Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hopity dopity ze Safírovýho jezera

Měl jsem divný pocit ještě předtím, než jsem dopadl na zem. S prásknutím a poryvem větru, který mě předehnal, jsem cítil, že můj žaludek nesouhlasí se vzdáleností, kterou jsem si vybral. Dopadla mi na zem jedna noha, ale i tak jsem cítil, že rovnováhu neudržím. Tlapa se mi podlomila, ostatní tři také nebyly schopné podepřít mou váhu a dopadlo to tak, že jsem se složil na zemi a z hrdla se mi vydrala převážně jenom voda nějaké ty žaludeční šťávy, které neskutečně moc pálily v krku. Ale nepozvracel jsem nikoho jinýho! Jenom sebe...
Zůstal jsem zoufale ležet na zemi. Bylo mi z toho fakt na nic. Ale musel jsem to udělat, protože se mi nechtělo jít přes hory a potřeboval jsem zjistit, jak daleko můžu skákat. Jestliže jsem po takovém kusu zvracel, logicky jsem nemohl už nějak víc, protože pak bych mohl... omdlít? Umřít? Těžko říct, ale už i to zvracení bylo fakt k ničemu.
Nějakou dobu jsem ležel na zemi, rozejchával to a snažil se envnímat to, že jsem si pozvracel nohy. Jsem nechutnej bastard, zasyčel jsem si pro sebe, pomalu vstal na nohy a odkodrcal se k řece. Potřeboval jsem se umýt, napít a ještě si trochu rozdejchat ten fakt, že tohle jsem docela dost přehnal.
Nějakou chvíli jsem u řeky ležel. Nechtělo se mi používat magii, abych se dostal přes řeku k tomu jezeru, kde bylo sakra dost ryb, ale zároveň jsem nechtěl hnedka skákat, i když jsem věděl, že to je kousek. Jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem přeskočil na druhý břeh, abych nemusel plavat. Nebylo mi ani nějak moc špatně, což bylo fajn, takže jsem se mohl vydat po břehu druhé řeky k jezeru plném ryb.

//Medvědí řeka

//Nä'hi

Chytře jsem se vydal okolo nějaké říčky s domněním, že dojdu na nějaké normální místo, kde bych mohl nakonec sehnat nějaké jídlo, ale mojí ne zrovna pozorné a chytré hlavě nedošlo, že se tak nějak vedu akorát více a více do hor, kde mě nečeká nic jiného než několik rampouchů u tlamy, protože já zimu nesnášel.
Byl jsem si ale docela jistý tím, že mě to dovede někam, takže jsem furt šel a čekal, až se něco objeví. Dlouho mi přišlo, že jsem ale vůči tomu naivní, protože ta říčka vedla akorát tak dal do zimy, ale ve chvíli, kdy jsem to už ani nečekal, všiml jsem si jezírka, které leželo tak uprostřed ničeho. Dlouze jsem vydechl, třeba tam se něco poštěstí. Určitě ne, zašklebil jsem se, přidal trochu do kroku a nejistě se postavil na barevné oblázky všude okolo. Jako byla pravda, že tam bylo pěkně a horko těžko tam asi někdo půjde, ale já hledal... samotu. A tohle spíš zavánělo osamělostí, protože na tahle místa nikdo nelezl. A i kdybych se měl dostat na osamělé místo, chtěl bych nějaké, kde není tak... zima.
Otřásl jsem se, chvíli jsem hleděl na jezero, kam jsem šel úplně zbytečně a odvážil se z něho napít. Alespoň něco jsem si z té návštěvy mohl přeci jenom odnést. A teď pryč, pomyslel jsem si, rozhlédl se okolo sebe a rychle přemítal. Znal jsem další jezera a vodu, ale... daleko, nebezpečný. Zkusim to postupně, vydechl jsem. Ostatně, ta řeka, proti které jsem šel, vedla do té obrovské, kde jsem taky skoro furt, ne? Po krátkém přemýšlení a vybavování místa jsem skočil.

//Mahtaë sever (magie OwO)

//VVJ (viva la magie)

Okolím se ozvalo mohutné prásknutí a krátký závan silného větru, jakmile jsem dopadl na zem. Už jsem to docela chápal. Čím dál jsem skákal, tím divněji od žaludku mi bylo. Když jsem se dostal přes to jezero, bylo to v pohodě, ale přes lesy? Už mi bylo hůř. Žaludek byl nejistý, chvíli jsem i přešlapoval z nohy na nohu, protože jsem si nebyl jistý, jestli je fakt nahoře nahoře a dole dole. Trvalo mi asi minutu, než se mi všechno sehrálo dohromady a byl jsem schopný se dokodrcat blíže ke břehu jezera, když mi došlo... že to není žádný jezero, ale pitomá tůňka. Zaskřípal jsem zuby. Tak nějak jsem zapomněl, že podmínka toho vodního toku byla, že se tam musim do háje nažrat. A to tady těžko. A taky jsem si vzpomněl, jak podělaně studená voda v něm byla.
Dlouze jsem vydechl, když už jsem tam byl, napil jsem se. Hrdlo se mi stáhlo zimou, ale aspoň jsem se osvěžil po jednom delším skoku. Třeba to dokážu natrénovat. A nebude mi tak blbě, napadlo mě. Ostatně, už to bylo lepší jak poprvé. To jsem někoho pozvracel a přišel o oko... A zachránil vlče, ale hlavně jsem přišel o oko.
Krátce jsem vydechl. Hrdlo jsem měl stažené zimou a potřeboval jsem jít dál. Nechtělo se mi ale v té chvíli skákat. Raději jsem si dal krátkou pauzu a šel pěšky.

//Safírový přes hory

Nějak jsem čekal už na chvíli, kdy se dostanu pod palbu slepičího klování, ale zatim si drželi dostatečný odstup a jenom mě napadali slovně. Vadilo mi, že nikdo prostě nedokázal pochopit, že tohle nedělám schválně. Protože já si v hlavě jenom vybavuju to, kam skočim. Ne, ke komu skočim. Jenže tohle taky nikdo prostě nechtěl pochopit. Nebo ze mě prostě chtěli dělat toho zlého bubáka, co jim ničí tajnou noční schůzku. Stejně jim je intimita k ničemu, mlaskl jsem si a rychle už v hlavě hledal nějaké místo. Potřeboval jsem jezero, vodní tok, cokoli, kde bych si mohl být jistý tiam, že nikomu neskočim na hlavu a nebudu ho obtěžovat tím, že ještě dýchám. Za to jsem taky nemohl, pekelně moc jsem se snažil o to, aby tomu tak už nadále nebylo. „Však už přemýšlim kam,“ ohradil jsem se proti Styx, „nechci ale zase někomu skočit do rande,“ dodal jsem s odsekem. Chtěl jsem být alespoň chvíli sám a to mi nemohlo být dopřáno, jestli budu skákat na takhle frekventovaná místa....
Na severu je jezero. Pod tou smečkou, vzpomněl jsem si. Místo jsem tedy už měl. Okolí jsem taky znal. Stačilo udělat hop a prásknout se do neznáma. Nebo spíš do známa. Nadechl jsem se, už jsem byl nějak připravený na to, že zmizím, protože buď se mě ostatní báli nebo mě nenáviděli a já to fakt neměl zapotřebí, ale pak ta druhá vlčice vyřknula otázku. Vydechl jsem, jezero se mi vytratilo z hlavy. Hodil jsem pohledem po Styx, že by to třeba řekla ona? Ne? Dobře. „Existujou tu dva vlci, kteří tě dokážou rozežrat zevnitř magiemi. Buď temi, se kterými tady tajtrlíkují ostatní, ale i s těmi, které ostatní neznají. Jedna je kousek odtud na severu, protivná megera, dostaneš od ní horší uvítání jak od vás dvou zároveň,“ nadechl jsem se, neuměl jsem moc popisovat, „ten druhej je na jihu ve žlutých kopcích. Sladkej jak cumel, pohoda chlapík, dokáže ti udělat i růžový drápky, když budeš chtít.“ Možná jsem měl krotit sarkasmus, ostatně kvůli tomu jsem mohl být tak nepopulární, ale co už. „Ale oba dva to jsou cvoci, kterým by ses měla vyhýbat. Horší jak já,“ dodal jsem s dlouhým výdechem, udělal krok do strany, abych jim neurval ušní bubínky prásknutím a nezapomněl na rozloučení: „Pěknej večer, dámy.“ Už jsem byl docela ze všeho otrávený, přítomnost Newlina mi docela hnula žlučí, ale co. S prásknutím jsem ostatně zmizel, takže o jeden problém míň.

//Nä'hi

Přišlo mi, že po každém skoku mám srst úplně jinak srovnanou. Trčela do všech stran, byla tak nějak nepříjemná a musel jsem se řádně oklepat, abych ji hodil do pořádku. Vcelku malá daň za fakt, že jsem si mohl hopsat přes okolí a kromě toho, že to bylo mnohonásobně méně únavné jak chození, ani mi nebylo moc špatně, když jsem se dostával někam daleko. Vlastně to byla dost užitečná magie a těch jsem moc neměl, většina z nich ubližovala spíše mně než ostatním.
Dostalo se mi překvapené reakce, když Styx div neskočila do středu toho obrovskýho jezera a její doprovod se naježil jako ježek, ale to ostatně i Styx. Hodil jsem po nich jedním okem, jelikož více jsem jich ani dát nemohl a vyslechl si řev, že co to sakra dělám. Bych taky rád věděl, mlaskl jsem si. Obě dvě se proti mně postavily, jako kdybych tady byl ten, kdo udělal něco špatného, ale já přitom jenom zdrhal před Newlinem a společností, která o mě nestála... A to vlastně ani tahle společnost. Nikdo o mě nestál.
„Já sem nechtěl prásknout,“ obhájil jsem se krátce před Styx, ale stejně to bylo úplně k ničemu, stejně mě nikdo neposlouchá. I ta druhá se do mě pustila, že předtim měli mnohem lepší večer, protože můj příchod nebyl zrovna super. Ah... No co, mlaskl jsem si pro sebe. Jeden neví, kdy vletí jiným do intimních chvilek. „Prosim pěkně,“ zahlásil jsem s dlouhým výdechem, „tohle byl magický pokus o únik před někym, kdo mi drásá nervy. To, že jsem se dostal sem, je hopla náhoda,“ obhajoval jsem se.
Zhluboka jsem se nadechl. Jestli jsem se nepletl, Styx nebyla zrovna fanoušek magií a... všeho? Nebo jsem za to asi mohl já. No. „Ještě nějaký otázky? Jinak se můžu jít odprásknout pryč,“ navrhl jsem. Ale tentokrát raději dál... Tady je taky přeplněno.

//Východní Galtavar

Ta černá vlčice se rozhodla připojit k prapodivné skupince, ale já se od ní taky plánoval odpojit. Neměl jsem tohle zapotřebí. Ani jsem tam nechtěl být. Chtělo se mi jít pryč, trávit čas o samotě a ne ve společnosti někoho, kdo nechápal ne a radši se mi motal pod nohama jako další tupý vlče, ale tenhle byl ve skutečnosti dospělý, takže jakýkoli náznak empatie ani nepřišel. Je to Newlin. zaskřípal jsem zuby, sotva jsem udělal pár kroků směrem k jezeru.
Černá, nebo převážně černá vlčice ke mně pronesla otázku, jestli se takhle Newlin chová furt. Stočil jsem k ní zrak, ale stejně jsem nic neviděl, když byla tma, ona černá a já nic neviděl. „Bohužel jo. Raději se u něho moc dlouho nezdržuj,“ poradil jsem ji, dokonce i bez náznaku sarkasmu.
Víc mě ale zajímalo, co proti mně černobílá měla. Co jsem tak příšernýho udělal? No... v uvozovkách. Nebo spíše, co jsem provedl fyzicky. Choval jsem se jako idiot a nebyl jsem ani největší sluníčko pod sluncem, ale zase jsem nebyl zlý... ne? Sledoval jsem ji, jak koktá odpověď na moji otázku, což mě nějak přivedlo k tomu, že se mě fakt bojí, ale těžko mi řekne proč. „Samozřejmě, nastydlá,“ přitakal jsem s několika souhlasnými pokývnutími. Nechal jsem to být. Jenom jsem se o tom přessvědčil, že to je pravda a nechal jsem to být.
Do toho řval Newlin. Vlče Newlin, které mi tvrdilo, že je... gammou. Což jsem pochopil, že je víc, než delta, protože takový postavení dostal ten hnědej v Asgaaru. Ale ségra byla beta a to muselo být ještě víc než Newlin. Jak vůbec může být něco? nechápal jsem. Ale taky řekl, kde ta smečka je. A nějak jsem si byl jistý tím, že vím, kde ten jejich hvozd je. Musim zjistit, jak může takovýho poděsa trpět u sebe, pomyslel jsem si.
Každopádně, měl jsem odpovědi, které jsem znal. A neměl jsem tu co dělat. Došli jsme navíc k jezeru, měl jsem hlad, ale nechtěl jsem lovit před nimi, to byla... moje soukromá záležitost. Lehce jsem si protáhl krk. Sjel jsem okolí pohledem, lehce se zašklebil při pohledu na vlka, jehož magie spočívala v tom, že ze sebe udělal vlče. K čemu to mělo být? Pak jsem ale stočil ještě oko k černobílé, která mě považovala za bubáka. „Možná by ses ho měla zbavit a najít si lepší přátele,“ zamumlal jsem a hlavou pohodil lehce k černobílé. Ta by ostatně mohla jít. „A já se poroučim,“ vydechl jsem krátce, vybavil si, jak vypadá druhý břeh jezera a s jedním hlasitým prásknutím jsem skočil.
Druhé prásknutí se ozvalo na druhém konci jezera. Byl to lehký skok. Elegantně jsem stál ihned na nohou, hlava byla čistá a mysl jasná. Zhluboka jsem se nadechl, okem projel okolí a rázem se zastavil, sotva jsem si uvědomil, že je tu zase ona. A s kamarádkou. „No dobrej večír,“ mlaskl jsem. Těžko mě mohla vidět ráda. Ani předtim se nezdála nadšená... A to jsem nic neprovedl.

Očividně bylo Newlinovi úplně jedno, jestli mu ta černobílá něco říká nebo ne, protože nějaká únava mu byla tu tam. A ještě si dovolil o mně říct, že jsem tlustý, což jsem se rozhodl přejít pouze se zaskřípáním zubů, protože nemělo smysl cokoli říkat, když jsem se ani předtim o své váze nezmínil, ale on si vehementně myslel, že ano.
A ta jeho kamarádka na mě nereagovala zrovna dobře. Vypadalo to, že se mě snad kolosálně bolí, jako kdybych sežral celou její rodinu a ještě mohl za tu jizvu, co si nesla přes čenich, ale jestli jsem si dobře pamatoval, já nebyl ten, kdo rány rozdával, ale pouze jsem je schytával za ostatní a dělal, že to je úplně normální. Newlin mi na moji otázku ohledně Morfeuse neodpověděl, protože... se začal měnit. Zamračil jsem se, o krok ustoupil a znechuceně sledoval, jak se jeho tělo scvrkává do podoby vlčete. Samozřejmě, řekni ne a on slyší ano, zaúpěl jsem s pohledem na černobílou, která taky nevypadala úplně nadšeně.
A aby toho nebylo málo, ještě se do tohohle podivného koutku připojila jakási černá - skoro černá - vlčice s tim, že chce nasměrovat k jezeru. Byl jsem sakra nějakej rozcestník? To už bylo po druhý. Newlin se jí navíc ujal, z mé strany přišla taková ta zdravá ignorace s tim, že jsem zaznamenal, že tu je, ale... já nezdravil. A ani jsem se neloučil.
Černobílá se snažila Newlina donutit, aby s ní šel k jezeru... Ale tam jsem mířil já. Otočil jsem k ní hlavu, očividně budu ještě chvíli v doprovodu jiných. Škoda. Ale potřeboval jsem zmizet. „Proč se mě bojíš?“ houkl jsem směrem k černobílé, když jsem vstal a prošel okolo ní, aby jí bylo jasné, že to je míněné na ni a chci tu odpověď znát. Však jsem byl k pomilování.

//VVJ

S dlouhým povzdechem jsem se posadil na zem, protože jsem očekával, že tohle bude chvíli trvat. Newlin se pokoušel navázat dialog, ale hned se to projevilo spíš jako monolog, který vedl o magiích. Nejdřív mě hádal na magii vzduchu, ale to byla tak zbytečná magie, že nestála ani za řeč. Co to ve výsledku umělo? Foukat, gratuluji. „Je to jenom moje magie,“ odpověděl jsem mu ve chvíli, kdy jsem tam měl prostor něco říct, protože ho upřímně moc nedával. Uvědomoval si, že s ním vůbec někdo je? Však ta druhá vlčice vůbec nemluvila, ale on zase dal rozhovor za dva, takže to bylo ve výsledku jedno.
Zajímala ho ještě další magie a dvě bych mu velice rád ukázal. Problémem bylo, že můj přívěsek měl doteď Sionn a už se stmívalo, takže jsem nemohl jenom tak lehce čapnout jeho stín a odkráčet s ním do jezera, aby se utopil a přestal krást vzduch ostatním. Třeba se mi podaří ho potkat při krásném slunečném dni poblíž nějaké vody, vydechl jsem si s lákavou představou, která se mi rojila v hlavě už vlastně od chvíle, kdy jsem toho vlka prvně potkal. Předtim spolu ale měli ještě jednoho tajtrlíka, který už je taky fuč. Pochopitelné. „Mě ale nezajímá-“ mlaskl jsem, když mi došlo, že už zase otevírá tlamu a vesele mi říká, co krásného ovládá on.
Jenže jsem ani nestačil projevit svůj nezájem a už jsem věděl, že si fouká nějaký bubliny, kterým dal jméno. A to říkal někomu, kdo vytvářel golema, takže nulové zaujetí.
Očekával jsem konec jeho příběhu, ale sotva dořekl jednu magii, pustil se hnedka do druhé, kdy se ukázalo, že se mění do vlčete. Protože... k čemu to vlastně bylo? Jemně jsem se zamračil. Myslel jsem si, že moje magie jsou zbytečné, ale tenhle ten mě překonal. Chtěl mi i předvést, jak to dělá, ale to se poprvé projevila ta vlčice jedním ráznějším ne. Otočil jsem k ní překvapeně hlavu. Najednou se mi zachtělo, aby to udělal, protože se zdálo, že to dopadne špatně, ale svedla to jenom na tu únavu. Však to může využít k tomu, aby ho tady nechala a šla si za štěstím. „Myslim, že se obejdu bez tý ukázky,“ řekl jsem překvapivě klidně a sarkasmu. A to jsem mluvil k Newlinovi. K Newlinovi.
Na sekundu jsem zavřel oko. Bolela mě hlava. Vždycky mě bolela hlava. Otevřel jsem ho až ve chvíli, kdy ke mně promluvila ta černobílá. A nelíbilo se mi to. Za prvé, které vlče myslela? Za druhé, fakt jsem vypadal jako nějaký rodinný a smečkový typ? „Skutečně si myslíš, že by se na tomhle světě našel někdo, kdo by dokázal se mnou vydržet?“ odpověděl jsem jí na otázku otázkou. „A to vlče nebylo moje. Jenom si z nějakého důvodu myslelo, že jsem dobrý společník.“
Zrak jsem na chvíli zase stočil k Newlinovi, protože jsem si vzpomněl, že mluvil o Morfeusovi. „Ale tenhle musí být ve smečce. Kde je? A... co tam proboha dělá?“ zeptal jsem se. Potřeboval jsem už vědět, kde přibližně jsou.

Vstal jsem ze země připravený, že si poskočím dále, protože jsem začal zjišťovat, že chození je ve výsledku pod mojí úroveň. proč chodit, když můžu skákat? Sem tam se sice jeden pozvrací, občas na někoho skočí, ale nenašel jsem žádný další vedlejší účinky, které by mi zabránily v tom, proč by to měla být magie, kterou bych nemohl hojně využívat. Pravdou bylo, že jsem chozením zabil většinu času, ale toho jsem už taky nemohl mít zrovna moc, takže skákat... bylo řešením pro línýho dědka, kterým jsem prý byl.
No tak vzhůru do neznáma, mlaskl jsem si, i když jsem věděl, že to místo musím znát a teda novinky musím objevit pěšky a ne hopsáním jak přerostlý králík. Takže jezero, pomyslel jsem si. Věděl jsem, že je fakt kousek, ale... nesoudit, prosim. Stačil jsem si ho v té hlavě jenom vybavit, protože poté zaznělo moje jméno, přes záda mi projelo mrazení a kompletně jsem ztuhnul, když jsem si uvědomil, že to přede mnou není halucinace, ale živý a bohužel i zdravý Newlin s černobílou kamarádkou a zjevným nadšením, že mě vidí. Zaskřípal jsem zuby, sotva pronesl mé jméno. Fakt hledá lejna? ozvalo se mi v hlavě, protože jsem nějakým zázrakem dokázal držet rychlost s tou jeho. A to nebylo nic obyvklého. A zase ten Morfeus..., problesklo mi. Musel jsem ho najít. Jenom tak.
Černobílá jenom pípala, ale to taky nebyla žádná novinka. Hodil jsem po ní krátký pohled, jako bych byl nějaký bubák, ale pak jsem se vrátil k Newlinovi. „Protože jsem práskačka,“ odpověděl jsem, „a tak si práskám po světě a snažim se ti vyhýbat.“ Dlouze jsem se nadechl, sjel ho pohledem a dodal: „Ale očividně to je dost neúčinná magie.“

//Lesík topolů (magie)

Ozvalo se prásknutí. Trochu se mi motala hlava, jakmile jsem ucítil pevnou půdu pod nohama. Furt mi to celé moc nesedělo, nechápal jsem, jak to funguje, proč to vůbec může fungovat, ale stál jsem na zemi, nezvracel jsem a obecně jsem se cítil docela dost v pohodě. Jo a taky jsem nikomu neskočil na hlavu, což bylo docela pozitivní.
Byl jsem docela dost přetažený, ale nechtělo se mi spát. Chtěl jsem pouze zmizet od Lennie a jejího záprdka, ze kterýho vyroste stejný budižkničemu, jako byla ona sama jenom on bude trochu k něčemu, vzhledem k tomu, že se jednalo o samce.
Oklepal jsem se. Furt jsem měl pocit, že mám v srsti nachytaný zbytek zeleně, kterou jsem ze sebe předtím docela účinně vyklepal a vykašlal. Že si dal čas s tim, odsekl jsem si krátce pro sebe, posadil se na zem a z bílé nohy ještě trochu oprašoval zbytek černé, které jsem si všiml.
Mám docela hlad, problesklo mi hlavou. A jezero přeci jenom nebylo daleko. Zahnal bych jednoduše hlad a i žízeň. Jenom... se mi tam moc nechtělo jít. A to jsem tam byl schopnej skočit doslova do sekundy. Lenost.

„Je to úplně normální oslovení pro vlčice, klidně ho používej,“ prohodil jsem k vlčeti, jehož jméno jsem pochytil, že je Sirius... To bylo taky jméno za trest. Ale co, Lennie taky žádná výhra, nemohla určitě vymyslet nic normálního. Jo a chtělo se mi tomu vlčeti ničit život a trochu ho přivést do problému, až ho řekne třeba nějaký alfě nebo někomu, to by mohlo být hezké na pohled.
Podle Lennie jsem byl očividně k ničemu a vyžadovala se toho, jestli mám něco charakteristickýho přímo pro mě, když se tak naparuju. Naparoval jsem se poprvý za dlouhý léta a jak jsem dopadl. I ten prcek se něčeho hlasitě dožadoval, takže jsem se z toho už jenom tak nemohl zrovna vykroutit. Povzdechl jsem si, pohled jsem stočil kousek za Lennie a představoval si to místo, abych náhodou neskončil někde o kilometry daleko, i když by to bylo mnohem lepší a jednodušší.
„Kvůli tomu tvýmu genetickýmu výplodu jsem ho už skoro ani neměl,“ dodal jsem jako menší poznatek předtím, než jsem se nadechl a skočil. Pro neznalé, vypadalo to jako normální nenadálý závan větru doprovázený prásknutím, když jsem mizel a setinu na to byl opět doprovázen prásknutím a větrem, když jsem se objevil za Lennie a tím jejím děckem. „Jsem taková laňka, co si skáče po okolí.“ Pro demonstraci jsem napodobil právě to hopsání laň, načež se ozvalo další prásknutí a skočil jsem. Tentokrát ale mnohem dál. Neměl jsem moc času nad tím přemýšlet, takže jsem si vybavil louku nedaleko, chtěl jsem už zmizet.

//Východní Galtavar (pomocí magie)

„Jsem schopnej pokrýt maminku i tatínka,“ zašklebil jsem se při vzpomínce na tu nepříjemnou záležitost, kdy jsem byl schopen se hádat sám se sebou a přitom si hledět do bílýho nebo černýho ksichtu.
Prcek byl z toho všeho očividně zmatený a v té chvíli jsem měl dvojnásobnou chuť se roztrhnout na dva, abych mu teprve ukázal, co to znamená být maminkou a tatínkem zároveň, protože to by jeho maličký mozeček už vůbec nepobral a asi by to ani zrovna lehce nezkousnul... A to byl trochu můj záměr. Ale nechtělo se mi pak hádat s bílou o tom, že si má zase do mě zalézt a nebudu si tu s ní chodit přes svět jako dva veselí přátelé, když jsme se nenáviděli odjakživa. Hlava s tělem prostě nebude nikdy spolupracovat.
„Já myslim, že jsem docela dobrej,“ prohodil jsem nenuceně. Pokrýval jsem bílou i černou škálu, slušivý - ne moc slušivý - jizvy, jedno fešné oko, prostě někdo k pohledání... Jenom mě nikdo nehledal. A já taky ne. No... bylo by nefér, kdyby mě někdo měl. Řekněme si to upřímně, bylo by to sakra nefér.
„Jsem maminka i tatínek,“ opravil jsem Lennie s odsekem. Trochu jsem si odporoval, ale... jako měl jsem v tomhle pravdu. Jenom jsem na to tak trochu zapomněl.

Chvílemi ten malej hnědej hopsal okolo, jako kdyby jel na nějaký zajímavý droze, jindy se zase choval, že ho svět už dávno nezajímá a nemá tušení, co od něho vlastně chci a proč na něho vůbec mluvim. Sladké, problesklo mi hlavou. Ještě se následně pokusil napodobit šeptání, ale hlas mu přeskakoval jak v pubertě, vypadalo to spíše jako by už mutoval. „Hm,“ zamručel jsem, „to jsem fakt rád.“ V hlavě jsem si však už představoval, jak by asi vypadalo, kdyby tenhle skrček přišel za Mistokem s infromací, že syn, který vypadal úplně stejně jako on, je ve skutečnosti holčička. Určitě by na mě byl hrdý... I když je mrtvý.
Zvedl jsem zrak od vlčete, když od Lennie přišla otázka, díky které mi došlo, odkud tuhle megeru znám. Zamračil jsem se. Tiše jsem klapl zuby, když se mi v hlavě přehrálo to, jak se ke mně chovala s tou druhou vlčicí jako kolosální svině poté, co se nejdříve mohly servat o tom, která z nich mě dostane. Chudák ten, kdo tuhle dostal, zasyčel jsem si. „Naštěstí jsem sám a nemusim řešit náladovost nějaký cuchty,“ odpověděl jsem se sarkastickým úsměvem.
Od skrčka vzápětí přišla otázka, jestli jsem bestie, načež jsem odpověděl jenom krátce: „Že jsem to nejhorší, co po týhle zemi chodí. A jo, jsem.“
Už mě nebavilo ostatním vysvětlovat, že já nedělím věci, které jsou pro ostatní normální, protože já úplně normální nebyl a jejich věci mě nebavily. Chtěl jsem spát, jíst, chodit a nic víc jsem neměl zapotřebí. „Prostě to vyčaruju,“ pohodil jsem tlamou, nechtělo se mi to řešit a ani jsem nechtěl tu magii používat. Pekelně mě štvala od tý chvíle, co mě zradila kousek od Smrti, kde jsem taky přišel o oko. Bych ho mohl jít najít, napadlo mě.
Lennie se musela obhájit, že jsem starý dědek, ale ona vypadala hůř. A to, že měla parchanty, jí moc nepomohlo. „Samci jsou vyzrálí, samice sešlý,“ odvětil jsem.

Lennie přišla do pozice pozorovatele, ale i tak mě tam štvala ze všech nejvíc. Jenom jsem si nemohl do háje vzpomenout, co tak děsnýho mi provedla, ale něco to bylo, takže jsem nehodlal svůj názor na ni jakkoli měnit.
Za to vlče jménem... Jménem, se rejpalo v každym mém prohlášením, protože jeho ponětí o životě bylo vzhledem k jeho velikost kompletně minimální a co mu řeknu, to bude pomalu bráno za svatý. „Daleko,“ mlaskl jsem. Daleko za hranice živých a mrtvých.
Nechápal jsem tohle děšení parchantů tím, že jim otec nebo matka něco udělají, protože tenhle způsob výchovy z nich udělal akorát stejně zapšklý a znuděný zmetky, jako jsem byl já. Nikdo nechtěl být jako já, stačilo, aby mě jednou poznali a rychle pochopili, že jsem za to nestál. Si třeba rozmyslí, jestli bud svoje děcko peskovat, pomyslel jsem si s krátkým pohledem na Lennie, zatímco její štěně prosilo, aby se nic neříkalo jeho otci. „Řeknu ti tajemství,“ povzdechl jsem si, sklonil hlavu a vážně tiše pošeptal, aby to Lennie neslyšela, protože jsem chtěl, aby ji štvalo, že neví, co říkám. „Nemám tušení, kdo tvůj otec je. Takže to nikomu neřeknu.“
Z vlčete vypadlo jeho jméno, ale těžko říct, jestli to znělo fakt takhle. Lennie jsem neposlouchal, když ho říkala a jemu bylo taky těžko rozumět. „Já si nehraju,“ namítl jsem. Hraní jsem neměl v povaze, pouze remcání, nadávání, mručení a vrčení.
Chvíli se zase věnoval své matce, což jsem mohl lehce využít k tomu, abych ještě zaskučel bolestí nad tím, jak mě ten hnědý podvraťák kousl. Budu brečet, zasténal jsem se zatnutými zuby a pokusil jsem se váhu tak nějak přenášet, aby to tak moc do háje nebolelo.
Musel jsem vstát, pekelně to bolelo. Chtěl jsem to rozchodit, ale sotva jsem udělal krok, už zase do mě jel, tentokrát ohledně magie. „Já nevim... můžu dělat kytičky,“ zamrmlal jsem. V podstatě.
Nechápavě jsem natočil hlavu do strany. Začal jsem se ztrácet v logických úvahách vlčete. Všech vlčat. Nemohl jsem být máma, ale očividně jsem mohl být jeho syn. Jo a zároveň máma najednou mohl být! „Jsem si říkal, že tady Lennie už má věk na babičku,“ pronesl jsem zamyšleně s pohledem na vlčici.

Just jokingm bude to černobílý

OwO

Rozmyslím si to!