Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Ten s velkym Ž taky,“ podotkl k prohlášení, které říkalo, že jeden si život nevybírá, protože stejně dopadne jinak, než bylo zamýšleno. Pravda, v téhle dobře už plánoval být docela mrtvý, někde by hnil sám, ale místo toho stál tady a řešil... sebe. Nejhorší a nejneoblíbenější téma, které mu mohlo padnout.
Neměl k sobě co říct a vlastně... věděl o něm vůbec někdo něco? A věděl on něco o ostatních? Neptal se, protože nechtěl, aby se ptali jeho, ale zároveň párkrát něco řekl Biance, protože věřil tomu, že to nevyužije proti němu. A co on věděl vlastně o tom, co v jejím životě bylo předtim? Tedy, znal ji od mlada, takže velkou část života prožila někde poblíž něho, ale furt tam byla kapitola, kterou neznal.
„Au,“ sumarizoval prostě, „ani jeden chlup na mě není ze stáří, aby bylo jasno,“ dodal ještě uraženě. To sice muselo být výsledkem Života, ne dobré životosprávy, ale i tak ho to bolelo, že by měl být brán za starého. Vítej, krize středního věku.
Lehce přikývl na to děkuju, neměl co jiného říct. Jenom ji mlčky sledoval, možná se už měl pakovat, ale netušil kam. A na co se zeptat.

Bylo to dlouho, co si s Launee takhle popovídal, jestli vůbec někdy. Obvykle se viděli pouze tehdy, když bylo něco třeba vyřešit, převážně lov, ale jinak spolu čas netrávili. A zrovna teď si vybrali skvělou chvilku. „A přesně proto jsem se tak dlouho rád toulal,“ zašklebil se nad faktem, že je třeba řešit i ostatní okolo sebe a nesoustředit se pouze na tu jednu osobnost, se kterou se vlk narodil. Ale bylo... fajn řešit jenom sebe. Bylo to snadné, možná až moc, když vám bylo vlastní pohodlí jedno.
„No, já taky nečekal, že v tý školce zůstanu, s vlčaty jsem neměl moc dobrou historii,“ podotkl. Někdy byla ta historie dost nepříjemná, kvůli dalšímu vlčeti přišel o oko a ve výsledku si s tim vlčetem pak... nesedl. Nebo jejich setkání bylo prostě divné, ne takové, jaké si po té době myslel. Ale svět si prostě nevybírá a tehdy je spojila ztráta oka, nemohl čekat, že si budou nějak souzeni k doživotnímu přátelství. „Já nejsem pokročilej,“ zamumlal uraženě, i když věděl, že je spíš doslouženej, kdyby nebylo Života. Nebyl si jistý, zda v tom všem slyší i nějakou výhružku, ale dávalo to logiku. Počítal s tim, že tohle bude vědět Saturnus a vůči tomu neviděl žádné nebezpečí, takže to moc neřešil, ale Launee bral furt mentálně jako alfu a měla v tom mateřský pud, který sice nikdy nepoznal, ale nechtěl se do něj motat. „Budu se snažit, aby byla spokojená.“

„Já moc na osud nevěřím,“ namítl, „nevim, do jaké míry je něco jako svobodná vůle a jak se dá ovlivnit, co se nám bude dít, ale... každý svého štěstí a neštěstí strůjce.“ Byla náhoda, že na ni tehdy narazil, když hledala jedno z vlčat, byl už jeho výběr, že s nimi zůstane, když se stěhovali na sever. Osud v tom neměl svoji roli. Minimálně podle něho.
„Kvůli tomu si založila tuhle smečku?“ zeptal se v reakci na to. Neměl v plánu soudit, jakou má povahu, on zase chtěl jenom to nejlepší pro sebe a ostatní víceméně ignoroval, protože je bral jako vedlejší postavy vlastního příběhu, který mu byl zcela volný. Ale nějak věděl, proč se tohle místo založilo, jak bylo dříve tvořeno jenom vlčaty, která nyní mají vlastní vlčata a takhle život zkrátka postupuje.
To oslovení mu bylo tak divné, že se nad tím musel zamračit a natočil hlavu lehce do strany, jako by se tomu chtěl distancovat. „Myslim, že jsme spolu začali trávit čas ještě v době, kdys byla alfou,“ zamyslel se. Jo, pak přišlo to s Biančinou smrtí. „Ale... okolo tohohle jsme se motali asi rok až nějak do zimy, než se to... ustálilo?“ A mezitim několik hádek, odchodů, příchodů, výmluv a tak dále. „Nemám k tomu sám moc co jiného říct. Je to furt něco nového,“ vydechl a po odmlce dodal: „Pro mě hlavně.“

No tak mohl lehce slavit, že byl prvním, kdo narazil na Launee po jejím návratu. Sice by možná uvítal trochu samoty, ale už si zvykl, že to není moc reálné a teď už bylo hlavní jenom najít ty lepší členy společnosti a ne každého pobudu, který chodí po světě. A že na takový už taky narazil a moc šťastný z toho nebyl. „Šel jsem náhodou okolo,“ udal na pravou míru, jak se stalo, že na ni zrovna narazil. Nečenichal po lese, kdo tu všechno je.
No, pomyslel si, taky si utekla, protože neumíš zvládat city? chtěl se zeptat, ale utopil to v sobě, protože to bylo jistější než to říct nahlas. Bojoval s tim, protože teď něvěděl, jak city nějakým způsobem projevit, protože mu to přišlo cizí, ale už si byl docela jistý tím, že věděl, co cítí. Nějaká magie na ujasnění si, co který cit znamená by nebyla? Nebo aspoň vědomí, že nějakou takovou má?
Vyplivl ze sebe to, co chtěl říct, i když to nepodal úplně tak, jak by to řečeno být mělo. Začalo se mu hůř dýchat, protože se mu nějak stáhlo hrdlo. Proč furt čekal, že to všichni budou brát jako něco špatného a bude z toho mít akorát problémy? Bylo to fakt jenom v jeho hlavě? „Nejsem tu z donucení,“ opravil ji, „jsem tu, protože tu jsem pro ni,“ opravil ji. Kdyby skutečně nechtěl a měl problém s tim, že tu je, nikdy by tu nezůstal.
„Nikdo mě nikdy do ničeho netlačil,“ namítl, „i tehdy jsem tu zůstal, protože jsem chtěl.“ Byl to divný pokus a jak dopadl?

Tiše zamručel, protože... byl pořád betou? Těžko říct, protože odešel. Řekl to, chtěl zmizet, nevrátit se, toulat se, pocítit zase tu svobodu, kterou před lety zavrhnul. Ale... vrátil se. Bianca ho vzala zpátky, hlavně protože to chtěla se vrátil, to z něj dělalo znovu kappu, ne? Musel začít znovu, ale kdo ví, jestli vůbec chtěl pokračovat nahoru, protože... tu byl kvůli Biance. Pak si s ní o tom promluvim, povzdechl si zoufale. Bylo super, jak moc nechtěl dělat problémy a starosti, ale přitom dělal jenom právě tyhle dvě věci. Přemýšlel, jestli Launee něco říct, ale rozhodl se v tomhle mlčet, jenom nad tím pokrčil rameny, že to asi tak bude. Nikdy necítil moc povinností, jenom lov, i když ho nenáviděl (svym způsobem), protože si stejně pak musel jít chytit něco svého.
Nemyslel si, že moc pochopil, co mu Launee říkala. Chápal, že není jednoduché se čemukoli naučit, sám ve všem tápal, i když si to ani neuvědomoval a jeho výraz asi naznačoval, že ho nikdy moc nedrbe, že něčemu nerozumí a nejde o co jde. „Ale seš zpátky,“ usoudil, „i když to asi ještě neví?“ dodal s otázkou. Minimálně Bianca ne, Saturnus... možná, záleží, kam zmizel, když od nich odešel, ale to by ho tu spíš našel.
Zadíval se někam do země před Launee. Nad vším tápal, nad vším přemýšlel, ale nedopídil se jediného kloudného výsledku, což ho poměrně dost štvalo. „Poslyš, Launee,“ odkašlal si, ale zrak nezvedal, furt zíral do země před ní, ale s tím, že ležela a na něm toho moc vidět nebylo, mohlo se zdát, že kouká na ni. „Nevim, co se tady poslední rok dělo, protože jsem ze smečky odešel a teprve před chvílí se vrátil,“ objasnil krapet, však zmizel krátce potom, co se narodila ta vlčata a do tý doby neměl tušení, co se tady dělo. „A vrátil jsem se jenom kvůli Biance,“ dodal, „a jsem tu jenom kvůli ní a pro ni.“

„Bránit se beztak nemá smysl,“ namítl na to. Pokud má smrt přijít, prostě přijde, bude stejně neoblomná jako ta černá fůrie v zřícenině, ze který měl akorát tak osypky a byl rád, když se od ní mohl držet dál a nutně nic nepotřeboval. Což poslední léta už necítil, přišlo mu, že v těle má všechno, co dokáže snést. A taky se neplánoval bránit vlastní smrti, jenom cítil menší úzkost v zimě, protože věděl, že to přijde někdy v jejím průběhu, ale netušil, která z nich to bude. Asi proto mu Život řekl, že to nechce vědět, protože to dopadne přesně takhle.
Nějak si Launee pamatoval jako tu, která snadno projeví emoce a hodně toho řekne, i když neblekotala slova sem a tam. Teď mu přišlo, že se docela mírnila, že měla grimasy i pohyby dost zklidněné, snad únavou, možná věkem. Nemyslel si, že by ji tahle zpráva nějak nepotěšila, spíš mu připadala jako rodinný typ, který by jim snesl modré z nebe, přestože o nich před minutou ještě ani nevěděla.
„Bianca je snad taky šťastná,“ řekl krátce, protože za celou dobu se moc neměl do toho, aby podával nějaké podrobnější informace. „Myslí si, že je na nic alfa, ale nemyslim si,“ dodal přeci jenom rozvedeně, i když v tomhle ohledu asi nejšťastnější nebyla. „Jenom neví, jak v tom pořádně chodit, ale já snad jo, abych soudil?“

No, aspoň byli podobného názoru, že smrt je něco, čemu se nikdo nakonec nevyhne, i když se mu vesmír rozhodne dát druhou nebo třetí šanci. Pak už to prostě vyjít nesmí, nebo nebude chtít, aby znovu ožil, vykašle se na toho strážce, nebude ho následovat a zůstane tam, kam se po své smrti dostal. Jestli to tedy od Kontinua chápal správně, jak mu to tehdy vysvětlil...a?
„Kdo ví,“ vydechl nad tím, jestli je správně nebo ne, že vlci ožívají, když měli být pod drnem. Kdyby se to stalo jemu? Asi by ho štvalo, že se vyhrabal zpět. Pokud by si dal tu práci a někoho zabil (že dal), taky by ho naštvalo, že ta práce byla k ničemu, ale... půl roku hledání toho místa, kam vlci mizí, půl rok myšlenek, že je mrtvá, půl roku vyhýbání Saturnovi a všem – byl rád, že je zpátky.
Trochu života se v Launee objevilo, když jí oznámil, že je na světě další generace, která se k ní sice nepojí krví, ale nějakým citem, což je stejně důležitější, protože krev vždycky nebude sladká, ale většinou dost hořká a nepříjemná, že se od ní mnoho vlků raději distancuje a vybuduje si jiné zázemí. Saturnus. Se Sheyou,“ odpověděl jí krátce. Ani netušil, co měli, hádal, že to jsou dvě vlčata, jedno byla samice a bohužel divná.

Občas, hlavně z počátku, přemítal nad tim, proč vůbec Launee stála o to, aby zůstal v lese. Možná chtěla vyrovnat počet dospělých v poměru vlčat, protože tehdy byla smečka postavena snad jenom pro ně, když neměli jiný domov. Z těch všech zůstala sice jenom dvě, jedno už mělo vlastní potomky, to druhé se muselo zaobírat jinými problémy.
Rozhodl se nezmiňovat žádné ty lepší i horší zprávy, které se ho přímo netýkaly. Ale možná se měl postavit čelem k určitým věcem a ne se všemu vyhýbat, protože by to dost dobře mohlo dopadnout tak, že celý... až rok života vesele zahodí, protože neumí přijímat změny. Co mu udělá, vyhodí ho? Launee už alfa nebyla, ale Bianca jo, ta mohla.
Než se ale mohl rozhoupat k mluvení, Launee se toho ujala a podělila se o to, že život poslední dobou byl spíš takový, že vůbec nebyl a vrátila se snad jenom z toho důvodu, aby se připravila na věčný odchod. Povytáhl zaraženě obočí, posadil se, sledoval ji z dálky a výšky, i když to taky na něm nebylo moc vidět. „Tady se téma smrti nepovažuje zrovna za vítané,“ oznámil jí, protože si dobře pamatoval, jak s tim tehdy měl problém on sám a že Bianca svou smrt taky nebrala. Logicky. „A v tomhle světě není smrt taky obvyklá,ׅ“ pokrčil nad tím ledabyle rameny, jako by tomu snad rozuměl. Odvrátil hlavu lehce do strany mezi stromy, jestli tam třeba někdo není, ale naštěstí žádný šmírák.
„třeba ti vleje kred do života, že máš vnoučata?“ nadhodil. Stejně se v tom cizím soukromí hrabat bude, pokud to znamená vyhýbat se svému.

Kdyby měl oko jinak zbarvené než okolní srst, možná by bylo znatelné, že kouká trochu vyvaleně. Naštěstí jednotlivá barva skrývala dost jeho vzácných emocí, ale nervozitu úplně zahrabávat pod koberec neuměl. Seděl tam jak u soudu, koukal na Launee, která ležela na zemi, neřešil, že se jakou dobu neviděli a chvíli i uvažoval nad tím, proč nešel někam dál, když se zcela evidentně dostal tam, kde to stejně nezvládne
Před pár dny jsem chtěl odejít, odpověděl jí v mysli netušíc, jestli umí cizí myšlenky slyšet, ale s tím si taky moc velkou hlavu nikdy nelámal. „No, jsou tu vesměs stejní vlci,“ řekl neutrálně s pokrčením ramen. Minimálně mu nepřišlo, že by se nějak měnili, někteří přibili, třeba Saturnovi prapodivní potomci. Nebo minimálně jeden prapodivný. Měl vůbec říkat, že existují? Buď o nich ví, nebo by to měla zjistit od Saturna. Více nějak neřekl, výřečnost nebyla jeho silnou stránkou.
Ale pak přišla otázka, kde bojoval s "měla by to slyšet od nich" a "rád vykládám drby a soukromí mi je cizí", protože se toho stalo docela dost? Ať už ta vlčata, tedy její vnoučata, tak třeba to, že Bianca umřela a vrátila se. Že tak nějak smýšlí o Biance jako partnerce, že... no to je asi vše, docela se soustředil poslední dobou na sebe. „Občas to dřelo,“ odpověděl s výdechem, „ale teď je to všechno... v pohodě,“ dodal. Alastor snad vypakovaný mimo les, žádný problémy, takže snad? „Co... ty?“

„Odsunu se radši do lesa,“ zamrlal hned na to Biance, protože očividně byl na pohled problémový, že nemohl ani sedět před omladinou bez toho, aby z toho bylo nějaký drama. Protočil nad tim posledním okem a pomalu se začal sunout hlouběji do lesa, ve kterém tedy mohl být, protože se do něj teda vrátil.
Že byl někde nechtěný moc nevnímal, ego nijak neutrpělo, spíš uvítal chvilku, kdy si mohl srovnat nějaké myšlenky a zamyslet se nad... vším? Trochu v něm furt vřel Alastor, kterého by prokopnul střechou, která ani v lese nebyla, neměl tušení, jak se k Biance chovat a jak se... vlastně chovat obecně ve světě. Protože to celou dobu bral tak, že svět ho považuje za takovou bonusovou postavu na pozadí, která nikoho nemá, jenom hubu plnou blbých keců a nic víc. No a najednou někoho měl a byl to někdo ze skupiny, se kterou trávil poslední léta a... nemělo to všechno být divné? Nebylo mu příjemné v žaludku, že by to měl říct nahlas, protože to podle něho bylo špatné. Ale nedokázal říct proč?
A když mizel, protože na to nechtěl myslet, mezi stromy zahlédl hnědou srst a pach, který znal. A zcela určitě mu nepomohl v tom, aby před vším utekl, protože se takhle mohl naopak dostat přímo do jámy lvové. Zastavil se, hleděl mezi stromy, zhluboka se nadechl a pomalu vyrazil za Launee, kterou taky sakra dlouho neviděl.
„Hej,“ řekl krátce, což byl překvapivé, protože on nezdravil. Zastavil se v dostatečné vzdálenosti od ní, bylo mu nějak nepříjemno na hrudi a raději si sedl. Není vlastně její matka... nějak? přemítal.

SWIPE (16. - 25. 4.)
https://imgur.com/a/DM1yxS9
Zde máte seznam všech přihlášených, které nyní můžete soudit a hodnotit.
Pro připomínku:
• zasíláte do stejného vlákna jako přihlášku za každý charakter zvlášť
• hodnotíte stylem - (nezájem), + (zájem), ++ (super like, nárok pouze 1x na postavu)
• seznam zasílejte tak, jak jsou postavy v galerii, u sebe dáváte automaticky -

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Upřímně nemám tušení.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Řekla bych, že ničeho. Celých deset let ten charakter pracuje na tom, že prostě jde vpřed a bere to, co hra přinese. Věnovala jsem se mu dost, i když někdy víc, jindy míň, ale stále tu je, i když jsem chvíli myslela, že už ne a akorát jsem lidem přidala práci.

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Reálně může získat tyhle věci: lesní strážce, druhý přívěsek jako výhru a potomky. Lesní strážce mě neláká, u vzhledově má být neobyčejně obyčejný a potomci třeba budou. Takže už jenom jednu věc a nic víc.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Sionna, Styx, Launee, mohl by zjistit, že je Morfeus mrtvý a zrovna tak Laura. A taky bych uvítala solo hru se Saturnem, just for kombinaci šikany a studu.
Jo a Mitsurugiho, jinak to budu poslouchat na discordu.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Nic výjimečného.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Míru. Ne světového, ale jeho osobního, protože mu furt a stále jsou všichni ukradení.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Rybičky.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Bianca, protože musí a furt to moc nechápe.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
No, po sedmi letech existence se přidal do smečky, po jedenácti si našel partnerku, to jsou docela velký zlomy.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Získal větší náklonost k magiím, ale jinak je charakterově stále stejný.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Když zabíjel, což se stalo už třikrát, ale dvakrát o npc vlka na osudovce.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Suzume, otravný. Belial, ne protože byl na straně Smrti, ale protože tam umřela Bianca a on byl na ráně. Elisa, protože vymazala Sionnovi vzpomínky. Megan, napadla ho bez důvodu.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Mech
2. - 7. Asgaar, Borůvka, Buk, Cedr, Sarumen, Vrba (abecední pořadí, ne preference)

1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Mám jeden a vim, že to bude overkill, ale mám dost času, než na něj dosáhnu. Po jiném netoužim, i tenhle bude obyčejný a nic extra.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Meinere, psaní za něj je jednoduchý, furt mi přijde, že na Gall není charakter, který by měl tak moc na háku jako on a dala jsem do něj vše, co šlo, ale furt ho držim na normální úrovni.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Bouře. Buď byla špatně uchopena nebo vůbec do světa nesedla a já tomu nepomohla. Přijde mi furt cizí a neumim ji dostat tam, kam bych chtěla a jsem v tom už dost ztracená.

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Asi Jinks, protože toho má taky dost a už jednou jsem o něj nedobrovolně přišla.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Že jsem drzá, rejpavá, na všechno musim mít názor a projevit se, neumim si vybrat strany a budu rejpat do každýho, kdo mi přijde pod ruku, ale dám mu taky návrh, jak udělat věci jinak. Jsem osina v zadku, furt online, těžce náladová a pamatuju si o lidech nechutný detaily, na kterých potom stavim teorie, které mi kolikrát vyjdou.
Taky si myslim, že mi furt na týhle hře záleží a pokud rejpu, tak jde o to, že chci věci posunout vpřed.

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Omezení speciálních magií, kdy se ne vždy vyžaduje omezení/boj vůči dané magii. Nelíbí se mi, že Jezero je herní a můžou se tak hrát dvě hry naráz. Vadí mi nerovnováha odměn v akcích.

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Nechci zakazovat ničí charakter, ale navazuje to na omezování magií, proti kterým nelze bojovat.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Nemám ráda pravidlo přeskakování jednoho území, protože jsem líná.

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Ano.

10. Proč mě baví hrát?
Zvyk, nostalgie, možnost chvíli nemyslet na reál.

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Mám ráda herní akce, ne ty, kde se kombinuje ještě neherní část. Jenže se těch akcí už neúčastnim, protože do toho vkládám moc času.

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hrya proč?
Nevadí mi hledat hry a dojít za nimi, nevadí mi nadhazovat, kdo by se k sobě hodil, ale jinak to je vše na hře, co se stane.

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
V otázce dvanáct chybí mezera před "a".

Takže byl nějak zase ve smečce a co hned dělal? Šel s ní za někým, kdo zase vyl, což dělali vlastně od samotného začátku, co se sem vrátili. Žádný život pro něj, jenom povinnost, žádná volnost, ale mohl něco jiného očekávat? Ne, mohl se s tim nějak smířit, mohl si nějak zvyknout, mohl se... přizpůsobit, ale to on neuměl.
A ještě k tomu se dostali k matlovi a patlovi. Aspoň to byl první dojem na dvě odrostlá vlčata, spíš mladý dospělý, přičemž ten jeden se chvěl, i když velikostně odpovídal jeho vlastnímu golemovi a to druhý umělo možná tak koktat a nic víc. A přitom v týhle smečce očividně žila. Kéž by byla po matce, posteskl si rejpavě, protože Sheya aspoň měla nějakou osobnost.
A samozřejmě byl obviněn z jejich chování on sám. Zamračil se, proč by jim měl něco dělat? Však je viděl prvně v životě. „Ne?“ odpověděl s otázkou, protože ho to poměrně dost urazilo, že má asi takovou pověst, že by měl strašit vlčata ze spaní. S odfrknutím udělal krok dozadu, aby uklidil svůj půlenej zadek dozadu a nezacláněl tam, když je problémem.

◄ Nemesis & Siku ►

Malá nuzná kappa, řekl si pro sebe a držel se, aby se nezašklebil. Nebral to ani jako nějaké ponížení nebo něco takového. Však odešel, minimálně on to už bral tak, že byl tulákem, i když třeba Saturnus si furt mohl říkat, jak má svoji betu a kdo ví co dalšího, i když se furt beta tváří, že by mu nejraději rozbila tlamu.
Ale... nějak se mu zpátky nechtělo. Bylo to divný, jemu to bylo divný. Před půl rokem se viděl tak, že se vrátí ke svému pousteveckému životu o samotě, kdy nebude na nikoho myslet, nikomu se věnovat, bude existovat jako nějaký přízrak a maximálně si po letech někdo vzpomene, že tu třeba někoho černobílého potkal, ale nic víc. Zpátky do smečky, posteskl si, nějak ho z toho bolelo za krkem, jako by mu něco neskutečně těžkýho padlo na bedra. Zhluboka se nadechl, ale ani ten nádech mu nepomohl. Teď už dělám všechno pro ni, co? zeptal se sám sebe s pohledem někam na nebe, kde toho moc neviděl. Tiše polkl, protože jinak by si povzdechnul. A když mě nechá jít, tak to bude znamenat konec? zajímal se, ale na tuhle otázku se nahlas nezeptal. Sklopil hlavu, aby na ni viděl a ještě nějakou dobu nemluvil. Ani mu nikdy nedošlo, jak velký odmlky dělá mezi odpověďmi a že to může být dost nepříjemný. „Nech mě tady v jaký roli chceš, ty jsi alfa.“ To znělo trochu hrubě, i když to tak nemyslel, „dám si ve smečce ještě jednu šanci.“ Odchod raději nekomentoval, kdo ví, kdy to nakonec přijde.
Hlavně to všechno narušovalo to vytí, na které Bianca musela reagovat. A co měl dělat on? No, prostě s ní šel, trochu jako stín, částečně jako ocásek, ale hlavně mlčel, i když mu do zorného pole padla dvě vlčata. Šedivý, pak jedno barevný, které bral za cizince, dokud Bianca nenadhodila, že je její teta. Takže to byl spratek od Saturna. Eh.