Borůvkové smečky.
Nechápavě jsem naklonil hlavu do strany a překvapeně zamrkal. Kromě toho, že jsem poznal už další smečku, kde žije Taenaran, poprvé jsem zažil, že bych byl takhle přímočaře optán, jestli se přidám. V hlavě mi něco cinklo, vnitřní hlas se zasmál a řekl jsem: „Já nesmim.“ Sekundu jsem mlčel, v hlavě se mi honil nejstupidnější důvod, proč bych nesměl do smečky. „Protože už do smečky patřim,“ dodal jsem a udělal menší pauzu mezi další větou, „ale ztratil jsem ten les a nemůžu ho najít.“ V hlavě mi zněla otázka, co za kravinu jsem to vymyslel, ale... výmluva byla na světě.

Zavrhnul jsem její příbuznost s Taenaranemm ve chvíli, kdy promluvila. Protože zatímco on mluvil, mluvil a zase jenom mluvil, ona se zdála, že řekne jenom to nezbytně podstatné a nebude se namáhat s něčim navíc. A ani se nezdála, že by si nějak byla jistá tím, co říkala. Jí děsim? nechápal jsem. Bylo to možný. Občas se to dělo. Byl jsem velkej černobílej bubák.
To jméno, které na mě však vybalila, mi vůbec nic neříkalo. Lehce jsem natočil hlavu do strany, pokusil se zamyslet, ale skutečně ne. „Neznám nikoho takovýho,“ odpověděl jsem krátce. A to jsem znal už poměrně velkou řádku vlků. Tahle naneštěstí nebyla na mém dlouhatánském seznamu. Bylo možné, že jsem ji někde viděl, prošel jsem okolo nebo nějak jinak jsem na ni narazil, ale určitě jsem si to neuvědomoval. No škoda pro tu vlčici.
Očekával jsem, že tím pádem se zvedne a půjde dál hledat tu svoji Azolu, ale ona mimochodem řekla své jméno. Hlavu jsem natočil k druhé straně, snad otrávený životem nebo tím, že mám zase roznést své jméno dalším a riskovat, že budu jmenovitě pomlouván na dýchánku vlčic, kterým jsem nějak ukřivdil, což taky nebude zrovna malej seznam.
„Meinere,“ řekl jsem neutrálně. Spíše jsem to mlaskl, jako kdybych netušil, co mám říct. Natočil jsem hlavu rovně, už jsem si ten krk kroutil dostatečně. „Je ta Azola nějak výjimečná nebo jak?“ pronesl jsem takovým... nahořklým hlasem. Zněla úplně obyčejně už jenom díky tomu jménu.

Při tom ležení jsem přemýšlel nad tím, co bych měl v uvozovkách udělat. Chtěl jsem zjistit, jak je to s magiemi. Hlavně s tim... skákáním? Nad tim pořád viselo několik otázníků a nebyl jsem si zcela jist, jestli to nebyla nějaká nechutná náhoda, která mě přivedla tam, kam mě předtím hodila. Na druhou stranu bylo nepochopitelné, proč by to tak mělo být... Něco na tom muselo být a sama Smrt tvrdila, že něco navíc dostanu, když jsem se u ní posledně objevil. Nějak jsem si ani nebyl jist tím, proč vlastně všechny ty magie mám. Většinu z nich jsem nevyužil takřka nikdy a když jo, akorát jsem si tím ulehčoval život, protože jsem byl neuvěřitelně moc líný. Dlouze jsem si povzdechl, nechal jsem vodu, aby mi omývala tvořící se jizvu na bílém oku... Nebo na místě, kde dříve oko bylo. Odmítal jsem si na to zvyknout.
Přes déšť a tmu jsem toho moc neslyšel a neviděl. Ale něco jsem cítil od země. Takové jemné vibrace, pohyb a zkrátka... něco tam bylo. Nejspíš instinkt někoho, kdo zemi ovládal. Zvedl jsem hlavu, dlouho jsem pátral ve tmě a nejenom kvůli tomu, že se jednalo o černobílého vlka, kterého je občas sakra těžký vidět. Byla to vlčice, seděla kousek ode mě, jako kdyby bylo normální ostatní sledovat. Zamračil jsem se, jak jen jsem mohl, ale bolela mě z toho akorát tak rána na oku. Pomalými pohyby jsem se dostal na nohy, abych v případě dalšího napadení nebyl zase znevýhodněn, ale těžko říct, jestli mě hodlala napadnout. „Hmm,“ zamrmlal jsem něco v tónině pozdravu. Přibližně. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Zdálo se, že je sama, ale proč tam byla jsem nechápal. „Potřebuješ něco?“ nadhodil jsem. Jestli hledáš svoje černobílý vlče, který si hodila do řeky, je v lese nedaleko, ozval se mi hlas v hlavě. Jako fakt se mu podobala, proč by ne?

//Východní galtavar

Uprostřed noci jsem dorazil k jezeru. Pořád pršelo a foukal vítr, byl jsem z toho víc než otrávený, ale snažil jsem se to všechno nevnímat. Byl jsem po všech směrech vyčerpaný, žíznivý a chtělo se mi spát. Ale v tom dešti to nešlo a neměl jsem žádný dočasný přístřešek, kde bych se mohl položit. Zůstal jsem proto u jezera, kde jsem se napil vody a posadil se kousek od břehu. Přišlo mi, že se hladina docela zvedá, ale co mohl jeden očekávat, když furt jenom pršelo a roztál ten neskutečný sníh, který byl všude okolo.
po dlouhé době jsem byl sám, že jsem skutečně byl sám. Nikdo okolo nebyl, všude bylo ticho a kromě toho deště mě naprosto nic nerušilo. Mohl jsem se v klidu nadechnout, vzpomínat, srovnat si všechny ty myšlenky, které se mi honily v hlavě a nebyl jsem schopen je... zařadit. Nebo na ně alespoň dobře zareagovat. Stále mě trápilo to oko. Nebolelo to, ale ten zrak byl prostě jiný a nějak se mi nechtělo věřit, že si zrovna na tohle budu muset zvyknout. Bylo to tak jiný, nápadný, každý to viděl a... reagoval na to. Život tvrdil, že to bude v pohodě a nebude na sebe upozorňovat, ale nic se nějak nedělo. Furt bylo zelené, furt bylo samotné, furt bylo jako maják.
Položil jsem se na mokrou zem kousek od břehu, natáhl jsem se tak, abych světu vystavoval bílou půlku svého tělo a prostě jsem chvíli... ležel. Stejně jsem už byl mokrý a špinavý.

„Jezero bude lepší,“ zamumlal jsem skoro nesrozumitelně. Už jsem začínal z toho všeho být nějaký unavený a bylo toho na mě moc. Naštěstí jsme už nebyli daleko od místa, které jsem považoval za jeho bydliště a kupodivu jsem se ani nemýlil. Jenom se ptal, jestli chci jít s ním, ale nad tím jsem zakroutil hlavou. Nechtěl jsem se dostat do jakékoli potyčky s jinou smečkou. Na tohle jsem už skutečně neměl náladu.
„Ty taky,“ hlesl jsem nakonec k vlčeti. Sledoval jsem ho, jak míří k lesu. Ne, že bych už byl vůči všemu okolo nedůvěřivý, ale... byl jsem sakra moc nedůvěřivý k tomu, co se okolo děje. Až ve chvíli, kdy se mi ztratil z dohledu jsem vstal, protáhl jsem si ztuhlé kosti a zvedl jsem zrak k zamračené tmavé obloze. Neměl jsem kam jít, neměl jsem žádný směr. Tak to bylo vždy. Dlouze jsem se nadechl a chvíli jsem zadržoval dech. Potřeboval jsem se nějak uklidnit, rozptýlit, ztratit jakousi zátěž ze svých zad. Po chvíli jsem vydechl, sklopil hlavu a pomalu se vydal opačným směrem než vlče. Prostě jsem někam potřeboval jít a bylo mi jedno, kam přesně.

//VVJ

//Řeka Kierb

Dlouze jsem si povzdechl. Ne že by má slova překrucoval, ale využíval veškeré maličké kličky, aby mohl mít další otázku a ze mě tak udělal menšího hlupáka za to, že nepodávám přesné informace. „Jsou. Prostě... medvědi ne,“ ukončil jsem to. Nevěděl jsem, jak jednodušeji touž podat. Dospěje, pochopí to. Získá pud sebezáchovy a pokud ne... Dlouho na světě nebude, pomyslel jsem si. Tak to ostatně bylo.
Taenaran se zajímal o plavání, což mě trochu překvapilo. Předpokládal jsem, že vzhledem k jeho předchozím zkušenostem musel umět plavat, protože jinak bylo těžko uvěřitelné, že by přežil. „Je to docela přirozený. Ale líp se to učí ve stojatý vodě,“ odpověděl jsem mu krátce. Neptal jsem se, jestli to náhodou alespoň trochu neumí, i když mě to docela zajímalo.
Nezdálo se mi, že by byl z pokrmu ryby nějak na větvi, ale to nebyla většinu vlků. Ta chuť byla specifická, nezvyklá a dříve jsem je také moc nemusel. Poté jsem jim přišel na chuť a nějak mě opustila touhle po nějakém jiném jídle. Navíc nebylo těžké strávit jejich maso, což se nedalo kolikrát říct o tuhém masu jiného zvířete. Nijak jsem to nekomentoval, protože on sám na to nic neříkal.
Místo toho ho zajímalo, kde je hranice Gallirei. Ale jak jsem to mohl vědět? Přiznal jsem, že netuším, kde ta hranice je. Nebyl jsem si tím jistý. Prostě jsem bral, že to je širé okolí, které nelze přesně určit. „Asi to nějak pocítíš, když odtud odejdeš. Těžko říct,“ ukončil jsem tu myšlenku a zastavil se kousek od lesa. Cítil jsem pachy smečky, ale blíž jsem už jít nechtěl. „Myslím, že jsi odtud,“ řekl jsem krátce a poukázal čenichem k lesu.

//Kopce Tary

Taenaran si očividně myslel, že je na vrcholu potravního řetězce, ale to byl šeredně vedle. Neznal očivdině větší zvířata, ale také nevěděl, že stále existují tací, kteří jsou odhodlaní se pustit do vlastního druhu pro trochu jídla. Ostatně jsem takového vlka potkal. „Není to moc pravděpodobné, ale stát se to může,“ odpověděl jsem mu. Ostatně medvědi jenom tak vlky nevyhledávají a vlci taky jenom tak nežerou ostatní vlky, pokud není vážně nouze. A zima přeci jenom končila. „Stejně jako můžeš narazit na veverku nebo zajíce,“ vysvětlil jsem. Nebo spíš těch menších zvířat jsem viděl víc, ale opět... chápeme se.
Od těch kopců jsme dorazili pomalými kroky k řece, kterou jsem už znal. Byl jsem u ní mnohokrát a začínal jsem se orientovat, kde se nacházíme. Alespoń v něčem jsem se nepletl. Kousek odtud je Asgaar a hned vedle další smečka. Odpovídalo by to místu, kde jsem ho vzal. Od hor byl daleko a od močálů taky, zamyslel jsem se. Více smeček jsem neznal. A tak nějak jsem doufal, že fakt patří tam. Třeba to pozná cestou, doufal jsem.
„Jsem ten, kdo chytá k jídlu ryby. Nebudu tě je učit chytat, protože potřebuješ umět plavat a být vytrvalý,“ vysvětlil jsem mu krátce. Fakt jsem neměl náladu kohokoli učit.
U řeky jsem se pustil do díla. Voda už roztála, ale byla příšerně studená. Naznačil jsem Taenaranovi, aby zůstal na břehu a do půli nohou jsem vlezl do vody a rozhlížel se bez hnutí okolo sebe. Nenápadně jsem si napomáhal magií, formoval jsem zem pod vodou, aby vytvořila past pro ryby a zuby vyrazil proti jedné nepozorné. Silně jsem zkousl, aby se mi přestala mrskat v hubě a vytáhl jsem ji na břeh, kde jsem ji hodil na zem. „Tady,“ řekl jsem prostě.
Počkal jsem, než se nají. Sám jsem hlad neměl. Poté jsem se vydal tiše dál.

//Východní galtavar

Stmívalo se, takže jsme celou touhle hrou v norách zabili skoro celý den. Pršet nepřestávalo a mně přišlo, že mi každá kapka deště smývá jakýkoli náznak dobré nálady nebo čehokoli, co by na mě značilo život. Byl jsem unavený životem a tím, že jsem ještě musel existovat a nebyl jsem představen vstřícné smrti.
Nejhorší na tom bylo to odpovídání na otázky. Bylo jich tak strašně moc, že jsem si myslel, že se mi už rozskočí hlava z toho všeho. Povzdechl jsem si. Možná to bylo mým věkem, ale všechny ty jeho otázky mi přišly tak moc pitomý. „To jídlo je živý. Živí chtějí žít. Pokud nebudeš žrát mrtvoly, všechno jídlo ti bude utíkat, protože chce přežít tvůj útok.“ Doufal jsem, že takhle to je už pochopitelné, protože jsem netušil, jakým jiným způsobem bych to všechno měl vysvětlit.
Vstal jsem ze země, z deště mi byla zima, navíc se k večeru zase docela ochladilo. Otřásl jsem se, sklopil jsem na chvíli hlavu, strašně mi vadila voda, která mi tekla k tomu podělanému ztracenému oku. Nateče mi do hlavy a utopí se mi mozek, odsekl jsem si stroze a střelil pohledem po Taenaranovi pohledem, když se zeptal na medvědy. „Větší zvíře, než ty sám kdy budeš. Takže ne, neukážu ti ho.“ Nevěděl jsem, kde žijí, ale hlavně jsem nebyl takový idiot, abych se postavil proti medvědovi.
Taenaran mi potvrdil, že má stále hlad, ale dobře pochopil, že v těch kopcích už nic chytit nepůjde. Pouze jsem přikývl a hlavou pokynul trochu k západu. „Možná vim o jinym místě,“ podotkl jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, kde jsme, ale doufal jsem, že něco tuším.
Vyrazil jsem pomalu, už jsem hlavně neměl energii na nějakou rychlou chůzi a z toho bahna okolo jsem byl otrávený. „Nemyslím si, že bys už dokázal lovit,“ odpověděl jsem upřímně. Na lov bylo potřeba navíc dost času a to jsem já neměl. Hlavně jsem na tohle neměl trpělivost a to vlče se mělo vrátit do svý smečky. Vědět, kde tak je, povzdechl jsem si.

//Řeka Kierb

Nejspíše jsem byl špatně pochopen. Nebo si Taenaran nebyl jistý barvami a netušil, jak on sám vlastně vypadá. „Ne, seš oboje. Jenže to znamená, že nejsi černý nebo zcela bílý. Prostě nezapadáš nikam, seš černobílý.“ Pokusil jsem mu to vysvětlit, ale přišlo mi to všechno tak docela dobře rasistický. Docela. Trošku. Co nadělat. Sám jsem černobílej, dodal jsem si pro odlehčení situace. Ale co.
Chtěl jsem se z téhle konverzace vymotat, protože mě fakt nebavilo si vymýšlet moc informací a detailů z fleku. Dokázal jsem jednu nebo dvě věci, ale víc bylo už docela složitý a nebyl jsem si tim docela jistý a začal jsem se ztrácet. „Já nevim. Nepočítal jsem je. A když jsou všichni černí nebo bílý, tak se to blbě zkoumá.“
Cítil jsem, že mě trochu rozbolela hlava. Nebyl jsem zvyklý na větší užívání magie. Dělal jsem s tim jenom blbosti, nic víc jsem nepotřeboval. A ani jsem nechtěl. Rád jsem si udržoval jakousi hladinu energie, ale o tom jsem si teď mohl těžko nechat zdát. Lehce jsem si povzdechl, posadil jsem se na mokrou zem a lehce zakroutil hlavou. Nevěděl jsem, jestli to vyjde, jestli byla díra dostatečně veliká, ale po chvíli jsem už slyšel mlaskavé kroky, následně hlas a potom jsem viděl i tu černobílou hlavu, jak se škrábala ven.
„Slyšel ses? Jestli tam něco bylo, určitě si to vyplašil,“ oznámil jsem mu. „Nemůžeš očekávat, že vlezeš někomu do obydlí a on se ti vydá na milost a nemilost. Kdybys takhle vlezl k medvědům, byl bys akorát tak ty obědem, který jim přišel až pod čenich.“ Těžko jsem mohl učit někoho lovit.
Tiše jsem si povzdechl, nevěděl jsem, co bychom měli ulovit v norách, kde musel Taenaran všechno vyhnat. Jenže on chtěl už stejně jít dál. Zamračil jsem se, „neměl si náhodou ještě před chvílí hlad?“ Začalo mi připadat, že si ze mě dělal jenom srandu.

Jak jsem předpokládal, kec Taenarana zaujal a samozřejmě se do nějakého takového přidat. Jak jsem ale mohl vědět, jak se do nich dostane, když to byl kec, který jsem si vymyslel? No, nezbývalo mi nic jiného, než kecat dál. „Máš špatný barvy, nejsi černý a ani bílý,“ upozornil jsem ho ne zrovna něžně. „K nám se přidat tedy nesmíš,“ dodal jsem. Na jeho druhou otázku jsem ale jenom mykl rameny. Nic mě rychle nenapadalo, tak jsem to všechno svedl na to, že prostě nevím, jestli něco takového nadále existuje. S tím se musel spokojit.
Déšť roztopil poslední zbytky sněhu a už jsem okolo sebe viděl podstatně velké množství mokré a ležící trávy. Jenže všechno začalo překrývat bahno, které mi zvedalo žaludek, jakmile mi začvachtalo pod nohama. Neměl jsem ten zvuk ani trochu rád, bylo mi z něho pořádně na nic. Snažil jsem se proto moc nepohybovat, stál jsem jako tvrdé Y a hleděl na vlče, které prohlásilo věc, kterou si měl dvakrát promyslet, než ji řekne nahlas. To protože tě nezná, upozornil mě milý hlásek v mé hlavě. Nemohl mě mít rád. Byla to kravina, kterou si jenom myslel, protože mě neznal. Tiše jsem si povzdechl, sklopil oko k zemi a hleděl na to tmavé nechutné bahno. „Díky,“ vyšlo ze mě po delší úvaze, co vlastně říct. Nedodával jsem ale to, co si sám o sobě myslím. Já sebe viděl právě jako toho nepotřebnýho mrzáka, který jenom zabíral místo na zemi.
Když jsem si už začínal myslet, že bych snad brzy mohl to vlče vrátit do jeho smečky, kde už nejspíše plánují upálení toho, kdo ho nevrátil hned, Taenaran zmizel a ozýval se z jedné nory, kam neměl co lézt. Protože tam furt nemusel být zajíc, ale třeba taková liška. Nejdříve mi tvrdil, že jde dál, ale krátce na to už volal moje jméno a tvrdil, že se nemůže pohnout dál. „Děláš si srandu?“ procedil jsem naštvaně skrze zuby dostatečně hlasitě, aby to slyšel.
Narovnal jsem se. Snad jsem se ujišťoval, že nikdo není okolo. Poté jsem zrak vrátil k noře. Nebyla možnost, abych zemí pohnul natolik, abych tu noru nad ním otevřel a vytáhl ho. Nebo jo? netušil jsem. Nikdy jsem nepoužíval magie k něčemu velkému.
Sklopil jsem hlavu, abych se podíval do té díry. Stačilo to v podstatě roztáhnout, aby dokázal vycouvat ven, fajn. Zhluboka jsem se nadechl. Nerad jsem využíval tak moc magii, protože to sakra moc unavovalo, ale co jsem měl v téhle chvíli dělat. Zatnul jsem zuby a soustředil se. Cítil jsem, že se země jemně chvěje, bahno mlaskalo a snad jsem slyšel i křupání větviček a kořenů keřů nad norou. Dlouho jsem neviděl, že by se cokoli dělo, ale přišlo mi, že se otvor skutečně trochu pohyboval. Nesnažil jsem se ho ale rozšířit o moc, ještě by se to zřítilo.

Muselo to znít až neuvěřitelně, ale prostě jsem žádnou zálibu neměl. Pokud se samozřejmě nepočítalo to bručení, mručení, spaní a žraní. Jenže to s prostě počítat nedalo. A i kdybych to řekl jako zálibu, znělo by to tak sakra smutně, že jsem o to ani nestál. To bylo prostě... moc. „Nic takového nemám,“ potvrdil jsem mu, když se zdálo, že se s prostým ne nesmíří. Jenže co jsem vůbec měl mít jako zálibu? Otravovat smečky a okrádat je o maso? Sbírat motýly a jinou havěť? Na tohle jsem já nebyl. Chtěl jsem prostě svůj klid, přežívat ode dne ke dni a víc už neřešit. Nebylo co více řešit. Taenaran se však s mým vedením života nějak nechtěl smířit a spoléhal na to, že ve skutečnosti se snažím uspořádat válku mezi vlky. Zhluboka jsem se nadechl. To byla jedna z těch úžasných chvil, kdy se ve mně probudil ten sarkastický bolestivý hlas, který si nedokázal odpustit odpovědět. „Prokoukl si mě. Patřím do odboje černých vlků, kteří se snaží ovládnout svět a svrhnout všechny bílé. Snažím se dostat informace ze strany bílých a proto jsem půl na půl, abych se mohl pohybovat na obou stranách a byl nenápadný... Jenom vždycky před bílýma musim chodit po boku, no,“ mlaskl jsem poslední větu, jako kdyby mi to vážně vadilo. Ta blbost mě napadla neskutečně rychle, až se mi tomu nechtělo dvakrát věřit. Tohle nezůstane bez odezvy, gratuluju, povzdechl jsem si sám nad sebou. Měl jsem říct něco normálnějšího...
Taenaranovy otázky se týkaly jablek a hrušek. Pořád házel úplně jiné, kolikrát na sebe vůbec nenavazovaly. Nechápal jsem ho. Ale já nechápal skoro všechny. Teď ho pro změnu místo vlčí války zajímal název země, kam ho donesla řeka. „Říkají tady tomu Gallirea. Ale furt nevim, kde to Gallirea furt je a kde ne,“ zamumlal jsem. Nikdy jsem se nad tím dvakrát nezamýšlel, ale bylo to divné. Kam jsem šel, tam to Gallirea byla, ale nenarodil jsem se tu... Tak jak sakra?
Představa hledění do budoucnosti mě nikdy nelákala. Nerad jsem se i ohlížel do minulosti. Měl jsem problémy žít v přítomnosti a nepřemýšlet nad tím, co bylo, natož ještě zohledňovat, co může být. „Jsem jednooký, zmrzačený vlk, kterého ostatní nenávidí pro samotnou existenci,“ pronesl jsem do prázdna s dlouhou odmlkou, „můžu snad být sám se sebou spokojený?“ neočekával jsem odpověď. Byla to pouze řečnická otázka. Jak by někdo mohl být spokojený... s tímhle.
Rozhlížel jsem se okolo sebe. Pršelo, pochyboval jsem, že zajíci budou venku, což znamenalo, že bylo třeba projet nějakou noru. Na to já byl moc velký a Taenaran taky nebyl zrovna nejmenší. Nesvítilo slunce, nemohl jsem spoléhat na stíny a ani golem by se do tý věci nenarval. Sklonil jsem hlavu k jedné malé díře, nasál pachy, ale nic jsem necítil. Za mými zády se však ozvalo, že on sám něco má. Otočil jsem se, rozhlédl okolo sebe, ale... nikdo nikde. „Taenarane?“ nechápal jsem, udělal několik kroků zpět a rozhlížel se okolo sebe. Tělem mi začínalo projíždět mražení. Takový... nepříjemný pocit, ale ne snad strach. Zaryl jsem tlapy do měkkého sněhu, otočil hlavu do strany a v té chvíli se ozval podruhé a mně došlo, že ten hlas vychází z jedné nory. Rychlejším krokem jsem se dostal k té, ze které jsem hádal, že to přichází a sklonil k ní hlavu. Nulová šance se tim prorvat. „Vylez ven!“ křikl jsem do ní. Kdo ví, jak jsou ty věci hluboký.

//Lužiny

Po všech těch otázkách, nad kterými jsem musel docela dlouho přemýšlet, přišla konečně některá, nad kterou jsem si byl zcela jist a věděl jsem, jak bych měl odpovědět. Bylo to jedno jednoduché slovo, které znamenalo tolik. „Ne.“ Nic víc a nic míň. Chození, spaní a žraní se těžko mohlo počítat jako nějaká záliba. ¨
Taenaran toho ohledně smeček a Lucy už více neřekl. Pouze si zamumlal pár jednoduchých slov a více toho už neřekl. Nastalo chvíli ticha, které jsem si dost užíval, protože jsem nebyl zvyklý tolik mluvit. Nedělal jsem to rád. Unavovalo mě to, nedokázal jsem kontrolovat, co přesně říkám a prostě... slova se vždycky mohla otočit proti mně. Když to dokázali ostatní s mými činy, proč ne se slovy?
Vyrazil jsem směrem ještě trochu víc na východ, kde jsem to sice moc neznal, ale doufal jsem. Nechutně pršelo, ale ignoroval jsem to. Ten les byl předtím beztak takový prapodivný a bylo snad lepší být venku na zmoklém sněhu. Dostávali jsme se k menším kopečům, jeden tady, jeden tam. Nejdříve mi to přišlo jako strašně divný prostředí, ale rázem jsem si všiml, že by to nemuselo být tak špatné místo. Protože v těch kopcích byly nory. Přimhouřil jsem zamyšleně oči. Taenaran do mě hučel otázku, jestli umře, ale nad tím jsem zakroutil hlavou. Na škrábnutí se neumírá, to jsem už taky sám pochopil.
Zastavil jsem se, rozhlédl se okolo sebe a dlouze vydechl. „Jsou tu všude nory...,“ řekl jsem si víceméně pro sebe, protože přišla otázka, jestli bych se chtěl podívat na svou budoucnost. Nechápavě jsem se podíval na Taenarana a chtěl vědět, kde bere tyhle stupidně hluboký otázky. „Kdybych byl ve tvém věku a zjistil, že dopadnu tak, jak jsem dopadl...,“ hlesl jsem s dlouhou odezvou mezi větami, „asi bych to nepřekousl. A snažil bych se to změnit.“ Co jsem ze života měl? Jizvy, nenávist ostatních, půlku bílé srsti. Mínus jedno oko. „Takže ne. Nechci vědět, co mě ještě čeká. Ty snad jo?“ nechápal jsem.
Na pár sekund jsem zcela zapomněl, co vlastně dělám tam venku. Zakroutil jsem hlavou, rozhlédl se okolo sebe a zhluboka se nadechl. Cítil jsem zajíce. Museli mít nory všude okolo.