Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem poměrně udýchaný, ale ne z toho, že by mě skákání nějak namáhalo, ale spíše kvůli tomu, že jsem se přemisťoval tak rychle, že jsem vlastně ani nikde nebyl a nemohl jsem tedy dýchat. Proto, když jsem se zastavil, dlouze a zhluboka jsem dýchal, tlamu jsem měl lehce pootevřenou a hleděl jsem všude okolo sebe. Přišlo mi, že noc je nekonečná a přitom to bylo už pár dní, co jedna skutečně nekonečná noc skončila. A ten blbeček tvrdil, že zachránil slunce, protočil jsem nad tím pitomcem okem a pomalu ho stočil vpřed ve chvíli, kdy mi do obličeje doslova skočila nějaká vlčice.
Vyskočil jsem na nohy, zuby pevně zatnuté a připravený rychle zmizet, protože jsem nechtěl být v přítomnosti jiného vlka. Už jsem dokonce chápal, proč jiným vadí, že jim skáču do ksichtu - bylo to sakra moc nepříjemné. „Kouzla a čáry,“ procedil jsem skrze zuby a snažil se držet pohled na vlčici, která okolo mě lítala podobně šíleně jako Newlin. Měli by se oba dva chytit za tlapky a jít do háje, řekl jsem si pro sebe a snažil se od vlčice odstoupit. „Dokážu skákat sem a tam, stačí ti to?“ dodal jsem zamračeně. Pomalu jsem couval, neměl jsem rád, když se na mě kdokoli lepil. „Je to super magie, když ti někdo furt leze do osobní zóny, sleduj,“ hodil jsem lehce hlavou a odskočil s poslední silnou ránou, která se roznesla po galtavaru. Tentokrát jsem ale mířil dál. Na tohle jsem už neměl síly.

//Řeka Tenebrae

//Ovocná tůň

Stejně jako z každé smečky, i z téhle jsem vypadl rychlejším krokem, ale tentokrát jsem neskákal. Nechtěl jsem na sebe moc upozorňovat, dokud jsem byl na jejich území, ale předtim jsem tak udělal, protože jsem chtěl zmizet co nejdříve, jelikož jsem tam neplánoval jít a z toho bahna mi bylo natolik blivno, že jsem prostě musel skočit. A nechtěl jsem tam navíc potkat Skylieth... Což se mi vlastně i povedlo, takže to bylo fajn.
Až ve chvíli, kdy jsem byl daleko od smečky, jsem z nudy začal skákat. Přemisťoval jsem se jenom o pár metrů okolo sebe, ale co nejrychleji, takže všude po planině se ozývalo práskání a poryvy větrů do všech stran. Někdy to ani nevypadalo, že bych se vůbec o něco pohnul, občas to mohlo vypadat, že jsem na více místech zároveň, ale nakonec jsem se zastavil. Vítr mi kompletně rozcuchal srst a tráva okolo mě se nekonečně vlnila.
Na chvíli jsem se posadil, potřeboval jsem si oddechnout. A najít nové místo, kam jít. Nebo skočit.

Přisunul jsem se k té tůni, kde plavalo takový šišatý ovoce s tvrdou kůrou. Nikdy v životě jsem ho neviděl, ale protože jsem neměl co dělat do chvíle, než sem někdo přijde, začal jsem do něho dloubat tlapou, sledoval, jak se pomalu potápí a zase se dere na hladinu. Nudilo mě to, ale víc mě ubíjelo to čekání. Neměl jsem sem chodit, mumlal jsem si pro sebe. No tak jsem sem hodil nějaký vlče a co? I kdybych ho hodil špatně, nebyla to moje starost, kvůli který bych se měl stresovat. Nemělo vůbec smysl nad tim ani přemýšlet... Nebyl moje starost.
Dloubal jsem do ovoce až do chvíle, než jsem uslyšel kroky. Potom jsem otočil hlavu do strany, abych viděl, do koho spárů jsem to skočil, ale zděsil jsem se, když jsem viděl tu černohnědou vlčici, která byla předtím u jezera, kde byl i idiot Newlin a ta černobílá, která se mě z nějakého důvodu bála. Ach jo, povzdechl jsem si.
„Já vim,“ vydechl jsem na to její koktání, že tam nepatřim. Byl jsem za to rád. „Jenom jsem tu někoho hledal, ale asi tu není..,“ dodal jsem zamyšleně s pohledem do toho lesa, který byl u tůně. Nu což... Nechtělo se mi tam zdržovat.
„Došel jsem sem po svých, ale zmizim... Hledal jsem tady jedno vlče, takový černobílý a děsně tlustý.“ Můj popis byl docela přesný, ale trochu jsem se začal bát toho, že mě obviní z toho, že jsem jeho otec, který si ho přišel vyzvednout. „Ale to je fuk. Neříkej nikomu, že jsem tu byl, zmizim,“ mávl jsem nad tím ocasem, nechal ovoce ovocem a vydal se raději pryč.

//Východní Galtavar

//Východní Galtavar

Nechápal jsem, proč tam vlastně jdu dobrovolně. Na jednu stranu, ještě tahle smečka a jedna další a měl bych znát úplně všechny, na druhou stranu jsem chtěl vědět, kam jsem vlastně poslal Taenarana a jestli jsem ho vůbec vyhodil správně. Těžko říct, potom jsem ho už neviděl... Možná umřel. A já ho zabil, povzdechl jsem si.
Došel jsem k nějaké tůni. Zdála se mi, že je úplně stejná jako každá jiná, prostě další vodní plocha, která byla okolo, ale sotva jsem dorazil blíž, nějak jsem si všiml, že... proč tu sakra plave ovoce? nechápal jsem. Nejistě jsem naklonil hlavu do strany, hleděl na nějaký kulatý barevný kraviny ve vodě a nechápal, proč to tady tak mojí. K čemu to bylo? Však ovoce bylo... hnusný. Radši rybu.
Došlo mi, že bych na sebe měl zase upozornit. A nějak obeznámit, že jdu zase v míru a jenom hledám jedno vlče, jestli ho sežrali nebo si ho nechali, protože mě to zajímalo. Znuděně jsem zvedl hlavu nahoru, zavyl a posadil se na zadek kousek od tůně, abych tam poslušně počkal na to, až si mě někdo přijde vyzvednout.

//Jezírko Lavender

S mohutným prásknutím jsem dopadl na zem. Chvíli jsem si byl nejistý v kolenou, několikrát jsem přešlápl sem a tam, abych se ujistil, kde se vůbec nacházím, ale tentokrát jsem fakt nebyl na území žádné smečky a můj žaludek zůstával tam, kde měl být.
Na chvíli jsem se posadil. Potřeboval jsem trochu pauzu, protože jsem netušil, co dál dělat. Nějak jsem pochopil, jak to skákání funguje, pár vlků jsem naštval, dokonce jsem viděl i smečku! Fakt zábava...
Dlouze jsem si povzdechl. Proč jsem skákal zpátky na sever, když jsem chtěl vidět, jak si daří Morfeus? Jeho smečka byla na jihu. A to by znamenalo, že tam zase musím přeskákat, ale nebyl jsem si jist tím, že bych to zvládl. Půjdu se někam projít. Nebo prospat.
Spánek mi zněl jako mnohem lepší řešení. Nějak jsem na to moc nečekal, prostě jsem si lehnul a usnul.


Zdálo se mi o tom, že jsem zase pouhým nevinným vlčetem, které netušilo, jakým způsobem svět funguje a myslelo si, že všichni okolo jsou ve výsledku strašně hodnými a milými vlky, kteří se milují navzájem. Netušil jsem, že ani moji nejbližší jsou ve skutečnosti proti mně, ale mně na tom nezáleželo. Byl jsem vlče, malé černé stvoření se zlatýma očima, které doufalo pouze v to, že mu máma dá večer najíst a sourozenci si budou při nekonečných dlouhých dní ochotni si hrát až do chvíle, než padnou vyčerpáním. A některé dne takové byly, ale rozhodně ne ten, o kterém jsem tu danou noc snil.
Byl jsem na místě, kde jsem se narodil a vyrůstal, ale bylo tak prázdné. Tráva byla suchá, slunce schované za těžkými šedými mraky, ze kterých se zdálo, že bude brzy pršet, ale přitom tomu tak nikdy nebude. Nefoukal ani vítr. Vzduch byl těžký a takový prázdný, jako kdyby v něm zkrátka něco chybělo. Byl jsem tam sám. Stál jsem před norou, která vypadala, že se každou vteřinu rozdrolí kvůli suché půdě, která byla popraskaná od nedostatku vláhy. Půda mě pálila do nohou, ale více mě trápilo to děsivé ticho a nejistota, která byla ve vzduchu. „Mami?“ zavolal jsem tiše do okolí, ale nepřišla žádná odpověď. „Lauro? Delivene?“ volal jsem nadále, ale nikdo se mi neozýval. Vypadalo to, jako kdyby na světě už nikdo kromě mě nebyl. Prostě jsem byl… sám. Na tom celém světě už nikdo jiný nebyl.
Opatrně jsem udělal krok vpřed, ale cítil jsem, jak se mi půda drolí pod nohama. Položil jsem hlavu zpět a opatrně se otočil. Za mnou byla pustina. Seschlá tráva, popraskaná půda, těžké mraky a nepříjemný dávivý vzduch. „Kde jste?“ zeptal jsem se, ale… nepřišla žádná odpověď.
Ještě jednou jsem se otočil, hledal jsem kohokoli, chtěl jsem vyběhnout do okolí a najít je, ale jakmile jsem se otočil, narazil jsem do nohy nějakého vlka. Nejistě jsem ukročil zpátky, nejdříve jsem hleděl pouze na jeho stín a až poté jsem se odhodlal zvednout hlavu a podívat se na něho. Tělo rozdělené na dvě půlky, jedna černá a druhá bílá. Krvavý šrám na místě, kde mělo být oko, chybějící část ucha, a to druhé černé s další rudou jizvou. Rozklepala se mi kolena, ukročil jsem dozadu, uši stažené a hleděl jsem na toho vlka – na sebe. Ale přišel mi v té chvíli cizí.
„Zvykej si na samotu,“ řekl ten vlk. Měl nepřítomný hlas, jako kdyby vůbec nemluvil na mě. A byl tak hrubý, nepříjemný, seděl přesně k tomu, jak vypadal. „Vždycky budeš sám,“ dodal a otočil hlavu lehce do strany. Viděl jsem tak pouze jeho černé oko, které hledělo do dálky.
„Máma se brzy vrátí,“ namítl jsem slabým hlasem. Stáhl jsem ocas mezi zadní nohy. Hlavu jsem lehce sklopil dolů, bál jsem se ho, protože jsem netušil, co mi může udělat.
„Opustí tě. A i ti dva. A další. Všichni tě vždycky opustí,“ řekl zase tím chladným hlasem. Překročil mě, jako kdybych vůbec neexistoval a šel pryč. A já tam zůstal stát, hleděl na něho, jak odchází a hrdlo jsem měl stažené.


Otevřel jsem oči. Nespal jsem dlouho. Přišlo mi to pouze jako pár minut, ale bylo to více než dostatek. Vstal jsem. Zaryl jsem drápy do země a pevně stiskl zuby. Byl to jenom sen, který značil pravdu, řekl jsem si pro sebe. Nejdříve jsem se chtěl uklidnit, ale... byla to pravda. Jsem sám, vždycky budu sám, pomyslel jsem si. Věděl jsem to. Pochopil jsem to už dávno. Ale samota byla... úděsná.
Hleděl jsem k lesu, kde jsem posledně odevzdal Taenarana. Nejspíše. Je sám, ale přitom má smečku... Kterou nesnáší, pomyslel jsem si. Zhluboka jsem se nadechl. Chtěl jsem to risknout. A ani nevim proč... Asi jsem byl na chvíli přecitlivělej.

//Ovocná tůň

Já chci jenom říct, že můj banán není stejný jako Elisy tlapka :'(

Nějak jsem byl smířen s tím, že přijde snůška nadávek a sarkasmu o tom, že není úplně blbá a taky jsem už viděl to obvinění, které dostanu, ale kromě překvapivého klidu, se taky zeptala, jestli potřebuju vyprovodit. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou, byl jsem schopný se odtud dostat stejně rychle, jako jsem se dostal tam. Což mě napadalo... proč jsem se vlastně ozýval? Jsem si prostě mohl hrát dál na práskačku a zmizet bez toho, aby kdokoli věděl, že jsem tam vůbec byl. Jsem idiot, vydechl jsem zoufale, zvedl hlavu a rozhlédl se okolo sebe. Potřeboval jsem místo, kam se dostat a tentokrát někam, kde nehrozilo, že vpadnu někomu jinému do území.
Jenže mi trvalo podstatně dlouho, než jsem si nějaké místo v okolí vybral, což mohlo přejít v trapnou chvilku ticha. Okem jsem loupl po hnědé vlčici, lehce přikývl a řekl: „Už mizim, tohle byl fakt omyl,“ řekl jsem ještě jednou. V té chvíli jsem popravdě ještě vybíral, kam skočím, ale na tom nezáleželo, potřeboval jsem si nahnat jenom trochu času.
Nejistě jsem přešlápl z tlapy na tlapu, vzpomněl si na to, kde jsem se nacházel ráno a to nebylo zase tak daleko, to bych teoreticky mohl dát bez úhony. „Měj se,“ houkl jsem, představil si tu planinu a poté se ozvalo prásknutí a poryvem větru jsem byl pryč.

//Východní galtavar

Očekával jsem, že na mě vyběhne naštvaná alfa, bude dupat, že jsem vkročil na cizí území a ještě mě bude obviňovat z věcí, které jsem nikdy neudělal, ale ona si v tý svojí pitomý hlavě myslí, že jo. Nebo takhle jsem alespoň tu vlčici vnímal a neměl jsem na ni náladu. Snažil jsem se o to, abych se tam nedostal, ale když tupě uvažujete, nevyjde vám to. Teď jsem navíc od bahna a to jsem fakt chtěl, zasyčel jsem si pro sebe. Jak vůbec někdo mohl v takovém prostředí chtít žít? Byla to kompletní blbost, ale tak každej, ať si s životem dělá, co se mu chce.
Byl jsem tak zaujatý svýma tlapama, že jsem si nějak nevšiml, že se nepřihnala černobílá, ale hnědá vlčice, která... Mi byla docela povědomá, ale taky už těžko říct. Pozitivní bylo, že na mě hned nevyjela, nečapla mě za krk a nehodila se mnou o zem, sotva si všimla, že jim stojim u jezírka na tom děsnym místě. Pokývl jsem na pozdrav, protože jsem se nikdy moc nenaučil zdravit nahlas a nadechoval jsem se pro svou obhajobu, ale nečekal jsem pochopení. Ale co, jeden může někdy zkusit upřímnost a uvidí, jestli mu ji uvěří. „Mám jednu magii. Dokážu s její pomocí skákat na místa, která znám a tak nějak jsem se moc snažil přeskočit tohle místo, až jsem skočil přímo do něho,“ odpověděl jsem a zvedl svou bílou tlapu, která byla pokrytá bahnem. „Hned zmizim, nechci se tu moc dlouho vyskytovat...,“ vydechl jsem. I když Skylieth tu vážně moc nesmrděla... Vlastně vůbec. A taky jsem nevěřil, že mi to ta vlčice sežere. A to jsem říkal pravdu!

//Tenebrae

Jakmile se ozvalo prásknutí a moje tělo se objevilo uprostřed močálů, tělo jsem měl kompletně ztuhlé znechucením. Nejenom, že jsem byl mokrý, od písků, ale taky jsem dopadl do močálů, které jsem nesnášel a hlavně jsem věděl, že se tam nachází podělaná smečka, se kterou jsem nechtěl mít nic společného, protože v ní vždycky strašně smrděla Skylieth.
Zatnul jsem zuby, rozhlédl jsem se okolo sebe a nadechl se... Pozitivní bylo, že Skylieth tam nesmrděla. Ale smečka furt jo. Umřela? Odešla? Zabili ji? Zbavili se tý nechutný potvory? V mysli jsem si pohrával se vším, co se jí mohlo stát, protože ta vlčice byla zbytečnější než já. Neměl jsem ji rád... To bylo poznat.
Vylezl jsem z toho jezírka. Vadilo mi, že jsem byl kompletně mokrý a moje nálada z hopsání byla úplně v háji. Musim... musim se ozvat, zasténal jsem. Těšil jsem se, až budu vysvětlovat okolí, že jsem se tak moc soustředil, abych jim nevpadl do území, že jsem jim tam nakonec kvůli tomu skočil. Dlouze jsem si povzdechl, potom jsem se nadechl a zavyl. A hned jsem toho litoval. Třeba jsem se pletl a Skylieth je živá! Já ji nechci potkat, zasténal jsem.

//Pouštní oáza

Byl jsem rád, že jsem se vrátil nahoru z toho proklatého písku, kterého jsem měl plné nohy. Nesnášel jsem písek, sůl a všechno, co se týkalo moře. A i teď mi to vadilo, když to bylo bez toho moře, protože tam bylo zase příšerný vedro, který jsem nedával.
Přemítal jsem nad tím, jak okolí vnímá moje prásknutí. Netušil jsem, jak bylo hlasité, ale vzhledem k reakci ostatních, asi to bylo dost hlasité a nepříjemné. No co, jejich věc, ne můj problém. Docela jsem si tu magii užíval. A čim víc vlků to štve, tim víc to budu využívat, odfrkl jsem si, jako kdybych byl nějaký malý vlče, který chtělo strašně štvát okolí. Jenže já byl tak akorát starý morous, který si prostě stěžoval na svět, že ho nemá rád a přitom si to dělá sám.
Šel jsem okolo řeky více k severu, ten jih nebyl dobrý nápad. A abych si ušetřil čas a nenudil se, skákal jsem o pár metrů vpřed, někdy i o víc, abych prostě zabil čas. Nějak jsem ale zapomněl vnímat to, jak daleko skáču a co za místa si představuju. Věděl jsem, že nemůžu moc daleko na ten sever do těch bažin, protože tam je smečka, ale čím více jsem na to myslel, tim víc se mi to hnalo do hlavy a nakonec jsem skočil přímo do těch močálů.

//Mahar (Lavender)

//Tenebrae

S prásknutím jsem se objevil na místě, kterého jsem okamžitě litoval. Bylo tam dusno, teplo, přišlo mi, že i vzduch je neskutečně těžký a tlačí mě do zad. Pod nohama jsem měl tunu písku a všude okolo ho bylo víc než kdekoli jinde u moře, kdekoli jsem byl. Rozhlížel jsem se okolo sebe. Neviděl jsem moře, ani tam nahoře jsem si ho nevšiml, takže jsem nechápal, co tu ten písek dělá. A taky jsem nechápal, co tam dělám já. Nelíbilo se mi na tom místě, chtěl jsem co nejrychleji vypadnout, ale také jsem se chtěl rozhlídnout okolo, protože mě zajímalo, jak takové okolí může existovat. Okolo byly i stromy, které jsem nikdy neviděl. Takové... měli divné listy úplně nahoře a divné kmeny. A i to jezírko vypadalo divně a vlastně všechno bylo divný a nechápal jsem, co tam dělá.
Několikrát jsem přešlápl sem a tam. Tlapy se mi bořily hluboko do písku a jelikož jsem byl furt mokrý, nebylo to nic, o co by vlk jako já stál. Zvedl jsem jednou nohu, zatřásl s ní, ale bylo mi to prd platný s tou vodou. Prostě vypadni, okřikl jsem se, zvedl hlavu k místu, odkud jsem se dostal a skočil jsem zpátky k té řece.

//Tenebrae

//Ohnivé jezero

Přehnal jsem to a tělem jsem dopadl do řeky, která mě okamžitě strhla po proudu. Znal jsem tu řeku a věděl jsem, že není dobrý v ní plavat, ale asi jsem na to myslel tak usilovně, že jsem si představil, jak padám do řeky a skončil jsem v řece, která mě okamžitě strhla. Lekl jsem se, zalapal po dechu a snažil se z řeky dostat na břeh, ale nebyl jsem zrovna v tomhle ohledu na vodu zvyklý a hlavně jsem šílel od první sekundy, co se mi tělo namočilo.
Dělej, dělej, dělej, hnal jsem svou hlavu. Rozhlédl jsem se okolo sebe, hledal jsem nějaké místo, abych tam mohl skočit, ale dlouho mi nešlo soustředit se na jedno místo. Až ve chvíli, kdy se mi do tlamy dostala voda, jsem si dostatečně představil jeden spadlý strom vedle řeky a byl jsem schopný se k němu přemístit.
Společně s mým tělem dopadlo i obrovské množství vody, které se rozlilo po okolí. Srst jsem měl kompletně promočenou, lapal jsem po dechu a upřímně se mi i třásla kolena. Oklepal jsem se, ale vody bylo tolik, že bylo nemožný se jí ihned zbavit a nechtěl jsem moc používat magii. A s ohněm jsem si moc nebyl jistý, abych se nějak vysušil. Akorát bych se podpálil...
Vyrazil jsem podél řeky směrem k jihu, neznal jsem to tam, ale chtěl jsem. Jenže po nějaké době se ozýval poměrně velký hluk a zdálo se mi, že řeka a země končila. Nepletl jsem se, zastavil jsem se na místě, kde prostě země skončila až hluboko pod tím byla nějaká písčitá země a říčka vedla dál a vedla do nějakého jezírka. Můžu si tam zaskočit, zašklebil jsem se. Krásný vtip. Každopádně jsem skočil.

//Oáza

//Medvědí jezero

Než jsem se vůbec objevil u jezera, okolím se rozneslo hlasité prásknutí. A potom se objevilo i moje ničemné dvoubarevné tělo u jezera, které hrálo červenou barvou, ale v té noci jsem toho moc neviděl, ale to mi bylo tak nějak jedno. Chtěl jsem... se možná tak nějak jenom ujistit, že to jezero furt leží kde leží. To je blbá výmluva, mlaskl jsem si. Potřeboval jsem spíš místa, kam bych mohl trénovat to svoje skákání a ujistit se, jak daleko vlastně se teda můžu dostat bez toho, aby mi bylo špatně. Tohle bylo v pořádku.
Chvíli jsem šel podél jezera. Sledoval jsem jeho hladinu, rozhlížel se okolo sebe a tak nějak... přemítal? Těžko říct. Hledal jsem jenom nějaký místo, kam bych mohl jít dál, ale nebyl jsem si jihem moc jistý. Chtěl jsem najít tu smečku, o který mluvil Newlin, protože mě zajímalo, v jakym stavu je Morfeus, protože já byl slušně v háji, ale ani jsem netušil, proč mě ten vlk tolik zajímá... Byl jednim z prvních, kterýho jsem zde potkal, ale nějak mi k srdci přeci jenom nepřirostl. Byl prostě... obyčejný. Nebo mi to tak přišlo. Ale co mám já říkat, povzdechl jsem si. Zvedl jsem hlavu. Nedaleko byl Život... a tam jsem nechtěl. Ale za nim byla ta řeka a dál... bylo neznámo. Okolo řeky, směrem k jihu, sever znám, řekl jsem si a potom přišel další skok, tedy prásknutí po okolí a můj černobílý zadek byl pryč.

//Tenebrae

//Medvědí řeka

Ve chvíli, kdy jsem přišel k jezeru, jsem byl už docela unavený. Ale z toho chození... Fakt jsem si rychle odvyknul k šlapání po vlastních nohou. A to jsem takhle chodil jenom jeden den... Nebyl jsem docela špatný v tom, abych se přizpůsobil novým věcem, když jsem to tak sledoval. Nebo jsem takhle spíše rychle přijal fakt, že můžu dojít hodně daleko bez toho, abych ve skutečnosti chodil a to bylo super.
Zůstal jsem u jezera jenom dostatečně dlouho na to, abych si chytil večeři. Měl jsem v tom už docela dost praxe, byl jsem na to zvyklý a těžko říct, kdo nachytal více ryb než já. Postavil jsem se do řeky po kolena, zůstal nehybně stát, užíval si vláhu a trochu trpěl nad faktem, že toho moc nevidím. Ale furt je cítím okolo sebe, pomyslel jsem si. Čekal jsem do chvíle, než se mi jedna otřela o nohu, poté jsem po ní vystartoval, čapnul ji do zubů a pevně stisknul, abych ji hned usmrtil a nemusel se trápit s jejím plácáním.
S jídlem jsem moc nespěchal. Lehl jsem si, pomalu se dostal přes slizkou kůži k masu, vyhýbal se kostem a nakonec i mrtvolku hodil zpátky do jezera, kam patřila. Byl jsem nažraný, ale ne úplně přecpaný, což znělo jako dobrý stav pro hopsání.
Poodešel jsem kousek od jezera, ujistil jsem se, že žaludek je v pohodě a poté jsem skočil.

//Ohnivý jezero

//Mahtaë

bylo to teprve pár dní, co jsem pochopil, jak ta magie funguje, ale rázem mi přišlo, že chození je strašně nudný a zbytečný. Proč jsem to celý život dělal? Proč mě nenapadlo už před lety si Smrti říct, že já chci sakra hopsat po okolí a práskat všem do ksichtu? Jsem asi fakt úplně tupej, povzdechl jsem si, zatímco jsem trapně šlapal po břehu řeky, protože jsem to předtim přehnal a nechtěl jsem riskovat to, že bych zase zvracel. Nebo hůř. Kdo ví, co horšího se mohlo stát.
Když to nebudu přehánět, budu moct skákat častěji. Ne sice moc daleko, ale často, pomyslel jsem si. Jestli fakt ta malá vzdálenost nic nedělala, muselo to být lehký jak facka. Jednoduchý. Chtěl jsem to ostatně otestovat, ale pořád jsem si tim nebyl jistý a k tomu jezeru určitě dokážu dojít po svých. Takže až od něho půjdu... hopsat někam. Ale kam? Kde jsem dlouho nebyl? přemýšlel jsem.
Přemítal jsem jenom chvíli. Vzpomněl jsem si na jedno místo... Takové krásně červené, docela pěkné bylo. A nebylo ani daleko, mohl jsem tam potom zkusit skočit.

//Medvědí jezero