Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal a i kdybych musel, nedělal bych to. Zachtělo se mi jednou lenivění, nechtělo se mi pospíchat, protože jsem neměl nikam namířeno a tedy jsem nechtěl spěchat do svého cíle nikam. Jednou jsem i zívl, i když jsem unavený nebyl, spíše jsem byl z toho všeho znuděný. Měl bych si najít nějaký... smysl. Nebo alespoň něco, k čemu se budu vracet, když nebudu mít co dělat, zamýšlel jsem se. Otázkou bylo, co jsem chtěl najít, když mě za ty roky absolutně nic nenapadalo.
Ještě jednou jsem zívl, málem jsem si vyhodil tlamu z pantů, jak moc jsem tu tlamu rozevřel. Oči jsem měl zavřený a vnímal jsem jenom svoje otravné zívání, když mi v uších zaznělo moje vlastní jméno. Nebo to alespoň znělo jako moje jméno, i když jsem si tím nejdříve nebyl jistý. Nejistě jsem zavřel tlamu, rozhlédl se okolo sebe a opakoval to volání mého jména. Blouzním? nechápal jsem. Zrak jsem upoutal k... malému duchovi. Nebo něco, co by teď už mělo být duchem, protože měla být už dávno mrtvá a ryby by v téhle chvíli teprve měly začínat s jejím požíráním. Co to do háje je..., nechápal jsem, přimhouřil oko a pomalu se blížil směrem toho malého proklatého hnědého vlčete. Máš být mrtvá, říkal jsem jí ve své hlavě, protože tohle bych nahlas neřekl.
Čím blíže jsem byl, tím jistější jsem si byl také s tím, že to vlče rozhodně není mrtvé a tak nějak přežilo svojí úžasnou jízdu v řece. Má víc štěstí jak rozumu.

Ve vzduchu okolo bylo cítit tolik sarkasmu, že by to zamaskovalo pach celý smečky uprostřed jejich vlastního území. Jedna moje část se kroutila z toho, jak svým způsobem nechutně trapná ta situace byla, když jsme si pinkali trapnými odpovědmi, ale na druhou stranu jsem si to také vychutnával, protože nebylo moc těch, kteří by tohle dokázali ovládnout a hravě oplácet.
„Abeceda se přeceňuje,“ odsekl jsem, jako kdyby celá ta záležitost byla zcela pod mojí úroveň. A také byla. Kdo potřeboval počítání, abecedu nebo cokoli podobného, když zcela klidně mohl žít bez toho a užívat si... jakékoli jiné řazení.
Svěřil se mi s tím, že ho štve sakra moc věcí a ještě mě obvinil z toho, že jsem mu zhnusil jednu z mála věcí, kterou měl rád. „Chudáčku, fakt se omlouvám,“ povzdechl jsem si. Co na tom moři vidí, odfrkl jsem si zároveň s těmi slovy. Abeceda a moře jsou přeceňované věci, které nikomu nepřináší žádný užitek!
Vlk vstal ze země. Jemně jsem natočil halvu do strany a snad jsem čekal, že se tu začneme předbíhat jako dva parchanti, kteří se poměřují, kdo je lepším a rychlejším. Ale vlk sám od sebe místo toho začal zdrhat a obhajoval se, že musí do smečky. Otevíral jsem už tlamu, že na to také pronesu poznámku, ale zaujalo mě jedno slovo, Morfeus. Proklatej černobílej vlk, kterého jsem před léty létoucími potkal. Mlčel jsem, sledoval, jakým směrem vlk odchází a snažil se to zapamatovat. Morfeus byl očividně jedním z mála, který nevzal z téhle země roha.
Pomalu jsem se otočil, když jsem se ujistil, kam tmavě hnědý směřoval a vydal jsem se směrem k řece, měl jsem žízeň.

„Vypadám snad, že se na ostatní spolíhám?“ vyletěla ze mě překvapená otázka. Myslel jsem si, že je na pohled jasné, že nejsem zrovna důvěřivým vlkem, který by si dělal přátelé na potkání a slepě každému důvěřoval. Jestli tak vypadám, půjdu se zabít. Zakládal jsem si na tom, abych pro všechny vypadal jako nepříjemný idiot a tím jsem také ostatně byl.
Věděl jsem prakticky hned poté co jsem se zeptal, jestli chce abecední nebo časový řazení, že jsem se navezl do pořádnýho průseru, kdy nakonec budu muset říct něco málo ze svého života. Ale také jsem mohl kecat, protože to jsem přece dělal rád. Zachtělo se mu abecedního řazení, což... bylo docela to problematické. Tiše jsem si zamručel, musel jsem nad tím přemýšlet. Zvedl jsem lehce hlavu k obloze, přemítal, přemýšlel, stavěl si všechny vlčice do jedné lajny, ale měl jsem děsný problém. Nějak to nešlo abecedně. „Možná by to bylo lepší dát popořadě,“ řekl jsem k oblakům a teprve poté jsem zrak vrátil k hnědému vlkovi, který se mi zarýval do hlavy jako Hnědý hysterka. „A taky bychom tu byli docela dlouho,“ dodal jsem.
Zkoumavě jsem natočil hlavu lehce do strany. Čím víc mluvil, tím víc se mi vybarvoval jako... šmejd. Takový dobrý šmejd. Co si nenechá kálet na hlavu a nepovažuje každého za svého kamaráda. „To tě to fakt tak moc štve?“ zamrmlal jsem s horší srozumitelností. Nějak jsem očekával, že na svém smrtelném lóži bude vyprávět, jak mu jeden černobílý poděs skočil tehdá do ksichtu, když seděl a dramaticky bulel nad vlastním životem.
Líbilo se mi, jakým způsobem začal ten vlk být... v háji. A to jsem se jenom ptal a překrucoval jeho slova. Bylo mi jedno, jestli jsem byl tlustý nebo hloupý, protože... Fakt mi řekl, že jsem starý? ztuhnul jsem. Zíral jsem na něho svým jedním okem a netušil, co říct. „Jsem tlustej a blbej, ale jestli ještě jednou řekneš, že jsem starej, ukážu ti ten sprint a zaručuju ti, že rychleji jak já neběháš.“ Protože. Já. Nebyl. Starej. Já jsem sakra vyzrálej.
Cítil jsem, že se mi nafukují tváře trucem. Já nejsem starej, opakoval jsem si. Možná byl mladší. Ale já nebyl starý. „Neměl bys náhodou někde třeba být? Nevolá tě třeba táta nebo tak?“ odsekl jsem. Když já byl starej, on byl... malej parchant.

V tlamy mi vyšlo jenom takové zklamané zamručení. Doufal jsem, že existuje nějaký lepší důvod, proč má oblibu moře už jenom v minulém čase, ale mohl za to jenom jeden z mých výmyslů a to mi mile rád připomněl. „Jsem čekal lepší důvod,“ zamumlal jsem mu pro vysvětlení. Třeba něco jako, že měl dřív moře rád a pak bum, jednou ho málem sežrala obrovská mořská ryba a on se musel prokousat jejími vnitřnostmi, aby se dostal ven. To by byl důvod k neoblibě moře.
Tmavě hnědej – myslel jsem, že je černej, ale jak se začalo rozednívat, ukázalo se, že je tmavě hnědej s jizvou přes ksicht – nějak odsouhlasil to, že známe stejnou Styx. Ostatně, kdo byl pojmenoval dva vlky timhle stejně podivnym a jedovatym jménem. Furt zní jako nějakej jed, co vlku způsobí zčernání krve a rozpustí mu jazyk. Jenže taky díky mým pár slovům načal novou teorii, že už nejsem nějaký Lucifer, ale naopak léčitel. „Jsem to, co zrovna chci být,“ pronesl jsem lhostejně. Nebo to alespoň tak vypadalo podle toho, jak jsem tak vzpomínal. Už jsem byl fakt vším.
Posadil jsem se pomalu na zem. Očividně jsem ještě neplánoval skákat dál jiným před ksicht a tenhle vlk se zdál... v pohodě na obyčejnej pokec, načež se pět let neuvidíme. Prostě dokonalá známost, kterou jsem oceňoval. Fascinovalo mě, jak otevřeně říkal, že není v pohodě, ale zároveň odmítal říct, co přesně mu je. Štvalo mě to. Chtěl jsem se hrabat v cizích životech. Zajímal se však u mě, což mě donutilo tiše zamručet. „Chceš to vzít abecedně nebo podle toho, jak mi to udělali?“ zeptal jsem se. Měl jsem toho docela dost.
Moje prohlášení o uších se mu zrovna nelíbilo. A komu taky jo. Kdyby mi kdokoli sáhl na uši, ať pod plánem žužlat nebo kousat, asi bych mu na oplátku lehce přejel zubama po krku. A to jsem byl většinou nenásilný tvor. „Vim já? Ostatní jsou divný na všechny způsoby, třeba si užívají překvápení a skákání do kscihtu.“ Určitě jsem takové znal a dokázal je vyjmenovat. Ale po těch se už taky slehla zem.
Už tak mě docela urazil, když naznačil, že jsem tlustý, ale pak řekl, že jsem pomalý. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou, otevřel tlamou a s důsledkem na artikulaci, abych mu naznačil, jak velkou blbost prohlásil, jsem se zeptal: „Tak teď jsem podle tebe... hloupej?“ Nebo aspoň to mi říkala matka. Že jsem pomalejší. V překladu blbější. „A ne, ty neodbíhej od tématu!“ napomenul jsem ho. „Tak jsem tlustej nebo blbej?“

Vypadalo to, jako by ten vlk snad válel sudy někde z pořádnýho kopce, protože se jeho postavení a řeči pořád točili dokola a vypadalo to, že se nedokáže rozhodnout o tom, jaký vlastně bude a co ho deptá. Nechápal jsem, jak někdo dokáže takhle přeskakovat sem a tam. Měl jsem problém udržet se na jedný linii, ale tenhle ten skákal sem a tam bez toho, aby mu to dělalo jakékoli problémy. „A za timhle se... skrývá nějaký zajímavý příběh?“ zeptal jsem se nejistě. Moře jsem nikdy nemusel. Vadilo mi, jak páchlo a sůl strašně slepovala srst, která nešla ani pořádně vyčistit. Jak mohlo něco chutnat tak... příšerně? nechápal jsem.
Pronesl jsem jméno té vlčice spíše jenom ze zvědavosti, že znám někoho, koho zná ještě někdo další. Neviděl jsem ji dlouho, ani zrovna jsme nebyli supr čupr přátelé, ale nezdála se jako někdo, kdo by nějak moc přešlapoval hranici otravnosti. „Jednou jsem ji potkal,“ přitakal jsem zamyšleně, „měla vyhozený rameno.“ Nezjistil jsem přesný původ toho zranění, ale podle toho, co říkala okolo, měla docela problém se smečkami okolo, čemuž docela dost rozumím.
Miknul jsem rameny, když mi začal pokládat otázky, na které jsem nikdy nehledal odpovědi. Toho vlka očividně zdeptala vlčice a to bylo něco... na co měl být každej vlk dost hrdej, aby si tohle připustil. Měl se od nich distancovat, případně být tim, kdo jim rozdupe srdce a ponechá je topit se v zoufalství. Tenhle vlk se na první pohled zdál jako někdo, kdo by si tohle nepřipustil. Jenže zdání mě očividně muselo solidně klamat. „Která mrcha ti tohle provedla,“ vydechl jsem s krátkým sklopením hlavy. Viděl jsem už hodně vlků a chovali se všelijak, ale tenhle... byl troska. A to jsem žil sám se sebou. Klesl jsem na druhého největšího tragéda na světě, povzdechl jsem si pro sebe a zvedl hlavu zpět k vlku.
Považoval mě za úchyla. Nebo hledal na mě něco křivýho a odpudivýho. „Jsem strašně ujetej na jemné okusování uší,“ přiznal jsem sarkasticky a zhluboka se nadechl, jako kdybych si tohle ve skutečnosti strašně moc užíval, „všechny bezušatý v okolí mám na svědomí já.“ Rozhlédl jsem se okolo sebe, jako bych se ujišťoval, že tu nikdo okolo není, kdo by moje slova špatně pochopil a nevšiml si toho nechutnýho sarkasmu. „a jak můžeš nemít rád překvapení?“ nechápal jsem a zcela změnil tón hlasu. Přimhouřil jsem oko, nevěřícně se na vlka podíval a zeptal se: „Copak ty nemáš rád, když ti jiní skáčou do ksichtu? Jak to můžeš nemít rád?“ Vychutnával jsem si sarkasmus. Byl to jediný způsob, jak jsem projevoval řádně emoce a rozmluvil se. Překvapení jsou nechutná. Tahle troska se mi začíná líbit. Mohli jsme si udělat klub zoufalých.
Nevěřícně jsem dotáhl hlavu dál a zeptal se: „Jakože jsem tlustej?“ Jak mohl říct, že jsem někdo, kdo očividně neběhá moc rychle? To určitě, máničko, odsekl jsem si.

„Peklo druhé podlaží,“ odpověděl jsem pohotově, jako kdybych měl už všechno kompletně rozplánované v hlavě a snad v tom pekle i nějakou dobu přežíval. „Kůži tam máš naruby a všude protéká slaná voda z moře,“ dodal jsem následně. Netušil jsem, co tím peklem přesně myslel, ale tak nějak jsem usoudil, že to nebude zrovna příjemné a krásné místo, takže jsem ho tak ani nepředstavoval. Měl by mi lichotit, když mě považuje za někoho, kdo do toho patří? zajímalo mě. Na jednu stranu ne. Na druhou určitě. Hádal jsem však, že to on sám myslel jako urážku, protože proč by měl k cizinci mínit jakoukoli lichotku.
Překvapeně jsem povytáhl obočí, když tóninou zcela otočil a místo sebelítosti se pustil do lehkých urážek. Jako každá za poslední dobu, i tahle byla míněna k mému oku, protože má srst už nikoho nezajímala. V těhle ohledech jsem byl už kompletně nezajímavý. Škoda, pomyslel jsem si posmutněle. Byla to jediná věc, která mě odlišovala od ostatních. Zaujalo mě však jedno jméno, které pronesl. „Styx?“ To jméno jsem už slyšel, dokonce jsem měl tu čest té vlčici nahazovat rameno poté, co byla někým zřízená. Toho druhýho jsem ale neznal, těžko říct.
„Tak vidíš. Můžeš mít na každý den jinou. Ale zkus se nemnožit,“ požádal jsem ho. Svět byl už plnej tragédů a tenhle vlk vypadal na takového, kterému se smůla solidně lepila na paty. Svět by se zhroutil, kdyby po něm mělo chodit několik desítek jeho potomků.
„Měl jsem v plánu drtit ostatní svou nepříjemnou přítomností... při své půlnoční procházce... Při které počítám, že mi někdo rozseká tlamu za to, že jim skáču před tlamu.“ Neměl jsem žádný pitomý plán. Prostě jsem existoval a to mi stačilo. Můj plán bylo neplánovat. „Umim sakra rychle běhat,“ odsekl jsem lehce na jeho poslední otázku. Těžko na vysvětlení. Prostě jsem se pokoušel něco představit a pak bum, byl jsem tam.

Přemýšlel jsem, jaká je pravděpodobnost, že narazím do někoho, kdo je těsně před nervovým zhroucením a balancuje na hraně toho, kdy se dá považovat ještě za příčetného. Nechápal jsem, čím si tenhle vlk procházel a snad jsem ani nechtěl, i když jsem byl sakra moc zvědavý, co se mu stalo tak děsnýho, že se choval takhle. „Hodinu po poledni tam máme tichou hodinku. Všichni mlčí a nevydají ani hlásku. Kdo promluví, toho sežereme,“ pronesl jsem klidně, jako bych si snad byl zcela jistý tím, že takhle to přesně chodí a sám jsem to už několikrát zažil.
Dlouze jsem vydechl, když si vlk sedl na zem se slovy, že je na nervy, nepovídej, mlaskl jsem si v hlavě. Nebylo přeci vůbec poznat, že by byl nějak nervní nebo nevyrovnaný! Docela mě zajímalo, jestli z toho vlka ještě něco vyleze, protože jsem furt nechápal, proč se všichni nechají tak moc vším unášet, když stačilo mít všechno jednoduše volný a život mohl být mnohonásobně jednodušší. Nebo aspoň mohli předstírat, že je. Jako jsem to dělal já.
Nechtělo se mi věřit, že se rozpovídal před někým, u něhož neznal ani jméno, ale ocenil jsem to. Začalo mě bavit poslouchat cizí problémy, protože jsem si uvědomoval, že mám dobrej život, jak se všem vyhýbám a nepouštím si je k tělu. Ten tmavě hnědý vypadal, že má dost akční život podle toho, co se mu dělo a jak moc v háji ze všeho byl. „Si řekni Životu, ať tě překreslí na bílo,“ navrhl jsem jako možný řešení jeho problému. Smrad si sice nezmění, ale aspoň vzhledem zmate nepřítele. Přišlo mi, že nejvíce ale toho vlka deptá vlčice. Slaboch. „Jdi se vyspat,“ navrhl jsem už klidněji bez nějakého přidaného sarkasmu. „Dnešek bude minulostí a na historii nikomu nezáleží.“

Byl jsem vděčný za to, že se tentokrát můj žaludek rozhodl zůstat na svém místě a nedostal se na boží světlo přímo na vlkova záda. Protože tohle jsem mohl udělat už jenom jednou v životě vzhledem k tomu, že jsem celkem měl jenom dvě oči o který jsem mohl přijít. A nějak jsem plánoval ponechat si alespoň to jedno, když mi více dovoleno nebylo.
Každopádně mé přepadení nezůstalo bez reakce. A tahle reakce byla hlasitá. Chápal jsem ho, stát se to mě, asi bych trochu zařval a neukázal se v tom nejlepším možném světle. Oklepal jsem se, z toho... skoku jsem měl trochu pocuchanou srst a potřeboval jsem se opět zorientovat, abych věděl, kam se vydat dál. Zajímalo mě, jak daleko bych teoreticky tímhle způsobem mohl cestovat. V uvozovkách. Minimálně se to dalo využít při přecházení řek a podobných potíží. Suchou nohou přes řeku? Ano, prosím. To byl sen. Chtěl jsem se už před ním obhájit, že jsem neplánoval zrovna skočit jemu do úsměvu, protože jsem o to nestál, ale než jsem stihl otevřít tlamu, vlk na mě vychrlil kecy o tom, že ho mám odvést někam do pekel nebo do jiných míst, protože jsem určitě nějakej bubák. Neřekl jsem náhodou někomu podobný kec? napadlo mě krátce. Určitě jsem něco takového řekl, ale nepamatoval jsem si komu. „Líbit? S timhle ječákem?“ zeptal jsem se nevěřícně a přeměřil si ho od hlavy k tlapám. „Trochu zpomal, uklidni se, rozval kulky a řekni Luciferovi, proč se chováš tak hystericky,“ dodal jsem. Nemohl jsem hnedka odejít, trochu jsem se motal, potřeboval jsem se nadechnout. A docela jsem oceňoval, že jsem po dlouhý době nevrazil do vlčice.

//Křišťálový lesík

Přišlo mi rázem divné, že nemám kam jít. Neměl jsem žádný směr, cíl, nikdo po mně nic nechtěl, nebyl jsem odsouzen na to, abych někoho hledal nebo zachraňoval. Prostě chvíle božského klidu, který jsem si nedokázal vychutnat, protože mi přišlo, že se nudím. Vydal jsem se z lesíka náhodným směrem a nepočítal jsem s tím, že nějak cíleně dojdu. Na chvíli mě napadlo, že budu ještě chvíli škemrat u Života, aby mi třeba vrátil oko, když očividně nijak nezměnil to, že jsem furt z části zelený. I když i posledně mu to trvalo, uvědomil jsem si, zavrtěl nad tím hlavou a šel po té nekonečné louce dál.
Mohl jsem opět zkoušet magie. Jenom tak si nějakou prozkoušet, zjistit, jak to funguje a tak. Třeba tu, která se mi posledně nepovedla. Protože jsem neschopný, poznamenal jsem si, na krátko se zastavil a rozhlédl okolo. Možná jsem byl neschopný, ale v té chvíli nemohl nikdo vidět, jak moc neschopný sem. Věděl jsem však, že tentokrát se musím soustředit na to, abych se neroztříštil na více částí, protože to bylo taky řádně nepříjemné.
Myslet na to, kam chci, ale dodat, že tam chci být v jednom, urovnal jsem si v hlavě myšlenky na to, jak bych se měl přemístit a začal se soustředit. Chtěl jsem jenom posunout svůj zadek na té stejné louce, aby to nebyla taková dálka, nic víc. Zavřel jsem oči, představoval si tu louku okolo sebe, ale vzdálenější místo, které jsem měl v paměti. Uslyšel jsem prásknutí a pohnul se mi žaludek, stejně jako posledně a následně i stejná rána přišla znova a můj žaludek se ustálil. Nejistě jsem přešlápl, dopadl jsem vcelku šikmo, ale vyrovnal jsem rovnováhu a ani jsem tentokrát nezvracel. Nejistě jsem zamrkal okolo sebe. Furt jsem byl na stejném místě, ale... Ale zíral jsem přímo do očí nějakému vlkovi, který tupě seděl na místě. „Mě si... nevšímej,“ zamumlal jsem do toho s lehkým odvrácením hlavy. Magie vyšla, ale... umístění haprovalo.

Dokázal jsem ještě okrajově vnímat to, co Cynthia říká, ale už jsem na to nedokázal reagovat. Byl jsem unavený, potřeboval jsem se pořádně prospat od té chvíle, co jsem přišel o oko a tohle byla konečně dobrá příležitost. Sice okolí značilo, že ybch neměl spát, protože se zase něco dělo, ale už jsem nebyl schopný cokoli vnímat a ztracené vlče nebylo mojí starostí. Já chtěl pouze spát a... nic neřešit.
A také jsem spal a byl to božský spánek, který trval pekelně dlouho. Probudil jsem se uprostřed noci, po Cynthie ani památky a tělo jsem měl celé rozbolavělé. Pomalu jsem vstal, zkontroloval si v sedě ránu na svém rameni, která se začala zacelovat a... smířil se s tím, že budu mít další jizvu. Zoufale jsem si nad tim povzdechl. Nechtěl jsem mít jizvy a hle... můj ksicht mohl vyprávět eposy o jizvách a zraněních.
Došel jsem na kraj lesa, abych se napil z řeky. Připadalo mi, že se už její tok uklidňuje, ale pořád to dle mého nebylo něco, co by někdo mohl přežít. Teď to bylo už nemožné. Vlče se buď zachránilo nebo bylo mrtvé. Nic jiného nebylo možné. Třeba ji našla. V jakémkoli stavu, pomyslel jsem si krátce, než jsem se vydal směrem pryč z lesíka. Někam. Kamkoli. Nepřemýšlel jsem nad tím.

//Náhorní plošina

Ležal som na zemi ďaleko od ostatných. Nechcelo sa mi byť v ich blízkosti, pretože Deliven opäť využil toho, že je silnejší a ukázal mi, že já som ten slabý a neviem ako sa prať. Nemohol som za to, že je silnejší, Laura zase bola rychlejšia ako on a co? A také je rychlejšia ako já, dodal som si ticho pre seba. Matka bola už nějakú dobu preč a nevracala sa. Slunce zapadalo a mal som vcelku hlad. Kedy som posledne jedol? pýtal som sa sebe samotného, ale nemohol som najsť odpoveď. Pýtal som sa matky, estli by ma naučila loviť, ale neodpovedala mi. Vždy se len tak pozreala a potom odišla preč s tichými slovami, ktorým som nerozumel.
Keď bolo slunce už preč a ochladilo sa, počul som zvuky krokov. Posadil som sa, poobzeral sa okolo seba a spatril som vlčicu. Nebola však hnedá, to nie je matka, zamračil som sa. Hned som si však uvedomil, že to môže (//ha!) byť len jeden jediný vlk. Srdce sa mi rozbúchalo oveľa silnejšie ako normálne, keď som ju zbadal. V papuli mala mäsa, ale nejako som nemyslel na jedlo. Unesä. Chvostom som niekolkokrát udrel o kameň a sledoval ju, ako ide bližšie. „Ahoj, Meinere,“ pronesla s úsmevom, keď položila mäso na zem a posadila sa, „kde sú ostatní?“
Poobzeral som sa okolo seba, ale nikoho som nevidel. Deliven s Laurou museli isť preč k potoku alebo do nory. „Neviem,“ odpovedal som posmutnelo. Zoskočil som z kameňa na zem, aby som sa dostal k mäsu, ktoré priniesla. Bol som hladný a nechcelo sa mi čakať na ostatných.
„Čo to máš na chrbte?“ zajímala sa. Nevidel som si na ne, ale vedel som, že na nich mám bahno od toho, ako ma Deliven zvalil.
„Pobil som sa s Delivenom,“ zamručal som. Nechcelo sa mi povedať, že som prehral, tak som radšej mlčal. Počul som, ako Unesä povedá ať idem bližšie k nej. Urobi som tak, neisto sa posadil a díval sa na jej laby, keď som zacítil, ako ma chytá za krk a berie eště bližšie. Ztuhol som, nebol si istý tim, čo chce robit, ale potom som zacítil, že mi iba čistí špiu z chrbta. Položil som si hlavu na jej labu a zavrel oči. Bol som unavený a v priítomnosti tej vlčice sa mi chcelo spať, pretože som sa cítil v bezpečí. Bola ako matka, ale lepšie, a táto sa navyše o mňa zaujímá. A hlavne - mal som ju o mnoho radšej ako matku.

//fuck you

Přemýšlel jsem nad tím, jakou smůlu by muselo jedno vlče mít v tak krátkém čase, že se nejenom dostane do řeky, když očividně má z vody strach a nemusí plavat a nějakým způsobem tuhle smůlu přežije, aby nakonec narazila na medvěda, za kterým by se dobrovolně vydala, aby se ho zeptala na cestu a konec. Není to nakonec tolik o smůle. Je to smůla smíchaná se špatným rozhodnutím, zamyslel jsem se. Každopádně existovalo v té chvíli pár možností – vlče leží někde mrtvé na břehu řeky nebo v moři, něco ho sežralo, což bylo docela složité, když existovali tací, co klidně žrali vlčata. A to třetí, nejméně pravděpodobné, někde se živé motalo v kruzích a hledalo, jak se dostane domů.
Cynthia se položila na zem, čímž dala tak nějak najevo, že v blízké době nikam nepůjde. Po té procházce jsem se tomu nedivil, i když jsem z toho byl trochu zmatený. Čekal jsem, že bude hledat do chvíle, než jí upadnou nohy nebo najde tělo, alespoň se mi to tak zdálo ze začátku. Ale teď se klidně položila a pro chvíli neřešila, co se okolo ní děje. Však jí stejně nemá nikdo co za to udělat, uvědomil jsem si. Želvák možná neměl smysl pro humor, ale určitě se neuměl taky zlobit. A jelikož vlče nikoho jiného nemělo, nikomu chybět nebude.
Sám jsem byl unavený a neměl jsem kam dál jít. V hlavě jsem si pouze představoval místa s červeným křížkem, kam nepůjdu, pokud k tomu nebudu násilím donucen, ale k žádnému místu jsem nesměřoval. Jeden se ani nemohl fláknout na kameny a spát, protože všechny kameny byly mokré a slunce nehřálo. „Kousek proti proudu je ještě jedna smečka, vlastně spolu sousedí. Tak to zkus potom ještě tam.“ O jiných místech jsem už nevěděl.
Chtělo se mu neskutečně moc spát a odpočinout si, ale to bych si nejdřív musel najít nějaký vlastní místo, protože co vyznívalo ze slov Cynthie – měl jsem být na odchodu. To tak, okem jsem opsal půlkruh, což už nemělo takový efekt jako s dvěma očima. Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych našel nějaké místo, kde nebyla země tolik propadlá a plná děr, tam jsem se položil. „Jo... Jo,“ přitakal jsem na její kostrbatý dík, který jsem stejně od nikoho nepřijímal. „Jestli ti nebudu vadit, že budu smrdět v okolí, na chvíli si lehnu. Bolí mě hlava,“ pronesl jsem mumlavě. Prakticky mě bolela už nonstop, ale občas to bylo horší. Položil jsem si hlavu na tlapy, okem mžoural po okolí a... nějak se mi povedlo mít hlavu prázdnou.

„Třeba je to tam naopak zatopilo,“ pronesl jsem zamyšleně. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale nebylo by úplně zlé. K čemu vůbec na tomhle světě byli medvědi? Žrát jsme je nemohli, světu prospěšní taky nebyli, nebylo by jich škoda. Ale s touhle logikou nebyla potřebná většina zvěrstva... A nejspíše ani my. Jaký by asi byl svět, kdyby prostě nikdo nebyl? zamyslel jsem se. Ale nedokázal jsem si nějak pořádně představit, protože tolik klidu si nikdo snad ani nezasloužil. „Jestli má trochu selskýho rozumu, vyhnula by se jim obloukem,“ dodal jsem k její poznámce. To vlče jsem neznal, takže těžko říct, ale dobře jsem věděl, že ne všechna vlčata taková byla. Protože třeba ten zpropadenej Taenaran si myslel, že by proti medvědům vyzrál, když měl problém dohnat i můj vlastní krok.
Počasí se oproti předchozímu sni kompletně obrátilo. Štvalo mě to, ale zase jsem doufal, že to už tak zůstane a trochu mi proschne kožich. Cynthia při svém hledání očividně nic nenašla a vrátila se ke mně, kde se také posadila, aby si trochu oddechla. Vypadalo to, že už docela ztrácí naději a bylo to... pochopitelné. Ne každý vlče se dožije dospělosti, pomyslel jsem si. Bylo to běžné, pár jich zkrátka zemřelo. Buď po narození, než otevřela oči, případně později, ale bylo to... normální. Což stejně Cynthia nechtěla slyšet.
Po chvíli si lehla na zem. Sledoval jsem ji a čekal, jestli řekne nahlas něco o tom, že s hledáním končí a přizná to, že o Sheyu přišla. Chvíli to bude bolet, ale pak to přejde a život půjde dál. Chtěla se však ještě vydat po těch smečkách a zeptat se vlků. „Šla by vůbec za cizími?“ napadlo mě. Ne každý by to udělal. Já bych se jim vyhnul, kdybych byl na jejím místě. Otázkou, jestli by mi to v jejím věku nedovolila hrdost, kterou jsem tehdy měl, nebo strach z neznámého. „Nejsem ti nic platnej,“ zamumlal jsem, „nedaleko odtud je ale jedna smečka. Vlastně jenom přes řeku. Pokud se tam budeš ptát, vyhni se takový divný bílohnědý vlčici se zelenym blivajzem na noze. Ta tě pošle akorát do háje,“ poradil jsem.

//Medvědí řeka

Počasí bylo nakonec docela pěkné, pokud by se mělo porovnat s předchozími dny, ale to bylo jednomu k ničemu, když zrovna zalezl do lesíka, který byl kompletně zabahněný, tlamy se bořily do jamek plný bahna nebo vody. Nic příjemného. A ještě se Cynthia rozmluvila o tom, že tady potkala šakala, který nebyl zrovna přátelského původu. Nebyla si úplně jistá tim, jestli tam sice nebyl zcela náhodou, ale co na tom záleželo, jestli se tam dostal jednou, mohl se tam dostat i vícekrát. „Medvědi jsou až více na jihu,“ dodal jsem, i když bylo nemožný v tomhle směru nějak uchlácholit, protože je jedno, jak moc na jihu ten medvěd může být, když zároveň vlče může být zcela kdekoli a zrovna třeba na tom jihu, kde mu nikdo nepomůže. „A možná ještě spí,“ dodal jsem. Z týhle zimy museli být pořádně zblbnutí, jako ostatně všichni. Normálně by mělo být už docela teplo a teprve před pár dny roztál sníh.
Na krátko jsem se zastavil v lesíku. Vadilo mi, jak se mi propadají nohy, protože ramenu se furt nelíbila ta námaha a přehnaný pohyb. Taky jsem už netušil, kam dále jít. Jestli se z řeky nedostala na tomhle místě, nemohla se z ní dostat už nikdy. Na chvíli jsem se posadil, potřeboval jsem si oddechnout. Cynthia mou poznámku o smečkách nepřešla bez otázky, která musela z mého prohlášení být zřejmá, ale stejně jsem k tomu něco dodal. „Nejsem zrovna jejich fanoušek.“ A smečky nebyly zrovna nadšené z mojí přítomnosti. Ale ani ona nebyla nadšená, že by se měla do smeček dostat, i když očividně do nějaké musela patřit.
Zhluboka jsem se nadechl, rozhlédl se okolo sebe, ale slyšel jsem akorát šumění řeky a nic víc. „Cítíš ji někde?“ zeptal jsem se tiše. I když mi bylo jasný, že ne.