Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Také na Makadiho prosím o libovolné kameny a děkuji za akci ^^

- Přidáno

Byl jsem si zcela jistý tím, že nejsem na světě zrovna vítaným hostem a pro většinu zdejších jsem spíše přítěží než nějakým potěšením. Minimálně od chvíle, co mě alespoň trochu mohli poznat, což tady Styx bohužel mohla. A dokonce se mnou strávila i večer, což už bylo sakra podivuhodné a překvapivé. Jenže jako každého parazita, i mě bylo těžké se zbavit, jelikož jsem přežil dost věcí, byl jsem odolný, vytrvalý, pil jsem krev a hlavně jsem byl vždycky všude. A s tim podivnym hopsání po okolí jsem na všech místech mohl být i rychleji! Připočítejme prokletí v rozdvojení a dokonce na dvou místech na jednou.
Krátce jsem vydechl, když se snažila napodobit vzhled ježka, protože byla podobně naježená a blíž jsem už nešel. Spíš jsem udělal i jeden dva kroky trochu dozadu, jako bych si snad uvědomil, že jsem přeci jenom docela blízko. Jenže ono se všechno těžce odhadovalo, když máte jedno oko, který sice vidí, ale periferní vidění a nějaké odhadování vzdálenosti bylo už kompletně v trapu a nemožný. Chvíli jsem přemítal, zda jsem přeci jenom narazil na někoho, s kým jsem už tu čest měl, protože většina reakcí byla alespoň... hlasitě znechucená. Ale ona se jenom ježila a tiše vztekala. A to jsem kromě svojí existence ještě nic nestačil udělat. „Tak než půjdu obtěžovat o les vedle, kdo ti zřídil ten ksicht?“ houkl jsem. Tak bych nechtěl trávit čas sám se sebou. Ale byl jsem zvědavý. Poslední dobou to byl jeden zřízenej vedle druhýho.

Počasí bylo tak akorát dělané na to, abych se prospal v kompletním klidu někde, kde nebylo moc dalších vlků. Po celé té estrádě, která započala v zimě, přes super žůžo dobrodrůžo s tlustým vlčetem až po obrovskou pátrací akci, ze který mě akorát tak bolely všechny končetiny, jsem chtěl už jenom chvíli prostě ležet, nad ničim nepřemýšlet, ničemu se nevěnovat a být prostě tím, kým jsem byl celý ty dlouhý léto. Kompletní nickou, nezajímavý pro svět a zároveň zcela světem nezaujatým.
Možná jsem usnul, ale spíše mi připadalo, že jsem jenom ležel se zavřenýma očima, měl otupěné reakce, ale nespal jsem tak, abych si mohl odpočinout. Jenom jsem měl jakýsi stav nečinnosti a okolí jsem možná dával najevo, že spím, i když jsem prostě ležel s prázdnou hlavou někde uprostřed louky. Občas se mi do hlavy nějaká myšlenka přeci jenom vetřela. Třeba to, že Život si zase dával s věcmi načas. Jakou práci mohlo dát setřít trochu zeleně? Oko mi taky vrátit nechtěl, šmejd. Z vrchu na mě kašlal. Prostě nejsem jeho favorit, protáhl jsem si s tou myšlenkou končetiny, chtěl jsem se převalit na druhou stranu, ale připadalo mi, že přes trávu slyším nějaké zvuky, které značily nějakou akci. Unaveně jsem rozlepil jedno oko, lehce zvedl hlavu, ale přes trávu jsem toho moc neviděl. Cítil jsem však lehký závan krve, který však nepatřil žádnému kolegu vlkovi. Kdyby ano, budu dělat, že neexistuju, řekl jsem si pro sebe. Hrdinských činů jsem měl už po krk. Položil jsem hlavu zpátky na zem, ale pak se ke mně dostal zápach vnitřností. Nesnášel jsem ten smrad. Nesnášel jsem veškerý maso zvířat, co chodilo po zemi a neplavalo. Který prase, zasyčel jsem si, vylezl na nohy a sondoval přes louku, abych věděl, kdo musí ničit okolí timhle smradem. I přes počáteční odpor jsem se znova nadechl a zjišťoval, jestli to prase znám, i když mi tam vadil ten závan vnitřností. Ale heleme se. Zvláštní vlčice se zvláštnim chováním. A očividně jí už nebolela noha, že si dokázala ulovit pro sebe. Furt prase.
Oklepal jsem se. Srst jsem měl přeleženou hlavně z bílé strany na které jsem většinou lehával. Jednou jsem zívl, pomalu jsem se vydal po pachu vnitřností. „Jaká velká holka, že stáhne sama srnku,“ zahlásil jsem. Ale ne moc nahlas. To nebyla moje parketa.

//Ageron přes Armanské hory

Okolím se nesla menší rána, než se tam objevilo i moje půlené tělo. Oklepal jsem se. Měl jsem čtyři nohy, dvě barvy, jedno oko a nulovou náladu na všechno okolo. Dlouze jsem si vydechl, hlava se mi trochu točila, ale pozitivní bylo, že se mi nechtělo zvracet a ani jsem nikomu neskočil do rány jako v předchozích příležitostech. Ten hnědej mamlas mluvil o Morfeusovi, pomyslel jsem si krátce. A směřoval k jihu. Chvíli jsem nad tim přemítal, ale jih byl daleko a mně se tam dvakrát moc nechtělo táhnout na jeden zátah, když jsem ani netušil, jestli šel správnym směrem nebo ne. No co, protočil jsem nad celým tím nápadem lehce oko a vydal se po louce trochu dál.
Snad poprvé za celý život se mi zamlouvalo, že bylo jaro a teplo. Z té zimy se mi chtělo chcípnout, nějak se mi ani nechtělo snažit přežívat. Prostě jsem... čekal, jak to dopadne. A nějak jsem bohužel přežil. Další rok, kdy musim najít plán na každý jednotlivý den. Co s tim mám dělat? Potřeboval jsem alespoň nějaký malý plán, jak se zabavit, ale... já moc na zábavu nebyl a nechtělo se mi moc nad věcmi přemítat.
Z hrdla mi vyšlo dlouhé a znuděné zamručení, následně se mé tělo pomalu svezlo k zemi, převalil jsem se na jeden bok a zavřel oko. Když není co dělat, je čas ležet.

//Ragar

krátké pomyšlení na to, jak úžasným hrdinou jsem, že jsem dovedl nebohé ztracené vlče až dalek na sever domů, ze mě vyprchala rychleji, než jsem vůbec odešel z toho jejich lesa dostatečně daleko, aby mi čenich nedráždil nepříjemný pach smečky, ze kterého jsem vždycky měl neskutečnou bolest v podbřišku. Byl to takový kompletní odpor k tomu všemu, co se těch smeček týkalo, až mi přišlo, že to je spíše všechno v mojí hlavě a dávám tomu všemu akorát větší váhu, abych si přišel alespoň trochu zajímavý a nenudil se. Je to pravda, zašklebil jsem se.
Pokračoval jsem přes les nedaleko Smrti. Jenom z pomyšlení na tu vyhublou ohyzdu se mi dělalo zase blivno. Šel jsem proto raději směrem co nejdále od ní, i když jsem netušil, co budu hledat zrovna tam, ale na tom mi nesešlo. Jenom zase budu muset jít přes ty pitomý hory, odsekl jsem si naštvaně. Nechtělo se mi do toho. Tak proč bych tamtudy měl jít? Však... už relativně vim, co mám dělat, napadlo mě. Rozhlédl jsem se okolo sebe, ujišťoval jsem se, zda budu mít nějakého čumila, který by se zajímal o to, co budu dělat, ale doufal jsem, že to bude tentokrát bez nějakého obecenstva.
Udělal jsem ještě pár kroků, zhluboka jsem se nadechl, v hlavě si vybavil, jak vypadá ta louka za těmi horami, které se formovaly přede mnou a skočil jsem. Jestli se to tak dalo nazvat. V okolí se ozvala pouze menší rána a nic víc.

//Ostružinová louka přes hory

Věřil jsem Smrti asi stejně jako všem ostatním, tedy zcela nulově. Ale představa, že by u ní někdo prohodil moje jméno s tím, že má pro mě potom něco udělat, asi bych k ní už nikdy nešel a v případě umírání bych se asi slušně sebral a pokoušel se neumírat, protože bych se odmítl Smrti potom postavit.
Sheya z faktu, že by Cynthia měla jít za Smrtí, taky nebyla nadšená, ale to já se měl stresovat tim, že pak budu nežádoucí číslo jedna. Což jsem už možná pro některé byl, těžko říct. Možná bych měl už vypadnout, napadlo mě rázem. Očekával jsem, že se taky někde začne každou chvíli plácat Želvák s jeho rádoby drsňáckým postojem a připomene mi, jak moc velkým sucharem vlastně je. Smutný.
Sheya měla potřebu rozšířit fakt, že jsem vlk, co žere pouze ryby, ale furt to vypadalo, že nemá ponětí, co je to vlastně za zvíře a já už neměl sílu to vysvětlovat. Bylo to na Cynthie, která si musela projít prakticky stejným vysvětlením a hlavně odmítla jakékoli přiblížení k vodě, protože by ji to mohlo dostat úplně do stejné situace jako před pár dny. Zhluboka jsem se nadechl. Nelíbilo se mi tam nahoře a už jsem chtěl jít. „Když se ještě někdy uvidíme,“ zamumlal jsem směrem k Cynthie, zatímco se můj zadek zvedal ze země a vlče se rozkecalo o tom, kde bylo a co se dělo. A samozřejmě, nutné zmínění o mé magii. „Jo, jsem magický přeborník,“ pronesl jsem s mlasknutím a dlouze vydechl. „A taky jsem už na cestě,“ dodal jsem.
Kdybych byl někde za hranicemi, asi bych okamžitě hodil svoje tělo o zem a chvíli po týhle nechutný procházce nabral energie, ale to teď moc nešlo a oxidovat jsem v další smečce odmítal. „Hlídej si vlče, neskákej do vody, mějte se,“ prohodil jsem mumlavě tři věty, přičemž každá z nich patřila k jedné nebo oběma.
Vyrazil jsem rovnou směrem k jihu, sever nebyl zrovna mým oblíbeným místem.

//Ageron

Nějak jsem očekával, že dostánu seřváno za to, že jsem nedával dostatečné pauzy, ohrozil jsem zdravý vývoj vlčete, nebral jsem ohledy na jeho potřeby a další blbosti. Ale to bych možná schytal od jiného typu vlčice, tedy od takové, která se chová jako protivná slepice. Cynthia to spíše stočila k Sheye, že si nemá stěžovat – ale řekla to trochu mírněji a trochu to obrátila. Nic jsem na to neříkal, už byla tady, mohla si lehnout a do dospělosti se nepohnout, třeba to bude i bezpečnější. Určitě jo, vzhledem k tomu, co všechno se stalo. Bylo také proneseno, že mi má poděkovat, což jsem ostatně očekával, i když dík pro mě byl zcela ničím. Jenom jsem to rád poslouchal.
Jenže vlče mlčelo. Lehce jsem se zamračil, poznamenal si to sám pro sebe pro případnou interakci v budoucnosti a momentálně to přešel.
Cynthia se ze mě snažila dostat, co chci. Jenže když chcete všechno, ale nevíte, co to všechno je, máte docela problém ze sebe něco vysoukat jenom tak na místě. Očekával jsem, že prostě něco udělá, začne mi líbat nohy, uctívat mě, cokoli.„U Smrti se o mě radši nezmiňuj,“ zamumlal jsem s lehkým úšklebkem. Smrt mě určitě neměla moc v lásce. Ale koho by taky měla? Do toho všeho zase skočila Sheya, která se chytila faktu o rybách. Hodil jsem na ni jeden krátký nechápavý pohled, protože to byla kompletně zbytečný říkat nahlas. Když tady nemají sakra ani řeky a nebyl nikdo, kdo by chytal ryby líp jak já. Než oni chytnou jednu, já jich budu mít deset. Vrátil jsem zrak k Cynthie, tam jsem mohl mít rozumnější rozhovor, „prostě si pamatuj, že mi něco dlužíš,“ odpověděl jsem na její otázku, chvíli mlčel a dodal: „Nebo spíš ona.“ A poukázal přitom čumákem k vlčeti.
Měl jsem práci odvedenou, úspěšně jsem dovedl další vlče domů, mohl jsem si jít po svých a hledat nějaké další v nesnázích. Rozhlížel jsem se přitom okolo sebe, hledal jsem nějaký záchytný bod, kam se dál vydat, ale projelo mnou mrazení, když se mě něco dotklo. Z hrdla mi vyšlo něco jako zhnusení a překvapení zároveň. Sklopil jsem hlavu a hleděl na to vlče, který se mě dotýkalo, nah. Nahlas jsem nic neříkal, jenom jsem něco zamručel.

Mnohokrát v životě se mi nestalo, že bych už nevěděl, jak zareagovat. Většinou jsem věděl přesně, co bych měl říct, případně jsem dostatečně rychle vymyslel, co bych měl říct, abych nebyl za hlupáka. Ale teď jsem už skutečně netušil, jak bych měl odpovědět na to, jak je možné, že ryby mohou dýchat ve vodě a není jim tam zima. Prčo ptáci mohli lítat a my ne? Proč jelen nežral maso? Protože se jednalo o jiný druhy, měli jsem to jinak, chovali jsme se tak, jak nám náleželo. My neuměli dýchat ve vodě, ryby zase ne na souši. Myslim. Zhluboka jsem se nadechl, upřel oko na to hnědobílý vlče a naznačoval tim, jestli si ze mě dělá srandu nebo... nebo je prostě hloupý. „Zeptej se na to Cynthie, až ji uvidíš,“ odsekl jsem nakonec, když jsem nevymyslel nic geniálního, co bych na to mohl odpovědět. Tak proč problémy nehodit ve výsledku na jiné.
Kdybych byl ve vyspělejší společnosti, nejspíš by můj tupý vtip byl snad i pár těmi, kteří mají stejně hloupý humor, oceněn, ale tady přišlo další nepochopení, které jsem nehodlal vysvětlovat, protože bych tim zašel do složitých témat a očividně jsem nebyl ani schopen vysvětlit, co to je ryba, takže by to bylo sakra moc těžké a z hor bych se pekelně dlouho nedostal, jelikož by to vysvětlení zabralo... její mládí a moje stáří. „Nech to bejt,“ zakroutil jsem nad tím hlavou, dlouze vydechl a už jenom vyčkával, kdy si to vlče někdo vyzvedne.
Netrvalo to moc dlouho. To nic moc vytí vlčete přeci jenom někoho zavolalo a kupodivu to byla i ta, která vlče tak nějak i ztratila. No aspoň bude lehčí si říct o odměnu, pomyslel jsem si, když se rozpoutalo dojemné shledání, které na můj vkus bylo až moc přeslazené. Být na jejím místě, první slova bych směřoval k tomu, proč do háje lezla k vodě, když se jí bojí a neumí plavat. Natočil jsem hlavu do strany, díval jsem se po okolí, protože tohle nebylo nic pro mě a vrátil k nim zrak až ve chvíli, kdy vlče řeklo špatně moje jméno a ještě si stěžovalo na to, že jsem ji vedl zpátky, protože někoho pálí nožičky. Tvůj problém, že seš skrček. Chtěl jsem říct, ale nakonec se to ozvalo jenom v mé hlavě a nikam jinam to nešlo. Cynthia však už říkala něco lepšího, co jsem očekával. Otevřel jsem tlamu, chtěl jsem si o něco říct, ale... Já nic nechci. Nebo? O co si mám říct? přemítal jsem. Odmítal jsem odejít s prázdnou.

Posadil jsem se na hranicích lesa na zem. Už jsem byl taky docela unavený, protože jsem nikdy nebyl fanoušek hor a cesta sem nepatřila zrovna mezi moje nejoblíbenější. Při každým kroku jsem se přemáhal, abych se nekřenil při pomyšlení, jakým sucharem byl zdejší Želvák. Bych se do tý jeho nesmyslný smečky přidal, kdyby měl smysl pro humor, odsekl jsem si, rozhlédl se okolo sebe, ohrnul nad vším čenich a dodal si pro sebe, no to určitě. Bych přimrzl k zemi a našli by mě za pět let v kusu lesu. Tohle byl špatnej vtip i na mě. Smečka byla fuj.
Nemohl jsem se nějak divit tomu, že můj popis ryb nezůstal bez poznámku, proč to teda žeru. Patřilo to k jedné nepochopitelné dospělácké věci, kterou ještě chápat nemohla – život nás nebaví a musíme dělat věci, které nemáme rádi, protože nemáme na výběr. Já neuměl lovit, musel jsem tedy žrát ryby. A to jsem byl dříve v lovu docela dobrej. Jako... přežili jsme, což je sakra dobrá statistika. Má hlava se s výrazem kompletního nepochopení stočila k vlčeti. Protože jsem myslel, že jsem špatně slyšel. Nebo neznala ryby. Nebo jsem idiot ve skutečnosti já a těm zvířatům se tak neříká? „Ryby... žijou ve vodě,“ řekl jsem až nevěřícně. Protože jsem tomu nemohl uvěřit. Vemte si to a pusťte mě pryč, zasténal jsem. Přišel jsem si jako idiot. A přitom byla idiotem ona.
Vyšel ze mě zoufalý povzdechl. Kdybych prošel celou tuhle zpropadenou zemi, měl bych nohy jako z kamene, jak to bylo okolo obrovský. A navíc to nemělo žádný podělaný hranice. „Ne.“ Více jsem k tomu neřekl. Nebylo co.
Sheya na povel zavyla, i když se o tom taky dalo docela polemizovat, ale nic jsem na to neříkal, protože jsem sám výt nechtěl. Stačilo jenom nehnutě sedět a čekat, v čemž jsem byl mistr, ale ona ne. Slyšel jsem, že se zvedá a přisunuje se, protože jsem už periferní vidění neměl a musel jsem tak stočit k tomu škvrněti hlavu, abych se pokusil pochopit, o co se vlastně pokouší. Vypadla z ní však otázka, která mě zarazila, protože... zněla divně. Sjel jsem ji pohledem, jako kdybych čekal, že si ze mě dělá srandu, ale nevypadalo to tak. Vypadla ze mě však slova jenom jako: „Jestli je tohle nabídka, tak ne.“ Byl jsem na ni přeci jenom trochu starý.

//Jezero Na'hi

Neměl jsem sebemenší chuť tomu vlčeti dávat seznam veškerých magií a mých schopností, které obsahovali spaní do pozdního odpoledne, chytání ryb závodně a sarkasmus na úrovni experta. Minimálně toho posledního si mohla už docela všimnout, i když jsem už nějak pojal podezření s tim, že nevyspělý maličký mozečky vlčat nebyly schopné pobrat složité umění sarkasmu, které jsem pěstoval a pečlivě rozšiřoval. „A to je přesně všechno, co umim,“ odpověděl jsem jí proto, ale pochyboval jsem, že pochopí, co jsem tím myslel, tedy nechci s tebou mluvit o tom, co sám ani přesně nevím. Nad mými schopnostmi visel jeden obrovský otazník a ostatně to dokazoval to, že jsem se chtěl přemístit a skončil jsem na dvě pitomý půlky.
Sheya využila možnosti napít se a určitě si užívala krátkou pauzu, kterou jsem jí tim umožnil, ale... furt jsem na ni nebral ohledy. Byla podobně velká jako Taenaran a kvůli tomu jsem dokonce i zpomali, ale zcela upřímně... V tomhle jsem docela měl problém s tím faktem, že na té nulové úrovni, kde jsem vlčata choval, ten drzej černobílej skrček se nenápadně posunul k jedničce, i když to byl sotva znatelný posun, který zapříčinilo to, že... byl samcem. Možná jsem si tak otevřeně neměl přiznávat svoje nadržování určitému pohlaví, ale mně to jedno tak moc deptalo a ublížilo mi, že jsem na to měl snad i právo.
Zajímala se však o ryby. Jako by bylo kompletně nepochopitelný, proč se jeden rozhodl žrát něco skoro bez chuti, slizkého, plného šupin a miniaturních kostí, které mi rozřezaly hrdlo už na maděru, že jsem sotva v něm něco cítil. „Jsou bez chuti, slizký, špatně se chytají a docela smrdí,“ odpověděl jsem popravdě. Co taky v tomhle ohledu kecat. „Tady nahoře je těžko chytíte,“ dodal jsem a zastavil se.
Cítil jsem už tu smečku a dál se mi nechtělo. Otočil jsem zrak k vlčeti, lehce se zamračil a poručil: „Sedni, zavyj a čekej.“ Jednoduché a prosté. Potřeboval jsem se přesvědčit o tom, že si ji někdo vyzvedne a já budu za hrdinu, které jim navrátilo ztraceného člena... Třeba za to něco dostanu.

//Úzká rokle

Nebyl jsem ten typ, který se chlubil tím, co jsem uměl, i když ten samotný výčet mých schopností nebyl zrovna nějak moc dlouhý. Držel jsem tyhle věci rád v tajnosti, už jenom z důvodu, že jsem byl tak často napadán, že jsem potřeboval nějakou výhodu oproti ostatním. „Nejsem zrovna... Moc toho prostě neumim,“ zakroutil jsem lehce hlavou. Jakmile jsem s ní totiž kroutil víc, tak nějak se mi začínala motat a rozbolela mě. A to jsem nechtěl.
Oceňoval jsem na tomhle vlčeti, že mluvilo podstatně méně než Taenaran, ze kterého jsem měl kompletní bolehlav od začátku, kdy jsem ho našel u řeky až po chvíli, kdy jsem ho vyklopil u lesa, kde jsem hádal, že koneckonců žije. Nebo jsem ho poslal do chřtánu třeba medvědům, napadlo mě. Moc jsem se nad tím však nezamýšlel... Nechtěl jsem mít černý svědomí. Když očividně moje svědomí bylo sakra bílé. Slyšel jsem za sebou sténání, protože terén nebyl dobrý a já chodil rychle, ale... nebral jsem ohledy. Navíc už jsme tam skoro byli, tak co na tom. Zastavil jsem se pouze na chvíli u toho příšerně studenýho jezírka, abych se napil. Měl jsem žízeň po té chůzi. Voda byla fakt neskutečně studená, ale dalo se to přežít. Žízeň byla horší. Chvíli jsem stál na místě, dal jsem vlčeti čas oddechnout si a zároveň i já jsem chvíli čekal, než odezní bolest v rameni. „Chodim sám na ryby,“ podal jsem další krátkou odpověď, která obsahovala úplně vše, co potřebovala.
Přišlo přesně to, co jsem čekal, že už nemůže. Ale bylo to už kousek. „Za chvíli tam budem. To už zvládneš,“ zamumlal jsem s otočením a dalšími kroky dál.

//Ragar

//Západní louky

Nechápavě jsem se zamračil při reakci na to, jakou magii jsem využil. Měl jsem zelené oči. Teda oko. Měl jsem zelené nohy a část ksichtu. Co jsem mohl ovládat? Život by si mohl... pospíšit, povzdechl jsem si. Ale tady si toho očividně taky nikdo nevšímal. Víc než její zaražení z magie mě však překvapila otázka, jestli dokážu udělat borůvky. K čemu by vlku byly borůvky? Chvíli jsem neodpovídal, zpomalil jsem, protože mě chytla bolest do ramene, ale po chvíli jsem svůj krok zase zrychlil do mého klasického kroku. „Asi jo,“ zamumlal jsem v odpověď. Nepokoušel jsem se o to, nechtělo se mi to ani zkoušet, ale zvládl jsem i horší věci, tak proč bych nedokázal nějaký pitomý modrý kuličky.
Musel jsem se začal dívat pod své nohy. Vybíral jsem cestu, kde byly kameny co nejvíce od sebe a nejdál od stráně, odkud bych buď musel sbírat sebe nebo někoho mnohonásobně menšího. Nechtělo se mi ani do jednoho. Za mnou se ozývala další a další otázka. Už jsem si na to nějak zvykl, když jsem tohle schytával už posledně. „Jednou jsem se tam někoho vedl a pak jsem si šel po svých. Nikdy jsem do ní nepatřil,“ upřesnil jsem, aby si o mně nemyslela... něco.
Mířil jsem dál na sever, cítil jsem, jak se mi na zádech ježí srst při poslední vzpomínce na to, co se stalo a hlavně kvůli tomu, že dobrovolně mířim do další smečky. Jsem ten nejhorší typ sebevraha, zavrčel jsem si pro sebe, zatímco se za mnou položilo hned několik otázek. Tentokrát se to týkalo jídla. A já byl nejvybíravější vlk, který existoval. „Nemám rád ani jedno,“ odpověděl jsem krátce, ale nedodával jsem nic o tom, z čeho se skládala moje strava. Na to se neptala.

//Jezero Na'hi

//Náhorní plošina přes Mahtaë

Cítil jsem, jak se mi zase v hlavě rozpoutává neskutečný bolehlav z toho, jak okolo mě ostatní mluvili. Stačilo málo, převážně hloupé otázky, na které jsem nebyl zvědavý a cítil jsem, jak se mi hlava nafukuje a mozek se snaží vymrštit uchem pryč, aby to nemusel vnímat. Nebo se snaží dostat ven, aby se mohla bílá ujmout slova, napadlo mě zároveň s tím, co mi Sheya položila za otázku. „Jo. Ale ji slyšim jenom já,“ vysvětlil jsem krátce. V podstatě jsem jí popisoval jakým způsobem fungují myšlenky, které taky musela mít. Pokud to není nějaká priorita.
Vzhledem k tomu, jak arogantní jsem byl vůči názorům jiným, nedal jsem vlčeti ani možnost si jakkoli stěžovat na způsob mého přenášení. Nebyl jsem samaritán, abych je nosil na zádech a nevěřil jsem jejich miniaturním nožkám a pochybné rovnováze, že se přes řeku dostanou sami. Nedovolil jsem to ani jednou Taenaranovi, odmítal jsem to dovolit někomu, kdo měl z vody hrůzu, jak mi bylo řečeno.
„To je magie země,“ opravil jsem ji, jakmile jsem ji pustil na druhém břehu ze své tlamy a šel dál směrem k severu, abych ji co nejrychleji odevzdal s vidinou... já nevim, třeba nějaké odměny? Nebo díku? Z tlamy mi vyšlo tiché zasténání, jakmile z ní vypadla otázka o tom, kde žiju. Nebavilo mě na tohle odpovídat, protože ani jednou nebylo žádným vlčetem můj styl života schvalován. Nebo spíš pochopen. Jak se ale rozmluvila, očividně už tuláka potkala a chápala, jak náš způsob života pracuje. „Jo... Každou noc pod jiným stromem. Jako ta Kao,“ odpověděl jsem krátce.
Moc dobře jsem věděl, kam mířím, nemusela mi to říkat. Kdybych to netušil, těžko bych ji někam vedl. „Vim. Už jsem s tou smečkou měl tu čest,“ přitakal jsem tiše. Snažil jsem se obejít jedny nechutný kopce, po kterých se mi nechtělo šplhat, takže jsem šel... trochu obklikou.

//Úzká rokle

Z pohledu vlčete musela být celá ta moje situace neskutečně moc složitá a nepochopitelná. V jedné chvíli jsem byl dvěma vlky, kteří spolu vůbec nevycházeli, zatímco v té druhé jsem nakráčel jako jeden, ale furt jsem vypadal, jako kdybych byl spojený ze dvou úplně rozdílných vlků. Vzhledem k tomu, že jsem celý ten svůj stav rozdvojení moc nechápal, bylo jasné, proč to nelezlo do hlavy vlčeti, které ještě nemohlo mít šanci poznat nějaké větší magie. Ukázalo na moje břicho, protože si snad myslela, že jsem ji sežral. Lehce jsem přimhouřil oči, ona to ve výsledku nebyla úplně špatná myšlenka. Jenom se mi nepozdávala celá ta věc s požíráním vlastního druhu, se kterým tu už jiní ani tolik problém neměli, protože zima dělá docela divy. „Spíš je v mojí hlavě,“ opravil jsem ji. V podstatě to nebylo špatně, celá ta podstata bílé části byla ta, že to bylo moje... vnitřní já. A moje vnitřní já bylo v mojí hlavě.
Očividně jsem narazil na dalšího chudáka, kterému budu rozšiřovat slovník o moje stupidní výrazy, ale zrovna hráblo bylo dobrým a podstatným slovem. „Že... nebude tušit, jak reagovat na to, co se stalo a bude z ní někdo jiný a divný.“ Pokusil jsem se to vysvětlit, ale nechápal jsem, jak přesně tohle popsat. Nebyl jsem na tohle stavěný.
Vyšel ze mě dlouhý povzdech. Přišlo přesně to, co jsem čekal – nedostane se přes řeku a bude potřebovat pomoc. Přehodím ji a nechám na pospat tomu, co chtěl sežrat Sionna. Sladké. A kompletně moje vina, procedil jsem si skrze zatnuté zuby a natočil hlavu k řece. „Pojď,“ pokynul jsem jí, zvedl svůj zadek ze země a udělal těch pár kroků k řece, kde jsem pomocí země nechal z hladiny vylézt dostatek kamenů, abych přes ně dokázal přelézt. Moc jsem se ostatních neptal na jejich názory a to, jestli souhlasí s mým chováním. Vzal jsem vlče do zubů za krk, abych ji přenesl, odmítal jsem sledovat, jak to přeskakuje sama, aby následně zase spadla do vody a nechala se nést proudem. Znova. Už bych za ní nešel.

//Západní louka (přes Mahtaë)

Nechtělo se mi věřit v té chvíli hned několika věcem. Za prvé, zase jsem byl v přítomnosti vlčete, opět jsem o to nikterak nestál a ihned z počátku to vypadalo, že ho jenom tak od sebe nesetřesu. Za druhé, jednalo se o vlče, které zase bylo mimo svůj domov, odkázáno na sebe a mělo se nějak dostat tam, kde to zná. Za třetí, tohle se navíc bálo vody a mezi domovem a její momentální polohou navíc jedna řeka protékala. A za čtvrté... tak nějak jsem řekl, že když ji náhodou uvidim, dostanu ji zpátky domů. Proč jenom radši neumřela, povzdechl jsem si při vidině toho, jak si to nadšeně našlapuju tam na sever a vrhám se Želvákovi okolo krku, protože jsme přeci jenom staří přátelé, kteří se po dlouhé době uvidí. Mohl bych ji tu nechat.... Kdo to zjistí? Nedostane se domů, takže nikdo, uvažoval jsem, zatímco mi na zem padal zadek a vlče se nebezpečně přibližovalo. Naposledy mě viděla na půlku, jak mě sakra poznala? zaklel jsem si v hlavě, nepříjemně se zamračil a sklopil k ní hlavu, abych na ní svym úžasným jedním okem viděl. „Půlka vlezla tam, kam patří,“ zamrmlal jsem v odpověď. Nic jinýho a kreativního mě nějak nenapadalo.
Přemýšlel jsem, jaká je šance, že se Cynthia ještě nachází někde okolo, že bych ji podstrčil její vlče a šel si dál po svých, ale naposledy mířila ke smečkám a pak už asi domů. „Hledala tě a pak se nejspíš vydala zpátky domů.“ Vlče mi přišlo klidný na to, že očividně bylo docela dlouho samotné a navíc po tý řece.. Ale co, já nebyl odborník na chování jiných. „Měla bys jít domů, než jí hrábne z myšlenky, že seš mrtvá,“ oznámil jsem prostě.