Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přejel jsem pohledem po Lennie. „Ta demence vypadá spíše z tvojí strany, po otci se dědí jenom vzhled,“ pronesl jsem klidně. Nesnášel jsem tu vlčici. Těžko říct ale proč. Bylo to už několik let, co jsem ji poprvé potkal, ale pořád mi ležela z nějakého důvodu v žaludku. Ale určitě to bylo něco strašnýho... Možná. Určitě. Nutno říct, že mi v žaludku ležela prakticky každá vlčice.
prcek do mě nepřestával je, že musim mít i tátu, ale to si do háje neuvědomoval, že já otce nikdy neměl, že jsem bastard, co přišel na svět náhodou a můj milovaný tatínek si radši udělal jiný vrh, který miloval a následně si vesele chcípl, aniž by dostal přes tlamu za to, na jaký svět mě přivedl. „Ne každej má otce,“ odsekl jsem už trochu zhurta tomu vlčeti. Ale co, nemá píchat do vosího hnízda.
Nestačil jsem si nevšimnout, že se jeho matka rozhodla, že mu bude vyhrožovat tím, že mu otec dá přes tlamu, jestli se nezačne chovat, nad čímž jsem se trochu podivil. Mít takovou matku ( otce), vezmu hodně rychle čáru pryč, abych s nimi nemusel být. Když jsem se ale nedíval, přišel kousanec od mléčných zubů do slabin, takže z mého hrdla vyšel hybrid vyjeknutí a zavrčení, ale hlavně jsem vyskočil na nohy a udělal několik kroků do strany. „Snad ti otec vytrhne kůži na krku,“ zamrmlal jsem s bolestí. Možná si to ten parchant zasloužil. Peskoval mě, že nejsem máma, protože mám tátu, ale já nebyl do háje ani jedno, já byl singl a sakra jsem si to užíval. „Ty mi můžeš říkat Pane,“ odpověděl jsem mu.
Vlče skákalo od dementních otázek k drzosti, přičemž po jejím pronesení se na mě podíval, jako bych ho k tomu snad navedl, ale já za nic nemohl, jenom na mě bude zase všechno svedeno. Dnešní mládež je na pěst. Nebo minimálně ta, co se pohybovala okolo mě... Možná jsem na ně měl přeci jenom trochu špatný vliv.
Hlava se mi pomalu stočila k Lennie, tak se do háje jmenuje, když pronesla, že jsem strašně smutný, protože mi Život nedal fakana. „Tebe nechci, radši jeho,“ zasyčel jsem jízlivě a okamžitě přimhouřil oko, když se jí něco prohnalo srstí. Možná zářivý breberky. Ty jsem určitě chtěl.
Jenže mezitím to její parchant vzal doslova a vyprávěl mi o věcech, o kterých jsem se nezajímal. Dobrý vědět, že má bratra. „Ne, já už něčí bratr jsem. A nechci ji za matku,“ odpověděl jsem s pokývnutím k Lennie.

Sledoval jsem spíše vlče. Ne, že bych v nich našel nějakou oblibu, ale poslední dobou jich okolo lítalo tolik, že se jim nedalo vyhnout a byli docela i zajímavější jak dospělí, protože byli naivnější, nemotornější a řekněme si to upřímně, hlavně roztomilejší. Bohužel já nebyl tím, koho by měli potkat v útlém věku, protože jsem byl schopen trochu zničit jejich vyvíjející se mozečky a tenhle bohužel schytal to, že jsem matka, i když jsem samec. A ještě jsem byl otec nějaký Ny, kterou jsem neznal. „Ále ne, já jsem samotinká maminka,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou, abych ho ještě trochu zmátl. Fakt mi řekl, že jsem teplej? došlo mi rázem. Krátce jsem se zamračil, zamručel si nad tím a překvapeně vyvalil oči, jakmile promluvil.
Cpal se ke mně a cpal se k tomu mému, protože chtěl mlíko, ale byl jsem si docela dost, sakra moc jist tím, že tohle nesmí dělat a nechci, aby to dělal. Snažil jsem se ho tlapou odehnat, stahoval jsem se se od něho co nejdále a chránil si jediný náznak mého mužství, aby se k němu nedostal a prosil jsem, aby si ho vyzvedla matka, která si nechá vysvětlit, že to je celý jeden velký omyl.
Neměl jsem ani čas, abych si tu vlčici prohlédl, ale sotva promluvila, tlapa mi dopadla blízko mého chráněného majetku, aby se k němu vlče nedostalo a zvedl jsem hlavu s přimhouřeným okem. Já tě znám, zasyčel jsem si. A nelíbilo se mi to. Jo a ona si mě taky pamatovala. „Odkvetlo to,“ zahuhlal jsem novou lež. Když už jsem nemohl vymýšlet, jak se to objevilo, musel jsem vymýšlet, jak to zmizelo.
Byl jsem obviněn z toho, že nemám rád vlky, ale to mě urazilo. Docela jsem si oblíbil vlčata, když se zrovna nepokoušela ode mě získat mléko. „Nechci ti nic říkat, ale...,“ odkašlal jsem si, když vlče odběhlo za mě, protože jsem byl důležitější než matka. Matky byly k ničemu. Sotva jednoho vytlačily, už nebyly potřebné. „Výchova nic moc. Je vůbec tvoje? Nepodobá se ti,“ pronesl jsem zamyšleně s krátkým pohledem na vlče. Bylo hnědý, co je nah, ale... lepší jak ona.

Ohýbal jsem čenich snad do všech stran a olizoval ho, abych se zbavil pylu ze svého čenichu, ale bylo to nic platné. Furt jsem ho tam cítil, furt to lechtalo, ale už jsem aspoň nekýchal. Jenom jsem za sebou nechával maličký nazelenalý obláček pylu, ale to taky mohlo být ze stromů. Už nejsem plesnivý, shnilý, nemocný, zkažený a ani nic jiného, uvědomil jsem si při pohledu na čistě černou tlapu. A pak s pohledem na tu bílou. Bylo to sakra jiný a přitom taková malá blbost jenom zmizela.
Lehce jsem se oklepal, chtěl jsem jít dál z toho vlhkého prostředí, abych si našel nějaké suché místo na spaní, ale... sladké přemnožené okolí si řeklo, že by mohlo opět navštívit toho, kdo úplně nesnášel společnost a ta naopak nesnášela jeho. Střihl jsem ušima, nejistě se zastavil, přimhouřil poslední zbývající oko a nedůvěřivě hleděl na malou hnědou kouli, která si to valila ke mně. Už mě začínalo štvát, jak si každej užíval a tahal si výsledek svý genetický informace všude okolo. Navíc většinou bez dozoru!
Zamračil jsem se – o čem to kecal? „Ne, já jsem máma,“ odvětil jsem a zvedl hlavu od vlčete. Cítil jsem jeho matku. Ale neviděl. Protože jsem měl jedno oko. A byla tma. Jasný ne.

//Ostružinová louka

Vyrazil jsem od té louky nejdříve poměrně rychlejším krokem, abych ponechal všechno z ní za sebou, ale čím dále jsem byl, tím pomaleji jsem šel. Smrákalo se, opět, což znamenalo... vlastně vůbec nic, snad jenom to, že jsem nikam nespěchal a spíše jsem jenom pomalu hledal nějaké místo, kde bych se natáhl a pro chvíli neřešil, co se děje okolo.
Z louky jsem se musel protáhnout ostružiním, což se mi zrovna nelíbilo, vzhledem k tomu, že mi zůstávalo už jenom jedno oko a nechtěl jsem si ho vydloubnout. Větvičky se mi navíc zachytávaly o srst, něco mě neskutečně bodalo do kůže a bylo to neskutečně nepříjemný, že jsem se potom musel na chvíli zastavit, oklepat se a zubama si vybrat všechen ten bordel z chlupů. Jednou tlapou jsem ze sebe shazoval všemožné lístečky a všiml jsem si, že čím více tlapou rýpu do své nohy, tím více bordelu ze mě letí? Prosim? nechápal jsem. Já se myl často, tohle byla blbost. Ale vypadalo to, jako kdyby ze mě letěl zelený a černý pyl. Nechápavě jsem přimhouřil oči, tlapou více rýpal do své nohy a sledoval zelené a černé obláčky, zatímco ona zůstávala čistě bílá. Oooh, zahlásil jsem si nadšeně v hlavě, přenesl váhu na druhou nohu a akčně dloubal do černé nohy, ze které mizela zelená a bílá. Asi jsem dloubal moc akčně, protože všechen ten pyl mi naletěl do čumáku, kde mě začal šimrat a lesem se následně rozneslo nehorázně dlouhé a hlasité kýchnutí doprovázené dalším zeleným pylem, který mi vyletěl z hlavy. Ještě jednou jsem na následky toho kýchnul a raději se lehce oslepen pylem vzdálil, abych už nadále uprostřed noci nekýchal.
V čenich mě nehorázně svědilo, ale pohled na tlapy mě těšil, zelená byla pryč. Nádhera, mlaskl jsem si, zvedl hlavu a přemítal nad tím, kde jsem a kde je nejbližší voda, protože jsem se potřeboval podívat i na své oko. Těžko bych se na něm poškrábal, abych se zbavil i tý barvy. Tak snad, mlaskl jsem si a vydal se pomalu dál, abych nějakou vodu našel.
Čenich jsem měl furt nějak plný pylu, blbě se mi přes něj dýchalo... ale co.

//Well, prostě berte tak, že žilkování je fuč a oko... je černý, thx :D já už ho zelenýho nechci

„Ne,“ odvětil jsem krátce tmavému vlkovi, který sice s radostí své jméno pronesl, ale nějak jsem nezaznamenal, že by se jednalo o něco natolik podstatného, abych měl zapotřebí si to zapamatovat. Jmen bylo dost. Jestli se stká s Lucy, můžou se chytit za tlapy a jít oba dva skočit do propadliny, prohnalo se mi mile hlavou, ale byl bych strašně rád, abych tomuhle mohl být přítomen, protože by to vešlo do mé mysli jako nejpříjemnější vzpomínka na existenci těhle dvou.
Pohodil jsem lehce nechápavě hlavou, když nazval okamžitě moji barvu jako nakažlivou - pardon? Ale co, dokud se budou ostatní držet dál, budu spokojenej a klidně i smrtelně nakažlivej.
Tmavší vlk se naštěstí spíše věnoval tomu tříbarevnému, ryl do něho nejspíše ohledně magie, což jsem jenom s přihlížením a nenápadným couváním sledoval, protože jsem se chtěl rychle vzdálit a tohle se mě netýkalo. Měl jsem vypadnout, jakmile odešla Styx. Co jsem se tady vůbec zdržoval? mrmlal jsem si naštvaně.
Tiše jsem si povzdechl, nechápal jsem, jestli ten vlk proti magiím, jestli je nechápal nebo si snad myslel, že sám žádnou nemá, i když jeho oči byly zbarvené do hněda, což značilo, že má tu jednu, co jsem moc nepochopil, i když jsem ji taky dle všeho měl. Nevadí.
Slunce vycházelo, což nám musel ten tmavý dost hlasitě oznámit a snad nás považoval za kompletní idioty, ale na druhou stranu, to samé jsem si myslel já o něm a hádal jsem, že ten druhej si to taky myslel.
Vlk si mě ještě jednou prohlédl, aby následně pronesl zvuk kompletního znechucení, nad čímž jsem se jenom zašklebil. Moje oko bylo super. Jenom... ne, bylo to děsný. Tiše jsem si povzdechl, ale zpozornil jsem, jakmile se k mým uším donesla obrana tříbarevného, že není teplej. V hlavě se mi krátce ozvalo, abych to neříkal, ale neposlouchal jsem ji a prohlásil: „Jaká škoda, já jo.“ Blbečku, ozvalo se mi rázem v hlavě, ale i to mi bylo jedno. Tohle já dělával.
Černý se vydal na pochod dál a ještě jednou zdůraznil, že to on zachránil slunce, ale to sotva tak mohla být pravda. Dlouze jsem vydechl, udělal krok do strany a pevně stiskl zuby. Rozbolela mě z něho hlava. „Chodící migréna,“ zasyčel jsem s prvními kroky dopředu.
„Jdu spát,“ oznámil jsem, jako by ho to mělo vůbec zajímat, zatímco jsem šel už někam dopředu. Potřeboval jsem zmizet.

//Lesík topolů

Hey,

já bych si tedy zažebrala o třetí slot, což mi přijde jako adekvátní počet charakterů, když se k tomu zpětně obracím :D.

Druhý charakter jsem sice po delší neaktivitě získala začátkem roku, založila ho v březnu a od té doby má něco málo okolo sedmdesáti příspěvků, u Meinera to je myslim i přes stovku, v tom se už moc neorientuju. Každopádně, co by se třetího charakteru týkalo... bylo by strašně nice, kdyby byl schválen, protože to je už docela promyšlený chudáček, který jinak skončí jako doslovný potrat :D. A já bych se o něho postarala dobře :c (jo a pro Saviora, nebude černobílý).

Děkuji ^^

Nikdy jsem nebyl fanouškem těch, kteří moc mluvili a bylo tak jednoduchý říct, že tmavý vlk vůbec nebude v mé notě, zatímco ten druhý byl zase až moc mlčenlivý a vzhledem k tomu, že já rozhovory nevedl, odmítal jsem s ním navazovat jakoukoli konverzaci. Ve výsledku to vypadalo, že jsem zhnuseně sledoval tmavého vlka a představoval si, jak mu do krku cpu hlínu, aby se zardousil a nemohl házet jeden blábol za druhým, kterým jsem nerozuměl.
Vytáhl na mě ale něco s čáry máry, což asi myslel magii, jak mi později došlo, ale to bylo už trochu později, co jsem to pochopil, takže jsem nechtěl uznávat chybu, na to jsem neměl... odvahu. „Taky bys voči nemusel mít v pohodě,“ odsekl jsem stroze a sevřel čelisti. „A moji plíseň laskavě nech na pokoj,“ dodal jsem pobouřeně. A to jsem vždycky namítal, že to plíseň nebyla. Jenom jsem neměl rád chvíle, kdy jsem neměl pravdu. Potřeboval jsem ji mít za každou cenu. Bolí mě z toho hlava, zasténal jsem si tiše pro sebe. A věděl jsem, že tohle způsobil ten černý vlk, jelikož tříbarevnej fakt nemluvil.
Hned po mně dostal bombu slov ještě ten druhej. Chtěl jsem tohle využít nějak v to, abych odešel o dům dál, protože tady jsem vážně nechtěl být, ale než jsem zvedl stůj líný zadek, abych udělal alespoň jeden krok do strany, tmavej vykřikl něco o tom, že klidně vypadne, jestli nám narušil nějakou super intimní chvilku. Lehce jsem ohnul pysky s poznámkou: „Můžeš vypadnout a vzít si toho druhýho s sebou.“ Protože já nestál o společnost ani jednoho z nich.
Jenže nevypadnul. Místo toho, aby sebral svoji ukecanou tlamu, začal básnit něco o tom, že byl tím, kdo zachránil slunce, ale... byla noc, jestli si nevšiml. „To ses teda moc nepředvedl,“ zamrmlal jsem. Na jeho jezero jsem nereagoval. Znal jsem okolí, asi jsem i tušil, který hledá, ale... ať si hledá.

Přepadala mě myšlenka, že jsem skutečně starý. Nebo jsem minimálně stárnul, protože mi připadalo, že mi poslední dobou všechno moc leze na mozek. Společnost ostatních mě obtěžovala, byla pro mě ihned vyčerpávající a seznamování bylo už úplně... na zvracení. Tady mi navíc vadilo, jakým způsobem se vlk pokoušel vystavovat. Nafukoval se jako bublina, až to vypadalo, že chce vzlétnout k obloze nebo se snad pokoušel vypadat tlustěji jak já, kdo ví. Tiše jsem nad tím mlaskl, chování ostatních jsem nikdy nechápal a ani jsem se o to nepokoušel. Tenhle mi navíc spadal do takové té kategorie vlků, jako byli Sezam, trochu Vločka a hlavně Newlin. Prostě mi přišli divní, nepochopitelní a ani jsem to nechtěl.
Odvrátil jsem hlavu do strany, hledal jsem směr, kam se vydám dál, tady mě nic nedrželo a nezdálo se, že ani bude něco potřeba říkat nebo se zdržet. Jenže pak vlk promluvil a moje oko se k němu stočilo s výrazem kompletního nepochopení. Čuměl k obloze, takže jsem nějak pochopil, co myslí, ale proč zrovna já bych měl něco takovýho vědět? „Sežral jsem to,“ pronesl jsem klidně. Co jinýho jsem na tohle měl sakra odpovědět?
Zůstal jsem pohledem tupě viset na tříbarevnym, i když jsem se spíš měl rozhlížet okolo, vzhledem k tomu, že periferní vidění už nemám a ve tmě je můj zrak totálně minimální. Trhl jsem tělem, když se ozval další hlas a z hrdla mi vyšlo i krátké zavrčení. Trhl jsem hlavou směrem k vlkovi, který byl taky minimálně vidět. Zuby jsem měl zatnuté vztekem, protože se zdál, jako kdyby to bylo úplně normální. Ale co, nechám je tady a půjdu pryč, sykl jsem si. Černej se okamžitě pustil do mojí srsti, ale nic jsem mu na to neříkal, pouze jsem na něho celkem naštvaně zíral. Nechápal jsem absolutně jeho otázku. Co měl být čarovlk? „Ne,“ odsekl jsem. Radši.

Zvedl jsem hlavu trochu výš, jakmile se tříbarevný rozhodl, že udělá jeden krok blíže ke mně a ještě si tak nějak pohodil vocasem, jako kdyby se snad pokoušel udělat nějaký dobrý dojem, ale spíš mě jenom donutil tak nějak tiše mlasknout a zamračit se. Moc toho neudělal, ale stejně mi přišlo jeho chování docela divné, i když stále v mezí normálnosti, co se týkalo širého okolí. Ale... blížil se spíše k polovině těch divnějších, vzhledem k tomu, že nemluvil, ale byl to on, co se pokoušel přiblížit a snad nějak i vnímat mojí existenci. Jenže to já v jeho případě nehodlal.
Pak se tříbarevný uchechtl, protože jsem byl očividně dost k pokukání. Zatnul jsem zuby a skrze ně procedil: „Něco k smíchu?“ Protože já nic k smíchu neviděl. Všude depresivní tma, my, chudáci poloslepí, jsme vůbec nic neviděli, protože už tak jsme měli docela problém se v čemkoli zorientovat.
Začínal jsem přemítat nad tím, že kromě existence vlčic, jejichž význam byl pouze reprodukční, napadalo mě, že ani obecný význam mužského pohlaví není zrovna závratný. Teda... zase v tom figurovala reprodukce, ale jinak tam už ani nic nebylo. Což znamenalo, že celé to rozmnožování bylo úplně k ničemu, když přivádělo na svět ničemný vlky. Vymřít by bylo nejlepší.

Přetrvávající noc mi nadále ježila chlupy na zátylku. Byl jsem už háklivý na jakýkoli výkyvy v počasí, denní době, prostředí a vlastně cokoli, co nebylo klasické, mi neskutečně stahovalo žaludek a tohle bylo... až hrůzu nahánějící. Nemysli na to, nemysli na to, upozorňoval jsem se. Jenže to nešlo. Když nic nevidíte, prostě nemáte šanci na to nemyslet.
Styx byla očividně trochu rasistická vůči určitým barevným kombinacím, případně byla fakt zapálená do genetiky, protože pronesla, že potkala vlče tak odporný, že by ani nemohlo přežít. Přemítal jsem. Viděl jsem tři vlčata. Jedno šedobílý, druhý černobílý, třetí prostě béžový. Docela klasika. „Jaká to magická země,“ vydechl jsem nezáživně. Ale s plevelem jsem souhlasil. Zdejší osazenstvo bylo všelijaké, ale ne mnohdy nějak super.
Považoval jsem její poznámku o tom, že mě nevidí, jako provokaci k faktu, že mě její bratr připravil o oko, ale nic jsem na to neříkal. Akorát jsem nasadil fakt znuděný výraz na náznak toho, že tenhle vtip nepatřil k těm nejlepším. A pak měla přijít asi pochvala? Co já vim. Každopádně vstala a vydala se pryč, protože jí očividně nevadil smrad z vnitřností, ale ten můj jo. No co. „Meh,“ zamrmlal jsem na její pozdrav s otočením hlavy do strany. Už jsem zažil lepší setkání.
Po odchodu Styx jsem pomalu přistoupil k masu, které tam nedala. Jenom jsem si čuchnul, abych se přesvědčil o tom, že tohle nebylo vůbec jídlo pro mě. Zakřenil jsem se, zvedl a odešel trochu dál od zápachu vnitřností, který mi tak neskutečně moc vadil. Jenže to se oko mé zelenavé dostalo do křížku s pohledem nějakýho jinýho vlka. Nemluvila o něm Styx? napadlo mě při pohledu na jeho srst. Sedělo by to.

//jsem uražena, že je hra se mnou zahozena a zděšena, že bude Styx na stejnym území jako Makadi :D

Odhodlal jsem si sednout na zem. Hlavně z toho důvodu, že na oblohu se dívalo strašně těžce, když jsem musel stát. Hlava mi nebrala, proč se nerozednívá. Jakmile padla noc, chtělo se mi automaticky spát, takže pokud to takhle půjde ještě trochu déle, usnu a už se fakt nikdy neprobudím. Není to vlastně můj cíl? Poklidná smrt? To zní dobře, pomyslel jsem si.
Na nějakou chvíli jsem nechal hlavu zvednutou, poté mě to nějak přestalo nudit, sklopil jsem ji a vyslechl si poznámku, že sourozenci si bývají podobní. A na to jsem chtěl namítnout, že tomu tak vždycky není, ale zároveň se mi vůbec nechtělo říkat nic, co by značilo, že mluvim o sobě, takže jsem pronesl jenom: „Většinou.“ Těžko říct, jestli jsem tady poznal i jiný sourozence. Věděl jsem, že Sionn má bratra, ale neznal jsem ho. Stejně tak mladej Coffin měl bratra, ale taky jsem ho neznal. A pak tu byl samozřejmě bráška Nate, který mi nebyl vůbec podobný, ale mně ostatně nebyl žádnej z pokrevních přísavek podobný.
Dostal jsem malou radu, že bych se měl poučit o svých činech, ale to jsem si sám uvědomoval a... ne, nepoučil jsem se. Nebo jo. Ale v uvozovkách ne. Odmítal jsem se obětovat pro někoho dalšího, ale zároveň jsem věděl, že jsem tak marný, že zase uvidim nějakého týraného chudáka, budu ho litovat a s potřebovat zvracet se mu odhodlám pomoct a přijdu třeba... o kus ocasu. „Poučil,“ vydechl jsem zoufale, okem hodil směrem někam do háje, ale po chvíli ho vrátil s otázkou: „Ale nevypadám s tim jednim okem tak nějak líp?“ Furt jsem čekal na Života, že zase splní svoje sliby, co mi dal, ale zatim se choval jako kolosální šmejd.
„A to si uvědom, že jsem ještě ten lepší z vrhu,“ podotkl jsem sarkasticky. Možná jsem byl odjakživa starý, ale já z nás třech byl alespoň ten chytrý, hezký a byl jsem k něčemu. Teda k ničemu. Ale míň k ničemu jak oni.

//Makadi >:))

Hledal jsem někde v sobě vztek. Alespoň trochu nenávisti, která by mě donutila si nasupeně zadupat a kňourat, že mi její bratr vzal oko a já ho laskavě chci zpátky. Jenže ať jsem sebevíc přemýšlel a hledal sílu vztekat se, tím víc mi to bylo vlastně... jedno. Protože můj život se jenom skládal z toho, o co vlastně můžu přijít, abych byl stále svým způsobem naživu. Takový divný pokus od Života a Smrti, dalo by se říct. Pochyboval jsem sice, že bych s tim šedym vlkem byl nejlepší kamarád, kdybych ho potkal, ale asi... bych nešel do dalšího konfliktu. „Jste si podobní,“ zamumlal jsem si víceméně pro sebe. Tuhle rodinu podobu já neznal.
Noc nepřestávala, začínalo to být takové až snad poetické. Nekonečná tma pod zemí, kde byli všichni šťastní a nikomu nic nehrozilo – dokud nepotkáte bratra Styx – a každému se zde splnilo nejtajnější přání. Jo, tohle bylo fuč. Bylo načase, ostatní taky zasluhovali poznat nějaké to neštěstí.
Styx očividně dožrala, rozvalila se jak široká tak dlouhá vedle své oběti a rozhodla se komentovat můj čin, který byl v rozporu s celou mojí existencí. A její slova nebyla vůbec pochvalná, spíše rýpavá, jak jsem očekával, ale ani jsem nějakou chválu nechtěl. Ani předtim jsem ji nedostal a jestli záchrana vlčete nějakých alf znamená, že za to dostanete kus masa, který ani nežerete, je to fakt k ničemu. „Občas mám záchvaty toho, že bych měl pro svět něco udělat, že se mi třeba oplatí, že jo...,“ pokrčil jsem nad tim s nezájmem rameny, udělal kratší pauzu a dodal: „Řekněme, že to ale nestálo za to.“ Oko pryč, opřela se do mě vypatlaná slepice, hnusný maso, tělo mě doteď bolí a ještě jsem se odsoudil k návratu, abych si vzal svůj přívěsek a jednoho krásného dne, až to budu chtít ukončit, se tim hadem nechám uštknout tolikrát, že mě to zabije. A neslíbil jsem ten přívěsek potom jí? napadlo mě. Těžko říct. Asi jo.
Překvapeně jsem jedním okem zamrkal, když mě zase někdo nepřímo nazval starým. „Tak to pozor,“ obořil jsem se tiše, „já byl vždycky k ničemu a můj věk v tom nehraje roli.“

Ani jsem si nesedal, protože mi přišlo, že na tomhle místě se dlouho nezdržím. Můj mozek docela dobře vnímal, kdy jsem na místě nechtěný, protože tak tomu bylo většinou, i když v tomhle případě jsem byl tak docela lehce překvapen. Nebo ne přesně překvapen, spíše jsem očekával, že vůči někomu, kdo jí tak přemile nahodil rameno nebude tak protivná jako všichni ostatní. No co. Nikdo není dokonalý, mlaskl jsem si pro sebe, i když těžko říct, ke komu ta moje dokonalost byla vlastně směrována.
Lehce jsem si povzdechl, oko jsem hodil někam do strany, kde jsem sledoval zamračeně okolí, protože mi přišlo, že se noc drží v okolí nějak dlouho. Bylo normální, že v zimě byla delší dobu tma, ale tohle bylo divný. Za prvé bylo skoro léto, za druhé tahle tma by byla dlouhá i na zimu. Třeba se ta zima zase vrací a bude prostě nekonečná noc. Sníh, zima, vítr a noc, dokonalá kombinace pro sebevraždu. Představa vtipná pro pár dní, ale pak bych se stejně zabil, kdyby se to stalo skutečností.
Na mou otázku Styx odpověděla docela pro mě překvapivě. Vrátil jsem zrak k ní s drobnou otázkou: „To byl tvůj bratr?“ Ne, že by si nebyli podobní, ale... pěkný vědět. Jemně jsem se zamračil, ale nic jiného jsem na to neříkal, protože jsem neměl co. Už jsem se nějak smířil s tim, že jsem o to oko přišel a ani to nebylo zrovna v mém řízení, jestli se tam dostanu nebo ne. Styx ještě dodala nutný dodatek, co jsem tam vlastně dělal a co se stalo. Jejího úšklebku se nedalo nevšimnout, než zase zabořila čenich do jídla. S timhle bude brzy tlustá, pomyslel jsem si. „Mám trochu věc pro slabší, kteří se neumí bránit,“ pronesl jsem klidně. Zažíval jsem to, docela mě tedy štvalo, když si větší dovolovali na menší.