Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë (sever)

Tiše jsem souhlasil s tím, že budeme dělat, že jsem neměl žádný mozkový zkrat, který způsobil, že jsem se chvíli choval jako naprostý idiot. Mohlo to ostatně také být nekonečnou únavou, protože spánku jsem si za poslední dobu také moc neužil vzhledem k tomu, že jsem furt někde lítal, někoho zachraňoval, hlídal a případně i hledal. Ještě mi v životě chybělo tvorba vlčat, ale jinak jsem měl kompletní seznam toho, co s nimi jde dělat.
Všiml jsem si za obzorem, že pomalu svítalo, obloha se zabarvovala a snad jsem cítil, že ten proklatý déšť utichá? Buď jsem si na něho už tolik zvykl, nebo skutečně pršelo mnohem méně, ale raději jsem vůbec nic neříkal, protože jsem za prvé nebyl ten typ vlka, co by mluvil o počasí a za druhé jsem nechtěl, aby se tenhle příjemný fakt v nepříjemné dni zakřikl. Třeba ještě v životě poznám, jaké je to mít suchou srst, pomyslel jsem si. Od začátku zimy to bylo prakticky nemožné.
Cynthia jenom bručela, že nejsme ani jeden oblíbenec někoho, kdo určitě ani oblíbence nemá, protože proč by někdo, kdo má moc nad každým a vším. Ale více to nerozebírala. Protože co se na tohle téma vůbec dalo říct, kromě... ničeho. Nechal jsem to téma tedy ležet, ani se mi o nich nechtělo mluvit.
Stejně jako ta druhá řeka, i tahle byla rozvodněná, voda špinavá a nebylo vůbec příjemné být v její blízkosti. Zrak jsem však měl stočený k řece a hledal nějaký náznak maličké hnědé mrtvolky, ale žádný výsledek jako předtím. „Šakali?“ nechápal jsem, když o nich Cynthia něco pronesla. Byl jsem tam už několikrát, ale nikdy jsem na ně nenarazil. „Já vim akorát o medvědech,“ dodal jsem zamyšleně, i když ti byli častěji u toho jezera trochu níže.
„Jestli budeš procházet smečky, už na tom asi budeš sama,“ dodal jsem mumlavě. Nechtěl jsem za ty hranice už nikdy vkročit. A nechtěl jsem vidět zdejší vlky. A už vůbec jsem nechtěl poznat další smečku, měl jsem dost z těch dvou, o kterých jsem věděl.
V pozadí jsem si všiml už toho lesa. Původně jsem to chtěl jako schovku před deštěm, ale vzhledem k tomu, že skutečně utichal, nebylo to už třeba, ale... vlče.

//Křišťálový lesík

//Mušličková pláž

Jestli jsem měl náladu na nule, tak nějak mi klesla pod bod mrazu. Nerozuměl jsem mnoha stavům a netušil jsem, co mě sem tam popadne. Připisoval jsem to Smrti, Životu, magiím, všemu. Ale nemohl jsem za to já. Protože já věděl, co k ostatním cítím a ve většině případů to bylo kompletní nic. Pokud něco, většinou to bylo něco nepříjemného a jenom ve výjimečných případech něco. A to chování, které jsem předvedl, bylo kompletně mimo moje spektrum. „Nejsem na to chování vůbec pyšný, nebudeme se radši věnovat hledání... Sheyi?“ zamrmlal jsem do toho nepřítomně. Nebyl jsem pyšný na většinu svého chování, natož na tohle. Jako idiot jsem se obvykle choval před idioty a rád bych to tak i nadále nechal, abych byl v životě jednotný.
Vyrazil jsem pomalu proti směru řeky. Teoreticky jsme to tak mohli prohledat ještě jednou, i když by bylo jednoduší to vzít zkratkou přes otevřenou krajinu. Ale tam by řeka těžko vyplivnula vlče, takže bylo logické jít zpátky po vlastních stopách. Šli jsme opět převážně tiše. Nejenom z faktu, že jsem kompletně zazdil jakoukoli normální konverzaci svým nepochopitelným chováním, ale také tím, že bylo asi zbytečný se vybavovat o počasí v té snad nejhorší noci roku jak z pohledu počasí, tak z ohledu událostí. Cynthia pouze trefně pronesla, že nám musí někdo tam nahoře nenávidět, s čímž jsem souhlasil. „Očividně ani jeden z nás není jejich oblíbenec,“ zamručel jsem. U mě to byla pravda rozhodně. Smrt mě musela nenávidět jak nikoho jinýho.
Byl jsem ze všeho už tak otráven, že jsem u ani neoznamoval nějakou změnu směru, nepodával návrhy nebo cokoli jiného. Prostě jsem mlčel a čekal, jestli Cynthia něco pronese. Museli jsme se vydat směrem k jihu, kam tekl jeden pramen, který se oddělil od řeky, ale zrovna nadšený jsem z toho nebyl. Vadila mi ta smečka kousek od nás. Pokud najdeme medvěda, bude ten dnešek dokonalý, pomyslel jsem si s mlasknutím. „Měli bychom se na chvíli zastavit alespoň v tom lese, co je na řece, a kouknout se tam. Mohla tam najít skrýš.“ Řekl jsem to hlavně už z toho, že mi vadilo to ticho. A to jsem byl ten, který většinou nemluvil.

//Medvědí řeka

V hlavě mi neskutečně třeštilo. Jedna myšlenka se honila s druhou, ale žádným způsobem ani jedna z nich nedávala sebemenší smysl. Přichází jaro. Leze na mě jaro. Nic víc. Ne. Na mě jaro neleze, já jaro nepodoruju. Smrt? Život? protože jsem je urazil? přehlušoval jsem ty zmatené myšlenky jinými, ale už jsem se dostal do takového stavu, že byla Cynthia naježená a se zmoklou srstí vypadala jako dikobraz, který každou chvíli zabodne bodliny do mého zadku, abych se odklidil někam daleko. Třeba do těch vln, které narážely do pláže.
Zhluboka jsem se nadechl, potřeboval jsem chvíli na to, abych nějak... srovnal hormony. Jenže jsem na to moc času neměl, jelikož se do mě... ne zrovna pěkně pustila Cynthia nejenom ohledně mého chování, ale taky mi připomněla, proč jsme vlastně na pláži, když by každej z nás spíš měl hledat nějakou skrýš před tim nechutnym deštěm. Drápy na nohou jsem zaryl do písku, protože jsem si nebyl zcela jist tím, jestli jsem v pohodě, protože to bylo taky docela diskutabilní. „Třeští mě hlava z toho oka,“ zabručel jsem nějaký kec, který mě napadl a odvrátil hlavu do strany, ale... bylo to v pohodě? Žádná změna nálady, pocitů, všechno se zdálo docela v pohodě.
Zatnul jsem zuby, ještě jednou se nadechl jak jen zhluboka jsem mohl a po krátkém zadržování dechu jsem řekl: „Protéká skrze malej lesík a teče do jednoho menšího jezera. Mohla by se tam objevit,“ odpověděl jsem. Jenom jsem chtěl, aby se přešla moje náladovost. Ale nějak jsem moc nezdůrazňoval, že je v tý oblasti sem tam nějakej medvěd.

//Mahtaë (sever) - když stejně jdeme furt po břehu

Pokrčil jsem nad tím rameny, i když to jedno mě u toho docela bolelo, „stalo se.“ Nebylo to sice o tom, že bychom se nějak víc nepohodli, ale dopadlo to tak, že jsem asi neměl moc na území smečky chodit, protože Falion tvrdil, že jsem mu vyhrožoval, ale to byl jeden velký kec. „a suchar to je,“ dodal jsem nabubřele. Ve výsledku mi to bylo jedno, protože Želvák nebyl zrovna v mojí přízni, ale spíš mě zajímalo, jestli se tam nahoře udržel, nebo mu už zadek přimrzl k zemi a nemůže odtamtud odejít.
V hlavě mi docela zvonilo. Bylo to, jako kdyby můj mozek narážel z jedné strany do druhé, protože se nedokázal rozhodnout k čemu se přiklání. A protože mozek ovládal většinu mého těla, dopadlo to tak, že jsem rotoval po okolí, natáčel se a netušil, co si vlastně myslet. Doslova. V jedné chvíli jsem na Cynthiu hleděl a litoval ji, protože přišla o vlče. Chtěl jsem ji utišit a říct, že vše bude v pořádku, klidně bych i sehnal úplně stejný vlče, který bych uplatil, že je Sheya. A pak se mi mozek překotil na druhou stranu a myšlenky se mi stáčely jenom k tomu, že co se o ni zajímám, když je to stejně jenom další zbytečná vlčice, která na mě štěkala úplně bez významu. A ještě si ode mě odsedla! Otočil jsem hlavu do strany, jako by celé tohle bylo mimo moji ligu, když se zeptala, co se mnou je, ale to se mi zase v hlavě ozvalo, že to tak nechat nesmím, protože si tohle přeci nezaslouží. „Ne, ne... neee, jsem v pořádku,“ mumlal jsem, ale přišlo mi, že se mi mozek zase překotí a všechno bude úplně naopak. „Ale jsi ty... v pořádku?“ zeptal jsem se nenápadně, chtěl lehce k ní stočit oko, ale TO BYCH TAM NA TÝ STRANĚ MUSEL NĚJAKÝ MÍT. Musel jsem otočit celou hlavu, abych na ni viděl, ale to bylo zas... erw. Ty cvaklý uši jsou nechutný.

Krátce jsem zvedl oko k obloze. To počasí přímo svádělo k tomu, aby té noci někdo zemřel. Bylo to k tomu až takové poetické, sice neskutečně morbidní a určitě jsem to nesměl vyslovit nahlas. Ani jsem nechtěl. Neroznášel jsem špatný zprávy, nechával jsem ostatní, aby si to uvědomili sami, vyslovili a poté jsem to pouze lehce odsouhlasil, že se tak skutečně stalo a nejde to zvrátit.
Sklopil jsem hlavu poté, co mi do oka kápla první kapka a Cynthia v té chvíli pronesla, že svět je plný idiotů. S tím jsem souhlasil, ale taky jsem počítal s tím, že se mezi ně řadím i já sám, a s velkou pravděpodobností mě za něho považuje i ona.
Nechtělo se mi na pláži přibližovat více k vodě, protože ne každá vlna dopadla přesně na stejné místo a nechtěl jsem mít byť jen kousek srsti zanesený solí, protože bych se toho pachu nezbavil po několik dní a vzhledem k tomu, že déšť neustával, ten puch by se mi krásně rozlezl srstí a nikdy bych ho ze sebe už nedostal. Sklopil jsem hlavu blíže k zemi, jestli náhodou neuvidím nějaké malé stopy v písku, ale bylo to marné. Cynthia mi však mezitím potvrdila, že tam Falion vážně stále je. „Trochu jsme se nepohodli před nějakou dobou,“ pronesl jsem mumlavě. „Já mám skvělý vtipy a on je suchar,“ odsekl jsem uraženě. Furt mě to žralo.
Rozhlížel jsem se okolo, pořád jsme na tý pláži nebyli jenom na procházce, ale hledali jsme vlče. Udělal jsem pár kroků do strany, obešel Cynthiu a hledal v okolí, zatímco ona vyhrkla nedokonalé slovo a vykročila skrze déšť k mrtvému tělu zajíce. Které tam leželo už nějako dobu. Chvíli jsem ji sledoval, ale pak jsem se vydal o pár kroků dál hledat alespoň nějaké stopy nebo něco. Místo stop jsem však nalezl menší bodavou bolest a menší bolehlav, který poslední dobou ani nebyl zrovna výjimečný. Kvůli oku mě hlava bolela často. Natočil jsem se k Cybthii, ale víceméně jsem ji jenom poslouchal, protože jsem vpravo nic moc neviděl. Zněla však ustaraně, zdrceně a... bylo mi ji líto.
Dlouze jsem si povzdechl, vyrazil jsem pomalu jejím směrem s jednoduchou myšlenkou - bylo mi ji líto, chtěl jsem ji pomoct, tohle si nezasloužila. No tak, není špatná, není zlá, řadí se mezi ty lepší. To je fajn, pomůžeme, spřátelíme se, třeba i víc! ozývalo se mi v hlavě jako nějaká hloupá básnička, zatímco jsem pomalu šel blíž, ale čim blíž jsem se přibližoval, tim víc jsem si říkal, že to je všechno pěkná kravina, ale nějak jsem tomu všemu nevěřil až do chvíli, kde jsem se natočil, abych se posadil vedle Cynthie. Stočil jsem k ní svoje poslední oko a v té chvíli mi to bylo jasné. Je odporná. Zase jsem vstal, ukročil dál, otočil se, abych se na tu příšeru mohl alespoň podívat, ale úhel se mi asi zase změnil, protože nevypadala zas tak blbě. Ušla. Fajn. Pěkná. A zatímco já jsem se tam točil, úplně nerozhodný, ona nebyla schopná dokončit větu a zalykala se. „Ale no tak,“ vyšlo ze mě, když zavřela oči a vypadala, že se za pár sekund sesype a tisíc kousků, které bych už nedokázal poskládat dohromady. A toho by byla škoda. Udělal jsem pár kroků blíž, ale netušil jsem, co bych měl udělat, tak mě napadlo, že se aspoň pořadím vedle, ale sotva jsem se jenom natočil, chtělo se mi zvracet. Strašně smrděla.

//Mahtaë jih

Ten nekonečný déšť mě už snad ani nevytáčel. Neexistovala šance, abych byl ještě více mokřejší, protože se voda dostala úplně na každičký chloupek, natekla mi snad i do díry po oku, do uší, čenichu a prorvala se mi i přes kůži. Nosit vlastní tělo bylo těžké, pohybovat se neskutečně bolestivé a ještě se neustále rozhlížet okolo a hledat vlče takřka nemožné. Přesto jsem tohle všechno dělal uprostřed noci s někým, koho jsem znal pouze pár hodin.
Cynthia navíc ani nemluvila. Buď za to mohla celková flustrace a únava, nebo to bylo zapříčeněné tím, že byla speciální sněhová vločka a byla vlčicí, která neměla potřebu mluvit tak moc, až by si vyhodila hubu z pantů. Takových moc není, poznamenal jsem si. Znal jsem převážně dva typy - ty, co nikdy nepřestaly mluvit a ty, které zase nikdy nemluvily. Více jsem potkával ten první typ a rychle jsem se vzdaloval. Ty, které mluvily, když bylo třeba a pouze o podstatných věcech, bylo málo... Znal jsem jednu. Možná druhou.
Od kamenů jsme se dostali zpátky na mokrou trávu plnou bahna. Trochu jsem se vyhýbal těsnému břehu, abych skutečně nešlápl na podemletou zeminu, ale často jsem stále odvracel hlavu k vodě a hledal nějaký náznak hnědé srsti. Cynthiu mezitím zajímalo, zda jsem ten typ, co rád ostatní vytáčí. „Vim já? Chovám se ke všem přesně tak, jak se chovám teď,“ zabručel jsem. „Ostatní si ale najdou důvod, proč se zlobit na jiné,“ dodal jsem víceméně pro sebe. Třeba Lucy nebo Megan. Ani jedna neměla důvod, proč zrovna já pro ně byl ta největší svině. Ale na někom si ten vztek vybít musely.
Přecházeli jsme k pláži, tlapy se nepropadaly do mokrého písku tolik jako do suchého, ale chůze byla stále ne zrovna příjemná. K vodě to byl stejně ještě kousek cesty. „Už tam prakticky jsme,“ odpověděl jsem s pohledem do písku. Slyšel jsem narážet vlny o břeh více než normálně. Voda musela být rozbouřená, což... nedávalo vlčeti mnoho šancí na přežití.
Šel jsem dál směrem k vodě a přitom ještě uvažoval nad vším možným. Vlče, Cynthia, smečka, sever... Želvákova smečka, poznamenal jsem si v hlavě. „Tu vaši smečku vede Žel-, Falion, ne?“ pronesl jsem zamyšleně. Asi neexistovala šance, že by ho někdo srazil z toho postu, vyhnal daleko a mně tak dal šanci se tam na chvíli vrátit a pohádat se s Riveneth. O čemkoli. Pokud se zem neslehla i po ní.

//Kamenná pláž

Na můj návrh ohledně moře nijak nenamítala, ale ani to nekomentovala více než jednou poznámkou o tom, že bychom nejspíše měli začít tam. Vzhledem k tomu, že to byl můj nápad, nic jiného jsem na to už neříkal. A kdybych řekl, bylo by to akorát něco nemístnýho a naznačovalo by to, že je vlče po smrti, protože tak daleko se dostat určitě nemohla. Řekni to a nejenom, že ět seřve, ale taky tě roztrhne na dva. A dohromady se nedáš. Podruhý za jeden den jsem už fakt rozdělený nechtěl být, takže má tlama zůstala zavřená a jenom jsem lehce přikývl, že tedy míříme k moři.
Měl jsem ještě jeden takový větší návrh o samotném Životu a Smrti, aby trochu pomohli, ale to byl takový plán spíše zoufalý, který jsem podnikat nechtěl. Za prvé se mi nechtělo až tak daleko putovat kvůli mrtvému, za druhé jsem nechtěl už vůbec šlapat na ten kopec a za třetí bylo ještě horší jít ke Smrti. Protože to byla Smrt. Ani Cynthia se nehnala dvakrát do toho, aby k nim šla škemrat o pomoc, ale vypadalo to, že k tomu má nějaký vlastní důvod, na který jsem se neptal. Proti těma dvěma mohl mít každý vlastní pivku, kterou nechtěl říkat jiným. „Tak teda nejdříve jdeme k moři,“ ukončil jsem to. Vyzvídat jsem, co ti dva provedli jiným, jsem mohl zjišťovat jindy, i když jsem očekával, že tahle vlčice zmizí jakmile zjistí, že už se nemá o koho starat. A nejspíše půjde hodně daleko, aby na ni nedolehl vztek smečky a kdo ví koho dalšího.
Zatímco jsme šli takovým strašně loudavou chůzí, kdy se nezdálo, že někoho hledáme, odpověděla mi na to, co mě zajímalo - jestli je to vlče její. Nebylo, ale měla ho hlídat. To bylo snad ještě horší. I když to vyznělo tak, že by nebyl nikdo, komu by chyběla. Uklidíme se.
Očividně se jí moc nelíbil můj způsob života, ale já nemohl za to, že na mě měli jiní potřebu řvát. Já si to nevybíral. „Co s tim nadělám,“ povzdechl jsem si, „ono je to řvaní stejně po chvíli omrzí.“ Takže mi to nevadilo. Stačilo to chvíli překousnout a pak se vybrečet někde v soukromí.

//Mušličková pláž přes Ústí

Moje podpůrná slova nebyla nijak oceněna. Neřešil jsem to, protože bych je sám nikdy nevzal. Jenom jsem se zase na tom kameni otočil, protože jsem na něm už tak nerotoval jak slunce na obloze. Cynthia schopnost přežít v tomhle případě připisovala spíše štěstí než rozumu a to vysvětlovalo, proč někteří stále chodili na světě. Napadlo mě hned několik jmen, kde v jejich případě o rozum vůbec nešlo, takže štěstí museli mít na rozdávání, aby byli schopní v tomhle světě přežít. Mezi ně se řadím i já. Nebyl jsem zrovna vlk klikař, ale měl jsem štěstí přežívat fakt hnusné a nepříjemné věci. Bohužel. Cynthia se ptala, zda vím, kam teče ta řeka, na což jsem nejdříve jenom lehce přikývl, než jsem odpověděl slovně. „Vede k moři. Proud tam vodu často vrací ke břehu, takže by mohla být klidně na nějaké pláži,“ dodal jsem a vstal z toho kamene. Otočil jsem se po směru toku vody a tiše si ještě zamumlal pro sebe: „To jsem už taky zažil...“ bylo to sice už pár let, ale to moře mě nakonec vyplivlo zpátky na břeh. Ale srst mi z tý soli pěkně dlouho smrděla.
Moje otázka ohledně místa nejspíše donutila Cynthiu přemýšlet. Padl návrh jedné smečky, nad čímž jsem se zamračil, protože jsem si byl takřka jistý tím, kterou smečku myslí. Mohla tam totiž sídlit jenom jedna a z mojí existence nebyla určitě nadšená... Želvák taky nemá smysl pro humor, mlaskl jsem si netaktně. Možná byl můj vtip hodně špatný, ale on ho ani nezkusil ocenit, než mi začal vyhrožovat. Kromě smečky řekla ještě Života a dala návrh smeček, kam by se vlče mohlo schovat. Logické. Okolo jich bylo dostatek, mohla se k nim dostat a stejně tak i k Životu. To byl jakýsi výchozí bod všeho. „Když mluvíš o Životu, třeba by pomohl on. Smrt je mrcha a trhá vlky na půl, ale on...,“ Zarazil jsem se. Netušil jsem, jak moc je Život ochoten zasahovat do životů jiných. Třeba nám nechával vlastní problémy na krku. „Nevím,“ vydechl jsem po chvíli. Hloupá myšlenka, kterou jsem neměl říkat nahlas.
Zvědavě jsem naklonil hlavu ke straně, když mi bylo sděleno, že by byla ráda, kdybych ji pomohl s hledáním. Beztak nemám co na práci. A tohle všechno znělo zajímavě. A něco mě hlodalo a říkalo mi, že nechat ji, když najde to vlče mrtvý, by nebylo zrovna moudré. Protože by mohla skočit z první skály nebo ji následovat do té řeky. „Ona není tvoje?“ zeptal jsem se víceméně mimo to, co ona sama říkala. Když jsem už šel sem, tak půjdu dál, ale zajímal mě původ toho vlčete. Ještě dodala, že už na mě nebude řvát, ale nad tím jsem si jen posměšně odfrkl, „jsem na to zvyklý. Je mi to jedno, když na mě ostatní štěkají,“ sdělil jsem jí, zatímco jsem zvedal svůj zadek a čumákem poukázal po proudu řeky. Lucy ji to mohla potvrdit. Vypadalo dost nasupeně, když jsem na ten její ječák nereagoval. Pomalu jsem vykročil dále podél břehu, ale přes ty kameny mě to docela bolelo a ještě to nešlo moc rychle.

//Mahtaë (jih)

//Mahtaë sever

Kodrcali jsme se po proudu řeky. Šel jsem za Cynthiou, protože jsem neměl zrovna zájem lézt do cesty někomu naštvanému, kdo byl zrovna vystresovaný až po špičky uší, protože by to třeba mohlo odnést moje druhé oko nebo ucho. Ta taky musela někomu vlézt do tlamy, pomyslel jsem si, když jsem přes Cynthiu nějak přejel při hledání pohledem. Měla solidně zkrácený uši. A taky se zdála, že nebyla úplně dvakrát v pořádku. Možná byla vyčerpaná, flustrovaná, nebo i fyzicky ne úplně v pohodě, protože její chůze byla podobně lámaná. Přesto se dlouho nezastavovala, šla dál po proudu, protože doufala, že tam někde najde svoje vlče. Nic jsem na to neříkal, protože jako na většinu věcí, ani na tohle jsem neměl zrovna co říct.
Zastavila se až na pláži pokryté kameny více na jihu, kde se její zprvu vystresovaný hlas změnil do čirého zoufalství. Mluvila pomalu, jakoby ztraceně a stála na kamenech. Chvíli jsem ji mlčky sledoval, nechával jsem ji, aby tiše trpěla, protože s mými slovy by trpěla akorát víc. Pevnějším hlasem následně dodala, že Sheya by na tomhle mstě neměla šanci. Odvrátil jsem v té chvíli od ní hlavu a přešel po kamenech pomalu k vylitému břehu řeky. Hleděl jsem do vody, pomalu okem přejížděl po hladině, ale nic jsem neviděl. Byla pravda, že na tomhle místě mohla vylézt, protože tu bylo méně vody, ale zároveň se mohla stejně snadno poranit o kameny.
Za zády jsem slyšel... smích? Zamračil jsem se, otočil se přes rameno a sledoval, jak zděšená přešla do flustrace až po kompletní ztracení se v situaci, ze které neviděla východisko. Pomalými kroky jsem od kamenů přešel blíže k Cynthie, sledoval, kam šlapu a následně jsem se posadil na jeden placatý kousek od vlčice. „Nevíš, jestli je mrtvá,“ pronesl jsem suše, zatímco ona se topila v bezmoci. Jenom ji... hlídala? nechápal jsem. Myslel jsem si, že je její, ale že je na sto procent po otci a ne po ní.
Chtěl jsem ještě něco říct, dodat pár slov, ale bylo po mně šťěknuto, abych se na ni nedíval. Zamračil jsem se, ale rozhodl jsem se to respektovat, když to nechtěla. Nepotřeboval jsem, abych byl z něčeho obviněn, když já za to nemohl. Vstal jsem, na kameni se otočil a díval se dál po proudu řeky, aby měla nějaké to soukromí. Nesnášim, když na mě štěkají za věci, který jsem neprovedl, odsekl jsem si stroze. Přemítal jsem nad místy, kde by se vlče mohlo nacházet, jestli nemohlo vylézt někde výše, případně někde níže. Znal jsem okolí dobře, dalo se to přežít, ale... jednalo se o vlče, které očividně neumělo plavat a situace tak byla rázem složitější. Na jihu je pláž, kousek od toho ústí... Ale dál je už jenom moře, přemítal jsem. I kdyby se dostala do proudu, který by ji vrátil vlnami na břeh, byla to moc dlouhá doba na to, aby se neutopila. Najdeme tak akorát její tělo, uvědomil jsem si zrovna ve chvíli, kdy se Cynthia zeptala, zda podle mého Sheya přežila.
Otočil jsem se přes rameno, dlouho jsem mlčel, čekal jsem, až domluví a zároveň jsem ani nechtěl odpovídat. Má myšlenka směrovala pouze k tomu špatnému. „Znám takového, který to přežil. A ten nepatří úplně k nejbystřejším, co jsem poznal. Můžeme to zkusit ještě k ústí, ale mohla vylézt i kdekoli výše.“ Přednesl jsem dost zpestřený a optimističtější návrh, než jsem chtěl. Než kterákoli moje část chtěla. „Je nějaký místo, kam by se normálně vrátila?“ zeptal jsem se. Logicky by tam každý šel.

//VVJ

Kvůli svému rameni jsem poslední dobou chodil pomalu, abych mu ulehčil a netrpěl zbytečnou bolestí. Jenže Cynthia měla na spěch a určitě neměla potřebu zaobírat se nějakým dvoubarevným tulákem, když její vlče s největší pravděpodobností vzala voda a... s velkou pravděpodobností už taky byla po smrti. Ten déšť vyléval řeky z koryt, jak jsem před nedávnem i říkal Taenaranovi a nebylo to nic příjemného. Nebyl jsem optimista, spíš pesimista, ale převážně realista a věřil jsem spíš tomu, že je Sheya po smrti. Nic jsem však neříkal, sledoval jsem Cynthii, její škubavé pohyby a to, jak ji hledá. Jenom tak jsem tam nestál, rozhlížel jsem se okolo, snažil se nasávat okolní pachy, ale přes ten déšť to bylo prakticky nemožné.
Na chvíli jsme zpomalili, moje rameno z toho plesalo nadšením, zatímco Cynthia do toho klela. Díval jsem se na řeku, jako bych snad čekal, že tam někde uvidím trčet nějaký hnědý uchu nebo nohu, ale nic jsem neviděl. Nechápal jsem, proč by to vlče lezlo k vodě, když se jí očividně bála a ještě neuměla plavat, ale do mysli vlčat jsem se nikdy nedostal a nechápal jsem, co se jim těmi miniaturními hlavičkami honí. Byli nepochopitelní. „Nic nevidim,“ odpověděl jsem jí, přiblížil se lehce ke břehu, ale dával jsem pozor, aby se nejednalo o podemletou zem, která by se po mém prvním kroku propadla a v řece bych skončil ještě já. Mě by totiž nehledala a byl bych na tom sám. „Tady neměla šanci vylézt. Možná více u ústí, kde proud není už tak silný,“ navrhl jsem. Byla to trefa do prázdna, vůbec jsem si tim nebyl jistý. Cynthia v té chvíli už však byla na nohou a mířila dále po proudu řeky. Vydal jsem se za ní, zuby zatnuté, rameno bolavé.

//Kamenná pláž (přes Mahtaë - jih)

Možná by čtyři nedokázala přeprat, ale já taky nebyl žádnej rváč. Možná by mě složila, když by se přeci jenom trochu snažila. A při troše více snahy by mě sundala i čtyřikrát. Ne, že bych zrovna stál o to, aby mě nějaká vlčice přeprala, ale... Vlastně jsem vůbec nestál o žádnou rvačku, když jsem se nad tim zamyslel.
Celá ta záležitost se spojením mi byla neskutečně nepříjemná a snad jsem si ani nechtěl představovat, jak to vypadá z pohledu někoho jiného. Muselo to být nepříjemné a nechutné, protože já sám u toho trpěl. Ale povedlo se to. Konečně se mi po dlouhatánský době něco povedlo a byl jsem schopen uspět poté, co jsem zase něco podělal. Cynthia si samozřejmě neodpustila poznámku, že to je hnus, ale raději jsem nemluvil a nechal dokonat to dílo, abych se skutečně někde na půl nesekl. Bylo příjemné však poté zase slyšet své myšlenky pouze v hlavě a nikde jinde. Chvilku jsem mlčel, rozhlížel jsem se okolo sebe, abych se přesvědčil, že bílá nikde není, kontroloval jsem, jestli mám jednu nohu bílou a druhou černou a jo... Jo, měl jsem. Úlevně jsem vydechl, zvedl zrak k vlčici a jemně se zamračil. „Nežral jsem tak dlouho, že bych zvracel možná tak vodu,“ odpověděl jsem. Skutečně už to byla zase chvíle, co jsem nežral... No co. Aspoň jsem nezvracel. Ale stejně si poposedla. Nedivil jsem se. Ten šedej už taky musel mít depky, když se okolo objevil někdo, komu nebylo zrovna nejlépe.
Cynthia chtěla něco dodat o Smrti a o tom, čim mě asi proklela, ale sotva svou myšlenku rozvedla, zasekla se a rozhlížela se okolo sebe. Očividně zaregistrovala, že vlče zmizelo, což já ani tolik ne. Protože jsem toho tak sakra málo viděl, když byla ta tma. Panikařila, protože si ztratila prcka, ale co jsem se divil. Ono je k ničemu, když si tak dlouho pečete parchanty, zničíte si postavu a oni zdrhnou. Nasál jsem okolní pachy, ale přes ten déšť bylo těžké něco pořádně cítit. Vyrazil jsem za ní. Neměl jsem co dělat. A dlouho jsem už přeci nezachraňoval vlče, že jo. Tady jsi. Nezajímáš se, ale staráš se, ozvalo se v mé hlavě a byl jsem rád, že jen v hlavě. Cynthia doputovala s čenichem pomalu až v zemi k řece, kde usoudila, že jí Sheyu vzala řeka. Jemně jsem se zamračil, tenhle příběh jsem už taky někde slyšel.
Nejdříve řekla, že musíme, následně se opravila, že musí jen ona sama, ale v té chvíli jsem měl už oči vyvalené, že po mně někdo něco chce. „Fajn...,“ utrousil jsem. Její poslední poznámka byla fakt nechutná. Stejně nemám co na práci, zopakoval jsem si a vyrazil za vlčicí. Jenže hnala. Takže jsem nedobrovolně trochu přidal.

//Mahtaë

Mikl jsem nad tím rameny. Bylo to zajímavý. Protože jsem nechápal, jak Smrt se Životem pracují. Byli divní, rozdavační, chtějí za to jenom nějaký ty šutry a nic víc. Způsobují tedy sakra problémy, ale to je už vedlejší. „Zajímavý, jako nechci být sprostý před vlčetem,“ upřesnil jsem svá slova, ale tohle bylo vyřešené faktem, že vlče bylo z dospělých znuděno a šlo se vydat někam do tmy samotné. Bezpečné. Ale co já se o vlčata zajímal, moje nebylo a neměl jsem ani právo kecat do cizích výchovných metod. Furt byla lepší matka jak ta moje.
Cynthia mi snad složila poklonu tím, že uznala můj názor jako moudrý přístup. Nic jsem na to neříkal, protože to bylo snad až normální nedělat si dluhy na potkání. Na druhou stranu, mě dlužilo tolik vlků, že to očividně žádný druh selského rozumu nebyl. Nebo nikdo z nich selským rozumem neoplýval.
„Smrti se moc nebrání,“ ozvala se bílá půlka snad až ublíženě. To já trpěl tělesně, ne ona. Ona si velebila uvnitř hlavy a nic jiného neřešila. Já přicházel o oko. A vlastní ego, protože jsem se rvát fakt neuměl. Ve chvíli, kdy však už bílá měla svou poznámku ohledně smrti, byl jsem už zaneprázdněn soustředěním se na to, abych byl zase jedním.
Opakoval jsem si to v hlavě, soustředil jsem se a dlouho jsem nic necítil. Začalo mi to připadat až trapně, že tam tak sedím se zavřenýma očima před nějakou vlčicí, ale pak jsem začal zase cítit to divné mravenčení, šimrání a divný pocit v žaludku. Předtím mi to připadalo jako způsob trhání, ale teď mi přišlo, že mě něco spíš vtahuje, vsakuje se do mě jako nějaká supertěžká voda a způsobovalo mi to pocit strašně těžkého žaludku. Navíc mě bolelo i srdce a plíce. Neotevíral jsem však oči, ještě bych se sekl v nějakym polovičnim stádiu a vypadal jako řádnej mutant.
Ten nepříjemný pocit přestal relativně po chvíli. Chtělo se mi docela zvracet, ale tentokrát jsem to přemohl, ještě by mi vzala druhý oko, pomyslel jsem si. Pomyslel, huh! Otevřel jsem oko, natáhl krk a spolkl ten nepříjemný pocit. „Teď už mě to bříško trochu tlačí,“ zamrmlal jsem otráveně. Ale vlče už bylo pryč. Proč to vůbec chtělo vědět?

Překvapeně jsem natočil hlavu lehce do strany. Znělo to, jako kdyby se ta vlčice pokoušelo umřít, ale nějak jí to nevyšlo. Nebo teda Smrti to nevyšlo. „Zajímavé,“ zamrmlal jsem takovým odtažitým hlasem, protože jsem nechápal, o co v tom šlo a popravdě... mě to docela i zajímalo, ale nechtěl jsem se blbě ptát. Nebyl jsem zvědavej. Nebo byl, ale neříkal jsem to.
Vlče z nás všech začalo být očividně unavené, protože i bílá zmlkla, když asi pochopila, že se jí zbavim. Nechtěl jsem ji vedle sebe. Měla být ve mně, mlčet a neprojevovat se před jinými a dělat mi ostudu.
Jak vlče, tak i Cynthia navrhovali, abychom podplatili Smrt, aby ze mě zase udělala jednoho nuzáka. A Cynthia se ochotně nabídla, že se mi na to složí. Zamračil jsem se, mlaskl a pronesl: „Jo, zrovna na dluhy moc nejsem.“ Dodnes jsem dlužil jeden oběd. Nebo ho dlužila ona mě. Myslim? Nejsem si zcela jistej, ale buď ho dlužila Lievenne mně, nebo já ji. Těžko říct. Vlče mezitim kompletně zmizelo z dohledu, ale já toho obecně moc poslední dobou neviděl. Potřeboval jsem zase srůst.
„Zkusim radši to, co jsem udělal předtim. Naopak,“ zamumlal jsem a střelil okem po bílý, která jenom odvrátila hlavu. Posadil jsem se vedle ní, zamumlal jenom tiché stěžování na to, že jsem fakt tlustý a zhluboka se nadechl. „Jestli tu za chvíli budu čtyřikrát - zabij mě,“ povzdechl jsem si, zavřel oči a urputně se soustředil na jediné - na jedno tlusté černobílé tělo.

„Co ta mrcha provedla tobě?“ odsekl jsem nenávistně proti té černé mrše, která si bydlela v honosný jeskyni na severu a dělala, že je lepší jak všichni ostatní. Možná byla lepší, ale určitě to musela dávat najevo tím, že se chovala jako prvotřídní slepice vůči všemu, co k ní vlezlo. Nebo jako mohla, ostatně jsme jí lezli do baráku, ale... neměla nabízet služby. Když se chceš prodávat, prodávej se venku a nebuď nasupená, že t všichni lezou do baráku, když seš rozdavačná. Za kameny.
Cynthia se zdála, že podobně jako Styx nebo Lievenne, ani ona nebyla sluníčkář, která by milovala ostatní na potkání. Nebo alespoň měla názor i na tu horší část světa. „Hm, ne, tenhle tupohlavec byl šedý. A trochu červený, ale to byl asi opar krve valící se z mojí hlavy,“ zamumlal jsem zamyšleně. Moc jsem ho neviděl, ale strčil bych cizí tlapu do ohně za to, že byl šedý.
„Ale ne, oba dva jsme Meinere. On je Meinere, já jsem Meinere,“ pokusila se bílávysvětlit vlčeti, přičemž postupně ukázala tlapou na každého z nás. Krátce jsem po bílé střelil pohledem, protože... vážně jsem byl tak tlustý? Chvíli jsem ji sledoval, protože... žral jsem ryby. Žral jsem málo. Celý dny jsem chodil. A byl jsem tlustej. Nespravedlivej svět.
Cynthia se ještě tý malý Sheye snažila vysvětit, jak to s námi je, ale asi bych to taky nechápal, takže to bylo úplně jedno. Jenom jsem si nad tím povzdechl a bílá taky mlčela. Možná nebyla tak úplně jiná než já. I když byla taková... přeslazeně miloučká. „Nebyl čas cokoli dělat,“ odpověděla pouze bílá krátce. Pravda, sotva se to stalo, tyhle dvě sem nakráčely. „Zkoušel jsem jednu magii. Ale nějak jsem to asi přestřelil a hodilo mě to na jinou.“ Moje vysvětlení bylo stručné, protože jsem moc o magiích mluvit nechtěl. Meh. „Možná bych to měl zkusit naopak,“ zamyslel jsem se nahlas. Bílá ke mně natočila hlavu, mračila se, ale... aspoň konečně mlčela.

Půlkruhem jsem natočil hlavu k bílé části s prostou otázkou: „Můžeš s tim přestat?“ Štvalo mě. Chtěla být napřed, chtěla být ta, kdo bude okolí velet, ale neuvědomovala si, že to já jsem velel. Byl jsem samec. Ona samice. A nejenom to, navíc tu byla navíc, měla být v mé hlavě a třídit mi vzpomínky na špatný a ještě horší. Víc práce neměla. Všiml jsem si, že se ta vlčice se odsunula dál. Co by taky ne, potkat dva vlky, co tvrdí, že jsou jeden, asi bych taky docela couval a nenápadně mizel v dálce. „Asi. Nejspíš. Určitě, Smrt je mrcha,“ přitakal jsem k dospělé, zatímco bílá hleděla spíš na vlče. Asi jsem si mozek těmi vlčaty za poslední dobu docela zahltil. Tohle bylo už čtvrtý, co jsem v poslední době viděl. „Už to nebolí. Dříve ano,“ odpověděla jí, ale na tu první otázku očividně nereagovala. Stejně to nebylo pravděpodobný, ten vlk na to nevypadal.
Černobílá se představila jako Cynthia, byla poměrně racionální, alespoň podle toho, jak mluvila. Nevypadala úplně tupě, spíše... Ostřeji. Ale nevim v jakym slova smyslu. Blbě se mi přemýšlelo a slova byla docela složitá na zformování. Za to vlče bylo... vlče. Obyčejné, zvědavé a z těch otázek se mi už chtělo zvracet. „Jsme jeden. Máme stejné jméno,“ odpověděla Bílá a já cítil, že se zase chvíli nedostanu ke slovu. Štvalo mě, že nemůžeme remcat zároveň. Hádky byly rázem složitější.
„Je to naopak,“ vtrhl jsem do debaty. Obhajoval jsem sebe. Svoje mizerný tělo. Začínal jsem rozumět tomu, proč mě ostatní nemají rádi. Moje půlka byla otravná a to jsem ji většinou držel vevnitř. Možná jsem to byl já ten otravný, proč mě rádi neměli. Těžko říct. „A potřebuju to nějak zvrátit,“ zamumlal jsem zamyšleně spíš k Cynthie, která mi na to téma i položila otázku. Očekával jsem návrhy. I když bílá nad tim jenom protočila očima. „Se Smrtí jsem nikdy nebyl zrovna kamarád. Tohle je asi její specialita.“