Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná měl nějakou nemoc z dlouhého pobytu v poušti? Že se to všechno dělo a tak, nedokázal to prostě... zpracovat. Bylo to divné, nezvyklé, nepřišlo mu, že to patří k němu. Ale měl dost času převalovat ty myšlenky v hlavě jako líné vlny na jezeře a přijmout je. To vlče, ten syn, byl nejenom jeho, nejenom Bianci, byl jejich. Měli společně možnost ho vychovat k něčemu dobrému nebo naprosto tragickému. Ona vyrostla bez vlastních rodičů, on bohužel s matkou. Ani jeden do neměl adekvátní, museli se s tim nějak porvat a společně mohli začít ničit nebo spravovat další generaci.
„Půjdem pomalu, zastavovat se, mimo hory a kopce,“ sumarizoval jejich budoucí cestu, která by mohla být prostě normální delší zacházka, ale teď museli mít po boku vlče, které ani netušilo, co je třeba strom. Protože se narodilo v poušti. Co když tohle samotné na něj bude mít pekelný vliv? Bude mít rádo vedro, i když má černou srst? Bude chtít neustále být u moře a hrabat se v písku, který mu zůstane mezi zubama? Odmítal. Ne.
Pojmenovala ho Matteo. On chtěl jenom jméno na M, ať se pokračuje, ale už takhle bylo vidět, že na tom chudákovi měl velkou zásluhu. „Matteo, dobře,“ přitakal. Nemyslel si, že někdy bude muset hledat jména pro jiné, ale byl rád, že by krátké a žádné zkomolené, jak potkával.

//Kinda skipnem, huh

Nemohli se moc hýbat, dokud se nenaučil hýbat on. První otevřít oči, pak chodit, to znamenalo žrát, což znamenalo krmit Biancu, což znamenalo hledat jídlo, což znamenalo, že po letech neměl možnost jíst ryby, protože tu žádná nebyla.
Chodil, to jo, podlamoval se v písku, ale moc... nemluvil? Občas něco, ale ne prostě moc. „Moc nemluví,“ poznamenal k Biance mumlavě. „Ale... chodit umí a měli bychom jít.“

Trošku ho hryzalo, že by utekl, ale co by tím dokázal? Nechat je uprostřed pouště, samotné, oslabené, daleko od domova. Měl by na krku akorát dva mrtvé a v tomhle všem se nějak motal ten fakt, že Biancu miloval a neudělal by to. Měl by tedy milovat i to vlče, ale těžko se hledá cit k někomu, o kom netušil, že by měl přijít a tak rychle prostě věci v jeho světě nepřichází. Bude si muset zvyknout a pak to třeba přijde. Nebo pojede další zlomenou generaci. Nebo ho Bianca i vykopne, aby ho neničil už od samotného začátku. Syn... Snad by lépe vychoval dceru, přišlo mu to jednodušší, protože samec se proti němu snadněji obrátí, pokud v něm bude alespoň trochu povahy po něm. Když byl mladý, ne tenhle starý dement.
Trochu poníženě před Biancu dal myši, ale nic neřekl. Nemohl teď sehnat nic lepšího a musel je akorát dostat na sever, což znělo v zimě docela paradoxně.
„Nějak vás musíme dostat do lesa,“ zhodnotil, co jí bylo určitě zřejmé, „a pak... Bude třeba se o něj postarat,“ odmlkl se. Vlastně netušil, co tim chtěl říct. Konečně se posadil, i když byl furt v neskutečné křeči a přišel si jako socha. „Napadlo tě nějaké jméno?“

V hlavě mu šrotovalo hodně věcí, které by měl udělat, ale všechny nějak pořád zastiňoval jeden tenký hlásek, ať odejde. Však tak to dělá vždycky, ne? Když se něco podělá, prostě se otočí a odejde, aby to nemusel řešit. Vždycky mu to vyšlo, nikdy se to nevrátilo, proč ne i tentokrát? Nezáleželo na tom, že tohle byla i jeho chyba, že měl povinnost, že by tím vytvořil jenom další článek v řetězu těch, co vyrůstali bez otce. Doplatilo by na to vlče stejně? Černé po otci, co raději zmizel... Kde už tenhle příběh slyšel? Byla by Bianca stejně pomstychtivá jako ta jeho matka, či jakou kreaturou měla být?
Ten hlásek byl tenký. Někde tam byl, ale přehlušoval ho hlasitější, který mu nakazoval povinnosti – úkryt, voda, jídlo, teplo. Teplo mu zajistila poušť, vodu a přístřeší obstaral. Musel sehnat jídlo, potom je nějak přemístit na sever, kde sice bude chladněji, ale je tam smečka, je tam úkryt, je tam bezpečněji než na poušti. S timhle všim se máme vrátit? došlo mu rázem, zamračil se, ale nad tím mohl přemýšlet až potom. Co na tom, že zbouchl alfu. A sestru alfy. To je jedno.
Ještě víc ho bodlo u srdce, když zjistil, že to je syn. Protože tim vážně vytvářel už třetí generaci někoho, kdo při nejhoršim skončí jako on a jestli tomu tak bude... tak je asi vážně sám prokletý a je to dědičný. Ještě jednou si ho z dálky prohlédl, ale neodvážil se přijít blíž. Neviděl jediný bílý nebo šedý chlup, takže prostě někdo, kdo byl po něm. Povzdechl si, asi to teda bylo jedno, osudu se nevyhne. „Chtěl bych, aby byl na M, ale jinak to je na tobě,“ odpověděl na to po chvíli rozvahy, než udělal krok vzad, „seženu nějaké jídlo.“
Pochyboval, že sežene nějakou rybu, minimálně ne v tom malém jezírku a jít někam dál nechtěl. Musel se spokojit s tim, co mu nabídla poušť a to kromě písku byly jenom tři myšy, se kterýma se po nějaký době vracel k Biance a všechny držel za ocas.

Nic nechci, je tvůj, napiš mi do dm a pošlu soubory

Jsou tvoji, napiš mi na discord a pošlu soubory

Nechci nic, oboje je tvoje
napiš mi na discord a pošlu psd a full png

7 nevyužitých vzhledů + dvoje odznaky, všechno bez jména, jakýchkoli podmínek. Jestli chcete, dejte číslo a pošlu full velikost a klidně i psd soubor, ať si můžete hrát
Full screen

Mohl si jenom představovat, jaké to bylo, když se on sám narodil jako někdo, kdo byl vyloženě nechtěný a bylo by lepší, kdyby ho prostě zabili na samém začátku. Neudělali to, místo toho se všechno začalo opakovat, i když nemohl říct, že... by to vlče nenáviděl? Ne, nemohl nenávidět něco, co za vlastní existenci nemohlo. V téhle chvíli mohl nesnášet pouze sebe a to už měl na denním pořádku celou řadu let. Nedokázal však cokoli říct, cokoli udělat kromě toho racionálního, co ho už napadlo.
Takže už jenom stál, koukal a... no. První dojem udělal zcela dobrý. Sledoval ten černý uzel, který měl v mokré srsti nalepený písek a neměl na své srsti jediný bílý chloupek. Nebo šedý. Byl prostě jako on. Gratluju, sekl si lehce pro sebe, ale na povrchu to nedal nijak najevo.
Bude mě to taky nenávidět? zamyslel se a hlava mu lehce klesla ke straně. Netušil, jestli to je dcera nebo syn, moje dcera nebo můj syn, ale snad na tom ani nezáleželo. Bylo to živé, ale narodilo se v poušti, která není zrovna známá tím, že by byla super prostředím pro cokoli živého, natož takhle náchylného na vše.
Nikdy nic mladšího neviděl, vždycky je potkal až ve chvíli, kdy byla všude a děsně otravná. Teď by se měla starat matka, ale on by se měl starat o matku, ne? Úkryt, voda... Jídlo, dostat je někam do lepšího místa, přemítal, co všechno musí udělat, ale vyrušila ho otázka. A pak hned druhá. Zvedl k Biance pohled, ale stále mlčel, protože netušil. A proč ta druhá? Já? nechápal. „Ty odpočívej,“ řekl polohlasem, „já seženu něco k jídlu,“ dodal.
Otočil se zády, aby mohl odejít pro nějaké jídlo, i když netušil, co tady bude sakra lovit. Zastavila ho ale ještě jedna otázka, kterou položil potom, co otočil hlavu přes rameno. „Co je to?“

Bylo otázkou, jestli u něho byla horší hloupost nebo ignorance toho, co měl přímo před nosem. Nebyl mladý, aby mohl dělat, že ty věci okolo nezná, nechápe je a tak dále, protože tohle prostě znal. Viděl to, chápal to, ale vždycky to bral jako něco, co se jemu obloukem vyhne, protože... proč by se ho to mělo týkat? Jeho život byl v tomhle strašně jednoduchý.
Odkopával tu myšlenku v hlavě někde sakra hluboko, ignoroval to, prostě dělal, že jí je celou dobu jenom strašně blbě, něco sežrala, má červa, který pak ve střevech umře, ale nebyl to červ, i když tak z prvopočátku mohl vypadat, ale pak to v ní vyrostlo, nabobtnalo, dostalo to nohy, uši, ocas, srst a... pak přišel na svět.
Udělal krok vzad a pak ještě jeden, protože tohle vzal jako velké ne, které se stát nemohlo a prostě... proč on? Oni, aby to řekl lépe. Tam na hloupém písku, kde asi jako první pozná, co to je mít písek mezi tlapama a zubama.
Nedokázal nijak pomoc, protože byl v tomhle kompletně otupělý a nemohl ani nic říct, protože... co k tomu říct měl? Omluvit se, že to je jeho chyba? Byla, ale nezmohl se ani na slovo. Jenom to sledoval, i když ani trochu nechtěl.
Pro jeho štěstí a snad smůlu toho vlčete – bylo jenom jedno. Černé jako on, jako byl on sám před dlouhými lety. Třetí v pořadí, hezky po dědovi, co tátu nepoznal, kterej zas nikdy nechtěl poznat třetí generaci.
Bianca to shrnula prostě. Bylo to tak, gratulujeme. Sklonil hlavu, posledním okem se rozhlížel okolo sebe, kde vůbec nic nebylo, jenom trochu vody a tuny písku, které mu byly k ničemu.
Udělal několik kroků ještě vzad směrem k vodě, ale jak odcházel, nechal okolo Bianci a vlčete vyrůst nízké palmy s hromadou listů, aby ze tří stran okolo sebe měli skrýš a nějaké listy nechal vyrašit i pod nimi.
K vodě se úplně nepřiblížil, jenom šel blíž a zvedl z ní kouli vody velkou asi jako to vlče – neplánoval ho v tom utopit – a opatrně ji přenášel zpět k Biance. Furt nemluvil, nějak neměl, co říct, aby to nebylo úplně stupidní. Pokývl ale hlavou, aby se napila a pak... si proti nim sedl. A zíral na to. Proč je černý?

//Narrské kopce

Docela se těšil na prostě klidný a příjemný výlet, kdy se toho moc nestane, ale místo toho se toho dělo až nějak moc a celé se to neslo v duchu nemoci, kterou on sám nechytil, ale trápila Biancu. Moc toho udělat nemohl, protože dodávala, že to zvládne, minimálně z počátku, pak už víceméně protestovala a a nezdála se ani trochu v pořádku. Nateklá, nafouklá... pomalá. A on pro změnu zpomalený mentálně, když si symptomů nijak nevšímal.
Zastavil se v poušti. Písek ho hřál do nohou, voda byla kousek od nich a Bianca... vypadal, že každou chvíli vrhne. Zastavil se a zamračil, protože z toho byl celý nějak zoufalý. „Zastavme se tady prostě,“ řekl. Byl by se usadil, ale nějak se na to neměl. Celá ta situace byla divná.

Sice číst myšlenky uměl, ale neuměl vidět do toho, co ten druhý cítí. Nebo spíš netušil, jak se na to soustředit, aby to cítil. Nemusel být však velký koumák, aby si prostě všiml, že jí dobře není, sotva se drží na nohou a celý ten výlet jí spíš ve všem přitížil.
Dlouze si vydechl. Zůstat někde poblíž Života nechtěl, chodilo tu vždycky moc vlků, byla tu ta přítomnost nějaké cizí entity a žádný přístřešek, kde by mohli zůstat, dokud se jí neudělá dobře. „Dojdeme někam, kde si lehneš. V poušti teď bude příjemněji a je tam ta oáza,“ nyvrhnul a přešel k ní blíže, aby jí nabídl pomyslné rameno (protože to byl celý bok), aby se mohla opřít, kdyby potřebovala. „Upřímně, nevypadáš úplně nejlíp,“ řekl, protože nikdy nefiltroval, co by říkat měl a neměl svému protějšku. Ale to je jedno, však měl pravdu a sama si to uvědomovala.
Pomalu se vydal na cestu, ale bylo to fakt pomalé, prostě šnečí krok, aby se přizpůsobil té nemocné a nikam ji nehnal vpřed.

//oáza

//Vršky

No, proč šel nahoru a proč šel dolů zůstalo tak akorát otázkou. Na nic se neptal, nic nezjistil, ani nepozdravil. Život se choval trochu divně a to bylo tak nějak... vše? Protočil nad tím lehce jedním okem, než se dostal dolů k Biance, která vypadala, že snědla nějakýho červa. „Možná bychom se měli prostě vrátit,“ řekl trochu neochotně, ale bylo lepší tam dojít, než se tahat někam... kdo ví kam a pak se nevrátit. „Nebo najdeme nějaký místo, kde se na chvíli uklidit a až ti bude líp?“ navrhnul ještě druhu možnost, protože les byl přeci jenom docela daleko na to, aby tam šli nejlépe v kuse. Ještě k tomu se blížila noc.
Někdo by si mohl říct, že mluvil nějak moc a byla to pravda... Fakt mluvil nějak moc, bylo to až nepříjemné. Ale když měl konečně co říct? A měl divnou potřebu se o jiné starat.

O B J E D N Á V K A
Převod z jiných charakterů
Nemesis
62 květin → 55 květin
Makadi
30 květin → 27 květin
Jinks
27 perel → 50 květin
480 květin → 432 květin
Lacrima
65 drahokamů → 58 drahokamů
-----------------------
Celkový stav na Meinerovi
532 květin
148 drahokamů

Směňárna
27 perel → 90 květin
147 drahokamů → 49 květin
-----------------------
Celkový stav kytek na Meinerovi
671 květin

Vlastnosti
V03/Bianca/rychlost/9*
V03/Bianca/vytrvalost/10*
V03/Bianca/obratnost/9*
V03/Bianca/taktika/2*
V03/Bianca/síla/1*
= 310 květin

V03/Odin/síla/3*
V03/Odin/rychlost/5*
V03/Odin/vytrvalost/5*
V03/Odin/obratnost/5*
V03/Odin/taktika/5*
= 230 květin

V03/Yggdrasil/vytrvalost/4*
V03/Yggdrasil/rychlost/3*
V03/Yggdrasil/obratnost/3*
V03/Yggdrasil/taktika/10*
= 200 květin

V03/Odine/vytrvalost/4*
V03/Odine/rychlost/3*
V03/Odine/obratnost/3*
V03/Odine/taktika/10*
= 200 květin

V03/Dante/rychlost/6*
V03/Dante/vytrvalost/6*
V03/Dante/obratnost/6*
V03/Dante/síla/1*
V03/Dante/taktika/1*
= 200 květin

V03/Matteo/síla/4*
V03/Matteo/rychlost/4*
V03/Matteo/vytrvalost/4*
V03/Matteo/obratnost/4*
V03/Matteo/taktika/4*
=200 květin
Ještě není na světě, ale prosim po registraci nahodit

CELKEM 1340 květin
Uplatňuji slevu 50 % k jednomu z bohů
Po slevě: 670 květin (zůstane 1 květina)

Děkuji a sorry

//Vršky

Nechal Biancu dole, bude to asi lepší vzhledem k tomu, že jí není dobře. Na druhou stranu neměl odcházet, ale kdo byl on, aby si uvědomoval, co má a nemá dělat? Byl v tomhle přeci jenom trochu hloupý a... no, moc věcí mu zkrátka nedocházelo.
Chtěl to vzít jenom jako rychlou otočku, žádné zastavování, žádné zdržování, jenom se podívat nahoru z čisté zvědavosti, protože tam už dlouho nebyl a vždycky ho to tam nahoře fascinovalo. Tak nějak divně. Na jednu stranu se mu to nahoře líbilo, na druhou to tam neuměl snést, bylo to tam divné, drželo ho to tam, Život byl skoro na pěst, jak pozitivní furt byl. Nic po něm vlastně nechci, pomyslel si záhy, když už byl skoro nahoře. Ale třeba mu Život ukáže, kde poblíž sehnat nějaký jídlo, který nebude kaktus? Dole nic nežilo, bylo to tam mrtvé a jediné pachy byly vlků, kteří procházeli okolo.
Nahoru do toho kopce, okolo potoka, přes ten most, který vedl přes potok – proč nikdy prostě nepřelezl ten potok? Nedávalo to moc smysl, ale asi to bylo nepsané pravidlo, které respektoval a byl si jistý i tím, že to respektovali nějak i ostatní, že do potoku se nešlape. Možná v tom taky tekla ta voda, kterou posledně vypil a vlézt do vody by znamenalo, že by omládl natolik, že by ta voda pak odnesla jenom plod.
Na kopcích foukalo, ale zdálo se mu, že to tam je vlastně docela příjemné, minimálně oproti zbytku okolí, kde se už hlásil podzim, aby dával najevo, že bude ještě hůř a asi se připravte na zimu. Připravený byl, zase ve smečce, tam jídlo mělo být, do úkrytu sice nevleze, ale zahřát se dokáže. Šlo vlastně jenom o Biancu, aby byla zdravá a nějaký ten její virus přešel v pohodě pryč bez nějakých následků.
Život před ním hrál všemi barvami, díval se někam do trávy, snad tam hledal ztracená léta, ale otočil se k černobílému vlkovi tak akorát včas, aby na sebe mohli zírat tak ze tří metrů. Černobílý nikdy nezdravil, Život nebyl výjimkou, jenom tak lehce pokývl hlavou a Život se na to usmál. „Co tě ke mně přivádí?“ zajímal se Život vstřícným hlasem, který by černobílý nedokázal ani nikdy napodobit.
„Vlastně nic,“ přiznal mu na to s dlouhým výdechem, „snad jdu jenom pozdravit?“ dodal s pokrčením ramen.
„Nepřijde mi, že bys mne kdykoli pozdravil,“ namítl na to Život docela trefně, že se nad tím druhý vlk lehce zašklebil, ale neozdravil. „Ale vždy rád ostatní vidím,“ dodal a posadil se. Všude po těle měl stále květiny, podzim se ho asi netýkal, jak příjemné.
„Potřebuju někde poblíž sehnat jídlo... Pro partnerku, je nějaká nemocná,“ dodal jenom mimoděk a všiml si toho, jak Život mhouřil zamyšleně oči, ale nic mu na to neřekl. Ale asi chtěl? Řekni to, vyzval ho podrážděně, ale Život nad tím zakroutil hlavou.
„Bude zdravá, ale jídlo musíš hledat víc na severu, v poušti toho mnoho není.“ No v podstatě řekl úplně vše, co ten vlk už věděl.
„To taky vim... V podstatě jsem fakt přišel jenom pozdravit?“ Sám chápal, jak stupidní to celé je. Zavrtěl sám nad sebou hlavou, trochu si i povzdechl, tohle bylo vážně trapné. To rovnou mohl říct, že si potřeboval odskočit a nechtěl to dělat někde za keříkem, kde by ho mohla vidět. Nebo si chtěl prdnout. Něco takovýho, prostě se na chvíli vzdálil, protože ho furt bolela hlava z toho divného tripu na fialové louce.
„No,“ uznal Život, „bys tedy měl jít zpátky dolů. A dovést ji brzo zpátky do smečky... Aby se uzdravila,“ popohnal ho. Zvedl tlapu, aby mu naznačil, že má jít, ale černobílý tam chvíli seděl, mhouřil na něj jedno oko a nechtěl se zvedat. Bylo to divný. Vyhnalo ho až druhé mávnutí tlapou a Životovo otočení. Pak se tedy otočil i on, ale jednou se ohlédl přes rameno.

//Vršky

//Tmavé smrčiny

Dlouho se mu v životě nestala žádná tragédie, na kterou by musel přesunout svoji pozornost, takže snad ztrácel i pozornost? Protože moc neřešil louku, ze které mu bylo blbě, Bianci nevolnost považoval za nějakou podzimní chřipečku, kterou maximálně vyleží někde v noře. Že on nebyl nemocný taky neřešil, jeho se nemoce snad bály, nikdy nic nechytil, nenosil a prostě byl příkladem dokonalé imunity.
„Pak mi ale řekni,“ řekl rázněji, aby nevyrazil někam na svoji menší procházku, která pro něj znamená celý den chůze a Bianca by se za nim jenom plížila a motala nohy do sebe. „Něco k jídlu seženu,“ dodal ještě mumlavě, ale zamračil se k tomu, protože tady neměl co lovit? Blížili se k poušti, pod nohama měli písek, před nimi se tyčily vysoké kopce, které už taky dobře znal. Zamračil se ještě jednou, zastavil pod těmi kopci a koukl k Biance. „Tady moc jídla není a víc na jih ani nebude,“ řekl prostě, „U něj nahoře asi nic taky k jídlu nebude,“ dodal s pohledem někam do kopců, „ale... zašel bych tam. Sám nebo jestli to zvládneš. Potom ti seženu jídlo a odpočineš si.“ Navrhnul a tak či tak šel směrem nahoru.

//Vrchol